Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlků si najednou plavalo mnohem víc, než před chvílí. Akce Luciana, tedy vlna, co měla posunout Bryce, Raziela a Echa směrem ke břehu, pomohla tak nějak minimálně. Problém byl, že vlny mají tendence věci naklánět tím směrem, kterým právě míří. A tak se i stalo to, že ač je Lucian vlnou posunul blíž k ledu, na který si mohli stoupnout, vlci byli vyklopeni. Tedy, nechápejte to zle, oni nyní prakticky plavali hned vedle ledu, ze kterého se prve odklopili - vážně stačilo jen vyskočit nahoru. Problém byl však ten, že nebyli ve vodě tak úplně samotní.
Lucian náhle ucítil zespodu náraz - něco velmi velkého ho vymrštilo ven z vody a on? On se náhle ocitl asi metr nebo dva nad vodou. Byl přeci jen pořád docela velký, takže nemohl vyletět zas až tak vysoko. Problém byl ten, že jakmile vyletěl Lucian, onen stín se přemístil k trojici ve vodě. Ti pro teď viděli pouze obrys, který se k nim přibližoval. Obrys dvakrát, nebo třikrát větší než vlk.
Heřmánek se pomalu ztrácel pod vodou a mizel Shine směrem ke dnu, zatímco kolem sebe máchal tlapkami a pokoušel se nějakým způsobem dostat zase nahoru. V ten moment však nad hladinou zablesklo světlo, které naštěstí Shine, Vidara a Einara, kteří byli ve vodě, neoslepilo. Místo toho však uviděli všichni tři drobné tělíčko, které sebou mlátilo v ledové vodě. Zdálo se však, že Heřmánek získává trochu koordinaci a když teď vidí, daří se mu k mámě šnečím mácháním tlapek přibližovat.
Einar, který se ponořil pod vodu nedobrovolně, pocítil, jak mu přes hlavu přeplavává kra, na které doteď stál. Jeho pohyb a pád ji rozhýbal. Naštěstí však neshodila Třezalku, která byla příliš drobná na to, aby z ní spadla. No a co se týkalo vlků, kteří byli nad hladinou a světla...
Zephir, který měl nad vodou aspoň hlavu, Třezalka, Deimos, Noelle, Stina a Hvozdík, který se natloukl na tvrdším ledu o kus od ker, uviděli, jak na obzoru svítá. Bylo chmurno, ale první paprsky se draly ven a s tím konečně byl i lepší výhled na vlčici, která se držela na jedné z ker - ta cosi dělala, ač se stále snažila na kře udržet. Během momentu okolí jejího těla vybuchlo ve svitu modrobílého světla a portál, který doteď byl otevřený ne příliš daleko od ní, se jednoduše zavřel. Díky tomuto světlu se také vlkům s hlavou nad vodou dařilo vidět letícího Luciana a taky hřbetní ploutev, která rychle protnula hladinu a zase zmizela, směrem k Bryce, Razielovi a Echovi.
Stina, která ležela na ledu, viděla, jak vlci z kry pomalu mizí pod vodou a její bývalý partner byl zcela ponořen v temné vodě, která pomalu narážela do ledu u jejích tlapek. Za ní alespoň přistál Hvozdík, pod jehož nárazem led napraskl a udělal pavouka, pořád to však nebylo tak zlé. Třezalka, která se na kře zatím udržela, zde tak stála zatím sama. Bylo na ní, zda poslechne to, co jí její alfa zadal a nebo ne.

// Dále prosím skupinky rozdělit následovně! Zephir, Noelle, Deimos. // Vidar, Shine, Einar. // Třezalka, Stina, Hvozdík. // Lucian, Bryce, Echo, Raziel. Pokud něčemu nerozumíte, zde tl:dr.
Hvozdík se proletěl na pevný led a pod ním se objevily praskliny. Lucian byl neznámým zvířetem bolestivě vyhozen do vzduchu. K Bryce, Echovi a Razielovi plave velký, neznámý tvar. Vlčice, která stála na kře a volala o pomoc vyvolala zářivé světlo, které nepříjemně štípe v očích. Noelle, Zephir a Deimos jsou zatím 'v suchu'. Nad Einarem, Vidarem a Shine je nyní kra, kterou musíte obplavat, pokud chcete na hladinu.

