Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Einar na chvíli otočil hlavu po ostatních, když najednou uslyšel žbluňknutí a postavil se, aby zachránil dítě. Dítě ale přežilo - mělo však na mále. Arne vypadal, že si plavby neužil. Einar se ušklíbl a postavil se, aby k vlčeti přešel.
"Voda ti neublíží - je i tvým elementem," postrčil ho čumákem zpátky do vody, protože jedna špatná zkušenost stačila k tomu, aby se vlk do konce života bál plavat. Pak bylo tedy na čase ho učit hned. Bylo jedno že se ostatní dívají, někdo to udělat musel.
"Nevím," odpověděl Arnemu upřímně. "Většina vody která nepochází z moře je sladká, jako ta co jsi pil doma. Potoky a říčky jsou sladké zrovna tak. Tohle místo je však jedním z těch, které jsou pro nás nepitelné. Ale nadnáší," osvětlil synovi a vydal se hlouběji do vody, až mu sahala do půlky nohou.
"Pojď, naučím tě plavat," nadhodil k němu a zastřihal ušima směrem k Taiclaře: "Claro, tebe někdo učil jak překonat vodu?"

>> Alatey

Einar vedl cestu těm, kteří ho následovali až ke slanému jezeru, kde doufal v trochu soukromí. Inu, pokud tu ještě někdo z těch které vedl nebyl, pak to bylo ideální místo k ukázání. Mrtvé... ale zajímavé.
Arne byl jediný, u koho si dával Einar velký pozor aby jej následoval. Převážně proto, že kdyby ztratil vlče, hledalo by se hůře než dospělci s trochou emoční inteligence a umu něco málo ulovit.
"Zkus si trochu upít, Arne. Jen na špičku jazyka," postrčil Einar vlčka k vodě a sám se posadil o kousek za ním, to kdyby se snad vlče převážilo a celé do vody zahučelo. Což Einarovi připomínalo, že je musí naučit plavat. Hm. Možná... ne, ne před Taiclarou, Vidarem, Jainou a možná i Astrid. To chtělo udělat někde v soukromí.

Na území se náhle sešlo mnoho vlků a Einar jen tiše sledoval jejich rozhovory - odehrávalo se toho možná až příliš naráz. Taiclara se vymlouvala, stažené uši a ublížený pohled. Nebyl jiný. Ublížilo mu, když mu otec vynadal. Teď si tím samým musí projít i jeho dcera. Bylo to třeba.
Nic neřekl, ale jakmile Arne pochválil oči Taiclary, zamyšleně se na mladého vlka podíval a když Clara domluvila, zmínil: "I magie země je v těchto oblastech schopná velkých věcí." A to bylo vše. Žádné 'Taiclaro, nejsi podřadná kvůli magii' nebo 'Taiclaro, dosáhneš velkých věcí'. A drobných milostí jako byla tato nejspíše ani nebude mnoho.
"Vločka si může na chvíli vzít pár vlčat," nesouhlasil Einar se Stinou a pak projel čenichem srst na jejím krku a do jejího ucha zašeptal: "Neboj se o ně. Alespoň se přiučí od vícera zdrojů. A ty potřebuješ odpočinek." Tak či tak, jeho severní kráska mohla nesouhlasit. To už bylo na ní.
"Pojďme si promluvit bokem," rozhodl konečně Einar a kývl na Taiclaru, Vidara a Jainu. Než však stihl vlky odvést, ukázal se Leto.
"Dobrá práce," pochválil Einar Leta a kývl mu. Následně očima sjel k drobnému přírůstku, který předtím chválil Taiclaru. Proč ne...?
"Arne, pojď s námi, projdeme se. Když to nebudeš zvládat, řekni to," pronesl k synovi a přeskládal si křídla na zádech.
"Během příštích dní chci vidět znovu celou smečku. Pokud někoho potkáte, nechte je to vědět," nadhodil ještě ke skupince, nohou už nakročeno k odchodu. Tohle však bylo třeba zmínit brzo, aby se všichni mohli připravit.
"Vrátíme se brzy, Stino. Vločko, ponech si u sebe Rannei a Espena. Lehko je uvidíš i v tuhle dobu," podotkl - přeci jen černá zářila víc než zrzavá. S tím si vzal svoji skupinku a vydal se směrem ke slanému jezeru.

