Příspěvky uživatele

>> Tichá zátoka

Bylo mu stydno. Měl v plánu stát se hrdinou situace, místo toho byl Sonoře akorát pro smích, když zcela ignoroval základní smysly a vjemy, a po hlavě se vrhl do křoví, jako nějaké naivní vlče, které se sotva chodit naučilo. Kdyby jen v mládí dával větší pozor a lépe se učil. Ale nesmí se litovat, udělal chybu, to se stane. Pokud je kraj opravdu plný nebezpečí, jak říkala Sonora, bude si příště počínat poctivěji. A kdo ví, třeba se mu to vyplatí. Lepší skočit do křoví, než vrahovi do chřtánu.
,,V pořádku, Delphine?“ Ta slova mu zněla v uších. Šli už docela dlouho a byť je možná Sonoře pro smích, rozhodně mu od ní nehrozí žádné nebezpečí. Skutečně se spíše jevila jako slušný pobožný tvor, který nemá v úmyslu škodit. „Kamarádi mi říkají Delphi,“ řekl nakonec. Asi už jej nebavilo být pouze cizincem. A mít kamarády se hodí vždycky. Jsou cennější víc než ta největší pochoutka pod sluncem.
Stmívalo se, sníh nasazoval holým korunám stromů čepičky. Někdo by toto místo nazval strašidelným, Delphinovi se ale líbilo. Věřil, že když si léto hraje s pestrou paletou barev, je to jistě moc pěkná loakce na odpočinek nebo sledování motýlů.
Otázka ohledně spánku jej zaskočila. Stmívalo se, večery už nebyly kdo ví jak teplé a v té tmě by stejně moc daleko nedošel. „Ne, nemám kde spát, popravdě, jakkoli nezodpovědně to zní, dokud jsi to nezmínila, vlastně jsem nad tím ani moc nedumal. Ale já se vyspím všude, jako vlče jsem jednou usnul v dutém pařezu,“ zavzpomínal Delphi na vlčecí léta. Přece ji nemůžu škemrat o střechu nad čenichem. Už tak mi pomohla neuvěřitelně moc. Stejně, nad ránem bych měl odcestovat dál.

Jeho důvěra v cizí duši nadále nebyla nikterak skálopevná. Ve skrytu duše se pocity vrátil do vlčecích let, kdy s bratrem provedli lumpárnu a oba napjatě pozorovali, zda ji otec Aisur zaregistruje. Zamával párkrát ocasem, na tohle teď nesměl myslet.
Jsem ještě docela rychlý. Kdybych měl snad já být tou potravou, věřím, že bych jí včas utekl. Sám tu pobíhat není o nic víc bezpečné. A tak vedle Sonory mlčky kráčel. Až teď se dokázal více soustředit na krajinu a první vločky. Padaly neslyšně, zábly na čumáku. Kam až mě Sonora vede? Bude to daleko? Jak to tam asi bude vypadat?
Z myšlenek ho vyrušilo zašustění v křoví. Drobné, sotva patrné. Někdo je pozoroval. Sonora hleděla vpřed. Buď zvuk záměrně ignorovala, nebo jej opravdu neslyšela.
„K zemi!“ křikl a skočil po vetřelci. Nikdy nebyl dobrý lovec, měl plno nedostatků, musel se ale pochválit, tento výpad se mu povedl. Chladnokrevný a přesně mířený skok. Pokud jim hrozilo nebezpečí, hodlal je bránit. Připadal si hloupě, když se ukázalo, že to šustění způsobil nějaký drobný neškodný tvoreček, jenž mimo zraky všech hledal pouze místo ke krátkému odpočinku.
„Ehm… pardon,“ zamumlal Delphin, zatřepal hlavou, aby sundal pár větviček, které se mu usadily za ušima, a nadále již vedle Sonory kráčel opět mlčky.

