Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Na to, že jsem ho svými slovy probudila jsem nějak nereagovala, ani žádným úšklebkem, prostě nic, ale stejně jsem se musela lehce usmát, když jsem si všimla toho, co měl na hlavě, vypadalo to vtipně, ale byla jsem ráda, že jsem se jen usmála, přece jen tato situace byla vážnější, šlo o naše přátelství, nechtěla jsem, aby bylo zničeno, spíše jsem chtěla, aby skvétalo a třeba časem vyrostlo do něčeho většího...
Pak mi už však odpověděl, nejprve jsem se krátce nadechla a už už jsem chtěla něco naštvaně vyjeknout, ale zastavila jsem se, zase v klidu jsem vydechla a posadila jsem se, abych se na něj nemusela dívat tak ze země, lepší bylo se mu dívat do jeho očí, krásných modrých očí, nemá v nich žádné jinak barevné čáry, prostě jsou nádherné... "Co to sakra děláš?!" probral mě naštěstí můj mozek a já mohla konečně v klidu přemýšlet nad svou odpovědí.
,,Dělala jsem si o tebe starosti, bála jsem se a proto jsem byla trochu naštvaná, že jsi odběhl aniž bys něco řekl, ale to chování nechápu, co jsem udělala špatně?" řekla jsem mírným tónem a pozorovala jsem ho, stejně jako on mě.

Po nějaké té době přemýšlení, kdy se mi na tváři střídal smutný i veselý výraz jsem nad tím vším zakroutila hlavou... Nedokázala jsem pochopit, co se vlastně stalo, proč jsme se pohádali, nemohla jsem najít důvod, proč se toto všechno sehrálo zrovna takhle, proč si teda nad tím lámat celý den hlavu, ono se to nějak vyřeší... Nakonec se mi však na obličeji ustálil ten smutný... Spíše skleslý výraz, přes to všechno mi to bylo moc líto, měl to být obyčejný lov, jen činnost, díky které se nám měl zaplnit žaludek... Myslím, že ráno by ani jednoho z nás nenapadlo, že během pár hodin budeme rozhádaní a každý na jiné straně území smečky, možná celého lesa nebo i ostrova... Třeba se Rocky ještě ani nezastavil a naštvaným poklusem šel dál...? "Nepřemýšlej nad ním, křičel na tebe a nechoval se hezky!" křičelo mé vědomí ,,pokud přijde, omluv se mu, přece nechceš zahodit vaše přátelství nebo vaši lás-,, promlouvalo mé srdce, ale nedořeklo, jelikož jsem ho přerušila, i tak jsem věděla, co chtělo říct...
To už ale do jeskyně vešel Rocky, dělal, jako bych tu nebyla, sice se na mě podíval, ale pak si lehl více než 5 metrů ode mě. Sem tam jsem se na něj nenápadně podívala, vypadal naštvaně... Jinak jsem ho nechala být, jakoby tu vlastně vůbec nebyl.
Po několika dlouhých minutách ticha jsem zvedla hlavu, podívala jsem se před sebe a pak svou hlavu natočila na Rockyho. ,,Co to do tebe vjelo? Proč jsi se na mě naštval?" vyklopila jsem hned dvě otázky najednou a doufala jsem, že nebude hrát uraženého a promluví na mě.

