Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Renbli si vykračovala skutečně moc pěkně. Možná že kdyby byla Aleysha někde poblíž, na chvíli by všeho nechala a dívala by se. Leotie byla však příliš zabraná do hraní si s barvami, než aby postřehla, že se k ní někdo blíží. Zrovna velice opatrně přelévala barvu z jedné misky do druhé a zkoumala, jaké obrazce se tvořily, když se barvy setkaly. Když Renbli vedle ní žuchla, nutno přiznat, že ji to dost polekalo, miska jí vypadla z tlapek a její obsah skončil vylitý na zemi.
Vlčice však nebyla rozzlobená, že jsou její barvičky zničené, jen na ně vrhla nepěkný pohled, jako by to dávala za vinu jim, nikoli Renbli nebo vlastní nešikovnosti, pak se na příchozí vlčici usmála a naklonila hlavu na stranu: "No to vidím. Jsi v pořádku?" Na její otázku přikývla. "A ty jsi Renbli," odpověděla, než se opět otočila na svoje barvy. Chvíli na rozlitou tekutinu upřeně zírala, ale pak se barva (možná se cítila provinile za to, co provedla), prostě ze země zvedla a doplazila se zpět do mističky, odkud se vylila, nechávajíc za sebou pouze lehce načervenalý pruh kamene. Leotie si pro sebe spokojeně kývla, pak se znalecky podívala na Renbli a bez jediného slova se pustila do míchání jiné barvy - konkrétně světle modré. Jeden by čekal, že základní barva namíchat nepůjde a už vůbec ne ze zářivě oranžové a žluté, které vlčice v jednu chvíli slila. Sem tam nějakou nádobu očichala (ačkoli z místa, kde Renbli seděla, nemohla cítit žádný zápach barev, což by jí mohlo připadat podivné. A i Leotie se nakláněla až úplně nad ně, div si v nich nevymáchala čumák, když je chtěla očichat.), sem tam koukla po Renbli a pak do hlavní nádoby přikápla ještě další barvu, dokud nebyla s odstínem spokojená. Výsledný produkt, krásnou blankytnou, postavila před Renbli. Ačkoli to, co prováděla, mohlo znít složitě, vlčice pracovala rychle a účelně a celé jí to nezabralo déle, než pár minut. Co ale mohlo být poněkud znepokojivé, bylo, že nic neříkala, nic nevysvětlovala a kdyby na Renbli sem tam nekoukla, jeden by si mohl myslet, že vlastně ani neví, že tu není sama.

Vlk také vypadal, že ho svatyně v džungli docela zaujala. Přesto však, když prohlásila, že se do ní musí někdy podívat, dodal varování: "Pokud sem půjdeš, buď opatrná. Dost možná tu bude žít něco nebezpečného, a to ani nemluvě o pralese samotném. I náš domov byl plný nejrůznější zvěře, které bylo lepší se vyhnout, a nepochybuji, že tady to bude podobné."
Lewas ji nechal, aby si prohlížela okolí jeskyně, jak je libo. Pokud si ho nehlídala, tak vrzy zjistila, že je vlastně v džungli sama, že zmizel někam na vlastní průzkum. Po cestičce se dostala až k druhému lesu, z toho však příliš prozkoumat nestihla, protože sotva vešla pár metrů mezi koruny stromů a nechala džungli za zády, vlk se opět objevil s tím, že není rozumné trávit v mapě příliš mnoho času a její další průzkum tím překazil. jen co řekla, že se mají vrátit, ocitli se zpět v jeskyni. Ačkoli určitě strávili průzkumem víc času, zpět v jeskyni to vypadalo, že vlastně žádný čas neuběhl. Všichni ostatní vlci byli stále na svých místech a věnovali se stejné činnosti jako předtím. Lewas na Renbli pokývl: "Mám ještě nějakou práci, takže tě poprosím, pokud ode mě budeš něco potřebovat, počkej s tím na ráno, ano? zatím přeji dobrou noc." Neřekl to nijak nelaskavě, ale sdělení bylo jasné: Čas jít dál.

