Příspěvky uživatele

< návrat zpět

~ 4 ~

Ach, jak skvěle si se Scarem rozuměli! To rozhodně znamenalo, že za tím není žádná magie ani nic jiného, že ano? Rozhodně to bylo jen skvělé kombo dvou vlků, co si neskutečně sedli a rozuměli si - i když to se uvidí za hodinu, dvě.
,,Nápodobně," zamrkala na něj vlčice a sama se docela ledabyle natáhla tak, že se jejich tlapky dotknuly. Samozřejmě přitom převážila tělo na levý bok, aby to vypadalo, že za to mohl nechtěný pohyb, ale všichni moc dobře víme, o co se snažila.
,,Hmmm, vzájemný respekt?" nadhodila a zamyšleně se na černého vlka před sebou zadívala. Zastříhala ušima a pak se konečně vytáhla do sedu, aby vypadala aspoň trochu reprezentativně, když už jí nabízel takovou příležitost...
,,Tak tedy proč ne. Vlci, kteří ti pomůžou v nouzi jsou těžcí na sehnání - a ti, co ti pomůžou s vraždou jsou ještě vzácnější," zazářilo jí v očích. Ikari nebyla zrovna mašina na zabíjení - většinu času byla otravná a nepříjemná osina v zadku, která se byla schopná porvat, ale obyčejně neměla zas takový problém nechat oponenta žít. Ovšem v tomto případě... ,,Ráda tvou nabídku přijímám, Scare. Moc ráda se stanu členkou Chaosu."

~ 3 ~

Zahihňala se, když nadhodil, že by chtěl onu rostlinu vidět. Vždyť proč by mu také nevyhověla? Pokud to bylo to, co si přál, pak se spolu na onu pampelišku - ale prudce jedovatou - zajít podívat určitě mohli. Kdyby jen Ikari byla schopná ji vyvolat ze země... najednou ji popadlo popuzení nad tím, jak moc zaostává. Nebylo to fér. Proč měla ta polozrzka magii a biče, když Ikari sotva donutila pupen, aby se otevřel? Trochu podrážděně se podívala na svou tlapku. Než jí bude zase čelit, měla by s tím vším něco málo udělat. Ale teď se musela přeci jen věnovat svému černobílému milému...
,,Milost," zavrněla, protože už jen to jeho představení jí postavilo chlupy na krku. Ale ne že by měla strach - ne. Z tohoto vlka měla jiné pocity. Bylo to všechno tak vzrušující. Jejich setkání, sotva zhojená zranění, on... ach, Scar, Milost, ať si říkal jak chtěl, Ikari si nemohla pomoct. Byl tak úžasný.
,,Alfa Chaosu, hmmm... mé jméno je Ikari a zatím nemám líbezné přízvisko, co bych mohla dodat, ale ráda si ho u tebe vysloužím," zamrkala na něj a zlehka pohodila ocasem, jakoby mu ho snad odklízela z cesty, pokud by si snad chtěl lehnout k ní.
,,A co ten tvůj Chaos dělá? Co může nabídnout? Kromě tebe, samozřejmě," zabroukala laškovně. Nějak ji uvnitř její vlastní hlavy děsilo, že tohle celé dělá.

