Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Tajga

rychlohra noram 2/2

Do lesa podivných stromů a děsivých historek. A jedné legendy o vzniku ligy čajových lístků. Pro Cipher z alatey měl jméno a Josie, byla z Daénu! Našel si kamarády, které dokonce bude moct vídat. A to byl ten největší achievement ze všech. Hleďtě na něj, měl již víc než sourozence!
Což byl triumf, kterého si neužil dlouho, když se stromy začaly hýbat. Prvně ho něco chňaplo po tlapce, Keijiho zasazením, a pak inu hýbalo se všechno. Na to, že to bylo dílo Raeverovo, to už bylo příliš pozdě, kolektivní mozková buňka se ztratila kdesi v zběsilém úprku z lesa.
Nebylo to vlastně vůbec k ničemu, krom toho že zašpinili deku a Raever si o nich asi myslel svoje. To než to začalo ševelit a špitat zase a tentokrát z jiných důvodů. Zarazil Josie, než byla lesu příliš blízko (i když jí nakonec sebral Keiji) a pak následovalo další kolo zdrhání, jehož součástí bylo i pomoct Josie na nohy. Sličné dámy se přece nenechávají na holičkách!
Tornádo teroru ztratili, deku ne a Iriestu nenašli. A Cipher měla tlamu plnou peří. Jestli z toho něco dostal, to je záležitost se kterou se už Hvozdíkovo hráčka musí vypořádat.

k o ň (e c)

Zůstal tak jak přišel – sám. Mohl za Cipher a Josie, samozřejmě, ovšem fakt byl že sem vyrazil hledat mámu. Co že byl mamánek, měl někdo takovou jako on? No, to si myslel. Takže nakonec vyrazil kamsi, kde tušil že vyrazila skupina, ve které Shine byla.

>> Kvetoucí louka

<< úkryt Alatey

Asi to někde vzal hodně špatnou odbočkou. Tušil kam vedly stopy Shine, ale ve velmi promyšleném tahu se rozhodl že jí nadběhne a dostane se tam kam míří dřív! Byl to ale šikovný syn, že, třeba pokud bude dost rychlý, bude se moct proplížit zpátky do alatey dokud byl Einar v čoudu. To by ale nemohl skončit... někde. V háji, poněkud doslovně.

rychlohra noram 1/2
Což vedlo jedním způsobem nebo druhým, že když si ho našlo velmi naléhavé světýlko, tak ho následoval bez velkého uvažování. Přímo do tábora noramských, ohlašující že není žádnou Iriestou nýbrž Hvozdíkem. A i mámu nakonec našel! Na to co ho zajímalo dříve však řeč nedošla, ve světle odhalení, že to, co vždy odepsal jako sny, bylo vlastně pravda a že v tom jejich Noramu narodil. A že při jeho narození byla mluvící Puma.
Taky tam byla vlčice útočící na krkavce a zjištění o existenci písma. A taky ta nejkouzelnější věc ze všech – dečka! Pod kterou se brzy ocitl s alateyskou Cipher (tak to byl ten bubák v úkrytu) a Joseline. Legendární budou pověsti o jejich dečkovém triu.
Když si našel nové přátele, nemohl je nechat jen tak zmizet! Za krkavcem a Cipher, především dekou kterou sebrala, za Keijim a Joseline!

