Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<--- Alatey

Podíval se na otce a stáhl uši k hlavě. "Já... vím, že jste si to zvolili, ale proč? Proč se tohle musí dít? Není svět a osud až moc nespravedlivý? Proč se tohle musí dít tak super vlkům jako byla máma? Proč se to musí dít... zrovna jí." Zašeptal tichým hlasem a cítil jak se mu do očí dostávají zase slzy. Přesto si packou obratně setřel. Nepotřeboval ještě v tomto počasí brečet. Ne, když nebe brečelo za něj. "Myslím si, že tohle je už moc... brzo se bude dít něco nepěkného. I tady se zdá země až moc promočená... jako kdyby nestíhala země pobírat. Co když se stane něco špatného? Co když se připojíme k matce?" Zeptal se otce a udělal pár kroků rychlých k němu. Otřel se o něj a podíval se směrem k Rozbitému severu. Pokynul hlavou. "Mám tě fakt rád, tati... nechci aby se ti taky něco stalo... takže bychom měli být opatrní." Zašeptal tichým hlasem.

-> Rozbitý sever


× Promluv si s jiným vlkem o momentálním počasí

Otec ho vyzíval k tomu, aby se šli projít a obecně takový Enigma s tím neměl problém. Rád svého otce kamkoliv doprovodí. Hlavně aby to bylo dál od tohoto... místa. Hrob jeho matky byl stále čerstvý a leč se jim tu vyvolala květina, tak on... nechtěl tu být dál.

Pokynul a vydal se za ním. "Tati... myslíš že... to tímto skončilo? Že tím skončila veškerá smůla v naší smečce?" Zeptal se ho tichým hlasem. Dokonce i chraplavým, jak se zdálo. Bude nemocný? Nejspíše ano. Povzdechl si zase. "Chtěl bych s tebou lepší vztah..." Najednou mu docházelo, jak jejich rodina byla dotknutelná. Jak se ten celý pocit nedotknutelnosti vytrácel. A on sakra už chtěl se z téhle noční můry probudit. Nešlo to ať už se snažil jakkoliv. Proč se mu to vždy dělo? Proč se to dělo pokaždé, co si myslel, že se jeho život lepšil?
-> Ledové pláně

Chvilku ještě civěl na hrob své matky. Obdivoval tu krásu, která se na jejím hrobu udála než se trhaně nadechl a podíval se směrem k otci. Měl si s ním promluvit? Nebo snad mlčet navždy?

Podíval se k uplakanému nebi, které se zdálo, jako kdyby oplakávalo samotnou smrt Cinder. Nakonec se ale přeci jen vydal k otci blíže. "Tati? Můžeme si promluvit? Víš že jsem tě vždy měl rád..." Zašeptal. Tohle se mu teď na slova hodilo. "A nechci o nikoho z vás přijít jako o mámu. Proto bych... s tebou rád strávil nějaký čas. Seznámil se víc." Kord když většinu času trávil s matkou. Která teď byla pryč. Jako kdyby jeden luskl prsty. Mluvilo se mu o tom těžce. Jako kdyby slova, která vycházela z úst nebyla ta správná. Jako kdyby to nebylo úplně eňo ňuňo. Semkl pysky a pak se o otce otřel. Cítil jak se mu zase po tvářích spouští slzy. "Fakt mi to promiň... jestli jsem ti někdy řekl něco hnusnýho." Snažil se to teď urovnat Enigma.

<--- Úkryt

Celé tohle bylo jako sen. Sen ve kterém následoval otce. Hlava byla jako obří šum. Veškeré hlasy uvnitř něj řvaly, že by se měl dát do země spolu s ní, ale... na to neměl momentálně odvahu. Nemohl jim přitížit. Nemohl jim dát další ránu. Ale vždy jak se to zdálo to chodilo ve více. Kdo z nich umře příště?

Pomaličku došel k hrobu matky. "Vždy tě budu milovat... vím, že budeš okolo nás v přírodě, ale život teď bude těžký, víš? Život nebude tak lehký jako to bylo doposud a já doufám... že se zase někdy shledáme. Pokud je život po tomto" Zašeptal Enigma tichým hlasem. Na více nebyl schopný. S tím zase se navrátil k rodině. Za ně. Sklopil hlavu. Bylo to neskutečné. Bolelo ho to tak moc. Hodně moc. Proč se mu z hlavy udělal takový guláš?