~ 2 ~

Ikari by byla pokrčila rameny, kdyby snad měla tu šanci. Ona ji však neměla - tedy, ne tak úplně při pohybu. kdyby skutečně chtěla, mohla si s tlapami asi pohrát a pokrčení rameny nějakým vlčím způsobem vyzkoušet.
Pobaveně po něm střelila pohledem. Byla by jí škoda? Ale... byl takový miláček a to ani neznala jeho jméno. Měla nulové přesvědčení, že všechno, co říká, myslí vážně. Konec konců se setkali sotva pár desítek minut zpět a on se ji snažil získat pro tu jejich smečku. Pořád ani nevěděla, jaké jeho postavení je. Měl vůbec nárok jí něco takového nabízet? Inu, nejspíše měl, pokud to dělal... ale těžko říct, jak důvěryhodný tady ten krásný vlk s černou srstí byl.
,,Hmm... možná, až se dostaneme někam do luk, tak bych ti ji mohla ukázat," mávla tlapkou. ,,Je to poměrně jedovatá rostlina, co vzhledem připomíná pampelišku. Ten, co ji nezná, se může otrávit i bez toho, aby proběhla nějaká větší snaha rostlinu maskovat." Byla konec konců prudce jedovatá.
S tím se už dvojice přesunula ke stromu a Ikari se snažila uklidnit příliš rychle bušící srdce. Nakonec se však jen drze usmála, když se uhlík posadil vedle ní a dále si dávala záležet na tom, aby mu nevěnovala příliš mnoho pozornosti a raději si čistila své rány.
,,Slyšela - ač mi nebylo přímo řečeno, že nejste smečka," střihla ušima a zahleděla se nahoru na vlka zpod přítmí svých řas. Jeho mrknutí ji donutilo jimi zamávat. ,,Komu to vlastně vděčím za podobné pozvání, hm?" natáhla hlavu s elegantním, dlouhým čumákem směrem k němu. Pokud by chtěl, jejich čumáčky se mohly klidně i na krátko dotknout. Stačilo se natáhnout směrem k ní.

~ 1 ~

,,Ten starý šedivák?" optala se mírně otráveně. ,,Ten mi nedokáže najít ani věci, které jsem ztratila při příchodu. Jak by mi našel sestry?" tiše si frkla. Měla by poděkovat za nápad? Asi by to bylo slušné. Přesto se podívala jinam a ocasem nespokojeně švihala, když pronesla: ,,Každopádně díky za nápad."
Oni páchají chaos? No, to by pak dávalo smysl, do které smečky ji to vlastně zval. O Chaosu slyšela, i když dost povrchově. O zdejší smečky se konec konců aspoň trošku aktivně zajímala, když sem dorazila. Někam by se připojit měla... a mohla. Třeba tam některá z jejích nemožných sester bude čekat. V nějaké smečce, zahraná povinnostmi... Ikari nad tím ohrnula zuby. Však ona by ji taky pak zahrabala - pět sáhů do hlíny.
,,Byl bys raději, kdyby ses teď bavil se vzduchem?" odfrkla si pobaveně, ale bylo znát, že si to nebere nijak osobně. ,,Vlastně byli docela dost blízko tomu, aby se mě zbavili."
Zamyšleně zvedla tlamu a dotkla se kousance na levé straně, kde ji předtím zrzka držela a kde jí teď zůstávaly šrámy od jejích tesáků. Byla to ironie. Nechtěla si opravit kůži a srst, aby se zbavila čerstvých jizev od orla a hned jí je přifařila nějaká tmavoksichtá vlčice. ,,Znám své cestičky okolo zdejší flóry. Proč, měl bys snad zájem o nějaké mé zkušenosti?" blýskla po něm úsměvem, už méně naježená než předtím. Možná, že z ní nakonec bude i ta příjemná společnost... možná.
V tom se však nad jejich hlavami cosi objevilo a vlčice zaklonila hlavu jen proto, aby si všimla obláčku, co se nad ně přesunul. Vydala jen jedno poměrně tupé: ,,Huh?" a chvilku na to se jí už na obličej snášel růžový poprašek. Ikari se oklepala, až růžový prášek vystřelil do vzduchu okolo ní jako toxický oblak. Pak si ještě navrch kýchla a sotva moment na to zapomněla, že se na ni to všechno sneslo z růžového obláčku. Očima naopak vyhledala Scara.
Na okamžik jí skoro až zaskočilo. Jak si mohla nevšimnout těch krásných, krvavých očí? Jak nádherné! Tiše se uchechtla. ,,Takže, do jaké smečky že jsi mě to chtěl uhnat?" optala se a zvednutým ocasem mu přejela pod bradou, než se rozešla dál k jednomu ze stromů s rozložitými kořeny, kde se prostě svalila a jala se olizovat si jizvy na předních tlapách.

