Příspěvky uživatele

< návrat zpět

>> Pityas

Kráčel s pevným pohledem a i jeho náhle vztyčená hlava říkala, že se něco změnilo. Rozhodnul se. Už nebude zbabělec co žije od zimy k zimě. Teď s tím něco udělá. Udělá to, co si usmyslel už tehdy v té jeskyni. Prostě se tomu všemu postaví čelem a přijme to takové, jaké to je.
Sklouzl se dolů ze svahu a pak udělal několik cvalových kroků, aby konečně přistál na zemi. Tohle bylo zvláštní místo, ještě tu nikdy nebyl. Rozhlédl se a začenichal. Dvojici vlčic rozhodně ve vzduchu cítil. Jít ovšem hned k nim? Uvažoval nad tím. Nebyl hluchý, nehodlal tam jen tak naběhnout (už skrz zraněné mužské ego) a začít je odprošovat. Vždyť ani nebylo za co. Sotva se hnul, ty dvě prostě odešly. Bez jediné zmíňky, jen zavyly a čekaly... Že se něco stane. Asi. Jediný, důvod, proč tu byl, bylo ono osamění a ten nový cíl, co si vytyčil, když bylo ticho a měl možnost přemýšlet. Jenže ticha už bylo skutečně dost. Byl sám dost dlouho. Moc dlouho. Odmítal následovat další alfu, jelikož jim už odmítal věřit, ale nyní zpozoroval v dáli dva fleky. Nebylo tak těžké je najít, tráva tu byla nízká a nic nestálo ve výhledu. Sám vlk se však vydal k jedné z řek a začal pít, aby uhasil žízeň ze šplhání na kopce a potom následovná tůra dolů. Oblízl si čenich a jeho čenich zachytil sladký pach kořisti. Tak nějak tušil, odkud to přichází, ale zatím to nechával být. Hlad možná měl, ale kořist sám neskolí a prvně tu bylo něco jiného, co ulovit. Kdyby měl magii země, prostě by narval nějaké kvítí, to měly vlčice rády. Ale... Tady zas tak moc květinek nebylo na to, aby je mohl trhat a pak nosit, jakoby se hodlal vlčicím dvořit. Bylo to hloupé. Možná by bylo prostě nejlehčí, kdyby počkal, když za ním přijdou samotné. Konec konců se na něj vykašlaly ony a ne naopak.
Tudy cesta nepovede, mrskl ocasem a rozhlédl se ještě jednou po okolí, než mu pohled padl na krásné, zasněžené pláně. Tohle vypadalo jako zajímavé místo, kam by se rád podíval. Zima byla skvělá... Pokud jste nebyli hladový samotář. Teď na to však nebyl čas. Otočil hlavu zase za vlčicemi. Takže co s nimi? V ženách se nikdy nevyznal.

Mrzutý... Mrzutý... Nejsem mrzutý, mručel si vlk, zatímco se vydal od jezírka. Možná že na tom něco bylo. Byla pravda, že za svých dřívějších dní byl mnohem otevřenější a mnohem přátelštější k vlkům okolo. A možná že to pro něj bylo i zajímavější. Trochu se uvolnit... Ale copak to šlo, na takovém místě? Docela o tom pochyboval. Neznal to tu, za každým rohem mohlo číhat nebezpečí. Navíc začínal mít hlad a byl poněkud otrávený z toho, že za nimi musí běhat. Byl zvyklý na lovce, co se postarali o jeho žaludek a on o jejich bezpečí. A pak... Pak jen na mršiny. Odvrátil pohled od rozlehlých hor. Chtěl doteď samotu a teď mu najednou byla nepříjemná. Uvědomoval si, že je pokrytec, ale docela si přál, aby se dál mohl tvářit otráveně v Tiařině hlasité přítomnosti.
Zatímco postupoval nahoru z drobného údolíčka, jal se obhlížet okolí. Měl odtud krásný výhled a měl docela radost, že nemá problémy s výškami. Tady totiž... Byly výšky obrovské. Ten výhled však stál za to. Viděl snad celou část ostrovů. Nabral ten chladný vzduch do plic a pokračoval ve své cestě. Tady by si určitě dokázal zvyknout. Začínal mít pocit, že tu vážně zůstane. Možná bez Tiary, možná bez Socoro, ale tyhle hory bude jistě schopný považovat za svůj domov. Tohle bylo místo, kde by mohl létat. Nechával zavřené oči a užíval si čerstvý vítr, co mu čechral srst. ,,Alatey," zašeptal do vzduchu tiché slůvko, co se neslo leda za pomoci stébel trávy a šumění jehličnanů, které byly spíše níže než tady na římse. ,,Létat. Křídla... To bude Alatey. Osvobození. Můj domov." Vydechl a pak chvíli zůstal tiše, jen sledujíc to všechno pod sebou. Osamělý vlk, jediný vlk, na vrcholku světa. Zaklonil hlavu a z jeho úst uniklo dlouhé a hlasité vytí, které se rozlehlo mezi horami a vrcholky, rozvibrovalo povrch a dovolilo Einarovi cítit se mocně. Jako někdo, kdo pomalu získává znovu kontrolu nad svým životem.
S tím se otočil k odchodu - musí přece najít své členy smečky.

