Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Barnatt se blížila domů, prozatím hledajíc úkryt před deštěm. Bylo by však mnohem příjemnější být nyní ve zlatém lese... A Iris vlčici sledovala. Barnatt byla dobrou betou zlaté smečky snad už roky. Za tu dobu se jí dostalo mnoho ran a byly zde další, které čekaly, až ji jen budou moci zasáhnout.
Proto jí Iris hodlala dopřát špatných novinek i klidu, který by ji mohl utěšit. Barnatt se mírně zamotala hlava, jak se její vidění rozostřilo. Před jejíma očima se objevila scéna - tlapky černo-šedého vlka, který kráčel směrem pryč od bílé vlčice, která byla Barnatt tak známá. Vše, co se stalo nadále, Barnatt viděla zrychleně, jakoby den a noc trvaly jen pár minut. Aetas - nešťastný. Smečka mluvila. Tělo Athai leželo na místě, střídající se den a noc, rostliny, květiny pokrývající tělo, dokud zcela nezmizelo.
S tím první vize skončila a nahradila ji jiná. Ingrid lovící zajíce. Povídal si s pohlednou vlčicí v příjemných barvách. Renbli nadšeně a hlasitě hovořila se zrzavou vlčkou, zatímco se s dvojicí držel stříbřitý vlk. Z těchto vlků poznávala Barnatt jen Rhodie - to jí však mohlo napovědět, že tyto vize se týkaly toho, jak se daří jejím dětem. Byli v pořádku. Renbli byla hlasitá a nadšená a... nebyla daleko. Blížila se k fialovému lesu. Ingrid byl na druhou stranu velmi daleko, v místech, které nebyly nikde poblíž zlaté smečky. Přesto se do srdce Barnatt vkradl klid, brzy následován šepotem: ,,Život pokračuje dál. I bez Athai je Zlatá smečka v pořádku. Stejně jako tví potomci. Spočiň na pár okamžiků, Barnatt - zasloužíš si pár momentů bez starostí."
A před Barnattinými tlapkami se rozvinula květina s trojicí modrých květů. Vize byly u konce - ale nepřicházel smutek, alespoň pro zatím. Jen smíření a pokoj. To byl dar od Iris. Pro dnes Barnatt neměla být nadále utrápená tím, co se v době její absence dělo s jí blízkými.

Cerum sebral jedno pírko a pečlivě si ho schoval. Druhé měla Mireldis. Čas se krátil a útok ze strany neznámého tvora nijak nepolevoval. Morpheus si mohl povšimnout, že netvor neměl žádný specifický pach. A jak se k nim hnal, nezanechával zkrátka ani stopy. Vyčerpaná trojice vlků se tak rozhodně nechtěla dávat do boje. Jakmile byl ovšem tvor dostatečně blízko k útoku, něco se stalo. Pírka, která držela dvojice vlků se najednou rozzářila. Tvor se rozplynul jako pára nad hrncem. Okolí oslepilo světlo, které se podobalo magii Mireldis. Trvalo to jen pár sekund. Jakmile ustalo, vše nebylo takové, jako do teď. Cerum tu nestál, jako vlk Cerum. Ale jako sovák Cerum. Hned vedle něj byla druhá sovička, Mireldis. Mohli se radovat z nové podoby? Po obloze se prohánět jak se jim zlíbí. Co jim ovšem chybělo byla magie. Klasická zdejší magie. Ale zároveň měli i něco navíc. Cerum a Mireldis najednou viděli, jak z téhle neplechy ven. A na to potřebovali něco, co jen tak na břehu jezera nenajdou. Viděli přesně a zřetelně totemy, které se právě teď snaží dostat Peisia a Zeiran. A také mohli vidět, jak právě teď Peisia s jedním tím totemem padá do černé jámy hluboké jak samotná zem. Nebylo to daleko, hlas je volal tím správným směrem. Je třeba zakročit, nebo Peisia bude navždy ztracená!
Peisia se bezhlavě rozhodla zachránit ztrácející se totem v černé tmě. Padá střemhlav volným pádem. Cesta ale jakoby trvala věčně a čím níže byla, tím to bylo... divnější? Natahovaly se po ní tlapky, sem tam jí nějaká chytla. Peisia má pocit panické hrůzy. Ale přesto získává totem, který je potřeba. V té chvíli je ale obklopena hromadou přízraků, kteří se jí snaží dostat čím dál níže. Peisia pomalu ztrácí orientaci v tom, co je skutečné a co ne. A stává se z ní pokud možno také přízrak, pokud jí někdo nezachrání!
Zeiran má nahoře podobné problémy. Když získává jeden z prvních totemů. přízraky tam nahoře se zase vracejí na scénu. Snaží se je získat. Objevují se další a další a jejich rány jsou opravdu silné a bolestivé. Boj, ke kterému do teď přicházelo jen zastrašujíc se vymyká kontrole. Rány jsou až příliš reálné, než aby nebyly skutečné.
Morpheus zůstává ve vlčí podobě a nechává se unášet hlasem, který ho volá přímo do boje. Vedle tlapky se mu ale přimotá ten srandovní nóbl klobouček. Jakmile si ho nasadí, dodá mu to sílu dvou vlků. Užíj si mega sílu! A pojď dát na frak pár přihlouplým přízrakům! Pomož Zeiranovi a ostatním dát dohromady totemy! To je totiž to jediné, co Vás může zachránit od zatracení.

