Příspěvky uživatele

"Poušť u moře? Tak na to jsem u nás zvyklá skutečně nebyla," zasmála jsem se tomu, absolutně jsem neměla ponětí, jak si toto představit. Připadalo mi, že pláž a poušť jsou dvě naprosto rozdílné oblasti, přestože obě měly písčitý podklad, což byla jejich společná věc. Ale mezi palmami a kaktusy jsem vnímala skutečné rozdíly, až bych řekla skoro protiklady. "Takže je tam i dosti vody, skvělé," už jsem se jenom umívala, nesmála se. Vidět mě se smát nebylo nic běžného, i tak.
"Počkej, takže bych se kaktusovému poli měla vyhnout, chápu. Kaktusy znám, vím co jsou zač, neboj," mrkla jsem na ni a popoběhla za ní. Opravdu vypadala, že mi to tady chce ukázat a dovést mě tam, jak sama tvrdila. Já jsem se tomu nebránila. Nová známost, nové zážitky a... dost možná taky nový domov? To se uvidí...
"No, nad tím jsem nikdy nepřemýšlela, ale myslím že jsem dost rychlá a mrštná. U nás jsem často sloužila jako návnada pro protivníka, téměř se nestalo, aby se někomu podařilo mě polapit," pověděla jsem mírně hrdě. "Taky plánuju trénovat svou magickou schopnost, abych brzo byla sestrou matky přírody," pověděla jsem vznešeným hlasem a podívala se do vzduchu, kousek nad sebe. Zasoustředila jsem se, povedlo se mi pohnout trávou kolem sebe.
Opět jsem se rozešla za Tiarou, vedla mě k Zátoce. To jsem ještě poznala. Čekala jsem, kam naše cesta povede odtud.

//Tichá zátoka

Pokud tam smečka není, možná bych mohla zkusit založit novou... ale tlapu na srdce, který vlk by dobrovolně žil v poušti, mimo nás, co jsme na ní vyrůstali? napadlo mě, což na mé tváři vytvořilo mírný úšklebek. Celé to bylo dost zajímavé, že jsem chtěla dobrovolně žít v krajích nesnesitelného horka, minima vody a dosti omezené potravy. Byla jsem na to zvyklá a bylo pro mě nepřirozené spíše právě toto prostředí, ve kterém jsem se právě nacházela.
"No, to mi povídej. Také jsem si to vyzkoušela na vlastní chvíli," pověděla jsem ladným, libozvučným a vysokým hlasem, který pro mě byl takřka typický. Postavila jsem se a protáhla se, aby věděla Tiara, že jsem připravená na cestu. "Ač jsem o něco takového nedávno přišla, ráda bych v tom pokračovala jen s tím rozdílem, že se už nehodlám ohlížet zpět. Začít znovu, asi chápeš jak to myslím," pousmála jsem se nakonec a začala volně pohupovat ocasem.

"Vidíš. Já jsem slušná, narozdíl od některých, které jsem potkala tam, odkud pocházím," vzpomínala jsem na ty členy naší smečky, kteří si vodili cizince na území a ti se poté chovali, jako by jim to tam patřilo. Ano, v tomto případě se mi skutečně nelíbilo, když nám někdo lezl na území. Takyže za to byli dotyční patřičně potrestáni. vzpomněla jsem si a obtočila ocas kolem předních tlap, v sedě.
"To, zda půjdu opět do smečky, se ještě budu rozhodovat. Ale pravda je, že hledám místo, kde bych se mohla zabydlet. A vysoké teploty a písek se mi jeví jako ideální," přiznala jsem. Ne vždy jsem měla náladu o sobě mluvit, ale v tomto případě jsem věděla, že to až tak neuškodí. Proč by taky mělo, že? Tiara nevypadala jako kdovíjak nebezpečná vlčka a i přestože se představila jako průzkumník, bylo mi jasné, že informace o mě sbírat nebude. Jsem cizinka, takže na život v jejich smečce nemám pražádný vliv.
Její vykládání jsem poslouchala. Věděla jsem, jaké je to být průzkumník, vždy jsem ve své domovské smečce chtěla plnit tuto funkci. To jsem si už ale nechala pro sebe a jen jsem souhlasně pokývala hlavou, čekajíc, kam mě vlčka zavede. "Ty tu jsi od narození?" položila jsem ji otázku pro změnu já.

