Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Škodolibě jsem se ušklíbla na černorudou. Zřejmě si myslela, že se kolem ní točí celé pouštní království. Tato výzva byla pro nás obě, tak jsem se rozešla za Khanem s tím vědomím, že toto dokážu. Tedy... než jsem viděla to tornádo, na které samotný Khan poukazoval. Stejně jako on jsem zapomněla na Tiaru, se kterou jsem tady přišla, nyní jsem si musela poradit jinak. Naštěstí jsem patřila mezi ty, jejichž nejsilnější stránka byla rychlost. Přestože se nedal předpokládat směr tornáda, rozhodla jsem se pro to nejlepší možné řešení. Schovat se někde do pevného kamenného objektu. Tak jsme to dělávali i doma... ostatně, funguje tady nějaký takový? Ideálně se vstupem do podzemí? Na nic jsem nečekala a rozběhla se směrem, kde jsem ještě nebyla. Proč? Totiž... tam, kde jsem byla, jsem na žádný vhodný objekt zatím nenarazila. Samozřejmě to bylo taky opačným směrem než tím, kde se tornádo začalo sbírat.

Věřila jsem si. Jak by taky ne, když mi zatím nic nesrazilo ego natolik, abych k tomu měla důvod? To, co by jiným vlkům ego srazilo se mě ani nedotklo a já to vnímala buď jako výzvu zamakat, nebo jako zábavu - viz dělání si ze mě návnadu v případě nebezpečí pro smečku. Tiara měla pravdu - který vlk by to dělal dobrovolně? No přece jen ten, koho to baví! Vůbec mi přitom nevadilo, že jsem celý život tam byla Omega. No někdo to dělat musel.
Pokývala jsem na Khana. Nelíbilo se mi, jak se chová k Tiaře. Byl docela dost neslušný, přestože si on sám žádal na slušnosti od té červenočerné. Dost mě jeho pokrytectví zaráželo, ale věděla jsem, že ho budu muset snášet chci-li tady žít. Tušila jsem, že si na něj zvyknu. Připadalo mi, že alfa mé minulé smečky byl mnohem horší, než je Khan. Co je to vlastně ten pleb? napadlo mě, ale tuto myšlenku jsem nevypustila přes práh úst. Nechtěla jsem vypadat hloupě. Třeba se to někdy dozvím, zřejmě jde o místní slang. pomyslela jsem si a mlčky pokračovala za Khanem k Dunám.

Trochu jsem svraštila čelo a přestala jak na povel, vrtět ocasem. Tak jak jinak mám projevit zájem? Po vlkovsku se to takhle dělá, ne? Nebo u nás na poušti jenom měli jiné zvyky? Divné... pomyslela jsem si a začala se tvářit opět tak, jak pro mě bylo přirozené... jinými slovy, jak jsem byla doma učena. Tam šla elegance se seriózními výrazy tlapku v tlapce. Být člověkem, mávnu nad tím rukou, ale člověkem jsem fakt nebyla. Musela jsem se spokojit s chováním, které Khan vyžadoval, chci-li do pouštní smečky.
Brouků a štírů? To se mi nezdálo, na okamžik jsem nahodila nevěřícný pohled, ale nijak se k tomu nevyjadřovala. Možná z té slušnosti, které jsem byla odjakživa učena. Povídání Krále pouště jsem si vyslechla, samozřejmě. Nemohla jsem si to nechat ujít, zvlášť když přišel s tou nabídkou, se kterou přišel. "Jo? Dobrá, výzvu přijímám!" štěkla jsem pevným hlasem nakonec a pohlédla i na Tiaru. Věděla jsem, že se s ní budu muset rozloučit a možná mi to i docela vyhovovalo. Nečekala jsem, že by ji chtěl Khan vzít s sebou, tušila jsem totiž, že toto bude něco jako zkouška. Zkouška ohněm, zkouška pouští. Nebála jsem se - obyvatelé pouště jsem znala jako vlastní boty, tedy pokud tady nežili nějací ojedinělí. Každá poušť byla jiná, ale většina tvorů byla stejných druhů, nebo aspoň podobných.

