Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zdálo se, že Nyctea malému hnědému vlčeti tak úplně nevěří, alespoň když mluvilo o příšeře, nevypadala moc přesvědčeně. Když ovšem zaslechla důkaz jeho slov, jednala rychle a efektivně. Vlče překvapeně kníkne, když ho vlčice popadne za krk, což od někoho jiného než od vlastní matky nečekalo, ale nijak nenamítá, samo se do sněhu těžce bořilo, čehož je teď ušetřeno. Houpá se jí u tlamy, jak Nyctea nabrala rychlost, a ač netušila, kam přesně běží, utíkala co jí nohy stačily. Chvílemi se musela brodit sněhovou pokrývkou, ale kupodivu ne na dlouho - černé mračna, která s sebou nepřinášela jen noc, ale i déšť, svůj náklad právě vyklopila, takže byli oba vlci promočení, zmrzlí a sníh na zemi začal ledovatět. I tak se ovšem nezdálo, že by se hlas, stále volající Kde?!, nějak vzdaloval a teď ještě hrozilo, že je spatří, jelikož postupně přestala bránit sněhová clona a nebe osvětlovaly blesky.
Hnědé vlčátko visící z Nycteiny tlamy se pokouší něco zahlédnout a tím, jak hýbe hlavičkou, sebou cuká ještě víc. "Andílku, rychleji! Je za námi!" Vyhrkne vyděšeně a chvějící se tlapkou ukazuje někam za ně, což se mu díky otřesům a pozici moc nedaří. Vidím! VIDÍM!! Zahřmí příšera rozzlobeně, a jak se blíží, je pod tlapkami cítit dunění země. Blýskne blesk, který na okamžik odhalí cestu před nimi, jinak zahalenou tmou. Jde o ledovou skálu vysokou jako průměrný stromek a širokou asi jako pět takových stromů položených podélně vedle sebe. Není možné z Nycteina pohledu určit, jak široká je z dalších stran, možná je to jen převis a možná ledový kopec... Vidím!

"Ale i tak jsi tady v takové bouři, to znamená, že jsi sem zamířila kvůli mě. Protože jsi nejdřív vyslyšela mé modlitby. A to bys zvládla jen kdybys byla můj strážný anděl." Vysvětlí maličký svou nezvratnou logiku zcela sebejistě, což je na to, jaký má strach, celkem výkon. "Ano, chci. Měli bychom jít pryč. Co nejdál od něho. On mě najde, určitě ano." Kňučí vyděšeně svým vysokým hláskem a otře si tvářičku o Nyctein kožíšek, jakoby ji chtěl popohnat, aby rychle roztáhla křídla a zanesla ho pryč, sám se ovšem ke vstávání nemá. "Jo, zlá příšera." Zamumlá zcela přesvědčeně, takže je jasné, že když si myslí, že je to velká zlá příšera, tak velká a zlá opravdu je. Důvěřivě na vlčici pohlédne plný naděje, její sebejistá slova na něj udělala dojem, dokonce se i přestal tak strašně třást. "Tak jo, já se nebojím. Ale... stejně bychom měli jít pryč. Najde mě a bude se zlobit."
Při každém zadutí větru se malé vlče přikrčilo a jakoby scvrklo, jelikož mu každé připadalo jako řev. Již se stmívalo a sníh stále nepřestával padat, ačkoli vítr jen maličko zeslábl. A do toho všeho planinou znovu zadul vítr, tak mocně, že se vlče zase roztřáslo. Jenže po chvíli už mohla i vlčice poznat, že to není vítr. Nejprve to nebylo srozumitelné, ale ten zvuk začínal znít jako Kde?! Stále dokola se opakující a přibližující. "Už jde..." Zašeptá téměř neslyšně Nyctee do ucha. "Musíme pryč..." Hlesne plný úzkosti, zlatá očka upřená do sněhu před nimi.

