Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Rokle, přes Les Alf

Zlomené srdce, zlomený duch, zlomený Freki. Zlý Freki! Toulal jsem se celkem dlouhou chvíli. A když jsem tady byl, zdálo se že jsem se stejně na moc dlouho nezdržel. Potřeboval jsem rozptýlení od mého zpackaného života lží. Slza mi kápla z oka. Pořádně jsem zafrkal, snažil se sopel zatáhnout co nejvíce dovnitř čumáku. Ale moc to nešlo, mezi vzlyky se mi sopel dostával sem a tam. Když v tom jsem ucítil něco... nevídaného. Byla zpátky.
Ihned jsem se napřímil, vzlykot na chvíli ustal. Co teď? Neměl jsem černé svědomí. Joo před časem se vyžral zásoby, ale to se dalo okecat. Spousta vlků, spousta hladových krků, udělal to někdo jiný! A já? Donesl jsem tam nedávno srnu. Pokud jí někdo nesežral, určitě by měla ještě teplou krev. Byl jsem z většiny času tady, i když to Liss nemusela vědět. Zrovna teď jsem trochu zapáchal Chaosem, ale neměl jsem tušení že páchnu Chaosem. Voněl jsem jako ona. Bohyně. Má krásná neznámá!
Vrhl jsem se mezi stromy jako valící se váleček, když jsem uviděl svou alfu. "Liss!" Ihned se mi spustily slzy z očí. Nebylo to proto, protože bych jí rád viděl. Ale pro to protože jsem musel dát průchod svým emocím. "Našel jsem ji! Našel jsem svou krásnou neznámou!" Vrhl jsem se Liss kolem krku a při tom jí tlačil svůj soplovitý čumák na její krk, který byl obalen rudým šátkem. Tak dlouho jsem jí neviděl, že jsem skoro zapomněl jako voní. "Zlomila mi srdce! Další vlčice mi zlomila srdce! Liss já jí nabídl společnou večeři v našem úkrytu a víš co? Víš co? Ona... ona odešla! A při tom jsme si tak rozuměli!" Doslova propukla vlna emocí. Slzy padaly do všech stran - i na okolní vlky, kterým jsem teď nevěnoval pozornost. Ale ti vlci by teď nejspíš uvítali deštník, když jsem na ně brečel. Objímal jsem a mačkal Liss jako by to snad byla moje máma.

// Červená louka, přes Nejvyšší horu

Byl jsem tak naivní! Krásná vlčice s rohama, mohl jsem jí sloužit! Byli by jsme skvělé duo! Celý Daén bych pro ni vyžral skrz na skrz. A ona si toho neváží. Mumlal jsem si v duchu. Tlapou jsem čváchnul do prázdna a smutně se při tom díval na padající sníh. Ženský stály za starou belu, jedna horší než druhá. Čím více jsem znal vlčice, tím mi Liss přišla... lepší. Jo, byla to arogantní vlčice, která by si zasloužila nějakou lekci slušného chování. Ale pořád to byla Liss, Liss která netahá vlky za koule, nebo za nos. A já chtěl té neznámé udělat něco hezkého. Dokonce jsem jí nabídl, že jí vezmu do Daénu. A co ona? CO ONA? Odešla.
Frkl jsem a přešel po úpatí hory. Přede mnou byl les co by kamenem dohodil. A tak jsem trochu více přidal do kroku, nechtěl jsem být pozadu. Schovat se v lese bude určitě příjemnější, než být tady v téhle prohlubni. Šel jsem po okraji, nechtěl jsem se moc zaplést do nepříjemností. I tak byl můj duch zcela ponížen.