>> Laica Mar

Einar vstal, protáhl se a sotva se stihl otočit, než se dvojice vlčic rozhodla zavýt a dala se na odchod. Střihl uchem, ale nechal je jít. (// Poprosím pořádně číst moje posty) Teprve teď se konečně dostal z jeskyně a pozoroval dvojici vlčic, jak kráčí jiným směrem, kamsi pryč. Ne že by si na ně dělal nějaký nárok, ale měl docela starosti. Nerad by, aby se jim něco stalo. Třeba že je znal chvíli, cítil jistou zodpovědnost, když teď byli skupina. Zatím se však jal věnovat sv věcem a tomu, co měl v plánu. Prohlédnout to tu, zjevně bez dvojice. Ne že by to kdo ví jak vadilo, jen... Doufal, že se neztratí. V horách by takhle mohl i lehce zahynout.
Dostavil se tak aspoň k jezírku, které zde bylo a napil se z něj. Možná by mohl zkusit udělat něco s tou magií... Možná že tady byla silnější. Doteď věděl udělat sotva malý plamínek, ale tohle byl cizí, nehostinný svět. Nebyl si jistý, jak to tu půjde. Jak tohle všechno... Teď bude. Usadil se a dlouze si povzdechl. Byl samotář. Nebyl na dlouhé povídání a nebyl na přátelské seznamování s ostatními vlky. Trochu mu však ten dotek jiných vlků chyběl. Možná že by k dvojici vlčic měl být víc shovívavý. Neznaly ho. A poté, o čem si povídaly hned pod jeho ušima, jej donutilo zaskřípat zuby. Mrzutost se měřila tichem vlka? Zjevně ano - alespoň podle Socoro. Musel uvažovat nad tím, že se samotnou Tiarou mu bylo lépe. Možná byla hlasitá, ale... Nezáleží na tom, připomněl sám sobě. S tím se však začal věnovat původnímu plánu. Dotkl se trávy, která zde byla a soustředil se. Nebyl si úplně jistý, jak ze to vlastně funguje, jen tiše hleděl na trávu v tom tichu, co se teď rozléhalo po okolí. Skutečně to však vyšlo! Z trávy prvně vycházel dým a pak se vznítila jasným, teplým ohněm. Musel uznat, že mu to udělalo radost! Se spokojeností v očích plamínek udržoval ve své velikosti. Po chvíli se ovšem rozhodl trochu přidat a zvětšit ho. Byl opatrný a zjevně ponořený do většího plamene, co se udržel sám. Einar mu dával energii a trpělivě sledoval, jak se plamen pohybuje a přetéká. Byl hřejivý a příjemný. Tohle bylo samo o sobě pokrok. Seděl totiž u plamene delší dobu a ten nezhasl. Dělalo mu to radost. Nakonec však plamínek uhasil. Bylo na čase se rozhlédnout po okolí.

