Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlčice nezareagovala tak, jak si rudý vlk představoval. Čekal, že se před nim zhroutí jako domeček z karet, nebo minimálně čekal větší úzkost. Krémová vlčice však jen trhla oháńkou, když se Illyrian přiblížil. Nad tím se lehce ušklíbnul. Byla by to nuda, kdyby si s kořistí nemohl trochu pohrát, ne? Sledovala ho modrýma očima a on měl ty své ledové pevně zabořeny do těch jejích. Vlčice odkašlala a Yrian se narovnal. Zastavil zase před ní, poměrně v jejím osobním prostoru.
Když mu vlčice řekla, že se nezatoulala, rudý vlk se trošku odtáhl. V její řeči možná cítil jisté nejistoty, ale držela se dobře, to musel rudý uznat. Pohledem jí znovu přejel a oblízl se. ,,Dcera alf, říkáš?" Nadzdvihl obočí a trochu se uchechtl. ,,Neznám Stellskou smečku. To asi není ze zdejších ostrovů, viď?" Naklonil hlavu na stranu a máchl ocasem. Když se vlčice rozpovídala, Yrian usoudil, že moc intelektu vlčice nezískala. Odtáhl se úplně z její osobní zóny a jen se líně posadil. ,,Co jsi čekala, že bude v poušti, kromě písku, Electro?" Jeho tón byl spíše pobavený, až výsměšný. ,,Nejsem odsud, ale moje matka byla zdejší. Každopádně jsem se narodil jinde a zde se dostal až později," mlaskl nezaujatě rudý a střihnul po ní pohledem. ,,Moc zajímavého tady na tom světě není, minimálně ne to, co by nebylo jinde. Tuctové smečky, tuctoví vlci, lesy, louky, pouště," pokrčil Illyrian rameny. On neměl radost z ničeho.

Pod stromem odpočíval, ale ne na dlouho. K čumáku se mu brzy dostal pach, který byl nedaleko. Následně se i stupňoval a Yrian tušil, že brzy bude mít nezvanou návštěvu. Lebedil si líně pod stromem a jen vyčkával. Vskutku se brzy z houští vynořila vlčice. Rudý vlk si jí líně prohlédl. Nijak radostně jeho zjevení nevypadalo, ale vnitřně se jakoby těšil, až vlčici trochu znervózní či snad znepříjemní její chvíle. Měl rád plaché samice, které se nechaly pod jeho egem zahrabat i do země. Cítil tak větší nadvládu, když měl nad vlčicí moc a dokázal ovládat její emoce.
Vlčice jej mile pozdravila. Na jeho tváři se objevil zvláštní úšklebek. ,,Mmm," vydal tichým a táhlým tónem. ,,Zatoulala ses, dámo?" Znělo to možná až výsměšně, rozhodně tedy vlčici nijak nerespektoval. ,,Já?" Zazubil se Illyrian a přiskočil k vlčici blíže, což nejspíše nečekala. Narušil tak její osobní zónu a byl velice blízko jejímu čumáku. ,,Já jsem milý potulný," zašeptal do jejího ouška a poté se odtáhl. Lehce se zasmál, ale nebyl to příjemný smích. ,,Illyrian. Pokud potřebuješ znát mé jméno. A ty, drahá?" Nadzvedl obočí a pomalu jí obešel, prohlížel si jí jako kořist.

-> Dračí průsmyk

Illyrian prošel Loukou. Bylo mu docela vedro, jeho kožich byl hustý, ještě snad ztrácel chlupy ze zimy. Dlouhý čas strávil v průsmyku, možná i chvíli prospal, vlastně si moc nepamatoval. Jako by čas plynul jinak, bylo už léto. Letní vánek sice trochu profukoval jeho srst, ale cítil, že to není dost. Na chvíli se zastavil a trochu se podrbal zadní nohou, aby shodil trochu chlupů. Línal, chlupy z něj padaly. Mrzute zabručel. Chvíli se škrábal a střepával zbytky z kožichu, chuchvalce, které v srsti měl, se mu nelíbily a tak je vytrhal.
Když se alespoň trochu upravil tak, aby sám sobě nepřipadal jako totální ohyzda, vydal se dál. Na louce už pražilo slunce, sic bylo ráno, ale jemu bylo stále teplo. Rozhodl se tedy schladit svůj zadek v lese. Došel do Lesa u mostu. Tady bylo příjemněji. Zaparkoval své líné tělo pod jeden ze stromů. Chvíli si odpočine, než najde někhoo, komu by mohl otravovat život.

