Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Její slova pravděpodobně slyšel, ale nevypadal, že by mu nějak zvlášť vadilo, na jaké úrovni magii ovládá. To jediné, co ho zajímalo, bylo, že to zkusí. Kdo ví, jestli mu někdy už někdo nabídl, že mu vysuší kožíšek? Přivřel oči před vánkem, který přivolala. Ať už její magie něco dokázala nebo ne, když skončila, byl z toho naprosto nadšený. "To je super! A vůbec nevadí, že to moc nepomohlo, zkusila jsi to. Děkuju moc!" A než stihla uhnout, lípnul jí malou vlčí pusinku na čumáček. Vzápětí si uvědomil, co udělal a přitiskl ouška k hlavě. Nebýt vlk, dost možná by se začervenal: "Eeeh...." Nejspíš si uvědomil, že to, co udělal, nebylo zrovna vhodné, i když tu teď nebyl nikdo, kdo by ho mohl soudit. Ať už měl z jejího použití magie radost z jakéhokoli důvodu, tohle ji trochu ochladilo, protože zvážněl. "Víš, to vůbec nevadí, že ji teď ovládáš jenom trošku. S časem se to určitě zlepší, stačí třeba jenom trochu tréninku. Ty jsi moc šikovná vlčice, víš?" Pokud měla existencionální krizi, rozhodně ji v tom nehodlal podporovat. Možná v ní viděl něco, co ona sama neviděla, ale byl si tím naprosto jistý.

Ano, na vraždy a hrdinské obětovávání vlastního života za život někoho jiného bude ještě času dost. Zatím tu byl klid a pohodička a vlastně všichni ostatní už se odebrali ke spánku, jen v hlavní jeskyni ještě bylo světlo, jak tam Lewas něco kutil s mapou, nebo co tam vlastně dělal. Určitě něco hrozně důležitého, co ale Renbli jistě vůbec nezajímalo. Jinými slovy, ona a vlk teď měli celou jeskyni jen pro sebe.
"Nu... když říkáš." nebyl jejími slovy úplně přesvědčený, ale rozhodl se to nechat být. Nemohl se přece Renbli každých co pár minut ptát, jestli si to nakonec přece nerozmyslela a nechtěla by se vrátit zpět domů a na tohle všechno zapomenout.
"Není zač!" Prohlížel si ji a usmíval se u toho, bez pochyb se mu líbilo, na co se dívá. Trpělivě počkal, než se napije, pak přikývl. "Já už z větší části uschnul, ale to bys byla hodná! Ono to vždycky schne hrozně pomalu." Opět ze skalky slezl, stoupl si tak, aby na něj mohla použít svou magii a celou dobu vypadal velice zvědavý na to, co udělá. On sám sice nejspíš používal svou magii na ostatní často, ale kdo ví, jestli pro něj tohle nebylo něco nového.

Pokud si Istenség všiml, že není její úsměv tak docela upřímný a spokojený, jak tvrdila slova, buď na to neupozorňoval, nebo to připsal na triko pokročilé noční hodině a pochopitelné únavě, která se s tím pojila (ačkoli on vůbec unaveně nevypadal, ale tak tomu mohlo být i proto, že tu nejspíš většinu času pospával). Usmál se. "Můžeš jí to ráno říct, i když myslím, že teď už šla spát. Ale možná se jenom cítila provinile tě od něčeho vyrušovat, když jsi tu vlastně host a ona tohle dělá běžně." Ano, Aleysha už měla rozhodně hotovo, protože se vypravěč rozhodl, že to vlastně nechce rozepisovat a že už je nejvyšší čas, aby se dějová linka opět posunula dál k vraž... eh, tedy, nějaké akčnější části. Víme, jak to chodí. Istenség zavrtěl ocasem. "To jsem rád! No... a ano, on už je takový. Vždycky ve všem vidí hlavně to špatné. Ale... jsi tu z vlastní svobodné vůle, řekl jsem ti, do čeho jdeš, takže je vše v pořádku, ne?" Poslední věta trochu vyzněla, jako by to neříkal jí, ale jako by se snažil přesvědčit sám sebe. Ovšem nezůstal u toho dlouho, protože jakmile se Renbli zmínila, že leotie říkala, že ji může roztřpytit, jeho tvář se doslova rozzářila (ne doslova doslova, doslova obrazně, samozřejmě. No shiny wolfo for u... yet.) "To bych určitě mohl! Dovolíš?" Ovšem než se snad stačila zeptat (nebo snad protestovat, že to zmínila jen tak a ve skutečnosti se třpytit nechce, ale obě víme, že se rozhodně třpytit chtěla), co má dovolit, Vlk se zlehka dotkl svým čumáčkem toho jejího a Renbli ucítila, jak jí kožíšek pročísl vlahý letní větřík, vyvolaný Istenségovou magií. Vlk se odtáhl. "Tak, všechno hezky třpytivé," řekl spokojeně.
