Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Neodpovídala jsem, protože si to odvodila sama. Zřejmě jsem nebyla jediná, komu se zbarvení jí a její sestry nějak nepozdávalo. "Jistě, omlouvám se, to nebylo zrovna taktní," řekla jsem a odvrátila pohled od jejího kožichu, abych ho zase upřela na hvězdy. Pokud byly pouze dvě a jejich rodiče měli hodně rozdílné barvy, dávalo to smysl. na její slova díků jsem kývla. "Je to jen fér. ty jsi mi taky dost pomohla, tak bych ti to mohla nějak oplatit, ne?" Mírně jsem se na ni pousmála. Sice jsem si nemyslela, že v téhle věci budu moc užitečná, ale vlk nikdy nevěděl. Náhody se děly. "Mám i jednu sestru, co je zrzavá," řekla jsem, "ale většina z nás je takhle šedá. Myslím, že kdybys nás viděla vedle sebe, tak na první pohled poznáš, že jsme příbuzní." Nejen že jsme měli podobné barvy, ale měli jsme i podobné značky na kožichu. A když už jsme mluvili o vzhledu... "Co to vlastně máš na krku? Nepamatuju si, že bych někdy viděla vlka, který by něco takového nosil."

"Byla by to docela smůla tu ze všech těch vlků, co tu podle toho množství pachů jsou narazit podruhé zrovna na něj, co?" uchechtla jsem se. ne, byla jsme si docela jistá, že ho už znova nepotkám, to by byla moc velká náhoda. navíc jsem pochybovala, že kdyby na mě ten vlk narazil, že by si přišel znova pokecat.
Rainin popis její sestry mě přiměl znova na ni pohlédnout a zamračit se. měla jsem však dost taktu, abych se nezeptala, jestli jsou opravdu příbuzné, nebo jestli si je jistá, že jsou skutečně sestry. Já jsme sice také měla dva zrzavé sourozence, jenže jsme věděla, že to byli sourozenci jen poloviční. "Pokud ano, tak ti přeju hodně štěstí s jejím hledáním," řekla jsme upřímně, "kdybych na ni narazila, zmíním se jí o tobě." Dva vlci někoho najdou snáz, než jeden, že? To, co však řekla dál, mě zaujalo. "Myslíš... myslíš, že by se tady mohl objevit i nějaký z mých sourozenců?"

Přikývla jsem. "Tomu rozumím. Ne každý alfa pohlíží na tuláky, kteří se zatoulají na území, přívětivě." naše smečka na tuláky taky nepohlížela přívětivě. kdo přišel, riskoval, že už odtamtud neodejde, a ne proto, že by byl přijatý do smečky. Opravdu jsme doufala, že je tomu tady tak jinak. bylo tu však dost potravy, co jsme tak vypozorovala, takže jsme měla jistou naději, že tu budou tolerantnější. To ale také nebylo nic, o čem bych chtěla Rain vyprávět. "Ne, to nebylo." souhlasila jsem. Hádat se se mnou ten vlk ještě chvíli, dostal by po tlamě. A nepřekvapilo by mě, kdyby po tlamě dostal i později, od někoho jiného, protože jsem nepochybovala, že se takové chování moc vlkům líbit nebude. "Kromě tebe jsem tu žádnou vlčici nepotkala. Jak se jmenuje a vypadá?" zeptala jsem se. Pokud ji ztratila před lety, pochybovala jsem sice, že ji ještě najde, ale co se stane, když se zeptám? Naděje umírala poslední. Co já bych dala za to, abych viděla své sourozence. Všichni byli ztracení, minimálně jeden z nich mrtvý, ne-li víc.

Tak to vypadalo, že si tu chvilku posedíme. nevadilo mi to. Zvedla jsme hlavu k obloze a zadívala se na hvězdy. Dnes byla nádherně jasná noc, radost pohledět. V duchu jsem vyjmenovávala známá souhvězdí a prohlížela si ta neznámá. Kdo ví, jak daleko jsme mohla být od domova... Ale to už přece můj domov nebyl. Opustila jsme ho dobrovolně, abych hledala štěstí jinde. nehodlala jsme se tam vracet. "Říkala jsi, že je to tvůj dobrý přítel," podotkla jsem, "pokud i tady přátelství znamená to samé, co u nás doma, tak by s tím neměl mít problém, ne?" Co by to bylo za dobrého přítele, kdyby ji zraněnou z území vyhnal? Měla vůbec ta smečka nějakého léčitele, kterého nám mohl poskytnout? Tak či tak, doufala jsem, že Rain hned nezmizí, jen co dojdeme na území a předá mě alfovi. Nemohla jsme tvrdit, že jsem toužila být úplně sama před smečkou cizích vlků, i když bych to nahlas nepřiznala. Docela se mi zamlouvala a i když bych ji asi vyloženě nenazvala kamarádkou, byla ten nejbližší vlk, kterého jsme tu měla. "Jednoho takového spratka," ušklíbla jsem se. "Nejdřív do mě vrazil a pak si na mě otevíral tlamu, že prý já nekoukám, kam jdu."