Vlk natočil hlavu na stranu, jak nad tím uvažoval. "To nejspíš záleží, jak se na to díváš. Magie se většinou říká tomu, co nedokážeme vysvětlit, co považujeme za... nějakým způsobem neobvyklé, zvláštní nebo nemožné a přesto skutečné." Mluvil pomalu, dost nad tím přemýšlel. nejspíš sám moc nevěděl, jak to má mladé vlčici vysvětlit. "Můžeš dělit svět na magický a nemagický, ale těžko říct, kam položit hranici. Vezmi si naše elementy. Vlk s elementem je podle našeho chápání světa naprosto normální, stejně jako mraky nebo ptáci, ale přesto je element samotný magie."
Když Renbli zvedla hlavu, moc z oblohy neviděla. Koneckonců byli v džungli, ne někde na louce. Z těch kousků, které však zahlédla mezi listovím, poznala známou hvězdnou oblohu, kterou byla zvyklá vídat nad hlavou každou noc, pokud tedy zrovna nespala v doupěti nebo nebyla na návštěvě v podivné jeskyni s cizími vlky.
Došli až ke Svatyni, ovšem Lewas byl ohledně jejího původu stejně bezradný, jako ona sama. "Můžeme se podívat dovnitř," navrhl. A jak řekl, tak také udělal, ne však tak, že by hledal vchod, prostě prošel stěnou. V iluzorním světě však neexistoval žádný mistr, nebylo možné tu trénovat ani zde nebyla cítit magie onoho místa. nebylo to nic víc, než dočista obyčejná (ačkoli jistě zajímavá) stavba uprostřed džungle. Pochodně podél stěn stále místo osvětlovaly, byly však naprosto nehybné. Nacházely se tu i všemožné artefarty, vše jakoby zamrzlé v čase a nedotknutelné. Sotva si vlci prohlédli chrám, Lewas opět promluvil: "Až tě to tu přestane bavit, řekni a vrátíme se."

Vlk neřekl, že mu to před chvílí ukázala na mapě, ačkoli se ta odpověď přímo nabízela. "K tomu nemám co říct," odpověděl místo toho. nakonec copak se dalo říct ne tomu jejímu úsměvu?
"Jak si přeješ." Odsouhlasil její přání. při její otázce střelil pohledem směrem k jezírku v jeskyni, avšak žádného viníka nejmenoval. "Všechno je to magie. my vlci ovládáme jen zlomek všeho, co magie dokáže, víš?" Tlapkou se mapy dotkl, ovšem patrně nějak jinak, než jak ona předtím otlapkávala Zlatý les, protože se vzápětí ocitli uprostřed džungle. Ačkoli v jeskyni samotné bylo světla poměrně dost, nyní se kolem nich rozkládala noc. Nebyl tu však slyšet žádný zvuk nočních živočichů. Neslyšeli ani vlastní kroky. Tráva jim pod tlapkami nešustila, dokonce ani listy před nimi neuhýbaly, mohli naprosto bez problému procházet zelení, jako by nebyli skuteční vlci z masa a kostí, ale nehmotní duchové. Těžko říct, kde byli ve skutečnosti, nebyli však ani ve skutečné džungli, ani v jeskyni. Nejpřesnější by bylo asi říct, že se nacházejí v mapě, ovšem i kdyby kdokoli hledat sebelíp, v maličké džungli na mapě by je nikdy nenašel. Pod tlapkami cítili měkkou, modelínovou zem, která se však vlnila spolu se zemí v iluzi. Všude okolo byla nejrůznější změť květin. Brzy za změtí květin zahlédli také mohutnou stavbu, skrytou pod listovím stromů - svatyni.