"Asi jsme ti o tom mohl říct dřív," sklopil ouška k hlavě, "ale vůbec mě to v tu chvíli nenapadlo. Doufám, že jsi neměla žízeň." Doprovodil ji k prameni a usadil se opět na skalce nad ním, odkud na Renbli dobře viděl a kam ho klidně mohla následovat, kdyby se jí zachtělo. "Jo jo, je to fajn, už jsem se nekoupal ani nepamatuju. Jen ten mokrý kožich je trochu nezvyk."

V jedné věci měla Renbli pravdu, tady byl skutečně akutní nedostatek dospělých. Scinthe si šel po svém a její kroky vedly k poslednímu vlkovi, s kterým si ještě hodlala popovídat. Istenség na ni čekal rozvalený na skalce nad jezírkem. Když přišla blíž, obešel jezírko a došel až k ní, na tváři úsměv. "Aleysha ti vzkazuje, že už tě potřebovat nebude, prý toho nebylo tolik a nechtěla tě rušit, když viděla, jak jste se s Leotie zapovídaly." Řekl jí hned na uvítanou. "A jak se ti tu jinak zatím líbí?" chtěl vědět. Krátce si ji prohlédl, třpytky stále na její hlavě, zlaté znaky namalované barvou v kožíšku, na chvíli se zastavit u pírka za jejím uchem. Ano, kdyby se tam teď objevil nějaký náhodný pozorovatel, dost možná by ani nepoznal, že Renbli k ostatním nepatří. "Moc ti to sluší! myslel jsem, že budeš mít modrou, ale ta zlatá nevypadá vůbec špatně." Pochválil vesele její kožíšek. "Jo a málem bych zapomněl, tady to jezírko, tady se můžeš vykoupat a támhle je pramen s vodou na pití, kdybys měla žízeň." Samozřejmě že nevěděl nic o tom, co Renbli probírala s ostatními. Nebyl u toho, celou dobu zůstal tady a tak se teď snažil tvářit jako dobrý hostitel.

Scinthe jí věnoval dlouhý pohled. tentokrát v něm bylo naprosto viditelné znechucení. "Co jsem tím chtěl říct je, že mě nezajímají. Mohl bych pomáhat ostatním, ale proč bych to dělal? My všichni, tohle všechno, co tu vidíš, nic nemá smysl. Všichni jsme jenom bezvýznamný hračky osudu." Vlk se postavil a podíval se na ni čelem. Dál pokračoval věcným a neutrálním tónem, skoro jako by jí sděloval, že je venku deštivo, nebo že je voda tak akorát na koupání, ale on tam lézt nehodlá. "Mám naše hvězdy z domova. Mám všechno, co potřebuju, abych byl užitečný své smečce. Pokud se ti hvězdy líbí, budiž, uč se o nich, tobě asi k něčemu budou, pokud tu hodláš žít i nadále, ale já o ty vaše nestojím." Naklonil hlavu na stranu, když začala mluvit o tom, co se jí přihodilo. Zajisté ji poslouchal, ovšem netvářil se nějak extra lítostivě. Netvářil se... nijak. Opět. "Se vší úctou k němu, Istenség tě do našeho nepořádku neměl vůbec zatahovat. Bratr, rodina, vlci, kteří tě mají rádi a někde na tebe čekají... Zníš jak někdo, kdo má šanci na šťastný život. Nebo alespoň měl. Když tě sem přitáhl, to je jako by tě odsoudil spolu s námi. Někdy si neuvědomuje, jaké může mít jeho jednání následky." Střelil pohledem k jezírku, než se otočil zpět na Renbli. "No, snad budeš mít štěstí, byla by tě škoda." Na její otázku stroze kývl. "Jo. Když to chceš vědět. Ale nebývalo jich tolik, bývali jen dva. Dostali se do naší jeskyně, zatímco jsme spali a zbytek si dokážeš domyslet." Zavrtěl hlavou. "Porazili jsme je a ztratili přitom většinu smečky. Mysleli jsme, že jsou oba mrtví, jenže jeden z nich zjevně nebyl, teď jsou zpátky a my proti nim nemáme šanci. Jsme prokletí, my všichni. Dřív nebo později nás chytí a zabijou." Prošel okolo ní a zamířil po skalce dolů. V půlce se otočil a pokývl na ni. "Nicméně přeji dobrou noc," popřál jí ještě a pak vyrazil k pelechům.

