Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Tania
Hanka už neměla tolika energie, jako když se do hor vydali poprvé. Jak jsme mohli skončit uprostřed tak krvavé scenérie? Což to byl osud, co naši cestu svedl do těchto nížin? Těžko se jí kolem tohoto místa bude procházet, aniž by jí po zádech nepřeběhl mráz - pokud se odtud dnes dostane živá. Ale ohó! Zklamat a být zabita - na to neměla Hanka z Alatey čas.
Sklonila bradu k hrudi tak, aby k němu vlčice neměla jednoduchý přístup, čímž se určitě zachytily jedna druhé o zuby. Vlčice se pokusila trhnout hlavou, aby útočnici odradila od svého krku a zároveň se u toho snažila předními tlapkami zatlačit na hruď vlčice, aby mezi nimi vytvořila prostor. Mít u čumáku dech, co ještě teď páchl krví a cizími ostatky - ba i kus srsti mezi jejímu zuby možná zahlédla! Tania byla agresivní a rázná, přímočarý hráč šachů - zjevně byla naprosto jistá v tom, co udělat, aby Hanku zbavila života co nejdřív.

Tania
Disociace a distrakce byly v tuhle chvíli zjevně jedinou milostí, kterou jí její patroni mohli nabídnout. Čekala snad, že se z nebes snese hejno samotářských ptáků a kouzelným způsobem všechny dovedou k srozumění, že tohle byl omyl? A byl? Na to si ve svém svědomí musel odpovědět každý sám.
Hanka smýšlela, že se vydá na pomoc právě svému alfovi - těžko se mu mohla se silou rovnat, ale což mu nikdo nekryl záda? Alfovi celé smečy? -, jenomže se na ni zničehonic přiřítil kdosi známý. „Oof!“ stihla vyjeknout, co se její tělo nekompromisně srazilo s tím cizím a vlčice, ať už bolestí, nebo překvapením, přidušeně vykřikla. Téměř ihned se dostala do nevýhody, neboť skončila na zemi ale i přesto nebyla v tak beznadějné situaci. ...Doufejme.Hance dnes o život nešlo poprvé, a tak její (div nevyčerpaná!) panika vlčici rdousivě stáhla hrdlo a probudila v ní málo povědomý pud - pud přežití.
Otlučená a překvapená, těžko se jí chtělo stavět na tlapky. Být takhle při zemi nemuselo být špatné - pokud se vlčice přiblížila, a že Hančí počítala, že to bude rychlé, pokusila se jí zuby zarýt do tlapek, aby ji stáhla za sebou. Mohla by využít krátkého překvapení vlčice a sama se vyškrábat na nohy, ať už by pokračovala jakkoliv - to už se však odvíjelo od toho, jestli ji Tania prokoukla předem, či nikoliv.

<< Hraniční pohoří

Hanka snad už z dálky cítila nepříjemný pach krve, nelítostného boje a smrti a takřka zavrávorala těžkostí vzpomínek, co náhle vzplanuly a plápolaly v její hlavě. Když se vlčice naposledy prala (bylo tomu tak dávno, a mělo to tak zůstat! Jsem lovec, všehovšudy jenom lovec, bídný a budižkničemu - a lovci vlky neloví!), zle zaplatila za své neuvážené kroky a zbrklost mládí - byla zabita. Těžko se jí pochybovalo o tom, že tak nebude i dnes, a tak na bojiště vkročila s němou prosbou ke všem sýkorám, co na světě byly, aby jí pomohly, ne-li seslaly nějaký zázrak. Je mi z tebe zle: měla ses vrátit a přivolat posily. Takhle dobrá beta nejedná - a ani matka, Hano.
Odřená, zkrvavená a potlučená z hor a kočičích šarvátek, Hanka pro ostatní určitě musela vypadat jako jednohubka. A jak se takový pocit mohl znásobit, co si povšimla zmasakrovaného těla neznámého vlka a krvavých hub, co se kolem něj nachomýtali! Přikovaná na místo, vlčici se po tváři rozjela zhrozená grimasa hraničící s jakousi jiskrou bezmoci. Tohohle jsou schopni? A proč - pro moc? Pro obživu? Jak někomu nemůže být svatý život?
Rozhlédla se, jestli takový pohled nezarazil alespoň jednoho člena její smečky - jenomže se všichni tvářili tak, jakoby jim každý z přítomných nepřátel (a byli to vůbec nepřátelé? Smečkoví zaútočili první - ne jako andělé pomsty, ne jako zákrok boží moci, nýbrž (a v tuhle chvíli vroucně doufala, že ničím jiným) žalem zaslepení vlci) něco udělal. Hanka zažívala absolutní rozčarování, němě stojící u paty hor.
Hrdlo se jí stáhlo, a srdce nepochopením zkamenělo. Tohle nebyli členové její smečky - tohle nemohlo být nic, než zkáza.

