Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Se zaujetím mladého vlka dole sledoval. A mile jej také překvapilo, když se dozvěděl, co pro něj vítr znamená. Svoboda. To bylo také správné pojetí vlastní magie. Eskel zatím mlčel a vnímal Wyianovu schopnost, kterou se snažil v sobě probudit. Ucítil lehký vánek a sám přivřel oči. Bylo krásné společně sdílet stejnou magii. Cítil, jak byli svým způsobem propojeni. Vítr se dotýkal jejich srsti, společně jej sdíleli a to bylo něco, proč magii vzduchu miloval. Byl to tichý, klidný a jednoduše krásný element. Samozřejmě si uvědomoval, že dokázal být pěkně nebezpečný a způsobit pěknou paseku, ale dokud sám svůj vítr ovládal, neměl ani trochu v plánu jej takto zneužít. Jen škoda, že toho zatím neuměl tolik.
"I já si toto občas představuji. Cítit se lehký jako pírko, nechat se unášet větrem a cítit svobodu. Je to krásné," souhlasil šedivák a poté otevřel oči. "Dobrá práce, pro začátek je to výborný výkon," zavrtěl spokojeně ocasem ze strany na stranu.
Poté jen stydlivě sklonil hlavu a uculil se. "Sám ještě toho tolik neumím. Bylo by fajn najít někoho, kdo vítr ovládá mnohem lépe než my. Ale zatím jsem nikoho se stejným elementem nepotkal." Zavrtěl lehce hlavou. Byla to škoda, ale on se naděje nevzdával. Mohl si tak najít nový cíl! Jen pokud najdou někoho, kdo by stál o to ukázat mladým vlkům své pokročilé schopnosti.
Nakonec se kolem rozhlédl a přemýšlel, jestli se nepohnou z místa a někam se nevydají. Tuto otázku však zatím nevyslovil.

Eskel mladšího kamaráda sledoval, jak se soustředí a snaží se vnímat vzduch a vítr kolem sebe. Vítr byl jemný a příjemný, až jejich okolí i nálada působila klidně. Eskel uklidněný byl a sám pak přivřel oči a s větříkem si hrál. Cuchal srst oběma vlkům a nechával Wyiana, ať element poznává co nejlepším způsobem.
"S větrem jsme se narodili a tato magie nám koluje v krvi už od chvíle, kdy jsme vykoukli na svět. Bude naší součástí až do konce našeho života," otevřel oči a zamrkal. Usmíval se a sledoval Wyiana jen chvíli, dokud se opět nenadechl, aby mohl mluvit dál. "Pro mne je vítr přítelem. Co pro tebe?" V tu chvíli větřík ustal a srst na jejich tělech se přestala vlnit. Snad i čekal, že to třeba zkusí mladší vlk sám. A to také ano, ale tentokrát se dal do pohybu. Otočil se a vyskočil zpátky na skalku, na které seděl předtím, když se ti dva potkali. Posadil se na ní a koukal na dolů na Wyiana. "Teď to můžeš zkusit ty. Ale nevadí, když se ti to na poprvé nevyvede. Bude i stačit, když budeš každý den vzduch i vítr vnímat okolo sebe. Časem si na to tvé tělo zvykne. Alespoň u mne to tak bylo," zamyslel se.