Ušklíbl se: "Není co se o nich učit. Tohle je o tom, kolik toho dokážeš nacpat do hlavy a nemá smysl se snažit zapamatovat něco, co už pak v životě neuvidím." Velice zjevně její názor nesdílel. "Hvězdy venku mě nezajímají, jsou všude stejné. Krásné na pohled, ale už jsem je viděl, nepotřebuju je vidět znova. Radši bych měl opět nad hlavou ty naše," kývl k díře ve stropě.
"Ty o změně asi taky něco víš, co?" Zeptal se. Zběžným pohledem ji přelétl: "Vypadáš jako někdo, koho život ještě moc nepoznamenal. Tolik nadšení pro všechno nové, touha poznávat a učit se a seznamovat se i s těma, co se tváří, že o pozornost nestojí." Bylo jasné koho tím myslí, ale neřekl, že má jít pryč a ani to nevypadalo, že něco takového naznačoval, všechno, co řekl, bylo pouhé konstatování. "Ale někdo, pro koho je život procházka růžovou zahradou, obvykle označí změnu za super a vzrušující."
Na její otázku pokrčil rameny. "Kde končíme, tam skončíme. S trochou štěstí to bude nějaké použitelné místo, kde se bude dát zas chvíli přežít. Nemáme žádný cíl." Co se týkalo její snahy o optimismus, těžko říct, jaký to mělo dopad, nejspíš vůbec žádný. "Možná se jednou vrátíme domů. Možná. Ale spíš to vidím tak, že budem do roka všichni mrtví, to je pravděpodobnější."

Vlk jí věnoval dlouhý pohled, z kterého toho nešlo příliš mnoho vyčíst. Možná o něčem přemýšlel, možná si ji prohlížel, možná zkoumal něco za ní. Nakonec í však odpověděl: "A jaký by to mělo smysl? Brzy odsud zase odejdeme a budeme jinde. Tyhle hvězdy se mnou zůstanou, navíc jsou jednou z těch málo vzpomínek na domov, co nám ještě zbyly." Opět se odvrátil k obloze. "Tohle, a tahle jeskyně spolu s tím, co je v ní," dodal tišeji. Nerozváděl to však a také to nebyl vlk, na kterého by mohla spěchat. neodpovídal hned, odpovědi si rozmýšlela nechrlil je na Renbli, jako předtím vlčice. "Nevadí mi to," řekl prostě na její otázku, ovšem odpověď jí nedal. Možná o tom mluvit nechtěl, možná ho zase zaujalo něco na obloze... ne, moment, skutečně byl jen zamyšlený, protože vzápětí otevřel tlamu: "U nás doma bylo... horko, a živo. To, co vidíš tady jsou poslední žalostný zbytky toho, co bývalo." Sykl. Zjevně ho to žralo, ale nebyl naštvaný na Renbli, spíš tak nějak... obecně nadával na život.