Predátoři 1 - začátek
VŠICHNI

Vlk se stále držel na krách. Vyděšeně se rozhlížel a v jeden moment se rozběhl a přeskočil na další - a málem to nezvládl. Zadníma nohama skončil ve vodě a hned se zase táhl ven. Hned za ním se však něco pohnulo. Rychle se otočil.
,,Pomozte! Pomozte mi někdo!" ozval se hlas, jemnější. Byla to vlčice. Snažila se držet na kře, ale už teď se třásla zimou, srst měla splihlou a k vlků, kteří stáli na okraji ledu, ze kterého se ony kry odlamovaly, dost dobře viděli, že se sem jen tak nedostane. To všechno se ověřilo i v moment, kdy mladý vlk, okolo šesti měsíců, udělal pár kroků vpřed.
,,Počkej, my ti pomůžeme!" zahulákal Heřmánek nešťastně. Pod jeho tlapkami v ten moment však praskl led. Stálo tu příliš vlků - a prasklina? Ta se šířila dál. Rozhodně tomu nepomohlo, když zpod ledu náhle přišlo zadunění. Jakoby to bylo zemětřesení, ale... zemětřesení na ledu? Ne. Naopak. Něco do něj narazilo.
Led se mezi vlky rozdělil - a Shine s Heřmánkem, Lucian a Zephir jednoduše zahučeli do ledové vody, která jim okamžitě způsobila ledovou bolest, jež se táhle celým tělem přes páteř a až k zubům, jako když si jeden ucucne ledové tříště a trochu to s ní přežene.
Deimos s Noelle zůstali spolu, zatímco u jejich ledu byl nejblíže právě Zephir. Razielem s Echem a Bryce byli nejblíže Lucianovi, ale na jejich kru se už nevlezl - bylo jich tu příliš. Další vlk a kra praskne i pod nimi!
Led začal tak praskat i pod vlky, kteří byli u Shine a Heřmánka, kteří byli nyní ponořeni ve vodě. Pod Einarovou a Vidarovou vahou jednoduše praskal. A tak pomalu začali sjíždět do vody i oni - ač vlčata, co byla blíže k okraji, k tomu měla nejblíže.

Klidná noc, plná hvězd. Až na to, že není tak klidná. Moře se bouří. A nad ním? Nad ním se otvírá portál. Je světle modrý a odlétávají od něj drobné jiskřičky. Jeden by je popsal jako drobné, světélkující medúzky, které míří směrem k hladině a pak se rychle rozplývají. A než se stihne stát něco dalšího, z portálu vypadává vlčí tělo. Hůl, zaháknutá za popruh u boku se nehezky kýve, ale kolem jejího krystalu proplouvají drobné, světélkující bludičky. Jakoby plavaly v hlubokém moři. Vlku se okamžitě klepou zuby.
V této tmě nelze pořádně rozeznat, jestli je to on nebo ona, pouze obrys a hůl jsou vidět, jak se houpou ve zmrzlé vodě.
,,Něco je špatně," ozve se konečně zalapání po dechu. Za zády vlka se totiž otevřel nový portál. Z toho vystupuje mlha - a to taky nakonec donutilo onen obrys s holí usilovně plavat ke břehu. Je to ovšem daleko a nakonec se vlk pouze vydere na plavající kus ledu. Další je ovšem daleko. Jak se dostane k břehu? Ve vyděšených očích se odráží stíny se zářícíma očima.
,,Kii, ochraňuj mě!"
Se zašeptáním několika dalších slov se náhle z vlčího těla vydere záblesk světla. Ten udeří do oblohy jako zářící maják a udeří do očí vlky snad po celém Mois Grisu. Jeden by jen těžko tušil, že se skutečně jedná o volání o pomoc.
Pod krou, na které vlk stojí, se totiž začínají pohybovat stíny.