Chvíli až zapomněl, že se ho Wyian ptal na to, kdy vlastně začnou s výcvikem. Přátelství bylo totiž pro Eskela skoro až něco posvátného. A že tohoto vlčka neznal ani den? Nevadí! Věřil, že se jim povede dobře. Třeba nebude cestovat sám, ale kdo ví, kam je jejich tlapky zavedou. Vyhublý vlk měl v plánu si Mois Gris lépe prohlédnout. „Děkuji. Doufám, že jako kamarád nezklamu. I mně je velkou ctí,“ sklonil hlavu níž, stále se koukajíc do Wyianových očí. Přitom vrtěl ocasem o sto šest, jak byl šťastný! No, aby ne! Zažíval poprvé přátelství! Jen… aby to neskončilo příliš rychle. I když Eskel používal často hlavu na přemýšlení, v tomhle ohledu byl k vlkům až příliš důvěrný a mohl lehce udělat nějakou chybu. No kdo ví…
Co se týkalo možného sousedství v minulosti… to mohlo klidně být. Jak se ovšem dařilo vlkům jinde na severu, to neměl nejmenší potuchy. Takové informace se k němu nedostávaly. Ale proč si nezanechat takovou myšlenku? Rozhodně to bylo zajímavé a Wyian působil že ze severu pocházel. I když v tom se mohl Eskel sotva vyznat, když jiné vlky moc nepoznal. „Třeba ano. Rozhodně bych takovou myšlenku nezavrhl,“ zamrkal s úsměvem.
Poté se postavil a rozhlédl se. Teď co? No… možná bylo dobré začít nějak s výcvikem. A Eskel byl tak nucen něco vymyslet. „No! Takže zpátky k magii větru…“ začal a na chvíli zavřel oči. Pozvedl tak trochu vítr, který začal cuchat oběma vlkům srst. Tohle mu šlo. Udělat příjemný vánek, který jim trochu načechrá kožich. „Vzduch je všude kolem nás a pro nás, vlky s tímto darem, je přítelem. Pro mne alespoň je, ač není moc vidět,“ otevřel oči, aby se na Wyiana podíval. „Vnímáš jej? Cítíš jej? Když jej cítím já, je to jako kdyby procházel skrz mé vlastní tělo. Lechtá mě, ale příjemně. A když mu porozumíš a přijmeš jej také jako svého přítele, bude tě poslouchat. Nejsem sice v tomto elementu nejlepší a stále jej poznávám a učím se, ale… pro začátek by ses mohl naučit jej ovládnout alespoň trochu. Tak, abys dokázal pohybovat trávou, srstí nebo kamínky kolem tebe.“

Díky Wyianovi krátce zavzpomínal na svá vlčecí léta. Ach ano… každý byl v tomhle věku roztomilý. To si mohl ještě s každým hrát, než jim rozdělili role. Uteklo to hrozně rychle. „To máš pravdu. Čas plyne a důležité je, že jsi živý a zdravý, hm? Ještě toho máš spoustu před sebou a já také. Ještě jsem nestačil prožít úplně všechno,“ krátce se zazubil nazpět.
Vypadalo to, že Eskelova nabídka Wyiana potěšila, a tak zvesela napřímil uši a zavrtěl ocasem. Ano! Konečně někdo, kdo by se s ním mohl dobře bavit. To bylo snad poprvé, a tak se ani neplánoval nějak nenápadně zdejchnout. Tohle mohl být konečně ten začátek! A ještě aby on někoho učil? No, to bude oříšek, ale namotal se teď do toho sám. „Tak jo. Uvidíme, co se dá dělat,“ zamrkal a naklonil hlavu na stranu. „Nevím sice, jak tě naučit být vůdcem, ale třeba díky mně svému elementu porozumíš. Bude mi ctí tě s ním seznámit,“ široce se usmál, než se také na chvíli zarazil. Přítel? On mne nazval.. přítelem? To oslovení jej překvapilo a snad se mu i díky tomu rozbušilo srdce. „Teda… já…“ na moment se odmlčel, aby dokázal správně poskládat větu. „Moc rád bych byl, kdybys byl můj přítel. Já jsem totiž… nikdy přítele neměl,“ hlas se mu ztišil a vypadal, že ho to skutečně dojalo. Zorničky měl rozšířené a bylo v nich vidět jen štěstí, které v tuto chvíli prožíval.
Ale! Měl by se ovládat. Proto se narovnal a zamyslel se nad Wyianovou otázkou. „To se obávám… že nejspíše ne. Nebo… nejsem si jistý. Má bývalá smečka žila v uzavřené skupině a s jinými nerada komunikovala. Ani si nevzpomínám, že by mí příbuzní měli další potomky, kteří se ztratili… Ale kdo ví… možná mi něco uniklo,“ letmo pokrčil plecemi.