Cerum, Morpheus a Mireldis
Trojice vlků, kteří stáli před rozhodnutím. Zdálo se, že prokoukli tmavého vlka s kloboukem. Který se neustále zasekával a rozjížděl tak, jak to měl zkrátka dané. Opakoval ty stejné slova a gesta. Cerum ho ihned prokoukl, ale byl to týmový hráč a tak čekal, jak se rozhodne zbytek. Medově sladký hlas je totiž táhl do útrob ostrůvku. A tak se trojice vydala po hlase. Jakmile byli zhruba deset metrů od zaseknutého vlka, ten najednou otočil hlavou. Nepřirozený úhel, se začal podivně krčit. Oči se mu rozzářily rudě. Sova, kterou měl do teď na zádech se rozletěla. Dívala se na trojici vlků. "Utíkejte!" Vyhrkla, ale vzápětí zbyly po sově jen pírka. Když se vlci otočili na přítomného, nestál tam do teď celkem slušně vypadající tmavý vlk s nóbl klóbrcem. Byl tam vlk, připomínající podivnou vlkodlačí stvůru. Nepřirozeně měl však posazené jak zadní nohy, tak i přední. Hlavu měl posazenou vzhůru nohama a z tlamy mu vytékal podivný hnis. Mířil přímo na trojici vlků, souboj bude nejspíš nevyhnutelný. /Pokud máte čas, lze odehrát souboj v kolika postech budete chtít. Další osud můžete očekávat zítra večer./

Zeiran a Peisia
Podivný úkol, v okolí přízraků, či duchů. Můžete je nazvat jak budete chtít. Kámen vyzařoval podivnou, přitažlivou atmosféru. A možná si tak trochu i pohrával s mysli vlků. Zeiran se k ničemu neměl, naopak Peisia se rozhodla uchopit jeden z totemů přímo před kamenem. Jakmile ho však uchopila do tlamy, všechny přízraky teď sledovali ji. Jako by se veškerý čas kolem zastavil. Nikdo se nehýbal, jen propaloval pohledem nebohou srnčí vlčici. Když totem zase položila, vše se vrátilo do normálu a přízraky se začali zase hýbat. Padla otázka, zda-li někoho poznáváte. Zeiran nic moc neviděl, vlastně neviděl nikoho známého. Až do chvíle, kdy mezi přízraky spatřil opravdu někoho, koho znal. Angel. Jeho otec. Byl to opravdu on? Nebo si jen jeho mysl pohrávala s touhle myšlenkou? Byl to mžik, který se ihned vytratil v davu nově přicházejících přízraků.
Aby toho nebylo málo, byl cítit otřes země. Drobné zemětřesení, které donutilo bok po boku se dvojice držet u sebe. Velký kámen, který zde byl něco jako oltář se najednou propadl do hluboké díry, která neměla dno. Totemy se zdály, že budou další, kdo skončí v útrobách obrovské díry. Přízraky se začaly stahovat do ústranní. Schovávat se v temných koutech. A z jámy se ozýval nepříjemně řvoucí hlas. Něco se dralo nahoru. Totemy jsou možná to poslední, co je může zachránit. Důležité ale bude je všechny posbírat! Dohromady jich bylo pět. Dva padli k nohám vlků. Jeden stačil ukrást přízrak připomínající potrhané a nechutně ošklivé vlče. To se momentálně dralo do malé nory. Čtvrté má našlápnuto přímo do jámy, díky otřesům. A pátý? Pátý se snažila ukrást živě vypadající krysa. Nejspíš se jí líbil, byl lesklý. Čas je ovšem tlačil. Atmosféra začala houstnout.

