Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Espen se na vločku díval jako kdyby byla z jiné planety. Přesto nakonec se nasupeně vydal ke kamenům víc a začal je sunout. "Nevím co je to život, ale fajn. Abys konečně mlčela, tak to udělám. Nedáš se ani poslouchat s tím tvým hlasem..." Podotkl nakonec on a taky nezněl vůbec nadšeně. Ale na rozdíl od své sestry se snažil pomoci. Snažil se jako kdyby to bylo poslední, co by na tomto světě měl udělat. Podíval se na vločku, když odsunul pár větších kamenů a fňuknul. "Já už nechciiii... je to hodně těžký... " Začal nakonec smutně. Dokonce se mu i slzičky spustily po tvářích. Jak ho to všechno bolelo. A dokonce i přes to se snažil dávat pryč menší kamínky, ovšem za příšerného hysterického záchvatu jak to dělat nechce.

Vločka. Vlčice s bílým kožíškem se představila jako vločka. Šlehl po ní pohledem a mlaskl. Tohle teda nebylo příjemné. "Nechali nás tu... s tebou..." Oponoval Espen a čertil se, že tomu tak bylo. Že se jejich rodiče je rozhodli hodit na krk jiné neznámé existenci, která se jala jim ještě říkat co mají dělat? Protočil očima a vydal se za ní. Hezky ťapka za ťapkou.
Až nakonec se ocitli u kamenů. Chtěla po nich ať je taky posouvají. A pak že otroctví nefungovalo na těhle ostrovech. Espen byl ukázkou otroctví na dětech a nebavilo ho to. "Nuda... nemáš tam něco zajímavějšího? Třeba kousání?" Zeptal se bělostné vlčice a pokledem střelil k sestře, co se tak akorát čertila a bylo jí to zcela tak akorát k ničemu. "Ty si těžká... jestli nezvládneš tohle, tak jsi k ničemu." Věnoval jí velice "milá" slova. Sám se nakonec jal kámen posunout. Ovšem to ho vůbec nebavilo. Spíše naopak mu to bylo proti srsti. Zastavil se a dvojicí oček střelil k Vločce. "Nuda..." Okomentoval to zase a ještě si zívl, aby tyto své emoce podtrhl.

Sledoval to co se dělo všude okolo něj a chudák to nezvládal. Jeho mozeček pracoval na plné obrátky a sám nechápal zhola nic. Hodně vlků přišlo, hodně vlků odešlo. Objevila se sakra ještě nějaká jiná teta, co si je najednou měla vzít. Espen jen tak stál a jeho mozek vnitřně dělal jednoduché: AAAAAAA. Všude blikaly rudá světla a on chudák byl zamrzlý na jednom místě. Jako perfektní socha, co tu doplnila jeskyni.
Těžko by se dalo i tvrdit, že v jeho mozečku byla aktivita nějaká vyšší. Byl tam chaos, chaos a do třetice jen Chaos. Informace proudily sem tam a on chudák ani nevěděl koho oslovit.
Nakonec ho z myšlenek vytrhla sestra. "Cože? My tu zůstali? Kde jsou ostatní? Mám v hlavě žmatek." Postěžoval si Espen a dal si tlapičku na hlavu. Jak moc ho třeštila chudáka malého.

To už ho zase kárala matka. Střelil po ní pohledem. "To nebyl rozkaz! To bylo... takové to... kdy neví. Ale rád by byl, aby Jajo kamalád." Snažil se vysvětlit. Nechápal koncept otázek. To bude ještě s tímto maličkým vlčetem těžké ho naučit pořádně mluvit. Snažil se. Napodoboval a sosal. Ale stejně... Podíval se na Yara. Ten se konečně ozval. Bude to jeho kamarád, jen ho nesměl sníst zaživa. Espen přikývl. Nakonec otevřel tlamičku a ukázal si do ní packou. "Au au! Ploto papá! Plotože pak není au au. A taky hlaje!" Vysvětloval mu hrdě. Espen byl sice parchant, ale k některým věcem měl jasné důvody. A pak když se zase teď jemněji vrhl na Yarovu packu a spíše se s ní přetahoval než že by s ní bojoval. Jenže pak zaskučel a z tlamičky mu vypadl ten zpropadený bolestivý zoubek. Díval se na něj na zemi. "Co to je?" Zeptal se dospělých a střelil k nim pohledem.

