Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Yrian byl poměrně spokojený s reakcí vlka, kterého měl před sebou. Nakrknutý výraz znamenal to, že se Yrimu podařilo vlka rozezlit jen malou poznámkou, což mu dělalo upřímnou radost. Tedy spíše to byl pocit uspokojení, než radost. Yrian ani nevěděl co cítil, jen chápal, že mu to udělalo dobře. ,,Nikdo tě nenutil se mnou mluvit." pokrčil "rameny" rudý vlk a jemně se ušklíbl, jako by snad právě vyhrál nějakou soutěž. ,,Tady ne, ale jistě tady v okolí bude jeskyně nebo tak. A nebo stačí jednoduše slízt tady z týhle hory do nížin, kde je menší zima. Ale vlastně, co je mi po tom, že nějaký stařec zmrzne na kopci, viď? nadzvedl obočí a uchechtl se. Ne, opravdu ho nezajímalo, proč tady vlk spal a bylo mu jedno, kdyby umřel v těchto horách. Proč by ho to mělo vůbec zajímat? ,,Kdo říkal, že se s tebou chci kamarádit? Co bych z toho měl? zabručel nenuceně. Ne že by se mu vlk nějak líbil, uměl se ohánět slovy, zuby zatím neukázal, což Yrianovi nevadilo, měl v plánu jen provokovat, protože potkal podobný typ. Kdyby to byl někdo jiný, labilnější, asi by si nenechal ujít týrání slabšího kusu. U tohohle si nebyl jistý, zda by vyvázl bez nějaké zlomeniny. No aspoň by byla sranda. ,,To seš asi hodně zakomplexovanej, když by ses chtěl zabíjet kvůli takový prkotině" odpověděl klidně bez náznaku jakéhokoliv pohoršení. Měl rád sám sebe. Ne že by se tedy nějak úzkostně miloval a myslel, že je bůh. Ale věřil jen v sám sebe a v nikoho jiného. Na jeho stáří nic neřekl, jen se sám pro sebe lehce uchechtl a mávl ocasem. Pokračoval v prohlížení si vlka. Kdyby měl špatnou náladu, nejspíš by už byli ti dva dávno v sobě. Dvě silné povahy se nemusely.

Illyrian tam jen tak stál, hypnotizujíc vlka svýma mrtvýma očima. Z dálky vypadal trochu jako by byl slepý, jelikož světle modré oči a skoro vůbec nepronikavé zorničky se ztrácely. na jeho otázku chvíli neodpovídal, jen naklonil hlavu ve stylu "cos říkal?", sledujíc stále vlka svým pohledem a zkoumající všechno na jeho těle. Yrian byl známý tím že tyhle nepříjemné věci dělal, většinou to ve vlcích vzbudilo úzkost a občas i strach, hlavně z těch očí. U tohohle černého o tom Yrian pochyboval, tenhle byl starší a měl pro strach jistě uděláno. Mimoto Yrian neznal moc pocity jako byla trapnost či intimita, takže vlka prostě očumoval. ,,Ani ne, popravdě," odpověděl konečně rudý vlk a oblízl si studený čumák. Dopadlo na něj pár vloček. ,,Jen si říkám, jaký idiot může spát uprostřed zimy na šutru," zaskřípal zuby a na jeho obličeji se nevyskytovala žádná mimika, i jeho tón byl chladně monotónní. Nezněl ani tak výsměšně, jak by možná znít měl. ,,I tak se to dá říct. Tedy, ne že bych se v krvi koupal, docela si zakládám na správné hygieně svého cenného kožichu, avšak krev se na něm velice dobře ztratí, není liž pravda. Alespoň vlky méně děsím," pronesl zcela chladně, jen se na konci věty lehce uchechtl. Jeho hlas byl hrubý, zněl trochu jako kuřák po ránu. ,,Mmm, to jsi asi dost labilní a nevyrovnaný sám se sebou, kdybys kvůli barvě kožichu chtěl skákat z útesu." Vrátil mu to klidně a jemně se ušklíbl. ,,Kdybych chtěl skákat z útesu, najdu si lepší místo a rozhodně se při tom nevybavuju s nějakým staříkem, kterej chrápe uprostřed zimy na šutru. A pak kdo je tu sebevrah."