Okřídlený vlk se ho zeptal na náplň jeho života. Yrian se mu už už chystal odpovědět, ale okřídlený černý vlk se rozešel pryč, jakmile uslyšel vytí neznámého vlka. Někdo jej volal? Byl členem nějaké smečky? Nezdál se... Rudý si odfrkl. Průsmykem procházeli vlci, takže to nebylo tak opuštěné, jak se zdálo. Jakmile se černý ztratil z dosahu, rozešel se pryč. Nešel směrem k horám, ale úplně jinam. Měl tohohle místa pokrk. Vlastně se cítil docela osamocen. Jindy by mu to možná nevadilo, ale měl chuť někomu udělat ze života peklo, jen tak, pro vlastní potěšení.
Cítil silné nutkání s někým vést konverzaci, boj, nebo jakoukoliv interakci, která by mu přinesla vnitřní uspokojení jeho černé duše.
Znuděným, líným krokem se vydal dál průsmykem. Neschledal na něm už nic moc zajímavého. Byl čas jít.

-> Les u mostu, přes Luka

V žebrech mu nepříjemně pulsovalo, rána kterou mu vlk uštědřil docela bolela, ale nedával to znát. Byl rád, že to ustál a nespadl jak úplný nemehlo. To by jistě podrazilo jeho už tak křehké ego. Mávl ocasem a mlaskl. Vlk mu konečně věnoval nějakou pozornost, což červeného možná i trochu zahřálo na srdci. Získal co chtěl. A jestli dojde k souboji, jistě by to bylo pro jeho lačnící zuby potěšením. Ač by tedy nejspíše dostal od vlka na frak, přesto se Yrian nikdy nebál vystoupit proti silnějším. Vlk zastavil a rudý si jej měřil pohledem. Měl napružené svaly, pro nutný případ nouze.
To co řekl, mělo jistě dvojí význam. Yrian se uchechtl. ,,Pravá síla je zase se povznést, ač padneš na dno," odpověděl mu s úšklebkem a zastříhal ušima. Když se jej zeptal, ke komu patří, Yrian nakrčil hlavu. ,,Nejsem členem žádné ze smeček, jestli se ptáš na tohle," řekl rudý upřímně. ,,Smečky ukazují jednotu, spolusouznění, lásku... a to jsou všechno slabosti. Já jsem sám. Nepotřebuju k životu nikoho," mlasknul a zamračil se. Vlk by jej jistě zklamal, kdyby se ukázalo, že patří k jedné z těch slabých smeček okupujících ostrov.

Vlk nevypadal, že by jej Yrianova poznámka nějak vyvedla z míry. Což rudý ani nijak nepředpokládal. Ne každý na ostrově byl úplně jednoduchý cíl a to se Illyrianovi líbilo. Uchechtl se jeho poznámce. ,,Čekal jsem něco nápaditějšího, ale budiž," pronesl rudý vlk a otočil se, když se s vlkem s křídly minuli. Nečekal, že jím v zápětí dostane do žeber. Křídla Yriana trefila, ale pohlo to s ním jen trochu, udržel balanc a kolem vlka s odplivnutím prošel. ,,Koukám, že aspoň k něčemu ti ta slepičí ozdoba slouží," pronesl k jeho křídlům, když prošel kolem něj. Pak se jen otočil a čekal, zda mu vlk bude věnovat nějakou pozornost. Líbilo se mu drásat cizím nervy, ač tady bylo jasné, že má okřídlený navrch. přesto byl rudý trochu sebevrahem a rád hazardoval, proto mu nevadilo popichovat někoho, kdo byl silnější, než on. ,,Proč se obtěžovat chodit touhle zasranou dírou, když máš křídla, m?" Nadzvedl vlk obočí. Opravdu nechápal, že toho vlk nevyužívá. A zas jej chtěl trošičku popíchnout. Pokud vlk půjde dál, Yrian měl v plánu jít po svých. Přeci jen, neměl v úmyslu se někomu doprošovat.