// Přes les Alf, Daén

Neznámá vlčice se sebrala a odešla. Než jsem stačil jakkoli zareagovat, byla pryč. Tesknil jsem, vrhlo se mi do oka nejedna perla slzy. Smutně jsem sledoval místo, kudy zmizela. Dokonce jsem i zvedl zadek a začal čenichat, že bych jí vystopoval. Co jsem provedl? Tak krásně jsme se k sobě hodili!
Smutně jsem sklonil hlavu, nebyla po ní ani stopa. Ženský jsou tak divný! Olízl jsem si suchý nos a rozešel se směrem zpátky domů. Bude lepší, když se zachumlám někde v prohlubni sněhu a už nevylezu. Očividně se se mnou nechtěl nikdo kamarádit. Bylo to smutné, ale já to budu muset unést.
Zvedal jsem nohy poměrně vysoko, vysoký sníh mi zaterasil nejednu cestu. Musel jsem vybírat důkladně, kudy chci jít. Sníh opět padal a tak jsem přidal trochu více do kroku. V pupku mi to žbluňkalo, jako bych tam měl celou žabí rodinku. Za chvíli už jsem viděl siluetu hory, ale celou jsem jí vidět nemohl. Díky hustému sněžení jsem neviděl skoro před sebe, natož na nějakou horu.
Celý zdrcený, smutný a ublížený jsem se odsud velmi rychle vypakoval.

// Přes Nejvyšší horu, Rokle

Zavrtěl jsem nesouhlasně prakticky hned hlavou. "Jasně že ne, vypadáš jako poctivá vlčice!" Usmál jsem se a zamrkal. No proč by také nebyla? Jen ta temná barva na jejím kožichu jasně napovídala, že se bude určitě poctivě živit ve zdejším světě. Zavrtěl jsem ocáskem ze strany na stranu. A ty rohy (která snad už měla), to byly určitě rohy lásky! Jestli něco takového vůbec existuje. Zavrtěl jsem hlavou, abych si protáhl svaly. Byl jsem celý ztuhlý a mé tučné tělo mi to dávalo každou sekundou najevo.
"No, právě že lžou. A proto je moc nemám rád, proč to dělají? Není lepší dělat věci na přímo? Chce se mi čůrat, jdu se vyčůrat, nemusím říct - jdu za keř, potřebuji si odskočit. Chci se prostě vychcat!" Zamyslel jsem se a řekl to zkrátka a jednoduše. Tak trochu jsem zapomněl, že se bavím s dámou, ale... já si servítky a slušné vychování nikdy nebral zrovna moc k srdci.
Naklonil jsem hlavu na stranu. Vypadalo to, že neznámou vlčici zaujaly kouzelné houby. "Bohužel, tohle neumím, rostou většinou přes léto v Daénu. Ale jestli sem budeš mít cestu v létě, určitě ti je mile rád ukážu!" Nabídl jsem vlčici doslova procházku po celém smečkovém území. Nedělalo mi to nejmenší problém, jen nevím jak to vysvětlím Liss. Ale třeba v té době bude mít zaječí úmysly a půjde se zase někam množit. "Magii ovládám jen vzduch a led, ale moc se tomu nevěnuji." Bylo to pro mě moc náročné. A když jsem se na něco soustředil, většinou jsem si u toho prdnul, nebo usnul. Přišlo mi to strašně komické.
Začal jsem poskakovat sem a tam. Pupek mi žbluňkal, jako bych měl ve vnitřnostech rybník. "Ale jo! Budu! Dej mi nějaký rozkaz!" Vybízel jsem neznámou jako malé uštěkané vlče, které čekalo až mu dá máma svůj první úkol.