"Dost možná se tam zítra podíváš, až vyrazíme hledat Istenségův talisman." Pokývl vážně hlavou. Nepřerušil ji, když se jala vysvětlovat, co je sníh a led. Proč by to také dělal, když vypadala, že ji to tak baví. Když však skončila připomněl jí jemně: "Já vím co je to sníh. Setkal jsem se už i s ledem. Jde ale o to, že když něco neznáš, nemůžeš vědět, jak se tomu říká. Nemáš se koho zeptat, dokud se neobjeví někdo, kdo to správné slovo zná." Kývl směrem k ní, aby bylo jasné, koho tím někým myslí. K borůvkám však nic podobného neřekl, naopak přikyvoval a když domluvila, poděkoval za vysvětlení. Koneckonců modrých bobulek existovalo podstatně víc, než potenciálních sněhů. (Tenhle vlk zjevně nikdy nepotkal Deimose s Noelle, kteří by ho s radostí přesvědčili o opaku. Možná je to tak dobře.)
její otázce se zasmál, neposmíval se jí však, spíš se mu líbilo, jak uvažovala. "Pokud se chceš věnovat teoretické diskuzi, pak jistě ano. Ovšem tentokrát nabízím jen to, co můžeš vidět tady na mapě. Kterékoli místo, jakkoli pro běžného vlka jinak nedostupné." Vzápětí vysvětlil: "Nemůžu tě tam vzít doopravdy, ani ti nemůžu ukázat vlky, pokud bys chtěla někoho vidět, ale tahle věc ti může ukázat dokonalou iluzi jakéhokoli místa, skoro jako bys tam skutečně stála."

Přikývl. "Najdeš na ní všechno, co i na ostrovech samotných. každé zákoutí, každý kousek krajiny." Sledoval, kam ukazuje a pak se kousek posunul, aby lépe dosáhl na les. "Leotie tam vyrazila sbírat rostliny na barviva, říkala, že je magický," sdělil Renbli informaci, kterou pravděpodobně už věděla, "že prý jsou ty stromy nějakým způsobem zvláštní, ale nedokázala vysvětlit, jak přesně. Nevíš o nich něco dalšího?" Ať už byla mapa jakkoli perfektní, zdálo se, že funguje pouze vizuálně. ukazuje realitu, ale že by se z ní dalo cokoli vykoumat, to se říct nedalo. Dokonce i obelisky, které byly jistě nějakým způsobem magické, na ní vypadaly jako kterýkoli jiný kus skály. nad její poznámkou, že jsou stromy obvykle zelené, se nijak nepozastavil. nebylo divu, tenhle vlk bezpochyby viděl mnoho podivnějších věcí, než stromy v divné barvě. Zasmál se, když zamumlala, že to potřebuje domů: "Vypadá to hezky, že? Možná by se vaší smečce doopravdy něco takového i mohlo hodit."
"Scinthe," opravil jméno vlka, "a ano. Borůvky?" To slovo vlkovi nic neříkalo, ani se slovem sníh a led příliš nepochodila, ovšem když ukázala na tundru a ledové kry, ve vlkově obličeji svitlo poznání. "Tak tak se tomu říká! Led a sníh. Pěkné." Sám ukázal na jiné místo na mapě, la mlžnou džungli. "Náš domov asi nejvíc ze všeho připomínal tohle. A taky tohle." jeho tlapka se posunula na poušť. "Vaše ostrovy mají rozhodně zajímavé geografické složení." Poslední větu si zamumlal spíš pro sebe, než se podíval na Renbli. "A teď, mladá dámo, měla bys zájem se někam podívat?"