Scinthe skutečně neměl problém cokoli vysvětlit. Právě naopak, mluvil o všem stejně ochotně a nadšeně jako Leotie, až na to, že v jeho hlase nebylo její nadšení. Renbli však i bez toho tak nějak podvědomě mohla vědět, že hvězdy miluje stejně jako zrzavá vlčice historii a barvy. Každý z místních vlků se zdál svému povolání naprosto nadšený. "Najdi si vlastní způsob. Sama musíš zjistit, co ti vyhovuje nejvíc a co si nejlépe zapamatuješ." V podstatě se snažil Renbli naučit takové diy poznávání hvězd. Bylo jasné, že tento vlk toho o moisrisské obloze mnoho neví, to se dalo odvodit už z toho, že seděl tady a hleděl na oblohu, která byla vidět pouze ze skály, místo aby vysedával někde venku, kde by mohl vidět celou hvězdnou oblohu, ne jen její kousek. "Můžeš si je i pojmenovat, třeba podle něčeho, co ti připomínají." Ukázal na shluk hvězd nad svou hlavou. "Tamtěm říkám Oblázky, vypadají, jako kdyby někdo vzal hrst kamínků a rozsypal je." Pak ukázal na řadu jasnějších hvězd, které tvořily jakési S na obloze, nejjasnější na místě oka: "To je opeřený had, podle něj jsme doma hledali jih. Následuješ pohled jeho očí a zavede tě na jih, do naší domoviny. Teda... tady ne, vůbec netuším, kam by tě zavedl tady, ale vy ho tady na obloze stejně nemáte." I přestože o místní obloze nevěděl nic, i tak se jí snažil něco říct.

Scinthe se pousmál:"To jo, ten je taky pěkně krutý a studený." Až nyní nechal hvězdy být a podíval se na ni. "Jsem Scinthe, ale to už asi víš," představil se. "Já mám radši měsíc. Ten nepálí, poskytuje jen tolik světla, abychom v noci viděli," řekl. "Nebo hvězdy, kdo jim rozumí, ten se z nich dozví cokoli, co potřebuje vědět." Tenhle vlk nepatřil k těm, kteří by měli potřebu řešit případná "co kdyby" "Všichni bysme byli pryč. Buď bychom tu nebyli vůbec, a nebo pokud by zmizelo teď, zemřeli bychom do pár měsíců, ne-li dřív. Umrzl by hmyz, rostliny by neměly světlo a začaly by vadnout, kořist by neměla co jíst a všude by panovala věčná zima," řekl prostě a věcně, s otevřeností někoho, koho by takový scénář zdánlivě moc netrápil. Scinthe se zvedl a posadil se vedle Renbli, ukázal čenichem na neznámou hvězdnou oblohu. "Jistěže umím. Krajina se mění, ale hvězdy se každý rok vrací a jsou pořád stejné. je to jedna z mála jistot, které na světě najdeš, protože naše vlčí životy jsou proti těm jejich jako mrknutí oka. Těch pár let, co takový vlk chodí po zemi, není dost dlouho, aby se jich to jakkoli dotklo." Ukázal čenichem kamsi nahoru k nebi, na jasnou, třpytivou hvězdu. "Naše obloha je trochu jiná, než ta vaše tady, ale na každé najdeš souhvězdí a jasnější hvězdy. Jen mysli na to, že je obloha v létě jiné, než v zimě, takže je třeba vzít v potaz i roční dobu nebo i jak pokročilá noc je." Ukázal jí na obloze pár hezkých, zářivých hvězd, a dodal: "Prohlédni si vaši oblohu, najdi orientační body a hvězdy tě pak vždy dovedou domů."

Leotie uklidila skutečně rychle a už to nevypadalo, že by se tu mělo dít něco zajímavého. Vlčice se na Renbli usmála: "Určitě kdykoli přijď! A zatím dobrou noc, i když ty asi ještě spát nepůjdeš, co?" Zatímco Renbli vyrazila za dalším vlkem, Leotie odběhla a zmizela tam, kde se nacházely pelechy.
Vlk zatím stále seděl na vrcholu skály a sledoval hvězdy. Když Renbli přišla, ani se na ni nepodíval, jen tiché: "ahoj." naznačovalo, že si její přítomnosti všiml. Žádné zlověstné pohledy po ní však nevrhal, spíš vypadal jako někdo, kdo se nehodlá nechat rušit, protože dál hleděl na oblohu, jako by v ní viděl něco, co nikdo jiný vidět nemohl. "Víš, že hvězdy, na které se díváme, jsou dost možná už dávno mrtvé, ale jsou tak daleko, že se to dozvíme až stovky, ne-li tisíce let po jejich smrti?" Když jí tuto informaci sděloval, pro sebe se usmíval. "A naše slunce je také jednou z hvězd, jen je blízko, proto nám připadá tak velké. Kdyby neexistovalo, tenhle svět by byl jen jedna velká, zmrzlá skála."