Když už to vypadalo, že se Iris pokochá jejím jednáním s bohy, Thalia se najednou začala obávat a pomalu ustupovala. Zatracená pozemská nejistota, copak je to takový problém? "Je to na tobě, Thal, já tě nenutím. Je možné, že je to risk, buď to můžeš zkusit a vynese ti to štěstí, nebo se třeba ani nic nestane. A nebo můžeš prostě odejít, ale je možné, že budeš v budoucnu své volby litovat. Je to na tobě." Počká stále na místě, zatímco se Thal zvedne a celé srocení kamenů obejde. "Nebyl pro mě problém se podělit, snad ti to k něčemu bylo..." Odvětí na její přátelské lichocení. Nastraží uši na fakt, že by tu Thal ještě ráda zůstala a váhavě kývne hlavou. Ale sakra, takže to vzdala, zábava nebude a teď se s ní ještě budu muset bavit? Ah, že já se zjevovala, co když si bude chtít povídat o normálních vlčích problémech? Prosím, hlavně ať to není o klucích... "Jo, to máš pravdu. Tajemnost a kouzelnost tohoto místa mě přímo nabíjí energií. Ale i tak mi pověz - i když to zkoušet nechceš - co by sis přála, kdyby ses nebála rizika?" Stejně ji to zajímá, přání vlků jsou pro Iris rozhodně stále zajímavější, než třeba téma kluků. Hlavně proto, že ona už žádného partnera mít nebude, zatímco všelijaké prosby slýchá dost často a je na ně zvyklá.

Vlče po Nyctee zmateně střelí pohledem. "Musíš být, jinak bys nevyslyšela mé modlitby a nepřišla mě zachránit." Vysvětlí jí třesoucím se hláskem, jakoby to byla naprostá samozřejmost a ona by mu neměla lhát o tak jasné věci jako jsou strážní andělé. S radostí si lehne k bílošedé vlčici a co nejvíc se zavrtá do jejího kožíšku, takže na něj alespoň z jedné strany jde teplo. Dál na ty dva sněží a vítr naráží na vše, co mu stojí v cestě. "On mě unesl! Unesl mě a zavřel, ale já - když mě přišel nakrmit, utekl jsem mu a on mě teď hledá." Roztřese se ještě víc, tentokrát je jasné, že důvodem není jen zima ale také strach a ještě více se přitiskne k Nyctee, takže už jí nejspíš trochu tlačí na žebra. "Nevím, kde jsou moji rodiče, ale bojím se. Vyvedeš mě odsud pryč? Chci pryč, co když nás najde? Je to velká příšera... Prosím, Andílku, bojím se..." Ke konci už jen ospale mumlá, ačkoli třas mu nedovolí, aby teď usnul.

Souhlasně na Thaliina slova přikyvuje, zatímco se v duchu raduje, jak lehce jí černá vlčice věří. Samozřejmě si pár věcí nechala pro sebe a pár si vymyslela, ale díky tomu uvidí, co s Thal udělají cizí bohové, jejichž památka zde stojí. "Díky, Thal." Poděkuje slušně, když jí tak dovolí říkat a dál vlčici pozoruje, netrpělivá, aby si už konečně vybrala. "To bys asi měla, pochybuju, že by se bohové objevili, kdybys přišla bez ničeho..." Přisvědčí s neveselým úsměvem, kterým opětuje ten Thaliin přátelský.
Na její zvídavou otázku, jejíž odpověď by mohla všechno zničit, Iris jen lhostejně pokrčí rameny. "Možné to klidně je, často se potkávám s celou řadou vlků, které často ani nepozdravím, jelikož každý spěcháme jinam. Možná už to někdy bylo, ale asi si zatím nevzpomenu..." Omluvně kývne hlavou takovým tím způsobem, že se ani nebude moc snažit. "Část z magie?" Zopakuje překvapeně jako papoušek, a pak pohlédne na oblé kameny v kruhu, z nichž jsou některé nebezpečně nakloněné. "No, bohužel je neznám tak dobře, ale čistě teoreticky by asi mohli... Pokud se chceš části své magie vzdát, můžeš to zkusit. Prostě jen přijdeš támhle doprostřed k tomu znaku a položíš tam oběť. Sice nevím, jak se pokládá magie, ale třeba když to jen řekneš..." Znovu pokrčí rameny a pozorně na Thal pohlédne. "Ale nezapomeň nejdřív vymyslet, co si přeješ a od koho, to je taky moc důležité. Slyšela jsem, že si jeden vlk přál být nejmocnějším ze všech vlků, ale vybral špatného boha, takže potom kvůli jeho přání zemřeli všichni jeho blízcí a on sám radši spáchal sebevraždu..." Historka je samozřejmě smyšlená a Iris na sebe může být pyšná za svou pohotovost a konverzační tón, jímž to řekla.