Když tak hnusně odsekl, vlastně... Když na mě tak hnusně zakřičel, kníkla jsem a ocas si stáhla mezi nohy. Nevěděla jsem, co to do něj vjelo, měla jsem o něj strach, že se mu něco stalo a on po mně takhle vyjel... To přehnal hošánek..! Po chvilce jsem ocas naštvaně vyšvihla nahoru, naježila jsem lehce srst a vyštěkla jsem po něm, to už ale odklusával pryč tam, odkud se před malou chvílí vrátil. Do té doby, co mi nezmizel z dohledu jsem za ním naštvaně vyjekl, myslela jsem, že z nás jsou nejlepší přátelé, možná něco víc a on udělá tohle...
Chytila jsem zbylou mršinu za zadní nohy a pomalu jsem se s ní táhla k doupěti smečky, abych jí mohla přenechat Aetovi, tak jak jsem si usmyslela. Po cestě jsem si několikrát naštvaně odfrkla, někdy jsem i zavrčela či švihla ocasem... Ani jsem toho vlka, kterého jsem cítila nevnímala, nezajímal mě, teď rozhodně ne. Co si sakra myslel? Choval se tak mile a teď udělal tohle?! Proč se tak naštval, vždyť jsem mu nic neudělala nebo snad ano? Pochybuji, jen jsem o něj měla strach... Tohle mu hned tak nezapomenu, někdy určitě, mám ho ráda, ale bude pro to muset hooooooodně udělat... přemýšlela jsem celou cestu o tom, co se stalo, přestala jsem, až když jsem dorazila k doupěti.
Opatrně jsem vešla se srnou dovnitř, zamířila jsem do jeskyně Alf, tam Aetovi ponechala srnku a pomalým a naštvaným krokem jsem se vydala do jeskyně, určené pro vlky jako jsem já. Lehla jsem si skoro doprostřed, hlavu jsem si položila na přední packy a dále přemýšlela, co se vlastně stalo...

Nervózně jsem máchala ocasem ze strany na stranu, nevěděla jsem, co se děje a bála jsem se, nevěděla jsem sice čeho se bojím, ale něčeho jsem se prostě bála... Měla jsem nastražená ouška a oči mi těkaly ze strany na stranu a pak zase od znova... Notaaak, obev se... Netaaak... Prosiiim.. Rocky... prolétávalo mi stále dokola hlavou, když jsem konečně ucítila mně tak známí pach. Mezi stromy jsem zahlédla pohyb černý vlk s bílými nožkami. Bylvto Rocky a mně se ulevilo, nic se mu nestalo... Proč jsem o něj vůbec měla strach? Byl to můj nejlepší přítel, nechtěla jsem ho prostě stratit!!!
,,Kde jsi byl!?" zeptala jsem se naoko naštvaně, jelikož jsem o něj měla strach, ale pak jsem se lehce usmála. Podle toho, že měl kolem tlamy trochu zaschlou krev a koloucha sebou neměl, řekla jsem si, že už ho snědl... Tvářil se stále naštvaně a já stale nevěděla, proč tomu tak je... ,,Co se děje?" zeptala jsem se nakonec a čumákem jsem ho lehce žďouchla do krku, tak nějak ze strany.
Zajíce, který tudy zmateně proběhl jsem si nevšímala, ale pak jsem si všimla, spíše jsem ucítila vlka, neznala jsem ho... Zastříhala jsem ušima a trochu jsem znervózněla, nevěděla jsem, co mohu čekat... Každopádně bychom byli v přesile, to mě uklidňovalo.

Rocky běžel dál a dál za kolouchem, dál a dál ode mě... Vypadal trochu nastvaně, asi za to mohlo to, že jsem se rozhodla pro srnu, ale měla jsem důvod - chci dát část Aetasovi jako díky za přijetí do smečky, to ale Rocky nejspíše nepochopil a s naštvaným výrazem pronásledoval koloucha hlouběji do lesa...
Zůstala jsem tedy sama, jen já a srna, po menších kusech jsem ji odtrhávala kusy masa, které jsem následně přežvýkala a spolkla. Pomalu se mi začal plnit tak dlouho prázdný žaludek, už mi v něm nekručelo a cítila jsem se hned lépe, načerpala jsem z masa energii a dostatek živin...
Po delší chvíli jsem měla snězenou polovinu srnky a již jsem byla plná, druhá polovina už patřila Aetovi, pokud by si ji nechtěl vzít Rocky... Když je o něm teď řeč, stále se nevracel a ja začínala být nervózní... Posadila jsem se a hluboce zavyla v mém hlase, který se teď rozlehl po celém lese mohla být slyšet nervozira, ale pravém, nervózní jsem teď byla... Doufala jsem, že se teď už Rocky ukáže...