Rudý vlk šel pomalým krokem dál. Průsmyk se občas více zúžil, občas by se do něj vlezlo i stádo bizonů. Cesta Yrianovi připadala nesmírně dlouhá a už doufal, aby se z tohohle proklatého místa vyhrabal. V nose jej najednou poškrábal cizí pach vlka. Zanedlouho se majitel tohoto pachu zjevil v dálce a vykračoval naproti Yrianovi. Tmavá silueta se neustále přibližovala. Rudý vlk mlasknul a něco si zabrblal pod fousy. Neměl příliš náladu se potkávat s dalšími vlky. Jeho pach byl zvláštní, cítil v něm neobvyklou sílu. Čím víc se vlk blížil, tím víc si rudý uvědomoval, že je poměrně velkých rozměrů. Yrian nevěřil, že by existoval vlk silnější a lepší než je on, ale musel uznat, že z tohoto jedince blyštila jakási mohutná aura. A to se rudému nelíbilo. Možná to bylo jen pošetilé poměřování pinďourů, ale Yrian se rád přesvědčoval, že má navrch. A rád přesvědčoval i ty ostatní. Nevěděl, jestli by bylo moudré pustit se do křížku s tímhle vlkem. Přesto si neodpustil uštěpačnou poznámku. ,,Nevěděl jsem, že existují vlci, co vypadají jako slepice," pronesl s výsměchem v hlase, narážejíc na vlkova křídla. Zrovna kolem sebe těsně procházeli.

-> Severní hory

Yrian se cítil odpočatý a jeho břicho bylo naplněné. Měl teď dostatek energie na cestu, ať už ho tlapy zavedou kamkoliv. Jeho krok byl pomalý a ladný. Nohy jej vedly dolů do průsmyku, kde byl vlastně poprvé. Očima bloudil po okolí a snažil se zachytit jakýkoliv pohyb. V průsmyku bylo chladno a tma. Některým vlkům by toto místo jistě mohlo způsobovat úzkost nebo klaustrofobii. Illyrian ale vůbec nevnímal nějakou zťísněnost nebo strach. To pro něj bylo zcela typické. Cesta z hor byla úzká, ale některá místa v průsmyku byla ještě užší, že se tam Yrian skoro nevešel. Byl poměrně velkým a mohutným vlkem, takže se protahoval některými místy jako had, otíral se o stěnu a doufal, že proleze dal. Zdálo se, že průsmyk je nekonečný a nemá konce. Bylo tady málo světla, v některých místech byla tma. Rudému vlku se ta cesta zdála nekonečná. Konečně prolezl do prostoru, který nebyl úplně úzký. Před ním se rozprostřel průsmyk a v něm spoustu lebek, pár kytek v hlíně. Necítil tady žádný pach.

-> Na vyhlídce

Illyrian šel pomalým krokem. Sešel z vyhlídky do hor, našel zajímavou stezku, která ho poměrně bezpečně vedla nahoru. Cítil v okolí nějaká drobná zvířata a v břiše mu trochu kručelo. Možná by mohl něco ulovit? S tímto nápadem se vydal po pachu zajíce, který byl silný a nedaleko. Když došel ke křoví, kde se měl ušák schovávat, nejspíše Yriana ucítil a z křoví vyletěl jako blesk. Rudý vlk se rozběhl a spěšně po zajíci vypálil menší kouli ohně, která cíl těsně minula. Něco zaklel mezi zuby a přidal do rychlosti. Klíčoval po stezce jak to jen šlo. Čím víc stoupali, tím více sněhu bylo. Sníh ušáka trochu zpomalil a to byla šance. Yrian vyskočil a dopadl na zajíce. Silou ho primackl tělem k zemi a zakousl se mu do krku. Lahodná krev se mu rozplynula mezi pysky a on nadšeně začal pozirat teplé maso. Byl spokojený. Chvíli tam lezel. Cpal se masem, užíval si pocit dominance, ukojil hlad. Neměl v plánu lézt výš do hor. Když se nasytil a odpočinul si, zamířil po jiné stezce, směrem do průsmyku.