"Pokud se mu zachce mě spálit, prostě se schovám pod palmu, nebo skočím do oazy, tak jako tehdá, vyřešeno," máchla jsem ocasem s tím, že mám jakože hotovo a ušklíbla se. Ano, byla jsem ženská a uměla jsem si tedy poradit.
Počkala jsem, až položí své otázky Tiara (a že jich nebylo málo, což jsem samozřejmě čekala), a poté jsem se nadechla, abych se zeptala na jednu jedinou. "Tedy... pouštní králi, co mám tedy udělat pro to, abych tady s vámi mohla zůstat? Budu vám věrná a oddaná!" pověděla jsem vážným hlasem a začala lehce vrtět chvostem, aby viděl, že o to opravdu stojím, mám o to zájem. Koneckonců žít v poušti jen tak bez smečky by byla docela otrava. Žádní cizinci, žádní jiní tuláci... ne, já byla společenský typ a na tom jsem si zakládala celý svůj život.
Zřejmě jsme nyní obě dvě čekaly na odpovědi, a jelikož se k nám ta černočervená kdovíjak už více nevyjadřovala, odignorovala jsem její přítomnost úplně. Ona nebyla ta, kterou jsem tady potřebovala. Hlavní slovo měl mít Khan, Pouštní Král.

"Och, děkuji převelice," užasla jsem nad tak krásným přivítáním. Na to jsem byla zvyklá vždy od pouštních vlků doma, odkud pocházím. Tak dlouho jsem to neslyšela, až mi to zachybělo, když jsem to zaslechla nyní. Koutky se mi zvedly do úsměvu. Najednou nás tady bylo tak nějak hodně - celkem čtyři. Nevěděla jsem na okamžik, kam se mám koukat, ale mou pozornost si zasloužil vlk, který se jevil přátelštěji (ač to jeho tón hlasu vyloženě nenaznačoval) před tou otrávevnou černočervenou, zjizvenou. Možná taky proto, že byla jednoduše nějaká jeho podřízená, jak on sám řekl. "Šéf? Takže budete Alfa smečky, rozumím tomu dobře?" konečně do sebe všechno zapadalo tak, jak má. Zamyslela jsem se a poté se zaposlouchala do Tiařiny řeči. Když skončila, pokýala jsem hlavou - čekala jsem, až na mě v řeči přijde řada, tak jak se sluší. "Pokud Vaše smečka sídlí zde v těchto končinách, ráda bych se k ní přidala... pokud máte tedy stále otevřeno. Tři roky jsem v poušti žila a Slunce mě nespálilo, takže pochybuji, že by se mu chtělo to udělat dodatečně," ušklíbla jsem se. Bylo to poprvé, co jsem nevybírala pečlivě slova, ale střílela je od pasu. Moc mi to nešlo, ale nyní jsem se neprojevila až tak zle... tedy... že ne?

Když mi podruhé zopakovala, že je ze Zlaté smečky, svraštila jsem obočí. "A... ha. Pardon, asi jsem se přeslechla, eh," pověděla jsem. To, že mě nazvala hlupákem mě docela urazilo. Tu informaci jsem napoprvé zřejmě nepobrala úplně, protože se mi nezdála důležitá. Teď už možná ano. "Nezapomeň, že jsem byla mimo, když jsem se probudila," dodala jsem ještě mimochodem. Ano, ono probuzení bylo vskutku docela zvláštní, pomalu se mi vytrácel ten okamžik z paměti. Od té doby jsem si však pamatovala vše. Kdo jsme, co tu děláme a tak... to už mi z paměti nemizelo.
Okamžitě, když jsme k Oáze přišly, tak se na nás vyhrnula pořádná dávka vlčích pachů. Většina z nich ale byla už řádně zašlá, což mě vyvádělo z té myšlenky, že by tady smečka stále byla. Poslouchala jsem Tiaru, jak hovoří k rezavému vlkovi. Kterého jsem pochopitelně vůbec neznala. Připadalo mi, že je k němu nějaká družná, ač on vypadal, že je mu ukradená, naprosto se k ní nehlásil. Jakmile do mě drkla, probodla jsem ji pohledem. "V poušti se žít dá," opravila jsem ji okamžitě, načež jsem se otočila opět na... pro mě cizince. "A taktéž zdravím," lehce jsem se poklonila. Cítila jsem, že toto nebude jen tak obyčejný vlk. To jsem mohla vidět i na části chybějícího ucha. Nechtěla jsem si udělat problémy, a bylo jedno, co je to za vlka. Snad každý vlk byl silnější, než já... to byl neměnný fakt, který se musel změnit.