Hnali sme společnými silami stádo dál a dál... Trochu jsem zabočila, abych běžela nižší trávou. Užívala jsem si ten pocit volnosti a starých casu, když jsem s rodinou lovila různou zvěř... Byly to krásné časy, ale teď je celá rodina mrtvá, jediný koho mám je Rocky a smečka, bez nich bych byla osamělá...
To už se ale začala oddělovat starší srnka a po chvilce i kolouch... Rocky se rozehnal za kolouchem, já si tedy vybrala srnu... Byla sice starší, ale ne moc, takže její maso nemohlo být tvrdé. Nemohla běžet moc rychle, jelikož měla poraněnou nohu a značně kulhala.Ja to tvé trápení ukončím... pomyslela jsem si a dvěma dlouhými skoky jsem se dostala na srnku. Svalila jsem ji na zem a zakousla se do jejího krku, mé zuby směřovaly k tepně, kterou během chvilky rozkously a srna jen naposledy bezmocně kopla zadní nohou, pak už z ní vyprchal život...
Zakousla jsem se do ní a s kouskem masa v tlamě jsem čekala, až si Rocky dohraje s kolouchem.

Když se začal smát nad mým výrazem, nejprve jsem se zamračila, somozřejmě jen tak na oko, ale dlouho mi tento výraz nevydržel, jelikož jsem se přidala k tomu poťouchlému vlku, jelikož já a nesmát se? To snad ani nejde..!
Byla jsem ráda, že jsem po mém otočením zjistila, že do Rocky za mnou, možná se mi i trochu ulevilk, ale tak hluboko do svých pocitů nesáhla, jelikož by mi Rocky utekl, rozklusala jsem se tedy ihned za ním...
Pach stáda se k nám každým naším krokem přibližoval, běželi jsem vysokou trávou, takže jsme nebyli vidět a navíc i proti větru, takže nás nemohl ani náš pach prozradit... Zastavili jsme se asi jen 8-10 metrů od stáda, posunuli jsme se trochu do boku, aby jsme byli úplně proti větru. Naznačila jsem Rockymu, že půjdu kousek dál a stádo budeme hnát každý rovně a každý na jedné straně, aby se nám stádo nerozehnalo do stran... Nakonec jsem mrkla na znamení štěstí a taky na začátek "akce". Pak jsem se vysokou trávou rozklusala za zvěří z levé strany. Bylo vidět, že se tráva na druhé straně stáda pohybuje, takže Rocky, takže běžel taky. Zrychlila jsem do cvalu a lehce jsem nadskočila, aby si mě stádo všimlo, to chtělo zabočit v pravo, ale pak si všimlo Rockyho. Běželo tedy rovně, tak jak to bylo v plánu...

Rocky vypadal, že nad něčím přemýšlel, dělal to celkem často, tedy alespoň to, co jsem zatím viděla... Se stálým úsměvem jsem natočila hlavu lehce na stranul. Zajímalo mew, nad čím přemýšlí, kéž bych uměla číst myšlenky, bylo by to mnohem jednodušší... Ale ne, to se asi nestane, sice na tomto ostrově je snad možné všechno, ale až tak moc důležitá věc, to nejspíše ne...
,,Co pak ty by jsi mě opustil, opravdu by si mi to udělal?" vrhla jsem na svého společníka smutná psí očka, což mohlo s mými modrýma očima vypadat roztomile a přesvědčivě, snad i trošku srdceryvně... ,,Pojď se mnou... Pjošiiiim" udělala jsem ještě roztomilejší stěněcí výraz, nechtěla jsem jít sama, v samostatném lovu jsem moc dobrá nebyla, s parťákem je to mnohem lepší a zůstat další den či víc o hladu, to by ze mě zbyla jen kostra pokrytá srstí... ,,Tak pojď, jinak nám utečou..." pobídla jsem Rockyho a pomalu jsem se vydala směrem, kde mělo být stádo, za chvíli jsem se však otočila, asi jen po 2 metrech, abych se ujistila, že jde Rocky taky.