---> Mlžné pláně

Až teď jsme se konečně vymotaly z mlhy. Cestou jsem sice měla pocit, že chodíme v kruhu a že bychom měly zatočit, ale Rain vypadala, že ví, co dělá, takže jsme prostě držela tlamu a šla za ní. Zpochybňovat názor někoho zkušenějšího, ať už jsme si myslela, co chtěla, byl holý nerozum. nelíbilo se mi však, jak moc jsme tu musela spoléhat na někoho dalšího. Bez ní bych se mohla motat v mlze hodiny, bez ní bych netušila, kam mám jít a kde hledat smečku, navíc bylo dost možné, že budu potřebovat její slovo, aby se za mě zaručila, abych vůbec dostala ve smečce šanci. To jsem nevěděla, ale nepřekvapilo by mě to. Dávala jsem si rozhodně dobrý pozor, aby se mi nikam nezatoulala, ještě lepší, než předtím, teď když jsem věděla, jak snadno se dá v mlze ztratit. A pak jsme došly k vodě a konečně se dostaly z mlhy. Podívala jsem se směrem, kterým ukazovala. V dálce byly skutečně vidět siluety stromů. "Vidím ho," řekla jsem. "Jistě, můžeme si chvíli odpočinout." nenápadně jsem si ji prohlédla, ale její zranění nevypadala, že by krvácela a pokud ano, tak jen trošku. Ztratila ale docela dost krve, co jsem tak usuzovala podle toho, co jsem jí vypláchla z kožichu. ne tolik, aby ji to snad ohrozilo na životě, ale ani to nebylo úplně zanedbatelné. Navíc kdo ví, čím ta puma proběhla. Do zranění se mohla dostat infekce. "Nemáme kam spěchat," ujistila jsme ji a posadila se do písku. "Až budeš chtít pokračovat, tak řekni." Poslední, co jsem potřebovala, bylo, aby se mi cestou složila. I kdybych dokázala dorazit do smečky sama, nechtěla jsem tu sama cestovat a ani jsme ji nechtěla nechávat zraněnou samotnou. Když už nic jiného, měla jsme pocit, že jí alespoň tohle dlužím za to, kolik ona pomohla mně.

---> Oblouky bohů

Takže dávalo smysl, že se sem zatoulala puma. V téhle mlze se snadno ztratil každý, nejen my vlci. Ovšem nebyla nikde tady poblíž a Rain jí utekla, takže snad nebylo potřeba se jí bát. Možná by si na dvě plně vzrostlé vlčice ani netroufla.
Rain řekla, že to zvládne. Nechala jsme to na jejím posouzení, při nejhorším jsme se mohly někde zastavit a odpočinout si, kdyby se ukázalo, že je to problém. "Tak nás tedy veď," řekla jsem a vyrazila. Už to bylo jen pár kroků? To bylo dobře. Doufala jsme však že ta její smečka nesídlí v téhle mlze. Bylo by to velmi nestrategické místo a patrně bych si přidání se do ní ještě rozmyslela, i když jsme nyní smečku opravdu potřebovala. Hlavně jsem se teď však nehodlala znova ztratit.

---> Tichá zátoka

Takže žádná nestvůra, ale docela obyčejná puma. S těmi už jsem měla také zkušenosti a dokázala jsme si snadno představit, že by zaútočila na osamělého vlka. Jeden vlk proti pumě neměl příliš mnoho šancí. Zjevně ani takový schopný vlk se spoustou podivných magií, jako Rain, jak jsem hádala podle jejích zranění a podle toho, že jí musela utéct do vzduchu. "Tady na pláni bych je nečekala," řekla jsem, "jsou tu poblíž nějaké hory, z kterých se mohla zatoulat?" Na její slova díků jsem pouze přikývla. Ona pomáhala mě, bylo jen fér, abych jí to oplatila. "Pokud se na to cítíš, tak můžeme rovnou vyrazit. Bude to lepší, než tu zbytečně otálet." Nemohla jsem se dočkat, až z té mlhy vypadnu, navíc Rain nevypadala, že by se hodlala složit a její zranění se nezdála být tak vážná. Stála stále na nohou a to docela pevně, pokud jsem se odvažovala soudit. navíc doletěla až sem.