Obě dvě byly očividně otřesené svým stanutím tváří v tvář smrti, ale protože Hanka své okolí většinou uklidňovala buď chladem, nebo vroucím objetím, těžko teď pramálo sblížené Taiclaře mohla pomoci - a to ji přirozeně trápilo. Kdybych byla lepší a méně se starala o sebe, začala, ale svou myšlenku nedokončila. Namísto toho s prazvláštním, čímsi zastřeným tónem konstatovala: „Nemohou se dočkat,“ a podle návrhu své lovecké kolegyňky svolným tempem pokračovala za zmizelými ocásky na zasněženém hřebínku hor.
Jen co s Taiclarou zastihla zbytek, rána přes oko nepříjemně svrběla a nohy pálily malými odřeninami, jakoby byla zemí a kamínky, co se v nich občas zatoulaly, meteority. Vyprchával z ní adrenalin, ba také vůle pokračovat v těch prazvláštních hantýrkách, co je dnes potkaly - kdy tomu všemu bude konec? "Pomstíme Cinder"? Cožpak by tohle její kamarádka chtěla, udělat po své mučednické smrti z ostatních vrahy? Hance pevně cvakly zuby a byla posledním, který scházel z pohoří k nížinám. Jak bych je tam ale mohla nechat samotné, když nemají kus rozumu? Což jim vztek zatemnil mysl i srdce? Co s tím, že se každý jeden z nich žene za pomstou, jejichž vykonání jim nenáleží - co budou dělat, až takový pocit vyprchá, až pocítí jenom provinění? A jsou toho vůbec schopni? Nejsou katové - nikdo z nás není vrah! Možná, že na to za chvíli změní pohled.
Kéž by si tak mohla od smečky alespoň na týden odpočinout: chytala z nich ponorkovou nemoc, a pokud to takhle bude pokračovat, nevydrží to.