Cerum, Morpheus a lady Mireldis
Atmosféra houstla. Dala by se krájet. Jestli byla přes malou chvílí tma, teď byla ještě větší. Atmosféra, která by mě nahánět hrůzu i tomu nejtemnějšímu služebníku. Na nebi se občas zablýsklo, ale žádný hrom nebyl slyšet. Dalo se všimnout i podivné zelenkavé záře, připomínající polární záři. Ale jen decentně, jako by se chtěla probojovat k zemi, ale... něco jí bránilo. A tak poletovala jen sem a tam. Podivný vlk s kloboukem sledoval trojici u břehu. Zranitelná sova měla na tváři i nadále zničující výraz. Vlk pokračoval dál, jako by snad ani ty vlky neviděl. Klobouk měl lehce šejdrem. Teprve až když došel úplně k vlkům zvedl hlavu. Na tváři mu pohrával pobavený, ale přesto radostný výraz. "A dál?" Neřekl nic víc, než jen to. Možná zaslechl slova Ceruma, když se ho ptal, oč žádá. Jako by snad čekal na nějaké určité slova. "A dál, a dál, a dál, a dál,..." jako zaseknutá gramofónová deska. Zůstal stát na místě, po několika minutách bylo ale zřetelné, že dělá neustále furt ty samá gesta. Tady něco nehraje... Jako by ho někdo naprogramoval, jenomže chceme to zjistit? Je živý? Mrtvý, něco napůl? Trojice vlků mohla z dálky slyšet podivuhodnou melodii, že by je to také lákalo do útrob, jako dva ztracenci?

Zeiran a sexy Peisia
Bylo snad ve vzduchu něco jako rande? Už jen chyběly svíčky, omyl... ty tady byly. Zeiran pokynul, že se pokračuje dál. Zpěv, který slyšely je lákal do hlubin ostrova, zatímco jejich kolegové zůstávali u břehu. Čím hlouběji šli, tím zvláštní věci se děli. Kolem vyšlapané cestičky byly svíčky, zapálené. Romantická atmosféra. Když se jeden z vlků zaměřil někam dál, viděl dokonce i lampióny přání. Jenomže vše nebylo tak růžové, jak se zprvu zdálo. Kolem nich začali chodit vlci. Připomínajíc padlé. Vlk s potrhanou kůží, vlci s kostmi místo masitých nohou. Šli stále dál a dál, do hlubin celého lesa. A Zeiran s Peisiou šli tím samým směrem. Co to bylo schováno v hlubinách? Nějaká hrobka? Až moc je to přitahovalo, než aby se nad tím zamysleli, co tam vlastně je.
Bok po boku pokračovali, až do chvíle než byli v samotném srdci. Právě tam, uprostřed celého ostrova byl velký kámen. Kolem nich byli vlci, nutno podotknout průhlednější, než nově příchozí. Krčili se před samotným kamenem, před kterým byli rozházené různé totemy. Nedávaly však smysl, chtělo to s nimi hýbnout. Ale co na to ostatní? Ostatní si jich prozatím nevšímali, pohled na ně mohl být pro slabé povahy zničující. Ale očividně jim něco bránilo dostat se na druhou stranu. Můžou za to totemy? Ta záře na nebi, která se proháněla jako v závodním autě, ale nemohla nikde zakotvit? Totemy? Nebo se vlci rozhodnou pro úplně svéhlavou akci, kterou jeden z nich vymyslí? Melodie stále sílila, upištěná, utrápená,...

