Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Tajga

Eskel se snažil vlka následovat, jen mu občas nestačil a musel chvílemi popoběhnout. Tohle mu docela bralo energii ještě víc a nutně se potřeboval něčeho napít. Potěšila by jej snad i jen hloupá špinavá kaluž. Cokoliv, co nebylo slané, protože sůl z moře… cítil všude. Cítil se jako vysušená mořská houba na sluníčku, a to měl srst ještě stále mokrou. Možná by se mohl někde i okoupat a smýt sůl ze srsti, ale to bylo až na posledním místě. Nejdřív voda, potom něco na zub a až pak čistota. Byl mezitím veden vlkem lesem kamsi do mokřadů. Za chvíli to tady pěkně čvachtalo, což byla dobrá známka vody, ale aby ta voda byla pitná? To moc ne. I tak to mladého vlka dost provokovalo a nutilo jej to chvílemi vypláznout žíznivě jazyk.
„Co bych chtěl slyšet? No… Cokoliv. Rád bych se dozvěděl, kam jsem to ztroskotal. Víš, já pocházím ze zamrzlých plání a tady mi to místo trochu připomíná. A přesto se tento kraj od mé domoviny liší, jak tak sleduji. Zajímá mě, jestli tady tomu nějak říkáte a jestli tady žijí i další vlci jako jsi ty,“ zamrkal. Skutečně byl uchvácen. Byl zvědavý, jestli potká někoho dalšího vzhledem výjimečného. A jestli potká skutečně i další vlky, kteří ovládají jiné elementy. Sice cítil, jak to samozvaného Krále pouště otravuje, ale kdyby nechtěl být rušen, dávno by tu Eskela nechal. A tak se Eskel chopil jednoduše příležitosti.
Vysvětlování, co to poušť je bylo na úrovni pro malá vlčata. Opět narážel na Eskelovu hloupost, ačkoliv tolik hloupý nebyl. Stáhl při tom nespokojeně uši, ale neprotestoval. „O poušti jsem již slyšel, tak si to umím představit. Více méně… I když pravdou je, že jsem hromady písku ještě neviděl,“ zamyslel se nad tím. Zajímavé byly další informace, protože poušť jako taková zněla dost nebezpečně. On sám by se tam asi jen tak bezhlavě nevydal. Ani si nebyl jistý, jestli na takové teploty byl vůbec uzpůsobený. Vyschlo mu v krku snad ještě víc, při tom pomyšlení na horké slunce a písek. Nic na to ale neříkal a nemohl si nevšimnout krátkého zoufalého výrazu. To Eskela zaujalo, proto zastříhal zvídavě ušima. „Máš nějaké problémy? Chvíli jsi vypadal, že tě něco trápí,“ zamrkal, až při chůzi málem zakopl. Tlapky se mu nepříjemně nořily do bahna a teď dělal všechno pro to, aby do něj nezapadl. Neměl zrovna dvakrát rád špínu. Už tak zvládal špinavé tlapky. Bylo však znát, že šedý vlk dost zpomaluje. Už nemohl.