"A máme tu i spoustu jiných zajímavých nástrojů! U spousty ani nevím, k čemu můžou být dobré," zasmála se Leotie. Chvíli pokračovala v míchání barev, ale jak mluvily, dala se pomalu do úklidu. Plné misky přikryla kusem něčeho, co nejvíc ze všeho připomínalo kus plátna, ale dost možná to byl kus nějaké sušené rostliny, a odstrkala je ke stěně, kde nebudou překážet. Štětec vypláchla v misce s vodou, kterou pak vylila do trávy. "Vždycky jsme ho tak brala, nedokážu o něm moc mluvit jako o-" v půlce věty se zarazila, omluvně se usmála a zavrtěla hlavou, "to je jedno. prostě to pro mě byl vždycky spíš kamarád, i když tu mluvíme o Istenségovi a ne o kdejakém vlkovi." Misky mizely doslova před očima, vlčice se rozhodně ničím nezdržovala a pracovala rychle, až měla uklizené všechno. Pak se posadila před Renbli a taky vesele zavrtěla ocáskem. "Ale to vůbec nevadí! Nikdy není pozdě to změnit a napravit! Seznamovat se je vlastně docela jednoduché, pokud teda rovnou nezačneš mluvit o nějakých podobných věcech, jak mám ve zvyku já... i když u tebe to vlastně nevadilo." Leotie se na ni usmála, zjevně potěšena touto skutečností. K hadovi se nijak nevyjadřovala. Rozhodně nezačala Renbli vyprávět, že jsou strašně nebezpeční a měla by se jim vyhnout. Místo toho kývla na její otázku. "Jasný! nebo prostě kdykoli, kdy budeš mít pocit, že už se to začíná odlupovat, nebo když tě tenhle vzorek nebo barva přestanou bavit. Ráda ti udělám kdykoli něco nového. Jak je nás málo, tak se tu většinou nudím. Budu ráda, když mi přijdeš dělat společnost!" Bylo jasné, koho za dobrou společnost považuje ona. Nicméně také byl nejspíš čas posunout se opět dál, než se zbylí vlci odeberou spát.

Útěchu od Renbli Leotie přijala. Možná se tvářila, že ji snrt jejího strýčka zas tak netrápí, ale když se k ní Renbli natáhla, vlčice se na okamžik j její tlapce přitulila, jako by to byla kotva, držící ji při smyslech, ne pouhé útěšné potlapkání. Nic víc ovšem o svém strýčkovi však neřekla a v jejích očích se neleskly slzy, když se opět odtáhla. Dívala se však na Renbli smutným pohledem někoho, kdo viděl příliš mnoho umírání příliš mladý a musel se s tím naučit žít rychle, aniž by dostal čas truchlit nad jejich ztrátou.
Když však vlčice mluvila o tom, co milovala, na její tváři už však opět zářil úsměv. "Většinou je nedrtím, protože je vůbec nenajdu," mrkla na ni rozpustila, "ale když už, řeknu Lewasovi. On to se svojí magií nějakým způsobem dokáže. A nebo! Pokud to jsou malé kousky, tak používám tuhlectu věcičku. Ta se hodí i na tužší bylinky, ale chce to dost síly." Vylovila odněkud další misku (ta vlčice patrně neměla nic jiného, než misky), tahle však nebyla naplněná žádnou tekutinou. Místo toho bylo její dno dokonale hladké dlouholetým používáním a uvnitř ležel podlouhlý, stejně ohlazený kámen, s koženou rukojetí na jedné straně, ve které byly staré otisky vlčích zubů. "Ta rukojeť se samozřejmě mění, ale jinak si to předáváme už spousto generací. Říká se tomu 'hmoždíř'." Vysvětlila. "Vezmeš tohle do tlamy a v podstatě tím to, co je uvnitř, roztlučeš a rozemneš, dokud z toho nebude prášek nebo šťáva nebo tak."