>> Nížina hojnosti

<< Území Alatey

Hory nezkrotí ani ten nejšikovnější hraničář, natož pak lovec jako tahle malá vlčice - budiž pokořen svou vlastní hrdostí, lovče, důvěrou ve zkušenosti!
Hance se z hrdla snad poprvé v tomhle životě vydralo táhlé, frustrované zavrčení. Nad čím? Nad sebou samou? Nad prazvláštním zásahem, jehož byla nedílnou součástí a kterému pomáhala rozdmýchávat oheň na střeše? Oheň, podobizna Cipher v mladém kotěti a úzkostlivý strach z toho, že by ji Arryn nemusel už nikdy vidět, pokud by ji spolkl sráz, nekonečné prázdno, pod jejich tlapkami. Cožpak by se o něj někdo postaral, dbali by vlci na to, aby se mu hranice nestaly osudné? Kdo by byl býval jeho připomínkou, že vedle života svého povolání musí vést také ten osobní? Komu by ukázal to hezké místo, o kterém mi ještě během našeho milého střetu vyprávěl? Snad Cipher, jenomže: Jaképak by to bylo, přijít o dvě, nikoliv jednu? Ke komu by se pak tulila, aniž se bála, že se střetne s odmítnutím? O kom by mile lhala hezkým vlčicím?
Vlčice na zdánlivě dlouhý moment zůstala ležet, aniž dělala cokoliv, než že pravidelně dýchala. Strach, který prostoupil každičkým chloupkem jejího bytí byl mocný pán, a těžko se proti němu bojovalo - sotva cítila pochroumané tělo, málo dbala na odřeniny na kdejaké končetině. Hanička se svým splašeným srdéčkem na moment křečovitě zavřela oči a tajně zadoufala, aby byla zase u maminky, u své maminky.
Jenomže i její společnice takovou měla - a ta její žila, a chtěla ji určitě vidět živou zase doma. Hanka přepnula na autopilota a upozadnila svou mysl, jak už to ve vypjatých situacích na srazech mockrát udělala: „Taiclaro,“ zachraptěla nakonec, co se silou vůle stavěla na tlapky a už-už hledala chudáka pohledem, „už je to v pořádku, už neletíme z hor,“ dodala mimoděk, aniž si to ve svém stavu jakési disociace neuvědomila, „chudák tvůj táta, jestli takhle trénoval se svými křídly. No, až se nám jednou takových poštěstí, alespoň budeme mít nějakou zkušenost,“ zavtipkovala, aby trochu odlehčila situaci. Její hlas se třásl, a v očích měla stále strach - ale což si jako lovec mohla dovolit, aby ji v krizové situaci ovládnul? Jako beta? Nebyla Taiclaře učitelka, ale musela jít příkladem. Vždycky a všem.
Pokud jí to vlčice svolila, pomohla jí vyškrábat se na vlastní, a už-už hledala cestu zpátky k jejich skupině.

Otřást bylo absurdně nicneříkající slůvko proti tomu, co se Haně hnulo v srdéčku (co v srdéčku, v celém jejím bytí!), a jak se hned nato prodralo do jejího krku. Cítil se takhle útočník Cinder? Díval se na ni, když z posledních sil bojovala? Ale což se někdo na takové věci ptal? Konsternovaná vlčice nezmohla proti kočce vůbec nic, a když se jí vysmekla, pocítila jakousi úlevu. I ty máš rodiče - i tebe by rodina oplakala.
Nejsem přec lovec, není tohle mým údělem? Nikdy jsem nepochybovala - proč teď? Vytrhnutá z vřavy boje, z šílenství honu, Hanka na moment zadoufala, aby se celý svět na moment pozastavil.
Ale pro živé - pro ty se nezastavuje nikdy.
Aniž Taiclaře dala jasnou odpověď, jen jí neurčitě pokynula hlavou, tak jako ostatní zamířila kupředu. Krev, která se jí řinula po tváři, začala nepříjemně lepit a Hana si nebyla úplně jistá, jestli si pořádně uvidí pod tlapky. Oko bylo sice zdravé, asi, ale rudá krev nebyla ještě rozmrkaná tak, aby jí nebránila ve výhledu.
Jenomže hory znáš, kroutila nad sebou ve svém nitru hlavou, cožpak si na nich už několikrát neskolila kdejaké vysoké, nebezpečné zvíře? Nevíš, jak se v nich pohybovat? Víš, tak tak také čiň! Co ale byla zkušenost lovu, ve kterém měla kontrolu nad situací, proti lynči, že? Cožpak se i těm nejlepším lovcům nestávají nešťastné náhody? Hanka na své cestě spoléhala na své zkušenosti, stále trochu otřesená z toho, co viděla - pokud se jí něco stalo, byla to čistě její nedbalost.