>> Slané jezero

>> Pohoří

Einar vedl Jainu zpátky na území a i když nespěchal, pokračoval vpřed docela rychlým tempem. Chtěl se svými vlčaty trávit co nejvíc času dokud byla takto malinká, takže nebylo času na zbyt. Potřeboval se vrátit k rodině co nejdříve - i když tam asi v tolika vlcích bude pěkný chaos. No... nebylo špatné Jainu seznámit se všemi dětmi naráz, ne? Naopak to bylo preferované.
Co ho donutilo přidat do kroku ještě víc byl ten fakt, že ucítil další známý pach - ten Taiclařin. Taiclara? Konečně se ukázala? Podmračil se.
Zahnout okolo této skalky, vyjít kopeček, rovinka, rovinka, u kleče zahnout vpravo a kousek nahoru... a s Jainou (pokud se ho držela) vystoupal po pěšince nahoru až ke své rodině.
"Taiclaro. To mě těší, že ses k nám konečně rozhodla přidat. Víš jak dlouho jsi byla pryč?" byla jeho první slova. Žádné uvítání, žádné 'chyběla jsi mi', jen cvaknutí zuby a výtka. "Tihle jsou naši, tedy moji a Stinini. Kdyby jsi se zdržovala na území smečky, dávno bys o nich věděla a teď bys nevypadala jako neinformovaná-" a hloupá. To si však odpustil. Ne teď, ne před Jainou a ne před Yarem který tu taky okouněl. Semknul pysky a protáhl si křídla. Pak se otočil ke své sestře.
"Jaino, tohle je tvá neteř, Taiclara Fiske z Alatey. Stinu ti představovat samozřejmě nemusím, ale pro pořádek. Má družka a budou alfa Alatey, Stina Fiske z Alatey. Za námi, nedaleko, jsou Sierra a Mercer z Alatey a tyto drobné kuličky jsou mí potomci. Sindri, Espen, Solveig, Rannei a Arne z Alatey." Pak teprve přišla řada na Yara, jako na toho nejspodnějšího člena.
"A toto je naše omega, Yaro. Jsem si jistý, že se poučil ze své chyby a dokáže mi, že má na to se opět stát plnohodnotným členem." Přejel vlčka očima.
"Toto je má sestra, Jaina Fiske ze Severních smeček. Teď již také z Alatey." Mluvil u toho dost nahlas, aby jej vlci v okolí slyšeli, třebaže jinak nestáli v konverzační blízkosti.

Allari? To mu nic neříkalo. Odkud měla informace o jeho smečce? Mírně se podmračil. No dobrá, bude se pamatovat a během příští smečkové schůze se zeptá. Potřeboval vědět kdo má tendence šířit informace o smečce.
"Rozumím. Dobré vědět. Naši členi by neměli šířit moc informací," povzdechl si. Ale bylo to nevyhnutelné a byli silnější než na začátku. Už to byly... čtyři zimy. Čtyři zimy, co tu trávil. Kde asi skončil Dante? kde teď byla Astrid? Vídal ji tak málo, že si skoro myslel, že je Astrid duch. Dante možná už i duch byl.
"V mé smečce si musí každý své postavení zasloužit," odpověděl Jaině. "Takže ne, Stina zatím není alfa. Ale věřím, že se na ten post dopracuje." Měla čas. Nikam nepospíchali. "A ne, všichni tu nejsou."
"Jen domov nebyl tak přikrý. Přeci jen to byly drobné kopečky a většinou rovinka," pokývl. Spíše se přirovnání k domovu hodilo na tundru. Od toho to byly severní smečky - byly na úplném severu.
Na její slova o motání v kruzích kývl: "Nejsi sama. A teď pozor, je to tu dost strmé."