>> Začarovaný les

"Upřímně nevím–?" víc než cokoliv to byly myšlenky, které najednou byly nahlas, "nejsem si vůbec jist... možná, spíš doufám že přijde nějaké řešení–" povzdechl si, nechtěl dávat nějaké plané naděje. Že se v nich utápěl sám, to byl druhý problém, jeho problém a takový na který nebyl vybaven.
Jako obecně i na otázku, kterou sám vynesl na povrch. Že věděl jak se cítil, co chtěl a nechtěl, věc jedna, a teď to řekni Mátě. Svrběl ho čumák, packy otřel o sebe, "Hory, zima... nesedí mi," byl to začátek, "ale když jste tady vy, tak bych to zvládnul, ale–" větu přerušilo porozhlédnutí po úkrytu, žádný rezavý kožich, dobře, "pak je tu Einar. Vůbec vedení smečky... nesedí mi to, pořád mi to hlodá vzadu v mysli a nevím jestli je to prostě mnou, ale nedokážu se s tím sžít" Že by to mohl být on, tam kde byli Yaro a Leto a ještě dřív Vé. Zdejší vrchnost až příliš hořela pro věc. A on měl zase slzy v očkách.
"Šalvěj!" rozmrkal je tak rychle jako se objevily. "Jo, a opovaž se na mě zapomenout, jinak si vás budu muset najít já a–" příšerné činy, které by vykonal, zejména ohlodávání kotníků, už utopil jeho smích. Mě se jen tak nezbavíte! "s tím portálem už nemáme žádné výmluvy!"
Ale, potřeboval vědět specifika a kdo lepší na to než Shine, "zaběhnu se zeptat mámy jak to vlastně bude!" a pak ho snad ještě hraniční stráž pustí dovnitř. A jestli ne... tohle bylo jednodušší říct než sbohem. Ani zdaleka tak konečné. Pár kroků od sester, když se na ně otočil zpět, "mám vás rád," spiklenecké mrknutí očkem a už byl pryč.

>> Tajga (území Alatey)

Byl by se zeptal dřív! Kdyby mu to tak došlo, že sbohem bude muset dát snad již dnes, to byl ten problém! Čekal že jednoho dne se prostě sebere, sbalí si svoje nic, řekne Einarovi 'nazdar, já jdu, uvidíme se při návštěvních hodinách, těšilo mě a nevyhořte'. Realita se poněkud razantně lišila.
Mohl leda tak přešlapovat – černá tlapka, bílá tlapka, černá, bílá... než se mu dostane odpovědi. Dost času si říkat jaká to byla naivní idea, že ho nepošle do pryč hned. Alespoň už to začínalo vypadat jako jaro, nevymrzne mu hned čumák. Má si někde najít tátu, nebo tam vyrazit rovnou a doufat že si cestu pamatuje dobře?
Heh? Může? Já můžu! S podmínkami, ale mohl. Výhra, vážení, nebude muset kecat přes pomyslnou čáru! Co by tu vůbec chtěl dělat, bez doprovodu, no, Einar? Přebrat mu smečku? "Děkuju, rozumím! Moc děkuju..." neříkal to už? To je jedno, čím víc tím líp.
Ale ne. Přišel před Einara. S pokradeným Einarovým peřím stále v kožichu. A tady to máš, ty malý génie! Zatvářil se najednou dotyčný, a dotčený, goblin velice provinile. "Můžu ho vrátit–?" Ale to už byl zdejší alfa na nějakém převelice důležitém byznysu. Líp pro něj, může si odnést suvenýry!
Cukl sebou a nadskočil než mu došlo že je to 'jen' ségra. Úplně na ní zapomněl! Co byl za bratra! Snad slyšela to o návštěvách– a měl se přitom zeptat na mnohem více, "Zdržím se... asi tak dlouho jak budu moct? Zkusím pak najít mamku, zeptat se jak ona, jestli tady čekat jestli se objeví táta, nebo prostě jít–" Vše jen hromádka odhadů. Stejně jako to co říct dál, na co by ses sám sebe teď ptal, mistře otázek, "Asi... tě zajímá proč?" Nejistý pohled v bledě modrých očkách.

