Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Rufus vyprávějící celý příběh se najednou rozkašlal, v moment kdy to začínalo být celé napínavé. „Strejdo! Notak! Vyprávěj dál." pobízelo ho jedno z přihlížejících vlčat, které ho do teď poslouchalo. „Ty éden holómku! Kéž by ťa kyšna upadla aký si nafókané!" Vynadal mu náležitě strýček. „Eto, kde sóm tó skónčil..." Zamyslel se starší vlk a podrbal se za uchem. Skutečně vypadal zamyšleně, přesto tento starý vlk moc dobře věděl, kam se dostal než ho stihl kašel. „Strýčku, pozval je ten medvěd dovnitř!" Připomnělo mu vlče po jeho boku. Ten pokynul hlavou. „Eném vás zkóšim!"Zasmál se bujavým smíchem vypravěč. Tohle celé vydávalo takovou příjemnou atmosféru rodinou. Dokonce i dospělí jedinci se zastavili během vykonávání činností pro smečku a poslouchali jak vlk líčil setkání. Jako kdyby nemohli své uši odtrhnout. Tohle celé se zdálo až moc ideální atmosféra. Rufus se zadíval ven z jeskyně, kde svítilo sluníčko. K jeho pacce se přitulilo menší vlče. „Zima" zakňučelo. Rufus se tomu zasmál smíchem, který by probral i mrtvé na hřbitově. Odkašlal si, aby znovu mohl vyprávět.
„Skópina tich zvědavcó se tedy vydala do vnutrá kutlóchu. Vedl je ten medvédí štramák, který bol pěkné bručón. Ani nedótali ako keby jém někdo zožral éjich jazyk"

Ptala se ho na otázku, která ho zarazila. Nevěděl moc jak na toto odpovědět. Přesto se rozhodně zdálo, že se toho dozví mnohem více než jen tuhle otázku. "Já... vždy jsem si myslel, že to je hlavně velká část toho, kdo jsme. To kdo se nám líbí... protože pak můžeme dát našim rodičům vnoučata." Přiznal se jí nakonec a podíval se na nebe. Krásné hvězdy. Nádherné a dokonalé. Stačilo k nim jen natáhnout tlapku... "To je taky ten problém... nevím... jak se mám chovat. Přijde mi, že každý očekává něco jiného. Že bych měl být možná více jako své dvojče. Nenechat se jen tak ovlivnit a nebýt tak měkký." Jenže co by se s tím dalo dělat? Co by sakra on mohl udělat? Nejspíše nic. Nemohl by udělat nic. Povídala, že vlk nemusí být jen na samce či samice. Jak tohle fungovalo? "No... ale já právě ty vlčata musím pak rodičům dát... aby měli vnoučata." Dal si to do hlavy chudák jako povinnost, kterou musel splnit. Jenže s kým by jí mohl splnit? To na tom bylo to nejvíce těžké.

Enigma rozhodně nebyl někdo, kdo by se cizincům vyhýbal. Podíval se na ni a povzdechl si. "Jo... kéž by problémy byly malicherné. Poslední dobou nevím kdo jsem. Myslel jsem si, že jsem tomu na stopě, ale najednou mi život zase poslal zcela jiným směrem... netuším co si teda o tom myslet. Měl bych se zaměřit na to všechno? Měl bych.... co bych měl dělat?" Byla sice cizinka, ale poslouchala ho. Matka by mu dala zajisté zase odpovědi, ale nechtěl jí tím vším zatěžovat po ztrátě jejich drahé sestry. Nakonec se ale přeci jen podíval na vlčici přímo. "Myslel jsem si, že jsem jen na samce... ale pak se objevila ta vlčice... ach jo... když si konečně myslím, že vím kdo jsem..." Možná to zase nebylo tak lehké. Ale byl mladý, chtěl všechno mít hned. Vědět odpověď na otázky vesmíru. Jenže kdo by mu je prozradil? Nejspíše nikdo.