Pak přišlo opět téma na jistého vlka. Leotie nad tím chvíli přemýšlela, než odpověděla: "Víš, že ani nevím? Určitě je starší, než já, ale pamatuju si, jak jsme si spolu hrávali jako vlčata. Už tehdy si ho ale všichni dost považovali kvůli jeho magii, asi proto mu nabídli, aby byl můj kmotr, i když vlastně nejsme příbuzní. Prý to nosí štěstí, víš? A asi měli pravdu, jsem ráda, že tu mám někoho, koho jsem za rodinu považovala už odmalička, vždycky se ke mně choval spíš jako velký brácha." Leotie se ze všech nakonec ukázala jako ta nejochotnější dělit se o informace, i když i ona okolo některých věcí chodila dost pošpičkách.
"Třeba budeš mít štěstí!" Řekla vesele, "jsou rozhodně větší, než my a já viděla jenom jednoho, který navíc vypadal mladě, takže dospělí budou určitě obrovští."
Usmála se, když Renbli odsouhlasila její výtvor. "Děkuju. Jsem ráda, že s eti líbí. Ta zlatá ti fakt sluší." Když se Renbli dotkla její tváře, stydlivě sklopila hlavu, ale úsměv z její tváře nezmizel. "Rádo se stalo, Renbli."

"To zní jako skvělý nápad! Ale... dneska asi ne. Možná příště." Na kytky už skutečně bylo pozdě, byl čas tak akorát ještě nějaký rozhovor a pak spát.
"No... tak to ti teda pak povím cokoli, co budu moct!" těžko říct, jestli to v jejím případě bylo varování, nebo výhružka, protože se v jejích očích zalesklo, jako by jí právě Renbli dala souhlas k něčemu, co chtěla udělat už velmi dávno. Vzápětí navázala tam, kde předtím skončila: "Navíc přece nemůžu věčně otravovat Lewase, aby mi pomohl něco vypěstovat. Ty barvy opadávají docela rychle, vydrží sotva pár dnů a nedají se skladovat moc dlouho, protože by pak mohly být škodlivé. Že vyschnou, s tím si dokážu poradit, ale někdy ty chemikálie s časem reagují ne zrovna přívětivě, nebo třeba změní barvu. Je prostě vždycky lepší připravovat nové a když v podstatě buď každý den všem značky obnovuji nebo je každých pár dní dělám úplně odznova, to bys ani nevěřila, kolik jí je potřeba." Na chvíli se odmlčela, pak dodala: "No a nebo bych mohla poprosit Séga, ale ten tu zase věčně není. A mimo to i ráda experimentuju, víš? Někdo musel přijít na všechny ty postupy, které teď znám a já chci něco objevit nebo i třeba jenom vylepšit i sama. Když budu jenom slepě sledovat, co jsem se naučila, tak můžu akorát tak zapomínat a žádné nové postupy nevymyslím." Tahle vlčice skutečně uměla mluvit, a to teda pořádně.
Když Renbli pochválila jejího strýčka, smutně se usmála. "To byl. Občas lituju, že mě toho nestihl naučit víc a že jsem s ním nemohla trávit víc času. Byl to moudrý vlk, ale byl i hrozně milý a hodný. A navíc, víš, on často ve vlcích i viděl to, co nikdo jiný neviděl. Byl asi jediný, kdo podporoval Alyina bratra, aby se stal bylinkářem a léčitelem, zatímco ostatní tvrdili, že má být radši lovec, že na to se hodí mnohem víc a bylinky nebudou nic pro něho. A dobře udělal! Ale... no, alespoň mi nechal nějaké magické koule, z kterých se můžu učit to, co on vyzkoumal a nestihl mi předat. Ukázala bych ti je, ale..." omluvně se usmála, "podle tradic je můžu vidět jenom já a ten, koho bych přijala za oficiálního učně a učila ho svému umění."