Posadila jsem se konečně naproti vlčici a zvedla tlapu. Uvažovala jsem hluboce, co na to jenom říct. Zdálo se, že moje společnice je upovídaná více, než já a to mi vyhovovalo. Nezdálo se totiž, že by vypadala jako někdo, kdo nutně potřebuje moje vyjádření na všechno. Už jen z tohoto důvodu se mi líbila.
Přešlápla jsem a na okamžik se zamyslela, zda se vůbec chci vrátit domů. Putovala jsem přece právě proto, že jsem domov chtěla opustit, nebo ne? Pomalu jsem na svuj starý život zapomínala. A co na tom bylo nejlepší, že mě to vůbec nemrzelo.
Potom jsem se chvíli odmlčela a nechala hovořit Tiaru. V něčem mohla mít pravdu, v jiných věcech se naše názory rozcházely. Na magii jswm jen pokývala hlavou. Byla jsem jedna z těch, která přišla z území, kdw magie existovala.
"A vidíš? Mně zase učili, že v blízkosti území nepořádek a hluk bez závažného důvodu je nepřípustný," pověděla jsem. Bylo zajímavé srovnávat pravidla na dvou naprosto odlišných územích. "Měli jsme tam totiž spoustu vlků, které neklid rušil. Učili nás, že když něco chceme, máme si pro to jít," dodala jsem pevným, odvážným hlasem. A tak to bylo. V poušti se vše nepříjemně rozléhalo, takže hulákat na jejím okraji či někde uprostřed nepřipadalo v úvahu. "Ale bez obav. Na území ti nepolezu. Zajímá mě spíše ta poušť. Byla jsem na ni zvyklá. Zpět domů se skutečně nechystám," ujistila jsem Tiaru nakonec a tak trochu ji naznačila, že bych ráda znala směr cesty tam.

"Takže jsem to vyhrála říkáš, jo," uchechtla jsem se, jakmile jsem vyslovila první sarkastickou větu od doby, co jsem se probudila. Nebo to byla pouze ironie? Těžko říci. Ano, byla pravda, že když jsem se rozhlédla, tak to tu bylo krásné. Ale upřímně jsem pochybovala, že všude po tomto území jsou zlatavé stromy a tak. Ale uznávám, že nebýt toho dotěrného deště, nazývala bych to rájem. "Hm, máte tu příliš vlhko. Nemáte tady někde náhodou třeba nějakou poušť?" zeptala jsem se, ale dosti jsem o tom pochybovala. No jasně, byla to blbost! Toto se zdál být úplně jiný pás než ten, na který jsem byla skutečně zvyklá.
"Ahoj Tiaro, já jsem Indora," vybavila jsem si najednou své jméno. "A nejsem členkou ničeho... tedy, už ne," pověděla jsem pevným hlasem. Nechtěla jsem mít žádnou spojitost s mým předchozím domovem, ač se vzpomínka na něj v mé hlavě pomalu vytrácela. Bylo to dávno.
"Aha, tak s tou smečkou bych nerada přišla do potyčky. Je zakázáno cizincům vstupovat na její území?" optala jsem se. Informovanost se vždy hodila, proto jsem se rozhodla, že budu sbírat informace, co to půjde.

Skutečně jsem měla pocit, že jsem někde ve snu, v nebi, nebo ráji. Taky mě docela dost zajímalo, za co jsem se tu ocitla, nebo čí vinou. Nebyla jsem nikdy žádné příliš zlatíčko, ač jsem tak mohla působit na většinu svého okolí.
Zacítila jsem prazvláštní pach. Byl jiný, než ty ostatní nevýrazné. Chvíli trvalo, než mi docvaklo, že patří stejnému druhu, jako jsem já. Začínala jsem se rozkoukávat a uvědomovat si svou existenci, konečně. Zatřepala jsem hlavou, jakmile se mi od ušních boltců odrazil čísi hlas a otočila se k němu. Byla jsem velmi obezřetná, přestože dotyčná zněla velice přátelsky. Mohla to být past - stejně jako kdykoli všechno.
Otočila jsem se přímo k ní a posadila se. Jednu tlapku jsem pozvedla a taky se pousmála. Nebyla jsem však tak vřelá a energická, jako ona. "Ahoj, ano, dalo by se to říct. Vůbec si nepamatuji, jak jsem se sem dostala a kdeže to vlastně jsem," promluvila jsem velmi vysokým, až vznešeným tónem hlasu, ale kupodivu jsem u toho nepůsobila nějak povýšeně nebo namyšleně, naopak.

Probudila jsem se. Ano, skutečně, zjistila jsem, že jsem ještě naživu a dost mě to zaráželo. V prvních chvílích jsem byla skutečně zmatená. Neměla jsem tušení kde to jsem, a vlastně ani kým jsem. Protáhla jsem se a rozhlédla se kolem sebe. Až když jsem se poprvé pohla, zjistila jsem, že mám mokré tlapy - téměř po břicho. Podívala jsem se kolem sebe, ale nikde poblíž jsem vodu neviděla. Neměla jsem tušení, co se stalo, či kde jsem se tu ocitla. Tiše jsem si povzdechla a rozešla se nějakým libovolným směrem. Snad tady někoho potkám... tedy... myslím někoho, kdo to tu zná, druhej ztracenej by mi moc nepomohl. napadlo mě. Jen co jsem se rozkráčela, najednou se pod mou tlapou zjevil kořen a já se - jak široká, tak dlouhá, natáhla na zem. Zatřepala jsem hlavou a opět jsem se postavila. "Nemehlo," zaklela jsem si přísně sama pro sebe. Však jen polohlasně.