Cipher, Shine, Einar

Bylo to to nejmenší a bylo to pro něj tak moc. Když se na něj nezlobila Máta, možná ani ostatní sourozenci proti tomu nebudou mnoho mít. Teď... už to byla hotová věc. A vždy je může podplatit dalšími vtípky na vlastní adresu. Ty, ty byly vzácné.
Zdaleka víc než Einarovo peří. První reakce pokrást a ta druhá pozorovat. Magie, miloval magii, ale tuhle nechápal? Planul a pak měl křídla, pírka která nehořela, Vittani, která nehořela a ani nikdo jiný– vrátilo se vše k normálu? To slůvko se teď zdálo velmi vratké. Bezvýznamné. Einarovi narostla křídla a život... šel prostě dál.
Máta dostala své místo, skoro všichni sourozenci dostali svá místa a povýšení a on jen seděl a přihlížel. Stále cítil kde ho drcla Máta. Přál jim to, byl na ně hrdý, sakra! Byli to jeho sourozenci a teď byli tady a měli na co být pyšní. A jemu byli čím dál vzdálenější. Půjde do Daénu za otcem a co pak, co z něj bude. Léčitel? Obránce? Ztracené strašidýlko?
"Huh– Cinder," sotva to stihl říct a byla pryč. Co byla vůbec zač?
To další, to již nebylo pro něj. V hlavě mu už rezonovala jen jedna otázka a on se jí držel zuby drápy, aby jí náhodou neztratil, než přijde čas. Proč to bylo tak nekonečné! Pro něj už povýšení tady neznamenala nic, on potřeboval vědět zda bude moct vídat své sourozence!
Záblesk černého a zletého kožíšku matky v blízkosti Einara byl dostatečnou pozvánkou. Přinejhorším bude mít podporu. Co by to to nejhoršího vůbec mohlo být? Že mu řekne ne a bude si muset najít jiný způsob jak s nimi zůstat v kontaktu? Ne, s tím by se dalo žít. Jestli ho ale jen odpálkuje že si vyskakuje a žádá o něco hloupého... to by bolelo. Alespoň v takovém případě mohl utéct a už se nevrátit.
Úsměv Hvozdíku, hlava nahoru, dívej se mu do očí, srdce ti z hrudi určitě vyskočit nechce! Jak teď vůbec Einara oslovit, 'jeho' alfa to už nebyl..."Promiňte–" ozval se o pozornost. A jakmile či jestli mu byla dána, "Chtěl jsme se zeptat, zda budu moct v budoucnu na území, navštívit sourozence, nebo jestli si to nepřejete–" Že zrcadlila tu jeho matky, jak by to jen mohl slyšet! To hlavní co slyšel byl tlukot vlastního srdce.

Máta
Nikdo další. Jen on a máma, neviděl žádný krok vpřed, Tymiána a Třezalku neviděl vůbec a slzy štípaly. Říct jim to dřív, možná by je ušetřil toho šoku, smutku. Zvěstovatelem špatných zpráv však byl Einar a on, musel se z toho vyhrabat, samozřejmě. Třeba že svět viděl s vodnatými šmouhami světla a čelit Mátě s pravdou lámalo srdce. "Není to tady pro mě," detaily jí podá, všechny, komukoliv z rodiny kdo se zeptá, hned jak se nebude muset držet sotva slyšitelného šepotu, "A není to kvůli vám."Jen, prosím, ať sestra slyší mou upřímnost, i bez toho, to bylo až dost.
"Neuniknu, na to mám moc krátké nohy," s chabým smíchem, nalomeným, ale doufal v to. Že mu nedají uniknout a potká je na každém kroku, že si vyprosí možnost je navštívit. Za cokoliv.

Zmrznul. Jen soška vlčka, kde byl před chvílí Hvozdík. Sestra byla po jeho boku, blíž než dřív a on... nedokázal se od toho odtrhnout. A přitom by si taky nejraději zakryl oči a snažil se dostat pryč. Shoří, určitě shoří, na popel a on to uvidí, úplně všechno.
Jiné, bylo to tak jiné od toho co čekal. Bál se, pořád, byl to Einar... bylo to dobře, špatně? Ale tohle je určitě magie! Jako by byl zase s mámou a pozorovali polární záři a nebylo jasné kde leží hranice přírody. Usmál se nad tím, i když chvíle pro to nebyla dobrá.

Cipher, Máta
První tóny vypísknutí se vydraly ven, než zbytek zarazil. Ne, ne, nekoukejte, to byla určitě jen myš– "Co?!" sykl zmateně k hnědo-rezatému strašidlu a srdce mu pořád bilo jako zvon. Nesežehne ho Einar, trefí ho, z tohohle šoku. "Já si nejsem tak jistý," našel teprve teď něco na její slova. "Nechci zkusit jestli by někdo chtěl hasit mě!" Prskat, natož šeptem, neuměl, ale snaha mu nešla odepřít.
Proč by chtěl jiskru, když to bylo peří ve vzduch. Rezavé a bílé a bílé s rezavým a možná prostě hledal trochu normálu když pár těch pírek lapil pro sebe. Tři sobě do srsti, chytit jak nejlíp to jde, než pro ně najde místo. Pár Mátě – nebo se to alespoň pokusil, záleželo jen na ségře jestli se nechala opeříčkovat. A jedno se vší miniaturní silou snažit plesknout na tajemné strašidlo, to jest Cipher.
Mohl se přeci pokusit o trochu komfortu v tom šílenství–

On ne. Já už ne. Nebyl jeho rodina, nebyl ničí křídla. Byl Hvozdík a chtěl říct že ví, proč chce pryč. I když nechápal, slova o soudržnosti, měl by na Einara hledět s téměř svatou úctou a obdivem, jen aby místo toho zase cítil strach. Nedokázal pochopit co je alfa alatey zač.