<- Červená louka
Portál byl dobrá volba konec konců. Nedokázal si představit, že se bude plahočit přes celou tu dlouhou druhou cestu. Hlavně když si uvědomoval, že jeho domov byl pak ještě v kopcích, které by musel vyšplhat. Oklepal se. Nechtělo se mu na to vůbec myslet. Proč vůbec tento myšlenkový pochod začínal?
Jal se sestupovat z té výšky níže. Až narazil na plošinu, kde byla vlčice. Překvapeně se na ní díval. Nečekal, že tu někdo také bude. Někdo, kdo by si také zajisté chtěl utřídit své myšlenky. Posadil se kousek od ní a stáhl své uši k hlavě. Jako to dělal vždy. Co to vůbec bylo za zlozvyk? Cítil se za něj trapně. "Omlouvám se, nechtěl jsem vás vyrušit. Chtěl jsem si jen tady utřídit myšlenky." Omluvil se jí a díval se do krajiny. Ještě před pár dny by dal packu do ohně za to, že byl gay a nyní? Pochyboval. Pochyboval o sobě samém. Život byl v tomto čaroděj.

Nenapadlo jí, že by její kožich mohl být tak speciální. Slabě se na ní usmál. "Proč by nebyl? Je to speciální kožíšek jedné speciální slečny." A pak se mu chtěla vracet. Nedržel jí tu. Sledoval jak odcházela a povzdechl si. Stáhl uši k hlavě a podíval se na noční nebe. Zůstal tu sám. Ještě chvilku se díval na noční oblohu než se vydal směrem ke smečce také. Pomalým krokem, aby to nevypadalo že jí sleduje.
Podíval se na své packy ovšem v jeden moment. "Jsem na vlky? Jsem na vlčice? Sakra, v mé hlavě je ještě větší zmatek než předtím..." Stáhl uši ke své hlavě. Tohle nebylo fér! Proč mu svět dával takové rébusy? Proč se sakra všechno muselo dít takto? Nemohl být pro jednou život méně komplikovaný? Nadechl se a stáhl uši k hlavě. Tohle bude ještě těžké. Vydal se proto zase k portálu. A pak šup do sněžných tesáků.
-> Sněžné tesáky

"Nechystám se nikam. Alatey je mým domovem. Nevím kam bych chodil." Zazubil se na ní on. Mohlo to být jako ujištění. To, že rozhodně nikam nepůjde. Že on nebude jen tak odcházet. Budou se cítit sklesle, budou se podporovat... budou vše prožívat spolu. Minimálně jako kamarádi. Byla to kamarádka, ne? Bylo mu s ní fajn.
A pak řekla, že ho nutit nemohou. Povzdechl si. "Doufám v to." Odvětil jí on. Netušil čeho dospělí byli schopní a čeho zase nebyli. Zjišťoval teprve jejich moc. A poté, co viděl hořet Einara si nebyl ničím jistý:
Zasmál se jejím slovům. "Jsme mladí, svět nám teprve leží u nohou." Řekl jí hrdě. Rozhodně tomu tak bylo, ne? Že jim svět ležel u nohou. A pak ji do srsti kromě té jedné zamotal ještě druhou květinku. Chvilku poté, co se ona na něj dívala. "Tobě taky moc sluší." Usmál se na ni. Pokynul ke květince stejně jako to udělala předtím ona. A její slova donutila, aby jeho srdce bušilo jako splašené. "T-tobě se taky hodí k tomu pěknému kožíšku... jsi speciální, v dobrém! Líbil se mi už na srazu... tak hezky půlený." Koktal, zasekával se. Cítil se najednou tak trapně.