>> Most

Zavrčela. Ach, ty zrádkyně. Na ty se ptal. Obě dvě zmizely, jen tak puf. Rozplynuly se do vzduchu, jakoby nikdy neexistovaly. Střelila po černém společníkovi pohledem. Vážně to chtěl vědět? Nejspíš jen vedl konverzaci... ale co by? Když už byla v ráži, tak klidně prskat síru ohledně svých sester taky mohla.
,,Obě dvě se vytratily. Zrádkyně. A pak že je krev hustší než voda," nespokojeně máchala ocasem, pořád pěkně vzteklá z celé té věci z tou horskou vlčicí. Pak se však zhluboka nadechla a věnovala svému společníkovi o dost chladnější pohled, když zmínil, že by jí snad mohl nabídnout členství (a proto sondoval).
,,Co mi udělali?" vyštěkla, ale ne nějak popuzeně. Překvapeně se jednalo o smích, co jí z hrdla vyskočil. ,,Ta malá čúza na mě vyletěla, když jsem se krmila. Nic jsem jí nedělala, jen zůstávala na místě. Začala se se mnou rvát, dokonce na mě vytáhla i magii." V očích jí vztekle zasvítilo, když se podívala na zjizvené přední nohy, kde ji předtím švihly Cindeřiny biče.
,,A pak jí na pomoc přispěchali její kamarádíčci, aby ji z toho dostali," její tvář se zvlnila ve škleb. ,,I kdybych je měla všechny otrávit, ta vlčice zemře."

Ikari se na něj dívala a z očí jí sršely plamínky vzteku, než se trochu zarazila. Smečka? Jestli patří do smečky? To co říkal předtím, jakoby jednoduše přeskočila. V její mysli jeho slova o vyhraném a prohraném souboji neexistovaly. Jen ty o smečce. Mírně přivřela fialové oči a chvíli si vlka prohlížela. Chmm... že by byl někdo ze zdejších? Beta? Delta? Nebo by měla štěstí na alfu? Ne, o tom docela dost pochybovala. Zacvakala zuby a otočila se na patě, aby nízkého, černého vlka následovala. Spíš ze zvědavosti, než z něčeho jiného.
,,Ne. Já a mé sestry jsme byly součástí smečky, pak nás sem ale ovšem donesla vánice. Od té doby nepatříme nikam... i když má sestra vypadala dost blízce k vlčici, co nevypadala zrovna jako tulačka," ušklíbla se, když se jí vybavila zrzavohnědá vlčice s červenýma očima, okolo které se prosmýkla, když naposledy přecházela na druhou stranu.
,,Nabízíš mi snad místo? Nevím, jestli to je z tvé strany nejlepší nápad. Ta zrzka byla taky členkou smečky. Té horské," ohrnula ret. ,,Otravní svišti. Doufám, že si pro ně brzy něco přijde. Pro všechny."

>> Les u mostu

Ikari přimhouřila oči, když se jí do uší zakousl líbivý hlas. Kdopak to byl, černý s tak složitými znaky? Že by ho změnil ten blázen, zrovna jako ji? Sebral její křídla a udělal z ní... skvrnu. Tiše mlaskla a zle si ho prohlížela.
,,Dopadne," zavrčela. ,,A až ji potkám příště, tak si budu jistá, že skončí roztříštěná na dně kamenné propasti, jakoby by to byla malá, zasraná koza se špatným odhadem." Cvakla nespokojeně zuby a přejížděla si červené oči svého nového... společníka, pohledem. Kdo byl, že se zajímal o to, odkud zrovna jde a jak dopadl její protivník? Nejspíš se jen sám chtěl zabavit. Přízemní. Klasický samec. Ikari nijak nepřekvapovalo, že si ji zastavil zrovna tady - kdyby snad chtěl, mohl ji vzít za kůži na krku a jednoduše ji smýknout přes most a dolů do propasti, stejně jako ona to chtěla udělat zrzce.
,,Ptáš se, protože se nudíš a nebo hledáš někoho, s kým by ses serval? Možná jsem zraněná, ale stačí si říct," zacvakala zuby a hezky je samci přes sebou ukázala. Pořád se jí blízko dásní držela trocha té krve, co stále sliny neodplavily.