>> Hraniční pohoří

Přestože bylo zvíře očividně štvané, rozhodně se o něm nedalo říct, že bylo jakkoliv zpomaleno svým předcházejícím výkonem. Stejné se však nedalo říci o Hančí, na které se jistá časová slabost projevila (snad to bylo tím, že už předtím vysedávala na dešti u hrobu Cinder a chytla z toho malou rýmičku, nebo jí hlavou stále vrtalo oslabení magie), a kvůli níž vlčici brzičko začala nepříjemně pálit půlka obličeje - byla zasažena. Nebyla snad zkušeným lovcem, dost obratným k tomu, aby se úspěšně vyhnula? „Áaí-!“ vyštěkla v šoku ještě předtím, než se jí povedlo uhnout - k jejímu štěstí (má patronko, nedopusť mou záhubu a věz, že-)dost nato, aby drápy jako jehličky minuly její oči. Že?
Chvilkově dezorientovaná a zmatená pocitem teplé, lepkavé tekutiny třísnící její tváře, Hanka bez většího rozmyslu nepříteli vyjela po krku, zuby, jak už jí kázaly lovecké instinkty. Když šlo něco udělat rychle, bylo třeba tak konat - a pokud nešlo o život (což, jak už je jasné, Hanka dosud u této situace chybně smýšlela), nýbrž hrstku šrámů, muselo tak být konáno pro "vyšší cíle". Ale jak mohla využívat v boji taktiku lovu?
Jenomže zatímco se snažila po prvním irbisovi vyjet, nevšimla si druhého útočníka a už-už byla náhlou protiváhou stažena k zemi. Všechno to bylo tak rychlé - zvláštní zvěř! a ona očividně byla stále zaskočená krví, která ji začala barvit oko. Aby však alespoň využila své situace, hbitě se zapřela zadními tlapkami o zem tak, aby skončila zády na zemi - a irbis tak skončil jako výplň obloženého chleba mezi ní a povrchem země. Ale bude to mít vůbec nějaký efekt? Nestihne se kočka vysmeknout dřív, než tak učiní?

Stát se na MG rodičem s nějakou postavou, perhaps.

Jejich pád se nakonec nekonal, ačkoliv to tak chvíli vypadalo. Hanka se, smířená s tvrdým pádem, vcelku bryskně dostala z Einarové zádi, ačkoliv tímto gestem mohla nechat zrzavému vlkovi kus velmi tenké liány kolem krku, kterou tam prvé vyvolala pro svou vlastní ochranu. Její magie byla očividně zesláblá, a tak těžko říct, jestli v případě nebezpečí mohla mít tahle přírodnina jakýkoliv bezpečností efekt - jenomže teď čas na dumání opravdu nebyl.
Vlčici postihl stejný impulz, který zažila právě při svém povýšení - její tělo se hnulo prvé, mysl až poté, a tak se Hanka takřka jako na povel vyšší síly rozeběhla ke Keijimu. Terén, který se jim mazlavě zarýval mezi prsty, očividně nebyl to nejlepší na boj pro blízko - počítali s tím agresoři? Mají v tomhle prostranství něco, co jim činí výhodu? Skrývají něco za ušima?
Zuby zaryla do první věci, co se jí naskytla poblíž - prvé to byl huňatý ocásek (ajéje!), co se jí k tlamě přimotal čirou náhodou, a až pak se jí povedlo irbise chytnout za jednu ze zadních tlapek. Neriskovala tahání, protože si uvědomovala, že kočka může být zarytá černavému vlkovi hluboko do kůže - proto tiskla tak urputně, jak jen dovedla.
Taktiku neměla - rozhodně ne v boji se šelmou, která se na rozdíl od její běžně lovené zvěře mohla ohnat zuby a vracet každičký úder, co Hančí prvé zasadila.

