Příspěvky uživatele

< návrat zpět

>> Rozbitý sever

Že by na to opravdu koukal moc kysele? "Takže bych třeba mohl porozumět něčemu, čemu ještě nikdo nerozumí..." nebylo by to asi jen tak a musel by být řádně zvědavý, ale pak, oh, jak by si ho pamatovali! "Světe třes se, jdu si pro tebe!" zasmál se s lehkostí, "díky," špitnul a naklonil se do drcnutí.
A i když by v rámci zvědavosti bylo docela řádné prozkoumat, kam ušák zmizel, byly kry na něj moc. Jindy možná, další ušák neunikne, ale tenhle, ten ať si zůstane tajemstvím. Možná některé věci není třeba vědět. Jestli upadl, schoval se, nebo padl za obět černobílým monstrům... ne, tímhle se nebude trápit. Radši na jih, za mámou.
I když to znamenalo další cestu přes bílou pustinu, kde máma... zase něco kutila? Však to měl být jeho obor. Ne, tentokrát se nenechá zahanbit jako s tou kluzavkou. A tak vedle jejího vlkuláka začal vyrábět vlastního, menšího, trošku nakřivo– Ne, ne, neztrácej hlavu! podařilo se mu ho ještě zachránit a uplácat do... inu, stabilního stavu. A nakonec, ještě otisknout svou tlapku do svého výtvoru, "byli jsme tu," usmál se nad jejich vlkuláky, "Už jdu!" však už běžel, jen si chtěl zapamatovat tenhle moment.

>> Slané jezero (hraniční pohoří)

6) Postav sněhovou sochu, sněhuláka, nebo něco jiného - samozřejmě ze sněhu

>> Dvojčata

Takže proradní ušáci tak jako tak, i když s polovinou kožichu bílou? To po čem se nemusel čistit a pídit se jestli za ušima náhodou není hnědý byla ta přívětivější varianta. I když měla oči, které vidí až do duše. Alespoň v něčem měl pravdu. A tím že v magii pokulhával, pokoušel se zatím netrápil, třeba že učitele, neodmítnul by. Třeba že jen aby měl koho dál zavalovat otázkami. Však už si občas připadal že možná jich nosí až příliš.
"Já vlastně ani nečekal odpověď," nebo- "spíš nevím jakou bych čekal. Jen je tolik věcí v přírodě a magii a na hraně těch dvou a některé jako by nedávaly smysl a přitom dávají." Violkové oči upřené k nebesům, myšlenkami nad nimi, "Je to fascinující a úžasné! A chtěl bych to znát a pochopit a přitom... jako bych věděl, že nemám šanci to zjistit vše." slova chtěla ven a musela, "Ale ta povídačka se mi líbí," možná nebyla skutečná, ale byla rozkošná a jednoduchá a jednoduchých věcí jako by mu stále ubývalo.
Stopa končila? Zmateně pozoroval konec ušákových kroků jak se mu to mohlo stát? Opatrně se díval přes okraj, sotva se bál dýchat. Nic, a pak máma byla na druhé straně, takže by měl pomoct. Na sousední kře jako by byla prohlubeň ve sněhu, mohlo to být ono?
Pár kroků, rozběh a skok, nemyslel. Ne když to mohla být stopa, když by mohl dokázat, že se něco naučil. Jenže to co bral za znamení přítomnosti zajíce byla jen prohlubeň ve sněhu. Rozhrábnul ho, napjatý, doufající, ale nic. Jestli tady něco kdy bylo, bylo to taky dávno pryč. "Nevidím ho!" čas jít zpátky za mámou.
Mysl sklouzla z cíle a pak– bylo to dávno, ale tohle místo poznával. Matně a mihotavě, jako noční můru ze které zbydou jen cáry, jako ty v úkrytu. Mám strach. Nedokázal to vyslovit, jako by to přiznat to mohlo udělat jen horší zatím co je tady. Tlapky se třepaly, srdce až v hrudníku, šum v uších. Musel pryč. Skočil zpátky.
"Škoda že jsme ho nechytli," ale mohli jít zpátky, do tepla. Hlavně pryč odsud.