Znova si přeměřila Renbli hodnotícím okem. "Hmmm... možná máš pravdu. No, Zlatou asi nenamíchám, to bych musela najít zlatou žílu, aby se to pak tak pěkně lesklo a to se mi už hodně dlouho nepovedlo, ale zkusím něco přibližně podobného. Zkus pak Séga poprosit, jestli ti je trošku roztřpytí." proces odstraňování barvy byl ještě zajímavější, než proces jejího nanášení. na leotiin neslyšný pokyn se prostě barva z Renbliina kožíčku sebrala a odplazila se, jako by byla živá, až nakonec skápla na podlahu a vrátila se do misky. "Tohle je povolání, ve kterém je nejlepší mít magii vody," řekla Leotie, zatímco se pustila do míchání další barvy, tentokrát bylo ovšem vidět, že víc váhá a víc experimentuje, když se rozhodovala, co přidat. V průběhu i jednu misku s divně blátově hnědou odstrčila stranou a začla znova. A u toho mluvila. "I magie země by byla samozřejmě fajn, pak by bylo jednodušší sbírat suroviny, ale samotný proces tvorby a nanášení ej v podstatě práce s tekutinou na bázi vody. proto taky nedokážu úplně odstranit ty maličké zbytky barvy, co ti teď trochu zamazaly kožich do modra, ale ty budou do zítřka pryč. navíc to ani není skoro poznat." naprosto plynule se vrátila k předchozímu tématu: "Nikdy jsem nepřišla na to, jak udělat, aby se barva kovově leskla, než že požádám někoho, aby mi rozdrtíl zlato, stříbro nebo jiný lesklý kov, a přidám to do toho. Jenže to pak pořád, přirozeně není tak hezky třpytivé, protože se to stejně musí smíchat s barvou, aby to na kožichu drželo." Vlčice tlamu chvíli nezavřela, jen stále zahrnovala Renbli novými a novými informacemi, skoro jako kdyby rok nemluvila a teď se to snažila všechno dohnat. ideálně během jedné minuty, pokud možno. těžko říct, kolik toho chudák Renbli stíhala sledovat. A samozřejmě neopomněla odpovědět ani na otázku: "To záleží. Jedno toho může znamenat spoustu. My tři máme dvě, protože jsme vlci aktivně vykonávající nějakou úlohu, na kterou jsme se specializovali. Po dosažení tří let všichni v klanu absolvují zkoušku dospělosti, za jejíž úspěšné splnění si mohou vysloužit třetí. Tu my ale asi dost možná dělat nebudeme, může to být pěkně nebezpečné a už tak je nás málo. Plnit zkoušku v neznámém prostředí..." Zavrtěla hlavou, "nebyl by to dobrý nápad. Počet pírek samozřejmě určuje postavení. Získávají se za zásluhy, hrdinské činy a tak podobně, nebo prostě za dlouhodobou službu pro dobro klanu. jedno pírko... no, může znamenat, že jsi prostě člen nebo mladý vlk, který se ještě nerozhodl, co chce dělat. Ale u tebe to prostě znamená, že jsi host. Když tě sem přivedl můj kmotr, tak si nemyslím, že by kdokoli namítal něco proti tomu, aby sis ho vzala," mrkla na ni. "Nejsou to totiž ledajaká pírka, jsou to pírka z opeřeného hada! Tady u vás myslím nic takového nenajdete. Ale... jedno určitě postrádat můžeme, stejně je v nejbližší době potřebovat nebudeme, alespoň než budou ta tři vlčata dost velká, aby se o našich tradicích něco naučila. Jo a abych nezapomněla! Ono i to, že by někdo nosil jenom znaky, ale pírka ne, něco znamená. Pokud se totiž někdo nějak závažně proviní, tak může o pírko i přijít a pak spadne na nejnižší příčku smečky, dokud svou chybu nenapraví, nebo dokud se ti, co zrovna velí, nerozhodnou, že už dostal dost času na to, aby se nad svým činem zamyslel a litoval ho. Takže Členy klanu bys správně poznala podle barviček, ale ne nutně podle pírek." přikápla do barvy poslední příměs a zdálo se, že je konečně spokojená s odstínem, protože opět vzala do tlamy podivný štětec, vymila ho v misce čisté vody, zkusila, že už skutečně není od modré a pustila se do nového malování znaků, tentokrát touhle barvou. Když skončila, opět pokynula k misce, která tu sloužila místo zrcadla. "Tak co si o tom myslíš teď? lepší zlatá se mi už asi nepovede." Byla to spíš taková hnědožlutá nebo okrová, to byla pravda, ovšem pokud měl vlk trochu fantazie, nebo možná pokud by na ni světlo dopadlo z toho správného úhlu, dalo by se to za zlatou vydávat. otázkou bylo, jestli si to myslela i Renbli.