Už jen ze skutečnosti, že ji Lewas před potlapkáváním nijak nevaroval, ani se ji nepokoušel zastavit, bylo jasné, že co se stane s těmihle ostrovy nemá na ty skutečné vůbec žádný vliv. "Svým způsobem, ano. Téhle věci se říká mapa." Docela pobaveně sledoval, jak ji zkoumá a hraje si s ní. Však proč taky ne, že? Bylo to zajímavé, proč by si s tím nemohla hrát?
"To je to místo, o kterém jsi říkala, že tam sídlí tvá smečka?" zeptal se, když ukázala na les. "Což znamená, že jste se sem dostali tudy." Naznačil cestu do lesa přes pláně. Na mlžné louce rozhrnul mlhu a odhalil pod ní maličký kruh z obelisků. "A tady jste se zastavili." Ani se tak docela neptal, jako že jí tuto skutečnost spíš oznamoval a čekal, že ji možná vyvrátí. "Ale nikoli, tahle mapa nám slouží pouze k orientaci. Je to jen obraz skutečného světa, než že by to byla zmenšenina světa samotného. Může být hezké se na ni podívat, ale je lepší jít ven a zažít svět naživo."

Když ho oslovila, Lewas zvedl od mapy hlavu - ano, skutečně to byla mapa - a usmál se na ni. "Pojď se podívat," vybídl mladou vlčici a uhnul kousek stranou, aby se mohla posadit vedle něj. Koneckonců, ze směru, z kterého přišla, by měla mapu vzhůru nohama (ovšem těžko říct, jestli by jí to vadilo). Při pohledu zblízka se ukázalo, že se jedná o naprosto dokonalou napodobeninu Moisgrisských ostrovů a pokud by měl vlk dost dobré oko, všiml by si, že je prostorová a skutečně vyvedena do nejmenšího detailu včetně stébel trávy. Chybělo na ní pouze cokoli živého, jednalo se přece o mapu a nechcete, aby vám po mapě lezly nějaké breberky. Ani voda se nevlnila a listí stromů necuchal žádný vítr. Mapa pokrývala výraznou část podlahy, nechávala však dost prostoru, aby se kolem ní dalo chodit a pokud by se vlk natáhl, z nejbližšího kraje, mohl by tlapkou dosáhnout kamkoli, aniž by si musel na mapu stoupnout. Pokud se jí Renbli zkusila dotknout, nenahmatala však skály ani vodu, spíš prostě podivnou, nepoddajnou hmotu ze všeho nejvíc připomínající plastelínu. Mapa jí kladla odpor, ovšem viditelně před její tlapkou neuhýbala, naopak ji nechala, aby se do ní zanořila, dokud ji nezmáčkla až úplně k zemi a nedotkla se podlahy. tahle mapa byla hmotná - ale tak nějak jen napůl.
"Tohle jsou vaše ostrovy," vysvětlil Lewas. "My se momentálně nacházíme tady." Ukázal tlapkou kamsi do hor na severozápadě, kousek pod velké jezero.