>> Ledové pláně

2) Alespoň čtyřmi posty popiš, jak s jiným vlkem rozeznáváte různé stopy a následujete kořist - 4/4 - 2 body
4) Prokaž svou odvahu skokem na nebezpečné kry! (rozbitý sever) - 2 body

>> Ledovcové jezero

Tak možná mezi nimi nějaké ty rozdíly byly. Musel to zcela nespokojeně uznat, ušáci, proč museli být tak složití– protože jsou to živé bytosti. Co když jeho pomlouvali ušáci právě tak? Nikdy nevěděl co by se jim tak mohlo honit hlavou. "S takovou se mi najednou zajíci líbí víc,", poslouchal, pořád, vážně mami, jen si u toho ovšem toho zajíce taky představoval, ne že by jich viděl moc, zvláště těch co ještě hopkali, ale– "i když, nemáš pocit že zajíci mají takové... zvláštní oči? Jak by mi viděli až do žaludku," mrazilo ho na hřbetě a ani to nebylo z té zimy.
"Jo, jo už budu v pořádku," potvrdil až s tlapkami pevně na zemi... teď to bylo možná měkkce na sněhu, ale to byly detaily, hlavně že to už neklouzalo. A že máma byla v pořádku. Že nechali jezero za sebou a monotónnost zmrzlé krajiny prolomily dvě identické hory, to byla už je třešnička na dortu.
Jenže máma určitě kula nějaké pikle. Tušil to, neb na vylomeniny chtěl být lokální odborník. A nebo to bylo to že by se po zadku pokusil něco sjet kluzavka nekluzavka. "Jdem do toho!" samozřejmě že tedy souhlasil, "a pomůžu... co tedy budu moct." možná že ho magie zajímala, ale jeho kontrola a schopnosti s ní... to byla trochu jiná pohádka. I tak, co mohl to svedl. Snahy vodu nějak zahřát byly docela marné, muselo stačit že se pokusil k ní něco málo přidat a zbytek alespoň pravidelně rozprostřít aby se na něčem cestou dolů nerozbil. "Proč horká vůbec mrzne rychleji–" odpověď od mámy, tu ani moc nečekal, beztak to byl zas nějyký téměř magický jev přírody. Ale je to divnýý.
Všechno to bylo úplně ale úplně jedno když měl packy na ledu a nenechával se vedle mámy zahanbit, to tak! Rychle, rychleji! připlácl se níž, vzduch mu fičel okolo uší, "Jupííí!!" takhle se museli cítit dravci když se snášeli z oblohy! Jenže čím rychleji to jede, tím rychleji to končí a tak už podruhé za tento den zajel do sněhu a vyklepával kožich. "Jo vlastně," úplně na stopy zapomněl. Toužebně se ještě ohlédl po skluzavce, ještě jednou by se klidně sjel. Nebo desetkrát. Tohle se musel naučit vyrobit sám.

>> rozbitý sever

2) Alespoň čtyřmi posty popiš, jak s jiným vlkem rozeznáváte různé stopy a následujete kořist - 3/4