"Haló?!" Ozve se jí nazpátek tenký hlásek, který by se dal lehce splést s ozvěnou, kdyby ovšem nepokračoval. "Haló?! Já tu jsem! Pomoc!" Zaslechne Nyctea z toho samého směru, kterým se pomalu a opatrně rozešla. Znovu prořízne funění větru zavytí, tentokrát silnější a zoufalejší než před tím. Šedobílá vlčice z hnědými znaky pokračuje dál v cestě, kterou skoro nevidí díky cloně z padajícího sněhu až konečně pár metrů před sebou uvidí malou hnědou hroudičku. "Pomoc?" Kníkne z ní vyděšeně a z kopečku se oddělí hlavička vlčete se žlutýma očkama. Třese se zimou, ale když spatří Nycteu, opatrně se zvedne a rozeběhne se k ní. Se zoufalou prosbou vepsanou v očích se jí přitiskne k noze, jak se snaží zahřát. "Je mi, je mi zima... Ale věděl jsem, že mě někdo zachrání. Ty jsi můj strážný anděl, že? Moc, moc jsem se modlil." Mumlá jí do kožíšku, zatímco se k ní natiskne, nehledě na opatrnost, kterou by vůči cizím vlčicím měl cítit.

Vítr začal foukat a rozfoukával napadaný sníh všude kolem. Po chvíli začne i sněžit, což zapůsobí, že je ještě hůř vidět. Nyctea by si momentálně nejspíš nevšimla, kdyby ji pronásledovalo stádo muflonů, tak hustý sníh byl. Vlčice se zastavila u kusu ledu, trčícího k nebi. Vločky se jí pletli do jemné srsti a pomalu na ní tály, vítr skučel a narážel do ní všemi stranami. A do toho všeho se k jejímu sluchu doslechlo štkaní, které by klidně mohla považovat jen za ozvěnu či sluchovou iluzi. To postupně utichá, stejně jako na chvíli přestane foukat. A zrovna v tu chvíli se ozve zděšené zavytí, někde blízko od místa, na kterém Nyctea stojí. To poté zase přehluší další vlna větru.

Potěšeně se zaculí, když jí Thalia pochválí ocasní pera, sama Iris si myslí, že jí sluší. "No, já jsem dala bohyni bažanta, kterého jsem ulovila zrovna když jsem tudy šla. Měl zlomené křídlo, takže jsem ho snadno dostala a ač jsem ho chtěla sníst sama, když jsem to zde našla, nemohla jsem odolat a nepožádat o ta pera. Ale ty, jak vidím, žádnou kořist neneseš... No, obětovat můžeš cokoli, co tě napadne." Pokrčí neurčitě rameny. Nevypadalo to, že by to na Thalii udělalo nějaký dojem, ale dočkej času... "Já si myslím, že rozhodně, Thal! Můžu ti říkat Thal, že? No, když už tu jsi, byla by škoda toho nevyužít... klidně se může stát, že už sem nikdy netrefíš." Upozorní ji přátelsky a pokývne k obloukům, aby svá slova zdůraznila.