Shine, Konvalinka, Máta

Určitě nejedla dost, ne to nebylo možné přeci, jak jinak by mohla být takhle hubená. Možná poňuchaný, slzy ho stále štípaly v očích. "Zkus křínku, je dobrá," mohl pro ni něco udělat? Byl to zmatený a bezradný pohled, který věnoval mámě.
Alespoň Máta ho donutila k lepším myšlenkám, "Ahoj!" opětoval její pozdrav a jen že to byl Einar u slova, byl důvod proč k tomu nepřidal více. Vyprávět toho měl dost, ze své poslední výpravy s mámou a rostlinkách! Tak mohlo to počkat, snad mu Máta neuteče. Pak by jí musel dohnat a chytit se jí na kotníky.
Jen možná to nepůjde tak snadno. Věděl že na to dojde... ale tak rychle? Myslel si že je připravený, dát alatey sbohem, nepojila ho zde láska ani loajalita ke smečce, mělo to být jednoduché. Fakt, že to bude sbohem i části rodiny, trefilo ho to až teď. Budu je moct vídat, navštěvovat? Nezeptal se Einara předtím a teď neměl šanci mu vletět do řeči. Mátě tak mohl věnovat jen podobně zkroušený pohled. Tohle, nebylo místo pro něj, ale stále ho to mohlo bolet, ne? Vysvětlí jim to, až bude čas. Teď, jen pozoroval jestli se ozve někdo další z jeho sourozenců.
Kde byli? Kde?! Kdo chyběl? Najednou pátral po tvářích svých sourozenců z jiného důvodu. Tymián, Třezalka, kde ti byli? Byli to oni komu se něco stalo– Oči měl opět uslzené. Nejprve stav Konvalinky, teď tohle, nemohly přijít nějaké dobré zprávy?

Shine, Konvička

<< území

Byl velmi hrdá světluška. Zejména protože ještě nevěděl plné možnosti u sebe nově objevené magie. Že máma dokáže se zemí přivolávat rostliny, nebo táta s vodou dýchat pod vodou, to mu dávalo perspektivu. Ale světlo, co by mělo více než svítit? Potřeboval aby ho někdo skutečně osvítil a viděl rozmezí možností. Prozatím to bylo vítězství.
Ovšem jiné světýlko ho dovedlo do docela rušného úkrytu. A kam teď se sebou, máma do svého koutku, Einar byl hvězda dne, ten to měl jasné, takže zbýval on a pendloval mezi svými možnostmi. Než ho ta možnost srazila, "Konvalinko!" vydechl překvapeně. Tak dlouho jí neviděl, příliš dlouho – stihla vyrůst. Proč byli všichni tak vysocí? Jen, to nebylo vše, byla takhle hubená co jí viděl naposledy? Však... však je skoro kost a kůže, jak se to stalo? Zamlžila se mu nad ní očka, ale, to mohl říct že je z radosti. Ne, proč schovávat že o ní má starost, byl její malý velký bratr, "Stalo se ti něco? Hrozně si zhubla co jsem tě naposledy viděl..." pokusil se podat to alespoň nějak taktně. Nebo, co čítalo takt v jeho poměrech.
Lokální hobit se však přes nelibost pomuchlat jako plyšový medvídek nechal. I když dle výrazu, který u toho předvedl nebylo pochyb o tom, kdo je jeho otec. Jenže to byla Konvalinka, která teď vypadala ještě křehčeji než ten kvíteček, po kterém se jmenovala. A to on měl co říct. Takže ta dostala na mazlení povolení.