>> Tundra

Jak vůbec poznat jestli je něco magie nebo ne? Slyšel tolik o ní, slyšel o bozích a o Hestii a teď, to největší, světla táhnoucí se přes celou oblohu byla 'jen' příroda? Kde jsou ty hranice?
Zeptal by se, kdyby se u toho nestala úplně jiná lekce. Nadpřirozeno ho zajímalo mnohem více než rozdíly mezi ušáky. Vždyť skáčou stejnak! Ale poslouchal, a neodporoval, hlavně protože nechtěl pokoušet. A nebylo to z nedostatku slov, které by nacházel. Proč potřebuju znát rozdíl mezi nimi? bylo někde na popředí a v krátkém závěsu se drželo Když chytnu jednoho z nich, tak se stejnak nažeru. Jediné co teď ale kousnul byl sám sebe. Do jazyka. Ne, zcela slušně teď, "Dobře, králík v nížině a kde se dají hrabat nory. A pokud je to jinde, tak bude zajíc," pokud to řekne nahlas, snad si to zapamatuje, "Zající tedy tak moc nory nepotřebují?" Žádného zas tak moc nikdy nepozoroval. A zeptat se jich neuměl.
"Mami-!" Co to? Proč najednou podjela? Rozběhl se za ní, však musel zjistit jestli je v pořádku! Místo toho projel okolo ní, tlapky najednou roztažené, šatrající po způsobu jak se zachytit. Led! Klouzal po něm chvíli jako ploštice bruslařka, než se po rodičovském vzoru taky rozplácnul. "Au! Zjistil jsem!" Pokusil se vydrat na tlapky a dostat se na pevnou zem, jen aby se rozplácl na novo. Takže se začal na pevnou zem plazit, co zbývalo. A celou dobu se jen bál že to pod ním praskne. Jako ty zamrzlé kaluže co se tvářily jako skvělé kluzavky, jen aby měl za chvíli zadek mokrý. Žádná jezera jižněji nepokoušel.
Hlavně že se mu při hledání pevného pod nohama nepodařilo zničit jejich stopu. Zajíc si evidentně odhopkal dál, bez bruslařských eskapád.

>> Dvojčata (ledové pláně)

2) Alespoň čtyřmi posty popiš, jak s jiným vlkem rozeznáváte různé stopy a následujete kořist - 2/4
3) Vyprav se k nějakému z vodních toků a porovnej, jestli je jeho led stejně pevný jako ten na ledovcovém jezeře (nutno odehrát na dvou oblastech) - 1/2
8) Popiš, jak se tvůj vlk zotavil z uklouznutí na ledu - 1 bod

>> Hraniční pohoří

Bál se že to nikdy neskončí a bude už jen šedivo a vichr a mráz. Nebyl sám, možná, ale jestli to taky byla nějaká úleva. Však pak budou ztraceni oba. Tu myšlenku ještě zvládal udržet vstříc ledu, spolu s černou srstí Shine vždy v dohledu.
A co že se počasí umoudřilo, vyklepaný byl až na morek kosti. Srst příliš jemná na to, aby dokázala v tohle nečase udržet mráz od kůže. Ale bylo v tom i něco víc. Sever a sníh, zima která hryže, vždy jak by šla tlapu v tlapce s úzkostí při srdci. "Snad jo– doufám," byl si jistý, neměl rád hory ani tundru, celý proklatý sever, "co ty?" koukal nejistě po mámě, co by vůbec dělal kdyby byla zraněná?
Pod září nebes nedokázal udržet strach, chtěl ho snad sever přesvědčit, že není jen nemilosrdný? Polární záře, "Co je to zač? Je to magie?" Nebo něco většího? Bylo to nádherné, tím si byl jistý. A taky se to zdálo nemožné, jako sen, ze kterého by se měl každou chvíli probudit a zjistit že si zdřímnul vedle Shine v úkrytu.
Jenže ve snech se ho obvykle nikdo neptal na to stopování. Takže to bylo skutečné. Naštěstí? Bohužel? S hlavou nakloněnou pozoroval stopy. Musel na to přijít, co to bylo. Na nějakou myš to bylo příliš velké, pták? Proč by chodil a ti měli úplně jiné nohy vůbec. Liška třeba? Pár kroků, pokusil se napodobit rozložení stop, ale packy se mu zapletly. Ne, to nedává smysl. To by byla hodně divná liška. Tohle muselo být něco jiného– "Králík? Zajíc?" kouknul s nadějí a zatajeným dechem po mámě.