>> Alatey

"Alatey," odpověděl Jaině. "Kdo ti o ní pověděl?" Odněkud o smečce v horách přeci jen vědět musela, ne? Ovšem schovat tak velkou smečku nebylo lehké. Bylo jasné že na ni dříve nebo později někdo přijde.
"Ne, nepotkal jsem ho," zavrtěl hlavou. Samozřejmě jej potěšilo že věřila, že je celou dobu naživu. Ostatní co sem dorazili měli vždy pochyby. Ale jeho sestra? Ta ne. Alespoň ne zjevné. Byl rád že ho neviděla v jeho nejhorších chvílích ale až teď, s vybudovanou smečkou a jménem. Byl pyšný. Jen jej mrzelo, že nic neslyšel o Kasenovi. Rád by jí předal dobré novinky...
"Ano, Stina si ke mě našla cestu. A pokud se dobře pamatuji, je tu Vidar, Iina, Stina a Astra. Nikoho dalšího jsem neviděl a ani jsem o nich neslyšel."
A když přijala jeho nabídku, Einar se usmál a pak jí pokývl ať ho následuje, zatímco se vydal směrem do hor po jedné z menších, zarostlých cestiček.
"Pověz mi o tom, jak dlouho tu jsi a co jsi tu zažila. Tohle je místo je velmi... zvláštní. Jsem si jistý, že Alateyčané ti o tom poví své... když jsi teď naší součástí."

Nadzvedl jedno z křídel a roztáhl ho, jakoby na ukázku. Pak se na Jainu usmál.
"Jednoduše se objevily během rozhovoru s členy mé smečky," odvětil jí. Věděla vůbec Jaina o Alatey? A pokud ano, co? Co vůbec mohla vědět o smečce, která nebyla tak otevřená cizincům jako ostatní smečky? Ah, to mu připomínalo, že by se měl ukázat u Zlaté smečky. Osobně. Uvidí se jaké výsledky donese Xander.
"Dostal, samozřejmě," a konečně se 'usmál', jak jen to u vlka šlo. Seskočil dolů a přešel ke své sestře aby se k ni čenichem otřel.
"Jsi první kdo není úplně šokovaný z toho, že jsem naživu," přiznal a pak se posadil. Pokud se chtěla pokochat, roztáhl pro ni křídlo. Proč by ne, pro svou sestru?
"Mám pro tebe i zajímavé novinky. Mihnul se tu tvůj syn, Rainer. Už jsem ho delší dobu neviděl, takže je možné, že se vrátil domů. Po tu dobu tady však byl zdravý a vypadal že mu nic nechybí. Nadále... naše rodina se rozrostla i mými potomky. Vlastně jsou momentálně se Stinou na území. Chtěla bys je poznat?" a pak se zarazil a zamyšleně na Jainu pohlédl.
"Pokud se tedy chceš přidat do smečky. Jinak ti k nám vstup nemohu dovolit - kvůli bezpečí všech, kteří mi své životy vložili do tlap."

Smečkový miniquest - srpen, hlídka

>> Alatey

K Einarovu překvapení bylo v okolí Alatey... poměrně dost vlků. Prvně proletěl nad hlavou vlčice se zvláštní směsicí barev (Verena) a zakroužil nad ní. Pár momentů ji sledoval ze vzduchu, ale naštěstí nebyla dost blízko na to aby jej obtěžovala její přítomnost. Letěl proto dál.
Po cestě vystrašil pár horských koz a pak prudce zatočil po boku hory. Kdyby byl člověkem, cítil by husí kůži. Místo toho se mu však do žil vléval adrenalin a radost kterou dlouho nezažil. Tehdy mu taky padl pohled na další dvojici. Mátu poznal podle jejího zbarvení docela lehce, ale vlčici po jejím boku už neznal. Sletěl níž a chvíli si cizačku prohlížel než se rozletěl dál. Stačilo pár mávnutí a zmizel.
A pak se dostal k poslednímu narušiteli. Jenže... tento narušitel byl ještě něco maličko jiného než ti ostatní. Vlčice s nazrzlým kožichem Einara upoutala poměrně rychle, hlavně tedy její pach. Zakroužil dost vysoko na to, aby jej vlčice neslyšela a pak co nejtiššeji sletěl dolů a přistál o kus nad ní. Pár momentů ji pozoroval, jakoby se snažil ujistit. I pokud by si jej snad vlčice všimla, nepromluvil. A pak...
"Rád tě vidím, sestro."