Thalia si očividně nebyla vědoma, že před ní stojí samotná bohyně ostrova a chovala se k Iris zcela normálně. Prohnaná bohyně toho ovšem umí využít... Ohlédne se na kameny, o kterých černá vlčice mluví a pak se podívá zpět, na již stojící Thalii. "Ale vždyť jeho funkci zná snad každý!" Podiví se s nevěřícným zakroucením hlavou a vybere si místo po boku vlčice, kde má dobrý výhled na Oblouky bohů. "Oh, měla jsem se hned představit - jsem Mia. A jak se jmenuješ ty?" Sice Thaliino jméno zná, ale to by nejspíš vzbudilo podezření. "Jinak, těmhle kamenům v kruhu se říká 'Oblouky bohů', takže jsi uhodla, mají v tom prsty bohové. Každý vyrytý znak je pro jiného, a když si někoho z nich vybereš a dáš jim támhle doprostřed nějakou oběť, splní ti přání. Kupříkladu já mám od bohyně Gaudii tahle skvělá pera." Vysvětlí s nadšeným úsměvem a potřese jimi, aby si je Thalia mohla dostatečně prohlédnout. "Tohle místo je dost vyhledávané, ale nenajde ho jen tak někdo - máš štěstí, že tu jsi. Příště už by se ti nemuselo ukázat, v tom je tak kouzelné!" Vysvětluje spokojeně dál a poočku sleduje, jaký to na Thal udělalo dojem.

Sem tam se potulující Iris se nakonec rozhodne ukotvit u Oblouku bohů, kde si prohlíží znaky cizích bohů a líně polehává na oblouku bohyně Amare. Zrovna když se drápkem pokoušela do kamene vyrýt iniciály svého jména, se z mlhy zjevila Thalia a začala toto místo zvědavě zkoumat. Iris ji ze svého vyvýšeného místa pozorovala, jak se černá vlčice potuluje a poté se posadí vně kruhu. Bohyně ještě chvíli čeká, zdali bude dělat něco zajímavého, jelikož toto místo má důležitý účel v přáních vlků, ale zatím to tak nevypadalo. Seskočí tedy na zem a zviditelní své tělo, takže Thalia před sebou může vidět bělostnou velkou vlčici s pavími pery. Zamyšleně Thalii přejede pohledem od hlavy až k tlapkám a tázavě nakloní hlavu na stranu. "Copak tu děláš?" Zeptá se jí tiše, nezní to výhružně, ale ani přátelsky. Pomalu začne černou vlčici obcházet a nespouští z ní oči, jakoby se bála, že jí každou chvíli uteče.

Poté, co se Larissa spolu s Nerem v medvědí podobě otočili a ušli pár metrů do lesa, z mohutné medvědice se stala zpět vlčice, znovu pro ni nepostřehnutelnou změnou. Jak to medvídě uvidí, vezme nohy na ramena a uteče mezi stromy - když je již neviděno, zmizí a na jeho místě se objeví neviditelný Nero, který po Iris káravě loupne pohledem. "No co, nemáš si vyskakovat. Taky jsem se chtěla trochu pobavit." Usměje se na něj Iris pobaveně a pohled stočí zpátky na Larissu. Ještě ji pohladí po hlavě, což vlčice vnímá jako lehký závan větru a způsobí, že se bez problémů vypořádá s postupným úbytkem mateřského instinktu. Napořád si ovšem bude pamatovat, jak hezké bylo se starat o mládě.

Larissa: 30 KŠM, 2 rubíny, 5% do síly + 10% dle tvého zvážení
Důvod: Úžasné. Zatím se mi tvé reakce velice líbí! Larissa se skvěle vžila do role starostlivé matky, její chování vůči mědvíděti bylo roztomilé a i víc než dle mých představ, zkrátka chválím. I ohledně aktivity je to v pořádku, nemáš nijak extra dlouhé prodlevy. Inu, odměna podle mě zasloužená.