Einar vlastně vstal už dávno. Respektive, vzbudil se. Vzbudil se a poslouchal, jak ty dvě pobíhají po venku. Ležel stále tělem ven, oči přivřené a pozoroval tmu, která se lísala ke krajům jeskyně. Nebylo tu ticho, které si tak užíval... Ale i tak mu myšlenky proudily všemi směry. Uvažoval nad tím, kam se vydat. Jak pokračovat. Tiara se Socoro si mezitím běhaly po venku a zjevně se nějak bavily i bez Einara. Tedy... Vážně se nezdálo, že by jej nějak potřebovaly. A to bylo fajn - pro něj. Aspoň nemusel řešit jejich rozhovory. Střihl ušima.
Potřebovali místo, kam se jen tak někdo nedostane. Tohle bylo na ráně. Co třeba nějaké skryté údolí? Uvažoval třeba nad tím, že by se sám šel rozhlédnout po horách, že by zkusil najít nějaké zajímavé místo. Jenže měl pocit, že by se ztratil. Přežvýkl a zamračil se. Docela by jedl a pil... Organismus se pomalu ozýval. Ovšem, nechtěl se zvednout a jít k nim, aby viděly, že je vzhůru.
Hodila by se jeskyně, maskovaná. Tajný vstup skrz roklinu. Co takhle vlk se schopností země? uvažoval nad tím. Otevřel by pro nás zemi, ve které by byla skrýš. Tiara nejspíš umí se zemí, uvažoval nad jejím barikádováním vchodu. Své magie pořádně neznal, ale věděl, že jeho doména je oheň a tudíž nebyl tak prospěšný. Leda na oheň do krutých zim. Jako kdybych tu plánoval zůstat dlouho... problesklo mu hlavou a vypustil obláček páry z úst. Vlastně na to Socoro pořád narážela. Jakoby tu plánovali zůstat nějak dlouho... Ne, to byla hloupost. Přejel si jazykem po zubech. Měl by tu chtít zůstat dlouho? Když byli tři, už by se to dalo brát jako smečka. Přišlo mu to docela vtipné... Smečka odpadlíků v severních horách. Znělo to pěkně pitomě. Zhluboka se nadechl a odfoukl.
Možná bylo dobré si ještě chvíli schrupnout, když měl tak blbé myšlenky. Stáhl si k tělu ocas a trochu hnul hlavou, protože ho už brněly tlapky. Ne, ještě to tak neviděl...
,,Smečka odpadlíků, hm... To zní, jakoby se nás měl každý bát," zabručel si pobaveně, protože to bylo hloupé. Docela dost hloupé... Byly tu další smečky. To by nedělalo dobrotu. Na druhou stranu, kdyby jich bylo víc, možná by bylo dobré. Víc slabých vlků mohlo pomoci. Mohli společně zesílit a mohli společně pokračovat... A aspoň by tu byl někdo, komu by nebylo ukradené, až zase někdo bude útočit na tahle místa. A i kdyby... Měl by se kam schovat. Jenže kdo by tu smečku vedl? Tiara byla moc mladá a zjevně trošku mimo a Socoro... Socoro měla tlamu plnou keců a pořád do všeho musela mluvit. A já nejsem vůdce... Ale vedle těch dvou jsem asi rozená hvězda, střihl uchem a zvedl hlavou. Ne, se smečkami toho nechtěl mít moc společného. Spíš... Měl rád svůj klid. Konečně se postavil a protáhl. K dvojici vlčic však nemířil. Nějak na to neměl náladu.