Einar si všiml Solveiginy nespokojenosti a ani nemrkl. Byla dítě a tudíž si nemohla vybírat kam ji její kroky zavedou, toto byla otázka pro rodiče a on pro ni měl odpověď. Měla být tady a teď a chovat se slušně před cizími. To od ní očekával, jakožto od své dcery.
V reakci na své dva členy se musel ušklíbnout. Vypadali poměrně zmateně. Proč? Byla to snad jednoduchá otázka pro někoho, kdo měl chtíti vychovávat svá vlastní vlčata. A pak Sierra zmínila jídlo a Einar se na ni na chvíli tiše zahleděl.
"Odpověď na moji otázku není jednoznačná," prohlásil alfa, "ale souhlasím, že otázkou by mělo být právě jídlo. Vlčata musí být neustále kontrolovat. Nezáleží na tom, co zrovna vidíte a nevidíte. Nemůže se stát, že jeden z vás na blíže nespecifikovanou dobu jednoduše zmizí," podíval se po Sierře, "a vlčata nechá napospas."
S tím však alfa už mávl ocasem, protáhl si křídla a strčil čenichem do Solveig: "Vrať se k matce." S tím se jeho pohled otočil zpátky na sebranku před ním.
"Očekávám, že se o svá vlčata budete starat jako o oko v hlavě," i když to nebylo zrovna nejvtipnější, zmiňovat toto před Mercerem. "Pokud oba dva z nějakého důvodu zmizíte, vlčata adoptuje jiný pár ve smečce. A doufám, Sierro, že pro tebe bude čas trávený v úkrytu i čas trávený větší péčí o naše zraněné."
S tím se alfa rozhlédl a roztáhl křídla: "Porozhlédnu se po okolí, tolik vlčat jistě přitáhne nevítanou pozornost. Hlavně se na ně připravte co nejdřív, nechci, abys rodila v zimě. Je to nejhorší čas na to přivést do světa vlčata. A také... Vyrazte do okolí a doneste živého králíka pro vlčata. Je na čase je naučit pořádně lovit."
S tím se alfa otočil a přešel ke strmému srázu. Bez dalšího slova se mírně přikrčil a následně odrazil. Silně mávl křídly až se k zemi sneslo pár vyviklaných peříček a pak se rozletěl směrem dolů na obhlídku území.

>> Hraniční pohoří

Einar přivřel oči sotva vypadlo z Mercera, že by od něj něco potřeboval. Ještě než se vlk vyjádřil, očima sjel směrem k Sierře a měl poměrně jasno. Samozřejmě, proč by s ním šli mluvit oba dva partneři pokud by se to netýkalo obou? Takže, co bys rád, Mercere, hm?
Alfa si líně protáhl křídla a očima hodil po Sierře, která prohlásila, že jsou na rodinu připravení. Byli? Skutečně? No... tak se podíváme, ne?
"Ujistíme se. Následujte mě," vybídl je a rozešel se poměrně svižným krokem směrem vpřed. Za svou rodinou, která mu mezitím stihla uniknout. Podíváme se, jakou má dvojice interakci s mladými vlčaty. Nebyli to úplní drobečci, ale už odrostlejší cháska, ale přeci jen...
"Stino," zabroukal jakmile se dostal blíž k rodince. Vlčata okupovala Yara... nebo Yaro okupoval je? Vypadal, že brzy uteče. "Půjčím si na moment..." očima zapátral. Solveig vypadala, že se nudí. Dobře. "Solveig."
Přikročil k vlčici, vzal ji za kůži na krku a rozešel se s ní o kousek dál. Dost na to, aby nerušil Stinu s Yarem, ale taky dost blízko, aby na ni Stina stále viděla. Položil vlče do trávy a podíval se na Mercera se Sierrou.
"Jak by jste se o ni teď, v tento moment, postarali? Co jí chybí?" zeptal se jich a čenichem postrčil Solveig, aby udělala pár kroků vpřed. No?