Slovo „nový“ bylo asi příliš obecné pojmenování. No, když se to vezmě kolem a kolem, Eskel tady nový byl, protože zde byl jen… pár dnů. Sotva někoho potkal nebo sotva prozkoumal větší část ostrova. Ale když Wyian přiznal, že je tady mnohem déle než Eskel sám, naklonil hlavu na stranu. „Oh tak, takže se tady už potuluješ dlouho sám…“ Asi to muselo být otřesné pro tak mladého vlka. Být sám… ztracen od kamarádů. Bylo mu ho celkem líto. Eskel samotu moc nemusel, rád by si udělal nějaké přátele, už jen proto, že žádné nikdy neměl. I když se narodil ve smečce, sám se cítil pořád. A to bylo útrpné.
Když už byl dole u Wyiana, jen si ho se zájmem prohlížel. Třeba si budou rozumět! Eskel tomu vždy naivně věřil. Hledal potencionálního přítele snad u každého vlka. I když ten předchozí… tam by to nevyšlo. Ten byl až příliš egoistický, než aby někoho bral za kamaráda. Až z toho Eskelovi bylo smutno. Když se dozvěděl, že svůj element vlastně nikdy nezkoušel, napřímil ušiska. To bych ho mohl něco naučit! I když… nikoho jsem nikdy nic neučil… Nechal si tato slova zatím pro sebe, protože se zdálo, že má mladý vlček za sebou docela smutný příběh. „To je mi líto. Nikdo si nezaslouží být unesen od vlastního domova…“ zavrtěl nevěřícně hlavou a posadil se. „Ale kdybys chtěl… možná bych ti mohl pomoct. I když nevím jak. Nikdy jsem nikoho… vzduch neučil, heh. Všechno se učím sám,“ podrbal se svou útlou tlapkou na břiše. To byla pravda. Vše se naučil sám, z pozorování ostatních vlků. Nikdo nechtěl, aby uměl vzduch ovládat. Měl sloužit pouze jako omega, hračka.
„Já jsem…“ ohlédl se směrem na sever, kde byl výhled na moře, od kterého sem připlul. „Z dalekého severu za mořem. Utekl jsem a pak mne kra a proudy zanesly až sem. Chtěl jsem žít jinak, jako nový vlk. A tak… mne osud zavedl až sem. Myslím, že je to vskutku pěkná krajina. Je tady spousta věcí, které neznám,“ zamrkal, když se rozhlížel po okolí. Usmíval se při tom. Přece jen… svého útěku nelitoval. Dobrodružství jej drželo pevně na nohou.

Že by konečně přátelský vlk, který nebyl přílišně narcistický a sobecký? To jej zahřálo trošku u srdíčka, i když si stále uvědomoval, že je cizí. A nemohl jen tak lehce někomu věřit, nebo ano? Tak jako tak… nemohl by tady zůstávat donekonečna sám s nedůvěrou v ostatních.
„Opravdu? Takže jsi tady taky více méně nový?“ To bylo překvapivé! A zároveň byl rád, protože jestli našel parťáka na zkoumání okolí, mohl by to být ten pravý. Snad. Pak ale krátce sklopil ouška. „Je mi líto, že jste se rozdělili. Ale věřím, že se vaše tlapky opět shledají,“ snažil se dodat trochu té pozitivní nálady. Vlček se mu zdál ještě mladý, snad o něco mladší než Eskel sám, a to i on byl docela mladíkem, co ještě pořádně nepoznal svět. Tím lépe. Třeba si budou rozumět.
Seskočil z vyvýšeného místa, aby byl k Wyianovi blíž, jak se mu už černobílý vlk představil. „V tom případě tě taky velice rád poznávám. Tvé oči… jsou podobné jako ty mé. Také ovládáš vzduch? V mé domovině většina vlků vládla tímto elementem. Odkud vlastně pocházíš?“ Naklonila zvídavě hlavu na stranu. Začal se zajímat, ovšem… Eskel byl už od přírody zvídavým vlkem a zajímalo ho snad všechno. Cizí vlci obzvlášť.