// Menší osudovka, u které si můžete zapsat i predátory a také se dozvědět něco o budoucích akcích. Lore time! Neváhejte a doražte.

Oba vlci se na ni usmáli. Ség vesele zavrtěl ocáskem a její gesto napodobil. "Dávej na sebe pozor, ano?" zašeptal jí do kožíšku. Leotiiny tvářičky nabyly mírně načervenalý odstín, když se jí Renbli dotkla. Zrzavá vlčice stydlivě sklopila pohled. "Budeš mi chybět, Renbli. Doufám, že se zase brzo ukážeš, s tebou je u nás nějak veseleji." Přesto však už ani jeden z vlků nevypadal nijak sklesle. Však ji jistě zase brzy uvidí. "Já to věděl!" zavolal nadšeně Ség, "Takže bych to uhodl, nemusel jsem se nechat podat."
Ovšem byl čas se rozloučit, takže se ti dva zvedli, ještě naposledy na svou Flekatou kamarádku pohlédli, a pak se pomalu rozklusali pryč. Barnatt s Renbli v lese osaměli.

Odměna za osud:
5 % do rychlosti
5 % do vytrvalosti
1 tlapička do vzduchu
20 kšm a 1 rubín
(Zapsáno)

Part two coming soon...

Ség a Leotie oba sklopili ouška a vyměnili si pohled, když se Renbli zeptala, jestli už je nikdy neuvidí. Vypadalo to, že přesně takový byl plán a že ani jeden nepředpokládal, že z toho bude Renbli tak nešťastná. Ani jeden samozřejmě nevypadal nijak nadšený tím, že by se s ní měli loučit, stihli si ji přece za tu dobu také oblíbit, ale zdálo se, že je tu něco, co ani jeden z nich nevyslovil, a proč si oba mysleli, že bude lepší, když se zde jejich cesty rozejdou. Ség už už otevíral tlamu, patrně aby potvrdil Renbliiny obavy, ale leotie ho předběhla. Upřela na něj psí očka. "Prosím?" O co prosila, to neřekla, ovšem Ség ji zjevně pochopil. Nemusel nad tím uvažovat dlouho. Vlastně nad tím neuvažoval vůbec. "Dobře," řekl. "Myslím... myslím, že ničemu neuškodí, když se tu ještě chvíli zdržíme, ne?" Očima vyhledal černou vlčici, jako by snad mohla jeho slova potvrdit nebo vyvrátit, ale odpověděl si sám. "Ne, myslím, že to bude v pořádku." Zněl spíš jako že se snaží přesvědčit sám sebe. "Zůstaneme ještě nějakou dobu v horách. Pokud budeš chtít, můžeš kdykoli přijít a najdeš nás tam, ale myslím... myslím, že bychom tě neměli držet od tvé rodiny a smečky. Už tak jsi nám moc pomohla."

Renbliina máma? Zdálo se, že tohle ujištění Leotie docela přesvědčilo, že se cizí vlčice nemusí bát, ale stejně nevypadala, že by se k ní zrovna hodlala přibližovat.
Kdežto Ség? ten měl nyní oči doslova jen pro medailon. "To nevadí, s tím si poradím. Moc děkuju." Tlapkou se zlehka dotkl stuhy, na které medailon visel, a ta se opět zacelila. Pak si to navlékl na krk, na tváři široký úsměv. "Moc vám děkuju, že jste to našla. Hledal jsem to celou věčnost!" Hra už byla skutečně naprosto zapomenuta. Ség se nyní otočil opět na Renbli. "A tobě taky moc děkuju žes nám pomohla. Měli bychom se teď vrátit a říct zbytku, že už nemusí hledat."
na návrh černé vlčice, že by mohli jít s ní do lesa, však zavrtěl hlavou. "Děkuju za nabídku, ale měli bychom se teď vrátit domů, čeká na nás zbytek našeho klanu." Ačkoli Leotie nevypadala, že by se jí chtělo nějak zvlášť odcházet a loučit se s jejich novou kamarádkou (protože tihle dva docela zjevně vypadali, že počítají s tím, že bude Renbli chtít odejít se svou matkou. A proč také ne, když mise, kterou tady měli, byla už splněná?), ale ani se Ségovu rozhodnutí nevzpírala a na jeho slova pouze přikývla.