---> Mlžné pláně

Už jsem se chtěla rozhodnout, že se prostě vydám jedním směrem a budu doufat, když tu se na mě něco sneslo z nebe. Pokusila jsem se prchnout za jeden z kamenů. Byl tohle můj konec? přišly si pro mě nestvůry, které konečně zjistily, jak snadný terč jsem? Ale ne. Velice rychle jsme si uvědomila, že to, co tady přistálo, nebyla nestvůra, ale vlk. Velmi známý vlk. "Rain?" vykoukla jsem zpoza kamene a pak vylezla a snažila se tvářit jakože jsem za něj ani nikdy nezalezla, že jsme se rozhodně nepolekala jako malé štěně, které prvně vidí myš. "Ty jsi skutečně samé překvapení..." Vlk, který umí létat. Co udělá příště, začne chrlit oheň? "Už jsem si myslela, že jsi se dočista vypařila a ty sem doslova spadneš z nebe." Můj zrak padl na krví slepený kožich. takže jsme to nebyla já, kdo potkal nějakou nestvůru, jak to tak vypadalo. "Jistě, ukaž. Co jsi to vyváděla?" Už jsem nejednou pomáhala vlkům, co se zranili při lovu, takže i když jsem nebyla expert, nějaké zkušenosti jsme měla. přistoupila jsem k ní a přehodnotila situaci. Krev byla už z části zaschlá a já nijak netoužila mít tlamu plnou cizí krve, takže jsem se rozhodla pro alternativu a sáhla po vlastní magii. Nesnažila jsem se o nic velkého, jen jsem vytvořila malou kouli vody, vybalancovala ji na jejím kožichu, lehce ji rozvířila a začala zaschlou krev smývat. nebylo to zrovna nejelegantnější a chvíli mi trvalo, než se mi podařilo co jsme zamýšlela (ovšem bez toho, abych Rain omylem zmáčela, na což jsem byla hrdá), ale docela se mi to podařilo. Pak jsem se do rány pustila jazykem, opatrně, abych nestrhla již vytvořené strupy a abych jí neublížila ještě víc, ale zároveň tak, aby to mělo nějaký smysl. Výsledek byl docela dobrý. "Myslím, že líp to nesvedu, ale mělo by to stačit. Pokud ta smečka, o které jsi mluvila, není daleko, myslím, že by bylo lepší, kdyby se ti an to podíval nějaký léčitel."

---> Mlžné pláně

Jenže to zpátky nebylo. Sotva jsme si začala myslet, že před sebou uvidím vytoužené fialové stromy, ocitla jsem se... co tohle vůbec bylo? Nějaký podivný kruh z kamenů, popsaných znaky, které nemohla vytvořit vlčí tlapa. Srst na zádech se mi naježila. Tohle místo... Rozhlédla jsem se, ovšem moje oči nedokázaly proniknout mlhou dál, než sotva na pár metrů. "Rain?" zamumlala jsem. Nemyslela jsme si však, že ji tu najdu, jinými slovy, byla jsme ztracená. na smečku jsem tedy rovnou mohla zapomenout, a stejně tak na doprovod, protože jsem byla zase sama za sebe. Sotva to vypadalo, že mám nad svým životem opět trochu kontroly, alespoň tak, jak to tenhle svět umožňoval, opět mi to bylo vyrváno z tlapek. Povzdechla jsme si. Pozitivní na tom bylo, že se mě nic nesnažilo sežrat. zatím.

---> Kvetoucí louka (přes Začarovaný les)

Hlava mi z toho všeho šla kolem. Už jsme byla k tomu množství informací tak otupělá, že mojí jedinou reakcí bylo pouhé: "Hm." a přešla jsme to, jako by se nechumelilo. Víc magií. Nejen elementy. Magie, o kterých nikdo nikdy neslyšel... Na nic víc jsme se neptala. Vlastně jsme teď celkově nechávala mluvení hlavně na ní. Ztratila jsem se ve vlastních myšlenkách a šla za ní spíš tak nějak automaticky. Nečekala jsem přece, že bych se tu mohla ztratit, když byla hned přede mnou, že? Jenže jak se ukázalo, to byla chyba. "A je ještě něco, co bych měla o místní flóře vědě..." Můj hlas vyzněl do prázdna. zastavila jsem a rozhlédla se. Rain nikde. Najednou se po ní dočista slehla zem. "Rain?" řekla jsem do mlhy. "Rain!" Nemohla přece jen tak zmizet. Nemohla být daleko! Potřebovala jsem, aby mi ukázala cestu z mlhy, aby mi ukázala kde je smečka, a... potřebovala jsem někoho, s kým se dalo alespoň trošku bavit. Ale ne, skutečně byla pryč. Neslyšela jsme ničí hlas ani ničí kroky, byla jsme v mlze úplně sama. Musela jsme odsud pryč. Zpátky do lesa, ano! Ten určitě najdu, teď jsme tam byly, nemohl být daleko. Otočila jsem se a vyrazila rychlým krokem tam, kudy jsme si myslela, že je zpátky.