Odpovědí jí bylo opět ledabylé pokrčení rameny. "Jasný, proč by se nemohlo? Kdo mi to zakáže?" tahle vlčice v partnerství dvou vlčic nebo vlka a vlčice zjevně neviděla vůbec žádný rozdíl. Vlastně o tom mluvila skoro jako by říkala, že má radši jíst králíky, než bažanty. Šlo jen o preference. "Akorát to vlci nedělaj tak často." O tom, proč páry obvykle tvoří vlci opačného pohlaví, se už ale nezmínila. Buď to nechtěla probírat s někým téměř cizím, nebo to sama nevěděla a nebo, s největší pravděpodobností, ji to prostě v tuhle chvíli nenapadlo.
"Ah, tak to jsme ráda, že nemáš špatnou rodinu. Asi to od ní bylo hezký, určitě to je super vlčice," usmála se na ni, když mluvila ohledně Ásleif a cizáků. "Jasný, zavolám na tebe! Tak se zatím měj a užívej pobyt!" S těmi slovy se opět pustila do sklízení ovoce pomocí své magie.
Renbli nyní měla možnost rozhodnout se, za kým se vydá dál. Znova se snažit rozpovídat Aleyshu teď nejspíš nemělo smysl, ta byla opět zabraná do práce, ovšem byla tu spousta dalších vlků. V přední jeskyni byli Lewas s Ain. Lewas se nyní skláněl nad něčím velkým a plochým na zemi a důkladně to zkoumal. To něco tam jistě předtím nebylo, když tamtudy Renbli procházela. Ain se věnovala jen a pouze svým vlčatům, ale jistě by jí nevadilo, kdyby ji Rebli na chvíli vyrušila. Nalevo od strakaté vlčice se nacházela skála a nad ní otvor v zemi, ve kterém se skvěla cizí hvězdná obloha. Tam nahoře na skále seděl černý vlk a hleděl na nebe, jako by četl v knize, které nikdo jiný nemohl rozumět. Dál u jedné ze stěn seděla Leotie v obložení podivných mís. Stěna za ní byla pomalovaná barevnými šmouhami novými i starými, a něco tak poklidně kutila. Istenség se stále spokojeně rozvaloval u jezírka. Vypadal, že napůl pospává, ale pokud by se k němu Renbli rozhodla přijít blíž, ukázalo by se velmi rychle, že je naprosto vzhůru. A samozřejmě tu vždy byla možnost vyrazit po cestě ve skále tam, kde se údajně nacházel měkký pelíšek, připravený jen a jen pro ni.

//Tohle rozložení bude platit až do doby, kdy půjde Renbli spát, takže to pak už vypisovat nebudu, prostě kdykoli vyraž ke komukoli, kdo tě zajímá.

Aleyshe zasvítila očka nadšením. každému trochu znalejšímu člověku mohlo být jasné, že i přes Renbliino varování (nebo právě kvůli něco( bude olíznutí ledů úplně to první, co tahle vlčice udělá, až na nějaký narazí. Inu, komu není rady...
"Druha, družku, jo, vlastně kohokoli, koho bys měla ráda tím jistým způsobem. ty ale asi pokukuješ spíš po vlcích, co? Já mám třeba radši vlčice. Vlci... prostě to není ono." Pak se Aleysha soucitně zašklebila: "To je tvoje rodina tak špatná, že tě chtěl úplný cizinec zachránit? Nezůstáváš už s nimi, že ne? Jestli jsou takoví..." Nad její otázkou chvíli uvažovala. Počítala. "Asi rok a půl, možná o něco víc. Nejsem si přesně jistá." Rozhodně byla starší, než Renbli, ne však o tolik. "U nás jsme určovali čas jen podle měsíce a podle toho, jestli byla zrovna děšťová sezóna. Scinthe by ti řekl přesně věk nás všech, on na tohle má hlavu, ale já vlastně nevím. A ani mě to nezajímá," prohlásila spokojeně.
Následoval okamžik zármutku, než se téma hovoru opět přesunulo jinam, tedy na magie. Ovšem i tohle téma začalo být vlčici brzy nepříjemné. Znova se ohlédla k jezírku, kde se onen vlk nacházel. "Víš..." začala opatrně. "Asi bude lepší, když se na tohle zeptáš přímo jeho. Já... nepřijde mi správné o někom mluvit, když tady není. Navíc pokud ti to už neřekl, tak možná ani nechce, abys to věděla, takže bych ti to já ani říkat neměla..." na otázku, proč nejsou pod ochranou zdejších bohů, pokrčila rameny. "Tohle je náš domov. Žijeme tu už dlouho, nechceme ho opouštět." A na její návrh o Zlaté smečce jen zavrtěla hlavou: "To by bylo hezké, ale víš, není to nejlepší nápad." Pak se zvedla a opět si k sobě přitáhla koš s ovocem. "No, měla bych to tu dodělat, nesvědčí jim, když jsou moc dlouho na stromě. Jestli chceš, můžeš mi pak přijít pomoct je odnést, ale ono to ještě chvíli zabere." Byl to docela jasný signál, že je rozhovor u konce, avšak vlčice rozhodně nenamítala nic proti tomu si s Renbli někdy pokecat znova. nebo mít alespoň pomocnou tlapku na práci.

