Příspěvky uživatele

< návrat zpět

TW
.
.

Vnímal to jak se na něj dívala a on jen prostě odvrátil pohled. Neměl proč to dělat. Neměl proč se jim neustále doprošovat. Jednou si tuhle cestu vybral a tak ji teď musel přijmout. Sám si tuhle cestu vybíral dokonale. Byla to jeho vina. Jeho výběr toho jak se bude chovat. Nebylo jak to vzít zpět. Čas vracet neuměl. Bohužel. Zbavil by se aspoň tohohle všeho ukazování.
Sledoval skupinu Rannei a vnímal jak se to prostě celé bude rozuzlovávat. Šlo jim to. Musel to uznat. Nebyl slepej a oči měl dostatečně vytrénované sněhem, aby vnímal detaily jejich pohybů. Byly skutečně sehraní. Něco co s ním nebude už možné. Posral si to.
A pak byl čas na ně. Vydal se plíživě k jejich kořisti. Vydal se tak, aby nemusel se ani s jednou z nich setkat. Když byl dostatečně blízko, tak tedy vystartoval. Útočil na něj tak, aby si ani jedné nevšiml. Aby při nejlepším zabil jeho. Když mu každý tu smrt přál, tak proč by se jí měl bránit? Proč by měl o svůj život bojovat? Měl dostatek času na to přemýšlet. Smířil se s ní. A vítal jí s otevřenou náručí.

Otec jeho slova nepochopil?! Sakra a to ho ještě Espen uctíval jako tu největší modlu z celých ostrovů! Ani nejvyšší hora by nedosáhla k tomu, jak moc si ho vážil. "Nechci jen aby zemřeli. Není to neúcta, tobě... jen... zajištění." Jeho hlas byl přiškrcený jako kdyby ani on sám tomu nechtěl uvěřit, ale bylo to pravdou. On nechtěl o své sourozence přijít. Ať už byl jakkoliv psychopatický, tak je měl rád. Někde hluboko uvnitř jeho prohnilého srdce je měl rád. Hah. Docela ironie na to jaká slova o nich říkal. Občas ale motivy jsou dost nepochopené. Hlavně kvůli prožitému traumatu.
Jenže pak se nutně musela ozvat Solveig. Narovnal se a zadíval se jí přímo do očí. "Ne, ale měl bych se tě na to povolení ptát snad? Chceš aby tu zemřeli jen protože ti bude trvat říct nějaký rozkaz? A že sever není jemné místo. Já bohužel viděl, jaké je to když tvoje tělo je navždy zachované tady v chladu. A věř, že nechci abych jen tak šel a viděl vás tu pak navždy mladé." Možná to neřekl zcela nejlépe, ale na Espena to bylo až moc milé. Že by se v něm stále to trauma mlelo? Že by ani on sám nevěděl jak se chovat? Nechtěl projevovat slabost a nechtěl, aby ani ony projevovaly slabost. Protože v jeho očích slabost zabíjela. Rána nepříjemně zabolela, když se protáhl. Nakonec se nadechl, zavřel rudé oči a s výdechem je zase otevřel. "Jakou máš pro nás taktiku, Solveig?" Zeptal se jí. Dával jí dost prostoru na to to naplánovat.