>> Common forest

Průzkumnická mise? To by šlo... To se hodilo. Bylo potřeba, aby tu někdo znal každé místo. Aby věděl, co je tu za smečky. Tiara byla momentálně skutečně důležitý člen skupiny. Musel dokonce pobaveně střihnout uchem nad tím, jak upokojila Socoro, když stále odmítala vzdát svůj názor o lese. Díval se před sebe, ale tvář mu zlehka zdobil úsměv. Tiara měla zoubky a kdyby ji neznal, nevěřil by, že je schopna takhle někomu naznačit, že vlastně... Na jeho názoru nesejde. Einar byl příliš zdvořilý, než aby to takto lehce a bez možnosti urážky podal sám.
Jal se stoupat nahoru po pěšině hned za Tiarou. Následoval ji až na hřeben, kde se jim naskytl výhled na údolí, které bylo sice snadno objevitelné, ale pro teď stačilo. Střihl uchem. ,,Tady si můžeme odpočinout, než najdeme místo, kde nás jen tak někdo nenajde," pronesl k Tiaře a jal se pomalu slízat do otevřeného údolí. Alespoň bylo drobné. Prvně čenichal po okolí a pak se oklepal. Rostlo tu pár jehličnanů, jako i jinde v horách. Tohle zatím nebylo ideální místo, ale nemohl říct, že se mu tu nelíbí. V další moment mu podklouzly tlapky a sjel po ocase až dolů. Tiše zavrčel. Seděl na trávě. Opatrně nadzvedl tlapku a rozhlížel se, než si uvědomil, že dvě dámy se koukají a zvedl se. ,,Necítím nikoho cizího," pronesl k nim a vydal se do závětří. ,,Tady se můžeme trochu prospat, Tiaro," pronesl k vlčici a jeho pohled skončil na místečku, kde se stýkaly dvě skály a puklina nechávala prostor pro schovku před deštěm. Vlezli by se tam možná tak čtyři vlci, pokud by se snažili smrsknout. Nebylo to ideální, ale Einar čekal, až si vlčice zalezou, aby ucpal tělem otvor a vytvořil stěnu mezi vlčicemi a chladem. Zatím však jen čekal, jak si ty dvě poradí a jestli se tam nasoukají nebo ne.

>> Alatey

>> Mlžné pláně

Vlčice se bavily spolu navzájem a Einar dále nereagoval, jen šel vpřed. Tohle nebyl jeho styl, reagovat na jejich slůvka a povyk... Měl raději klid. To už si však vlčice jistě stihly všimnout a velmi dobře. Nebyla to ovšem tak, že by je ignoroval. Skutečně k nim otáčel uši a občas pohledem přes rameno kontroloval, v jakém jsou stavu. Jasně, byly živé a hlasité, ale stejně se raději podíval, než aby se něco velmi hladce změnilo, když nedával pozor. Tiše frkl nad slovy Tiary. Ani nevěděl, že úplně severně nějaké hory jsou - proto by jej ani nenapadlo, že snad zmiňovala je. ,,Můžeme se tam podívat," odpověděl však bez vyjasnění, že myslel hory, po jejichž úpatí momentálně kráčeli. Skutečně neměl kdo ví jak dobrý zrak, pouze si Tiara ráda domýšlela věci, které nebyly pravdivé. No, asi to byla součást její povahy.
,,Lesy jsou fajn, ale v lese tě každý najde," odpověděl Socoro. ,,Je lepší najít ukrytá místa ve skalách. Podíváme se tam, kam navrhuje Tiara," rozhodl vlk konečně. ,,Ovšem, je poblíž nějaký les? Je na tom severu kořist?" ptal se Tiary, zatímco skupina se blížila podivným fialovým lesem, skrz který byl prachmizermý výhled. Stromy se však pomalu měnily na obyčejné, alespoň barevně... A taky tu byl chlad. Zlehka střihl uchem. Tiara je vedla a vypadala skutečně nadšeně. Pobavila ho její kuráž a grácie, sám trochu přidal, aby se vlčice mohl držet.
Tenhle les nebyl špatný. Ale jak říkal, bylo třeba najít místo, kam se jen tak někdo nedostane. A než stihl říct něco dalšího, konečně se dostali... K horám. I když k nim mířili, Einar se zatvářil dost překvapeně. Měli štěstí, že netrvalo dlouho, než našli horskou stezku, která vedla od lesa. ,,Ještě jedna věc... Znáš to tu vůbec, Tiaro?" optal se jí, než opatrně vzal jízdenku do neznáma a vstoupil na cestičku, která vedla vysoko na les, ve kterém se nyní nacházeli.