<- Sněžné tesáky (Přes Portál)
Tiše se tomu zasmál. Uměla mu zvednout náladu. "Hele, nikdy nebudeš sama... pořád ve smečce budu já." Snažil se jí tím zvednout náladu. Leč to tedy moc výhra nebyla. Pořád to byl jen on. Byl to on. Enigma. Ten který většinou vše podělal. Podíval se na ni.
Kýval na její slova. "Já jsem to tak cítil. Od otce... i když tvrdí, že ne, tak já moc dobře vím, že přesně na moje potomky s matkou čekají." Přiznal se jí s tím jaký měl pocit ohledně rodiny. Měl mít jednou potomky? Nebo snad neměl?
A pak se přesunuli ještě k těžšímu tématu. "No... nemusíme to vědět hned, ne? Nebo to celé je jen shoda náhod?" Zamyslela se. Kýval hlavou na její další slova. Měla v tom vlastně pravdu. Přesto mlčel a nic neříkal. Trávil její vědomosti. A pak stejně jako ona utrhl jeden z kvítků a dal ji ho do srsti. V kontrastu s bílou to bylo něco vskutku... díval se na ni. Uvědomoval si, jak jeho srdce lehce zabušilo. "Wow." Zašeptal tichým hlasem.

<- Začarovaný les přes Mlžné pláně
Ptala se ho na otázku, kterou jej pobavila. Přesto když se nad tím tak zamyslel. "Je to... je to jako dívat se na svou kopii. A přesto... mám pocit, že mezi námi nějaké to větší spojení je." Zasmál se tomu tiše. Věděl, že Cipher něco trápilo dříve než si toho všiml kdokoliv jiný. Mohla to vědět i ona u něj? Že by si přeci jen vybudovali nějaké mentální spojení? Bůh ví, jak ty dvojčata vlastně fungují. Ale jednou to bude vědět stoprocentně. Co kdyby on nebo Cipher měli dál dvojčata? Zcela identické malé vlčky?
Pokyvoval hlavou na její další slova. Máta se zdála z odchodu matky smutná. Drkl do ní. "Pořád tu bude. Kdykoliv ji budeme moci jít navštívit. Rád ti udělám eskort jako ty ho teď děláš mě při hledání Cipher." Snažil se jí ukonejšit. Šlo mu to? Cítila se aspoň trochu lépe? Otřel se o ni. Tak trochu. Enigma byl prostě emoční podpora ve vším všudy. Dokázal se s někým spojit na velké emoční vlně a pak trpět společně s ním. "Hele, pořád tu někde jsou. Není všem dnům konec. Rozhodně se s rodinou ještě setkáš." Pousmál se. Jenže pak přišlo něco, co ho vyvedlo z míry. Ptala se na jeho otce. Odkašlal si. "No... ano. To je on." Odsouhlasil ji. Doufal že mysleli správně toho huňatého vlka. Ovšem Xander byl jediný, kdo mu šel na mysl.
A pak se dostali k tomu velkému divnému tématu. A mohl za to jen on sám. No však si sní to, co si navařil. I jemu pod srstí hořely tváře a špičky uší. "Jo. No beru to jako povinnost... protože to tak u všech vypadá. Všichni mají mladé..." Přiznal vlčici, jenž se stala momentálně jeho vrbou. "Nedostal jsem... já ani nevím jestli se mi líbí vlci nebo vlčice..." Přiznal se jí. Díval se všude jinde než na ni. "Chvilku jsem myslel, že to jsou jen vlci a pak... no je to hrozně divné.... jak mám vědět, že se mi líbí i vlčice? Jde to nějak poznat? Jak někdo ví, že je na tohle pohlaví? A nebo že se mu líbí obě?" Pálil na ní dosti filozofické otázky, že chvilku i Máty litoval. Ale přesto ji následoval dále. I kdyby to mělo být na smrt. Tváře mu hořely a srdce zběsile tlouklo.
-> Červená louka (portálem)