Otec na něj mluvil a on se na něj podíval. Možná se v něm hnulo cosi, co nebylo ještě traumatizované. Cosi co předtím chtělo udržet dobré vztahy se sestrami. Možná vzpomínky na ten teror nebyli něco, co by se Espenovi zrovna hodilo do hrnečku. Tam pochopil, že mít pocity je traumatizující. "Jen pokud slíbíš, že zakročíš pokud to bude až moc. Nebo snad necháš své děti zemřít, otče?" Bylo v tom cosi, co mohl Einar vyčíst snad v jeho hlavě? Jak jinak by věděl o jeho strachu. Leda že by byl z něj naprosto čitelný. Jeho mladá hlava si tehdejší nález převzala jako varování, že strach akorát všechno zničí. Že když bude pociťovat emoce, tak to bude špatné. Přece jen emoce jsou klíčem vší té slabosti, ne? A samice údajně cítí více emocí. Navíc to viděl v ten den, kdy se každý bortil ze ztráty té hnědé matky dvou až moc stejných vlků na jeho vkus, což toho jednoho vyloženě považoval za slabého. Možná pro něj až moc citlivý Enigma byl odstrašující příklad, co emoce dokážou udělat.
Zavřel ohnivé oči a snažil se vyrovnat s tím vším. Sestry jej nenáviděli zákonitě. A on... mělo by mu to být jedno. Tak jak si přislíbil. "Pokud budeš takto zadrhávat, skončíme jako..." Zmlkl. Nikomu o tom, co nejspíše navždy změnilo jeho život neřekl. Věděl to jen Xaden a on. Podíval se ke dvojčatům. Tam kde tělo navždy mrzlo pod nánosem toho všeho. Vědí to vůbec rodiče? "Sever si nás navždy vezme." Odpověděl nakonec hlasem, který se snažil aby nenesl žádné emoce. Myslel to ale dobře. Jen vyjádření bylo až moc Espenovské. Nechtěl sledovat jeho sestru podobně jako ono nebohé vlče. Další už ne. I kdyby je navždy měl šikanovat, že jsou slabé samice. Dosáhnu něčeho, pokud budu cítit emoce? Když nechci zemřít mladý... Bůh ví jak po tom všem jeho hlava ještě vůbec fungovala. Viděl něco z čeho se většina neoklepe ani když by měli celý život. Dětská traumata občas budují povahu nepochopeně. Tamta vlčice zemřela při obraně smečky, to vlče nejspíše byla samice... udělám možná všechno, abych... je ochránil. I když by mě měli za to nenávidět. Jestli je moje slova budou motivovat k tomu, aby byly lepší... tak ať. Projelo mu hlavou až on sám sebe podivil. Že by tohle bylo jeho jakousi hlubokou motivací? Ne... možná jen chvilková slabost. On nemohl cítit lásku! Láska vlky oslabovala!

TW kvůli myšlenkám

Krok za krokem kráčel za nimi pomaličku i on. Nedocházelo mu k jakému území se blížili a že nejspíše brzo bude bojovat o svůj život. Nikdo se k tomu nevyjadřoval a on si o tom myslel své. Otec navíc spustil o tom, jaká magie je lepší. To hladilo jeho ego, vzhledem k tomu, že právě on měl magii ohně. Ano, jen to řekni na plnou tlamu, otče. Že oheň je prostě lepší. Že samci jsou... Své myšlenky ani nedomyslel, protože otec začal zmiňovat rozdělení do dvou týmů. To by mu bylo jedno, přihlásil by se jako velitel tak či tak, ale pak si nejspíše konečně až moc sebecentrický Espen začal uvědomovat jak moc blízko byli tomu místu. A na moment se v něm něco pohnulo. Na moment jako kdyby zase stál na tom místě za chladného počasí. Zavrtěl hlavou a snažil se to zase rozehnat. Nemohu být slabý! Nemohu být slabý! Samci takový nejsou a já nejsem podřadná samice. Projíždělo mu hlavou zatím co on se snažil bránit náhlému návalu emocí uvnitř něj. Jenže když to řekne, nejspíše mu nikdo nebude věřit. Ne... když se choval tak jak se choval.
Podíval se na otce jestli to myslel skutečně vážně. Podíval se na sestru a pak na Arneho. Neuvědomovali si, co pro ně osud mohl mít připravené. Jenže on nemohl projevit slabost. Nemohl ani mluvit jak měl hrdlo stažené. Vzpomněl si na ty rudé oči bez života. Na ten kožich, který byl přimrzlý k zemi. Ani oheň mu nepomohl. Skončíme jako to vlče... pohřbí nás Sever. Proč si to najednou myslel? Proč? Proč jeho emoce byly tak divoké od té chvilky, co se vrátil s Xanderem? Chvilku měl pocity, že prostě byli samci něco víc a pak se nemohl ani nadechnout. Sledoval ty bestie. Něco takového ho mohlo zabít jak se zvedla voda. A nikdo mu tehdy nepomohl, protože jak řekl otec... tyhle bestie jsou ve vodě rychlejší. Přejel pohledem po všech. Mohli je stáhnout pod hladinu a tam je rozcupovat a nikdo by jim s tím nemohl pomoci. Ani ten sebelepší velitel by je nezachránil. Podíval se znovu na otce. Posílá nás na smrt. Jen aby... našel dobrou alfu. Tohle uvědomění mu možná došlo blbě, ale pořád to dávalo v jeho hlavě smysl. Na moment se zase choval starostlivě. "Hlavně... opatrně." Hlesl skoro neslyšně.