"Budu na to myslet!" řekla Aleysha. "My většinou s vlky, kteří žijí tam, kde zrovna skončíme, většinou moc nekomunikujeme. Navíc s náma málokdo doopravdy zůstat chce, víš? Nemůžeme slíbit, že by se zas někdy mohli podívat domů."
na její otázku zavrtěla hlavou. "Sníh se tomu říká? Zajímavé! To je hezké slovíčko, sníh. No a už jsme ho párkrát viděla, ale doma jsme to nikdy neměli. jenom jak jsme začli cestovat, tak už jsme na to párkrát všude možně narazili." Zvědavě stříhla oušky: "Co je to led?" To mohlo být jako odpověď na Renbliinu otázku naprosto dostatečné.
přikývla. "Jo, přesně tak spolu. A ty jsi s někým... spolu? jakože spolu jako spolu, to první, co sis myslela." Vlčice zvědavě naklonila hlavu, možná že se v jejích očích zableskla i jistá naděje, ale možná šlo taky o optický klam, za který mohly poletující třpytky. "A jo, zhruba stejně. Ne úplně, ale dost podobně."
Ovšem s Renbliinou další otázkou se radost z jejích oči vytratila. Vlčice sklopila oči k pozůstatkům ovoce u svých tlapek. "Nikde. Není víc vlků, jsme tu jen my." Nevesele se na Renbli pousmála, "není to zrovna něco, o čem bychom mluvit chtěli, víš? každý tehdy ztratil někoho z rodiny, já..." zavrtěla hlavou. "Ne, nechci o tom mluvit. Je lepší prostě doufat, že se všechno zas zlepší a minulost zapomenout."
Bylo na ní vidět, že změnu tématu ocenila, i když se už zdaleka netvářila tak vesele, jak předtím. "Mám je ráda," řekla naprosto bez nejmenších pochyb. "Jsem vlastně doopravdy jako rodina. Scinthe je možná trochu protiva, ale když je potřeba, je na něj Spoleh. Leotie mi někdy fakt leze na nervy tím svým povídáním o tradicích a tak, ale vždycky pomůže, když to potřebuješ. Lewas je možná přísný, ale ví, co dělá a vím, že by udělal všechno pro to, aby pro nás ostatní zajistil to nejlepší. A Ain? Ta toho hrozně moc ví. Můžeš se jí zeptat na cokoli a dokáže ti poradit, navíc se jí můžeš vždycky se vším svěřit." Čím déle mluvila, tím víc se usmívala a pohled v jejích očích napovídal, že ostatní vlky skutečně miluje jako rodinu. možná byli malá skupinka vlků, ale rozhodně úzce semknutá. "Jako... Istenség?" Onoho vlka totiž naprosto zapomněla zmínit. "Oh, ne, nikdo není jako Jeho jas... Istenség." Střelila pohledem k jezírku, jako by je snad vlk mohl slyšet. "Ale on... on je asi stejně ze všech nejdůležitější. On totiž stvořil tohle místo, víš? S naší pomocí, samozřejmě, ale tahle jeskyně, tenhle náš domov, to je hlavně jeho práce."