Téma o vlčatech jsem vedl celkem často, prakticky jsem se nad tím pozastavoval s každým. Zavrtěl jsem ocasem ze strany na stranu. "To máš pravdu!" Vyhrkl jsem a při tom si ťukal tlapkou do země. "Vlčice jsou prohnané lhářky! Lissandra, Phoenix, výjde to na stejno!" Přikývl jsem. Ještě teď vzpomínal, když mě Phoenix tahala za mou chloubu. Tak nezdvořilé, nesnášel jsem ji! Ale koho nemám rád víc? Phoenix? Nebo Liss? Liss nebyla ve výsledku tak špatná, ovšem... kdykoliv jsem jí viděl, hrnula mě úkoly. Raději jsem se jí vyhýbal obloukem.
"Takovou houbu jsem si jednou dal, když jsem přišel do Daénu!" Zasmál jsem se, neboť jsem si vzpomněl na docela pikantní vzpomínku. "Měl jsem odnést halucinogenní houby do úkrytu Liss, ale mě strašně vyhládlo tak jsem si jednu dal! A hned po tom jsme šli na lov - byl jsem ve smečce první den. Byla zima a já se koupal v jezeru a všechny zdržoval. Myslím... že jsem si udělal důstojný obrázek! Ale fajn je, že jsem většinu vlků od té doby neviděl." Zamumlal jsem se zamračeným výrazem. "Naše smečka trochu upadá." Pokrčil jsem rameny tentokrát já.
Neznámá vlčice se zdála být jako domina. Svým způsobem to ve mě něco vyvolávalo! Dokud se mě nedotkla tak se mi to líbilo! Nadšeně jsem se křenil. "Ráda rozkazuješ? Co bys tak rozkázala mě?" Postavil jsem se, pořádně se postavil, jako v nějakém výstavním postoji. Skoro jako model - kterému spadl pupek skoro až k zemi díky tomu, jak byl velký.

Olízl jsem si čumák a zazubil se. Neznámá vlčice byla tak geniální! Fascinovalo mě to, stále jsem měl před očima ten obrázek toho, jak ležím na bachoru a ona mezi tím shání jídlo. Bylo to dokonalé - byly bychom jak sehraná dvojka. "Nooo..." Zamyslel jsem se. "Možná o nějakou flákotku," zazubil jsem se. Velmi nerad jsem se dělil o jídlo s někým, kdo si to nezasloužil. Ale bylo mnohem příjemnější dělit se s šedivou, než s Phoenix. Kdybych se měl teď dělit s Phoenix o jídlo, tak bych jí její půlku počůral. Ale šedivá! Panečku to je jiný kalibr!
"Se mnou? Pche, ne." Zavrtěl jsem hlavou. "Tedy... pokud se vlčata netvoří hm, jak se dělají vlčata? Já to vlastně nevím! Ale o Liss jsem se ani neopřel!" Vyhrkl jsem a vykulil oči. "Spousta vlků mi už ale říkalo, že je to nemožné, aby to měla se mnou, že je to tak? Pche... s někým jako Liss, ale no ták!" Zafuněl jsem a při tom nafoukl obě tváře. Musel jsem nad tím chvíli přemýšlet, byl to skandál!
"Je to divný, chudák Vino, je to takový hodný vlk. Určitě ho znásilnila! Byla toho schopná!" Dupl jsem tlapkou do země. Liss byla naštěstí už dlouho pryč a já si velmi dobře uvědomoval, že jsem jí pomlouval na každém rohu snad s každým, koho jsem potkal. "Ty asi do Daénu nepatříš co? To je škoda, mohly jsme tam dělat rozruch spolu!" Sklesle jsem sklonil hlavu.

Radostně jsem vrtěl ocasem. Snad jsem během té chvíle zhubl možná i celé kilo. Neznámá vlčice se mi líbila, ač její jazyk byl opravdu ostrý. Ale byl jsem z o toho celý paf. "Jo, to je přesně moje práce. Jsem ochránce a správce našeho úkrytu, dohlížím na to, kdo tam chodí a kolik tam toho je. A když na to přijde, mám na starost i hranice." Řekl jsem zcela hrdě a pak jsem na vlčici lišácky mrkl. "A když budeš chtít, můžu ti ten úkryt ukázat!" Zazubil jsem se zcela tajemně. Chichotal se trochu jako cvok. Tohle jen tak na potkání nenabízel.
Když jsem si konečně srovnal priority, bylo jasné, že vlčice po mě vlčata nechtěla. Nahlas jsem si tak mohl láskyplně oddychnout. A to ostatní jsem tak trochu přešel. "Záleží pro koho co dělám!" Zazubil jsem se tajemně. "Věřila by jsi, že naše alfa je prolhaná až na půdu?! Představ si! Mě říkala že někde na okraji lesa našla vlčata, ale pak! Pak jsem zjistil, že jsou to její vlčata! A víš co ještě? Víš co ještě? Má je s řadovým členem! Ale je to přísně tajný! Prej!" Zamyslel jsem se. Plnil jsem vlčici informacemi, které jí absolutně nejspíš nezajímali. Ale já se snažil udržet konverzaci na úrovni, to byla potřeba. Nechtěl jsem, aby se na mě hned tak vyprdla. Zdála se tak skvělá! Konečně bych měl komplice proti Phoenix! Je mnohem hezčí! A má i víc svalů než Phoenix! To si dokážu představit... budu ležet, odpočívat a ona bude běhat a lovit, krmit mě jako svého boha! Achh... Představa mě lákala víc, než bylo zdrávo.