Sledoval jak se země zavírala. Jak naposled mohl vidět tělo jejich matky. Udělalo se mu z toho zle. Předklonil se a... šlo to ven. Šlo to ven jako kdyby to nemohl zadržet. Spolu se slzami. Stal se pomocí smutku troskou? Nemohl ovládat své tělo. Nemohl. Bolela ho hlava z pláče a tohle vyvrácení bylo důsledkem.

Dělo se toho moc. Cítil jak se mu v krku tvoří knedlík a on nemá ani sílu na to, aby pomohl. Spíše to celé sledoval. S matkou měl skutečně velice blízký vztah. Bez ní se cítil, jako kdyby se nemohl ani nadechnout. Byla pro něj vším. Zachránila mu dokonce i život, když se zatoulal. Stáhl uši k hlavě. Sledoval jak tělo matky začínalo být obklopené květinami. Proč se mu zdálo, že to každý nesl lépe než on? Cítil jak nemůže pořádně dýchat. Jak se mu krk až moc steskem stahuje. Přesto to chtěl vidět. Chtěl tu pro ni být. Momentálně si ale připadal jako chodící nic. Jako chodící schránka sebe samotného. Udělal pár kroků k otci a jemně na něj padl. Jako když se zraněný opírá o zdravého. Musel mu to říct. "Nedýchá se mi dobře... je mi příšerně... ale chci vidět její pohřeb... pomohl bys mi prosím?" Zeptal se otce. Cítil se, že neměl vůbec žádnou sílu.
--> Území

Všechno okolo něj byl šum. Jediné co vnímal byl zpomalující se dech matky a její slova. Podíval se na ni bolestivě. "Ne... to ne... mami... to nemůžeš... mami..." Zašeptal tichým hlasem. Všechno okolo byl jen nežádaný šum, který rozhodně nechtěl vnímat. Potřeboval jen cítit jak pomaličku vyhasíná teplo z matčina těla. Ta slova která mu předala. Něco v něm se uvolnilo. Rozhodně ji chtěl pomstít jak nejlépe dokáže. Tím, že bude pro smečku tím nejlepším a nejvěrnějším členem. Tak jako tomu byla ona. A v moment, co matka vydechla naposledy se Enigma více zhroutil. Položil si svou hlavu na ní a jen vzlykal. "Jen ať najdou ty, co jí to udělali a ať ti zaplatí. Za každou její prolitou kapku krve. Jen ať trpí tak jak trpěla ona." Zamumlal nakonec.

Xander

Podíval se na rodiče, toho který tu byl, a vypadalo to, že si konečně začínají rozumět aspoň jako dva členi jedné rodiny. "Asi ten posel zní dobře, vzhledem k tomu, že lovců má skutečně smečka dostatek a já bych nerad byl někde, kde se mi to vůbec nelíbí... a nohy mám docela rychlé na to, abych uběhl vzdálenosti mezi smečkami. A docela vím i kde jiné smečky jsou z toho jak sem se procházel." Zamyslel se Enigma nad slovy otce a šlehl ocasem. Vnímal otce další slova. "A nebo bych byl rád tím průzkumníkem. Ostrovy začínám docela dobře mapovat a nemám problém se odkudkoliv dostat zase domů. Máš dobré nápady s tím, co bych mohl dělat a nemohl." S tím se podíval na Einara, který začal hovořit. Proto se naposled podíval na otce a pokynul hlavou. Ale to byly vteřiny před katastrofou.

Einar
Oznámení nové pozice nebylo něco, co by Enigma přivítal, rozhodně nemířil nahoru. Spíše se snažil držet při zemi a být smečce dobrý i jen jako řadový člen smečky. Ale věděl že pro jeho sestry to bude dobré. Přál jim to a usmíval se na ně.