-> Dračí průsmyk.

,,Dával pozor, huh?" Zabručel an něj Illyrian, jako by snad měl projevit nějaký vděk. Samozřejmě že neprojevil. Jen si něco zabručel pod vousy, něco o mladém parchantovi a jal se vstát. Než se nadál, mladej si to vyrazil pryč. Yrian přemýšlel, zda mlaďocha náseldovat, nebo si jít po svých. Zdrhnul mu bez rozmyslu a ani se neohlížel, tak Yrain přemýšlel, zda má vůbec smysl s mladým ještě něco řešit, nebo vůbec se namáhat mu s něčím pomáhat. Usoudil, že kdyby chtěl, tak počká. Nepočkal. Yrian se tedy uchýlil jít někam... po svých. Stačilo jen to, že prospal zimu. Nemusel zůstat na ocet sám. Rozhodl se najít nějaké rozptýlení všedního dne. Pomalým krokem se vydal jiným směrem. Sníh začal pomalu tát a odkrývat květy v okolí. Rudý by to možná ocenil, kdyby snad měl rád jaro. Ale on neměl rád skoro nic. Rozhodl se pokračovat k horám. Neměl rád ani zimu. Ale musel jít dál

-> Severní hory

Očima mladého Vlčka sledoval a jeho náznaky stresu tiše okomentoval malým ušklíbnutím. Hrdě máchl ocasem. Cítil se, jako by ho mladý vlk uctíval a to mu dodávalo nezdravou dávku sebevědomí a povzdvihovalo jeho už tak velké ego. ,,Sílu bys chtěl, říkáš? Nejsem moc sdílný typ, víš? Bývám rád na cestách sám a učit někoho jen tak z dobroty srdce nehodlám." Yrian mlasknul a naklonil hlavu. ,,Ale vzhledem k tomu, že vidím tvůj zápal, možná se mi to jednou zúročí, mít mladého učence." Na jednu stranu Yrian doufal, že by někdo další mohl šířit jeho jméno a myšlenky. Možná ho i zbožně uctívat? Nebyl naivní, ale za představa se mu líbila. ,,Tak dobrá. Ty mě provedeš různými místy a ja tě při tom naučím, jak být správný samec a rváč." Yrian popošel směrem pryč, doufal, že ho mladý vlk bude následovat.

Rudý vlk se najednou probudil. Nevěděl, jaký byl čas ani co se stalo. Na jeho těle byla kupa sněhu. Vstal, otřepal se a zanadával. ,,Ksakru. Prospal jsem zimu?" Zabručel.

,,Jiným slovem, rád si s vlčicemi užívám." Odvětil bez servítek a mlasknul. Úplně si nebyl jistý, zda mladík chápal význam slova, který pod tím skrýval. ,,Najdu, chytím jako lovnou kořist a vezmu si je, ať jsou svolné, nebo ne. A to je na tom ta zábava. Je to jako lovit opravdovou zvěř, jen místo masa chytíš zábavný požitek," odvětil mu na to a máchl ocasem. Lehce naklonil hlavu, když se hnědý ohlídl pryč. Nakrčil nos. Nic neviděl, nic necítil. ,,Opravdu? Už jsi někdy zažil, jaké to je?" Nakrčil obočí ve zvědavosti a pomal use přiblížil. ,,Já zase nejsem tak starý a věř, že zkušeností mám více než dost," zachechtal se lehce a švihnul ocasem. Cítil jistou nadvládu, jako by snad měl nad mladým vlkem navrch. Jako by snad tušil, že ho právě zasvětil do něčeho zábavného.
,,Nepotřebuju se jim dostat do hlavy, jen je rád psychicky trýzním, než ukončím jejich trápení, to je rozdíl. A navíc, je to zábava." Poté se zadíval do dálky. ,,Navíc tedy, když už je nezabiješ a způsobíš jim trauma, zůstaneš v jejich hlavách hodně dlouho. Dost dlouho na to, aby o tvé existenci začali šířit fámy a rozsévat strach." Jemně se uchechtl. ,,Strach je nejmocnější nástroj na světě. Ne láska, ne jmění, ne moc, ale strach." To poznal již od dětství, viděl to u své matky a fungovalo to všude, kam přišel.
,,A jaký věci si myslíš, že by se mi mohly hodit?" Nakrčil obočí a uchechtl se. ,,Něco tě klidně naučím, ale zadarmo to jistě nebude," zazubil se Yrian.