S větříkem si hrál, pohrával a jen tak na vrcholku relaxoval. Bylo fajn, cítil se zase dobře, i když se sem tam ozýval žaludek. Pořád byl pěkně vyhublý a pár myší jej moc nezasytilo. Bude muset brzy zkusit nalovit další.
Netrvalo dlouho a donesl se k němu pach cizího vlka, proto po chvilce vánek ustal a zastříhal ušima směrem, odkud ucítil onen cizí pach. Musíš se mít na pozoru, Eskele. Jsi v cizí zemi. Otočil hlavu a koukl se níž, kde se nacházel šedobílý vlk. Oh, má stejně barevný kožíšek, jako já! V mysli se trochu zaradoval, protože vlček nevypadal, že má na sobě neznámé cetky a barvy, které ještě neviděl. I když ten bílý čumáček byl trochu zvláštní, ale... Přesto se raději postavil, když byl pozdraven. „Zdravíčko, vlastně vůbec nerušíš.“ Snažil se působit mile, protože to byla jedna z mála věcí, co mu docela i šla. Navíc tento cizí vlk nevypadal, že by se chystal Eskela z území vyhnat, takže tím lépe. Naopak někoho hledal, což jej zaujalo. „Oh… Tak toho jsem bohužel neviděl. Jsem tady teprve krátce, doplavila mne sem kra a za celou dobu jsem vlastně viděl jen jednoho vlka, co béžový nebyl. A… nyní tebe,“ zamrkal. Možná mluvil moc, ale Eskel si nemohl pomoct. Vždy chtěl uvést věci na pravou míru.
Sešel níž, aby byl neznámému blíže. „Ale mohl bych ti s tím pomoci. Jsem Eskel, mimochodem,“ zamával zvesela ocasem. Měl jedinečnou příležitost se opět s někým seznámit! A navíc tento na první pohled nepůsobil nezdvořile jako předchozí. Třebas měl tentokrát štěstí.

// Kvetoucí louka

Osaměl a rozhodl se, že si obhlídne okolí. Když už tady ztroskotal a samozvaný Král pouště jej zavedl více do vnitrozemí, mohl by si to tu více očíhnout. A podle něj se také vydal správným směrem! Když viděl pohoří, hned se k nim vydal. To dá rozum, no ne? Lépe se rozhlédne a zjistí, jak bude ostrov vypadat. Zatím se mu zdejší krajina líbila a to neprozkoumal ještě tolik. Teď se ani tak sám necítil, i když se hluboko v mysli obával, že omylem narazí na cizí území třebas nějaké smečky. Věděl o jedné, ale ta se prý nacházela v poušti. A ta... ta byla jistě dost daleko, protože v horách byl pěkný chládek.
Jeho hubené tlapky povyskočily po pár kamenech, aby se dostal výš. Zároveň si dával velký pozor, kam šlape. Moc dobře věděl, jaké by ho tady mohlo stát riziko. Přece jen vyrůstal na severu a tam to byla samá skála a propast. Skok sem, skok tam a výhled bude coby dup. V hlavě si prozpěvoval, jak se mu vrátila odvaha a dobrá nálada. V přítomnosti toho zrzka se necítil zrovna nejlépe a teď si užíval malého větříku, co mu foukal do zad. Vítr... Mohl bych si... připomenout. No ovšem! Málem by zapomněl na svou vrozenou schopnost. Doma často tajně trénoval a také to byla jeho jediná zábava, co měl. Pořád jej to neomrzelo, pohrávat si větrem. Měl ho rád a snad by se dal i považovat jako jeho jediný přítel.
Povyskočil na římsu, z které byl dobrý výhled na kvetoucí louku a její okolí. Bylo krásně a Eskel se spokojeně usadil, aby si ten výhled jednoduše užil. Nasál čerstvý horský vzduch a pak přivřel oči, aby mohl vnímat kolem jen vánek, který se kolem něj mihotal a občas zvedl kolem prach.