Situace se lehce vyhrotila. Cerum, i přes to že mu docházel pod vodou kyslík a pod náporem silné vody mu hlava neustále padala do hlubin. Přesto to nebyl jen kecal, ale i bojovník, který se snažil dostat na břeh. Velmi blízko je Morpheus, který se tlapkou držel za kořen a škrábal se nahoru. Zeiran si dopomohl magií a už byl zcela ovládán emocemi zatemnělého ostrova. A vlčice? Ty se snažily co nejrychleji dostat přes most, aby si nenamočily kožíšek. Proti nim se hrnuly stíny, které vřískaly a jančily. Mireldis se snažila zabít je pomocí své magie. To se jí i povedlo, cesta byla čistá, když ovšem vlčice byli zhruba v půlce mostu, začal se rozpadat. Jejich těla se neovladatelně dostávají do vzduchu, jako by je vymrštila trampolína. Peisia měla to štěstí, že spadla na břeh. Ještě větší štěstí, že do měkkého. A to největší štěstí, že si udělala polštář ze Zeirana. Dvojka stála pár metrů od břehu, za nimi se objevuje černá clona. Zbylou skupinku u břehu nevidí, neslyší a ani necítí. Jako by tam vlastně nebyli. Slyší pouze hlas, který je volá do hlubin ostrůvku. Byl harmonický, melodický a neskutečně přitažlivý. Strach najednou zmizel.
Mireldis padá přímo na Morpheuse, který se snaží vylovit Ceruma z vody. Snad to chlapák ustojí! Trojice vlků se ze všech sil snaží dostat na břeh, jakmile se jim to povede, mají pár minut k dobru na odpočinek. Jenomže pozornější zbystří, že pár metrů od nich stojí vlk. Černý jako bota. Na hlavě měl podivný klobouk. Kývl hlavou na pozdrav, na rameni mu seděla velká sova. Její žluté oči napovídali, že trpí bolestí. Vlk tam jen tak stál a podivně se chichotal. Co uděláte? Kamarádíčkovat? Nebo rovnou do útoku? Není to divný, že všude je temná atmosféra a objeví se tu někdo takový?

// Jsem ráda, že jste všichni dorazili. A to s předstihem! Čili od teď můžeme začít plně hrát.

Řeka se rozbouřila a kolem ostrůvku se to hnalo jako o závod s proudem. Kolem dokola se nám seběhli vlci, které událost rozhodně zaskočila. Voda se však nezalekla a na samotném ostrůvku stále pobýval podivuhodný netvor.
Vůně síry se i nadále rozrůstala po celém území. Toho si určitě přítomní již mohli všimnout. U břehu je však něco lákalo. Drahokamy, které jasně zářily a volaly je k sobě. Jakmile se k nim ale vlčí čumák přiblížil, jako by je něco chňaplo. To se stalo právě trojici přítomných vlků. Cerum, Zeiran a Morpheus. Nechali se zlákat léčkou a tak je protékající řeka schramstla jako malinu. Vůně síry se najednou ponořila do hluboké vody a měly co dělat, aby bojovaly o holý život ve vodě. Ti bystřejší si mohli povšimnout, že síra ve vodě rozhodně nebyla. Čili se muselo jednat o problém někde jinde. Voda byla čirá, jako na nejčistší tůně. Toho by si ovšem všimli, kdyby počasí ukazovalo, co je opravdu za denní dobu. Ale podle oblohy byla hluboká noc. Temnota ovládla samotné nebesa. Tady šlo v tuhle chvíli trojici vlků o život. Mohli jedině chytře spolupracovat a dostat se tak na ostrůvek. Točili se totiž nedaleko jeho břehu! Sem tam vyčuhoval pahýl, či konec kořenu, o který se mohly zachytit a přitáhnout se tak na břeh.
Z druhého konce tady byli ovšem chytřejší vlčice. Mireldis a Peisia. Ty se nenechají určitě zlanařit na nějakou vůni. Břeh je proto nestihl včas zachytit. Místo toho si pohrával s trojicí vlků. Vlčicím se však zčista jasna ukázal most, přes který mohli projít na samotný ostrov. Na druhém konci však byl stín. Samotná temnota je musela svírat v nepříjemném pocitu. Vydají se po něm? Jakmile jedna z nich vkročí jen tlapkou na samotný most, z druhé strany se na ni rozběhnou nemilosrdné stíny, připomínající krvežíznivé černé hyeny. S nimi se bude muset dvojice vlčic utkat, aby se dostaly k samotnému jádru. Jak chytře se s nimi vypořádají?
Jakmile vlčí tlapa vstoupí na ostrov, zmocní se jich pocit strachu. Budou se chtít vrátit zpátky, ale řeka je tak rozbouřená, že je to podepsaná smrt. Dokáží si navzájem vlci dodat potřebnou kuráž? Dokáží se postavit samotnému zlu, které se přišlo kdovíodkud? Z ostrůvku se ozývá křik, pištění a kňučení, které trhá nejedno vlčí ucho. Každému je ihned dotyčného líto, nejednomu se objeví slzy v očích z bolesti, které zažívá ten druhý.