A tak se skutečně objevil otec v tom nejlepším, kdy od něj sestry odtrhl a způsobil tím možná větší bolest. Přesto příjemnější. Přitiskl oči k sobě a vychutnával si to. Vychutnával si každý její moment. Přesto byl čas konat. Jako psychopat ukázkových rozměrů, což nejspíše spustilo trauma nalezeného vlčecího těla v tak útlém věku, se musel obhájit zajisté ve svůj prospěch. Dostal předtím ale křídlem až se mu zatmělo před očima. Musel párkrát zamrkal. Hlava ho z toho bolela. Přece jen kost křídla je sice méně hustá než normální kost, ale stejně. Oklepal se. "Nic takového jsem neřekl, sestro, jen jsem upozornil na tvou až moc emotivní stránku, která by tě jednoho dne prostě mohla zabít. Má slova jste si zajisté museli vyložit špatně a to se omlouvám. Měl jsem o vás jako bratr strach. Přece jen jste se do sebe pustili kvůli tvému fňukání. Nejspíše to byl zkrat na všech stranách, více se to nestane. Nechci abyste si ublížili." Před otcem byl milionový. Dokonce i sestro řekl až moc mile a zabít se strachem v hlase, který by měl asi nejspíše za normálních emocí. Espen měl v sobě jistou inteligenci, kterou bohužel vydával jiným směrem. Před otcem hrál dokonalého syna.
Pokynul Wuovi na pozdrav. Neměl momentálně finance na to, aby si mohl nakoupit. Proto to přešel. Přesto když se ptal, jestli jsou v pořádku, měl chuť se na něj urvat. Nemůžeš, pokud bys tak udělal, bylo by to vniveč. Napomenul sám sebe. "Ne otče, nikoliv." Odpověděl mu nakonec sladkým hlasem jako cukrkandl.
-> Rozbitý sever

Arne se z toho snažil vykroutit. Jako kdyby snad on sám s ním nesdílel názor? Espen se na něj podíval a v očích se mu chladně zalesklo. "Jsi slabý a jednou tě to zabije." Zajisté, on se možná bude moci naučit tyhle rysy maskovat, ale v jeho krvi kolovalo potlačování samic bůh ví jak dlouho. Někdo tam musel být jako on, nebo snad se narodil defektní?
Nikdo se ho neptal na názor? A to odkud tahle vlčice měla? Že se jej, samozvaného vládce světa, nikdo neptal na názor. Mírně nakrčil čenich a podíval se na Rannei. "Stejně jako samice by názor neměly samotné mít. Škodí to jejich až moc jednoduchým mozkům." Zavrčel Espen na odpověď sestře. Věděl k čemu se schylovalo. Nebyl zas tak mimo, aby si důsledky neuvědomoval.
Espen si je prohlížel s jistou nenávistí v očích. S jistým znechucením, že zrovna samice se na něj opovažuje zaútočit? Moment překvapení to nebyl. Očekával, že se na něj minimálně jedna vrhne po těch slovech. A pak to přišlo. Ta slastná bolest, která se mu rozlila tělem. To co mu připomínalo, že stále žije. On se začal smát. Začal se smát tomu, že na něj sestra zaútočila. "Dáváš mi tímto tvým výbuchem vzteku jen za pravdu, obě dvě." Navíc on bude mít důkaz, že se na něj sestry pustili, ale kdo dokáže zpětně jeho slova, když to neuslyší žádný dospělý? Kdo mu bude moci argumentovat, že toto skutečně řekl? "Až přijde otec, kdo bude pak ten, co vyvolal násilí? Slova vám nikdo neuvěří, ale to že jste mne napadly?" V očích se mu blesklo cosi, co mu dávalo jasně převahu v téhle hře. "Budu moci doložit ranami." A v ten moment on zahraje tu největší chudinku. Pokusil se sestrám vyprostit. Přeci jen v síle měl nějakou praxi.

<- Úkryt Alatey (Přes Území Alatey)
TW: docela šovinismus a welp, nemilá slova!