Cinder + léčitelé+ rodina
Usmíval se až do momentu, než si všiml jí. "Mami!" Byl nejspíše prvním vlkem, který se k ní přihnal. Pomocí svých dlouhých noh zdolal vzdálenost mezi jím a ním. Všímal si zranění, která se vylučovala s životem. Přesto se podíval k léčitelům. "Sakra! Pomožte jí někdo!" Cítil zoufalost, která se v něm navalovala. Lehl si k Cinder a zachumlal se u ní jako malé vlče. Snažil se jí dodávat aspoň nějaké to teplo. Jenže mu čím dál víc docházelo, že... to nepůjde. "Mami... maminko prosím... neumírej. Co na tomhle světě budu bez tebe dělat?" Ptal se jí Enigma a cítil jak se mu do ohnivých očí dostávají slzy. "Já ti nechci říkat sbohem.... protože tohle sbohem bude navždy..." Začal Enigma a cítil jak se mu hůře dýchal. "Dělejte sakra něco!!" Usekl se hnusně na léčitele. Přeci jen mu umírala matka. Emoce u něj jely na plné obrátky. "Cipher! Vittani! Sakra! Kdokoliv! Tati?! Pomožte jí... nemůže tu..." Hlas se mu zlomil. Zoufale těkal po členech své rodiny. Nedávno přišel o sestru, nemohl přijít i o matku.

Xander, Vittani, Cipher
Enigma se podíval na otce a stáhl uši k hlavě. "Já nevím jestli chci být lovec. Nevím nic. Ani nevím co by se ještě v takové smečce dalo dělat. Ale docela mi děsí, že tu ještě není máma. Ani její pach jsem necítil... co když se jí něco stalo?" Zeptal se otce a stáhl uši k hlavě.

Přicházela postupně i Vittani s Cipher. Což Vittani se raději věnovala nějaké cizí vlčici než jejich rodině. A Cipher se hádala. Přesto oběma pokynul na pozdrav a zašeptal tiché "Ahoj." S tím se ovšem podíval na otce. "Tati? Rozpadá se naše rodina kvůli tomu všemu? Kvůli tomu, že Illiana odešla? Protože vy..." Hlas se mu zlomil. Stáhl uši k hlavě ještě více pokud to vůbec šlo.

Dění ve smečce šlo lehce mimo něj jak se soustředil na svou rodinu. Přesto... Vittani chtěla povýšit. On se na to necítil.

<- Hraniční pohoří
Všichni(by se dalo říct)
A tak se dostal zase do úkrytu jeho smečky. Bylo to tu vskutku takové jak si pamatoval. Ale ještě více tu bylo těch menších potvůrek, kterými taky ještě před nějakou dobou byl. Vlčata. Nejspíše patřila jejich Alfovi. Zdravím." Pozdravil vlky nacházející se již v úkrytu smečky.

Otec(Xander)
Svou cestu si však Enigma razil vlky přímo k jejich otci. Podíval se na něj a vydechl. Pozdravil jej spolu se zbylými členy smečky, takže speciální pozdrav pro něj neměl. Nadechl se a stáhl uši k hlavě. "Tati? Já ještě nebyl na lovu... nějak jsem... se potýkal s tím, že ani nevím kým já jsem. Hanku jsem nepotkal za celou tu dobu..." Přiznal se otci s tím, co jej trápilo. Bude on mít pochopení pro svého syna? "Zasloužím si za to snížit postavení... nebyl jsem pro smečku přínosem..." Přiznal se mu dále s tím, co jej trápilo. Hezky hned takto na začátku.

<-- Začarovaný les (přes Kvetoucí louku)
Sakra, jeho deprese byly docela silné! Však on dost možná bude Omega! Co na to řekne nebohá matička? Co to zklamání v otcovo očích, až to poctivý Alfa oznámí? Bude potupa celé rodiny! Teda toho co z ní zbylo poté, co Illiana odešla za lepším životem a ani se nerozloučila. Enigma jí to měl lehce za špatné. Vzhledem k tomu, že většinu života prospala a pak se prostě jen zvedla a čau. Ani žádné vysvětlení. Bylo to velice neférové! Oni se tu museli trápit životem zde, bojovat za to, aby si to zde zasloužili a pak tady bude jejich milostivá sestřička, co vezme nohy do zaječích.
Skoro byl u jejich smečky, když se zastavil. Podíval se na hranice a pak ještě zpět do údolí. Ještě mohl utéct. Změnit si identitu a žít jinde. Ale... to nebylo to, k čemu byl veden. Místo toho prostě jen polkl. "No... ani ta Omega není špatná,.. budu se moc zase vypracovat..." Zašeptal tichým hlasem. A vkročil směrem do smečky.
-> Úkryt Alatey

