Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Možná- možná že to byl jen odporný sen, ze kterého se za chvíli probere. Jako ty, kdy se mu zdálo že je jen brouček v mechu, kterého někdo zašlápne, nebo kdy jakkoliv dlouho běžel nemohl dosáhnout svého cíle. Probere se a vedle něj bude máma a bráška a vůbec všichni a teď už i táta- plakal ještě víc, kdy už dávno došel bodu, kde by se ze sna dávno probudil a i čumáčkem zabořeným v Třezalčině srsti cítil trochu krve ve vzduchu.
Stále se nedokázal obrátit k vodě a vnímal vše, jen ne to okolo. Co že někdo cosi volá! Heřmánek! Jeho brášku něco vzalo a nikdo nedělal nic s tím! To mu na něm nezáleželo, ještě, ještě musela být šance ne?
Máma byla překvapením. Hřejivý kousek jistoty, který měl vědět co dělat, ale když se konečně odvážil zvednout zrak, nic pro něj podstatné se nestalo. Alespoň, měl se o koho opřít když se k Třezalce pokoušel něco pípnout, ale z Proč? vylezlo jen chabé pípnutí. Zakašlal, nabral znovu dech a zrakem šátral po Shine. "Co teď?" neptal se na nic specifického a přitom na všechno, ale bylo to chabé a raněné a o hláskem mnohem mladšího a nejistějšího vlčete.

P4 Třezalka, neznámá, so long and goodnight brother

Byla studená, neskutečně. I přes tu trošku tepla. Vlhko a chlad se mu taky zakusovalo do kožíšku, ale sestřička na tom musela být mnohem hůř. A tak se k ní tiskl dál, jako malý, nahřátý ručník, zatím co nemohl odrhnout oči od dění ve vodě. Máma už byla skoro venku, i bráška!
Proč se ten led pohnul? Bylo to, pomalé, jako když letěl. Pohyb něčeho pod vodou, chtěl vykřiknout po mámě, ale ouška mu protrhl jiný hlas. Viděl to, ale stejně si to prvně nepřipouštěl, že by to mohl být bráška, že to musel být někdo jiný. Ale něco ho přímo před jeho očima stahovalo a on křičel, tak hrozně křičel! Pomozte mu! bylo jen zasípání po dechu, když se mu do očí vhrkly slzy. A on byl pryč. Pod vodou.
Nedokázal pohnout tlapkami. Kdy se Třezalka zvedla? Co mám dělat teď? Musela mu to říct ta vlčice. Sestřička se ptala kdo je, ale mu to bylo jedno. Poslechl. Utíkal dál od ledu. Pak seděl. Sestřička brečela, sám brečel, už se nedokázal dívat k vodě. Jen se pokoušel zabořit čumáček do její kožichu.

P3 Třezalka, Stina, zmínkově Shine

Byl na pevnině, asi? Ale co teď měl dělat. Máma byla ve vodě a nemohl jí nijak pomoci. Nebýt Stinina volání asi by pobíhal jen okolo okraje kry a doufal že tak dělá, něco, cokoliv. Jen aby už byla s nimi. Tahle se ale nenechal dvakrát pobízet. Podklouzla mu sice bolavá tlapka, ale nakonec se dostal blíž. Bylo tam tepleji, alespoň o trošku. Tázavě se podíval na Třezalku, jestli jí to nevadí, než se k ní pokusil přitulit, aby jí trošku zahřál. Však byla úplně mokrá, to jí musela být zima ne? A sám si nezaplaval, tak jí to třeba pomůže. Však pčíkala!
Ale těžko dokázal odtrhnout pohled od dění ve vodě. Cosi tam bylo, něco co nebylo vlk, ale co? Vypadalo to... obrovské. Bude máma v pořádku? Co bráška? Neklepal se ani tak zimou jako strachem. Jestli ho neodmítla, i Třezalka to musela cítit, ale teď bylo jedno, že se bál. Přeci, to musela taky vidět a nějak tu být s ní bylo jediné co ho napadalo.