Pár myšek by bylo nachytáno. Sice mu to žaludek zcela nezasytilo, ale i tak se to dalo považovat za Eskelův úspěch! Navíc... neměl by se ze začátku moc přejídat, aby mu nebylo špatně. Mezi vyhrabanými dírami si vlček ležel a žvýkal poslední myšku. Bylo jich jen pár, ale on byl naprosto spokojen. Byl najeden, i zahnal žízeň. Teď mohl být zase akčnější! Tedy... možná by si mohl najít ještě nějaké místečko na přespání, aby dobil energii úplně, ale zatím ne. Zatím tady nebyl sám. A na louce by asi nespal. Nejlepší by bylo najít nějaký úkryt pod stromem nebo mezi skálami, aby nebyl v případném ohrožení. Nebyl zase tolik hloupý, uvědomoval si rizika.
Když slyšel kroky, nastražil uši a zvedl hlavu. Zrzek se vrátil i s králíkem, ačkoliv byl dál. No co teď? Měl by ho Eskel ještě vyrušit? V hlavě mu to chvíli šrotovalo a usoudil, že by asi stejně už o Eskelovu přítomnost nestál. Už tak dost slyšel nepříjemných připomínek a viděl dost otrávených výrazů. Posadil se a jen sklopil uši. Přes tu trávu pořádně na vlka neviděl, což bylo i dobře. Mohl by se alespoň rozloučit, že? Ale... rozloučil by se i on s ním? Rozhlédl se, aby si naplánoval, kudy se vlastně vydá. Mohl by se podívat ještě víc na sever, třebas k tamtěm horám.
Postavil se, když se rozhodl, že se nakonec přece jen rozloučí. Pomalu prošel skrz vysokou trávu až k vlkovi s bumerangem. "Děkuji, že jsi mi to tady ukázal. Nyní už půjdu vlastní cestou. Myslím, že to tak bude lepší. Na cestu do pouště ještě nejsem zcela připravený." Chtěl ještě říct, že by se tam mohli někdy potkat, ale asi by z toho zrzek zrovna nadšený nebyl. Tak nějak o tom pochyboval. A proto odejde a nebude jej nadále zdržovat. Mrzelo jej to, ale třeba na své cestě potká někoho milejšího. Nakonec.. ještě mohl dopadnout hůř. A byl vlastně i rád, že jej zrzek dovedl až sem. "Měj se, pouštní králi," byla to poslední slova, pokud ještě nebyl Eskel nějak zastaven. Tak či tak... vydal se svou cestou dál. Směrem k horám.

// Hraniční pohoří

Eskel se v jednu chvíli začínal cítit i poněkud trapně. No aby ne, když se tady vymlouval a nebyl schopen si ulovit králíka nebo zajíce. I když třeba myši by zvládl. Nemohl být zase tak nemožný nebo jo? Ale zároveň si nechtěl před vlkem udělat ostudu. No… dělal ji i tak. Stáhl uši k hlavě, když po něm začal Král pouště pomalu opakovat slovíčko. On sám si osobně nemyslel, že by na žábách bylo něco špatného. Už je jedl a nechutnaly zle. I když… je pravda, že asi ne každá žába chutná dobře. A kdo ví, jaké mají tady.
Moc ale Eskel nevěřil té báchorce o jedovatých žábách. Tak či tak… jak mohl vědět, jestli kecá nebo říká pravdu? Opravdu to teď nezjistí a zrzka nemohl považovat za důvěrného vlka. Pořád měl o něm pochybnosti, zvlášť, jak se k němu zrzek choval. Naprázdno polkl, a nakonec si to rozmyslel. „Dobře… Tak já… si zkusím nalovit třebas myši. Těch tady bude jistě dost,“ broukl a chvíli se díval, jak Král kamsi odchází. Mohl jít za ním? Nebo ne? Udělal pár kroků, ale pak se zastavil, nechávaje jednu zvednutou packu nad zemí. Znovu stáhl uši a povzdechl si. Nechtěl říkat nahlas, že nic většího ulovit neumí. Nechal proto zrzavého vlka se zlatavými znaky odejít. Místo toho přiložil čenich k zemi a začal čenichat. Bude fajn, když se mu povede najít nějaké myší díry a tady na louce jich jistě bude dost. Proto po okolí začal hledat, než jednu díru skutečně našel. Dokonce i cítil myšinu. Určitě tady někde budou! Žaludek se znovu ozval a on musel co nejdřív něco spořádat. I kdyby měl malé myšky. Nastražil uši, naposledy nasál pach a pak… začal zběsile hrabat, až hlína za ním létala pěkně daleko. Netrvalo dlouho a už svou hlavu spal do vyhrabané díry, kde se snažil nějaké ty myšky pochytat. Napoprvé se samozřejmě nepovedlo. Utekly jinam… do jiných děr, ale mladý vlk se nevzdával! Přiskočil k další a znovu se dal do hrabání. Pěkně jej to vysilovalo, ale nemohl čekat, až mu něco skočí samo do žaludku. Za chvíli se ozývalo myší pískání, kdy se šedivákovi povedlo jednu myš chytit a celou ji hned spořádat.