Aleysha ji poslouchala naprosto fascinovaně, jak se to snažila všechno pochytit a zapamatovat. "Teda ty bys mohla být hotová bylinkářka!" řekla nadšeně. "Nechceš s naší smečkou nějakou dobu zůstat nebo tak něco? Nemusíš nutně napořád, když tu asi máš rodinu a tak, ale mohla bys nás toho spoustu naučit! O rostlinách, o místním kraji... my totiž nikoho, kdo by se v rostlinách vyznal, nemáme víš? Teda, měli jsme, ale, no..." Vlčice na okamžik posmutněla, pomalu zavrtěla hlavou. "Je lepší o tom nemluvit. tebe to stejně nejspíš nebude zajímat." Ani nevypadala, že ať už se s bylinkářkou nebo bylinkářem stalo cokoli, chce o tom mluvit. Avšak trápilo ji to, to bylo zjevné. Asi ji to zaměstnalo natolik, že Renbliin malý error nepostřehla. prostě pak navázala na to, co říkala, úplně jako by se žádné oblíznutí nekonalo. "Myslíš, že je to tím? Ale teď je tu stejně horko, jako předtím. A horko je i mimo hory, předtím tam byla zima a taková ta bílá věc na zemi, co studila a padala z nebe. Na vrcholcích hor je pořád."
"Spolu?" zeptala se pak zmateně. Zjevně ale nebyla takové poleno jako předtím vlk, protože se vzápětí usmála takovým tím stylem, který se používá, když si někdo všimne, že se někdo někomu jinému líbí. "Jo takhle spolu myslíš! Ne, to rozhodně ne," zasmála se. "Teda jo, Lewas a Ain jsou spolu jako spolu, ale to je tak všechno. A jseš si jistá, žes je pochopila správně, nějak se mi nezdá, že by to fakt říkali." Střelila pohledem po vchodu do první jeskyně, kde se oba zmínění vlci nacházeli. "Ty peříčka jsou totiž znak našeho klanu. Říkají, že patříme dohromady jako smečka. A taky určujou, kdo má jaký postavení, proto jich maj ti dav hodně, ale my ostatní máme vždycky jen dvě." Zkoumavě na Renbli pohlédla, jako by si až teď všimla, že vlčice před ní není tak úplně plnohodnotná dospělá. A kdyby se Renbli podívala na ni, uvědomila si to samé. Aleysha sice nevypadala jako štěně, ale byla také velmi mladá. Vzápětí to potvrdila i její slova: "On vlastně nikdo z nás ostatních není dost starý, aby začal přemýšlet o rodině a tak. A navíc když znáš někoho celý život, pomalu od narození, tak je pro tebe spíš jak brácha, i když nejste příbuzní, chápeš? Takže my bychom ani nechtěli být spolu jako spolu."

Aleysha se vesele zasmála Renbliiné radosti. Těšilo ji, že je vlčice z ovoce tak nadšená. Když promluvila znova, takže už nemluvila s plnou pusou a pozůstatky šťávy. "Malé ovoce. Aaa, já Scinthemu říkala, že je to jedlé! Ale ne, on pořád že co neznáme, to se nejí. Že nám z toho bude špatně, pokud s erovnou neotrávíme a neumřem. Je to hroznej pesimista." nevypadala však, že by toho vlka neměla ráda. Spíš prostě šlo o nějakou přátelskou šarvátku. "Takové keříčky s malými lístky, na ty jsem narazila. A rostou na nich modré bobulky, spousta modrých bobulek!" Zatímco mluvila, zahleděla se kamsi na Renbliinu tlamičku. "Hele, máš tady..." V půlce věty si ale rozmyslela, že by cokoli říkala. "Ukaž." A natáhla se a prostě Renbli tlamičku olízla, jako by šlo o naprosto běžnou věc. "Tak, lepší," řekla spokojeně. "Jak to zaschne, už bych to z kožichu nedostala," upozornila a pak prostě pokračovala v rozhovoru, jako by se nechumelilo: "Jo jo, pocházíme z místa daleko odsud. Ale náš domov je tomu vašemu docela podobný, jen tam rostou jiné rostliny a žijou jiná zvířata. A taky je tam větší horko. Asi jako je tady teď, teda jako myslím venku. Ale pořád. Když jsem přišli sem, tak tu byla pěkná zima, brr."