<- Hraniční pohoří přes Tajgu
Usmál se na ni slabě. Leč věděl moc dobře, že najít onu mladou vlčí slečnu nebude zas tak lehké. Obzvlášť pokud nechtěla být nalezená. "Je to moje dvojče... to je víc než sestra." Přiznal. Leč neměli s Cipher nejlepší vztahy, pořád to byla druhá část jeho. Ta, co mu sebrala veškerý testosteron jak se zdálo. A on ji sebral veškerý estrogen. "Jo, to máš asi pravdu. Bez občasného dramatu by to nebyl život." Zasmál se tomu tiše. A nejspíše to k smíchu ani nebylo. Pořád to byl sakra těžký život. Pořád se mu něco komplikovalo pod packama. Až ho to přestávalo bavit. Jenže komu by se mohl svěřit? Neměl nikoho tak blízkého.
Slézali z hor. Obklopil je pomalu fialový les. Ten, který tak moc nemusel. Přišel mu děsivý již od začátku. "Shine... něco mi to říká." Odpověděl ji a přemítal ta slova ve své hlavě. Rozpovídala se se slovy o její rodině. Podíval se na ni po očku. "Chápu, hory nejsou pro každého. Ale zase jestli máte možnost se vídat, tak to nebude tak špatné... mě přišlo, že se o mne otec většinu života nezajímal." S Mátou to bylo příjemné. Až o sobě chvilku pochyboval. Pořád to byl mladý puberťák. Takže uhnat si crush bylo až komicky lehké. Stačilo, aby ten druhý byl jen trochu milý. "Uhm... co ty vlastně? Jsi starší... přemýšlela si, že naplníš potřebu a rozšíříš pak rod? Popravdě já... nevím. V hlavě mám poslední dobou spoustu myšlenek... že by bylo fajn si o tomto promluvit s někým jiným, kdo není rodina. Takže promiň, že se tě takhle vlezle ptám... Mluvil spíše tišeji. Pohled jí skoro nevěnoval během tohoto těžkého tématu.
-> Sněžné tesáky přes Mlžné pláně

Chápala to. Přeci jen její dříve velký vrh se pomalu ale jistě smrskával. A on netušil co si o tom myslet. Našel její sestru jak se starala spíše o květinu než o sebe. Bolelo ho to. Nedokázal si kdy představit, že by se ocitl na jejich místě a hle... byl na něm. Sledujíc jak jeho sestra odešla neznámo kam. Sledoval tedy s ní východ slunce. A pak to celé vyrušil svým promluvením. Máta s ním souhlasila. Což ho donutilo se velice slabě usmát. Jen aby se pak na ni podíval při té nabídce. To ho donutilo, aby zavrtěl ocasem. Byla to skutečně dobrá nabídka. "Byl bych rád, kdybychom se po ni podívali... záleží mi na ni." Odpověděl na její návrh. "Bez těžkých věcí by to už tak nějak nebyl život.... jeden si zde hodně rychle zvykne, že to nejde dle toho, jak si naplánuje." Tomu se musel tiše zasmát. Jal se jí následovat. Velice opatrně, tak aby si nerozbil tlamu. "Kdo vlastně přesně jsou tvoji rodiče? Promiň, že se tak ptám. Všiml jsem si jen černé vlčice ve vašem okolí, ale otce... jsem u vás neviděl." Dovolil si tu otázku, když už se tu řešila tato rodinná krize.
-> Začarovaný les přes Tajgu