-> Mlžné pláně

Když se Yrian otočil, vlčice za ním neběžela. Vyděsil jí svými řečmi, nebo byla prostě jen naivní a opravdu za ním šla, avšak se ztratila někde v mlze? To se Yrian už asi nedozví, možná jak někdy půjde zase přes ony pláně, potká jí tam motat se v kruhu. To by bylo nanejvýš vtipné. Tedy, asi pro ni zrovna ne, ale Yrian měl rád, když ostatní trpěli. Divil se, že onu roztomilou naivku nerozcupoval svými řečmi, ač tedy, ona strach měnila za povídání o motýlech. Byla prostě divná. Na druhou stranu pak mohlo být jednodušší ji zneužít. Když nad tím Yrian přemýšlel, nechápal, proč nevyužil situace a rychle se nepobavil. Jen si sám pro sebe zabručel a pokračoval dopředu. Sníh mu zas tak nevadil, měl huňatý kožich a teplo udržoval dostatečně. Tlapkama zapadal do sněhu a sledoval okolí. Tady už ho jistě vlčice nenajde, škoda. Ne že by mu teda moc chyběly její kecy, ale svým způsobem měl společnost rád. Být jen sám se sebou byla často otrava a on se rád předváděl. Jediné co mu bylo na tomto světě bylo potěšením, byly souboje, adrenalin, krev a sex. Na nic jiného se příliš Yrian neupínal.
Když uviděl vlka spícího na kameni, zastavil se a chvíli jej sledoval. Alespoň si myslel, že spal. Prohlížel si jeho tělesnou stavbu, jizvy... Možná narazil na někoho, kdo mu byl podobný. Bude to sok? Nebo někdo kdo si snad získá jeho respekt? Yrian sám nevěděl, podobná setkání končila rvačkou. Rudý vlk se posadil pár metrů od vlka a tiše jej pozoroval.

Jakmile vlčice zase utonula v moři myšlenek, Yrian se rozhlížel kolem a hledal nějakou zábavu. Vlčice ho často ignorovala, když přišel ten její závan myšlenek, svým způsobem to Yriana štvalo a bavilo zároveň. ,,Vlčí máky? Hm." Jen na to kývnul, vlčí máky moc často nevídal a nepřišlo m uto jako atraktivní rostlina. Vlastně nikdy nepřemýšlel nad tím, jestli je pro něj nějaká rostlina atraktivní. Spíše ne.
,,Takže se tedy bojíte jen toho, co nebezpečné je? A co kdybych vám řekl, že jsem nebezpečný? budete také mít strach?" Nadzvedl zvědavě obočí a zuby protáhl do jemného úšklebku. Mávl ocasem a pokračoval v cestě, divil se, že jej vlčice vůbec následovala.
,,Klidně, když je vám má přítomnost příjemná. Varuji ale, že nejsem ten, co by čekal a zastavoval se na odpočinek. Chci si trochu protáhnout nohy," zabrblal a rozešel se směr hory
-> Sněžné tesáky

/Omlouvám se za to zpoždění.

Yrian si odfrkl a zajel očima daleko do mlhy. Atmosféra okolí se mu líbila a ničím nerušená noc byla poměrně příjemná. Pozadí ho trochu zebalo, protože sedět tak dlouho ve sněhu bylo absolutně nepříjemné a červený vlk se necítil moc komfortně. ,,Opravdu? To by mne zajímalo vaše logické vysvětlení," trochu si jí začal dobírat, jelikož tato vlčice ve všem hledala něco logického, přičemž Yrian... nehledal nic v ničem. Prostě to tak bylo. Nadzvedl obočí a zadíval se na černou vlčici. Odhalil zoubky v úšklebu.
,,Ano, vlci s přívěšky. Zavřeli mě do klece a chtěli, abych se s nimi vydal na nějakou misi, nebo co. A abych pro ně zabíjel." Říkal to tak, jako by zabíjení byla jeho každodenní rutina a absolutní lehárko.
Yrian sledoval vlčici. Pravděpodobnost, že jej celou dobu ignorovala a opět se zrácela v myšlenkách byla více než pravděpodobná, jelikož nad něčím dumala. Opravdu to Yrianovi přišlo trochu roztomilé? Možná jo. Copak by takhle nevinnému stvoření mohl ublížit? No samozřejmě že ano, ale asi by ani nechtěl. Nic by z toho nyní neměl. ,,Mno.. ano.. je červená?" Nadzvedl obočí. Nad čím se vlčice zamyslela? A proč by ho to vůbec mělo zajímat?