---> Oblouky bohů

---> Nížina hojnosti (přes hraniční pohoří)

Ocenila jsem, že jsme nemusely znova překračovat hory . Tedy alespoň značnou část hor. Voda, bláto a štěrk uměly vytvořit opravdu nepříjemnou kombinaci, snad jen rozbředlý sníh nebo led by mohly být horší, ale to teď v létě naštěstí nehrozilo, pokud bychom nešplhaly až úplně nahoru. Navíc byla tma a i když noční vidění značně pomáhalo, na výstupy v horách bylo vždy lepší denní světlo.
Brzy jsme se dostaly na louku na jih od lesa, který mi byl povědomý. Musel to být ten samý les, kde jsem potkala toho prašivého tuláka s nevymáchanou hubou. Támhle byly hory, za nimi ledové pláně, už jsem se tu začínala orientovat, alespoň co se téhle části ostrova týkalo. Bylo důležité vědět, kde jsem. Když jsme procházely loukou, sem tam jsem chňapla po nějaké světlušce, která se dostala příliš blízko. Rain, jak se zdálo, se ale zabavila po svém. Přimhouřila jsem oči před tou náhlou září. "Co je tohle za magii?" To nebyl žádný z elementů? Ani vlci s ohněm neuměli takhle svítit, navíc pokud jsem si pamatovala, Raininy oči byly zelené, měla by tedy ovládat zemi.Rozhodně by neměla umět... Tohle. Vždyť svítila víc, jak ty světlušky! Vypadalo to však působivě, to se muselo nechat, a rozhodně jsme si nestěžovala, že jsem v lese viděla pod nohy. "Ještě mi řekni, že tu kytky žerou vlky," zamumlala jsem, když zmínila hýbající se stromy. Už mě to pomalu ale jistě přestávalo překvapovat. Neměla jsem energii se všemu divit a na všechno nadávat, když toho tu bylo tolik.

---> Mlžné pláně (přes Začarovaný les)

"Přesto si myslím, že pro ni máš nějaké důkazy nebo důvod, proč si to myslíš," řekla jsem. Hypotézy přece nevznikají jen tak z ničeho, ale po zvážení toho, co se vědělo. A poté se pro ni hledaly důkazy nebo něco, co by ji vyvrátilo. S těmi bohy bych si ráda promluvila. Ráda bych se zeptala, co je to napadlo, že mě sem přivedli. Jistě, patrně to tu přežiju, ale co z toho kdo měl? Nepřipadala jsme si natolik zajímavá, aby museli bohové zasahovat do mého života. Vlastně bych jejich pozornost vůbec neupoutávala, pokud bych o tom mohla rozhodovat.
Rain souhlasila, že mě zavede do Zlaté smečky. Byla sice už tma ale nebyla jsem unavená a teď jsme se najedly, takže jsem proti plánu, že bychom vyrazily rovnou, nic nenamítala. Čím dřív, tím líp. Terén byl sice po bouřce takový nic moc, ale nemohla jsme mít všechno, navíc jsem jí důvěřovala, že nás nepotáhne příliš složitým terénem. "Pojďme tedy." Vyrazila jsem rovnou za ní a do hor.

---> Kvetoucí louka (přes Hraniční pohoří)

"Takže jsme tu proto, že se nudí a my jsme se jim hodili do sbírky. Děkuju pěkně, nechci být hračka nějakého boha, o kterém jsem navíc prvně slyšela pár minut zpátky." Jenže jsme si mohla stěžovat a nadávat jak jsem chtěla, nemohla jsem s tím udělat vůbec, ale vůbec nic. Rozhodně to není za trest? Zatím mi to tak nepřipadalo. Setkání s Rain bylo to jediné dobré, co se mi tu zatím stalo, a to už jsem tu musela být alespoň několik měsíců.
Ovšem nyní k tomu, co bylo momentálně asi nejdůležitější. "Přikývla jsem na to, co mi řekla. "Myslím, že by bylo lepší neriskovat neznámou smečku, když jsou jiné alternativy. Byla bys ochotná mě do té Zlaté smečky dovést?" Pokud byl alfa vždy otevřený novým přírůstkům, hádala jsem, že bych tam mohla mít šanci. Sice jsem o tomhle světě moc nevěděla a moje magie tu patrně také nedosahovala té úrovně, jaké by měla, ale i bez ní jsme měla dost co nabídnout. Lov tu byl stejný jako kdekoli jinde a sever tu měli také, takže se tenhle svět nemohl tolik lišit od toho, co jsem doteď znala. A co nevím, to se jistě dokážu doučit. Uměla jsem se přizpůsobit. Musela jsme se přizpůsobit, pokud jsem chtěla přežít.