Ach, nejspíše přišel zrovna ve chvíli, která by jej mohla bavit. Dvě sestry byly slyšet už když za svou rodinou přicházel. Rozhodně to nebylo něco, co by se dalo tak lehce přeslechnout.
Došel konečně dostatečně blízko a s pobaveným úšklebkem se posadil. Sledoval jak se Solveig začínala vztekat a jak Rannei zase frflala nad věcmi, které by měla mít už dávno zmáknuté. Podíval se na Arneho, který byl kus od něj. Ušklíbl se. "Samice, lehce ovlivnitelné emocemi a postradatelné. Často jsou slabé a velice... nepotřebné, pokud s nimi nechceš zrovna plodit potomky. Vsadil bych se, že jednoho dne budou plnit akorát tuhle úlohu. Zatímco my, bratře, budeme na výsluní. Budeme vysoko nad nimi." Poznamenal hlasitě ke svému bratrovi, tak aby jej ony dvě slyšely. Rozhodně nebyl v tomto názoru milý. Ne, spíše se... stával přesně tím nejhorším čím se mohl stát. Krutým princem bez jakéhokoliv respektu. Ušklíbl se a podíval se na Noru. V jeho rudých očích nebyla špetka nějakého kladného pocitu. Byla tam jen povýšenost. Využíval toho, že tam není jeho otec.
Zasmál se tomu, když se zrzavá ohnala po té věčně ufňukané. "Výborně! Dejte si do krve! Zabijte se! Pak pro nás na výslunní bude mnohem větší místo! Zničte se! A opovaž se brečet ty jedna ufňukaná kr--- Rannei! Mám už dost toho tvého fňukání! Nechť tvé hrdlo navždy zmlkne a tvé tělo sežerou krkavci. Nic víc si slabá vlčice jako ty nezaslouží!" Řval na ně. Espen se tomu následně psychopaticky smál a dokonce drknul do bratra. Smál se tomu a bavil se tím, jak vlastně se jeho sourozenci ničí.

Mladý vlček se probudil nejspíše, když jeho rodina odcházela. Naštěstí tohle byl Espen, který místo toho aby stresoval a chtěl by je dohnat co nejrychleji, se jen líně protáhl a zívl. Rudýma očima přejel po smečkovém úkrytu a zamručel. Možná jeho milé chování bylo jen chvilkovým záchvěvem paniky v jeho dospívajícím těle. Protože čím dál více mu začínalo docházet, že dospěl. Olízl si pysky, které měl dlouhým nepitím vysušené. Sakra, jak dlouho vlastně pospával ten výlet se Xanderem? A kde vůbec ten vlk byl? Snad se nezatoulal. Rád by si na něm vylil svůj vztek. Možná byl to nejhorší co mohl Einar se Stinou zplodit. Možná si z těch dvou vzal jen ty jejich nejhorší povahové vlastnosti. Zamručel pobaveně a konečně se líně vydal následovat stopy a pachy sourozenců. Matku nechají hluboko za nimi. Stejně, k čemu by jim byla? Nebyla samec, aby byla životně důležitá.
--> Ledové pláně (Přes Území Alatey)

--> Území Alatey
A tak se tedy i samotný Espen dostal do úkrytu. Chvilku trvalo než si zvykl na to z jasného světla, které na něj bylo venku. Toto oproti tomu bylo příjemné. Nasál okolní pachy a uvědomil si, kolik členů rodiny zde měl. Matka, otec, Arne, Solveig, Nora a jak se zdálo, tak dokonce i její sestra, které stále nemohl přijít na jméno. Předtím by jí bral jako nepodstatnou, ale momentálně by preferoval, kdyby ji aspoň trochu poznal.
Klidným krokem se tak jal následovat pachy své rodiny. Podíval se na otce a pak zase na další členy. Hlavně na matku jejíž levnější napodobenina byl. "Jsem zde." Vydechl nakonec a sledoval tohle rodinné setkání. Jak sladké. Na něj až moc. Musel si zkousnout jazyk, aby neřekl nějakou kousavou poznámku. "Noro, jsem rád, že jsi dorazila zpět ke smečce v pořádku." Pověděl směrem k zrzavé vlčici. Odkašlal si a podíval se na otce. Něco se mu stalo. Nehodlal vyšilovat. Byl silný, otci se nikdy nemohlo nic smrtelného stát. Aspoň v jeho očích.

Probral se s trhnutím. Musel nejspíše během své konverzace s Norou usnout. Jenže kde byla ona? Neviděl jí nikde ve svém okolí. Mohlo se něco stát? Snad ne. Nakrčil nos a dal lehce hlavu na stranu. Slunce se najednou zdálo až moc ostré. Nepříjemné. Naštěstí už nebyla taková zima. Otec. Vzpomněl si na něj. Jako kdyby někdo udeřil bleskem do jeho kožichu. S tím se tedy vydal směrem k úkrytu. Nejspíše tam budou všichni jeho sourozenci. A on by je zase nějak tak rád viděl. Přeci jen se musel ujistit, že žádné z těch vlčat to nebylo. Mrtvol bylo dost. Teda mrtvol, které ho nutili si to všechno uvědomit. To jaký to byl spratek. To jak se zdálo ale působilo dokonale. Vydal se dovnitř. Úkryt si stále pamatoval kde byl. Takže ztratit se zde nemohl ani kdyby chtěl.
--> Úkryt Alatey

