Příspěvky uživatele

< návrat zpět

,,Visser, fajn jmeňo, fajne, Ezkyla převeličky těší," zazubil se strakáč, jak se zdálo, Visser byl dosti milý a veselý vlk. Z toho měl Ezkyl náležitou radost, přeci jen, hrozně rád mluvil a zdálo se, že s tímhle vlkem bude mít co do řeči. ,,No jdět to vidit, že Visserek umje loviť, hezučky chytal tu rybku, jojo. Ezkyl rybky mocinky nelové, bo su kluzičké a Ezkylovi vždycká z huby vypadnů," posmutnil si nad svým loveckým umem, ale neztrácel úsměv na tváři.
Když se pohnul a vstal, Vex se naježila. Ezkyl tušil už z jeskyně, že vlčice se ježila kvůli jakémukoliv prudkému pohybu, a tak omluvně spustil: ,,Jejdanánečky, Vexuška sa nemusé lekať, Ezkyl si iny nechtil lámať krčisko a tedy vstanul, aby na vás aji lépi vidil." vysvětlil svůj prudký pohyb a věnoval vlčici milý úsměv. Mával ohonem, jako šťastné vlče. ,,Přítelíča vo Ezkyla nemusé mjeť strach, šak Ezkyl je milučké vlk, kdo by chťal ubléžit takému vlčisku? Šak Ezkyl by muchu nezabil, tuž čemu by poňom kdosi startoval?" Naivita strakáče byla extrémní, nějak neviděl nebezpečí v ničem. Což byl nejspíš úplný opak Vex. ,,A šak Visserek bymně nikterákničeho nezrobil, že, přítelíčku?" Zadíval se milé na podobně zbarveného vlka.

Ezkyl si užíval sluníčka. Byl nadšený z teplého vánku, který mu česal srst. Bylo příjemné ráno, strakáč vesele pohazoval ocasem a s přivřenýma očima poslouchal bzučení opylovačů, kvákání žab a hluk jezera. Přinejmenším měl v hlavě vlastní myšlenky a zase se hádal v duchu sám se sebou, jak to měl, podivín, ve zvyku. Z jeho rozjímání o nesmrtelnosti chrousta jej vyřešilo cákání ve vodě a pach vlka. Otevřel své zelené oči a začal sledovat počínání světlého vlka, který lovil rybu. Když vyšel z vody a započal interakci s Ezkylem, tak se strakáč jen usmál od ucha k uchu a zakýval hlavou. ,,Nikteřak přítelíču si Ezkyla nevyrušil, ni ni. Ezkyl akorátko rozmýsloval nad životkem, víšto jak to bejvává," hlaholil Ezkyl s vysmátým pyskem a vesele u toho mával ocasem. Pořád však ležel a prohlížel si vlka. ,,Přítelíček isto nima zdejšé co, vodkaď sa přítelíček vobjevil? A jako sa chlapisko nazývá, hm? Ezkyl su já, tak sa nazývam, " dodal ještě svoje jméno. Když uviděl na zemi stín, který vrhala Vex, jemně sebou škubl. Zůstal však ležet a vytočil hlavu dozadu, až se skoro překlopil. ,,Jujdanánky, přítelíčko, nemňala bys tutak strašet vlky. Ezkyl skoro vypustěl dušku," zahuhňal a pak se jen uchechtl. ,,Šak Ezkyl přítelíčku znaje! Vax... Vix... Vex?" Zvedl obočí a doširoka se usmál. Tentokrát vstal a trochu poodstoupil, aby měl oba na očích a nelámal si krk.

-> Furijske hory

Ezkyl chvíli chodil po horách, spíše tedy přemítal, občas svoje myšlenky zašeptal do větru, mluvil ke kamení či ke kmenu stromů. Neměl jasný cíl, ale jedná z horských cest ho svedla do tohoto malého, tichého údolí. Nezdálo se nikterak frekventované, necítil tu moc pachů a tak se rozhodl tady načerpat trochu energie. Pomalým krokem došel k jezeru, položil se na zem a přemítal o tom, jak si vyzdobí svůj úkryt, jak získá bylinky, zda si do komůrky uloží nějakou srst s nějaké mršiny - musel by ji však prve umýt, aby nebyla zatuchlá a nezasmradila mu celý příbytek. No, měl skutečně rozvinuté myšlenky. Odpočíval, užíval si svůj božský klid. Bylo poměrně příjemné počasí, paprsky slunce ho hřály do zad a on sledoval, jak tančí na hladině, jak se celé jezero probouzí k životu.