<< Slané jezero (Hraniční pohoří)

Kariérní možnosti byly přeji jen v podstatě nekonečné a co se jeden den mohlo zdát jako to pravé volání osudu, se kterým změní svět, ten další to mohlo být něco úplně jiného. Zítra třeba bude potápěč pasé a stane se zahradníkem a vybuduje si svou křínkovou říši. Kdo by o nich přece měl vědět víc než myš. Navíc se magie země díky mámě dostala do jeho přednějších zájmů, už jen kvůli mlsacím možnostem.
Ovšem svítit, přímo zářit... "To mi něco říká– Výlet s tátou, podivný obchodní typ. Šátral ve vlčecích vzpomínkách, hluboko v paměti, jen do toho ťuknout packou a měl by to. Ah. Bylo to matné a mlhavé, jak už vzpomínky z mládí bývají, ale měl to. Soustředit se, jako když chce pohnout vodou– Hvozdík zablikal jako skomírající žárovka než se jemné světlo ustálilo. Chvilku v šoku, pak hned první priorita ohlásit to mámě: "Vidíš to!" Chvilku ještě, doslova, zářil radostí, než světýlko postupně vyhaslo. Ta možnost už v jeho paměti, ale kontrola byla daleko. ¨
Jeho chvilka slávy už za ním, dál už jen poslouchal mámy přednášku o magiích. Nemuselo to přeci jen vše být o něm, i když příliš mu to v podobném případě nevadilo. Ale byl přeci jen zaujat tou rozmanitostí. A taky tím vším co máma uměla. Bludičku ovšem pozoroval s mírnou rivalitou, teď už jí mohl dělat i sám! Což ale neměnilo fakt že do úkrytu jí následoval.

>> úkryt

Adoptovat nechtěl, ne děkuji, docela stačili dva rodiče se svým znalostním pokrytím. A sourozenců měl taky až dost, ještě aby tak nabral dalších. A všichni by beztak byli vyšší. Na potvoru.
Mámě přikývnul, tátu musel i tak utáhnout k tomu aby ho dotáhnul do daénu, co bylo k tomu přihodit pár otázek o vodě, něco o vlastním jméně a tak tucet dalších, kterého ho napadnou cestou. Byl to vůbec kvalitní čas s Hvozdíkem, pokud nepadlo tolik otázek? "Naučím se to." Teď už byl pevně rozhodnut. Já budu požárníkem, potapěčem! A profesionálním ochutnavačem k tomu. To určitě bylo na něj.
V oné urážce nad nejedlou houbou si tak, na rozdíl od Einara, nevšiml že ta houba tak nějak nebyla. Už by se i ptal proč Einar do toho může čumákem a on ne? To mi nevěříte ani s hřibem? Na půl ouška poslouchal mámu o skutečně jedlé kytce, což bylo důležité, ale většina pozornosti teď náležela pozorování Einara. A snaze držet jazyk za zuby a nehihňat se. Optat se ho někdo, nevydržel by.
Iluze? Zamrkal překvapeně najednou nad záplavou hvězd. A po chvilce prvotního překvapení s odůvodněním 'já jsem mladý, já můžu' po jedné z hvězdiček chňapnul. Pravděpodobně s předvídatelným výsledkem. "To je úžasné," usmál se na Shine.
Teď však hlavní chod dne – křínka. Samozřejmě že využil šance, jak by mohl zklamat! Poctivě se tedy dal do chroupání křínky. A chroupání to bylo. Něco takovéhle textury ještě neměl a chuť, to bylo taky něco nového, "je to dobré, zvláštní, ale dobré," zůstal překvapený nad tím faktem. Očekával další pampeliškovou příchuť, tohle bylo mnohem lepší. Víc křínky pro život.
Jenže žádná křínka, sraz byl, "Tak jdeme." Zklamání z konce botanické hodinky bylo slyšet.

>> území alatey (hraniční pohoří)