>> Ledovcové jezero

6) Vyber si jedno ze severních území a během herního večera/noci sledujte polární záři - 2 body
2) Alespoň čtyřmi posty popiš, jak s jiným vlkem rozeznáváte různé stopy a následujete kořist - 1/4

<< úkryt alatey (přes území)

Letěl za mámou jako střela zhruba jen tak dlouho, než narazil na počasí. Co to je za nečas! chtěl na ní i zaječet, ale sotva otevřel tlamu, měl jí plnou sněhu a větru. A tak jen velice nespokojeně zakašlal nad celou touhle situací. Kašlem na to, jdeme domů. Prosíím? Pokusil se ještě o svůj nejlepší smutný pohled, než mu došlo, že teď to moc nezabere. A ne jen protože vyrostl. Odkud vůbec přišli? A kam vůbec jdeme? Sklopil tentokrát tvář, než promluvil, "Za tebou!" Věděla vůbec Shine kam jdou? V změti sněhu byl pomalu rád, že si viděl na špičku čenichu a veškeré snahy vyhlížet útočiště brzo vzdal. Šel tam kam šla máti. Ta byla vyšší, ta měla větší rozhled, ta se nemusela držet zuby drápy jen aby udělala další krok a ne tři zpátky. Fuj, kdo vymyslel tenhle nečas... Kdekoliv je vánice vyplivne, už bylo jedno. Jen ať je to co nejdřív.

>> Tundra

Když slůvka vylétla z tlamy, ani nevěděl jakou odpověď od mámy vlastně chtěl? Ujistit? Potvrdit? Ukázat adresu a komu hubovat? Řekl toho snad více než tušil. Měl rád ty pevné linie, ty kde se černá měnila v bílou jako na jeho kožichu. Kdy všechno dávalo smysl a nebylo se čeho bát. Možná ani ta černá a bílá nebyla tak jasná, to co se stalo na severu, jestli to od toho kdy dokáže odvázat. "Jestli se to stane, doufám že tak jak říkáš," chtěl tomu věřit. Chtěl paloučnatky a pampelišky., hrdiny a monstra, dobro a zlo. "To– udělám," chtěl navrhnout něco víc, ale co by to vůbec bylo. Šířit slovo, to muselo stačit.
Pomohlo to. Ujištění, jen nevěděl nakolik, něco se ho pořád drželo, jen ten fakt že se špatné věci děly, že sám přišel o sourozence– "Dobře," to bylo co řekl, ale bylo za tím víc, doufal že má máma pravdu. Že pozná ve světě všechny pampelišky od paloučnatek. Že se špatnému vyhne. A jestli ne... Já se postarám o to, aby byl jiný.
Jestli v jeho výpravě proti světu nějak pomůže vědět co je alergen, to bylo sporné, ale, věděl! Byla u něj ta nepěkná věc onen alergen sám, nebo tělo, které na něj reaguje? Lehčí myšlenky byly přesně to co potřeboval, "Jdeme, dokud je ještě trochu světlo!"

>> Hraniční pohoří (území)