Zastříhal zamyšleně ušima. „Nevím, jestli bych i nějakou nosil. Bál bych se, že bych to ztratil. Ale myslím, že kdybych chtěl, něco bych si našel.“ V tomhle si Eskel docela věřil. Přece nemůže být těžké si najít třeba nějaký pěkný kámen nebo šišku ne? I když pravdou bylo, že takový medvědí zub se asi jen tak nenajde. A co teprve to podivné dřívko, co nosil samozvaný Král na zádech. To by jej teprve zajímalo, k čemu to vlastně měl, ale zatím neměl odvahu. Měl taková pocit, že asi vlkovi leze trošičku na nervy.
Bylo to znát, když se na něj hnědák hned o osočil. V ten moment Eskel stáhl ocas mezi nohy a sklopil uši. Zároveň se k sobě trochu stáhl. Nečekal takovou reakci, vždyť ani nechtěl Krále nějak urazit! Jen mu to všechno prostě nedávalo smysl a hromadilo se mu v hlavě spoustu neznámých informací. „Pardon,“ frkl mladík a jen na něj zamrkal. Nerad by, aby jej tady na místě zamordoval. A že by ho klidně porazil, protože Eskelova síla a energie byla skutečně malá. A nebyl to žádný rváč, jako tady… Král. Měl pocit, že tenhle se už párkrát popral, soudě podle ukousnutého ucha. Jak jinak by k němu taky přišel? S takovou povahou?
Z místa se nehnul a jen se ohlížel za zrzkem, který jej začal obcházet. Měl z vlka trochu respekt, to bylo samozřejmé. Nevěděl totiž, co od něj může očekávat. Nemohl si ale nevšimnout zadní nohy. Nechodil zrovna ladně a nejspíše byl sám nějak pochroumaný. Eskel však mlčel a vrátil svůj zrak k rudým očím. „Já to tady jen neznám. Nemusíš mi dělat mámu, jen bych byl rád, kdybys mi to tady ukázal. Nebo… mi o tady té zemi něco řekl. Můžeš mi vlastně i něco říct o té tvé poušti…“ Rozmluvil se a už se pomalu narovnal, když se od něj hnědák vzdálil. Eskel se vydal samozřejmě za ním a zkoušel jej dohnat, aby se byli alespoň dobře slyšet. „Proč jsi vlastně tady a ne v poušti, když jí vládneš? Není teď vlastně nehlídaná?“ Nemohl si pomoct, on se prostě musel začít opět ptát.

// Mokřady

Rudo-oký si přece jen všiml, jak na něj Eskel zírá. Spíše si jej prohlížel, ale… po jeho poznámce mu došlo, že zíral asi příliš dlouho. Proto zamrkal a díval se, jak ukazuje hnědý na všechny své… ozdoby? Nikdy neviděl nic takového, že by vlk nosil. Nikdo v jeho domovině nenosil žádné cetky. I když tohle cetky jistě nebyly. Muselo to být něčím speciální. „Nikdy jsem vlka s ozdobami neviděl. A vlastně vidím takového, jako jsi ty, poprvé. Je vás tady takových více?“ zajímal se, zatímco si prohlížel bumerang, který mu byl tak pěkně ukazován. Chování toho druhého mu ani tak moc nevadilo, protože byl zkrátka cizí a měl nejspíše i jiné způsoby. Proto to Eskel respektoval a spíše se zajímal. Dokud mu ten vlk nešlape na ocas nebo nějak jinak neubližuje, rád se jej na další věci samozřejmě vyptá. Zvědavost byla zkrátka silnější a Eskel nebyl ten typ, co by se nechal vyvést z míry.
Co se týkalo příšer a stromů, co mají uši, i po zasmání cizince tomu moc nevěřil. Dokud něco takového neuvidí na vlastní oči, asi to bude dál brát jako vtip. Možná jej viděl jako hlupáka, ale Eskel… zase tak hloupý nebyl. Nehodlal mu zase skočit na všechno, co mu kdo kvákne, i když jej zajímalo, jestli je ještě něčím tato země speciální, kromě zajímavě vypadajících vlků. „Nejsem tvrdohlavý…“ zabručel zaraženě a trochu se nad tím zamračil. Nakonec nad tím zavrtěl hlavou. Tenhle vlk si musel o sobě nejspíše dost myslet. Oči mu to otevíralo víc a víc, zvlášť, když se k němu choval jako k vlčeti.
Pak se ale zarazil, když mu onen Pouštní král prozradil svou přezdívku. Zdá se mi to, nebo ty nesmysly říká spíše on? Příšery, mluvící stromy, poušť… Ohlédl se po okolí. Tohle mu jako poušť opravdu nepřišla. Sice v poušti v životě nebyl, ale už o ní něco slyšel. A pokud si dobře pamatoval, měla by to být písčitá krajina, kde je jen pusto a hlavně horko. A tady to byl spíše opak. „Proč zrovna pouštní? Tohle místo mi nepřipadá zrovna jako poušť.“ Zamrkal. Královo nadšení moc neřešil, ale jestli si chtěl tak říkat, tak… proč ne. Alespoň nějak se mu představil, no ne?
Eskel se nakonec zkusil postavit i na zadní nohy. No oproti hnědého vypadal opravdu uboze. „Mohl bys mi o tomto světě říct něco víc? Třeba konečně pochopím tvá slova, která mi zatím nedávají moc smysl. A taky… bych rád našel alespoň potůček s pitnou vodou. Pomohl bys mi?“ Hlavu měl níž než on a tak na něj zdola koukal téměř až štěněčíma očima.