Nemohl odhadnout svou celou budoucí cestu jen z jedné otázky, to byla pravda. Ale... věděl co zkusit, na co se optat rodičů a všech ostatních na které narazí. Možná prostě sápal po každé možnosti, které nebyla úplně ze špatného soudku, jen aby mohl říct že tuší. Znělo mu to lépe než nevím.
No muselo se to okomentovat, co kdyby náhodou nepojmenovali hady podle kvítka! Možné bylo vše. Ale pokud se jmenoval Hvozdík, znamenalo to, že vypadal jak kvítí? Na to se pak musel zeptat. V rodinném kruhu, Einare, bohužel.
A nemohl čekat ani pevnou odpověď na svou další otázku, kurz vodnictví ještě Hvozdík neabsolvoval. "Nezní to nemožně," zamysel se alespoň, aby nezůstal mlčky, "ale já to zatím nedokážu." Zatím bylo klíčové slůvko, tohle rozhodně šlo na seznam dalšího zkoumání, vedle barevných stromů... zajímalo ho jak by svět vypadal pod vodní hladinou.
Seznam, na kterém chvilku pobyla i předvedená houba. Než bylo doporučeno neolizovat. To znělo mířené na mě – A tak jen koukal. Třeba že velice osočeně na dotyčnou houbu, jak si to dovoluje být nepoživatelná.

Bylo to najednou lepší. Jak změřit lepší, to byla otázka, ale netřásl se, byl zase ve své kůži. Bude to v pohodě, všecko rozdýchá a Einar je 'jen' vlk, žádný bubák. Třeba že zahořet umí. Ale i on na něj teď koukal... příjemněji? Jestli to bylo vůbec možné s jeho tváří. No– bude se soustředit na to dobré.
Třeba, že neslyšel žádnou opravu z matčiny strany, povedlo se mu to. Pamatoval si pršivku dobře a ještě aby ne! Jo, byl na sebe hrdý. Ale Einar podal zajímavou otázku. Chtěl být léčitel? Učit se něco nového, poznávat svět a rostliny a magie, to ho bavilo. A jestli s tím mohl někomu pomoct, udělat ten svět lepším místem... vadilo by mi to? Možná to taky bylo jako role obránce, ale v jiném smyslu– "Nepřemýšlel jsem nad tím, ale mohlo by to být pro mě."
Jen učit se toho měl ještě co. Minimálně to je umět přivolat tak jako rodiče, byl to jeho odborný odhad že v zimě by jich asi moc nenašel. A poznat ještě víc rostlin taky nebylo k zahození. "Opravdu vypadá trochu jako had," s nakloněnou hlavou soudil rostlinu, než – pokud ho někdo nezastavil – se packou jal zkoumat ty přilnavé vlastnosti. Přeci musel vědět s čím nakládá!

Hranice ostrovů a vůbec jeho světa byly pro něj ještě napůl neprobádané končiny, ale že by toho mohlo být ještě víc? Něco co nikdo další tady ještě neviděl? To by bylo něco. Trychtýřek taky něco byl, ale zas né tolik. A ani nemohl zjistit jestli chutná tak dobře jako voní, protože přeci nebude chroupat kvítí před Einarem. Když se mu ukazovala a vůbec.
Pod 'vůbec' spadal především Einarův pohled. Proč byl takový? Když měl taky starost o Hančino zdraví, proč se mu z něj ježila srst, i když on sám nebyl jeho cílem. Měl z něj strach, jaká to byla novina, neuměl to dobře skrývat, ale tohle bylo něco víc. Vůbec mu nerozumím.
Možná, že tu kuráž měl, ale tohle pro ní nebylo to správné místo. Nádherné možná, a měl tady kus rodiny, ale, necítil se na to. Nebylo to pro něj. Pozice obránce i místo ve smečce. "Díky za porozumění–" to snad byla ta slušná věc co říct, nic více v tu chvíli nedokázala vyplodit. Co se mi snaží naznačit? Byl jen paranoidní ze strachu? Protože to bylo docela možné, ale pokoušet to nehodlal, v tuhle chvíli si byl jistý že kde je úkryt nikdy nevykecá, "Přísahám. Že to neřeknu živé duši" pokusil se alespoň na chvíli udržet s Einarem pohled. Nebylo to dlouho a něco se na něm určitě třáslo, ale... ta kuráž se na chvíli našla.
Že se jí ale vůbec snažil dokazovat, nebo že něco ví! I když věděl! Tím si byl jistý, tohle uměl, tak to dá, Einar neinar. "Pršivka potulná," pamatoval si jí dobře a když neměl zemi jak požádat o pomoc, musel se spolehnout na popis, "asi takhle vysoká" ukázal tlapkou nad zemí. "Má kvítky podobné jako pomněnky jen bez žlutého středu a útlé lístky. Když se zlomí vytéká z ní mléko jako z pampelišky," a podobně i chutná, "potulná protože má mělké kořínky a déšť jí může odnést." tak, snad neudělal chybu, ale cítil se sám sebou jistý, jen jedno ještě– "Není léčivá, ani jedovatá, možná je vlastně úplně obyčejná... ale je moje oblíbená." A to pro něj bylo zvláštní dost na to, aby o ní mluvil.