Nedělal to mámě s otázkama jednoduché. Když se však svět rozhodnul nebýt jednoduchý, jaké byly jeho možnosti? Žít ve tmě a jen odhadovat co je co, nebo se zeptat, pochopit podstatu věci. Pokusit to na vlastní kůži, to dělal rád, ale Paloučnatka do něj vehnala strach, který se mu už nedařilo vypudit ani zadusit. Prozatím.
"Takže nakonec by mohly zůstat jen rostlinky, které budou vypadat všechny úplně stejně a přitom jedny budou jen pampelišky a ty druhé smrtelné?" chápal Shine dobře? Odmlčel se, v hlavě točil představy, luka, kvítky jeden jako druhý– "Nelíbil by se mi takový svět." pronesl, nezvykle pevně oproti normálu, "takhle je mezi nimi stále rozdíl, malý, ale když vím co hledám tak ho najdu a můžu si ho zapamatovat. Jsou paloučnatky a jsou pampelišky." Co to jen bylo v jeho očkách? "Ale když budou všechny stejné, jako by už byly jen jedna a nepůjde si užít louku pampelišek a nebát se při tom... nejhoršího." Co že to byla jen teorie jeho mámy, věděl dost na to, aby jí věřil, aby byla možná. Tak kdo za to mohl, kteří bohové chtěli aby byla smrt všudepřítomná? "Nelíbí se mi svět kde není rozdíl mezi tím dobrým a tím zlým."
Liščí ocas byl lehčí. Krásný a huňatý, jen ta chuť ochutnávat nebo i jen čichat ho poněkud přešla. "Je to pravda!" rozhrnul se ten temný oblak okolo jeho hlavy. PČÍÍÍ! Sám nebyl ušetřen, "Alergen znamená že dráždí ke kýchání?" definice toho slůvka mu unikala.

Přísaha byla jedna věc, vidět tu věc na vlastní oči a donutit se odolat, to byla druhá. Však i máma si taky sehnala jednu Pršivku na ochutnávku. A k té neměla námitky co se jeho soudu týče, tudíž měl zcela pravdu. Co čekat od nebezpečné rostiny, to netušil. Možná spoustu trnů jak ostružiní, kvítky rudé jako krev na sněnu, lístky pokroucené, něco co by jí oblišilo. Dalo najevo že se uvnitř skrývá něco hrozného. Tak proč přivolala pampelišku?
Mráz mu přejel po hřbetě. Chtěl se nahnou, podívat se blíže, jestli ho očka nešálí, není to vtip z máminy strany. Ale její hlas... nezněl mu tak. Zastavil se sotva se pohnul. Visel na každém slovu, očka přilepená na paloučnatce. Skutečně v detailech byla jiná, růžice listů nebyla k nalezení. Vypadala více jinak čím déle na ní koukal. Jako pampeliška ze zkreslené vzpomínky veprostřed zimy, kdy si není jak ověřit jak má skutečně vypadat. Nechal bych se oklamat. Takhle blízko nebezpečí a on by se nechal. Proč jen ta myšlenka tolik bolela?
Znepokojení, muselo mu jít vidět na tváři. I tak, měl co říct, dříve než to polkne a zapomene. Proč teď pachuť Pršivky tak štípala vzadu na jazyku? Ještě jednou prošel všechny detaily než konečně promluvil, "Budu si jí pamatovat, budu se snažit," přinejmenším, pokusí se, "je jiná, když vím co hledám. Jen, zajímá mě, proč je tak podobná?" Nedávalo mu to rozum, proč se tvářit jako jiný kvítek než ve skutečnosti je? "Nedojde tak jen k... omylům?" To skutečné slovo, to mu nešlo přes tlamu.

Ouška přitáhnul k hlavě, celý jako by splasknul. Vypadal poloviční oproti normálu a to už jeho maličkostí bylo něco. Dobře, to možná... nebyl nejlepší nápad to chutnat, než se vůbec optal, ale tak, nic se nestalo ne? Neumře? Probůh co bych dělal kdyby umřel? Dělal bych vůbec něco? Když umřu to bude asi na dlouho – sakra.
Spadnul mu kámen ze srdce, jen co zjistil že 'tuhle' olizovat může. Dobře, krize se ruší, umírání se ruší, zase vypadal jako své běžné já. Možná dokonce hrdější než obvykle. Dobrý přístup! Slyšeli jste to?! Ale s podobným tónem mámě odpovědět zrovna nedokázal, "Budu se pamatovat," odmlčel se,vlastní chybka mu stále rotující na mysli, "nechutnat nic co neznám. Nežrat ničeho moc." To mu v paměti zůstane. Spolu s tím že pršivku může a... že za něj to žádná delikatesa nebude. Samozřejmě že ve chvíli kdy mu byla podstrčena skoro pod čumák skončila kytka sežrána. Bylo to v rámci vzdělání! A taky to bylo prostě jako žrát pampelišky, "Není to nejlepší... ani nejhorší," podal své hodnocení.
S oznámením další kytky našpicoval ouška, plná pozornost! A taky se usadil hezky rovně, zpříma, hlava vzhůru, rozhodně ne někdo kdo by kdy konzumoval kytky, jen poslušný student. "Přísahám! Na mou duši na mé uši!," a to myslel zcela vážně.