-> Les alf

Vlk se dostal svižným krokem do hor. Ani nevěděl, co ho sem tak nějak zavedlo, prostě myslel, že tímto směrem to bude bezpečnější, než jinudy. A tak se procházel směrem nahoru, po horské cestičce, vedouc tu a tam, klikatě po skaliskách. Držel se však níž, neměl v plánu šplhat do vrcholu, přeci jen, nechtěl se v horách nijak zdržovat. Napadlo ho, že by měl jít směrem domů, tedy, do Maingaru. Zjistit o své smečce více, poznat nějaké členy, zjistit co se od něj očekává a tak. A hlavně si udělat poblíž nějaký skromný příbytek. Přeci jen, měl být léčitel, no tak musel mít nějaký zázemí pro své pacienty, ne? Rozhodně neplánoval nějaké velké usazení, ale chtěl mít svoje místo a svůj klid. Možná konečně našel místo, kam patří? Věčný tulák ve smečce, taková ironie, že?

-> němé údolí

,,Ezkyla těší tuto setkaně, " pronesl s úsměvem směrem k Tebethovi a otočil se zase na Nicolase. Na něco se hnědého vlka ptal, Ezkyl nechtěl být úplně nezdvořilý a tak ukročil dál, přeci jen, nejspíše teď dojde na nějaké dojemné chvíle a strakáč měl pocit, že tady jen překážel. ,,Ni, Ezkyl nima z Dajenskej smečiky." Odpověděl tentokrát velice jednoduše na vlkovu otázku a více to nerozváděl. Nemusel přeci vědět, že se nedávno přidal do Maingaru a že má svou smečku. Ne, to nebyla jeho konverzace, teď mluvili oni, on svou část splnil, doprovodil Nicolase. Po chvíli se stejně zdejší sešlost rozpustila a Ezkyl usoudil, že je na čase jít taky pryč. I Nicolas zamířil úplně jinam, tak Ezkyl neváhal a vydal se taky jiným směrem. Pryč. Někam. Rozloučil se s vlky a spěšným krokem zmizel z území cizí smečky.

-> Furijske hory

Ezkyl stál blízko šedého vlka a máchal vesele oháňkou. Jako štěně, které čeká na nějaký povel. Vlastně ani nevěděl, proč se tady zdržoval, chtěl přeci jen Nicolase doprovodit do jeho rodné smečky a více se moc nezdržovat, měl povinnost a možná taky chtěl dojít za Citrou, aby se pořádně porozhlédl po území smečky, ve které byl. Sám to tam ještě pořádně neznal, což byla docela trapná situace.
Zanedlouho na vlkovo vytí přišla i reakce v podobě tmavého statného vlka, který k hranici došel. ,,Ezkyl ťa zdravé, přítelíčku." Řekl Ezkyl milým tónem a samozřejmě zastříhal vesele ocasem. Vlka si pořádně prohlédl, ale držel tlamu, jelikož se Nico rozmluvil. Mluvil o rodině a chtěl informace, což Ezkyl chápal a pozorně poslouchal, co měl šedý vlk na srdci. Čekal ještě na reakci druhého. No a pak asi půjde po svých, kdo ví.

-> Ostrizi zrak

Vlk vstoupil do Lesa. Bylo tu poměrně dobré klima, vítr Ezkylovi česal srst a stromy krásně stínily slunci. Chlad tady panoval, ale nybl už tak mrazivý jako předtím. Jaro bylo tu, konečně. Privrel oči a pomalým krokem následoval Nicolase, ač při tom stále mlel jak zaseklá gramofonové deska.
,,Ezkyl ťa rád uvítě u nás v džungli," říkal to přesvědčivě, jako by sám ve smečce něco znamenal, ač to byla úplná neoravda. Přesto věřil, že by Citra Nicolase přivítala mnohem lépe, než je přivítala alfa Daenske smečky předtím. Mávnul ocasem a nasál pachy okolí. Byli blízko hranici smečky a Ezkyl už přemýšlel nad tím, že by se otočil na patě a šel dal, přeci jen, nehodlal zase riskovat, že ho nepříjemná vlčice opět nazve nějakým poskokem. ,,Vlčíků tu po ostrůvku je fest velmi, tymu se furt potkavaju, pronesl k jeho tiché větě mimoděk.