>> Úkryt

Zatímco Mercer uklidňoval Sierru, Einar měl úplně jiné myšlenky - a momentálně silně zvažoval to, jak naučí svá vlčata lovit. Byla teď venku se Stinou, ale za chvilku je dojde a- BUM!
Když zrovna zrzavý vlk zatočil z úkrytu ven aby se protáhl skulinou, kterou se dalo dostat ven, prakticky narazil do Mercera, který se snažil naopak dostat dovnitř. V krku mu zašramotilo zavrčení, ale šlo převážně o automatickou reakci než o náznak zlé vůle. Přeci jen i věděl, že Mercer ne dobře vidí - a toho by si všiml i, heh, slepý.
"Mercere," nadhodil místo pozdravu a počkal, až mu vlk uvolní cestu aby se protáhl ven. Tak nějak netušil že by jej snad dvojice k něčemu potřebovala - naopak se jen chtěl dostat za svou družkou a vlčaty, takže prostě kráčel směrem vpřed a dál. Berme však v potaz, že jej nejspíš jeden z nich zastavil. Zrzavý už stihl pokývnout i Sierře, ale teď zůstal stát na místě a jen se s očekáváním v očích zahleděl směrem k dvojici.

Einar se otrávně protáhl když uslyšel štěkání svého syna a jen více roztáhl křídla a uvelebil se. Kam by spěchal? Měl tady rodinu, teplo a smečku. Nikam jinam nepotřeboval. Jenže si také uvědomoval, co to jeho syn vykřikoval - a že se o něj potom Stina otřela a Sindri se od jeho boku zvedl a odhopkal pryč. Tak měl Einar chvíli klid. Pak se konečně protáhl, zamrkal a zvedl se. Čas být užitečným členem společnosti a prozkoumat okolí.
Uběhlo pár desítek minut a Einar konečně zvedl hlavu a rozhlédl se. Bylo to tu vyklizené a tak jednoduše udělal několik kroků směrem ven z jejich obsazeného místečka.
"Kafko," houkl na hubenou albínku, která prakticky hned přisprintovala. "Ukliď náš pelech a trochu ho zveleb. Je tam hodně... peří a chlupů." A taky kosti. Kdo měl čas pořád odnášet kosti? A tak Kafka odťapkala a Einar si protáhl křídla. Bylo pomalu na čase svolat další smečkovou schůzi a představit nejnovější přírůstky. Vydal se tak teď pomalu v jejich stopách - bylo taky na čase, aby se trochu ukázal.

>> Avar

Uběhlo devět dní a první vlčata začínala otvírat oči. Ani se nenadáli a bylo to deset. Jedenáct. Einar už zvědavě zkoumal, která vlčata se narodila s tím lepším elementem a která ne. S potěšením zjistil, že dva ze tří synů měli v žilách jeho oheň. Dcerám rudě a oranžově oči zářily oběma. Jeden z pěti? Skvělé skóre! Jen škoda, že i třetí syn raději neměl oheň. Víc možností bylo vždy jen k dobru.
Alfa v podstatě ani nepostřehl, kdy se překulil vlčecí věk z několika dní na několik týdnů. Přesněji řečeno, téměř tři týdny bez tří dnů. Vlčata už brzy začnou cestovat po úkrytu a zkoušet maso. To byl taky jeden z důvodů, proč se dnes od Stiny a drobotiny vzdálil. Nejen že se potřebovala nakrmit jeho družka, ale drobotina potřebovala přijít ke styku s masem.
Donesl zpátky ušáka s bílou srstí a k vlčatům si lehl na břicho. Prvně do kůže zabořil tesáky a začal opatrně trhat než se dostal k masu. Pokud by snad někdo z těch malých hladovců chtěl zkoumat, odtáhl by čenich a samozřejmě je nechal. Zvědavost byla skvělá vlastnost. Možná, že si první šťastlivci dnes vyzkouší, jak maso chutná. Možná taky ne - nehodlal je nutit do předčasného vývoje.
,,Ten zrzavý se nakonec poměrně probral, viď?" nadhodil ke Stině a oblízl si tlamu. ,,To je dobře..." Nebyl ohledně vlčat nijak rozněžnělý a rozhodně je nehodlal vychovávat jako v bavlnce, ale mrtvé vlče nikdy nevěstilo nic dobrého.
,,Sindry. To je dobré jméno, silné jméno. Sindri... a Solveig," rozhodl se pojmenovat drobné, zrzavé plamínky. Čenichem k nim přisunul zajíce s natrženým bokem. Co nezkusí vlčata, to sní Stina. Nebyl důvod plýtvat.
,,Zajímalo by mě, jestli ten tmavý bude ovládat vodu nebo vzduch. Měl by se mu najít nějaký učitel... na ostrovech by i tyto schopnosti mohlo být užitečné rozvinout." Přeci jen viděl, co dokázala Shine.