"To máš pravdu," souhlasila Leotie. "Ale já stejně venku většinou moc sbírat nepotřebuju a našla jsem tu i pár, které znám." Na tváři zrzavé vlčice bylo vidět, že by ráda povídala o svých oblíbených tématech dál, ale držela se. Ovšem jen do chvíle, kdy Renbli řekla, že ji to zajímá. V té chvíli se její tvář rozzářila nadšením. pak ho ale vystřídaly pochybnosti: "Opravdu? neříkáš to jen proto, abys neranila moje city?"
na její otázku se však usmála a přikývla. "Toho obtěžuje všechno, je to hrozný mrzout. Ale nenech se tím odradit, on se jako protiva jenom tváří, ve skutečnosti je hrozně fajn a hvězdy ti určitě ukáže rád." Naklonila hlavu na stranu, "v tom jsme vlastně podobní, každý z nás moc rád mluví o tom, co nás zajímá a baví."
Vlčice namočila štětec do barvy a pustila se do malování znaků na Renbliině kožíšku, jen sem tam poodstoupila, aby své dílo zkontrolovala. Zatímco pracovala, pokoušela se odpovídat. "Jachně, to uch patchí k nachim trachichím. Chtarám che o tochle vchechno, tachle úlocha che u nách pchedává mechi vlky. Pchede mnou to chelal můch chtrých, nauchil me chechno, cho umím." Dodělala znaky a odložila štětec, aby mohla mluvit norrmálně. "No a většinou používám stejnou barvu jako je barva očí, i když by to bylo podle tradic jedno, takže Ség by měl zlatou, ale on stejně ty znaky nenosí. Většinou nenosí ani pírka, protože je věčně akorát ztrácí," mrkla na Rebli. "Ona barva očí je nejlepší, hezky je podtrhne a nebije se s barvou kožíšku, pokud je někdo barevnější. Počkej ti minutku." Zmizela kamsi zadní chodbou, jen aby se za okamžik vrátila s pírkem v tlamě. Zamotala ho Renbli do srsti na krku. "Tak, dokonalé," přistrčila Renbli misku čisté vody. "Prosím. Pokud by se ti něco nezdálo, neboj se ozvat, všechno jde změnit a hlavně se musíš líbit sama sobě."

Vlčici by nejspíš nevadilo, kdyby mohla pracovat v tichosti, ale pokud chtěla Renbli mluvit, taky s tím neměla problém. "Je to moje úloha ve smečce. Starám se o to, aby zůstaly naše tradice zachovány." A vypadala, že navzdory svému věku bere své povinnosti velmi vážně. jako koneckonců asi každý v této malé smečce. "Ale že bych se držela stranou, to zas ne. Občas doprovázím Aly na lov. je fajn vyrazit ven a podívat se kde co roste. Sice si tu pěstuju všechno, co potřebuju, ale některé látky a minerály se prostě museí přinést z venku a navíc..." Vlčice se v půlce věty zarazila a přitiskla uši k hlavě, "Ah, promiň, moc mluvím a tebe to stejně nejspíš nezajímá."
Na Renbliinu otázku k ní přistrčila mističku s barvou ještě blíž a usmála se: "S tím jsme tak nějak počítala. tak se na to podíváme. Já něco zkusím a ty mi pak řekneš, jestli se ti to líbí, nebo ne. Neboj, všechno to jde smýt. "Přehodnotila kritickým okem její bílý kožich a pak dodala: "teda možná ti zůstane namodralý nádech, bílá srst někdy chytá barvu až moc dobře. Ale neboj, ten brzy zase zmizí." Leotie odněkud zpoza misek vytáhla podivnou věc se štětinkami na konči, která by se dala docela dobře přirovnat ke štětci, i když se nejspíš jednalo o nějakou rostlinu, kterou Renbli akorát neznala a tázavě se na ni podívala, jestli tedy může začít.