// Je to herní akce bez pořadí. V tuhle chvíli jsme se dostali na kolo číslo 1 (všichni jste se dostavili). Jsme v druhém dějství. Iris se objeví znova, jakmile napíšete všichni. Pokud to ovšem nestihnete do dvou dnů (v tuhle chvíli do soboty), budete vynecháni a pokračuje se dál.
P.S. nebojte se být originální. Nebojte se projevit. Iris se Vám přizpůsobí, budu ráda když se nebudete bát cokoliv udělat.

Vlci si vyměnili pohled. "Je to cizí vlk," vysvětlil Ség, "víš, my sem nepatříme, je lepší, když nebudeme mluvit s dalšími vlky odsud. Obzvlášť ne s někým jako je... on." Kývl směrem kde byl předtím Wu.
"Víš, nezdržíme se tu dlouho, nechceme působit problémy. Navíc tu možná máte jinou kulturu, než my, a tak podobně..." dodala nepříliš přesvědčeně Leotie. "Ale to je jedno, stejně už je pryč, podívejte."
Lepší odpověď Renbli patrně neměla dostat, ale ve výsledku na tom stejně nezáleželo, protože Wu byl pryč, takže i kdyby jim dvěma vysvětlila, proč je fajn a proč se vyplatí za nim zajít, už s tím stejně nemohli nic udělat. nezbývalo než jít dál.
"Nějaká hra? To zní moc dobře! Já jsem pro," souhlasila s návrhem Leotie, "ale... já žádnou neznám, abych pravdu řekla. My většinou nemáme moc času na hraní... a tak podobně."

Obloha je temně zatažená, nezvyklé během dne. Jako by bylo slunce schováno daleko za mraky a odmítalo se ukázat. Padla noc, chtě nechtě po celém území. Během toho, co jsou zdejší obyvatelé nejspíš zaskočení se po obloze prohání záře. Připomíná polární záři. Pěkná podívaná, nemyslíte? Dvě záře se spolem nahánějí a je možné je spatřit z každého koutu ostrovů. Až do chvíle, než se srazí. Ozve se hluboká hlasitá rána, připomínající hrom. Právě v tento moment se do dnes v Tiché zátoce, rozběhl podivný shon událostí. Přítomní se možná zaleknou a utečou, jiné to bude zároveň přitahovat.
Portál byl otevřen, jedna záře směrem vzhůru, druhá do země. Rozvíří se tím voda, která se podivuhodně začne točit kolem dokola malého ostrůvku. Trvalo to možná jen pár sekund, než se portálový průchod zase zavřel, ale něco tu zde zanechal. Podivnou, temně připomínající atmosféru. Voda se i nadále točí, kromě toho z ní vylézá černá mlha. Vůní připomíná síru, nepříjemné pro každý vlčí kožich. Na ostrově uprostřed celé zátoky však něco bylo... Jen se tam dostat a zjistit, co sem temný portál pustil. Může za to, že je celý den vlastně noc? A dokáží zdejší vlci porazit onu možná zlou bytost, která se sem díky této události dostala?