,,Já nevím, vás tady něco osahávalo," vrátil jí to, svým způsobem. Vlčice se všask opět vrátila k myšlenkám o motýlech. ,,Jak můžete mít něco ráda a zároveň ne?" nadzvedl obočí. Jemu nedělalo radost nic. Neměl nic rád. ,Hm... možná je na čase zmizet z téhle mlhy," pronesl, vstal a rozešel se pryč. Bude ho vlčice následovat? Těžko říci.

Illyrian nadzvedl obočí. Stále poslouchal vlčici a snažil se udržet pozornost nad tím, co říkala. ,,Myslíš? Vždyť celej tenhle ostrov je magickej. A ty taky přeci máš nějaký element ne? Když jsem se sem dostal, drželi mě nějací vlci v kleci a taky měli okolo krku nějakou magickou cetku. Všude tady je magie, proč by tedy nemohla být ta mlha magická?" Podíval se na ní s touto otázkou. Zažil už spoustu věcí, ale tohle místo bylo pro něj zatím nejzajímavější. K čertu s těmi vlky s přívěšky, k čertu k jeho sestrou, jeho matkou a všemi okolo. A vlastně, kde se poděla jeho sestra? že by zdechla někde v zápalu boje? Chtěla si přeci ukrást ten přívěšek. Možná ji alfa vzal mezi sebe a odnes ji kdo ví kam. Bylo mu to jedno. Jeho rodina pro něj znamenala asi tolik, jako pro něj momentálně znamenala Unna.
,,Vlhko... to bude tou mlhou, ta je částečně z vody. A taky tím sněhem- Myslím," pokrčil rameny, neměl teda nějaké extrémní znalosti o okolních jevech a ani jej to nezajímalo. Jako prakticky všechno. Yrian byl tak trochu flegmatik, co se týkalo svého okolí. Nezajímalo ho nic, prakticky k nikomu nic necítil, nic ho nenaplňovalo - až na občasné ubližování ostatním, boje, sex a adrenalin. Na druhou stranu byl dost chytrý, možná i vychytralý. Nedávalo mu však smysl nic, co se kolem něj dělo. I kdyby zuřila válka a on procházel kolem, asi by se nad tím jen ušklíbl. Možná by se k někomu i přidal, jen pro tu zábavu.
,,V číslech je síla, to říkala má matka. Čím více vlků na své straně máš a čím více velíš, tím více síly můžeš využít... A zároveň máš více vlků, kteří tě mohou bodnout do zad. To jsem jí říkal já. Moje matka nebyla žádná smečková vlčice. Ale velet uměla. A využívat taky." Near nikdy nepotřebovala kolem sebe nikoho. Nebyla to matka roku. Byla silná sama o sobě a to Yrian obdivoval. Ale když jí ostatní skákali kolem zadku, mělo to jisté kouzlo. Byla svým způsobem jedinečná.
Chvíli Unnu ignoroval. ,,Hmm? Nevím, jestli to je někdo, něco, nebo co. " Jestli tu vůbec ono něco nebo někdo byl. Minimálně by to byla zábava. Měl chuť se porvat. S Unnou asi ne - to by nejspíše nebyla žádná výzva. Možná by mu utekla. A on měl chuť se s ní ještě chvíli bavit, možná mu z toho něco kápne.
,,Nemám motýly rád. Jsou otravní." Bylo vlastně málo věcí, co měl Yrian rád. Občas neměl rád ani sám sebe, nějaký pud sebezáchovy a láska se u něj nevyskytovala. Byl na takové city plochý.