>> Nížina hojnosti

Ikari pokračovala v klusu až do momentu, kdy se jí pohled zastavil na mostě, který už předtím překračovala. Jizvy sice nekrvácely, ale pořád nebyly jasně zhojené - ať už pod tím sněhem spala jak dlouho chtěla, pořád tu byly a pořád se neuzavřely plně. Proto se ani nechtěla přemáhat, co kdyby je tím náhodou otevřela? Spánek jí však doplnil nějakou tu energii, co včera ztratila při boji.
S tím vykročila na kolébavý most a zírala si pod nohy, aby se jí dařilo navigovat kam šlape. Jasně, za obyčejných okolností to nebylo třeba, ale pokud by jí snad propadly nohy, nebyla si jistá, zda by se vytáhla. I proto prvně černobílého vlka, kterého měla brzy potkat, přivítal pohled vlčice s nespokojeným výrazem a nastraženýma ušima - to aby dala najevo, že ač je pomlácená, tak se nebojí. Pořád měla srst zborcenou krví, protože i její spánek v říčce, ji krve nezbavil. Zrovna tak byla ta trocha srsti na předních tlapách spálená od bičů Cinder - a Ikari věděla, že to chvíli potrvá, než srts pořádně naroste. I třeba že tak krátká. Cvakla zuby a podívala se na druhého překračovatele mostu - ona mu z cesty neuhne, ani se nenacpe na bok, aby měl lehčí průchod. Bude se o ni muset až nepříjemně otřít bokem, pokud bude chtít přejít.

Ikari si zapamatovávala věci, co jí Shine říkala a to i přesto, že ji bolelo tělo a upřímně se jí nechtělo ani nijak pohybovat. Zůstala tak na místě, kde byla doteď, ještě pár hodin. Možná... dní. Cítila, jak na ni padá sníh a jak pod ním mizí. A když konečně zvedla hlavu a zatřásla hlavou, aby z ní opadal, cítila se... zvláštně odpočatá. Její rány sice pořád vypadaly čerstvě, ale rozhodně na tom byla lépe než předtím, Tiše kýchla, když jí jedna vločka přistála na čumáčku a hnula se směrem vpřed. Neměla sice zdání, kam přesně půjde a co bude dělat, ale... něco si najde. Nebo někoho na obtěžování... možná na vyžírání, když už by mohla rovnou i někoho požádat, aby jí ulovil. Dneska se jí přeci jen nedařilo.
Nakonec se rozešla poměrně klidným krokem směrem, kde naposledy viděla svou sestru. Mohla by ji tam možná znovu najít... viděla ji přeci jen s tou cizí, nazrzlou vlčicí. Ale... okolí se tak moc změnilo. Padal sníh a Ikari od něj byla celá promočená. Ne, ty dvě už nejspíše byly dávno pryč... Ikari to donutilo uvažovat, jak dlouho tu asi tak mohla být.