Sněžné eskapády si vybraly svou drobnou daň, možná že tu vločku chytil, ale až teprve teď mu zima začínala vylézat z kožíšku. Co málo ze sněhu se ho drželo ještě po oklepání, se už rozteklo a co že asi byl trochu jako navlhlé kuře, už to nezáblo. Lehce přihřáté kuře, tedy. A velmi zvědavě nahlížející mámě pod tlapky. Že věděl že magie tak jaksi je, to nevylučovalo to, že to byla, no magie. A kvítí v zimě? Oh, to ho hřálo už i u srdéčka, něco jiného než bílá a šedá a bílá a šedá a bílá s nádechem do modré.
Hančin příchod zaznamenal, dokonce i poslouchal! Zvládl dokonce zakroutit hlavou, že ne, Mátu jsem opravdu neviděl, teď jestli by ses koukla trochu jiným směrem... Protože ve chvíli kdy se oči jen trochu odvrátily od jeho maličkosti už měl čumák skoro při zemi a jazyk na kytce.
Co čekal. To byla otázka za milion. Nechutnalo to... nijak moc, jako kytka prostě. Plány konzumu byly zrušeny a zase se stáhnul a poslouchal. Hlava křivě, očka živě přebíhající z kytky na mámu a zase zpět. A pak byl i rád že do toho nehryzl, kdo ví jak by chutnalo to mlíko... to nepomohlo, teď byl ještě víc zvědavý. "A není jedovatá nebo tak? Nebo že by mi z ní bylo špatně?" vynesl rozhodně zcela nenápadný dotaz, "jen, tak. Pro informaci a tak." Vysmátý jako sluníčko, připravený si líznout ještě jednou pokud bude odpověď příznivá experimentu.
Krom běžného skřítčího byznysu z něj ale sálal i vděk. Shine měla pravdu, líbila se mu kytiti. Už jen na principu kytka v zimě, ale i bez toho, modrá, jako nebe, jasné a jarní. "Díky, líbí se mi" a aby toho vděku nebylo málo přitulil se k mámě do kožichu. Co že byl velkej, mohl, kdo by výral beztak jen záviděl.

//ohřej se v úkrytu
//nech se poučit

>> území

Jestli chytil?! "No samozřejmě," vysmátý jak slunéčko potvrdl tento nevyvratitelný fakt. Že ne tak jak chtěl, o tom o mohl pomlčet, výsledky byly to hlavní. Vlastně, když chytil vločky do kožichu, počítalo by se to? Někdy je musel spočítat...
Teplo úkrytu však bylo mnohem lákavější než všechen sníh a led v těhle celých zpropadených horách. A máma taky nebyla k zahození, obzvlášť když potkala Podběla, tudíž, logicky, Podběl byl v pohodě. Možná toho moc nenamluvil, ale o to víc mu na bráchovi záleželo. Jestli by mu někdo něco udělal tak- Co bych vlastně udělal? Prát se sotva uměl, to musel někdy napravit... třeba s Cinder. "Určitě, rád!" k čemu mu budou, to nevěděl, ale hlavně že bude vědět. Protože kdo ví, ten se může vytahovat a učit.