"Musí to být něco, co je vidět..." zamumlala si pro sebe Leotie, očividně už docela v koncích. Ovšem pořád se nevzdávala, chtěla přijít té zapeklité hádance na kloub stůj co stůj. Pořád se dívala kolem a hledala něco, co snad mohla předtím přehlédnout.
Ség však ještě pár nápadů měl. "Pokud si to neseme s sebou, tak to musí být tvé třpytky, nebo Leotiina pírka," řekl zamyšleně. Ani jeden z nich nepředpokládal, že by snad Renbli mohla vybrat něco abstraktního. "Nemůže to být nikdo z nás, protože my živí jsme, to by..."
Ať už chtěl říct cokoli, vyrušil je příchod černé vlčice a hra byla rázem zapomenuta. Ség vykulil očka na tu duhovou věc, kterou nesla Barnatt v tlamě. "To je můj medailon! Ty jsi našla můj medailon!" A už upaloval k ní, jako by snad nemohl ani snést pomyšlení, že by ho měl postrádat ještě v vteřinu déle.
"Uhm, dobrý den," pozdravila Leotie příchozí. Chovala se o poznání ostražitěji, než její kmotr a rozhodně se k vlčici nehrnula.

Leotie to dál v hlavě šrotovalo. Ovšem moc netaktizovala a zdálo se, že spíš střílí od boku, protože se pořád rozhlížela, co by to tedy mohlo být. Ovšem nechala si alespoň poradit a teď, když to Renbli zúžila na neživé věci, už se znova nesnažila zmínit nic, co by neživé nebylo. "Hmmm, tak by to mohl být nějaký kámen, ne?" Zdálo se, že začíná být poněkud v koncích, protože ať koukala jak koukala, nějak už se jí nic dalšího najít nepodařilo. "Já už nevím, možná něco v hlíně? Mraky? Sluneční světlo?" To poslední teď moc vidět nebylo, pravda, ale co když si na ně Renbli vymyslela takový chyták?
Ség však stále koukal na Renbli, když vyslovil svou jedinou a víc obecně mířenou otázku. "Když odejdeme z lesa, odneseme si to s sebou?" Už tu přece nezbývalo moc možností, neviděla-li ovšem Renbli něco, co oni dva ne. Už byli jistě blízko.

Zeiranova psychika byla rozhozená. Nemohl tušit, co je realita a co je pouhá fikce. Viděl utrpení a bolest, která se přenášela do jeho těla. Teprve až když na něj srnčí vlčice zavolala, se pomalu dostával zpátky do reality. Do teď šedé oči se mu zase vracely do krásného světle modrého odstínu. A jaká byla realita? Měl na sobě čtyři různé přízraky, kteří se ho snažili rozcupovat na kusy. Měl by se jich zbavit dřív, než bude rozkouskovaný na cucky.
Morpheus a Peisia se úctyhodně vrhly do boje. Natrhl zadek nejednomu přízraku a dík pomáhali převážně našim sovím hrdinům. Ti měli co dělat, Mireldis a Cerum kličkovaly mezi blesky. Cítili silný tlak a dokonce i pírka se jim naježila! Slunce, které stály svíraly v pařátcích čím dál více zářilo. Jako maják nabíralo na síle. A tak v téhle chvíli světlo mohli vidět vlci i z druhého ostrova! Žhavý kotouč se pak sám začal vznášet výš a výš. Nabíral jak na světle, tak i na velikosti. Slunce se vrátilo zpátky na oblohu. Na posledních pár hodin v tento den se vrací na oblohu zase světlo. Posledních pár hodin, než tu bude zase noc. Portál se tímto zavřel a po bujarých hromech nebylo ani památky. Přízraky dole slábly, až jejich rány byly zase průhledné a nemožné Vás jakkoli zranit. Do pár minut zmizely i tito 'duchové'.
Mireldis a Cerum si v klidu můžou slétnout dolů, případně si soví podobu užít ještě na následujících pět postů. Pokud ale odmítnou, můžou se kdykoliv vrátit do svého vlčího já. Morpheus ztrácí svůj nóbl klóbrc, ten se vznesl do vzduchu a odletěl nejspíš někam na konec duhy. Zachránili jste situaci, gratuluji! Zítra se na nebe opět dostane slunce a bude radostně svítit, už žádné černé dny.