Přikývl jsem. "Jo! Je úplně hrozná!" Konečně jsem našel někoho, kdo to chápe, jaká Liss ve skutečnosti je. Nadšeně jsem sledoval novou vlčici, která byla velmi pohledná. A možná to měla v hlavě srovnané lépe, než Liss a Phoenix dohromady. Nadšeně jsem vrtěl ocasem, sem tam na ni hodil očkem. "No... je tam spousta příjemné společnost, třeba..." Zaskočil mi knedlík v krku. "Třeba takový Azrael je fajn," pokrčil jsem rameny. Byl poslední s kým jsem mluvil a tak jsem si nemohl vzpomenout na nikoho dalšího. Všichni mí přátelé se z divných časů ztratily.
Neznámá mi radila, ať se stanu zase tulákem. "No jo, ale když se stanu tulákem, nemůžu pak vyjídat cizí smečkovou spižírnu," pokrčil jsem rameny. "A zanedbávat povinnosti, které bych jako tulák neměl." Vystrčil jsem svůj hrudník a hrdě se při tom zazubil. "Já jsem totiž ochránce!" Pyšnil jsem se a při tom se nafukoval jako páv. Ale to bylo asi tak celé. Pokaždé když se tam objevil někdo cizí, dělal jsem, že tam ve skutečnosti nejsem. Nebo se nepohnul, nebo dál ležel a v lepším případě jsem rovnou usnul.
Pak mi ale vlčice vnukla mnohem lepší nápad. Nadšeně jsem se zazubil. "To jsi strašně hodná, že mi budeš dělat společnost!" Zazubil jsem se a zastříhal ušima. Pochopil jsem to trochu jinak, než nejspíš... zamýšlela. "Páni! Ale počkat!" Vyskočil jsem na nohy a udělal krok zpátky. Položil si tlapku na hrudník. "Já už to vysvětloval několika vlčicím! Vlčata ti dělat teda nebudu to zase ne! Takové prasečinky si nech pro někoho jiného!" Zamrkal jsem. "Ale jinak jsem otevřen všemu, co budeš chtít!" Zazubil jsem se. Jo... pochopil jsem to tak, že já budu sloužit jí. Viděli jste ji jak je krásná? Kam se na ni hrabe Phoenix. Odplivl jsem si kousek vedle při pomyšlení na ni .