// Po delší době tu máme prvotřídní herní akci! Místa jsou omezená! Beru prvních 5 vlků, kteří se do akce přihlásí pod tímto příspěvkem. Čas dojít na tohle území máte do pátku 12:00. Pak se automaticky akce rozjede. Akce je pro vlky, kteří psát aktivně a bez pořadí. Čili nebudete závislí na hráči před vámi. Osud bude psát vždy co druhý den, buď stihnete zareagovat, nebo ne. Odměny se budou odvíjet podle Vaší aktivity. Akce potrvá nejdéle do 2.září, budu ráda když to stihneme ale dřív. Dobře se bavte!
Počet volných míst: 0

To byla dobrá otázka a Renbli ji jistě klidně mohla i položit, on už by vypravěč určitě vymyslel něco, čím to vysvětlit. Ale protože to neudělala, bude se vypravěč tvářit, že to nějaký důvod prostě mělo, ale neřekne k tomu ani slovo. Když však položila otázku, kterou položit chtěla, vlci si vyměnili pohledy, ani jeden se však nehrnul odpovídat. "No..." začal nakonec Ség neochotně, "Pak se budete snažit utéct a schovat se jak jen to půjde a já se pokusím je přesvědčit, aby si to rozmysleli."
"Dá se s nimi i bojovat," přiznala Leotie, "ale na to nás prostě už není dost, ne když jsou oni tři." Podle jejích slov se tedy ty potvory zranit daly... nějak. Možná. "My ani neopouštíme jeskyni, pokud to není nezbytně nutné. Kratší výlety nevadí, ale pokud zůstaneme venku příliš dlouho," významně se přitom podívala na Séga, který jí pohled oplatil se zdviženým obočím, ovšem nic neřekl, "tak nás mohou objevit. Ale většinou se neukazují moc často po sobě."
Zatímco se Renbli rozběhla na nákupy, oba vlci poněkud vyplašeně zastavili opodál, nijak se nehrnuli se k cizinci přiblížit. Čekali, až si Renbli nákup vyřídí, ovšem poněkud nejistě při tom přešlapovali, jako by nechápali, co se děje a možná jim ta situace byla i trochu nepříjemná.

---> Sněžné tesáky

A jak řekli, tak i udělali. Nezdržovali se řešením dalších organizačních pokynů, bylo jasné, že Leotie ani Istenség (a ani nikdo další ze smečky) to nepotřebují. A Renbli? Ta se holt musela doptat na cokoli dalšího, co ji snad zajímalo.
Kam zmizela druhá skupina, těžko říct, protože jak jednou opustili doupě, už je nikde nebylo vidět. Možná tu znali nějaké zkratky nebo něco takového, to ostatně nebylo důležité.
Ačkoli Renbli oslovila Istenséga, byla to Leotie, kdo odpověděl. "Předhodíme jim Istenséga a my dvě budeme utíkat každá jiným směrem," řekla. Mohlo to vyznít jako vtip, ale pokud by se Renbli podívala na její tvář, uviděla by, že mluví vážně. Schytala za to ovšem od Séga nepěkný pohled, na který reagovala pokrčením ramen. Ség si povzdechl. "V podstatě má pravdu. Pokud na ně narazíme, rozdělíme se a budeme utíkat každý jiným směrem. Nejlepší je najít nějakou jeskyni nebo něco, kam se neprotáhnou, a tam se před nimi schovat, protože vy dvě jim neutečete. Když se rozdělíme, budou následovat jen jednoho z nás, protože loví vždy ve smečkách, a ten někdo bych měl být já, protože já jim utéct dokážu, takže odvedu jejich pozornost od vás dvou," vysvětlil. "Ale teď by od nich měl být snad chvíli pokoj, proto jsme vyrazili hned teď."