// Tímto moc děkuji za účast, doufám že Vás akce aspoň trochu bavila. Líbil se mi Váš elán a rychlost odepisování, klobouk dolů! A odměny, všichni tímto získáváte každý 30 KŠM + 1 rubín. :)

Plavání ani nebylo to, co Ségovi vyvstalo na mysli, ale na tom nezáleželo, protože konverzace v tomhle směru nijak nepokračovala. Možná se Renbli poštěstí zase později, vždyť tahle partička vlků měla jezírko hezky rovnou v tom svém doupěti.
Leotie si pro sebe přikývla, naprosto soustředěná. "Není to strom ani nic co tu roste..." zopakovala. Je tři patrně ani nebrala v úvahu jako možnosti, protože na to se nezeptala, místo toho se rozhlédla kolem. "Je to hlína? nebo... nebo pozůstatek rostliny. Padlý kmen třeba."
Ség při její reakci na jeho docela nevinnou otázku sklopil ouška. "Jen jsem si chtěl být jistý," bránil se, "nehodlám samozřejmě nikomu číst myšlenky." A udělal přesně to, co řekla. tedy tak napůl, protože seděl ještě předtím, než mu řekla, že si sednout má. Šel na to jinak, než Leotie, jen se krátce rozhlédl a pak už opřel svá očka na Renbli a nekoukal nikam jinam. "Je to déšť? A nebo je to vzduch." Zkusil své dva typy.
Toho se Leotie chytla: "Takže to bude něco neživého!" prohlásila konečně, těžko říct, jestli správně nebo špatně, ale zjevně si myslela, že její společník ví něco, na co ještě nepřišla.

Ség naklonil hlavu na stranu, nejistý si, jestli to Renbli myslela vážně, nebo ne. "Jestli to vážně chceš..." vypadalo to, že by snad i stačilo jedno Renbliino slovo a už by si to štrádoval k nejbližšímu jezeru, nebo rovnou požádal jistou zrzavou vlčici, aby ho zmáčela. Leotie do něj však nenápadně šťouchla a vrhla na něj rychlý pohled. Ség rychle zavřel tlamu. Ne, v tuhle chvíli se tedy nepůjde koupat. Chtěli si přece odpočinout a zahrát si onu hru. Usadil se tedy vedle Renbli a Leotie a čekal, co se bude dít. leotie se ujmula první ozázky: "Je to... hmm, rostlina?" zeptala se s raráškovským zábleskem v očích. Čekala snad od Renbli nějakou podlost? Nějakou zradu nebo zákeřnost? "Je to fialové?" zeptala se ještě, což docela jasně říkalo, kam tím míří. od začátečníka asi Renbli nemohla čekat o mnoho víc, co však Leotie postrádala na taktizování, to jistě doháněla nadšením, s jakým se do hry pouštěla. "Vidím to z tohohle úhlu taky?" Seděla teď víceméně naproti renbli, ale cokoli, co měly obě vlčice po stranách, viděly obě. "Aniž se teda podívám za sebe," upřesnila zrzka.
Ség zatím mlčel, poslouchal obě vlčice, nejistě přešlápl na místě. Pak se zeptal: "Čtení myšlenek není povolené používat, že? To by bylo podvádění... i když je to nejlehčí a nejrychlejší způsob, jak získat správnou odpověď. Nejde to o to vyhrát, ale o tu zábavu z hádání..."