Všechno, co se dělo pod jejich dvojící, nejednou uteklo Hančině pozornosti - přestože měla zraky cvičeného smečkového lovce, brázdit nebesa v téhle výšce jednoho uvrhlo do prazvláštních nevýhod, nad kterou nikdy nemusela přemýšlet. Kdyby se tak dalo jít po pachu našich nezvaných hostů, zachytit alespoň jedinou stopu ve starém sněhu- Je však možné, aby svému oři nakázala sletět níž? Vítr pod námi se musí honit jako o život a určitě by mohlo jít také o ten náš. Možná kdybychom ale-
Očividně nebyli jediní, kterým brzičko mohlo jít o život.
S překvapením vepsaným do každého koutku její tváře pohlédla dolů víc, než by se slušelo (těžko si svůj omyl v téhle chvíli uvědomila - ale nebude je její zaváhání stát víc, než by chtěla?), čímž mohla Einara vyvést z rovnováhy a uvést je do věru nebezpečné situace. „Myslím si, že-“ odkašlala si, surový vzduch výšin kterak neléčící její neduhy a rázem se jí v šoku zadrhl dech, „-museli chytnout jednoho z našich. Možná Keiji, tam v bahně, nebo Taiclara?“ do hnědé teď nakonec byli oba dva. Ach, jak těžko se tyhle věci z takové výšky poznávaly, sec by vlčice ráda odvedla lepší práci!
Irbis přece nemohl bojovat s větrnými mlýny, že?
Hanka vyjekla čirým šokem, proťata skrz naskrz náhlým strachem, když se jako jedno tělo hnula napříč oblohou v podobě padající hvězdy. Vytvoří na zemi obrovský kráter, co zabere přírodě léta opečovávat a zahrabávat? Nebo se z nich stane malé jezírko? Všechno bylo tak rychlé, možná příliš rychlé na to, abychom zabrzdili?! Aniž si to uvědomila, mohla na ně svým zvukem upozornit - jestli to však Keijimu přitížilo, nebo naopak pomohlo, to už leželo ve hvězdách.

Takhle svobodná se cítila naposledy snad léta dozadu, kdy ještě nebyla pražádným velkým členem smečky a její povinnosti se točily kolem občasného lovu - jako neposedná ptačí pírka, které padají z obrovských výšin a houpou u toho po vzduchu tak, až nejednoho vlka napadne, že je to jejich kluziště. (Hanka, samozřejmě, neměla v plánu polevit ve svém držení se a nešťastně padnout kamsi hluboko pod ně - smečka by se už beze mě obešla, každý post se dá nakonec nahradit někým novým, ale co má dcerka, můj muž!)
Otřásla se zimou, pociťující první nekomfort vlhkého bahna. Cítila se takhle Cinder, když ji- Ačkoliv byly stíny brzičko ty-tam a pod vlky se rozpínalo jí málo zmapované, zasněžené území, jezdkyně do svého oře jemně dloubla čumáčkem, pevně věříc, že si povšimne jejího pobídnutí, a tlapkou poukázala pod ně. Ale pochopíš mě, když mě neuslyšíš? Kdybys mi tak porozuměl na první dobrou!, steskla si, zatímco hlavu opatrně vytáčela tak, aby jí pohyblivé tečky na zemi nezmizely. Ale škoda práce, škoda sil - máchnutí křídel a byly pryč. Stíny, cožpak ty mají na vrcholcích hor nějakou skrýš? Není dne, kdy by se špic našeho domova nedotýkaly paprsky slunce. Určitě musí jít o magii místních ostrovů, jako když se tehdá vlci vydali k rozbitým krám na severu!
Dvojice se jako padající hvězda řezajíc atmosféru dále nesla nebeskou klenbou, až se Haničce začalo snad začínající nemocí, snad jiným tlakem, dýchat hůř. Nebylo však nic, co by za pocit vysoko v nebesích vyměnila - až jí nabylo smutno z toho, že se bude muset vrátit zpátky na zem.