P 2.
Einar, já ale traumatizovaný, Shine, Stina, Třezalka

Ne, ne, ne, ne... Tlapky mu podkluzovaly, sotva slyšel vodu přes srdce, které mu zvonilo až v uších, máma byla někde ve vodě, Heřmánek taky... Byl tohle konec? Co se stane až sjede? Však ho nikdo neučil plavat. Musel se dostat na pevný kus čehokoli, ale nevěděl jak a veškerá snaha, kterou vynakládal do udržení se, byla marná.
Vyjeknul. Něco ho chytlo za krk. Je po mě. I bez zkušenosti byla jeho instinktivní reakce se z toho vykroutit, ale ono to nešlo. On naráz byl ve vzduchu a pak to škublo, viděl zrzavý záblesk a letěl. Letěl, skutečně letěl! Svět byl jako zpomalený, i přes bolest v zátylku, led, voda, led a... klesal. Zběsile mával packama ve vzduchu, jako by mu to snad mělo pomoci. Zem se přibližovala, rychle a rychle a-!
"Auu," zakňučel. Bolel ho hrudník, bolelo ho za krkem, bolela ho pravá přední. Ale byl na pevnině? Viděl pod sebou rozkřáplý led a s tím co už to mohlo znamenat se rychle napůl rozběhl, napůl rozjel pryč od praskliny. Ale když se podíval zpět odkud přiletěl, neviděl už nikde zrzavý kožíšek, Třezalka tam stále byla, máma byla naráz ještě dál, "Mamií, tady!" pokusil se přeřvat vlnobití, roztřeseným hláskem. Kdo ví jestli ho někdo slyšel...

1.
Einar, Já ale do béžova, Shine, Třezalka

Temné stíny ve vodách, světlo mířící k nebesům a stejně mu nejvíc strachu do tváře vhnala máma, nutno říct že oprávněně. Udělal jsem hloupost? Budu mít problém? Ohlédnul se, pak čumáček stáhl k packám, výraz jako zmoklé ptáče, než na mámu pípnul, "Nikdo další nešel." Odvaha, která ho sem donesla, naráz odešla na hřiby v tváří tvář tomu, že tohle nebyla nějaká zábava co podnikali za jeho zády, ale něco... něco co ani nedokázal pochopit.
Teď se scuknul k Třezalce, za dva vlky, oproti kterým byl sotva černobílé nic a poprvé byl trochu rád za to, že neměl moc co na velikosti. Třeba tu to celé přečká. Teskně koukal po vlkovi na vodě, po ostatních jestli něco dělají, ale... nevěděl vůbec co dělat.
Zamrzl na místě, máma a Heřmánek byli před ním a najednou ne. Praskání ledu, vlny Třezalka- "Mamíí, mami mami!" Volal prvně po ní, aby se zachránila a pak aby zachránila i jej, když se podlomila i zem pod jeho nohama a najednou sjížděl taky. Až tehdy se mu vrátila kontrola do tlapek, když se snažil co nejrychleji otočit, vyškrábat se po ledu pryč, nahoru, dál od vody, ale... tam byla máma a Heřmánek a srdce cítil až v hrdle.

<< Ledové pláně

A už dost! Táhnul se po stopě jako stín, tlapky bolavé a podchladlé a to pod očima rozhodně nebyly zamrzlé slzičky, nebo něco takového! Až cestou si všimnul podivného světla, jen to mu bylo docela tři. On musel vědět co plánuje máma a sourozenci. Nebýt jich, nejradši by to obrátil a vybrečel by se třeba Podbělovi do kožichu, ten by na něj nikomu nepověděl...
Když konečně uviděl několik vlků před sebou, nemohl být šťastnější. I v zmrzlých tlapkách se našlo síly běžet, jen aby zjistil co to tady kují. Jen neměl ani tušení. Prudce zabrzdil a sjel se po zadku. Vlk sem vlk tam a byl jeden další tam na tom kusu ledu? Co ten tam dělal? To ten svítil? Jen kroutil hlavou nad tím, proč se sem táhli. Byl on ten problém, který v tom mnoho co neviděl? Už dost schovávání a tajností na jejich straně. Čas se ukázat! "Mamíí!?" Díval se na ní se zmatením a trochou zrady v očkách, "Proč jste tady teď tak v noci? Proč jste nic neřekli?" Další vlk rozsvícený jako světluška mu byl ukradený, on měl na starost důležité věci.