Bylo zvláštní, jak se vlk poblíž Eskela zasekl. Tedy... vypadal, jako kdyby byl zamyšlený nad něčím, co jej trápilo. Eskel doma z nudy často sledoval vlky a jejich chování. Snažil se v nich vyčíst pocity a snažil se zjistit, jak asi přemýšlí a nad čím přemýšlí. A u tohohle vlka? Možná jej něco trápilo, ale byl až moc uzavřený. Nechtěl to dávat najevo už i silou vůle, takže proto se choval tak jak se choval? Kdo ví... Eskel jej neznal ještě natolik dobře. Ale bylo mu líto, že byl až příliš sebestředný a jeho bral jen jako plevel. Přestal si čvachtat tlapky ve vodě a jen stáhl uši, když po něm Král pouště znovu vyjel. Proč jej od sebe tak odháněl a přitom se u něj držel? Něco ho určitě trápí... Nemůžu si to všechno tak brát... Snažil se přemlouvat alespoň v duchu. Možná by měl jít nakonec svou cestou a alfu neobtěžovat. Eskel už nad tím začal přemýšlet. Nechtěl zrzka... nějak znovu rozčílit. Byl nevyrovnaný a vlček moc o konflikty nestál.
Brzy se i k Eskelovi dostaly další cizí pachy. Pomohla mu tak dobře i jeho schopnost a tak se jen rozhlédl. Louka byla velká, další vlci mohli být úplně jinde. Ale i tak... doufal, že nebude působit potíže.
Z kontrolování okolí jej vyrušil opět alfa, který jej znovu nazval... nějak jinak. Povzdechl si nad tím jen v duchu. Jsem Eskel... Jmenuji se Eskel... Nahlas neměl odvahu to říct. Ten vlk mu vážně připadal, že každou chvíli bouchne. A on to odskákat vážně nechtěl. "Jistě... ovšem. Něco si tady ulovím, díky," broukl konečně a vylezl z vody. Už byl dostatečně čistý a teď si mohl... opravdu pořídit něco k snědku. Ale co? Králíky nikdy nelovil. Byli moc rychlí a hbití. Asi by se musel za nimi plížit a jít tiše? A nebo je jen uštvat? Na tohle zase neměl dost energie. "Uhm... Možná... možná si nejdřív nachytám nějaké žáby... Na posilnění," Začal se vymlouvat a místo aby se zaměřil na louku a snažil se vyčmuchat nějaké králíky, otočil se k řece. "Máte tady na Mois Grisu jedlé žáby, že?" Zamrkal a začal čenichat v houští. Nemohl mu přiznat, že neumí moc dobře lovit. Jak by to asi dopadlo?