S tím, že Yrian byl vychován do emoční plochosti, souviselo i to, že neměl příliš pozitivních pocitů v hlavě. Vlk před ním v něm nevzbuzoval nic, pouze zájem a případnou zábavu v podobě boje. Ač ho Yrian trochu škádlil svým sarkazmem, neměl problém ho kdykoliv zabít, jakmile by jej přestal bavit. Něco zvláštního, co však ani Yrian sám neuměl popsat, mu říkalo, že mají s mladíkem něco společného. Možná se chtěl jen dozvědět něco víc. Zajímal ho vlk před ním? Možná trochu ano, ač by si to rudý nepřiznal. Měl však k němu nějaké sympatie a měl by ho rád? Asi ne. Yrian byl vlk samotář. Blázen. Podivín.
Rudý se zachechtal. ,,Kontaktní bych nahradil jiným slovem, ale nejsem si jistý, jestli bys to plně chápal. Zvlášť pokud nevíš, že tu věc mezi nohama máš na jiný věci, než na čůrání," zašklebil se Illyrian a střihnul ušima. Bavilo jej dobírat si mladého vlka, trochu mu stoupalo ego. ,,To bych mohl, ale mám radši spíše cítit chuť krve, než zbaběle někoho strkat z útesu. Navíc, to bych si tě nemohl dát k obědu, kdyby ses roztřískal o skály," zamručel rudý vlk. ,,Puma - puma bojuje, aby přežila. Loví, aby přežila. Pokud ji vyprovokuješ, bude bojovat o přežití. Já bojuji protože mě to baví. Protože to mám rád. Puma tě zraní a uteče. Já si vychutnám tvoji vraždu. Zraním tě nejen fyzicky, ale i psychicky. Pokusím se ti dostat do mysli, budu tvá noční můra. Proto jsem horší než puma, mladej," uchechtl se a pak se otočil směrem od výhledu, k vodopádu a lukám co viděl dál. ,,Přišel jsi odtamtud?" Nahodil. Hnědý popošel blíže. To, že mu trochu pochleboval, dělalo Yrianovi samozřejmě dobře na jeho ego. Přesto však nadzvedl jedno obočí. ,,Co po mně chceš, že mě tak vychvaluješ?" Ušklíbl se rudý a zazubil se. Nic nebylo zadarmo, ani chvála. ,,Moje matka odtud pocházela. Ale zdejší bozi asi usoudili, že nebyla pro tohle místo dobrá. Víš, moje matka nebyla žádné sluníčko. Potom potkala mého zbabělého otce a měla s ním vlčata. Jak jsem se tu dostal já - chytili mě nějací vlci, kteří se mnou přicestovali tady." Pokrčil rameny. ,,Moc nevím, jak jsem se dostal z tohohle místa pryč, ale řekněme, že to ví asi jen zdejší božstvo," zabrblal.