<< Úkryt Alatey (území)

Následoval černou šmouhu, kterou byla máma dokud to jen šlo či spíše, dokud mu nezmizela z dohledu a tak chvíli následoval jen ve směru, kterým se vydala. Snažil se neztratit jejich stopu a hlavně, nebát se. Jsem obranář, mám vlky bránit! Takže tamto je rozhodně není potvora, ale jen klacek a- Tady to měl! Spěchal za nimi a svůj klacek nechal v úkrytu, kdyby ho měl sebou a něco po něm šlo, mohl by to hezky plesknout po hlavě. Tady měl jen sám sebe a náznak tmavšího fleku, který možná zahlédnul, když se krajina trochu vyrovnala.
Proč někam chodí v noci! Bylo mu ke vzteku i ke breku. Toho snad chtěli nechat v úkrytu a nic mu neříct? Neměli ho tak rádi? Pokazil něco na setkání? Mrazivá pustina nabízela až moc času, se zahřívat podobnými myšlenkami. Když ale cítil jak mu slzičky přimrzají k srsti, pokusil se trochu uklidnit. Musí je v jednom bodě dojít. Musí. A taky jim ukáže že ho nemusí nechávat v prachu!

>> Rozbitý sever

Cinder, Xander rozloučení + trochu Podběl, Shine stalking

Ve výsledku, byl více než spokojený se svou volbou, Cinder mu byla sympatická a Podběl, snad ho tedy Xander pobere, brácha byl zvláštní, že nemluvil, ale byl to brácha tak jako tak. A zazubit se na něj mohl pořád stejně. "Tak zatím!" co teď, někde tady nechal klacek, vůbec to musel vše vypovídat mámě a– padala mu očka. Zamžoural po úkrytu, už jen chabě osvětleném, na brášku. Otřel si pro jistotu hlavu o tlapky, ale ne, nepomáhalo to. Co že to tak uteklo? Tohle se mu nelíbilo, jak ten čas běžel. "Tak dobrou," zabroukal na Podběla, když viděl že míří taky na kutě a sám zamířil najít si dost pohodlné místečko blízko mámy. Při ní se spalo nejlépe.
Tedy pokud se uprostřed noci někam nevypravovala. Co se děje? Protřel si oči, jestli ho skutečně nemate zrak a černý flek opouští úkryt. No moment, to co mělo být? A kde je Třezalka a taky Heřmánek? Oni něco podnikali a jeho nepozvali. Jak mohli? To jim na mně nezáleží? Byl uražený a smutný a možná taky zvědavý. Kouknul ještě na další sourozence. Jestli se něco děje, tak pro vás dojdu a nenechám vás jen tak! A s tou myšlenkou se nenápadně vyplížil směrem, kudy mířila máma. Hlavně aby ho neviděla, ukáže se jim až na místě a budou mít po piklích! Ale tedy, ještě jedna věc... Proč taky nemám dlouhé nohy, jak tohle má jeden dohánět!