Protože Einarovi nechtěla za žádných okolností ublížit (nemáme toho za posledních pár dní dost? Cožpak nestačí?), konala přesně dle jeho pokynů a dávala si pozor, aby nedělala příliš nadbytečných pohybů. Sedět na něčím hřbetě a vidět všechno takhle z výšky, to byla teprve novinka - pocit, nad kterým nikdy předtím nepřemýšlela! To takhle vidí každý druhý vlk každičký den? Ó, kéž by mi pár centimetrů vypůjčil, byť jen na jeden den! To by se jim všem pak jinak poslouchalo, kdybych měla takovou výšku. Očividně by mu ani těch pár centimetrů nechybělo!
Nechtěje, aby se při jejich letu nestalo žádné neštěstí, Hanka se pohybově nijak nerozvášnila a držela se Einara, aniž by se o píď hnula - zato její mysl, óch! Takhle to všechno vypadá jeho očima? Očima samotných ptáků? No jéje, kdybych se tak tenkrát vzbudila jako pták, nikoliv vlk-!, stýskala si v hlavě, sec její oči se zkušeností lovce měřily místa, kde tušila cizince, všechno by bylo tak jednoduché. Alespoň jednou roztáhnout vlastních křídel, pozbývaje tak těžkého srdéčka - nedržeje mne při zemi... Vrtkavé nutkání, aby se tlapkou natáhla po mracích nad jejich hlavami, zahnala s hanbou. Co by si o ní byl zrzavý alfa pomyslel? Snad jí kompenzací mělo být pohlazení větrem! Kéž bys věděl, jaké štěstí tě potkalo, Einare, posteskla si nakonec takřka sklíčeně, viděla tohle Cinder, když-
Očima zavadila o jakýsi podezřelý pohyb, který byl pryč tak rychle, jak se zjevil. Nějaký kozel, možná? Nebo... Nebo něco horšího?

// mně to dneska vůbec nemyslí, pardon :((

Cože se jí to ti dva snažili naznačit? Zamyšleně hledíce k nebesům, v Hance se vzedmul prazvláštní pocit, co se jako rozevírající poupě z kraje jara postupně probojovával skrz její ztuhlé tělo a probouzel ho. K nebesům, skoro jako takový ptáček, ústa jí přitom cukla v maličkém, takřka opominutelném úsměvu - jak dlouho na její tváři od pohřbu chyběl!, sýkorka. Těch v zimě létá po celičkém území nejvíce.
Po vzoru vedoucího jejich skupiny bez ceknutí splnila, co jim zadal - prvé si myslila, že její hnědavá srst nebude příliš výrazná, ale jen co se otočila po svých zádech, povšimla si prazvláštně bělavých... skvr? Bílá nemoc? Ach. Mohlo by to mít nějakou spojitost s tou magií? Ale vždyť já nejsem nemocná. Nebyly rozšířené, a jeden by je lehko přehlédl: Hančí na nich přesto ještě chvíli zůstala viset, než je tak jako zbytek těla skryla pod bahno. „Nekráčet nahlas,“ zavtipkovala, sec brzičko nato zavrtěla hlavou, „v horách je stopování těžší. Důležité by mělo být si vždycky najít ve svém okolí úkryt, který na naše tělo vrhne stín - kdyby se proti nám hnal rozhněvaný kozel, bylo by třeba předstírat zmizení.“ Bylo nanejvýš jasné, že musí počítat s tím, že jimi honěný tvor nebude dvakrát tak mírumilovný! Nechť nás chrání všechno ptactvo v okolí.
Na moment zraky spočinula na Keijim, kterému se jeho nově získaná role nezdála příliš zamlouvat. Kdyby tak ale zažil to neštěstí, co za potop se smečkou ona, věděl by, že je na tom ještě moc dobře! Ale dávat mu to za zlé, kam až bych to klesla? Nechávaje na svých pyscích nepatrný úsměv, vlčice do něj zlehka ve svém kroku drcla, než se už-už zvědavě dívala po Einarovi. „Jak bys chtěl, abych-?“