Yrian odtrhl oči od Unny a podíval se po okolí. Temné místo plné mlhy se mu líbilo. Pořád byla noc a před mlhu nebylo vidět ani vlastní krok. Měsíc jistě zářil, ale Illyrian jej neviděl. Neviděl nic, kromě vlčice před ním a všudypřítomné mlhy, která byla jako cukrová vata, vznášející se ve větru. Jemná, načechraná, jako líbezná ovečka. Něco tak hezkého a něco tak nebezpečného, děsivého zároveň. Znovu se podíval na svojí společnici a trochu popošel blíže. Možná že jí tím teď narušil její osobní prostor, ale to Yrianovi vlastně ani vůbec nedocházelo.
Ona se mezitím rozmluvila. Kdo by řekl, že ta malá roztomilá vlčice, předtím tak tichá a zdánlivě vyděšená, začne mlít páté přes deváté. ,,No, to je asi pravda. Celé tohle místo jako by bylo pod nějakým kouzlem. Nikdy jsem neviděl tolik mlhy." Opáčil na odpověď. Přeci jen nebude suše mlčet. Možná z ní vytáhne i něco užitečného. Minimálně se nudil a konverzace mu přinesla alespoň trochu sociálního uspokojení. Yrian byl někdy dost sociální tvor a někdy naopak nenáviděl společnost. Komplikovaná to duše.
,,Možná?" Nadzvedl obočí. Ani nevěděl, proč se jí na ty věci ptal, možná jí chtěl jen dodat pocit úzkosti, který on sám nepociťoval. Vlčice mu dokonce začala vyjmenovávat vše, čeho se bojí. Bouřka? A vysazená na svou srst. Očividně. Měl nutkavý pocit jí na srst šáhnout, jen pro tu reakci úzkosti a všech těch pocitů kolem.
,,Taky jsem nikdy netíhl ke smečkám. Svazují, dávají pravidla... není to nic pro svobodomyslné vlky," podíval se na ni. Primárně to nebylo o tom, že by on nešel do smečky. Spíš by smečka nedokázala mít jeho. Nevěděl jak se ve smečce chovat. neuměl uznávat autority. Pravděpodobně by se ihned spustil do rvačky, nebylo totiž moc vlků, které by Yrian respektoval a do kterých by se horlivě nepustil, kdyby mu bránili v - byť - nějaké maličkosti.
,,Já? Šel jsem náhodou kolem. Možná hledám tu věc.. co je nebezpečná..." Lhal, vlastně nehledal nic a i kdyby ve tmě něco číhalo, byla by to alespoň malá zábava. Výzva. Ale bylo dosti pravděpodobné že jediná nebezpečná věc byl on.
,,Ah tak? Nějaký portál, myslíte?" Nadzvedl obočí a zadíval se do dálky. ,,Motýli? Niajk zvláštní mi nepřijdou. kromě toho že mají bezproblémový život a nic je jen tak neuloví." Pokrčil rameny

Yrian byl z celkového chování té vlčice docela zmatený. Kdyby viděl binec v její hlavě, pravděpodobně by jej to mátlo ještě více, než chování vlčice samotné. A její vyjadřování... Normálně by Yrian budil alespoň špetku strachu, nepříjemných pocitů, z jeho vyjadřování číšelo cosi zlého, ale vlčice... jako by to ignorovala. Jako by jí to nedocházelo. A jako by ona ignorovala prakticky jeho přítomnost. Což se mu nezamlouvalo. Byla jedna z mála, u kterých si Yrian nebyl jist, jak by se měl úplně chovat. Měl nutkavý pocit ji prostě začít strašit, nebo jí nějak ublížit. Což měl nutkání u většiny vlků. Ale na druhou stranu mu něco říkalo, že tuhle malou roztomilou vlčici nemůže děsit. A zároveň chtěl její pozornost.
Vlčice plácala páté přes deváté a pro Yriana bylo těžko se nad jejím mylšením pozastavit.
Kromě toho začala mluvit o mlze. Yrian se podíval stranou a zase na ni, jako by mu snad měla utéct, což opravdu nechtěl. ,,I sníh ve tmě prakticky září, takže na tom není nic divného. Je to jen odraz světla. Asi, co já vím," pokrčil rameny, tyhle přírodní jevy jej nijak nezajímaly.
,,To proto jste byla tak vystrašená? Že na vás někdo sahá? Nemáte snad ráda, když vám někdo sahá na srst?" Nadzvedl obočí. Byla pravda, že kdyby se jej najednou začal někdo dotýkat, Yrian by si to asi nenechal líbit... etdy, asi záleží, kdo by to byl. Divné by mu to nepřipadalo. Neznal nic co by mu přišlo trapné, nebo úchylné, takže sám o sobě byl trochu divný a občas měl divné otázky a choval se divně. ,,Smečky? To si nemyslím. Jaká smečka by tady chtěla žít.. když si nevidí ani do dálky." Pořád ji pozoroval ledovýma očima, jako by snad měl z jejích očí vyčíst něco, co sám nevěděl.
,,Nevím. Je odvážné být sama na děsivých místech. Kdo ví, co číhá v mlze," pokrčil rameny. SÁm nevděl, jestli jí má strašit, nebo se snažit si ji trochu naklonit na svou stranu. K čemu by mu to koneckonců bylo? ,,Divná věc v horách, říkáte?" Nadzvedl obočí. Sám moc nechápal o čem mluví. Nevěděl, že je tu nnějaký portál. Když se mu představila, jen kývl.