Stáhl uši k hlavě. A pak se na ni podíval. Informace, které se mu dostávali vůbec nebyly příjemné. Viděla ji naposledy na smečkovém srazu. A netušila kam by mohla běžet. To nebylo vůbec pozitivní. "Ano, jsem Enigma." Odpověděl ji na otázku. Ach, každý si je společně s Cipher pletl. A on se jim nedivil. "Byla velice ovlivněná emocemi, nechtěl bych, aby se jí něco stalo." Přiznal Enigma stahujíce uši k hlavě. Jako kdyby snad za to mohl on. Jenže pravda byla jinde. Nemohl za to. Mohli za to rodiče více méně. Ale dalo se jim to dávat zcela za vinu? Nemohl najít ještě jiného viníka?
Zvedl pohled k nebi, když ona na něj tak civěla. Nový den. Odstíny zlaté a oranžové po něm tančily. Slunce bylo ještě z části schované za obzorem. Bylo to krásné. Chápal proč se na něj tak dívala. "To je... krásné." Zhodnotil to Enigma. Sledoval to delší dobu. Jak slunce pomaličku vylézalo výše a výše. Jak se z dána pomalým tempem stávalo poledne. "Tohle jednomu hned dodá pozitivnější náladu." Přiznal nakonec tiše.

<- Úkryt
Hnal se za sestrou, ale vůbec mu nedocházelo jak na špatnou stranu vlastně běžel. Až to bylo úsměvné. Až to bylo celé jako kdyby se vlastně ani nesnažil. Podíval se na nebe. Kdy se z toho všeho stal další den? Zavrtěl hlavou. Ne, tohle celé bylo velice podivné. Nikdy nedokázal pochopit čas. Většinou si s ním totiž hrál. Jasně! Čas byl starej iluzionista a ohrál si s jeho myslí! Ach, jak velice úsměvné toto vysvětlení bylo, ale mladému hnědému vlčkovi to stačilo. Díky tomu se necítil tak hrozně. Kdyby jen dokázal prohlédnout skrz čtvrtou stěnu a uvědomil si, kdo za něj hraje. To už bych nejspíše nežila. Nu což. Promiň Enigmo.
Zpomaloval až když si uvědomil, že zde už sestru necítí. "Cipher? Sestřičko?" Zeptal se dostatečně nehlas, aby to slyšela kdyby byla někde v relativní blízkosti, ale aby tu zase nepořvával na celé Hraniční pohoří. Sakra! Jak on se uměl ztratit! V dálce si všiml černo-bílé vlčice. Možná ona ji viděla! Udělal k ní pár kroků. "Ahoj, neviděla si tu vlčici velice podob... ach, Máto! Neviděla jsi Cipher? Mé dvojče? Utekla z úkrytu ve víru velkých emocí a já bych jí rád objal a řekl, že to bude v pořádku." Uvědomil si vlastně že vlčici znal ze srazu smečky. To ona měla pomáhat Hance s nimi.

Díval se na odcházející vlčici. Drama okolo snad ani nevnímal. Očima sledoval místo, kde byl předtím ten obraz, který dokázal jejich rodinu tolik rozdělit. Podíval se na otce. Jeho slova předtím šla mimo něj. Matka měla ráda všechny děti stejně. Matka, která momentálně truchlila za vlčici, jenž on pořádně ani neznal.
Nakonec se trhaně nadechl. /Probralo jej pořádně až jeho dvojče. Díval se na ni. Překvapeně mrkal. Ta slova byla mířená hlavně na matku. On svůj vztek vůči otci dokázal nějak potlačit a dát mu další šanci. Jenže si uvědomoval, jak moc jejich rodina byla na tom se vztahy bídně. A pokusit se to napravit bylo skutečně neuvěřitelně těžké. Mohla jim dát Iris lehčího úkolu? Ne. Bylo jim to předurčeno a oni museli. "Cipher... kam jdeš?! Proč?! Já tě mám rád!" Vyjekl a postavil se na packy. S tím se rozběhl za ní. Bylo mu jedno, že se všichni ostatní mohli za nimi jen dívat. On se snažil dohnat sestru, ale nedařilo se...
-> Hraniční pohoří

Jméno vlka: Enigma
Pohlaví partnera: Nezáleží
Věkové rozmezí: Od roku po ty čtyři ideální.
Preferovaná povaha: Spíše kladné povahy, někdo klidný a podporující ig
Čísla: 8, 18 a 28