>> Pityas

>> Bašta

,,Víceméně," odpověděl Socoro na její otázku trochu prázdně. Bylo jasné, že není hovorný typ, který víc přemýšlí než aby se rozkecával. Měl stále nastražené uši, zatímco Socoro se vyptávala a Tiara jí sáhodlouze odpovídala. Tentokrát však natočil jedno ucho i k ní, aby si poslechl, co říká o džungli. Netušil, co to džungle je. Ten pojem mu byl cizí - ovšem, o tom se zmiňovat nehodlal. Pravdou bylo, že neznal ani písek v té jeho barvě na pláži. Na korytech řeky jistě, ale... Taky uvažoval nad tím, co myslí Tiara druhým ostrovem. Z těchto míst to stále celé mohlo vypadat jako pevnina a pořád se mu nechtělo věřit, že je tu snad ostrovů víc. Jenže těžko říct, docela věřil tomu, že tohle ostrov je. Proč by lhala?
Tiše so povzdechl nad dalšími slovy vlčice jménem Socoro. ,,Boj následuje vlky jako mraky oblohu. Nikde není bezpečno - musíš ho tam vytvořit," byla jeho odpověď na její stres ohledně bezpečnosti na tomto místě. Einar byl zvědav, zda něco takového zvládne. Byl skutečně slabý a hubený, po tom všem jej bolely svaly.. Ale i tak poslouchal Tiaru, jak mluví dál. Tentokrát skutečně další, užitečné věci. Byla studnicí zajímavostí, to se mu na ní líbilo. Byla důležitým členem skupiny... Což se nedalo říct o té druhé. Proč ji vůbec vzal pod svá křídla? Nejspíš... Za to mohla nostalgie a ta kapka dobrého srdce, co se dělila o tělo se selským rozumem, co křičel, ať se zabezpečí na zimu. Tuhle hy už přežít nemusel. ,,To není zlé, ale není to vhodné. Led je kluzký a bylo by to nebezpečné," odpověděl Tiaře. Jeho pohled zamířil k horám, co se tyčily dál od nich, jen nebyly zasněžené. Jiné než ty po jejich boku. Jen tu bylo těžko se dívat skrz mlhu. ,,Voda," pronesl k vlčicím a sám se vydal k toku, aby se napil. Zase se však rychle rozhlížel po směru, kterým by se mohlo jít. Střihal ušima a hledal, jaká cesta bude nejlepší.

>> Common forest

Einara upřímně moc nezajímalo, jestli vlčice jeho závěry slyšela. Nijak se za to nestyděl - a dle jejích slov to i dobře odhadl, jak se zdálo. Říše zabručel a pokračoval v cestě, i když ona začala mluvit. Zjevně to byl stejně komunikativní tvor jako Tiara. Už tak nějak pochopil, že Tiara není hloupá, jen veverka na kofeinu a doufal, že tahle nebude jiná. Že ji stačí unavit. Že všechny vlčice stačí unavit...
Vypadala však podobně zmateně jako on, když poprvé viděl písek - a poprvé se tu probudil. Posuzoval ji ostřížím zrakem, ale neshledal její slova jako výmysl. Zastavil proto i s Tiarou a tiše zíral na hnědorezavou kolemjdoucí, které se Tiara hned nadšeně ujala. ,,Právě jsem se vrátili z boje. Hledáme bezpečné místo, útočiště. Avar," dodal poslední slovo, jakoby to pro vlčice mělo něco znamenat. No... Minimálně to něco znamenalo pro něj. Zlehka mrkl ocasem. ,,Zdá se, že jsi stejně slabá jako já. Sotva jsem dorazil," osvětlil vlčici a následně si tiše povzdechl. Z celé té věci s Tiarou se teď cítil, jakoby zjišťovala, zda si mohou tuhle cizinku nechat. Velký, rezavý medvěd se otočil a pokračoval v cestě za vodou, kterou Tiara tak oplakávala. On jí měl na nějakou dobu dost, dokonce se jí nadýchal. Byl rád, že se neutopil. Jeho výraz byl prázdný, o tom všem se potřeboval teprve ujistit... Že je to správně a že nedělá chybu. Jenže odmítal tyto myšlenky konzultovat s Tiarou, vlčice by se neměla zatěžovat starostí o bezpečí smečky... Smečky? Nejsme smečka, stáhl nespokojeně uši k hlavě a poohlédl se po nové vlčici. Kolik cizích vlků se tu ukazuje jen tak... Možná že všichni potřebují místo, kde se skrýt, než zesílí. Jako to potřeboval on, nebo tahle cizí fena.
,,Jsem Einar," prohodil jen bez otočení, zatímco se mu v hlavě formovala poněkud nebezpečná myšlenka.