//Sory za zdržení... život .-. Přísahám že se polepším :))

Yrian hleděl mladíkovi hluboko do očí, jako by tam hledal něco vypovídajícího. Něco zajímavého. Něco, co by mu ukázalo mladíkovy záměry. Když se zahuhňal nad slovem přísloví, Yrian nespokojeně mlaskl. Jeho hlavou spíše prolétlo něco ve stylu, že je to tupec. ,,Jo, to by sedělo více," odvětil mu na to rudý vlk, když Faust zmínil, že je spíše pošuk. Oblízl si tlamu a přejel jazykem po zubech. Chvíli ještě svým zlým pohledem hleděl na hnědáka a poté se rozhlédl kolem, jako by snad čekal, že uvidí... někoho. To co řekl neznámý vyústilo v Yrianův hnusný a zvučný hrubý smích. ,,Strach? Co je to strach?" Natočil hlavu, s tím že jeho hlas zněl skoro opravdu, jako by se tázal. Nevěděl co je strach Yrian byl matkou zocelen k tomu, aby takový pocit neznal. ,,Jsem rád kontaktní... škoda, že nejsi vlčice," mlaskl mu nechutně do ucha a pak se zachechtal. Poté se od mladíka oddálil a znovu si jej prohlédl. ,,Jak víš, že se nechci bít? Možná jen čekám, až se otočíš zády, abych tě mohl rozervat na kusy a pohostit se na tvém teplém mase," zabroukal slastně a máchl ocasem. ,,Čest? Hochu, jizva by byla možná to nejmenší, co bych ti udělal," zasmál se Yrian až přehnaně sebevědomě. ,,Ale máš až roztomile vysoké sebevědomí," ušklíbl se Yrian ,,možná by tě byla škoda. Ještě se rozhodnu." Podíval se do jeho šedých očí. Že by mladý vlček neměl element? ,,Puma je oproti mně pohádka, mladej." Mrkl na něj a otočil se, poté se rozhlédl. Když mladý předváděl cosi teatrálního, měl lehkou chuť ho z toho útesu opravdu shodit. Zamručel. ,,To bys chtěl vědět, co?" Pravda byla, že Yrian měl vzpomínky na jiný svět v mlze.

Yrian viděl v očích mladého vlka něco podobného, co viděl i v sobě. Málo co v rudém vlku vzbudilo zájem či zvědavost, přesto jej možná trochu i zajímalo, co se z tohohle setkání vyvine. Cítil z hnědého i jistý respekt vůči jeho osobě, nebo si to aspoň myslel, což mu i přidalo do jeho už tak velkého ega. Měl rád, když z něj někdo má strach, nebo ideálně když z něj byl cítit respekt. Ne že by z něj cítil strach. Což bylo zvláštní - buď měl o kolečko méně, nebo byl taky podobný Yrianovi. Traumatizovaný, nebo vychovaný v cíli zastrašovat, zabíjet a bojovat za své cíle.
,,Je to přísloví." Odvětil s nezájmem a mlaskl. ,,Ocas, sukně... očividně si pochopil smysl té věty," dodal a chvíli byl ticho. ,,Tvůj odvážný tón vypovídá o tom, že jsem buď někde poblíž tvé smečky a ty se mě snažíš zastrašit nebo vyhnat, nebo máš prostě potřebu ukázat, že jsi velký kluk a postavit se někomu, jako já." Dedukoval a přiblížil se ještě blíže, že by se možná vlci skoro až dotýkali nosy. ,,Nebo jsi absolutní pošuk," zahuhlal tiše svým hrubým hlasem. ,,Co z toho?" Natočil hlavu na stranu a pak se zachechtal - zvláštně, hrubě a možná až nechutně zvláštně. Doufal, že mladíka dostal alespoň do malého diskomfortu, to měl rád.
,,Krásné místo... to je dost subjektivní. Je to jen místo, jen výhled. Jediný užitek je možná ten, že by se tady někdo dal shodit z útesu." Znělo to trochu znepokojivě. Yrian však viděl svět prakticky jen černě. Nic pozitivního na světě nebylo. Pořád stál na čumák blízko k němu. Nedělalo mu problém někomu vstupovat do osobní zóny.
,,Toulal jsem se tady delší dobu. Na chvíli jsem byl pryč a už jsem zase zpátky," nebyla to příliš vypovídající odpověď, ale musela Faustovi stačit.