>> Most

Vlčice ji představila rostlinu, kterou rozžvýkala a nanesla na její rány. Ikari střihla uchem. No, to by si snad do budoucna zapamatovat mohla... Zatřásla hlavou a přejela pohledem černo-zlato-zelenou vlčici ještě jednou.
,,Jsem Ikari. A nemám žádné... další jméno nebo smečku. O to nás tenhle ostrov připravil." S tím zvedla oči k obloze a zle se zašklebila. Ne, nehodlala tu sedět a jen zírat na tuhle vlčici, která se nalézala před ní - potřebovala se hnout. Někam dojít, někde se ztratit, někoho poznat. Zapomenout na to, jak jí její sestry ublížily. Vycenila zuby, sama pro sebe a pak se poměrně stroze usmála na Shine.
,,Proč mě ani nepřekvapuje, že od někoho slyším 'v tuto chvíli'." S tím zvedla své poměrně zmrzačené tělo zcela a udělala pár kroků od Shine. Pořád byla zřízená a nevypadala dobře, ale z nejhoršího byla venku. Dnešek na ní zanechá jizvy - a to opravdu řádné. ,,Tak tedy, Shine, prozatimní delto Alatey. Nemám ti co nabídnout na oplátku za to, co jsi pro mě udělala - ale pokud to bude v budoucnu třeba, tak ti ráda tenhle dluh splatím." A než se stihla Shine nadechnout... ,,..a i kdybys to možná nebrala jako dluh, já s čistým svědomím nemůžu říct, že bych chtěla žít v s tím, že mi někdo zachránil život a pak za to nic nechtěl."

,,S magií země jsem se narodila," zadrkotala zuby a vytáhla se na nohy. Druhá vlčice to neměla jak vědět - Ikari neměla zelené oči a ani nepoužívala magii, aby donutila nějaké rostliny, aby se sklonily po její vůli. Oklepala se, tělo zaprotestovalo a ona zadrkotala zuby o sebe. Jeden by skoro až slyšel, jak skřípou. S tím se konečně podívala na černou, vysokou vlčici, pořádně. Přeměřila si ji pohledem ještě jednou a odsouhlasila myšlenky svého o pár sekund mladšího já.
Tohle byla léčitelka, vlčice s elementem země a pořádně z ní táhly veškeré kytky a... taky trochu hory a slaná voda. Zajímalo ji, kde se tahle sardinka asi tak koupala.
Bylo tu ale trochu moc vlků. Cítila pachy všude okolo, hrnuly se jí do čenichu, do hlavy, před očima se jí motal celý svět. ,,Hadí tělo přilnavé," zamumlala, moc nemyslíc na to, že by sebou nejraději sekla do měkké trávy okamžitě. ,,A ty jsi?"

Vycenila zuby a i když se jí točila hlava a krev jí zase začala nebezpečně pumpovat v žilách, zatím neprocedila skrz zuby jediné slovíčko. Chtěla si lehnout, chtěla spát, nechtěla tu být. Proto jen divoce zírala na černou vlčici, která od ní odstoupila. Ikari si uvědomila, že už není ve vodě.
,,Bezpečí," zasípala, ,,je dost subjektivní pojem."
Netušila, co je černá zač, ale vzhledem k tomu, že o ni rozhodla úplně náhodně postarat, očekávala, že to bude nějaká zdejší léčitelka. Vždyť i naušnice měla ve tvaru lístků a celá působila takovým... zeleným dojmem. Hlavně její oči, které jen dodávaly na dojmu, že docela lehko ovládá rostliny. S tím se Ikari konečně vydrápala na nohy a oklepala se, sledujíc cizí vlčici před ní. Na ranách však ucítila, jak se cosi táhne. Co to-
,,Snažíš se mě otrávit?" zeptala se nedůvěřivě s pohledem na rostlině, i když jí bylo dost jasné, že kdyby vlčice chtěla, tak už ji zabila. Přesto s ní však cloumal vztek a veškeré ty emoce, co cítila, když se Ithial rozhodla vypařit. I proto sklopila hlavu a skrz vyceněné zuby procedila: ,,Děkuju." Něco takového pro ni skutečně chtělo hromadu sebezapření, ale pokud nechtěla, aby ji tahle černá ještě zmasakrovala, možná by si měla dávat pozor na jazyk. A třeba i přihodit varování nakonec, ale tomu se teď vyhnula a nahlas se o tom, s kým se střetla v horách, zmínit.