I když se zdál být Eskel mimo, reflexy pořád nějaké měl. Když jej cizí vlk poplácal tlapou, ucukl sebou a zmateně na něj zamrkal. No jo, nebojí se mne. Jak by taky mohl, že ano? Jsem nejspíše na jeho území a já vypadám jak mrtvola. I kdyby se mohl osočit, v povaze to mladík neměl. Proto to nechal být a spíše se zamyslel nad tím, co mu hnědák vlastně řekl. „To je pravda. Musel jsem dost poslouchat… Vlastně mi spíše říkali ať nedělám to a nechodím tam…“ zakýval zamyšleně hlavou ze strany na stranu. Eskela doma zkrátka drželi zpátky. Jako omega… to měl dost omezené. Ale nyní jím nebyl! Opustil je a napadlo jej, že začne jednoduše tady. Třebas mu to tady tento neznámý červenooký ukáže. Byl zvědavý, kde se to vlastně dostal a už si pomalu chystal salvu otázek. Nejdříve se ale musel dozvědět, kdo to před ním stojí. Podle očí mu došlo, že muselo jít o někoho, kdo možná ovládá oheň. Slýchával příběhy, kdy existovali vlci i s jinou barvou očí, než je modrá. V jeho domovině… měli všichni modré, ať už světlé či tmavé. Proto Eskel na cizího pořád koukal a sem tam si jej přejel celého pohledem. Přeci jen ještě takového vlka nikdy neviděl.
„Vy tu máte příšery?“ Zamrkal zmateně a pak se krátce zamračil. To je přece hloupost, příšery neexistují. Zavrtěl nad tím hlavou, jako kdyby tomu nevěřil. Podmračný výraz mu zůstal, když s ním vlk začal i nadále komunikovat, jako kdyby byl nějaké vlče. Nejdřív si myslel, že si dělá jen srandičky, což nebylo něco, co by mělo Eskela vyvést z míry, ale teď mu to začínalo trošku vadit. Jen neměl odvahu si vyskakovat a nějak mu to vracet. „Tomuhle moc nevěřím. Jak mohou stromy nebo ptáci mluvit?“ Zavrtěl hlavou a pak se zamyslel. „Pokud je tvé jméno přísně tajné… proč mi ho chceš vlastně říct? Můžeš si třeba… vymyslet nějakou přezdívku,“ napadlo jej. Eskel by mu nejspíš byl i schopný něco vymyslet, ale to si zatím nechal jen pro sebe.

Měla bych mít plný počet, tedy 97 bodů. Takže tedy poprosím na Eskela:

70 b - 3 tlapky na jeho jediný element (vzduch)
25 b - 5 % do rychlosti a 5 % do obratnosti
2 b - 2 KŠM