Úsměv jsem mu oplatila a stejně jako on jsem zpomalila do klusu. Jeho završení směrované do mého ucha mi bylo příjemné, ale i tak jsem se takřka neviditelně otřásla, to bylo tím, že jsem to nečekala, ale opravdu mi to nevadilo, naopak. Co mezi námi vlastně je? Přátelství? - to bylo... Ale teď už je v tom dle mého něco jiného... Nebo se pletu? snažila jsem si v hlavě porovnat náš vztah, ale rozhodla jsem se, že to nebudu řešit, že se to stejně časem projeví...
Zastavila jsem jen pár sekund po něm, otočila jsem se tedy, abych nebyla před ním, ale vedle něho. Zadívala jsem se stejným směrem jako on, bylo to krásné, v tomto lese se dějí divy, ale jen ty krásné... Přitiskla jsem se těsně k němu a užívala jsem si tuto úžasnou chvíli... Možná jsem i chtěla, aby mezi námi bylo něco víc než přátelství, ale nechtěla jsem předbíhat...
,,Pokud do těch "společných sil" patříš i ty, tak ráda... Po tolika dnech se něco k snědku hodí" zalaškovala jsem. Vůbec jsem netušila, kde se to ve mně bere, ale neprotestovala jsem.

Při tom jeho "Neříkej..." jsem na něj trochu vyplazla jazyk, ale pak jsem se usmála jak měsíček na hnoji (xD). Pak ze mě KONEČNĚ slezl, ale v tu ránu byl ten tam... Zvedla jsem se a otřepala jsem se od prachu, pak se však ke mně dostalo to, co křikl... Okamžitě jsem se rozběhla za ním, sice mi mezi stromy zmizel, ale muj čich rozhodně nebyl k zahození... Kličkovala jsem mezi stromy, s čenichem nakloněným k zemi jsem se cvalem řítila po jeho pachu, ze svalu se stal trysk a ja uz mezi zlatými stromy zahlédla černá ouška, pote hlavu a tělo a nakonec i bílé nohy... Doběhla jsem ho a když jsem běžela po jeho boku, zpomalila jsem do stejného tempa, jako kterým běžel on. ,,Ty taky nejsi k zahození" usmála jsem se a laškovně jsem ho žďouchla svým bokem do toho jeho.

Ušklíbla jsem se nad tím, jak se snažil vykroutit, ale ja jsem byla hrooooooooozně moc hodná a slezla jsem z něj. ,,Já mám JEN dobré nápady" zvedla jsem lehce pyšně čenich nahoru, ale v tom jsem už ležela pod váhou toho černobílého vlka se srdcem na čele... Snažila jsem se nějak vykroutit, ale byl mnohem (promiň, že z tebe dělám hrocha xD) těžší než já, neměla jsem tedy šanci...
,,Pwosiiiiiim" udělala jsem psí oči když řekl, že mám poprosit, ale nemohla jsem ze sebe přece dělat poslušnou princeznu.. ,,Teď už ale vážně slez, jinak z Destininininky (xD) zbude jen rozpláclá chlupatá placka" ušklíbla jsem se a doufala, že sleze, jinak by se stalo to, co jsem řekla...

//pardon za krátkost...

Smála jsem se dál i odpovědi, kterou řekl Rocky, ale smích mě přešel hned, když jsem si všimla Aeta. Přikývla jsem tomu, co řekl Rocky a když Aetas odešel, začala jsem se zase smát... Copak vám by to nepřipadlo vtipné? Sice to bylo zároveň i trochu trapné, ale ten smích se prostě protlačil na povrch...
Když se zvedl a začal mě obcházet, nezpouštěla jsem z něj oči, jeho ocas pod mou bradou mě polechtal, měla jsem co dělat, abych nekýchla, ale nakonec se mi to k mému štěstí povedlo. Z mírně "naštvaným" pohledem jsem se zvedla, vyskočila jsem do vzdychu a svalila Rockyho na zem. Zalehla sem ho, aby se nemohl zvednout a výtězoslavně jsem se usmála. Za chvíli jsem se už však usmívala normálně a po další chvilce jsem z něj i slezla a sedla si hned vedle něj. ,Co tak jít něco ulovit? Od té doby, co tu jsem... Nesnědla jsem vlastně ani jediné sousto... Myslím, že ty jsi na tom podobně... Souhlasíš?" usmála jsem se a čekala na jeho odpověď.
Teď už se mi i chtělo ven, vítr nefoukal a dokonce svítilo i sluníčko.