Potichu, ó ano, snad to jediné pro vlčici v tuhle chvíli působilo jako požehnání. Němě pozorovala sestup svého alfy a podobně mlčky očima prozkoumala skupinku, do jejíhož čela byla postavena. Nebyl tu jediný chloupek, co by neznala (ale dost dobře na to, aby některá ze skupinek nebyla dost zkušená?), sec o schopnostech některých vlků netušila do hloubky. Já a Taiclara budeme zjevně na podobné příčce, vždyť jsme také lovci. To pak nechává Stinu, průzkumnici, a Keijiho, hraničáře. A zbytek-? Od čumáku jí stoupla pára, jak zhluboka při příležitosti vydechla. „Dobře. Taiclara, Stina a Xander pod vedením Xandera,“ byl to vlk ze skupiny zjevně nejsilnější a ačkoliv byly jeho poznámky mířeny naprosto špatným směrem, zdálo se, že toho věděl dost, „Einar, já a Keiji pod vedením Keijiho,“ byl hraničář a elán do boje mu zjevně také kterak nepozbýval.
Magii nebude těžké nepoužívat, haha, ach, jak hořké. ...Byla její... magie... nemocná?...
Očima těkla po terénu horách, ku kterým se zrzavý alfa neustále povytáčel. Řekl nám všechno? Těžko říct, těžko říct. Hance se ve tváři mihl jakýsi otazník, snad nevyřčené, letmé pochybnosti. Očekávala, že byli na lovu - a jednomu se těžko loví něco, o čem nemá sebemenší ponětí! „Keiji, naše skupinka bude hlídat okolí a vědět o každém šustnutí. Pokud to situace bude vyžadovat, budeme ti, co dva vetřelce nasměrují tam, kde budeme mít všichni trochu výhody, třeba někde pod námi,“ hmkla stejně tlumeně, jako před chvílí právě Einar, „Xandere, tvá skupina bude cíleně tyto vetřelce hledat a v případě potřeb udeří jako první.“

Se zdvořilým pokývnutím nad každou získanou informací pokývla hlavou, ráda za účast, kterou každý vlk z její skupinky projevoval. Nakonec z toho bude ještě dobrý den, myslila si při jejich pozvolném tempu, určitě nás nepotká nic tak zlého, abychom se s tím nemohli vypořádat.
Stačilo na takovou věc pomyslet, a už-už si to zakřikla.
Hančin ocas se nepatrně zvedl v projevu nadřízenosti, kterou vůči vlkovi s hřívou zasloužile zastávala - nepochybně to byl signál varování, než se po něm podívala, jak se zezadu protlačuje až k ní s Taiclarou, lovcům smečky, a nemístně je poučuje o jejich vlastním řemesle. „Prosím?“ Pohlédla na Taiclaru, na níž byla jeho slova mířená. Nenaučil ji Vidar dost věcí - naprostých základů, jako byly stopy, predátoři hor a jejich fyziologie? Pevně věřila v umění svého kolegy v jeho povolání. Nateklo mu během povodní do uší? Neposlouchal tehdy, a neposlouchá ani teď - cožpak takový vlk zasluhuje povýšit? Ač nad tím prvé chtěla pokrčit rameny, jeho projev ji utvrdil v tom, že si s Einarem bude muset promluvit o tom, jakou budoucnost Xander ve smečce bude mít.
„Xandere,“ ozvala se hlasem, který pozbýval veškerých přátelských mezí a odstínu - kdo ji znal, ten musel být nepochybně zaskočen jeho bezbarvostí. Hanka měla po potopách dost všech, kteří jí dávali svým chováním najevo, že ji jako svou betu nerespektují - její jednání nebylo ovlivněno afektem, nýbrž delším pozorováním. „Uznávám, že by byl tvůj monológ nepochybně poučný pro vlky, kteří nemají v popisu práce o zvěři v horách vědět - snad bys měl zvážit jiné povolání,“ začala s vyrovnaným hlasem (a že se vůči němu snažila držet empatický přístup - umřela mu žena, jeho rodina byla zjevně v troskách a on chtěl mít alespoň někde určitý pocit kontroly. Ale ne tady, a ne teď.) „dle nařízení tvého alfy a tvé bety je tvé místo nicméně jinde - tak se, žádám tě, vrať tam, kde máš být.“ Sec tvrdá ve svých slovech, Hance se v obličeji mihlo pochopení - přestože se chtěl zapojovat do smečky, očividně nevěděl kdy a jak. Jak velký byl rozsah bolesti, kterou v sobě po úmrtí Cinder nesl?