Rozjímal jsem si to hezky, zhruba uprostřed louky. Můj zadek už byl doslova perfektně rostlý na důlek, ve kterém jsem seděl. Pravděpodobně jsem si ho tam vyseděl během několika minut. Ale bylo fajn mít svůj vlastní osobní důlek. Olízl jsem si svůj suchý nos, který se zdál nebýt ve své kůži. V tom si to ke mě štrádovala pohledná vlčice! Velmi pohledná! Větší fůrie než Phoenix to nebude. Projelo mi, teď jsem měl vůči vlčicím dost velkou averzi a dával přednost spíše samcům. Ale nechtěl jsem se jim přece vyhýbat do nekonečně. Phoenix byla jen jedna. "Díky! Makám na něm co jsem se narodil! Ale zdá se mi, že jsem teď trochu strádal. Musel jsem ulovit srnu vlastníma tlapama... Víš jak je to otravné? Já - ochránce musím dělat práci za ostatní protože na to kašlou. Věřila bys že spíž mé smečky byla celou zimu prázdná a nikoho to neštvalo? To bude tím, že je Liss v čudu, naše alfa! Taková nafrněná si to rozdá s kdekým, neviděla si ji? Vlastně to asi nechci vědět, pokaždý když přijde znamená to aktivitu." Zamumlal jsem, nejspíš bych se dokázal zabavit i sám se sebou. Jen by mi stačilo mluvit. Můj společník by mohl být v tuhle chvíli klidně i sněhulák. To že vlčice patřila do smečky, která měla prolít krev prakticky kdekoliv mi bylo úplně jedno. Netušil jsem o jejich existenci a na druhou stranu... já byl velice sdílný odjakživa. "Víš jak by bylo skvělý nemít alfu? Vlk by si dělal co chtěl, jen by jedl a spal... jedl a spal a jedl a spal." Zamlaskal jsem a nechal se na malou chvíli unést tou nádhernou představou.

// Rokle, přes Nejvyšší horu

Zívl jsem. Mé tělo se valilo dál, pupek žbluňkal, ale přesto by něco dobrého dal. Jsem divný, když mám pořád hlad? Vždyť je to zcela normální. Promlouval jsem si do duše. Na chvíli se i uchechtl. Přišlo mi to tak neuvěřitelně vtipné.
Ulovil jsem srnu - sice... starou, zmrzačenou, ale úplně sám! Dotáhl jsem jí z bodu A do bodu B, tedy do jeskyně! Do toho jsem uklidil spíž, ve které byl takový čurbes. V lese jsem vykopal díru, díru! V tomhle stupni, kdy je zem jako kámen. Dokázal jsem to úplně sám, kosti zahrabal. A teď? Byl jsem zase někde na výšlapu.
Tohle se mi nepodobá. A s tou myšlenkou jsem zadek zaparkoval na louce. Sem tam přehoupl pohled z jedné strany na druhou. Užíval si chvíli klidu a toho, že jsem nemusel přemýšlet nad Phoenix. I Lucifer by byl mnohem lepším společníkem, než on. I kdybych se vařil v kotli, užil bych si to víc, než pohled na ni. Nebyla to vlčice, byla to tyranka! Do takové se nikdo nikdy nezamiluje, pche! Jako bych já byl schopen lásky - taky blbost. Zavrtěl jsem hlavou a jen si tam tak posedával, rozjímal a sledoval oblohu.

// Daén, přes les Alf

Mlsně jsem se olízl, ještě jsem měl na tváři ze srny trochu krve. Potřeboval jsem vypadnout, nechtěl jsem se v lese potkat s tou courou. Mohla by z lesa odejít, stejně tak nic nedělá, je jen zlá! Jak nám bylo, když tam nebyla? Stačila jedna fůrie - Liss. Ale takhle? Tam byly dvě. A já netušil, která z nich je v tuhle chvíli horší. Jestli Phoenix, nebo Liss. Obě mě úkolovaly, ale jen jedna na to měla postavení. Ta druhá jen morální... něco, co jsem nedokázal plně popsat.
Zavrtěl jsem hlavou, nechtěl jsem nad tím dlouho přemýšlet. Tohle ne, musím najít nový zdroj zábavy! Zasmál jsem se. I když jsem po lovu, ale i úklidu byl velmi vyčerpaný, nějaký šlofík by mi rozhodně prospěl. A tak jsem na chvíli jen tak lehl, abych doplnil energii.
Nespal jsem, jen spal s otevřenýma očima. Nešlo to, můj adrenalin byl tak vysoko, že teď by neusnul prakticky nikdo. Naneštěstí jsem se za chvíli vydal zase dál.