Vůbec jsem nepobírala, jak jsem se sem mohla dostat suchou tlapou. Čím déle jsme tu byla, tím méně se mi tu líbilo, protože mi už teď bylo jasné, že moje dovednosti, s kterými jsem přežívala doteď, mi dost možná nebudou stačit. Obzvlášť pokud se tudy budu potloukat na vlastní pěst, neznalá toho, jak to tu chodí. S Rain to bylo něco jiného, s Rain jsem se cítila bezpečně, ale nemohla jsem přece chtít - ne, nebyla jsem ochotná připustit - že by mě musela následovat zbytek mého života. Nepřenesla bych přes srdce být takhle na někoho závislá, když jsem se vždy spoléhala hlavně na vlastní schopnosti. Potřebovala jsem smečku a to rychle.
Jne kdybych tušila, zda tu jsou nějaké, které by byly schopné přijmout do svých řad cizí vlčici. Tohle bylo něco, s čím jsme žádné zkušenosti neměla, ačkoli bych je teď zoufale potřebovala. "Proč?" zeptala jsem se tiše. "Co jsme jim kdy udělala? Já se nikoho neprosila, abych se dostala na ostrov, odkud se pomalu nedá dostat, a kde řádí monstra." Copak jsme neměla žádné slovo ve vlastním osudu? Ne, jistěže ne. nikdy jsme ho neměla, proč by to mělo být po odchodu ze smečky jiné? pro sebe jsem se uchechtla. To ode mě bylo naivní. Vždyť jsme si nemohla předtím vybrat ani partnera, tak jsem si teď pro změnu nemohla vybrat místo k životu. Povzdechla jsem si, ale radši už k tomu nic neříkala. Bylo to docela bezvýchodné. "Pověz mi, nevíš, jestli tu jsou nějaké smečky, které by byly ochotné přijmout tulačku?"

Já si byla docela jistá, že to vratné zboží nebylo. Měla jsme zůstat u starých způsobů, tak jak to do mě odmalička vtloukali. tradice byly potřeba, tradice byly důležité a existovaly z nějakého důvodu, i kdybych mu zrovna nerozuměla. Nic jsme o tomhle světě nevěděla a stejně jsme šla a vypila nějakou neznámou sustanci jen proto, že to Rain, kterou jsem považovala za světaznalou a zkušenější, udělala taky. Ale já se umím použit ze svých chyb, znova jsme to nehodlala udělat. S tím, co mi provedl, si poradím... nějak. Tak jako vždycky. Vždycky jsem si se vším poradila, byla jsem silná a schopná a už jsem se vypořádala s horšími věcmi. Bude to sice práce navíc, kterou jsme si zařídila vlastní nerozvážností, ale tak ať, poučí se z toho, dám to do pořádku a půjdu dál, hezky podle starých pravidel, žádné novoty.
Jenže než jsem stihla opět nabýt nějaký vnitřní klid a ujistit sebe samu, že je vše vlasně v pořádku, Rain začala o monstrech. "Nadpřirozené jevy..." hlesla jsem. "Proč se odsud prostě neodstěhujete? Vždyť je to jen tahle oblast, došla jsem sem naprosto snadno, stačí jít trochu na sever a pryč..." kdo s půlkou mozku by zůstával tam, kde se to hemží nestvůrami? "Počkej, ostrovy? To je ale nesmysl, přišla jsem sem suchou tlapou, rozhodně jsem nemusela plavat." Ani jsme si nevšimla, že se ke mě přiblížila, jakže když se mě dotkla, trochu jsem sebou cukla, ale pak jsem ji nechala. Povzdechla jsme si, když navrhla, ať to zkusím znova. "Teď to už rozhodně zkoušet nebudu, až později. Už se toho nezbavím, takže se s tím budu muset naučit žít." nebyla jsem v magii žádný nováček, věděla jsem, že když jsem rozhozená, nemá cenu to zkoušet znova. Sotva jsme se dokázala soustředit, když na mě chrlila takové množství věcí, které jsme sotva stíhala zpracovat.