Vlčice ji nechala, aby si vybrala které ovoce se jí líbí nejvíc. "Zralé jsou všechny," dodala ještě. "Myslím, že budou i všechny chutnat úplně stejně. Alespoň teda všechny, co tu dnes rostou." Všechno ovoce, které sbírala, skutečně vypadalo jedno jako druhé, sem tam se mírně lišilo jen velikostí nebo tvarem, ale barva byla v všech téměř na chloupek totožná. Vzala si svůj koš zpět a pustila se opět do sbírání, ovšem brzy si všimla, že Renbli moc neví, co s tím má dělat. "Oh, tys to ještě nikdy nejedla, co? Počkej, ukážu ti." Nechala koš košem, jen z něj také jeden kus sebrala a posadila se před Renbli. "Tak sleduj." Jednou tlapkou si ovoce pevně přidržela a druhou do něj zaryla drápky. Pokud Renbli udělala to samé, zjistila, že ačkoli před zoubky slupka drží, pod drápky povolila překvapivě lehce a od zbytku se odloupla skoro sama. Ovoce bylo prostě stejně divné, jako cokoli, co posledních pár hodin zažila. Uvnitř našla šťavnatou, výrazně oranžovou dužinu, která chutnala mírně po skořici, ale především byla ztělesněním šťavnatosti. A byla sladká! "Nejez akorát pecku a šlupku," poradila jí Aleysha. "Dobrou chuť přeju!" a sama se do ovoce s chutí zakousla. Nikdo jí nejspíš neřekl, že se nemá mluvit s plnou pusou, protože ze za žvýkání zeptala: "Hele, máte tu na ostrovech taky takový ovocný stromy, nebo vážně jíte jenom maso? Vždycky mě to hrozně zajímalo!"

Zjevně jí nikdo ani nehodlal vysvětlit, co je ten talisman zač. Minimálně ne teď v tuto chvíli.
Istenség nad její otázkou přemýšlel, zatímco jí o magii vyprávěla Ain. Když ta skončila, odpověděl: "Já vlastně ani nevím, nikdy jsme nezkoušel, co všechno zvládnu." ve skutečnosti o jedné věci věděl, ovšem ani jemu, ani vypravěči nepřipadalo v tuto chvíli dobré to zmiňovat, ale pravděpodobně se k tomu ještě dostaneme.
Její blízkost by ho přiměla mírně se začervenat, kdyby neměl kožich, ovšem těžko říct, jestli pochopil, co svou otázkou myslela. tak či tam odpověděl: "Já patřím pouze své smečce. Ale peříčka mám taky, akorát... ne zrovna teď na sobě." Vysvětlil. Bylo vidět, že nemá ani znaky, dost možná tu nebyl tak dlouho, že z něj barva stačila opadat a novou zatím nedostal. Byla to, koneckonců, jen barva. jenže pak už byl pryč. kdo ví, co ho řpimělo prchnout tak rychle.
Lewas se mírně pousmál. "Jak kdy," přiznal. "A nemusíš, děkuji. Ovšem pokud bys chtěla být užitečná, můžeš Aleyshe pomoct odnést sklizené ovoce do skladu. Ukáže ti, kde to je. Ale jen pokud bys chtěla. Jsi tu host, nikdo tu po tobě žádnou práci chtít nebude, užívej si našeho pohostinství jak jen je libo."
Renbli tedy pokračovala k sadu, kde našla béžovou vlčici. Aleysha přecházela mezi stromy s velkým proutěným košem, který vždy přistavila pod velký, narůžovělý plod, a pak ho smetla poryvem větru. bylo docela jasné, proč sklízela právě ona. Když se Renbli přiblížila, přivítala ji veselým úsměvem. "Ahoj! Ty si jdeš pro kus žvance, že? Prosím, vyber si, které se ti bude líbit. A pozor, ta šťáva pěkně lepí, tak ať se ti nedostane na kožich." A přistrčila jí koš s ovocem. vesele u toho vrtěla ocasem. Rozhodně se netvářila, že by ji nějak zajímalo, že Renbli sotva potkala.