Einar se se Stinou držel posledních několik týdnů jakoby snad odloučení mělo přinést smrt. A taky bylo docela klidně možné, že donese - jen ani ne jednomu z nich.
Stinin porod proběhl v rámci možností dobře. Einar se posadil o kus dál a dával své partnerce veškerý prostor se vrtět, vrčet a vydávat jiné, rodící zvuky. Vypadal téměř fascinovaně. A když bylo dokonáno, přitulil se k ní a jejímu unavenému tělu. A co bylo nejdůležitější - zůstal. Přikrýval ji i vlčata křídly a zahříval její bok, protože kdo jiný by to měl udělat když ne zrovna její partner?
Po prvních pár hodinách se šel protáhnout. Napít, nažrat, pozdravit pár členů smečky a pak zase zpátky. A vyzval Stinu, aby udělala to samé, klidně i na dýl. Hodinku se bez ní vlčata jistě obejdou. Přikryl je křídly, schoulil se do půlměsíce a čekal. I Stina potřebovala svůj čas, nemohla tu ležet celé dny.
Vlčata se z maličkých, prakticky nehybných tělíček začala stávat většími, i když stále slepými a kníkajícími. Dvojice si nad nimi měnila stráž, i když zde důležitější samozřejmě byla Stina a mléko. Teplo však poskytovali oba úplně stejné.
Einar se upřímně docela odřízl od většiny ostatních ze smečky a asi by ani neocenil, kdyby se tam jen tak někdo zjevil. Hlavně vlci s nízkým postavením, které tak dobře ani neznal. Ale třeba taková Hanka? Vítaná a víc než to. Taky se pomalu a jistě začínal shánět po Vločce - za pár týdnů už bude mít povinnosti a těm by se měla věnovat. Nebyla přeci pečovatelka pro nic za nic.
Poslední věc se týkala přímo vlčat samotných a Einarovi nechuti je pojmenovat. Vyjádřil Stině své pocity poměrně brzy - byl šťastný z poměru tří synů na dvě dcery, ale odmítal jim dát jména dokud nebude jasné, že budou schopni přežít. Už teď jedno z vlčat reagovalo méně než zbytek pluku, rezavý syn, co měl potenciál vyrůst do Einarových barev. Alfa byl okolo tohoto vlčete extrémně opatrný.
,,Přemýšlela jsi nad nějakými jmény?" optal se Stiny konečně. ,,Přijde mi, jakoby nic co dokážu vymyslet jednoduše nesedělo."
Zrovna Stině donesl svačinu v podobě zajíce běláka a ležel mimo pelech aby družce dal dostatek prostoru. U toho si zamyšleně prohlížel všechna klubíčka - popostrčil nejstarší dceru směrem k matce a pak se na studené zemi uvelebil pohodlněji. ,,Ale jakákoliv jména po rodině zatím nepřinesla štěstí..." a přitom to byl přesně důvod, proč se dávala.

Einar byl poměrně lehký spáč a tak, když se k němu schoulila Stina, jen otevřel jedno z hluboce rubínových očí. Docela dobře chápal proč se vlčice cítí špatně. Už jen ten pocit toho, jak se zvětšila a jak těžko se pohybovala... alfa zvedl jedno ze sloužených křídel a opatrně ho položil přes ni. Nejen proto, aby ji zahřál, ale aby nebyla tak odkrytá. Kdo by přišel útočit na alfa pár v srdci smečky? Doufal, že nikdo, ale už teď vídal vlky co si sem vodili jen tak své známé a rodinu. Jeden nemohl být nikdy dostatečně opatrný.
,,Už to bude dlouho trvat," slíbil Stině a pak si opřel čelo o její kožíšek. ,,A jakmile se budeš chtít na chvilku vzdálit, zůstanu tu s nimi. Neočekávám, že to bude neustále jenom tvoje povinnost." Pokud si bude chtít Stina zajít protáhnou nohy, byla vítána. Vlčata chvíli bez mléka vydrží a na teplo tu měli otce. Einar každopádně Stininy jiskry nijak neděsily. Rozhodně měly od jeho ohně daleko.