// Přes Nejvyšší horu, Červená louka

// Úkryt

Zastavil jsem se před vchodem, hlavou znova ždrcl do kostí. Teď se něco bude hrabat dost těžko. Ale nechtěl jsem být za prasáka a schovat to jen pod vrstvou sněhu. Jakmile by sníh roztál, bylo by to jako pěst na oko. A tak jsem kosti dokoulel kousek za úkryt, kde jsem si našel vhodné místo na hrabání a začal sem.
Zem byla neskutečně tvrdá, během chvíle mě bolely drápy i tlapy. Ale nenechal jsem se odradit, měl jsem v tlapách ohromnou sílu, která už léta spala. A teď byla potřeba. Jakmile se mi podařilo úctyhodně vyhrabat díru na kosti, ty jsem tam po sléze ihned hodil.
Chvíli jsem jen oddychoval a sledoval, jak tam leží. Teď přišla ta nejlehčí část, zahrabat to. Tím, že hlína byla už jednou vyndaná byla mnohem lehčí. Udupal jsem to během několika sekund. Spíž byla čistá, bylo v ní jen čerstvé maso. Veškeré kosti jsem zahrabal, takže to tam vypadá jako nové. Přece jenom jsem prospěšný mnohem víc, než nějaká Phoenix. Ta přece nic nedělá, už teď jsem měl v hlavě drby, které řeknu Liss hned jakmile přijde.

// přes Les Alf, Rokle

// Les Alf

Konečně jsem viděl úlevu, vchod do jeskyně. Nadšením mi zavrtěl můj krátký ocas ze strany na stranu. Chytl jsem srnu znova do tlamy a začal jí táhnout kdo ví kam dovnitř. Moc dobře jsem znal cestu do spíže. Čím blíž jsem byl, tím mi víc bylo líto, že tam budu muset zanechat tak chutné a čerstvé maso. Ale i ostatní přece musí jíst!
Vkročil jsem dovnitř, cesta už uběhla celkem rychle. Nemusel jsem se zadrhávat o sníh, takže to bylo velké plus. Srna po skalnatém povrchu jela jako když nožem píchnu do másla. Za chvíli jsem byl ve spíži, kde byla jen spousta kostí, které jsem tu kdysi prasácky nechal.
Ty největší jsem se snažil dát na hromadu a pak je kulal někde ven. Měl bych je zahrabat, tady snad nikdo nepracuje! Budu potřebovat dovolenou. Už teď jsem byl unavený, jako štěně. Ale kdo ví, jak to bude vypadat za chvíli? Vykulil jsem oči. Ohlédl se do spíže na srnu, která si spokojeně ležela. Tak jo, ať se ti najde dobrý strávník. Bylo to spíše pro zdejší vlčata, neboť určitě budou mít přes zimu hlad. Ale... možná se o srnu postarám i sám.
Vykročil jsem s kostmi, které jsem nosem pošoupával až k východu.

// Daén

// Ostří zrak, přes les Alf

Táhl jsem srnu za sebou, ve sněhu zanechával krvavou stopu. Čas od času jsem si musel odpočinout, neboť jsem byl zcela vysílený. Povzdychl jsem si, hlavu měl nízko nad zemí. Tohle je hrozné. Zavrčel jsem. Štvalo mě to, ale dělal jsem to pro ostatní, pro vlčata které si samy potravu takhle neseženou. Netušil jsem, jak jsou zdejší vlčata již velké.. Už je to nějaká doba, co jsem naposledy nějakou potkal.
Náhrdelník s kýtou se mi pohupoval na krku, dělal mi radost. Otočil jsem se, ale za sebou nic moc neviděl, kromě krvavé stopy. Srna, která byla na mase dost chudá, věkově starší a se zlomenou nohou se nezdála být úplně ideální potravou. Ale jelikož jsem byl sám, považoval jsem to za úspěch. I když se mi začal v jednu chvíli mlžit zrak a myslel si, že to snad zapísknu ve sněhu.
Nechtěl jsem na to myslet, měl jsem dobrý pocit sám ze sebe. I když na druhou stranu byl naštvaný, že si nemůžu ani kousek urvat pro sebe. Příště Freki. Po takové aktivitě jsem ani neměl hlad. Což bylo divné, hlad jsem měl prakticky vždy. Nechtěl jsem vidět Phoenix, i když jsem se chtěl Azraelovi pochlubit, že jsem to zvládl úplně sám. Nepotřeboval jsem vidět ten otravný xicht Phoenix. Protočil jsem očima. Hned jak se vrátí Liss musím jí říct, co jsem udělal! Bude nadšená! Jenomže po naší alfě je už velmi dlouho... vyhlášeno pátrání, nikdo jí neviděl.