Děkuji mnohokrát :3

Dobře. Takže žiju, to je dobré znamení ne? Pomyslel si a nakonec kývl hlavou. „Myslím, že se vracet nechci. Opustil jsem svůj domov záměrně,“ vysvětlil mu klidně. Sám Eskel si nemyslel, že se dostal na místo, kde by nechtěl zůstávat. A navíc… potkal hned prvního vlka! A ještě nepůsobil, že by ho chtěl sežrat. Tedy snad. On moc zlé a agresivní vlky neznal a jelikož se tento usmíval, tak to mohlo být v cajku, ne? I když ten slovník byl poněkud zvláštní. Eskel si z toho naštěstí nic nedělal. Usoudil, že to třeba patřilo ke zdejším zvykům. „Proč si vlastně myslíš, že je to pro mě smůla?“ Zajímal se a pomalu se začal zvedat, aby se alespoň postavil. Musel si opět na své nohy zvyknout a na… pevnou zem. Bylo mu ale líp, až na ten prázdný žaludek. Tím ale teď nebude cizího vlka zatěžovat. Nejdřív musel zjistit, kde se to vlastně nachází.
Když jej hnědý se zlatými znaky oslovil, aby šel k němu blíž a něco mu bylo pošeptáno, zvídavě zastříhal ušima. Nechápal, kam tím míří a proč by mu měl něco vůbec šeptat, když tady jsou… prakticky sami. Nebo ne? Ještě se rozhlédl po okolí, ale nezdálo se, že tady je někdo další. „Ale vždyť tady nikdo není. Šeptat mi to asi nemusíš,“ zamrkal nechápavě, stále sedíc na svém místě.

Eskel ani nečekal, že se tady ukáže skutečně někdo další a ještě tak rychle. Pro něj samotného to bude vlastně poprvé, co se setkal s někým, kdo nepatřil do smečky, od které unikl. Slyšel kroky, ale nestavěl se na nohy. Spíše si přestal olizovat své tlapky a zvedl tak hlavu, aby cizince spatřil. Nebo spíš... byl on cizincem zde v této neznámé krajině. Ještě pořád zmatený a trochu mimo ze své plavby na vlka před sebou zamrkal. Nikdy takového ještě neviděl. Zaujalo jej jak jeho zbarvení, tak i podivná věc na jeho zádech. Proto částečně neřešil ani oslovení, které bylo mířeno na něj. Nespouštěl z něj oči, než se konečně po nějaké době vyžvýkl: "Já... nejsem mrtvej. Tedy doufám, existují i posmrtné světy?" Zamrkal a podíval se na sebe. Oh ne... měl bys být slušný, Eskele. Proto k neznámému okamžitě zvedl hlavu a usmál se. "Pardon. Tedy... zdravím. Jsem Eskel a... myslím, že jsem sem ztroskotal." Snažil se mu vysvětlit, co zatím dokázal on sám postřehnout. Hnědý vlk se usmíval, takže by mohl být milý, ne snad?

// Minulost

Krásné to počasí ideální pro vyplavení vorv-ehm nového vlka na břeh. Tentokrát... sem doplul na kře, která už byla tak malinká, že na ní ležel vlk jen z části. Zadní nohy mu visely dolů pod vodou. Šedivá srst... mokrá, tělo pohublé. Životnost? Samozřejmě že živ! Jen spal, snad i v bezvědomí. Vlny z průlivu jej doplavily až sem, k lesu ostrova. Zastavil se o kameny, kde se poslední kousek kry roztříštil a díky teplotě vody začal i tát. Mladý vlček tak skončil ležet na studených měkkých kamenech, ale ne na dlouho. Přece jen nebyl zcela mimo. Poznal, že leží na pevné zemi a tak zvedl pomalu hlavu. Mimo... hladový, slabý... Kdo ví, jak dlouho se plavil. Jeden čas si i myslel, že takhle jeho bezvýznamný život skončí. Ale přece jen... ho proudy odnesly někam jinam. Do cizí země. Pryč od minulosti.
Pomalu se zvedl, ale jeho nožky byly tak tenké a slabé, až se třásl. Zvládl se ale přemístit dál od vody, blíže ke stromům, kde si lehl na bok. Potřeboval se vzpamatovat a taky uschnout. Na to, že byl na zimu zvyklý, tak teď... mu zima byla. Nebylo divu. Chyběly mu živiny a energie. Pár dní se plavit musel, což nebylo úplně nejlepší. Měl vyschlo v krku a potřeboval se něčeho napít. Začal si už ze zoufalosti olizovat mokré tlapky, které chutnaly po soli.
Kdepak to jsem? Nevrátil jsem se. Tady to neznám... Je to nový svět?