<<< Poušť

Zatímco Tiara hovořila o Einarovi, já se ptala na alfu pouště. Proto jsem si spojila, že hovoří právě o něm. Docela mě uklidnilo tvrzení, že není vyloženě zlý. Pokyvovala jsem hlavou, jakože vnímám. Ne, že bych se bála, už jsem zažila leccos a to i vážně zlého vůdce smečky. Byla jsem tedy připravená tak nějak na všechno. "Do jaké smečky patříš ty?" zeptala jsem se potom zvědavě, jakmile zmínila své alfy. Stále jsem ještě mohla svoje rozhodnutí přehodnotit, ač jsem si byla naplno jistá, že nic takového neudělám. Úplně jsem si neuvědomovala, zda jsme toto už neprobírali předtím. Ať to bylo jak chce, nikdo mi nezakazoval zeptat se podruhé. Jistota je jistota.
Jelikož jsem byla bystrá, spatřila jsem na Tiařině tváři náznak smutku. Ten ale opět rychle vymizel, tak jsem nad tím máchla ocasem a dále to neřešila. Co kdyby mi, jakožto naprosto cizí vlčici, Tiara nechtěla tohle říct? Vždyť... to může být osobní. napadlo mě, když jsme přicházely blíže k oáze. Na obzoru se objevil hnědý vlk. "Dobrý nápad. Potřebovala bych to vědět, kdybych se opravdu chtěla přidat... což nejspíš chci," souhlasně jsem pokývala hlavou, když jsem si to v hlavě dostatečně urovnala a taktéž se za ním vydala.

>>> Namarey

Vyrazila jsem tím stejným směrem, který načala Tiara. Vypadala jako fajn vlčice. Kdyby nebyla již členkou smečky, možná bych se ji pokoušela i přesvědčovat, aby se mnou šla do té pouštní. Do pouštní smečky, o které zatím, pravdaže... nic moc nevím. A to mě dost iritovalo. "Jaký je... ten jejich vůdce?" zeptala jsem se ze zvědavosti, byť jsem věděla, že není příliš slušné vyzvídat. Vlastně ani prozrazovat informace třetímu vlku, ale to bylo teď jedno. Já prostě potřebovala vědět, do čeho jdu.
Málokde jsem si dokázala představit život, než právě tady. Až mě chvilkami mrzelo, že jsme tu nikoho z nich, pouštních vlků, nepotkali. Je to škoda, třeba bych se k nim mohla přidat rovnou. napadlo mě. Boření vlčích tlapek do písku sice žádný zvuk nevydával, zato jsem si jej užívala plnými doušky. Uháněla jsem tedy za Tiarou, než jsme do náhderné oázy skutečně dorazili.

>>> Oáza

Uvažovala jsem, jaké by bylo tady skutečně žít se smečkou. Mohlo by to být stejné či podobné tomu, co jsem měl doma, nebo snad úplně jiné? I kdyby toto v budoucnu mělo být moje doma, myslím, že bude opravdu s čím porovnávat. Pak se zahrabu někam do země, třeba objevím něco po lidech... pokud tady ovšem žili. Věděla jsem, že všechny pouště nejsou stejné. Byť mají podobné podnebí, mohou mít jinou minulost.
"Máš pravdu, chtěla jsem sem a vypadá to tu dost dobře. Dokonce jsem očekávala něco ne tak hezkého," rozzářily se mi očka, když jsem pozorovala toto okolí. Bylo to tak strašně fajné, ihned bych se tady usadila. Poté, co mi ale řekla Tiara, jsem uvažovala, že se tady přecejen nechám trochu provést. Kdoví kdy se mi bude knowledge území hodit. Jedna věc mě přecejen ale zajímala více, než ty ostatní. "Pokud nejsou daleko ty doly, ráda bych se podívala tam," k pozůstatkům po lidech jsem měla krásný vztah. Připomínalo mi to, že už jsou dávno pryč a nic mi od nich nehrozí. Když místo opustili, museli k tomu totiž mít nějaký důvod. "Ale když nad tím tak přemýšlím, bude fajn to vzít přes oázu. Mám docela žízeň a předpokládám, že je to nejbližší voda," zkonstatovala jsem, čekajíc na její reakci.