Vlčicina slova vnímala tak nějak stěží. Sama měla oči spíše přivřené, dýchala dost mělce a když na ni vlčice něco položila, ani se nezmohla na zasyčení a nadávky k tomu, že to pálí. Všechen svět k ní doléhal tak nějak z venčí - nevnímala ho, necítila ho, jen se vznášela v jakémsi stavu beztíže, jeden by snad i řekl, že nad svým tělem. Jenže v momentě, kdy vlčice použila léčivý krystal a kdy se ozvalo křupnutí, jak se kosti pod vlivem léčivé magie vrátily do původních přihrádek, Ikari uteklo bolestivé zakňučení. Její hrudník se mírně nadzvedl, jak jej znovu plně podporovala žebra a vlčice zasípala, jak se jí konečně dostávalo dost vzduchu. Krev se však nevracela a to léčitelka nemohla nijak uspíšit. Alespoň teď vlčice už hrabala zadníma nohama v trávě, snažíc se o něco zachytit. Nakonec alespoň narvala tlapy pod sebe a převalila se na břicho, jak se v ní náhle probudil fight or flight instinkt díky nově způsobené bolesti a tomu, že se náhle mohla pohybovat a do mozku se již začala znovu dostávat zcela okysličená krev. Pořád byl však pohled na Ikari spíše smutný díky tomu, jak vyjukaně a zmateně se tvářila. Pořád slaboučká jako zrovna narozené jehně.

Moc si nevšímala toho, co se okolo ní děje. Nechávala oči zavřené a skutečně by mohla působit jako mrtvá, kdyby na to došlo. V ten moment však ucítila, jak ji někdy chytá a táhne pryč. Že by ji konečně přišlo něco sežrat? Sežraná za živa být vážně nechtěla - teď v ní však celá situace vyvolala zvednutí žaludku, až se vlčice na chvíli zalkla. Pak... otevřela oči. Jen krátce. Přejela pohledem po černém kožichu, než se zase oči zvrátily a zavřely. Neměla dost energie na to, aby si vůbec všímala, jestli vlčice běhá po okolí a nebo ne.
Pokusila se pořádně nadechnout, ale nešlo to, takže její dech byl teď mělký jako stopy v písku. Všechno bolelo, všechno ale na druhou stranu hřálo a Ikari si ničeho a nikoho nevšímala. Pořád si uvědomovala, že tu byl někdo, kdo by ji mohl zabít, ale aspoň by to bylo rychlé vysvobození od té bolesti která jí teď proudila celým tělem. Ne, temnota byla teď příjemnější. Neudržela ani víčka otevřená a když se nadechla, cítila jen zápach své krve. S tím se znovu na kdo ví jak dlouho propadla do tmy.

>> Alatey

Její tělo bylo skoro jako popraskaná skořápka, zbrocená světlá srst, která byla od krve, hlíny a jeden by na ní možná našel i nějaké ty vyrvané chlupy Cinder. Vlčice skoro až sípěla, jak se pohybovala směrem vpřed, krev jí tekla z čenichu, z tlapy, ze všech jemnějších částí těla a nakonec si to sama zamířila k vodnímu toku, co byl nedaleko.
Do vody se víceméně sesunula a bylo spíš štěstí, že její hlava se udržela nad hladinou a neklesla pod ni tak, jak si to vlčice přála. Sípavě se nadechla a posunula hlavu, aby se podívala na to, jak vypadají její zranění. No, bylo lehké poznat, že teď si sama rozsah zranění nepřekontroluje. Jen tiše ležela ve vodním toku, který na chvíli nabral hnědo-červenou barvu, jak hlínu a krev brala voda a Ikari? Té to bylo momentálně prostě jen fuk. Tiše mlaskla a zavřela oči. Čemu ublíží, když se na chvíli prospí? Ničemu. Jen zavřít oči. Zavřít je na chviličku...