<~ úkryt
Espen se podíval na matku a pak na otce. Následně už se zvedl a šel objevovat dalšího samce, který se tu s nimi objevil. Yaro. Vypadal docela jinak než doposud viděl. Přičichl si k němu a následně udělal něco, co asi většina čekala. „Mamiii, kdo to je? Voní divně." Zeptal se své matky. Ach, ta dětská upřímnost. Jak kouzelné to bylo. Akorát že vůbec. „Budeš moje kamarád." Rozhodl hrdě Espen a vypnul svůj hrudníček. To byl ale hajzl. Nakonec se k Yarovi dopajdal lépe a šup už na kotníčky. Kotníčková piraně. Jako kdyby to chudák Yaro nezažil už rok zpět s Enigmou. To byla taky taková kotníčková piraně. Espen si ovšem dával záležet na tom, aby mu skutečně zajel jazykem i mezi jednotlivé prsty které pak začal okusovat. Jako kdyby brzo měl přezubit.

Espen byl zrovna ten typ, kterého sice trest vystrašil, ale že by z něj vylučoval magi v kostkách, to se říct nedalo. Zamlaskal na slova matky. Tmu ještě než otevřel oči si moc nepamatoval. Spíše vůbec. Ono se říká, že se ty vzpomínky začnou pořádně tvořit až déle. "Já šem hodný!" Protestoval tvrdohlavě. Jak se vůbec opovážila říct, že hodný nebyl? Že je stihne větší trest? Pff! On byl hotové zlatíčko! To nejvíce milé, co mohli sehnat zde. Jenže právě že vůbec. Spíše naopak. "Lodina zní jako kjavina" Zhodnotil slova své matky ještě. Ale on si lásku ke své rodině najde. Jen teď musel překonat to své cool období. To tak mělo každé dítě. Kdy by se radši nechal unést cizími, než aby přiznalo, že má svou rodinu rádo. Taková bolestivá ironie. Ale bohužel ta správná. Musí z tohohle všeho vyrůst. Jenže v téhle rodině se moc na city hrát nebude. Jal se proto mlčky následovat svou rodinu ven. Zvědav, co je tam vlastně potká nebo nepotká.
-> Území smečky

Matka jej hezky pokárala. Dobře mu tak. Ještě mu pořádně párkrát nabijte čumák a výchovou z něj získáte skutečně dobrého mladého vlka. Přesto jako každé malé dítko se mu teď stanovil mantinel, který už nebude překračovat. Věděl, že tím si nic nezíská. "Pl-plosim ven." Podíval se na matku s prosebným kukučem. Mluvil klidně. Jen to r mu nějak přes jazyk nešlo. "V-vezmeš nás plosím ven, maminko?" Zkoušel ještě po vzoru své sestry. Která pak zhodnotila i jeho chování. Což si ovšem tento mladý rošťák nenechal líbit. Připravil se ke skoku a pak hup na Rannei, kterou načal ještě k tomu okusovat jak mu jeho zoubky dovolovali. "Ty zlobíš, Ne já." Hájil se během toho, co si náramně užíval žužlání jejího ucha. Jako kdyby jí snad tím mohl vycucat jako nějakou mentolku. Možná tohle bylo konečně pro něj odreagování. Jenže chudák jeho sestra... "Co je to tma?" Podíval se na matku, která jej momentálně zaujala svými slovy. "A co je to lodina?" Skutečně mu to r nějak nešlo přes ten jazyk.