Nikdo proti její volbě nic nenamítal. Istenség se na Renbli usmál, v tuhle chvíli by asi schválil jakoukoli její volbu, koneckonců on měl rád všechny vlky, kteří tu byli, a Leotie spokojeně přihopsala k nim, čímž se osazenstvo kolem mapy rozdělilo na dvě skupinky.
"Takže tedy já půjdu se Scinthem a Aleyshou a vy tři půjdete spolu," souhlasil Lewas. "Předpokládám, že ti vysvětlí cestou cokoli, co budeš potřebovat vědět. jaký je tedy plán?" předal opět slovo světlému vlkovi.
"Takže," řekl Istenség, "Jedna skupina půjde prohledat zlatý les a okolí na jihu," ukázal na oblast na mapě, "tam půjdete vy. My tři půjdeme na sever k fialovému lesu." Vlci okolo přikyvovali, znova si prohlíželi mapu a snažili se zapamatovat si cestu. Istenség pokračoval: "Předpokládám, že s Dalari se teď nepotkáme a i kdyby, budou spíš na severu, pamatují si, kterým směrem jsme běželi a nemyslím, že by čekali, že se vrátíme do zlatého lesa. Pokud byste na ně narazili, víte co dělat." Nebyla to otázka, skupina však opět přikývla. Tihle vlci spolu žili celý život, některé věci už si k Renbliině smůle, nemuseli říkat. Lewasova skupinka bez dalšího slova vyrazila a zmizela ven z jeskyně. Istenség pokývl na obě vlčice, "tak pojďte," vybídl je.

---> Mlžné pláně

Vlci dole se o něčem dohadovali. Ne dost nahlas, aby bylo rozumět, co si říkají, pravděpodobně proto, že si mysleli, že ještě spí, a nechtěli ji omylem probudit. Když se však objevila, hovor utichl. Ség se na ni usmál, nebyl to však on, kdo promluvil. "Dobré ráno," pozdravil ji Lewas, "doufám, že jsme tě nevzbudili. Řešíme plán na dnešek."
Podíval se na Istenséga a ten od něj převzal slovo. "Víš, jak jsem ti říkal o tom barevném, duhovém, co jsme ztratil, že? No... vytipovali jsme pár míst, kde budeme hledat." Pokud se chtěl zeptat, jestli si nerozmyslela, že chce skutečně pomoct, neudělal to. Tentokrát ne. Přecejen se něčemu už naučil za tu dobu, co se znali.
"Rozdělíme se na dvě skupiny," pokračoval Lewas. "Ain tu zůstane s vlčaty, ty a Istenség půjdete spolu a s vámi půjde..." tázavě se podíval na šedého vlka, ten však zavrtěl hlavou a otočil se na Renbli, v jasné pobídce, aby vybrala, koho ze zbývajících vlků chce s sebou. Lewas měl pravděpodobně velet druhé skupině, ale byli tu tři vlci, z kterých si Renbli mohla vybrat. A všichni teď koukali na ni, očekávající její rozhodnutí.

Usmál se na ni. Nemohla ani tušit, co pro něj v tu chvíli její slova znamenala. "To jsem rád, nechtěl bych, abys mě brala nějak jinak. Děkuju." I šedý vlk vypadal událostmi dnešního dne docela spokojeně, když se ukládal ke spánku. Počkal, než se Renbli uloží na svém místečku, pak jí také popřál: "Dobrou noc, Renbli." A složil hlavu na tlapky. Narozdíl od ní však neusnul hned, místo toho hleděl na vlky ve své smečce a o něčem přemýšlel. To však Renbli nevěděla, protože ta už spala. Sotva si byl jistý, že všichni spí, tiše vstal a doslova po špičkách odešel ze společného nocoviště. Kdo ví, co měl za lubem.

Když přišlo ráno, Renbli mohla zjistit, že spí nahoře sama. Všichni ostatní vlci stáli dole v první jeskyni nad mapou a o něčem se radili. Buď všichni vstávali nezvykle brzo a nebo Renbli nezvykle pozdě. A nebo za to mohl fakt, že ona šla vlastně spát úplně poslední a ze všech za sebou měla asi nejnáročnější den, plný adrenalinu a dojmů. Tak či tak udělá nejlíp, když se přidá k ostatním, aby nepřišla o nic důležitého. V jeskyni na ni čekala připravená snídaně, skládající se ze stejného ovoce, jaké měla včera k večeři, nikdo nejspíš neměl čas lovit.. Podle jejich výrazů také mohla usoudit, že se jedná o něčem vážném.