"Však já je přesvědčím o tom, že mám na to, abych byla součástí jejich komunity. Znáš někoho z nich?" utvrdila jsem jí a poté se zeptala. Nechtěla jsem vyloženě loudit informace, ale kdyby z Tiary nějaká vypadla, skutečně bych se nezlobila. Vědět něco málo dopředu o vlcích, se kterými budu potřebovat vycházet, se vždycky hodí a já jsem to brala strategicky. Informace tahat z třetí osoby však mohlo vést k drbům, kterým jsem se skutečně chtěla vyhnout. Takové věci nebyly nic pro mě.
"Hmm... jako co? Ty doly? Hm, proč ne. Třeba se to bude hodit," dodala jsem pokorným, klidným hlasem a rozešla se na jih, kam mě vedla Tiara. Věřila jsem jí. Nevypadala rozhodně jako nějaká lhářka nebo intrikářka, přesto jsem se však měla na pozoru. Páč nikdy nevíš, co se komu v hlavě zrodí. Bořila jsem tlapy do písku, tlapu za tlapou a poté rychleji, abych Tiaře stačila. Ano, za normálních okolností bych byla ta rychlejší já, ale už jsem byla docela unavená z toho cestování a přidat do kroku mi dalo trochu práce. "Aha, aha... dobrá, dobrá..." pokyvovala jsem chápavě. "Jezera tady máte, či nikoli?" položila jsem otázku, páč samotná vlčka vypadala, že na nějakou očekává. Ne, že by mě to nějak zajímalo, ale nechtěla jsem být za morouse a nechtěla jsem být úplně ticho.

"To... je zajímavé. Tak na to jsem u nás zvyklá fakt nebyla," ušklíbla jsem se. Věřila jsem v magii, ne že ne. Pocházela jsem z míst, kde magie taky fungovala, však o chlup jinak a naprosto jiné druhy. Bylo zvláštní to zkoušet k sobě přirovnávat. Já se v těchto myšlenkách o těchto věcech vážně nechtěla vrtat. "Tak třeba budu mít též někdy štěstí," dodala jsem poté ještě a začala rozhrabovat tlapami písek. Bylo to tak neskutečně uklidňující a hřejivé, byla jsem ráda že jsem našla místo, které mi připomínalo domov. Možná to byl už teď rovnou můj domov nový. Neměla jsem v plánu to tu jen tak opouštět, mnohem pravděpodobnější bylo, že bych se tu nastěhovala.
"Hmmm... doly? Ty jsme v dunách měli taky. Asi se tam půjdu podívat. Líbí se mi takové věci," děkovně jsem se na ni podívala. Byla jsem ráda, že mi dala, ač ne úplně schválně, tip na výlet. Ráda jsem poznávala okolí mého sídla, ať bylo kdekoliv.
Na chviličku jsem se zamyslela. Docela to bolelo, ale ani tak bych bez přemýšlení existovat nemohla. "No... kdybych si na to měla vzpomenout, moc si už nevybavuju. Nevím, čím to je, možná za to taky může magie. Ale vím, že to bylo fajn. A že jsme bojovali s přerostlými štíry," pousmála jsem se. Jo, to byla zábavná akcička.

"Si piš," pověděla jsem ostře a zatvářila se jako pravá holka rebelka. Opravdu jsem to uměla, ale nechtěla jsem se předvádět, dokud to nebylo nezbytně nutné. Nebyl to můj styl. Nebyla jsem až tak cholerická, jak se mohlo z tónu mého nedávno vyřčeného hlasu zdát, povětšinu času jsem byla spíše flegmatička. Ale ne taková ta, které je všechno jedno, to v žádném případě. "Dokud k tomu nebudu mít důvod, nebudu zlá, nemusíš se bát," mrkla jsem na ni. Pravda byla, že bojovat mi sice moc nešlo, v argumentační bitce jsem však vždy měla výrazně navrch a kdo měl s životem již nějaké zkušenosti, moc dobře věděl, že i slova mohou ublížit.
Protáhla jsem se a zašvihala ocasem. Zastříhala jsem taky ušima, jakmile jsem si vyposlechla cosi o tom majstrovi. To by se opravdu hodilo, zvlášť když bych chtěla ukázat budoucímu vůdci smečky, že mám nato, abych se stala její součástí. Toto mi nyní běhalo hlavou a já uvažovala, že předtím, než omrknu poušť skočím ještě za ním. "Kde bych mohla najít ty... minze?" zeptala jsem se, načež jsem poslední slůvko řekla docela nejistě. Nebyla jsem si jistá, jakže to Tiara před chvilkou vyslovila a moc jsem toho o tomto místě nevěděla. Ale měla pravdu - dříve jsem si připadala silnější. Dokonce i obratnější a rychlejší.
"V podzemí pouští, zvláště když najdeš takovou čtveratou špičatou věc, pyramidu, najdeš mnohdy poklady. V místě, odkud jsem přišla, jsme měli dvě. Byly propojeny prazvláštními chodbami. Nezáleželo na tom, jak často jsem tam tudy chodila, nebyl den, kdy bych se aspoň trochu neztratila. A vždy jsem objevila chodbu novou," rozpovídala jsem se o svém dobrodružství. Jindy jsem tak sdílná nebyla, co to se mnou jen bylo?