-> Irisin

Ezkyl by vlčici, která byla tak nepříjemná, jistě hned poznal. Ironicky to byla alfa celé smečky, ale to strakatý vlček netušil. Jak by taky mohl, když jim prakticky jen vynadala a ani se nepředstavila.
,,Tož jasné, nevypadeš jak zlé vlčisko, tož to bys mňa isto hned zvalcoval, kdebyžs byl z Chaosa," konstatoval Ezkyl a ani se nezamýšlel nad možností, že by ho někdo mohl obelhat. Strakáč byl až moc důvěřivý, ironie že ještě žil, když se dokázal svěřit každému se vším a všecko vždycky vykecal.
,,Tož fajne, to možeš někdá Ezkyla navštěvit, co, kamarádíčku?" Usmál se Ezkyl zvesela a poskočil. Pokračovali přes louku a vlk si užíval vůně jara. Byl rád, že už sníh roztál a bylo konečně příjemnější počasí. ,,Mno, Ezkyl tu nima tak dluho, možno pul roka to už beje, něvjem."

-> Les alf

No vlčica byla jakasi fest napružená, my iny šli předať informacu a zas sme išli dohája," pronesl Ezkyl s jistou nespokojenosti v hlase a vlk mohl poznat, že se mu toto jednání příliš nelíbilo. Komu taky, že jo? Nebyli narušitelé!
,,No tož Ezkyl nevje či by mňal prozrazovať místečko smečiky, šak víš, je tu tyn Chaos nebo co, ty zlej vlci... no ty moc jako zké vlk nevypadaješ, navéc si teraz vyšel z portále... no dobre, přemluvil si mňa, Maňgár se nachazuje u džugle, vís kaj to je? Tam na sever, " kývl hlavou po dlouhém přemýšlecím monologu, kdy Nico neměl ani námahu z něj informaci dostat. No, neřekl kde přesně, ne?
,,Tož jdemež, Ezkyl sa moc nezdržé, bo isto nima vítané, ale aspoň sa s tebo projdu, potym zaméřím dom," uchechtl se.

-> ostriz

Vlk se snažil netvářit zmateně či zaskočeně a i kdyby byl, Ezkylovi by to asi bylo jedno, nebo si toho nevšimnul, jelikož byl jak urvaný ze řetězu. Dlouho s nikým nemluvil a tak musel na vlka vysypat celý zásobník slov.
,,Daenska smečika, nojo, tuž tu znám! Sic tož kapku okrajovo, iny istou vlčicu co mňa s kamarádkou vyhnale z uzemíčka, ale... no, nebela moc přívětivá, vlčica. To však nevadě, Ezkyl chapká že každé má špatné den semtam." Odpověděl vlkovi. Nezmiňoval se o interním pokecu mezi vyslankyní Maingaru a členkou Daenu, které byl svědkem.
,,Joj, no, Maňgár je nová smečika, poměrně. Vede ju Citruška, fajna vlčica, faktžejo." Přikývl na jeho slova. Když chtěl, aby to stopnul, jen natočil hlavu na stranu, jako by nechápal, co vlk myslí, ale už nic neříkal, jen čekal na jeho další slova. ,,Tož dobre dobre, Ezkyl aspoň procestuje tutyn Mojis... no a chce vlčísek doprovodět do jeho rodný smečiky? Tam bysmesa mohli rozločit. " Navrhl strakáč.

Ezkyl vlka s úsměvem prohlížel, vrtěl při tom ocasem jak veselej vořech. ,,Juj, Niklas sa tu naroděl, no to jo! Tož to tu isto más kaj rodiče co? A kajpak ses tu naroděl, do náke smečiky? Ezkyl tež patřé do smečiky, do Maňgárské smečiky," mluvil strakatý vlk rychle a komolenou mluvou, takže mu možná chudák Nicolas, kterého překřtil na Niklase, moc nemusel rozumět. Jel však jak Kolovrat a mluvil a mluvil. ,,Vocaď sa dá cestovat aj kaj jinam ju? A kaj si to šel, přitelíčku? Mysléš, že aj Ezkyl by moh kamsi cestivať? Nu, Ezkyl by mňal prvňá kapku prozkumat tutyn Mojis, než pojdě kamsi jinam, nojo," když se tenhle vlk rozkecal, bylo těžké jej zastavit. Hodně těžké.
,,Tož mňa taky těší, vlčísku. No to nevadě, že portály robět neuměš, ale je to škoda, Ezkyl by rád kamsi pocestoval, no neva, neva." Vesele poskočil ve sněhu a koukal po okolí. ,,?oš kamsi namířené?"