Yrian očima těkal po okolí a sem tam se vrátil k vlčici a jejím ohnivým očím. Měla element, který jí svým způsobem záviděl. Jeho oči byly ledové, zatímco v ní plál žár ohně, který si i on přál jako malé vlče mít. Oheň, který by zdědil po matce. Přesto dostal tohle. Element větru, který prakticky nikdy nevyužíval. Dokáže někdy onen element ohně použít? Je v něm vůbec? Těžko říci. Pohled do jejích očí v něm vzbuzoval vzpomínky, které sám nechtěl vyprovokovat. A tak na sebe zírali a přitom oba byli myšlenkama jinde. Ona přemýšlela o srsti, což tedy Yrian nevěděl a kdyby ano, nejspíše by to ani nechápal a on si připomněl dávnou minulost s matkou.
Když se vlčice koukala na své tělo, Yrian nechápal její počínání. Proč to dělala? Jaký to mělo smysl? Pořád její pozornost zaujímalo něco jiného než Yrian samotný, což by jej možná dopálilo, kdyby se na to zrovna soustředil. On byl rád střed pozornosti. Cítil z ní pořád ten strach - škdoa že nevěděl, že se vlčice spíš bojí o pocuchanou srst. Byl by se tomu možná zasmál. Nebo spíš ne.
,,Hmm... a proč jste to raději neobešla. Nebojíte se? Sama?" Na poslední slovo dal svůj jemný důraz. jestli v tom vlčice mohla vidět něco skrytého, těžko říci. Yrian nikdy přesně neplánoval věci dopředu. Možná ji vyděsí. Možná ji svede. Možná by si i rád trochu užil. Ať už proti její vůli, nebo při ní, to mu bylo jedno. Vždycky dostal co chtěl. Možná se na ní pokusí být milý. Možná to někam pvoede... možná... možná. ,,Divná věcička? Viděla jste snad něco děsivého ve tmě?" Jediná děsivá věc ve tmě tu byl nejspíše zatím on. On, s jeho rudě krvavým kožichem a ledovýma očima. Pořád si zachovával svoji slušnost. ,,Jsem Yrian. A vy?" představil se přezdívkou - zkratkou, ne celým jménem. Když couvla, Yrian měl chuť ušklíbnout se, ale neudělal to.