// Mokřady (přes tajgu)

Když přešli mokřady a lesem se dostali až na louku, Eskel už nesl hlavu dole tak, že by snad mohl táhnout bradu po zemi. Byl unavený a snad i k smrti žíznivý. Hlad by ještě přežil, ale vodu... tu potřeboval nutně. Cítil, jak zaschlý krk mu dělal problémy i s mluvou. Proto taky ani nemluvil a jen počítal kroky. Kolik toho už ušel? Samozřejmě zrzkovi moc nestačil, proto se coural více vzadu, ale snažil se držet krok. Už prosím... alespoň nějaký potůček nebo kaluž. Už nemůžu... To je nejvíc, co jsem za celý svůj život ušel. To byla pravda. Eskel byl ještě dost mladý vlk a za celou dobu, co byl ve smečce, tak moc kilometrů neušel. To se stalo až když se mu povedlo území smečky opustit. Teprve teď zažíval to pravé dobrodružství, až na to, že právě umíral na dehydrataci.
Tráva jej lechtala na čumáku a měl pocit, že snad už i blouzní. Pomalu ani neslyšel další narážky jeho společníka. "Květy vlci nejí..." Stihl akorát tak unaveně zamumlat. Nechápal, proč by něco takového měl jíst. Opět klopýtl. Na jídlo zatím nemyslel a to se ještě nesvěřil s tím, že je mizerný lovec. Nic většího ulovit nedokáže, proto byl tak hubený. Nemohl za to jen oceán, který jej unášel na kře. I v jeho domovině po útěku nemohl nic pořádného nalovit. Ale třeba bude mít štěstí a chytí si alespoň pár žab nebo najde myší hnízdo.
Brzy ale zaslechl známý zvuk šumění vody. Řeka! To potřeboval, neblouznil snad už doopravdy? Zvedl hlavu, aby se konečně podíval. Jeho očka spatřila tu blahodárnou vodu ukrývající se za stébly vysoké trávy. Král pouště ji musel vidět přeci také, když už z ní pil! Pootevřel tlamku a zrychlil, aby rovnou u břehu zabrzdil a lehl si. Neměl sílu v nohou a musel si odpočinout. A tak okamžitě ponořil tlamu do vody a v leže začal pít. Nepřestával a užíval si ten slastný pocit studené čiré vody v krku. Připadal si jako v ráji, když mohl opět doplnit tekutiny. Kdyby to šlo, vypil by snad celou řeku! Zvedl hlavu, když dopil a vydechl. Potřeboval se nadechnout a spokojeně zavřít oči, aby si ještě více užil ten příjemný pocit. "Děkuji, zrzavý příteli," broukl směrem ke svému společníkovi. Asi nebyl úplně tak přítel, ale i přes ty kecy byl Králi vděčný. Pomohl mu dostat se z bažin a najít vodu. Takhle to Eskel viděl. Viděl v tom i špetku toho dobrého.
Chvilku potom vstal a rovnou do říčky vlezl. Ne daleko, ale jen tak, aby do ní namočil své tlapky. Musel si je umýt a tak si je ve vodě spokojeně namáčel. Cítil, jak se mu navrátila část energie, jen by to chtělo ještě něco k jídlu.

To vlkovo utahování si z Eskela nebylo zrovna dvakrát příjemné. Čím dál víc mu zrzek připomínal pár vlků, kteří si z něj utahovali v jeho rodné domovině. Většinou to ale dokázal přejít, jako teď. Dokázal se držet celkem obstojně. Eskel nebyl nikdy moc horká hlava, nedokázal být a teď ani moc nebyl v postavení, kdy by se mohl nějak víc bránit. Potřeboval nejdřív nabrat síly, aby se dokázal o sebe už postarat sám. A nikdo jiný… kdo by mu pomohl, tady nebyl. V duchu si nad tím vším povzdechl. Co se dalo dělat…
Když okamžitě odmítl návrh, že by jej mohl chvilku tahat za pomocí ocasu z bažin ven, Eskel stáhl uši k hlavě. Přece jen… rudé oči, které jej v tu chvíli propalovaly skrz naskrz, nebyly dvakrát příjemné. No, zkusil to, mohl očekávat odmítnutí. I tak zklamaně sklopil pohled a pokusil se sám nějak dostat z bahna na místo, kde se tolik už nebořil. Neměl moc rád špínu, ale tohle nahlas říkat nechtěl. Sebral tedy poslední zbytky svých sil a dal se do následování pouštního králíka. „Rozumím ti… Chápu, že pro tebe nejsem nijak důležitý, nikdy jsem nijak pro nikoho nebyl důležitý... Ale i přes tvou nechuť si tvé malé velkorysosti vážím.“ Samozřejmě že si toho vážil, kde by jinak byl? Musel tedy překousnout ty egoistické poznámky.
Pokračoval dál za vlkem, i když sem tam zakopával nebo se mu pletly nohy. Ale… z bažin se mu povedlo dostat. Věřil, že to tady Králík zná… No… musel. Co jiného mu taky zbývalo?