// Úkryt

// Daén, les Alf

Otočil jsem se, nikdo nešel. A tak jsem nad nimi mávl tlapu, nebudu si přece kazit den. Azrael se zdál jako perfektní parťák do nepohody. Ale ta zatracená Phoenix nám naše setkání musela překazit. Zhluboka jsem vydechl, byl jsem z ní celý zklamaný. Zavrtěl jsem se. Bylo na čase udělat něco i pro ostatní. Rok co rok je to tady stejné a já se plácal v tom, co jsem vždy považoval za nejlepší. Starat se sám o sebe, ale to se teď náhle změnilo!
Otočil jsem se, abych se podíval na les, který byl za mnou. Nezdál se být nijak zvláštní, ale byl to můj domov. Brodil jsem se sněhem a při tom vzpomínal na mou domovskou krajinu. Kdysi to takhle vypadalo u mě doma. A to už je co říct.
Zavrtěl jsem ocasem ze strany na stranu, vyplázl jazyk a nadšeně se vydal po další nevyšlapané cestičce. Sem tam jsem si olíznul kousku sněhu, abych ucítil studeno na jazyku. Měl jsem to moc rád! Zbystřil jsem, přede mnou bylo stádo srn. Přilepil jsem se ke sněhu, aby tak vyčnívala jen má bílá hlava, která dokonale zapadala do zdejšího prostředí. Aspoň jednou jsem byl neviditelný. Samotnému mi to půjde těžko. Vzdychl jsem smutně.
Vykročil vpřed, neměl jsem žádnou taktiku. Jedna srna zdála se že kulhá. Ale i tak jsem byl mnohokrát přesvědčen, že to někdy nebyl hadicap. Tak jo. Musel jsem myslet na to, že pak budu mít sladkou odměnu. Rozběhl jsem se bezmyšlenkovitě. Naštěstí proti mě byly hory, tam neměla srna kam utéct. Vítr byl na mé straně, takže do poslední chvíle o mně nevěděli. Srna přede mnou zazmatkovala. Mám tě. Ale přesto byla rychlá. Nesměl jsem jí nechat dlouho běžet, ale udělala přesně to, co jsem nechtěl. Nahánění nevydržím. Prskl jsem naštvaně.
Zhluboka jsem se nadechl a snažil se popadnout dech. Cítil jsem, jak uvnitř mě svírá děsivá síla. Zaryl jsem drápy do země, zavrtěl hlavou - stále dokola jsem si opakoval, že musím vydržet. "Ty!" Zavrčel jsem naštvaně. Skočil jsem po ní, už byla unavená stejně jako já. Naháňka byla opravdu dlouhá. Nakonec jsem se zakousl do její nohy - té bolavé. Zaryl jsem tam své zuby a zůstal stát. Pomohl jsem si svou váhou, srna neměla kam utéct. Po zimě byla velmi hubená, zraněná noha, tudíž se rychle vyčerpala. Ucítil jsem krev a držel.. držel jsem jí dlouhých několik minut, než se mi plně oddala a lehla. Tlapou jsem jí stoupl na nohu, aby neutekla a přesunul se k hrdlu. Do něj jsem se zakousl, abych tak ukončil její trápení. Je tak lákavé jí sežrat. Ale nemohl jsem, tohle bylo pro hladovou smečku. A tak jsem se vydal pomalu zpátky.

// Přes les Alf, Daén