>> Mlžné pláně

Přejel pohledem na Tiaru, která se mu rozhodla pomoci a brzy už na něj vychrlila teplý vzduch. Nemohl lhát, že to bylo nepříjemné. Přivřel oči a nechával Tiaru, ať dělá, co si myslí, že je vhodné. Pak proud vzduchu ustal a vlk se oklepal, aby se zbavil zbytku kapek a taky si trochu protřídil slehlou srst. Krátce kývl. ,,Ano, díky." S tím se znovu rozešel. Docela jej překvapilo, že Tiara ovládá vzduch. Ale to se hodilo. I pokud nenajdou dost dobré místo na složení hlav, rozhodně se aspoň budou moci zahřát. Sice zatím uměl produkovat sotva pár jisker, ale na suchém křáčí chytne a za pomoci Tiařina vzduchu by šel oheň nejlépe zaopatřit, aby se zvětšil. Tyto a další myšlenky mu proudily hlavou, zatímco se dvojice víceméně tiše přepravovala. Proto si ani prvně nevšiml vlčice, která šla stejným směrem... A docela zvláštně se tvářila. Nebo spíš šlo o to, že vůbec viděl, jak se tvářila - dívala se totiž směrem na ně. Po Tiařině zašeptání střihl uchem a prohlížel si tuto zvláštní kolemjdoucí. Měla pěkný kožich, ale to bylo asi všechno, co o ní mohl říct. Nepohybovala se zrovna hladce, jako on. Asi taky neměla vypracované svaly. Upřímně, z nich se nejlépe hýbala právě Tiara. Bylo to zahanbující.
,,Ne," odpověděl Tiaře přímo a mírně přivřel rudé oči, zatímco si druhou vlčici měřil pohledem. Nebyla mu nijak povědomá a nevypadala nijak agresivně. Aspoň zatím. ,,Nemyslím, že na nás bude útočit." Jindy by asi byl ochoten ignorovat, ale dnes byl unavený a vyšťavený. Jeho ostražitost taky stále zůstávala na vysoké notě. Pokračoval však dál v chůzi, i když jeho pohled dost jasně klouzal od cesty k jejich "společnici".

>> Mangrovy

Bylo vidět, jak Einarovi cosi leží celou dobu v hlavě. Vlastně teď fungovala jeho hlava na plné oprátky. Snažil se utřídit si to, co zažil, jak se to stalo a proč. Nyní slíbil Tiaře a sám sobě, že najde nějaké bezpečné místo... těžko říct, jak to půjde, když teď... když teď ani nebyl schopen ulovit králíka. Šel skutečně svižným tempem, hlavu měl zdvihnutou, obličej ztvrdlý v nečitelné grimase a neutrálně zdvižený ocas. Sem tam loupl očima po Tiaře, jakoby kontroloval, co přesně vlčice udělá a jak bude reagovat na své okolí. Nehodlal se nechat zaskočit a právě proto jej velmi pracně kontroloval také. Okolí... vypadalo na první pohled klidně, ale cítil, že tudy prošlo mnoho vlků a i když pachy bledly, Einar nebyl v náladě nějakého skrčka potkávat a zaplétat řeči.
Ač většinu věcí řešil s rozvahou a ledovým klidem, který ohnivému typu normálně nebyly vlastní, nyní jednoduše nebyl ve své kůži. A dávalo to smysl. Byl stále promočený a i díky chladnému počasí jej srst rozčilovala. Neměl rád vodu. Neměl rád velké vlny... kde se tam tak z ničeho nic vůbec vzala? Nedávalo to logický smysl. Znal sice schopnosti vody, ale tam, odkud pocházel, bylo málo toků, které nebyly zamrzlé, tudíž jej takovéto schopnosti stále dokázaly překvapit. Byl celkově celý rozlámaný a mrzutý z toho, že dříve projevil mírnou náklonnost Tiaře. Doufal, že si to vlčice zle nevyloží.