Leotie vážně přikývla, jako by snad šlo o něco jiného, než jednoduchou hru, kterou hrála i vlčata. Ovšem hra byla přerušena, když Renbli odkývala usušení. Leotie se usmála, zavrtěla ocáskem a pak jemně čumáčkem prohrábla srst na Renbliině krku. Zůstávalo otázkou, zda se Renbli skutečně musela dotknout, aby kožíšek usušila, nicméně byl nyní suchý. "Tak, mnohem lepší. To horko může být někdy zrádné a nechceme, abys nachladla." Zdálo se, že se její tváře mírně červenají, ale možná za to mohlo jen nafialovělé světlo pronikající k nim skrz husté koruny stromů. Sklopila ouška, když ji renbli pokárala. "Ale jak pak poznám, jestli to ej takové nebo takové?" Namítla. "Ale já se pro příště polepším. A teď vybíráš ty!"
Ség je mezitím pozoroval, na tváři také úsměv. "Oh," ozval se, když byla Renbli usušená, "něco ti chybí, moment!" A vzápětí se na Renbliinu hlavu opět snesla sprška třpytek, které předtím smyl déšt. Ség se oklepal, čímž poslal další spršku třpytek ze svého kožichu do povětří, až se celé jejich okolí doslova lesklo. "Á, nemám rád déšť," zamumlal, ovšem jeho tón nezněl, že by to myslel nějak extra vážně, navíc byl zcela jasně suchý, i když na něj Leotie magii nepoužila. "No, nicméně už vím, že jsme tu správně a už je to jen kousek, takže si teď můžeme dát chvíli pauzu a odpočinout si po cestě. Pak se budeme muset rozdělit a pročesat okolí. To, co hledáme, je poměrně malé." Naklonil hlavu zvědavě na stranu: "Můžu si ještě zahrát s váma?"

Leotie stále docela očividně koukala na stromy, když se Renbli zeptala, zda je to šedé. Bylo docela zjevné, že tuhle hru nikdy předtím nehrála, protože to by jí nejspíš někdo řekl, že by neměla tak očividně prozrazovat, co si vybrala. "Mám odpovídat jen ano nebo ne, že?" ověřila si. "Ne, není to šedé."
Už se dostali do lesa všichni. Tady nepršelo ani zdaleka tak, jako na pláních, ale zem byla navlhlá a mech nasáklý vodou, Sotva byli relativně v suchu, Leotie na chviličku zastavila a magií si kožíšek usušila, pak se otočila na Renbli: "Chceš taky usušit?" Nabídla jí, než pokračovala ve hře. "Ne, nehýbe se to," řekla s jistotou, pak ovšem znova koukla po stromech a zamračila se. "Nebo... možná ano? Já si nejsem jistá. Ale správně by se to nemělo hýbat." Najednou vypadala maličko rozhozeně. "Jak mám vlastně odpovědět na otázku, na kterou sama odpověď neznám?"
Ség se mezitím vrátil opět k nim, na tváři spokojený úsměv. Vypadal najednou nedočkavě. "Myslím, že jsme blízko!" oznámil jim.