Jelikož už dlouho neviděla svého chráněnce Nera, řekla si, že se po něm podívá. Pro obyčejnou vlčici by to byl velice těžký úkol, přece jen je ostrov veliký a hledat v něm jednoho vlka, to je skoro nemožné. Pro Irisino štěstí je bohyně a obyčejné věci se jí netýkají. Proto také zapojila svůj šestý smysl, který má snad každá matka a velice rychle zjistila, kde se asi tak její 'skoro syn' nachází. Překvapilo ji to, jelikož mladého boha rozhodně nečekala na území Zlaté smečky, kam ji vedl instinkt.
Cestování vzdušnou čarou si velice oblíbila, a tak i tentokrát letěla nad stromy posetými zlatými listy, dokud se nerozhodla ladně přistát poblíž říčky. Dál už to vzala pěšo, protože si nemohla být jistá, kde přesně Nero je, a skrz stromy by ho jen těžko spatřila. Plahočí se tedy v bahně, svou magií obrněná proti protivnému silnému větru, který by ji jistě jinak odnesl. Kdyby byla obyčejná vlčice, že... Ale protože není, mohla nespatřena a neslyšena proklouznout i kolem šedé vlčice, která si v tom mokru našla relativně suché místečko pod stromem, který ji i vcelku skrýval před vražedným větrem. Iris mohly prozradit jen stopy, které po ní na chvíli zůstávaly v bahně, než se přes ně vazká hmota zase přelila. Ale Larissa momentálně nebyla tak pozorná, aby takovou nepatrnost zaznamenala, hlavně proto, že má zavřené oči - buď spí nebo odpočívá. Je rozhodně záviděníhodné, jak to někteří vlci zvládnou i v takovém nečasu.
Bohyně ji nechtěla nijak rušit, a tak šla dál směrem k úkrytu smečky, kam ji to nejvíce táhlo. Zběžně do něj nakoukne, jelikož si nemyslí, že by byl Nero zrovna zde, jenže jaké překvapení - opravdu tu její chráněnec je. A v kůži medvěda si hraje rovnou s alfou a Sisi. Co to provádí? Chvíli je neviditelná sleduje, aby zjistila, o co se synek snaží, než nad jeho představením nechápavě zavrtí hlavou. Žvatlá na ně medvědí hatmatilkou a chce med, zatímco se vlci obávají medvědice? Že by se Nero pokoušel je vyzkoušet? To byla obvykle Irisina specialita, ale mladý bůh se nejspíš snaží jít v jejích šlépějích. A nebo se opravdu hodně nudí, u něho těžko říct. Hmm... Mohla bych se přidat, když už se Nero trápil s proměnou a teď se pokouší o test vlků, můžu mu pomoci. Napadne ji pozvolna, jak vychází z úkrytu na čistý rozbouřený vzduch venku, kde se pomalu smráká a blesky kmitají oblohou. Je perfektní počasí pro maličké vyděšení těch dvou. A nebo... tří? Hned jí padne na mysl ta šedá vlčice, co si hověla po stromem. Inu, proč by ji do toho nezapojila, ještě neměla čest se s ní setkat - teď to může napravit.
Napne tenké myšlenkové provázky, které putují až k Larisse, zachytí se jí v hlavě a šedá vlčice pocítí silné nutkání vstát a i přes nečas a nebezpečí padajících stromů se vydat k Iris a úkrytu smečky. Ztěžka se vyhrabe na nohy a potřese hlavou, která jí trochu ztěžka náhlou otravnou myšlenkou, které se ovšem nebrání (ani nemá důvod), a tak se za vábením pomalu vydá. S každým krokem cítí, jak její počínání nabývá většího a většího významu, jakoby jí docházelo, že bude mít nějaké poslání, nějakou úlohu, která nesnese odkladu. Konkrétně se o něco - ne, o někoho postarat. Někoho najít. Někoho ochránit. Ještě netuší, o koho má jít, ale jelikož se to chce dozvědět, pokračuje dál. A stejně jako se u ní rychle rozvíjejí mateřské pudy, začne šedé vlčici hnědnout srst. Nejprve si toho nemůže všimnout, jelikož se na sebe při klusu moc nedívá, ale za chvíli si uvědomí, že její dříve šedé tlapky nabraly barvy zcela jiné. A hle, ony se zvětšují! Už jsou dvakrát větší než normálně a v poměru s tím nabývá i její tělo do větších a větších rozměrů. Leč, nemůže s tím nic dělat a téměř bez zaváhání pokračuje dál až k úkrytu smečky. Iris zůstává neviditelná, jen Larissu usměrňuje dovnitř a naléhavá myšlenka v mysli mladé vlčice nabývá jasných tvarů - Moje děťátko je uvnitř.
Medvědice Larissa je obrovských rozměrů, ale i přes svojí váhu a mohutnost je obratná a vražedně rychlá, ostatně jako všechny medvědice. Cítí, že její ratolest je pod zemí, ale neví, jestli samo nebo má společnost, o to víc je důvod se bát. Jenže má v cestě nepřekonatelnou překážku - vchod do úkrytu rozhodně není stavěn pro veliké medvědy, ale pro štíhlé vlky. A tak nespokojeně zařve na celé kolo, což sborově doprovodí ohlušující hrom a blesk, který zasáhne blízký strom, ozáří postavu medvědice a do úkrytu k vlkům vrhne věru děsivý stín ohromného monstra stojícího na zadních nohách.
--> Úkryt