// Kvetoucí louka (přes tajgu)

bludiště malé...........2 kšm
bludiště velké..........5 kšm
osmisměrka 1..........5 kšm
osmisměrka 2..........5 kšm
tajenka 1...............10 kšm
tajenka 2...............5 kšm
puzzle 1 i 2...........15 + 15 kšm
sudoku malé..........15 kšm
sudoku velké..........20 kšm
přesmyčky.............25 + 25 - 4 (za chyby)

Celkem -> 143 kšm
+ 30% sleva za všechna vyplněná zadání.

Děkuji za akci! Pěkně mi zavařila mozek místy, přesmyčky jsou moje smrt xD

Mois Gris. To mi nic neříká. Nad tímto představením země naklonil hlavu na stranu a zastříhal ušima. Doufal třeba, že mu řekne ještě víc, ale místo toho začal zrzek mluvit spíše o sobě. Pootevřel tlamičku, jako kdyby na jeho bezchybnost a dokonalost chtěl něco říct, ale pak se kousl do jazyka. Spíše se zamyslel nad tím, jestli se tenhle vlk nechvástá schválně jen proto, protože je Eskel cizinec. Nemusel by mu věřit úplně všechno. To nebylo zrovna nejlepší. Měl bych to brát všechno s nadhledem. Nebo alespoň většinu, napadlo jej. Proto mlčel a nechal si některá slůvka pro sebe. Eskel holt nebyl moc typ, co dává silně najevo své názory. Nikdy to nikoho stejně moc nezajímalo. Nikdo nestál o Eskelův komentář.
„Pro tentokrát bych byl raději, kdybych si mohl někde odpočinout, napít se a najíst. Na adrenalin se zrovna necítím… jak vidíš,“ zkoukl sám sebe. Vypadal opravdu hrozně. Musel se zase dát dokupy. Teď jej ale vlk rychle opouštěl neboť mu Eskel už nestačil. Povzdechl si nad tím, ale také i nad poznámkou, která Eskela tak nějak nepříjemně bodla. „Když tě tvá přítomnost trápí… proč jsi mě tam nenechal…“ Zabručel smutněji spíše pro sebe, protože byl už Král pouště dál. Musel se vzchopit! Ale jak? Teď se tady akorát plahočil bahnem, ze kterého se nedalo ani pít. Tohle špinavé místo se mu nelíbilo, ale nemohl myslet na to, že jej sem cizí vlk zavedl schválně. Proč by to dělal? Nedávalo mu to smysl.
Zrzek začínal být pěkně netrpělivý a šedý se na něj podíval poněkud zoufalým pohledem. „Potřeboval bych jenom vodu… Byl jsem dlouho unášen oceánem,“ zamrkal. Co mu na to mohl asi tak říct? Umřít nechtěl a tady už vůbec ne. „Mohl bych se tě alespoň chytit za ocas a nechat se vést?“ Optal se jej doufaje, že mu za tu poznámku nebude ukousnutý čenich. „Jestli tady jsou bažiny, musí tady být někde i zdroj pitné vody,“ doplnil se hned. Bylo to logické no ne? Nějaká čistější kaluž by se snad i našla. Jen by se rád dostal někam, kde se mu nebudou tolik bořit tlapky.