Zrovna se rval s jiným vlkem, když z ničeho nic přišla ta vlna. Prvně jej jen srazil vzduch, ale Einar brzy zvedl hlavu... A tak tak se stihl pořádně nadechnout, než do něj v plné parádě narazila voda. Prvně se ani nebyl schopen dostat nad hladinu, zmítaly jím spodní proudy a vlk... Vlk se topil. Byl stále zesláblý a zkřehlý, potřeboval se nějak dostat nad hladinu. Jenže sotva mu stačil dech a když zády narazil do čehosi pevného, jednoduše se mu zatmělo před očima a Einar ztratil vědomí.

Probudil se se zadní nohou zaklíněnou v kořenech a nejspíše mu právě ty zachránily život. Jeho hlava byla totiž o tyto výrůstky opřená čumákem nahoru, který tak trčel nad hladinu spolu s většinou hlavy. Nejspíše by ho voda spláchla ještě víc, kdyby se do kořenů nezamotal a nemohl se tak nechat strhnout proudem. Stejně bylo všechno až moc pomalé. Zrzavý vlk se prvně musím probudit, jelikož slaná voda na něj nepůsobila zrovna dobře. Byl dezorientovaný, žíznivý a hladový. Do toho všechno... Zatáhl za zadní nohu, aby ji dostal ze sevření, ale nešlo to. Zkusil to proto znovu a víckrát... Nakonec stiskl zuby, zhluboka se nadechl a vysvobodil se tesáky, aby se konečně mohl svobodně došourat na alespoň zdánlivý břeh, kde se rezavý obr složil. Tohle místo nebylo bezpečné... Potřeboval... Potřeboval by najít místo, kde by byl v bezpečí. A nejen on. Viděl kus od sebe jiného vlka, který s kořeny takové štěstí neměl. Utonul.
Tak jsem mohl skončit i já, vycenil tiše zuby a rozešel se po rozbahněné zemině. Nevěděl, jak to zvládne a jak daleko ujde... To už však zaslechl cizí hlas. Tiara. Otočil se po ní, vlčice ale nejspíš neztrácela elán ani v této situaci. Musel si povzdechnout. ,,Ano, nejspíš ano. Nic tak hrozného se mi nestalo. Co ty s Mireldis?" optal se i na žlutou, ale nikde ji tu neviděl. Sklopil hlavy níž k zemi. ,,Najdeme něco k jídlu. A nějaké bezpečné místo..." Rozhodl se. Najde bezpečné místo, ne jen pro něj, ale pro všechny. Pro všechny, kteří budou v ohrožení, jako ti vlci dnes. Zlehka do Tiary strčil čumákem a vydal se skrz mangrovy pryč.

>> Bašta

Skupina 4... či její zbytek

Jeho hlavním plánem bylo nějak... přežít. A o to se pokoušel i teď, zatímco Áres byl odstřihnut a Einar byl jednoduše ponechán svému osudu s cizím vlkem. Nebyl úplně ten typ, co útočí bezhlavě, nyní však nebyla jiná možnost. Zrzek se i proto dost jasně naježil a bylo znatelné, že si konečně vybije svou frustraci ze svých vlčích společníků. Proto, když po něm druhý vlk vyrazil, on se zjevně nehodlal držet zpátky. Prostě po něm vyrazil zuby a spoléhal na svou mohutnost, že vlka dokáže srazit k zemi a jednoduše se tak o něj svým způsobem postarat. Nemohl si dovolit dlouhý souboj, už tak byl teď utahaný a zesláblý. Potřeboval to ukončit rychle, nejlépe zasadit první úder a pak rovnou vyfrnknout. Fajn... Einar se snažil útočit po očích a uších, byly to poměrně křehké cíle, co způsobí dost bolesti a můžou odradit protivníka tam, kde to stisk nedokáže.