Nasával jako houba všechny okolní zvuky a debaty jiných členů. Sílil hlavně co se týkalo jeho nožek. V mezičase aby jen neležel tak občas někam popobíhal, nebo sirénil když se mu něco nelíbilo. A většinu času hlavně zkoušel své nožky. Cvičil je a chodil poslouchat jiné členy. Byl taková menší rozvědka. Nebo siréna, která to pak hned nahlásila? A tak to brzy byly dva měsíce. Dva měsíce, kdy se jejich život ještě nevydal ven. Espenovi to bylo jedno, kde bude ostatní tyranizovat, ale ostatním nejspíše ne. Nerušeně spal zrovna. Oddechoval a nejspíše snil o tom, jak celý svět hoří v plamenech.
Jenže to už se začínala ozývat jedna z jeho sester. To se mu moc nelíbilo. Zvedl se zase ze země a podíval se na ní. Ona mluvila, tak mohl taky využít něco co nasál jako houba, ne? "K-k-kuš!" Dostal ze sebe nakonec. Bylo to osvobozující konečně dostat ze sebe nějaká ta slova. Jaká ironie, že jeho první slova nebyla moc přívětivá. Spíše naopak. Chudák maličká Solveig. Jen co se rozpovídala, tak už jí její bratr tyranizoval. "Ven! Ven! Půjdeme ven!" Přidal se i on k tomu skandování své sestry. "Ma-mi. Ven. Hned." Jal se vztekat jejich drahý synek.

A tak se život zdál zase o něco složitější v moment, co objevil své nohy. Jeden by ani neřekl, jaké to je. Jaké to je překvapení když najednou zjistíte, že prvně máte jednu neposlouchající špagetu, pak dvě, pak tři a pak čtyři! To je ale překvapení! Čtyři neposlouchající špagety, které si mohl cpát do tlamy. Okusovat je až do momentu, než kníkl. Měl snad menší IQ? Neee, vůbec. Zamručel nespokojeně na to, co se to ta špageta opovažovala bolet. Tak, hezky jí vyučí tím, že ji postaví. Ale s tím, když postavil špagetu, tak se jeho tělo lehce začalo zvedat. Překvapeně zamrkal. Špagetové nohy poslouchali? Překvapeně vykvíkl. Následně se tedy postavil na nožky zcela. Prvně spadl. Při dalším pokusu už se chvilku udržel než si zase rozbil tlamu.
Chvilku se tu a tak mezi spánkem a krmením se pokoušel stavět na nohy. A pak když to šlo, tak začal i ťapat. Prvně to bylo po kouskách. Spíše krocích. Když se z kroků stávali centimetry, tak se konečně dostal ke králíkovi. Do toho zabořil celý čenich. Zabořil nos a začal rvát kousky masa. Spokojeně pak mručel jak je kousal.
Po občestvení se tato piraňa vydala na další průzkum na vratkých nohách. Šup otravovat další sourozence. Někoho stejně tmavého... aaa Rannei vypadala pěkně. Šupho k ní a kous! Přímo hezky do kotníčku. Kotníčkové piraně 2.0.

Svět. Podíval se na něj někde jako prostřední. Takový ten salát mezi všemi sourozenci. A už od začátku o sobě dával dosti najevo. Byl hlasitý na každou pozornost rodičů. Na každé olíznutí případné. Líbilo se mu to být takto středem pozornosti vždy aspoň na pár vteřin. Tato malá kopie matky akorát s maskou otce a bílou tečkou byla ukřičená. Když měl hlad, tak si nejdříve pořádně zasirénil, než se jal krmit. Pak přišlo vždy za pomocí matky vykonání potřeby a pak zase spánek. Největší náplň dní vlčete.
Oči otevřel až mezi posledními. Spíše možná až úplně poslední. Rozlepil je a hned bylo jasné, co má za element. Oheň. A jen co se pořádně rozkoukal, tak vykvíkl. "Vaaaaa" Projevil se konečně zvukem, který se dal přirovnat k siréně. Následně se doplazil k otci tak jak jeho drobné tělíčko zvládalo a šup! Zakousl... tedy spíše vzhledem k jeho věku, zacucl se mu do srsti na břiše. Chudák neuměl poznat rozdíl mezi otcem a matkou. Jen kam jeho tělíčko dotáhlo. V případě že nebylo dostupné břicho, přišla packa. A co dělal nejlépe za poslední dobu? Sál.