>> Ledové pláně (Alatey území)

Cinder, Xander hlavně oh sh- taky Podběl

Slovíčka z něj s entuziasmem vypadla a pak čekal. Nikdy se mu pár sekund nezdálo delších. Bublala v něm nervozita s nadšením a měl pocit že mu cuká zadní tlapka. A on jen střídal pohledem mezi alfou a, předpokládanou, dvojicí obranářů a snažil se vykoukat co si o něm myslí. Byl pro ně dost dobrý? Přece byl velký brácha, musel! Jen co kdyby... Lovit, sbírat bylinky, po něčem se shánět, to mu nevonělo. A probůh, třebas pro Hestii, kdyby Třezalka dostala post co chtěla a on ne! Pak ať se zem otevře a sežere ho, chloupku ať z něj nezůstane.
Ouško mu cuklo za hlasem hnědé vlčice. Ona... ho chtěla? Výraz se mu rozzářil jak světluška a zamával ocasem. Nečekal na nějaké pokývnutí shůry a prostě za ní vyšel. Aby se ukázal, přeci! Musel se představit v nejlepším světle, aby si to dáma ještě nerozmyslela! "Jsem Hvozdík!" vytáhnul se, aby si ho dobře prohlédla a pak si nespletla s žádnou jinou kytičkou. Vyhrál jsem to, heč! Jen ona vítězná nálada lehce pominula když měl bráška evidentně stejné úmysly. Kouknul na něj, ne docela bez bratrského soudu a pak kouknul na vlka vedle, "To je Podběl. On toho moc nenamluví," to že nebyl nadšený neznamená že ho hodí ze skály na pospas osudu. Jen prostě... bratrské povinnosti.

Shine, Zinek, Třezalka, Einar, Xander, Cinder

Nikdo ho nemohl vinit z toho, že se nesnažil dávat pozor. Snažil! Asi tak prvních pár vět, když zmínil mámu a okrajově i jeho. Tedy, jako součást chumlu jménem vlčata. Si pan alfa nepamatoval všecka ta jména či? V tomhle byl určitě lepší! Vypnul na chvíli hruď, ale pak už mu to všechno šlo přes hlavu, postavení sem, postavení tam, to nebylo ani z poloviny tak zajímavé jako táta. A do toho teď nemohl dloubat s otázkami, opruz, ukázkový. Tak alespoň tiše hlodal svůj klacek, jen aby měl do čeho šít. Lepší než nic. Stejně se ale brzo dostavily zaječí úmysly. Ve vší té ceremonii, kdo by si všimnul kdyby se zdejchnul ke vchodu, třeba tak i nastavil ten klacek jak původně zamýšlel.
Jen nestačil ani domyslet únikový plán, když zašumění, podivná atmosféra naráz. Rychle se posadil. Nekoukají na mě? Prokoukli mě. Pak kdosik zařval a klacek s lehkým klapnutím dopadl na lišejník. Boj, slyšel Třezalku, ale sám výral jako vyoraná myš a snažil se mezi nohama ostatních vidět alespoň něco. Vážně, proč musí být všichni tak vysocí?! A proč je naráz tma? Svítilo to jen vepředu, od prd viděl a Třezalka se vysmekla pryč. Za ní! Vyrazil packou a pak viděl jak si to za ní táhnul Zinek a radši si to zas rozmyslel. Tohle se nevyplácí. "Co se děje?" špitnul k mámě, vážně měl poslouchat...
A pak zase rozsvítili a– proč ho volal dopředu, teď, mámu už přeci zmiňoval. Kouknul na ni, jestli má jít, ale ani nečekal na přikývnutí, než si to vyštrádoval dopředu, teď už chtěl vědět o co jde. A taky, nebylo špatné připadat si důležitě. Musel se rozhodnout. Rychle, dokud ho někdo nepředběhne! Nevěděl co takové učednictví obnáší, ale chtěl to. Pokud to nebyla nějaká choroba, ale to proč by někdo dělal pak...
Kouknul na obřího zrzavého vlka, na dav, snažící se ze všech sil vzpomenout co je kdo zač a pak se nadechl, kouknul mu do očí, i když se musel krapet zaklonit, "Já chci být obranářem!" Však, byl velkej bráška, ten nejstarší, chtěl ostatním ukázat co proto! Snad tu nějak neporušoval ta... pravidla, "Prosím," dodal ještě, aby se kryl a zakoukal se na dvojici vlků, co si myslel že byla ta správná a zatvářil se důležitě a velice, ve vší své krátké drobnosti. A pro jistotu na to přihodil vlčecí očka.