//Jestli chceš, můžeš znovu popsat, co se stalo, jinak své reakce na ostatní, prosím, piš do úkrytu dle pořadí :D Díky ^^

Nervózně se popotáhne za perlový náhrdelník na krku a úlevně si oddychne až ve chvíli, kdy jsou všichni hadi pryč - buď mrtví, nebo utíkající do svých domovů. Dost zděšeně si prohlíží spoušť pod ní, zátoku rudou a pomalu zapáchající od mrtvých ryb, zem posetou plazími těly... Tohle budu muset nějak napravit, jinak se z Tiché zátoky stane Krvavá... Pomyslí si zachmuřeně, načež se více zaměří na vlky a jejich rozhovor. Konkrétně na Seth, která těhotné vlčici vyčítá její začínající výchovu démonských vlčat, na což Sarah nereaguje úplně... přívětivě. Žaludek se Iris stáhne v obavě, že se mládě znovu rozčílí, takže se psychicky připraví na větší dávku uklidňování, aby už nedošlo k žádnému šílenému vražednému útoku. Naštěstí Seth i Sarah odpochodovaly dřív, než se prcek v lůně probral z únavy.
Chvíli zaváhá, jestli by měla začít dávat do pořádku celou zátoku hned, nebo až dva zbylí vlci odejdou, ale jelikož nechce riskovat, že by ten masakr viděl jiný vlk, rozhodne se pro teď a tady. Hadí těla se začala nenápadně urychleně rozkládat, až po nich nezbyde ani památka. S vodou to je horší, musí povolat trochu silnější vítr, který rozpoutá vlny a zatímco si Angel a Thalia povídají, mýchá vodu s krví a postupně ji odplavuje dál od břehu do moře spolu s mrtvolkami ryb. Pokojně na svou práci kývne, než se otočí ke spěšnému odchodu, aby ji tu snad neviděl Nero, který by jí určitě vyčítal, že tomu krveprolití nezabránila. Na poslední chvíli si však vzpomene, že přece pro vlastní zábavu vyměnila vlkům kožíšky! Otočí se na Angela, který tu jediný zbyl, a silou její vůle se mu barva začne zase vracet za stejného svědění a blednutí, jako poprvé. O pár okamžiků později už je Angel zase hezky černý a Seth krémověhnědá. Ještě, jako takovou ubohou omluvu, černému vlkovi zahojí poraněnou tlapku a Thalii vdechne více energie, aby nebyla tak mátožná po tom úžasném výkonu, když se pokoušela zahnat hady ohněm. A teď rychle pryč a doufat, že to malé nebude tak hrozné i po narození!