Boj o totemy započal. Naštěstí Peisia nepřišla k žádné újmě na zdraví, aspoň ne moc. Možná lehce obouchané tělo, ale díky jejím novým přátelům se dokázala dostat zpátky na pevnou zem. Z jámy ovšem začaly vylézat další a další přízraky. Deroucí se přímo po totemech. Mireldis zápasila co jí sily stačily. Ale ani tyto síly nebyly věčné. Potrhané vlče ho drželo zuby nehty a odmítalo se ho vzdát. Mireldis tak bohužel byla ošklivě pokousána na nožce, ale totem s chutí vybojovala. Vlče pravděpodobně odtáhne do jámy, nic jiného si určitě nezaslouží! Cerumovi a Mireldis se v tuhle chvíli vrací možnost mluvení, tudíž se můžou s ostatními komunikovat. A právě teď přichází další záblesk naděje. Poslední totem se přikutálel k hloučku přímo před Morpheuse. Vybojovaný díky všem pěti účastníkům. Rozzářilo se okolí a na nebi se opět otevíral portál. Začaly se ozývat ostré a silné zvuky bouře. Přímo vprostřed celého portálu daleko na nebesích. Z totemů se stal jeden velký, pospojovaný. Připomínalo to slunce. Samotné slunce zářící ještě včera nahoře na nebi. Cerum a Mireldis mají vidinu toho, co musí udělat. V soví podobě musí vzít samotné slunce a dostat ho do portálu daleko na nebesích. Budou se ale potýkat s blesky, doufajíc se že je ani jeden z nich nezasáhne. Právě takhle vrátí na oblohu zpátky denní světlo! Jen oni dva to můžou rozseknout a navrátit tak půdu i přízrakům, žijících momentálně v přítomném světě.
Peisia a Morpheus zůstávají nadále na zemi. Přízraky mají totiž jednu nepříjemnou vlastnost - umějí se nadnášet a létat. A budou chtít určitě zkazit let dvoum sovám a sebrat jim tak slunce. Přece ve světě živých to není tak špatné, nebo ne? Dejte se do boje! A nenechte ani jednoho přízraka pronásledovat Ceruma s Mireldis. Ti budou mít i tak svůj úkol těžký. Kdykoliv vás přízrak zasáhne, může váš škaredě pokousat a rozhodně to nebude nic příjemného.
Zeiran se nechává strhnout jedním přízrakem, který ho volal k sobě. Angel. Jeho otec. Magie, kterou na sobě Zeiran pociťoval mu začerňovala mysl. Nemusel si tak vůbec všimnout, že hlavní boj, se kterým se zbytek skupiny potýká už dávno začal a on se ho neúčastní. Zeiran tak odchází lehce bokem. Angel, byl to opravdu on? Mohl to být jeho otec? Byl otočený zády, mohutná křídla měl roztažené a vypadal tak mnohem větší, než kdysi byl. Když se otočil, věnoval Zeiranovi lehký úsměv. V této chvíli Zeiran mohl vidět spoustu situací a obrázků, během několika sekund. Mrtví přátelé, mrtví kamarádi, mrtví nepřátelé. Pokaždé v jiné poloze, ale všechno se objevovalo právě kolem Angela. Magie si tak pohrávala s jeho myslí. Viděl umírat někoho, na kom mu záleží a mohl za to jeho otec? Mysl byla očarovaná a odmítala ho pustit. Nehledě na to, že přízraky se pomalu a jistě chystají zaútočit i na nevědomého Zeirana. Jehož oči jsou teď zcela pohlcené bílou barvou a nevidí nic jiného, než stále dokola se otáčející situaci.

Leotie vypadala prospektem, že budou hrát hry, velmi nadšená. Ség se nevyjadřoval, spíš tak napůl poslouchal a jinak sledoval okolí. Měli tu přece práci a někdo dávat pozor musel. Avšak nechával obě vlčice, ať se zabaví po svém. koneckonců byly mladé, dlouhá cesta je jistě musela nudit, a trocha rozptýlení neuškodí. Kdežto Leotie, ta poslouchala velmi pozorně, aby jí neuniklo jediné slovo. "To neznám," přiznala, když Renbli hru dovysvětlila, "to zní zajímavě, zkusíme to." A už se začala rozhlížet, jaký předmět by vybrala. Její pohled se docela jasně zastavil na jednom ze stromů, usmála se a otočila se zpět na Renbli. "Tak jo, mám vybráno, můžeš se ptát." Zjevně nepočítala s tím, že bude její kmotr hrát taky, a ani ten se k tomu příliš neměl. Mezitím, co vlčice mluvily, poodešel od nich stranou a hleděl si svého. Také začalo pršet a obě vlčice mokly. Renbli se z hlavy smyly třpytky, ovšem barvy na jejich kožíšcích držely překvapivě dobře. Kdežto Ség, ten zůstával podezřele suchý, jako by na něm voda nechtěla držet, a kdyby se Renbli opravdu pozorně zadívala, mohla vidět, že když na něj kapky deště dopadaly, lehce, sotva neznatelně se zlatavě leskl. Stále je vedl pod koruny stromů, šel napřed, schoval se pod strom, kde na něj nepršelo a počkal tam na ně,

---> Začarovaný les