Neustále jsme se s Rockym pozorovali... Proč? To nejspíše nevěděl ani jeden z nás, ale i přes to jsme v tom pozorování pokračovali. Rocky si prohlížel mé kruhy kolem očí až sklouzl do nitra mých modrých očí... Zdálo se mi, že se do nich ponořil a pomalu se potápí hlouběji a hlouběji... Mírně jsem se nad tím pousmála.
Já si přihlížela jeho srdíčko, které měl vytvarované na čele. Kvůli něčemu se mi líbilo, byla to stejná neznámá věc jako před tím, ale každopádně se mi tato "věc" líbila. Po prohlížení srdíčka jsem se mu také podívala do očí, měl je krásné, plné pochopení, ale i tak v nich poskakovali nezbedné jiskričky...
Probral mě až jeho hlas, když jsem ho vyslechla, musela jsem se začít smát, jinak to nešlo... ,,Neee, to mi nesmíš udělat..!" řekla jsem tak nějak normálně a packou si přejela přes oči (snad chápeme, jak to myslím), ale to mi nevydrželo dlouho, jelikož jsem se zase začala usmívat.

Když Rocky také odpověděl na vlastně svoji otázku, trochu jsem se pousmála, ale pak jsem začala opět vnímat zimu a studený vítr... Stále jsem různě máchala ocasem, abych se zahřála, ale tak, aby to nebylo moc nápadné... Najednou se Rocky zničeho nic zvedl a pomalu se vydal ke mně. Cítila jsem, že se začínám trochu červenat, ale naštěstí to přes mé chlupy není vidět, naštěstí. Cesta Rockymu netrvala moc dlouho, přece jen jsme od sebe byli jen necelé 3, spíše 2 metry. Zastavil se přede mnou a podíval se mi do očí. Když se mě zeptal, zda mi není zima, pochopila jsem, že jsem moc nenápadná nebyla, vlastně nejspíše vůbec... Mírně jsem kývla a pokusila jsem se o milý úsměv. Rocky si ke mně lehl, v tom okamžiku jsem ucítila, že na mě již nefouká vítr, nejprve jsem chtěla něco namítat, že mu bude zima či podobně, ale potom jsem si všimla, že má mnohem hustší kožíšek než já, takže mu nejspíše zima nebude a mně díky němu teď už taky ne, jelikož se ke mně mírně přitulil a tím mě i trochu zahříval. Zvedla jsem hlavu, podívala jsem se na něj a věnovala jsem mu jeden delší věrný úsměv... Z nějakého mně neznámého důvodu jsem se k němu přitulila o trochu více, položila jsem si hlavu na packy a s úsměvem jsem sledovala Rockyho.

Usmála jsem se na Aeta a pak jsem šla společně s Rockym do jeskyně, určené pro vlky jako jsme my... Lehla jsem si asi jen 2 metry od Rockyho. Prohlíželi jsem se navzájem a já si až teď všimla, že chlupy na jeho čele tvoří jakési srdíčko, stačilo jen lehce natočit hlavu... ,,Ano, rozhodně jsem ráda... Je úžasné někam patřit..." usmála jsem se na něj a položila jsem si hlavu na packy.
Najednou zafoukal až do jeskyně nepříjemný vítr, zatřásla jsem se, má srst nebyla moc hustá, tam kde jsem žila dříve bylo vždy teplo a má srst si na to ještě nezvykla... Snažila jsem se zahřát ocasem, který jsem si různě omotávala kolem sebe, ale ani to napomáhalo... Stále jsem se třásla, jen jsem doufala, že to není mic nápadné a že si toho Rocky nevšimne, jak bych pak vypadala...

//omlouvam se za kratkost...