Poslouchal ji. Velice pozorně ji poslouchal a vypadal, že o tom přemýšlí. "No... oni k tomu ale mají důvod. Tohle všechno, co tady vidíš, to je moje práce, já to tady vytvořil," řekl, ale z jeho tónu bylo jasné, že se tím nechlubí, pouze to řekl jako fakt. "Ale myslím, že i kdybych udělal cokoliv, názor ostatních to stejně nezmění, prostě mě berou tak jak mě berou." Nevypadal, že by ho to trápilo zas až tolik, vlastně si spíš sám nebyl jistý, co od nich chce a očekává. Ovšem co se týkalo Renbli, tam jasno měl. "Rád bych, abys mě brala stejně jako Leotie, prostě jako kteréhokoli jiného vlka."
Když zmínila, že by snad mohl být bůh, zděšeně na ni vykulil oči a už už otevíral tlamu, aby se proti tomu ohradil nebo tak něco, vzápětí ale tlamu zas zavřel a zatvářil se zamyšleně. "Tohle myslíš jako vtip, že jo? Teda... nemyslíš si doopravdy, že bych mohl doopravdy být mračná nymfa?" Pak se na ni však usmál. "Tak dobře, pokusím se," slíbil jí, "já... asi ti nemůžu říct úplně všechno, jsou věci..." podíval se po Lewasovi, který právě uklízel mapu, "...o kterých mi nepřísluší mluvit, ale... není fér před tebou něco tajit, když jsi mi nabídla pomoc, i když víš, že to pro tebe může být nebezpečné"
Znova se usmál, když řekla, že ji má doprovodit. "Moc rád! Ale tady by ses určitě neztratila. Tak pojď za mnou." Odvedl ji nahoru po cestičce vytesané do skály, do skalního výklenku, kde zem pokrývala měkká podestýlka a kde několik vlků už spokojeně oddechovalo. Sám se stočil do klubíčka kousek stranou od ostatního, tak těsně u kraje skály, že kdyby byl jen o kousek dál, nejspíš by přepadl dolů. nevypadal však, že by ho to trápilo. "Ulož se kam chceš," řekl Renbli šeptem, aby neprobudil ostatní.

Možná to nechápal, možná k radosti některých vlků stačilo jen málo a jemu se prostě líbila už pouhá myšlenka sušení kožíšku pomocí magie. Že Rebli nebyla žádný expert, to ale skutečně nevadilo, protože touhle dobou už jeho kožich nebyl mokrý, jen trochu navlhlý, což nebyla žádná katastrofa, navíc když tady v jeskyni bylo docela příjemně teplo.
Na její slova přikyvoval. "Určitě! Jsi milá, statečná, pozitivní..." Ano, on si byl jistý, že má pravdu. Taková vlčice jako ona prostě musela být šikovná. Co na tom, že jí to teď nešlo, měli za sebou náročný den, bylo pozdě a už musela být unavená, ráno, až bude odpočatá, jí to určitě půjde líp. A když trochu pocvičí, jistě bude na svou magii expert. Ovšem když se zeptala, bylo jasné, že ho tou otázkou poněkud zaskočila. Vlček se stydlivě podíval na své tlapky. "No... ono je to složité," přiznal neochotně. "Já nechci, abys mě ty brala jako něco zvláštního, chci, abys mě brala jako obyčejného vlka, víš? Oni se pak chovají hrozně vážně." Povzdechl si. "Já... já bych to vlastně radši nerozebíral. Ono je hezké, když tě jednou někdo nebere jako něco speciálního, když se nebojí s tebou normálně mluvit a o něco tě požádat a zeptat se, když něčemu nerozumí a nabídnout ti vysušení kožíšku." Vypadal v tu chvíli trochu nešťastně a ztraceně.