Ezkyl se vesele procházel po Ráji. Sníh se tady také držel a tak vlk poskakoval a užíval si toho, jak z nebe padaly vločky a jak se jeho tlapky hezky ryly do sněhu. Bylo tu opravdu krásně, ale Ezkylovi vlastně docela chyběla jedna jediná věc- a to byla primárně společnost nějakého dalšího vlka. Kde byl vlastně Chamsin? Ach, jeho přítelíček, jak ten mu teď chyběl! Ač mu teda zcelajistě ještě neodpustil jeho neomalené lezení do míst, kde sídlili duchové. A hlavně to, že se s duchem snažil mluvit, čímž je prakticky skoro oba zabil. Ach, jen ta vzpomínka budila v Ezkylovi hrozné pocity a tak to radši zahrabal zase zpátky, kde to nasel.
Najednou se nedaleko před strakatym vlkem vytvořil portál. Ezkyl na to hleděl jak na zjevení, přičemž z portálu vyšel nějaký vlk. Strakač houpl ocaem. Portál zmizel a Ezkyl se hned rozešel za neznámým. ,,Byj zdráv, přítelíčku! Vodkad ťa to vyplivlo, co? Tož to je jakesi sofistikovaně cestovaně, ty umješ robiť portale?" Otravoval jej hned otázkami. ,,Ezkyl ťa vítá na Moisu, či jak sa tutenc kraj jmění."

-> Jižní hory

Strakatý vlk vesele šlapal z hor dolů do nížiny. Vyhlídl si menší placek, který se mu zdál ideálním místem, kam jít. A tak šel, snažil se příliš neposkakovat, jelikož se nechtěl z hor zkutálet jak sněhová koule. Napadlo ho však, že by si sestup mohl zjednodušit klouzáním, a tak prostě z nějakého stromu strhnul kůru. ,,Stromčík promině," šeptnul jen směrem je stromu. Kůru položil na zem a hravě na ní skočil. Sníh se pod váhou podryl a Ezkyl sjížděl horu se smíchem dolů. Na kůře, která sloužila jako snowboard, sjel dolů až do Irisina ráje. Při sjezdu se smál jako šílený, byl nadšený z toho, jaký úžasný nápad se mu v hlavě sformoval!
Konečně se ocitnul v Irisině ráji. V nizine už mu to logicky dál nejelo a tak skočil dolů z kůry a jal se pokračovat po svých. Tohle by však mohl jistě zopakovat!

Z Ezkylovy tlamy vyšel obláček páry. Spokojeně poskakoval ve sněhu, užíval si, jak se mu v tlamě sníh roztopil. Byl vyloženě nadšený z toho, že nasněžilo. Když došel k jednomu z okrajů hor, vyskočil rychlym skokem na jeden kámen, aby se mohl rozhlédnout. Chtělo to trochu úsilí a možná i více obratnosti, aby se na kamení udržel, protože mu to pod tlapkami začalo klouzat. Pro jeho štěstí však vydržel a ustál. Rozhlédl se do dálky. Všude, po celém Moisu Grisu viděl nádherný sníh, který se třpytil pod měsíčním světlem. Tvořil až oslepující lesk. Celý ostrov byl ponořené do sněhu a Ezkyl si užíval každým douškem ten pohled ba okolí. ,,Jake fajne počasko," zahuhlal s úsměvem a mávl ohonem. ,,Tož to je dobre, že ta vodička už odišla preč," pronesl sám pro sebe. Potopa vskutku nebyla, takže se vlk mohl už pohybovat normálně po nížině. Rozhodl se tedy sejít z hor.

-> Irisin ráj

Ezkyl stočil zraky opět k jejich alfě. Citra spíše jen zkoumala pohledem a příliš nic dalšího na jazyku neměla. Rozloučila se a společně s tou další vlčicí zmizeli. ,,Dobro došla, alfičko," houkl k ní na rozloučenou a opět se podíval na Miel. Ta mu předtím věnovala jen úsměv, který ji flekatý oplatil. Přeci jen, musel se přítelíčky zastat, no ne?
Mielei však k jeho překvapení nechtěla pokračovat s ním. Vydala se do zlatého lesa, jak řekla. A pak zmizela. Ezkyl zůstal sám. ,,Tož to se všeci na Ezkyla pěkná vykvákli," zabručel. Byl ale unavený, rozhodl se tedy zalomit alespoň na chvíli.

Ezkyla vzbudil studený vzduch. Když otevřel oči, z jeskyně viděl, jak se bílý sníh třpytí pod měsíčním světlem. Krása! ,,Ezkyl chrapošil jaksi dluho," řekl si sám pro sebe. Vždyť už byla zima! Strakáč se vyšvihl na nohy a jeho krok, zamířily směrem... no, kdo ví kam.
Poskakoval ve sněhu. Užíval si hory. Po potopě nebyla ani stopa.