>> Území

~Šíňa, Zíňa a Třezalka~

Bohové asi nemuseli jednoduché věci... Nebo se jich bude muset zeptat! Když to nevadilo rodičům, proč by to taky mělo vadit jim. A nebylo to taky trochu sobecké, takhle si sedět na vysvětlení? Dobrá, chvilku by si to podržel, ale pak se s takovým zjištěním musel všem pochlubit... Nero a Iris tedy, asi docela suchaři. Ale alespoň je pozná a už bude vědět na co se jich optat.
Než to celé promyslel, byli už v úkrytu, což taky ovšem znamenalo že největší novinku – tátu, už nebude mít jen pro sebe. A dobrá, Třezalka tu možná byla taky. Pak by ho dotáhl, ale tak, směl si ho užít, ne? Stejně se ale posadil vedle mámy, odložil svůj klacek a majetnicky si ho držel při tlapkách. Pro jistotu. Tlamička byla hned volná pro další dotazy, jen jí sotva otevřel, došlo mu, že i když tu bylo víc vlků co tu pohromadě snad kdy viděl, taky teď nebyla asi chvilka se vykecávat. My přišli pozdě? Ale přece jsme řešili důležité věci! Nějak se ale neměl do toho to zrovna teď provolávat. Zvlášť když zrzavý seděl nahoře a na všechno koukal tak nějak... s nadhledem.

Hranice, hranice... znělo mu to složitější než by muselo být, proč okolo nich neposkládat kamínky a bylo by to. Takové ty jasně bílé, to by nikdo nepřehlídl, pak by se vědělo podle čeho značkovat. Třeba by i ti predátoři pochopili že se za to nechodí. To musel někdy vyzkoušet. Ale až nebude táta dostupný na otázky a obecně úžasné věci.
Protože tu byla hned další, která ho uchvátila. Nebyl to jen přenosný klacek, ale... něco víc. Slov která plně nepobíral tam bylo pomalu stejně jako těch, které ano, ale něco si z toho odnesl. Především to, že ta věcička určitě dokáže něco neuvěřitelného. Jen, proč by někdo chtěl vzít cizí magii? Neměli vlastní. A kdo by jí nepostrádal? Sám sotva dokázal něco ovládat, ale něco cítil, občas, když se opravdu soustředil, ale bylo to tam.
A- máma to taky měla? Ten zlatavý kroužek? To to bylo? Vždycky to vypadalo jen jako její součást, prodloužení toho co měla na srsti. Neviděl, že by měl předtím někdo něco podobného, ale vždycky si myslel- no máma byla přeci speciální? "Proč bohové dávají takové věci?" obrátil se s otázkou tentokrát k Shine, než si vzal zase svůj klacík a vyrazil taky k úkrytu. Proč jen měli všichni tak dlouhé nohy?

