Příspěvky uživatele

<< Úkryt

Z úkrytu vypadl jako drobná černobílá střela s jasným posláním - najít ten perfektní klacek. Jen nečekal že to bude tak těžké. Věděl že tu jsou stromy a klacky, jen žádný nebyl to co chtěl. Moc krátký, moc tenký, samý jehličnan co se zlomil jen se ho pokusil vytáhnout z podrostu. Dokonce našel větev tak blízko zemi, že se na ní dokázal pověsit, vypadala perfektně. A perfektně také držela, když na ní visel celou svou muší váhou a jediným výsledkem bylo jehličí v tlamě a v celém kožíšku. Celý rozmrzelý se oklepal, prskající jehličky a kůru a kecnul si na zadek. "To není fér," brumlal si pro sebe. S takovou se mohl vrátit domů a na tohle všecko zapomenou. Zase se zvednul, udělal tři rázné kroky, jako by stromy mělo zajímat jeho rozhořčení a hned sletěl k zemi.
To byl on, klacek vyvolený! Jak krásně se o něj padalo, musel být jeho. Z rázem a odhodláním ho vzal do tlamy, nadzvedl, rozešel se a hned narazil na další problém. Tohle neodnese, utáhne, možná, ale i to mu dá zabrat. Jen toho měl už dost, aby ho i patyk porazil. A tak táhnul. a táhnul. Než ho zlomil o kámen. Sice kratší, ale měl klacek. Sice oproti němu stále komicky velký, ale dokázal ho odnést. Listí vyřeší pak.
A pak ucítil mámu, ani ne daleko, někoho s ní... která to byla Třezalka? Konvalinka? Hledali ho? Měl se vrátit, jít za nimi? Ale tak přece budou vědět co plánuje a tenhle klacek tu nemůže nechat, ještě mu ho někdo vezme. Nevěděl co dál a no znal jednu spolehlivou odpověď, znovu sednout a dělat že rozhodně nic neplánoval, třeba si ho ani nevšimnou!

Zase! Zase si ho nikdo nevšímal a zase byl docela přehlédnutelný! Tedy, tentokrát to bylo i protože teď seděl v koutě a dělal černobílý kámen, který jen čekal až o něj někdo zakopne a stále se nikomu nechtělo. A prosím nebylo to už dost čekání? Připadal si už jako nějaké polní kvítí. Každého by zajímal nějaký heřmánek, když je léčivý nebo máta když ta je prý dobrá na dech. Kdo by měl zájem o Hvozdíka, to tu jen tak sedí a valí oči.
Když už šlo o ty kytky, pokusil se hned sjet na první plán - sourozenci. Když jich měl tolik, to by snad neměl být problém. Ale... Máta pryč, Podběl pryč, Meduňka pryč, Konvalika pryč. To už mu trochu zmenšovalo výběr a ostatní tak nějak neviděl. Plán druhý tedy máma. Tu... hned neviděl a co bylo logické východisko, byla se zbytkem a teď chtěl někoho jen pro sebe, díky moc. Plán třetí by měl být táta, ale kde ten lítá aby vlče vědělo. Čtyřka, otravovat smečku. Tak nějak stále nechápal situaci pod jakou tu byli, natož aby se moc staral, když se od něj zrovna moc nečekalo. Ale zvětšovalo to jeho výběr, což mu teď moc nepomáhalo. Chtěl zkusit toho pískového, to tu snad měl někdo být, ale toho našel jak taky dělá balvan. A k tomu pěkně smutný kus žuly.
Dobře, tohle nevycházelo. Chtěl něco dělat. A aby si ho někdo všimnul... potřeboval klacek, velký, a hromádku listí, nebo možná mechu. Všici ďáblíci s ním naráz šili, když si to štrádoval k vchodu do úkrytu a pak ven, jen na pomyslném prahu se otočil. Snad mu nikdo ucho neutrhne. Ale tak kdyby, máma ho vyléčí, tedy pokud mu ho neurve ona. Ale neznal nikoho kdo by umřel na to, aby si rozbil tlamu když zakopnul o klacek. Ovšem nemohl říct že měl zrovna velký vzorek případů. Co už, nemohl takový geniální plán nechat ležet ladem!

>> Území

>> Noram

Dřevo, jeho vůně ve vzduchu, teplo a pach matky, věčně se přesouvající masa malých klubek jako byl sám. Nějakou chvíli to byl jeho celý svět, než se najednou nějak změnil, tehdy kdy to ještě nemohl řádně zpracovat a popsat. Jen vzduch byl naráz na jeho čumáčku ostřejší, něco v něm vlhčí. Drobný detail, který se rázem ztratil, když přišel hlad a pak již zůstal skryt kdesi v koutku mysli, než po něm bude raz někdo pátrat.
Pak bylo vše již podobné, místo se neměnilo a dny taky zrovna ne. Zvláště někomu komu ještě čas protékal mezi tlapkami s lehkostí, jaká mohla patřit jen někomu kdo jeho konceptu a váze mu dané, zas ještě tak nerozuměl.
Naopak koncept "nudím se a na zadku neposedím" měl již čas kořen zapustit. Potřeboval, ano potřeboval se dostat z téhle kupy a dokázat že... dobrá tam až myšlenky ještě dojít bez klopýtnutí neuměly, ale určitě to čítalo to, že něco podnikne a to jakožto relativně samostatná jednotka. Bylo mu to nějak zvláštní, vidět okolo sebe vždy všechny své sourozence, protože... nebyli všichni tak nějak napodobno? Mohl si ležet, myslet že packa před ním je jeho vlastní, ale pak se prostě zvedla, odešla, neboť to byla Máta. A on přece nebyl Máta, aby měl stejnou packu! Máma mu řekla že je Hvozdík! I když neměl ani páru co to je. Prostě s někým chce něco dělat on!

//omluvte spam dětí, chci žít

První na světě by měl mít i přednostní přístup k jídlu, ne? Tak nějak by asi zformuloval myšlenku jistý bíločerný uzlíček kdyby to dokázal. Co pro něj ale teď nemohla být slova se ale mohlo stát činy, když se snažil celou dobu přitulit se co nejvíce k teplu, dostat se k jídlu a prosté být. S tou nejmenší možnou starostí, jen jíst, spát a být malou fazolkou, než bude schopen něčeho víc. Že to však muselo být jinak, když nebyl sám docela brzy pochopil. Kníknul když pocítil tvorečka skoro stejně drobného po svém boku Nemusel ho ani vidět na to, aby byl docela rozhozen jeho přítomností a jen odhodlán se pak dál prostě prodrat k tělu matčinu, jakkoliv těžko to teď šlo a pokračovat v pískání, když zjišťoval o existenci i dalíc sourozenců. Čísla byla bezvýznamná, hodně, to docela stačilo, stejně jako příliš. Jako by nemohl ani natáhnout slabou tlapku, aby necítil někoho z nich. Když se krmil, necítit vedle sebe jiné. To byla první starost nacházející úchyt v mladém tělíčku. Sotva mohl vědět že tenhle svět není jeho, že patří jinam. Jistota byla v tom, že teď, ve vnímání značně omezeném, byli okola tací docela stejní jako on sám.