Všímal si jejích gest, toho jak se nadechovala chladného vzduchu. Jak vlastně nevěděla, co mu říct. Zastřihal uchem a díval se na ni. "Nemusíš se se mnou bavit, pokud nevíš co mi říct... chápal bych to, sestro..." Jako kdyby najednou Espena někdo vyměnil. Ale on to prostě chápal. Byl jen z části její krev. Nebyl její plný bratr. Přesto on v tom takový rozdíl neviděl. "Já... ano... chci všem ukázat, že na to mám. Na to, že jsem někdo jiný. Změněný... že jsem se polepšil." Snažil se, aby byl lepší. Pozoroval jí. Otec si chtěl promluvit. Povzdechl si. "Chápu to... chce si promluvit pouze s tebou či?" Nevěděl co by otec mohl chtít. Ale chápal by kdyby chtěl mluvit jen a pouze s Norou. Kdyby chtěl jen jí uvítat zase do smečky. On momentálně nebyl hlavní hvězdou, ani jeho sourozenci.

Vydechl obláček páry a podíval se na svou poloviční sestru. Vznášela se ve vzduchu tak nepříjemná nálada, až se on sám divil, že tu s ním ještě je. "Hodně vlků mi řeklo, že se nechovám zrovna... tak jak by se asi chtělo. No spíš že sem... jak to říkali... spratek?" Zamyslel se nad tím jak by to ještě lépe vyjádřil. Zavětřil. Skupina se vydávala někam do hor. "Chceš se projít po ostrovech? Stále jsou tvým domovem tak jako mým... a bylo by příjemné... mít lepší vztah se starší sestrou... Clara nás... zdá se, že nás nebere moc pozitivně. Leč jsem jí moc neviděl a nemluvil s ní mimo, tak nás asi bere... špatně. Ale chápu to... táta si udělal vlčata s jinou... vaší mámu odsunul stranou jako kdyby pro něj nic neznamenala... tohle se nemá dělat..." Podíval se na ni a zastřihal ušima. Dopadal mu na ně rána a to nepříjemně studělo.

1.

2.

3.

4.

5.

6.

7.

8.

9.

10.

Podíval se na ni a pokynul hlavou na to potvrzení, že jim je skutečně pět. Pokud to skutečně dobře spočítal. Jenže co by jí mohlo tak jako vadit? A pak to tedy skutečně zjistil. Podíval se na ni a povzdechl si. "Myslím si, že když máš někoho rád, tak si neděláš vlčata s někým jiným. Spíše mu jsi oddaný. Viděl jsem to u Xandera. Ten své družce byl věrný až do smrti." Dal jí on tu svou teorii. Xander byl skutečně vzorným příkladem partnera. Byli spolu až dokud je nerozdělilo něco, co nemohli ovlivnit. Povzdechl si a sklopil hlavu, když začala vyšilovat. Ale chápal to. Chápal, co se jí na tom nelíbilo. On by nejspíše vyváděl podobně být na jejím místě.
Ptala se jej, kde to vlče viděl. "Tam v ledové krajině. Byli tam dvě podobné hory... ale... otec nezvládne zachránit všechny. Kord když by ho do té situace dal on sám a to kvůli jeho chování..." Věděl, že by na to jejich otec měl.

Vypadalo to, že když se jí představil, tak byla velice opařená. Jako kdyby tomu snad nevěřila ani. A on ji chápal. Kdyby otec podvedl matku a měl vlčata ještě s jinou, tak by tomu ani nevěřil. Nechtěl by ty nevlastní uznávat. Pokynul hlavou po její otázce. "Chápu tvůj šok. Je nás... pět. Spolu se mnou." Odpověděl jí na otázku a pak se ptala na její matku. Pokrčil rameny jak to jen vlčí tělo dokázalo. Nevěděl ani jak její matka vypadala. Byla vůbec na posledním srazu? Ale předpokládal, že s tím jak měla světlejší rysy její sestra, že to bude jedna ze světlejších vlčic. "Neznám tvou mámu... ale... i když se mi zdá, že jí táta nemá rád, protože jí nehledal nějak aktivně a nevztekal se, když tam nebyla, tak... by nenechal aby se jí něco stalo." Snažil se jí uklidnit Espen jak to jen tato prořízlá tlama dokázala.
A nakonec se ho ptala co měl na mysli. Když konečně byli dostatečně daleko, tak konečně nechal své slzy dopadat na zem. "Viděl jsem... mrtvé vlče... někdo ho tam venku nechal... bylo to příšerné... já... co když mi otec udělá to samé?" Jeho hlas byl plný strachu.