Ïllyrian se jaksi zamotal do svých vlastních myšlenek. Které nebyly prakticky moc o ničem, spíše se zdálo, že prostě jen vypouští uzdu fantazie. Nevěnoval přílišnou pozornost všudypřítomné mlze. Ač bylo tohle místo děsivé a strach či nejistota byla cítit ve větru, Yrian se nebál. Yrian se nebál vlastní smrti, natož mlhy a temných míst. Yrian vlastně ani necítil nic. Žádný pocit.
To se ale brzy změnilo, když ucítil, jak jeho rudé tělo narazilo do čehosi měkkého. Nevěděl, proč necítil pach neznámé, do které vrazil, nebo možná ona vrazila omylem do něj, těžko říci, co se odehrálo, omlouvat se jí však nehodlal. Kdyby to byl vlk, nejspíše by už odhalil tesáky a dal se do rvačky, ale sladký, jemný hlásek jej přesvědčil, že tohle jistě nebude nikdo, kdo by pro něj měl znamenat výzvu. Z vlčice byl cítit ten samý strach, jako cítil ve vzduchu kolem. Pravděpodobně se bála už jen tohohle místa, s čímž Yrian nijak nesoucítil. Bála se i jeho? Těžko říci.
Koukal na ni zhůry, očima si ji projížděl od hlavy až k patě. Sám o sobě červený vlk vypadal nebezpečně. Modré oči zářily ve tmě a propalovaly černou vlčici. Byla skoro neviditelná, ve vší té mlze a tmě. Trochu by jí to i záviděl, ale jak se zdálo, malá nemotorná svůj dar tmavé srsti neuměla využívat.
Nejdřív vypadala zděšeně, pak koktala a poté ze sebe vyloudila něco jako omluvu. Yrian na ni jen koukal. Některým by to přišlo už trapné. že na ně tak zírá, ale Yrianovi nebylo trapné nic. V těchle pocitech byl tupý. Věděl jen, že vlčice má strach. Jak jen chtěl okusit, zda by měla strach i z něj. Její koktání mu dodávalo na tom, že on zde je pánem. A ona je maličká, titěrná. A zároveň mu její koktání přišlo i trochu roztomilé. Měl rád roztomilé vlčice. Měl chuť okusit jaké by to bylo si s ní pohrát. Konečně se jal promluvit. Měl si s ní začít hrát? Být milý? Měl by být zlý a vystrašit ji pořádně? Yrian sám nevěděl. ,,Omluva se přijimá," odvětil jen a pořád ji propaloval ledovýma očima. ještě nevěděl, jak s vlčicí naloží. ,,Copak děláte na tak děsivém místě... sama?" nadzvedl obočí.

-> Tichá zátoka

Když prošel zátokou, konečně se dostal sem. Na Mlžné pláně. Nemyslel by, že by se mu mohlo nějaké místo na Moisu líbit, toto v něm však vzbuzovalo tajemný dojem a vlastně cítil i něco mnohem více. Jako by celá tahle temnota a mlha objala jeho zatracenou duši. Už se setmělo a tak se Yrian rozhodl pouze procházet po okolí. Cítil nějaké pachy. Pachy neznámých vlků. Měl by k nim jít? Ne. Počká, pokud někdo nezavítá k němu. Měl čas.
Prozkoumá prvně okolní terén. Mlha se zde vznášela, byla opravdu hustá a tak se orientoval spíše čichem. Všude kolem jen sníh, mráz, temnota a velká děsivá mlha. Ne že by zrovna jeho děsila. Ale nkterým tak mohla přijít. On byl koneckonců rád, že takové místo našel. Možná by si tu mohl zřídit úkryt? Na to bylo asi ještě brzy.

-> Hraniční pohoří

Illyrianova cesta z hor netrvala nijak dlouho. Došel na louku, kterou prošel poměrně rychle, ač se jeho tlapky praly s velkým ihroudami sněhu, do kterých zapadal. A pak došel tady, do této zátoky.
Byla opravdu tichá a jeho očí se zaměřily na okolí moře. Písek, který sníh nestačil pokrýt a lesklá voda, za kterou pomalu zapadalo slunce. Romantické.
Kdyby tedy něco takového znal.
Nepřišlo mu to nijak extrémně dokonalé a tak se od toho pohledu odvrátil. Kam teď? Co bude dělat? Neměl žádný cíl, což bylo samo o sobě frustrující. Hledal nějakou zábavu, nějaké povyražení, cokoliv.
Hlavou se natočil na nedaleké pláně. Nebyly daleko, prakticky hned na dohled. Pokrývala je hustá mlha.