"Ano, vskutku," zamrkala jsem na Tiaru svýma zelenýma očkama a nepřestávala přitom vrtět nadšením chvostem. Své hurónské nadšení jsem však poněkud uklidnila po chvíli, neboť toto chování vážně nebyl můj styl. I ona se na mě mohla dívat jako na blázna, ač jsem byla přesvědčena sama, že jím rozhodně nejsem. Doširoka jsem se usmála a nakonec z vrtění ocasem bylo jenom volné pohupování.
Nastražila jsem uši, jakmile mi Tiara polichotila. "Ale, děkuji," odpověděla jsem mírně nesměle. "Jsem milá na ty, kteří si to zaslouží!" dodala jsem následně, aby si nemyslela, že jsem ten typ vlka, co si nechá jen tak kálet na hlavu a oplácet to dobrem. "No dobře... a Majster je zase kdo?" zeptala jsem se ještě na jednu stupidní věc, než jsem hodlala na chvíli ztichnout. Chtěla jsem o tomto území dozvědět co nejvíc, zvláště pak pokud jsem se zde chtěla zabydlet. A kdo jiný, než místní, o Moisu něco ví?
Připadalo mi, že si Tiara myslí o poušti, že je v ní nuda. Rozhodla jsem se, že ji vyvedu z omylu. "Byla jsi někdy pod zemí?" položila jsem jí otázku.

//Tichá zátoka

Když jsme konečně přibíhaly obě do pouště, najednou mě zavalil pocit nostalgie, bezpečí, domova. Bylo to příjemně hřejivé... tedy, ehm, nemyslím jen to slunce, ale chápeme se. Prostě mě to zahřálo na srdíčku. Pouštní vánek mi čechral srst, ač jsem sotva nějaký cítila. Bylo to skvělé. "Tady to místo... tady... tu chci zůstat... musím..." mluvila jsem libozvučně. Už jsem pomalu pozapomínala, na co bych měla Tiaře odpovědět. "Já bych se s Bohem setkat měla? Proč si to myslíš?" z myšlení mě vytrhla její poznámka, tak jsem na ni ihned reagovala.
"Aha, takže tady na tomto území jste pozvedli magii na jinou úroveň, koukám," k její poznámce ohledně návnady jsem se už vyjadřovat nechtěla. Pro mě to byla zábava a jí to připadalo strašné. Proto jsem toto téma jednoduše přeskočila a ještě se doptala na Wua. "Takže jej poznám podle té podivné věci říkáš, jo?" docela mě to pobavilo a chvilkami jsem si říkala, zda tomu mám vůbec věřit.
Šlapkala jsem si spokojeně v písku.

//Zlatý les

"To rozhodně není... pouštní písek je prostě... úplně jiný, nevím jak to popsat, ale je," pověděla jsem klidným hlasem. "Kromě toho mi připadá mnohem sušší, než ten plážový," dodala jsem nakonec aspoň jeden argument. Bylo to jasné - na pláži byla větší vlhkost, protože byla u moře. Na poušti se vlkost téměř neměla kde vzít. Byla však pravda, že jsem nad těmato věcma nikdy tak hluboko nepřemýšlela. "Ale tvá úvaha stojí za zamyšlení, pravdaže," přitakala jsem. Bylo to fakt možné. Co když měla Tiara pravdu? Můžu se na to někoho zkusit zeptat. Někoho, kdo je na tomto světě fakt hodně dlouho... napadlo mě. Ano, šlo o prkotinu a těmi se běžně nezabývám. Ale toto mě skutečně zaujalo.
"Nemyslím k pití. Ta se vždy nějaká najde... Myslím spíše na ochlazení. Mořskou vodu na pláži moc pít nemohu, nedá se to," uchechtla jsem se. Ano, byla to vážně konina myslet si, že by vlk mohl vyžít ze slané vody. Já sama jsem to taky mnohdy vyzkoušela a nikdy se to neosvědčilo.
Moje tlapy se bořily v písku a já cítila, že přecházíme ze zátoky do oné pouště. Byla jsem tím docela fascinovaná, na takové přechody z biomu na biom jsem opravdu nebyla zvyklá. "Nebála. Věřila jsem si. A docela mě to i bavilo, protože mě smečka nikdy nenechala ve štychu," pověděla jsem. "Kdo je Wua?" zeptala jsem se dodatečně. Možná jsem teď vypadala jako blbec, ale hodilo se to vědět. Určitě jo.

//Poušť