Slaná zrada! Bylo to dobré vědět, ale nemohl říct že teď by ho to nějak moc potěšilo. Takže jezero od něj dostalo leda tak velice nepříjemný pohled a máma, "Tak proto– bylo by zvláštní kdyby celé zmrzlo, " kluzavka až na obzor, jen s tím co by se pod tím ledem mohlo skrývat, asi by si nezaklouzal.
Trychtýřek, ten neznal a po další lekci od mámy skočil jako tonoucí po stéble, "Neukazoval," zahlásil než se skláněl nad kvítkem. Voněl pěkně, ten, ten si bude pamatovat dobře.
Ale nebylo to jen jezero, kterému se dostávalo velice nepříjemných pohledů. I když ty pro Einara byla taky podkresleny notnou hromádkou respektu a strachu. Hanka, ta vypadal fajn a on zněl jak by ji měl vytřepat kožich? A jestli se mračila máma, mračil se taky. Hlavně protože byl přesvědčen, že vedle mámy by se mu určitě nic nestalo, ale o to mohl pomlčet.
Jen ono se to nevyplácelo, když teď mu musel, určitě musel, říct jak to má. Jak říct tomuhle kolosu že pěkně prosím, hory jsou mu proti srsti, zima mu nesedí a k jemu samotnému by našel pár výtek? Však se musel zaklonit aby mu dobře viděl do očí!
S notnou dávkou odvahy a možnosti rodičovské opory, byla ta odpověď, "Nemyslím si že Alatey je zrovna prostředí pro mě," a to bylo ve všech smyslech, kterými si to můžeš přebrat, Einare! Dost rychlý na to, aby mu to řekl, ale zatím nebyl, "spíše půjdu za otcem." A jak šel jeho výcvik... inu podívej se sám. Vypadá takhle podle tebe obránce? Však už teď na něj koukal z vrchu, "Nemyslím že jsem na obránce zrovna stavěný," tak taktně jak to jen dokázal říct.
Další rostlinku, kterou máma ukazovala poznával, matně, ale něco v té kebuli přeci jen bylo. "Tuhle znám, jednou nám táta ukazoval," byla to už chvíle zpět, ale byla to pravda, oči stočil k Einarovi, třeba že opatrně. Něco už znám.

<< Ledové pláně
Takže teď už jen stačilo přijít na to, na co chce přijit a udělat svůj velkolepý průlom do zdejších dějin! Protože vlkulákem ho neudělá... i když takhle na severu by mohli vydržet déle než obvykle. Snad než je vítr rozfouká, nebo někdo poboří. Ale kdo by bořil jen tak jejich podoby! Přece byly docela povedené– i když zu svou mohl udělat v nadživotní velikosti, ale to byl detail.
Dole pod horami bylo tepleji. Konečně. Už měl té severní zimy tak akorát dost. A jezero! Mohl se i napít, ne jak na zom zmrzlém kde se mohl leda tak rozplácnout, jak široký, tak dlouhý. Však jak se pod máminiu tlapou ta voda hezky čeřila! "Soli? Proto není zmrzlé..." to nebylo zmatení, ale zklamání, odsud se nenapije. A skutečně se vzduchu nad vodou držel lehký slaný nádech.
Což následovalo další zklamání v podobě Einara. I když se tak snažil netvářit. Stále z něj měl respekt. A možná i víc, ale o tom radši pomlčel a pokusil se radši usmát nad tím, že viděl Konvalinku. Sám jí dlouho neviděl, dobře že byla v pohodě!
Vůbec, radši teď poslušně poslouchal Einara a nechal se poučovat o kytkách. Když už teda měl... Stejně ho ty od mámy zajímaly, tak tentokrát visel na každém jeho slovu, nedovolil si jinak. Protože tahle, ta mu rozhodně nic neříkala.

3) Vyprav se k nějakému z vodních toků a porovnej, jestli je jeho led stejně pevný jako ten na ledovcovém jezeře (nutno odehrát na dvou oblastech)