Ušklíbl se a strčil do svého dvojčete packou, jakmile po nich vypláznula jazyk. Sám na ní pak vyplázl svůj jazyk a musel se pak pobaveně zasmát. Tohle možná bylo to, co jim chybělo. Ty interakce mezi sebou. To mít možnost se tomu zasmát, co ten druhý dělal či říkal. "Doufám, že pak budeme mást Hamce hlavu s tím, kdo jsme kdo." Doufal, že rodičům tahle lumpárna nebude vadit. "Taková nevinná lumpárna." Zahihňal se tomu, co dodal díky rodičům. Aby jim přeci jen tuhle rošťárku nezatrhli jen tak v zárodku. Enigma se začínal nějak rýsovat. Začínal růst více. Z vlčete, co bylo uťáplé se stával jedinec, co vystrkoval růžky. Co se konečně živě rozhlížel kolem a hledal možnosti.
Sestra pak zmínila ještě pár otázek, co otec říkal předtím o květině. "A nehodila by se jako třeba... přísada k masu, kdyby ho bylo málo? Jako vím, že bychom měli primárně mít jen maso, ale... pokud by bylo někdy málo jiných zvířat, tak tohle je taky dobré. Hlavně když dobře křupe jak říkáš." Naklonil hlavu na stranu při své otázce. Něco takového by chtěl okusit. A proto když sestra měla v tlamičce křínku, tak ani on neváhal. A pokud nějaká zbyla a Cipher ji celou tím jedním kousnutém nesežrala, tak si taky kousl. Překvapeně zastřihal ušima, když vnímal jak to v jeho tlamě tak hezky chroupe. Musel se tomu i zasmát. Jo, už chápal slova otce. "Takže k tomu, abych mohl nějakou kytku vyvolat, potřebuju magii země?" Zeptal se aby se v tom ujistil. Ve svých složitých myšlenkách.
Cipher se ho ptala na schopnosti. "Hm, přesně. Ale jestli jako ovládáte i něco jiného. Chápeš, ne? Třeba jako... táta" Zeptal se jí a zavrtěl ocasem ze strany na stranu. Tohle bylo něco, co ho zajímalo. Ale přesto vyslovit slova táta přes rty bylo neuvěřitelně těžké. Ale dostával se do toho. Čím více minut s ním zde trávil. "Oj, no. Navštívil jsem je. Dokonce jsem si zaskákal na ledových krách. Dvojčata mi připomínala mne a Cipher. Stejná a přesto tak rozdílná." Odpověděl otci na cílené otázky. S tím už drknul do zmiňované. Stejní. Jeden by si je nejspíše mohl zaměnit velice lehce. Dokud nepromluvili. "No... slyšel jsem tě. Kvůli tomu jsem se tam tak... zarazil." Přiznal Enigma a sklopil lehce ouška. "Děkuji ti za ta slova." Poděkoval nakonec s drobným, skoro nepatrným úsměvem.
A pak následovala ona vůně. Podíval se na nebe. Začenichal. Byla příjemná. Líbila se mu. Přesto nechával vyjevení obrazu. Ale dle slov všech to byla právě Illiana. "Huh? Ona neumřela?" Ptal se nakonec možná lehce nevkusně. Nikdo jej však nenaučil ty morální zábrany mít. Sledoval výjev a nechápal. Ona odcházela. Opustila je tu. Pohled padl na matku.
Udělal k ní pár kroků. Sedl si k ní tak blízko, aby mohla cítit jeho teplo. Nakonec jí objal. Olízl matce tvář, která byla podivně slaná. "Máš tu furt nás, my nezmizíme." Jeho hlas zněl konejšivě. Podíval se na své sourozence. Očima jim naznačoval, aby se přidali do objetí. To samé udělal i rty. Tak aby si matka nevšimla. 'Pojďte se přidat' Byla slova, která jim jasně chtěl sdělit.