S prudkým a ne úplně elegantním zabrzděním se zastavil vedle mámy, načež se konečně uráčil trochu otřást, ne dost na to aby ji podrobil sněhové palbě z kožichu, ale dost na to, aby na ní viděl. "No, v úkrytu nebylo koho, tak jsem vyrazil ven hledat společnost," docela pravda. A byl rád že nakonec nějakou našel. A že to nebyl Einar. Ať si každý povídá co chce o respektu k rodičům, ten sice měl, ale na ten co měl ke zdejšímu alfovi, na ten byl krátký. Na chvilku se ovšem odmlčel, že ta otázka byla spíš na to jak vypadá, to bylo jasný... Z toho se nevyvlékneš. Mohl říct že třeba lovil zajíce, nebo že ho někdo přepadl, nebo že někoho přepadl. Ale mámě lhát neuměl. Sakra. "Apakjsemsesnažilchytat vločky," s zahuhláním přiznal svou porážku proti přírodním jevům.
"Přidám se!" chytil se příležitosti, začínalo ho to v kožichu trochu zábst, tak proč ne, "Něco zajímavého?" vyptával se hned cestou na obhlídku. A před vchodem do úkrytu se dokonce řádně otřepal. Za tu dobu se naučil, mimo jiné, nenosit svinčík domů.

>> úkryt

<< úkryt

Bílý čumák vykouknul vez z úkrytu a hned zase zalezl zpět. Hepčí! Zima! Co že by si měl zvyknout, nebyl žádný kamzík? Kozík? Cokoliv, prostě se mu to nezamlouvalo vzhledem k tomu, že neměl k dispozici nikoho s kým v tom vyvádět. A do té doby, inu bude se tvářit jako kakabus, geny se zkrátka nezapřou.
Krok za pomalým krůčkem si to šinul sněhem a koukal jestli třeba nenajde někoho, na koho se nalepit. Jak ten sníh, ne že by nebyl pěkný, to dokázal uznat taky, ale vločky mu padaly do očí a na čumák a vůbec- neměl nejlepší náladu. Než se v fialkových očkách se něco zalesklo. Přikrčil se k zemi. Toto byl lov a pohledem pátral po té pravé kořisti- příliš malá, moc do stromů... ta! Velká Slepenec vloček který se pomalu snášel k zemi a Hvozdík vyrazil jemu vstříc. Odraz, skok, letěl! Zuby cvakly a–!
Nic. Chumel mu proletěl okolo hlavy, jak by se mu vysmíval, z letu se stal pád. Přímo do závěje alespoň, i když zadek který z ní chvilku čouhal nevypadal zrovna nadšeně, ani hlava, když jí konečně vystrčil. Byl více bílý než černý, projednou. Zachmuřeně se podíval k nebesům a vyplázl na něj jazyk a jako naschvál přímo na něj dopadla vločka.
Pak si ale všimnul černého fleku ve vší té bílé. A blížil se! Zasněžená příšerka vyběhla jemu vstříc. "Ahooj!" Zahalekal k mámě zatím co rozhodně nezpomaloval.

// chyť do tlamy vločku

Za každou věc která se změní, jiná zůstane stejná. Vyrostl, kde bylo vlče, začal se objevovat vlk, a stejně zůstal malý. Běžný den za běžným dnem, čas utekl mezi drápky jako voda. Škádlení, trochu nezbednosti tu, něco tam, ale ve výsledku to byla jen šmouha dní bez velkého dobrodružství. A to- to bylo potřeba napravit!
Možná by stačilo kdyby si ho vůbec někdo všimnul. Trochu víc než jen ta béžová socha delty Zavadil o něj očima nebo jen koukal do prostoru? Morous, tak jako tak. S tím bude hovno sranda... Zvednul hlavu, zvednul krok (žádné šourání!) a s velevýznamnou ignorací si to namířil ven z úkrytu. Tam taky vedly pachy sourozenců, samozřejmě že byli pryč, co vůbec čekal.

>> území