<- Sněžné tesáky
Neměl tenhle les rád. Působilo to velice tajemně a tak, že mu to mátlo smysli. Podíval se na nebe a stáhl uši k hlavě. Velice tlumeně v dálce slyšel vytí svého alfy. Volal je na sraz. Sakra práce, už teď nestíhal. Jak moc se máchal ve svém nitru? Jak moc nevnímal realitu? Snažil se najít sám sebe. Tak moc, že neplnil své povinnosti. Povzdechl si. Dostane od Alfy sprda. Byl na to připraven. Ale on mu řekne, jak to v sobě má. A slíbí mu, že to napraví. I kdyby ho degradoval na omegu. Ale safra, jak by to měl stíhat? Jeho život se mu bortil pod tlapama. Hodně se mu bortil a on sám nevěděl, jak se postavit na vlastní tlapy. Cítil se velice špatně. Depresivně. Možná by si to postavení omegy zasloužil. Dělal hovno. Nebyl přínosem.
-> Hraniční pohoří (přes kvetoucí louku)

Enigma chvilku poslouchal Tundry moudrá slova než si povzdechl jen co ho vyháněla domů. "Děkuji ti za moudrá slova, Tundro... budu si je pamatovat do konce života." Zašeptal on. Ale to ještě nevěděl, co ho čeká v jeho budoucnosti. Nemohl to vědět nikdo. Podíval se na nebe a pak sklopil uši ke své hlavě. Bylo to skutečně nutné od něj? Aby se vracel domů? Když se tam jako doma necítil? Ale co by jiného bylo jeho domov? Jaká smečka by přijala vlčka, co měl silnou krizi identity?
Proč každý na tomto ostrově, co se zde narodil, měl krizi identity? "No tak jdeme domů..." Vydechl a vydal se tedy dolů z vyhlídky. Pomaličku směrem na Mlžné pláně, aby šel dál směrem k tomu podivnému fialovému lesu.
-> Začarovaný les (Přes Mlžné pláně)

Bývalý kolegové, za 3 žetony si beru Bonus do Svatyně na Karu a své zbylé dva předávám Hance pokud to jde. :D

Schváleno

„A person's true character is revealed in times of adversity, not in times of peace.”
„There are no strange creatures. Only blinkered people.”
„Mezí tím, kdo se opíjí láskou a kdo alkoholem, je jediný rozdíl. Alkoholik zůstává věrný své značce.”

Vyberte si holoto, pokud někam budete potřebovat quote

Zadíval se na vlčici, co se ho začala dotýkat bez toho, aniž by se zeptala na svolení. Cukl sebou a udělal kroky zpět. Stáhl ocas. Až cítil jak mu jemně noha sjela ze stráně dolů. Zastavil se díky dalším třem a udělal kroky tak, aby byl zase na povrchu všema čtyřma nohama. Podíval se na ní a stáhl uši k hlavě. Mluvila a on jí poslouchal. Vnímal její slova a srovnával si je se slovy matky. "Ale já neumím nad věcmi tolik nepřemýšlet. Vždy to až moc promýšlím, ale rodinu stavím až moc nad sebe. Spíše mi záleží na jejich názorech než na tom kým jsem skutečně já. Vlastně mám zcela identické dvojče a hlavně díky mým spíše samičím rysům si nás hodně často vlci pletou. Neznamená to, že se mi tím osud snaží spíše říct, abych to vzdal? Abych se stal Cipher a dělal jakože já nejsem Enigma, ale Cipher? Chtějí to takto bohové? Co když... to tak má být?" Zeptal se tichým hlasem. Hrdlo měl během toho stažené. Pořád se v tomto světě hledal. Nacházel to kým je. Nevěděl to ani on sám. Pokaždé co se podíval do odrazu viděl spíše svou sestru než sebe. Stejně si je každý pletl.
Ptala se na ta vlčata a on těžce polkl. Cítil jak se mu do očí valí slzy. Hlavně když si vzpomínal na otce. "Ne, přímo mi to neřekli, ale já vím jak se na mě otec díval. Jako kdyby to vždy požadoval, ale nedokázal to říct nahlas." Zašeptal tichým hlasem. Očekávalo se to od něj? Nejspíše skutečně ano.