-> Mlžné pláně

Z vlčice toho nic moc nevymámil. Ona vlastně někam zmizela a on se odhodlal usnout uprostřed hor. e že by nerad riskoval se životem. Bylo mu jedno, kde si schrupne.
Probudil se uprostřed zimní vánice. Tedy, ne úplně vánice, už na něm vyrostla kupka sněhu za tu dobu co spal. Zvláštní, že jej to neprobudilo. Zaživa byl pohřben pod hroudou sněhu a jeho jediný cíl byl vyškrábat se na povrch, což se mu koneckonců povedlo.
Jak dlouho spal? Sám nevěděl. jedno bylo jisté - bylo to pár týdnů. Už měl hor poměrně pokrk. Rozešel se tedy ladným krokem dolů a neznámou šedou vlčici nechal za sebou.
Rychlým krokem sešel do nížin louky. Sníh mu už poměrně lezl krkem a tak se rozhodl vydat dál.

-> Tichá zátoka, přes kvetoucí louku

Sledoval vlčici při jídle a té to očividně nepřišlo nijak zvláštní. Připadalo jí tohle setkání nepříjemné? Těžko říci. Yrian nikdy nebyl příliš výřečná osobnost, rád spíše sledoval a pozoroval. No a taky neznal zásady slušného vychování či nějakých morálních jevů, takže to bylo vždy takové - co na srdci, to na jazyku. Občas měl na jazyku nestoudné otázky.
Jedno vydedukovat zvládl - vlčice z něj neměla strach. Což ho příliš neuspokojovalo, zároveň samici nechtěl nijak dohnat k tomu, že zaútočí, jelikož už teď mohl s jistotou vědět, že by prohrál. Z vlčice sálala síla, ač vypadala mile a neškodně. Yrian se pousmál, tentokrát přátelsky. Ano, uměl se přetvařovat. Nebo spíš ani sám nevěděl, co je zač, jak to tedy měli vědět ti druzí? Tak či onak došel k názoru, že bude lepší být s vlčicí za dobře, nežli si ji znepřátelit. Kdo ví, možná mu z toho něco kápne? Informace? Jídlo? Nějaké povyražení? K samcům tak přívětivý nikdy nebyl, ale s vlčicemi to uměl dobře.
,,Ani ne. Vlastně mě tady unesli nějací vlci, co kradli magii. Společně i s mou sestrou, která je kdo ví kde, ale vzhledem k tomu že se v tom táboře "Cizáků" nebo tak nějak jim říkali místní, co je napadli, strhlo velké povzdvižení a všichni začali bojovat mezi sebou, možná už nežije," zamyslel se nahlas a řekl možná i více, než chtěl. Přesto věděl, že klíč k úspěchu je prozradit o sobě hodně věcí. Nejlépe ty základní pravdivé, které neublíží a poté nějaké nepravdivé, co přikrášlí pravdu a zároveň jdou lehce zapamatovat, aby se do té lži nezamotal. ,,A jak vám vlastně říkají?" Ne že by jej jméno vlčice zajímalo, ale musel - být - přátelský.

Nebylo těžké vycítit, že vlčice, proti níž Illyrian stál, byla mnohem silnější, než on. Kdyby jí chtěl cokoliv udělat, což možná měl v plánu, musel by ji obelstít. V přímém boji by mu jistě dala přes držku. Nechtěl pokoušet své štěstí, ač to byl tak trochu maniak a blázen, znal své hranice. Posadil se a stále udržoval vzdálenost. ,,Yrian," opravil jí. Měl rád, když ostatní znali jeho jméno. Aspoň když půjdou do pekla, budou vědět, kdo je zabil. ,,V pořádku," pousmál se, ale jinak, tak zvláštně. Nebyl to úsměv typického milého vlka, ze kterého číší přátelství. Šedá vlčice jistě mohla být z tohohle červeného uzlíku znepokojena.
Illyrian zakýval záporně hlavou. Ač neřešil čest, trapnost a vlastně žádné morální zásady, nechtěl se s někým dělit. Byl to její úlovek. Ať si ho nechá. On vlastně ani nemá hlad. A kdyby ho měl, vyrval by jí kořist z drápů a zdrhl. Nebo se s ní o něj pobil. Jen teď neměl velkou šanci na úspěch. ,,Váš úlovek, váš plný žaludek," o ano, taky uměl být slušný. Když chtěl. Jen mu tedy nepřišlo neslušné sledovat vlčici, jak se cpe. Bylo jí to nepříjemné? Těžko říci.