>> Kvetoucí louka

,,Osud? Inu, je to možné, spíše jsem byl ale neopatrný, školácká chyba, za níž by se každé vlče stydělo," zkritizoval se.
Od Sonory, snad nebude vadit, že jí budu říkat jenom Sonora, mi nebezpečí nehrozí. Jinak bych už dávno letěl roztrhaný do povětří. A žádnou hrozbu kolem taky zatím nevidím. Třeba to nakonec všechno nebude tak zlé. Ale drsný kraj? Jedná se snad o onu smečku?
I přes skryté varování v slovech Sonory byl Delphin rázem klidnější. Tik ve hřbetu i pestrý slovník vlčice již dokázal zcela ignorovat.
Furt lepší být na neznámém místě s někým, než na pospas osudu. Kor pokud musí být vlk neustále ve střehu.
Náhle pocítil hlad. Až teď si uvědomil, kdy naposledy jedl, voda jej navíc dost semlela, ani energie neměl na rozdávání.
,,Je zde nějaká šance opatřit si něco k snědku? Jaká nebezpečí nám tu vůbec hrozí?" Delphinovi bylo hloupé se neustále na něco ptát, pokud se chce ale v novém prostředí orientovat, musí si v něm být jistý. Obzvlášť, pokud to zde není žádný motýlek. Nejdříve by chtěl něco pojíst, pak až přemýšlet, kde se třeba usadí. Nebo by snad bylo moudřejší kraj co nejdříve opustit?

Tak takhle mě snad ještě nikdy nikdo nepozdravil. Cizinka se objevila náhle, vůbec si ji nevšiml. Buď stárne, nebo poslední dobou opravdu není příliš ostražitý dle svých představ.
Vlčice jej zaujala obdobným zbarvením. Rovněž postřehl tik v hřbetu, přišlo mu ale neslušné na to upozorňovat, tak zrak ihned odvrátil a raději se postavil, neznámou si bedlivě prohlížel.
„Zdravím vás," uklonil se mírně. Pozdrav, málem by na něj zapomenul, tak moc jej zaskočila. „Inu, už to tak bude. Měl jsem zrovna po náročném dni, chtěl jsem si pouze na chvíli odpočinout. Vzbudil jsem se ale tady," pohodil zahanbeně hlavou.
Jedná se o vlčici, která se zde orientuje? Pokud ano, mohla by mu pomoci se zorientovat, třeba by i mohli být přáteli. Co když je ale vetřelec?
„Jmenuji se Delphin. Jaké je vaše jméno? Pocházíte odsud?"

<< Příchod

Delphin pohled na hvězdy miloval. Fascinoval jej onen cirkus světel. V naprosté temnotě to bylo jako hřejivé obydlí za dob mrazů. Uklidňující, jako objetí, kdy jsou spolu blízcí vlci čumák na čumák. I teď hleděl na hvězdy. Snad poprvé se při pohledu na ně ale vyděsil.
Kde to jsem?
Byl večer a on byl na kost promáčený. Ještě že nebylo chladno. Rozhlížel se po krajině, která mu byla neznámou. Zatřepal ocasem, kapky létaly na všechny strany.
Jak jsem se sem sakra dostal?
O teleportaci toho moc nevěděl. Rovněž si myslel, že při usínání je od vody dostatečně daleko. Nyní jej vlny odvedly do nového území, které ještě za svůj tulácký život navštívit nestihl.
No, taky jsem se mohl utopit. Porozhlédnu se kolem, jestli mi nic nehrozí. Vlk nikdy neví, kde na něj může číhat vetřelec.
Opatrně našlapoval. Uši nastraženy, snažil se soustředit na každičký detail, na jakýkoli pohyb. Po chvilce se posadil. Začal si upravovat srst.
Co kdybych někoho potkal? Vypadám jak zmáčené vlče po pádu ze skály, to by byla ostuda, to nedopustím.
Dokončil nezbytné úpravy, po nichž byl připraven vydat se vstříc dalšímu dobrodružství.