Skupina 4 - Áres

Pokračoval s vlkem, který mu čím dál tím víc lezl na nervy. Měl chuť mu připomenout, že je pouhé dítě, ale měl pravdu... Co mohl jiného dělat? V magiích se nevyznal. Přesto se mu arogance hnědého nezamlouvala, nijak. Tiše si odfrkl a dál se nevyjadřoval. Jedno však věděl jistě, necítil se, že by snad cokoliv Áresovi dlužil. Ovšem bylo poznat, že už je mírně nervózní, když otevřel vlk se žlutými symboly tlamu znovu. ,,Proplížíme se. Není tam dost možného odvedení pozornosti. Musíme být opatrní," prakticky zašeptal a mračil se. Snažil se vymyslet, co se bude dít, nějak se připravit, nebo cokoliv... Bylo jich moc. Možná by se mezi ně mohli nějak vloudit, třeba by si nikdo nevšímal, že se dva vlci přidali...

Skupina 4 - Áres

Věnoval Áresovi poměrně chladný pohled a odpověděl dosti suše. ,,Ah, zdá se, že vidíš do budoucnosti, kde jsi to skutečně vyzkoušel," byla Einarova odpověď. On sám nemohl z venku přitáhnout zemi a pokusit se probodnout rostlinu. Samozřejmě, tady uvnitř nebyla žádná zemina. Kdepak... Ale popálit ji by taky nemuselo kdo ví jak zlé. Aspoň by zjistili, jak tahle rostlina funguje. V momentě, kdy se dostali hlouběji a Áres se zatvářil, jakoby něco vyhrál, Einar zněl docela chladně: ,,Výborně, zachránče našich kožichů." Kdyby v první řadě nebyl idiot a šel pomoct Mireldis hned, třeba by teď nebyli v téhle pasti... Jenže, bylo vůbec možné někoho z tohoto vinit? Těžko říct. Měl však zvláštní, nutkavý pocit, smazat z jeho tváře ten úsměv. Jakoby snad něco překonal... Když se však Áres jal rozšířit díry a když se z venku cosi ozvalo... Zrzek ztuhl a nastražil uši. ,,Buďme odteď tiše. Může to být nepřítel. Nejlepší bude se proplížit kolem," instruoval tiše Árese. Nemohli vědět, kolik jich tam je, nebo jak jsou silní. Či zda to jsou přátelé. Nehodlal jim tam jednoduše vběhbout bez nějakého přípravy nebo plánu... Jenže teď jaksi nebyla jiná možnost, takže jedině se proplížit blíž a pokusit se postarat o to, aby je nikdo nezahlédl.

Skupina 3 - Áres

Einar tiše kráčel za Áresem, zatímco se snažil svým způsobem prohlédnout stěny rostliny. Neviděl však nic užitečného, jen se mírně mračil. Možná by se mohl pokusit Áres udělat něco ohledně stěn, za pomoci okolního prostředí. Možná by mohl mít magii země, nebo ne? Zamyšleně na něj pohlédl, ovšem brzy zase obrátil zrak k jejich okolí. Když se dostali k další dvojici chodeb... Nejlepší by bylo jít znovu vpravo. Pokud by se vraceli, jednoduše by šli stále vlevo... Nebo tak nějak to fungovalo v bludištích. On sám by raději šel dolů - směrem k půdě. Možná by se tak nějak dostali ven... Třeba by se jim podařilo probořit do kořenů, nebo něco takového. Byl dosti nervózní z myšlenky, že žaludek té věci je tak velký a... Vede tolika směry. Snažil se uvažovat nad tím, co mají dělat... Ale nenacházel žádné odpovědi. ,,Mohl bys zkusit použít své schopnosti," nadhodil konečně k Áresovi. Napadlo jej to vůbec? Předtím použil oheň, tak by se třeba dalo propálit ven. Ještě ani jeden z nich zde svou magii na tohle... Všechno, nezkoušel. Einar by svou magií zrovna nepomohl, byl v ní špatný a nikdy se necvičil.