Seth-en-isi: 10%, 40 KŠM, 1 rubín, jizvička za spodu tlapky - nezhojená rána
Důvod: Skvělý nápad s odhazováním hadů, bál jsem se, že to nakonec opravdu vzdáš a odejdeš. Také moc pěkné ošetřovatelské sklony!

Sarah: 5%, 40 KŠM
Důvod: Správné a realistické popsání nejhorší situace a bolesti, kterou musela zažít. Za mě maličké mínus, že se Sarah hned v pohodě zvedla a bojovala jakoby nic, ačkoli potlesk za její hrdost.

Angel: 3%, 10 KŠM, zelený šátek, zahojená tlapa a vůbec celé pochroumané tělo
Důvod: Dobrý nápad s použitím Thaliina ohně. Pěkné hraní za zraněného vlka.

Thalia: 2%, 10 KŠM
Důvod: Kamarádské oddanosti a starostlivosti si vždy cením! Též hezký popis, jak se pokoušela zapálit oheň, trochu víc zajímavějších postů a určitě si vysloužíš i tlapku... Zase tě kvůli tomu někdy navštívím!

S napjatě vykulenýma očima čeká, co se stane, na Cassiusovi je vidět, jak upřímně své omluvy myslí, ale ani bohyně si nemohla být jistá, jestli ho za tu troufalost Rocky nepotrestá. Skoro-černý vlk chvilku opravdu vypadal, že se na z-většiny-hnědého vrhne a zakousne ho za omyl s kamínkem, ale nakonec se ovládl. Iris se užasle, a taky láskyplně na pár usměje, ačkoli to nemůžou vidět, jelikož si nemohla pomoci - taková láska a něha a... oddanost, která z obou pramenila ji dojala, vždyť je tak sladké, že se Rocky ovládl jen kvůli Destiny. Sentimentálně si povzdechne a maličko nad zamilovaným párem mávne tlapkou, jakoby je chtěla pohladit, ale byla moc líná se zvedat. Oba vlci mohli lehce pocítit vděčnost Iris, která byla ráda, že existují i tak hodní a rozkošní vlci, a že jí dali důkaz lásky.

Rocky: 5%, 30 KŠM - jelikož jste pár, máš možnost svou odměnu rozdělit i pro Destiny, pokud chceš...

Důvod: Líbí se mi, jak Rocky skvěle odůvodnil, proč nezaútočil na Casse. Láska zmůže hodně, že?

Jak se tak Iris lenivě válela na větvi stromu posetého žlutým, oranžovým a zlatavým listím, a zpod přivřených víček s laskavým úsměvem pozorovala zamilovaný pár kousek od sebe na mýtince, ani si nevšimla, že se k nim blíží narušitelé romantické chvilky, ve které si Rocky a Destiny vyznali lásku a rozhodli se pro pokračování rodu. Proto sebou neviditelná vlčice překvapeně trhla, když uslyšela dva hlasy Dail a Cassiuse přímo pod sebou. Shlédne na ně a zvědavě si je prohlédne, jelikož je opravdu před tím nespozorovala a popravdě trochu zkazili milou a láskyplnou atmosféru, která mezi Rockym a Destiny panovala. No co se dá dělat, vypadá to, že oba narušitelé zase odcházejí, tak snad zase navážou na rozhovor před tím... Pomyslí si Iris rezignovaně, dnes má lenivou náladu a moc ji bavilo sledovat tu romantiku, takže by byla škoda, kdyby se k ní páreček nevrátil.
Jak Cassius udělal dva kroky, čímž dal najevo, že opravdu odchází, omylem šlápl na suchou větev, na jejímž konci ležel plochý kámen. Svou vahou ji dokázal snadno zlomit, čímž vymrštil šutr do vzduchu přímo na Rockyho čumák, který zdařile trefil. Některým přítomným vlkům by mohlo přijít, že to je opravdu velká a vtipná náhoda (jako třeba tiše se smějící Iris), ale někteří by to moc vesele brát nemuseli, a mohli by to brát jako promyšlený útok a výsměch...

#Fel