>> úkryt

Sestra možná měla kvítí, ale on měl zaprvé, svůj klacek, za druhé, teď by si nechal od Zinka i ucho umluvit a byl by spokojený. O takových bozích neměl ani tušení. Navíc, kolik jich bylo. Ještě pár sem, pár tam a a každý by si mohl vzít jednoho. To by bylo vlastně docela skvělý. A Hestia? Vychytala to, ta se snad nemohla ztratit. Bral by, nikdy by se o něj nikdo nemusel bát a mohl by si bloudit kam jen chtěl. Muselo to být užitečné, mít takovou patronku. Ale... tady asi nebyla. Ztratila se cestou za Zinkem? Pak už by nebyla tak perfektní, ale jak to bylo skutečně- v bozích se nevyznal.
Šly mu běžnější věci, jako hledat klacky a poslouchat. A dloubat do táty aby šel s nimi. Očka mu zazářila a on si ze země sebral svůj lup a vydal se za mámou k těm hranicím, které Třezalku tak zajímaly. Tedy, chtěl vyjít, ale pak se mu něco blýsklo pod tlapkama a rozprsklo a... co to bylo? Otevřel tlamičku a hned jí zase zaklapnul když si taktak všimnul dalšího nad hlavou a celé se to opakovalo. Zachmuřil se s další třpytkou nad čumáčkem, které se nestačil vyhnout, i když v tom spěchu padnul na zadek. Odfrknul si. Máma tohle nedělala, ségru zajímaly jiné věci, viník byl jasný. Tohle bylo lepší škádlení, než klacek nechaný ve vchodu a nelíbilo se mu to... chtěl to taky umět...
Ale s lupem nemohl hned odporovat. Až když si nechal ukázat značky. Cítil to, možná to i chápal. Potřebovala by Hestia nějaké značky? Přidal si to na seznam otázek, který stále rostl, ale teď měl na mysli jinou, na něco čeho si Třezalka nevšímla. Heč! To měl táta na tlapce kořen? Co mu tam držel? To bylo zase lepší než jeho klacek, pomalu ho vlastní nález začínal zklamávat... "Co to máš, tady?" ukázal na předmět na tmavé tlapce. Mohl no oplátku alespoň otravovat otázkami.

Špicoval ouška, ale ha, od nikoho neslyšel, že by byl podezříván z klacíkových zločinů. Ale už ani nevěděl jestli ho někde chce nechávat, jako hazard pro průchozí. To bylo z nudy a teď tu měl... tátu? Když máma řekla že ano, tak to musela být pravda. V hlavičce to stále přežvýkával, ale tenhle Zinek, no docela ho zajímal. Všecky ty věci! Až musel hodit kyselkavý pohled na Třezalku, že takhle vyžrala šanci se na to všecko zeptat. I když co dostala v odpověď... na tátu výral jako malá sovička, které všechna ta slovíčka vešla do hlavy, zašrotovala a pak vypadla ven na druhé straně. Ale líbilo se mu to poslouchat, hlavně že by mohl něco dostat. "Co je to ta Hestie?" zamrkal na něj v naději, že bude moct ještě poslouchat. A když by to řekl ostatním dřív než Zinek, jak chytře by vypadal!
Ani nevěděl kam přesně mám s Třezalkou chtěly, ale možná chtěl taky, jen když někdo nahoře řekne, že se má jít do úkrytu, měl jít do úkrytu. Zrovna se toho tolik dělo! "Mám jít taky?" obrátil se na mámu se špetkou neochoty. nevěděl jestli Zinek půjde, ale toho se chtěl držet. O něm chtěl vědět víc, "Jdeš s nimi?" vypálil naopak na tátu, dodnes nevěděl jak to s něčím takovým je, tak si tu musel užít.

Změna plánu, všimli si. Rychle za nimi ať nepůsobí podezřele, že by snad něco plánoval, jak by jen mohl! Vůbec se tam i něco dělo a u toho musel být. Někdo další? Začenichal, popotáhl- cítit byl povědomě a přitom ho určitě neznal. Ještě by se s tím mohl vytahovat, spolu s Třezalkou tedy. Detaily, teď hnout zadkem. Jen na chvíli ještě zaváhal, jestli tu ten klacek nechtěl nechat, ale ne, jde s ním, už si ho adoptoval.
Výral na šedivého vlka jako na zjevení, když si to přikvačil k ostatním a postavil se k máminým nohám. "Afo-" zadrhl se, odložil svou kořist a začal znovu na dobrém dojmu, "Ahoj," výraz zářný jako sluníčko na hnoji, už chystal otravovat s Kdo jsi a kde ses tu vzal, ale máma ho předběhla. Z polootevřené tlamičky nevyšlo docela nic a v očkách se mu zračil obdiv se zmatením. Tak to byl on? Ani nevěděl co přesně od táty čekal a najednou měl docela nedostatek slov, "Táta?" obrátil se na mámu a pak zpátky na šedivého vlka, jestli slyšel správně. Mám teď něco dělat? Čekalo se od něj něco?