Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Po probuzení jsem brzy narazila na bílou vlčici, která tu nejspíše byla nová. Pochybovala jsem, že by se na území potuloval tulák. Myslím, že by bylo po něm nebo by byl na druhé straně ostrovů. Smečka by cizince sem nepustila poté, co se stalo Cinder. Přesto mi její tvář byla neznámá a já se jí předtsavila.
Vlčice se představila zpět jako Althyra Iceborn. "Těší mě, Althyro Iceborn," pokynula jsem hlavou a vlčici si sjela pohledem. "Pocházíš ze studených krajů, že?" Soudila jsem dle její srsti. Vlci ze severu ji měly přirozeněji hustější a odolnější proti mrazům.
Dle jejích slov ji měl na starost Keiji, který šel s Einarem a Hankou pryč. Zastříhala jsem ušima a rozhlédla se. Netušila jsem, kam se mohli vydat, ale na území jsem je cítila. Také bych chtěla být užitečnější, ale to bych potřebovala narazit na bratra a promluvit si o tom. Asi později. "Rozumím. Já jsem tu pýr týdnu, takže té docela krátce, jen co je pravda," odvětila jsem. Občas jsem musela na první dobrou vypadat dost chladně, ale taková už jsem byla.

Probudily mě první zimní vločky. Rozevřela jsem ohnivá očka a zamrkala. Musela jsem usnout. Nebylo divu, bylo toho dost a bylo to náročné. Vlastně kdy jsem naposledy spala? Bylo to dlouho a tenhle spánek mi vážně bodl. Měla jsem zas spoustu energii. Olízla jsem si čenich, na kterém se mi usadilo již několik vloček a zastříhala ušima. Měla bych začít zas něco dělat. Něco užitečného.
Zvedla jsem se ze země a protáhla ztuhlé svaly. Nasála jsem okolní pachy a vesměs cítila Einarovi potomky. Také jsem mezi nimi našla pach, který mi byl nový. Neznala jsem moc členů ještě, ale tenhle jsem předtím určitě necítila. Rozešla jsem se tedy za ním, kdyby to byl někdo, kdo tu nemá co dělat.
Na obzoru jsem zahlédla bílou vlčici s pár černými znaky. Určitě jsem ji neviděla. Přiblížila jsem se k ní a prohlédla si ji. Možná nová členka? Nemyslela jsem, že by se dostal až sem nějaký cizinec. "Zdravím. My se ještě asi neznáme, já jsem Jaina Fiske ze Severních smeček," představila jsem se automaticky a pokynula hlavou.

Daly jsme si s Astrid za úkol sejít dolů a obhlédnout situaci v nižších polohách. Znělo mi to dobře, alespoň budeme mít aktuální informace o dění, které pak můžeme předat dál. Přikývla jsem vlčici. "Jo, to zní dobře, tak pojďme," prohodila jsem nakonec a rozešla se za světlou vlčicí dolů. Kráčela jsem dolů a musela jsem uznat, že s každým krokem jsem terén zvládala líp a líp. Věřila jsem tomu, že ještě chvíli, a hory budu ovládat stoprocentně. Minimálně pohyb jako takový. Možná se sem tam ještě ztratím, ale to jistě také dopiluji.
"Popravdě ještě ne. Jsem tak nějak chodila pořád v kruzích, takže ostrovy moc neznám a teď je asi úplně nepoznám, dokud bude tolik vody," vydechla jsem. Doufala jsem, že to brzy přejde a budeme mít klid. Ač tedy tady jsme byli v bezpečí a tolik vody snad ani nenaprší, aby déšť zaplavil i hory. To bychom byli vážně ve velké bryndě.
Jak jsme se blížily níž a níž, všimla jsem si, že i tajga byla pod vodou. To snad ne! "Astrid. Nechoď dolů, je tam už dost vody na to, aby tě proud strhl. Budeme muset nakonec zůstat tady," křikla jsem k Astrid, která byla nějaký ten metr přede mnou.

Strom byl krásný, avšak svým způsobem smutný. Každý v něm uvidí Cindeřinu smrt, ač svou oběť přinesla při obraně smečky. Byla vážně odvážná a zasloužila si tuto připomínku. Obrátila jsem se a zamířila k Astrid. Nebylo od věci se s někým ze členů více seznámit, ne?
Přikývla jsem. Rozhodně jsem světlou vlčici chápala, přijít o někoho blízkého nebylo nikdy hezké a sama vím, jaké to je. V jejím obličeji jsem smutek viděla a byl pochopitelný, více jsem to tedy nerozebírala. Jistě potřebovala trochu času s takovou událostí srovnat. Já to mám jednodušší v tom, že jsem vlčici vůbec neznala, ač mi to tedy bylo samozřejmě líto a také mě to vnitřně štvalo vůči celé smečce.
Přikývla jsem. "Bohužel i tací se najdou. Hlavně jsem to zbabělci, když šli dva proti jednomu," pronesla jsem mírně rozhořčeně. Kdyby to byl alespoň vyrovnaný souboj... Tohle bylo prachsprosté zbabělství. To umí každý. S počasím měla Astrid rozhodně pravdu. Nebylo pěkné a nevypadalo to, že by brzy mělo přestat. Zamručela jsem tiše. "Určitě bychom mohly. Napadá mě obhlédnout okolí, jak to vypadá s vodními hladinami nebo něco ulovit, než té vody bude více a žádná kořist tu pořádně nebude," navrhla jsem.

Prosím 1 mušli za 10 žetonů

Schváleno

× Promluv si s jiným vlkem o momentálním počasí

Seděla jsem opodál a v tichosti sledovala celý pohřeb. Většina vlků se s ní v nějakém gestu loučila, většina řekla nějaká poslední slova. Smutek byl cítit ve vzduchu, dal by se až krájet. Nebylo divu, smečka přišla o někoho, kdo pro Alatey něco znamenal a teď byl pryč. Navždy. Sklonila jsem hlavu, abych tím také projevila jistý smutek a úctu.
Na jejím již zasypaném hrobě se objevil stonek, ze kterého následně vyrostl strom, který postupně rozkvetl. Květy byly ohnivé jako měla Cinder oči. Rozhodně to byl krásný pohled. Svým způsobem. Mlčky jsem hleděla na strom, který se stane jistě památkou na hnědou obránkyni smečky. Vydechla jsem.
Po celém tomto procesu se postupně všichni rozprchávali. Rozhlédla jsem se a pohlédla na Astrid. "Jak se cítíš?" zeptala jsem se světlé vlčice, která byla nedaleko mně. Déšť neustával, až mi přišlo že snad více sílí. "Ten silný déšť tomu dodal jinou atmosféru. Celé je to tak kruté, že někdo byl tohohle schopný," vydechla jsem.

« úkryt

Nejspíše jako poslední jsem vyšla z úkrytu a šla za ostatními, kteří již chystali Cindeřin hrob. Posadila jsem se vedle Vidara a tiše sledovala celé dění. Hrob měla nachystaný, ti, co ji znali, vkládali různé dary, ať už květiny nebo pero z vlastních křídel. Já neměla co nabídnout, vlčici jsem nestihla ani poznat. Viděla jsem pouze její příchod, kdy se párkrát nadechla než vydechla naposledy.
Déšť mi kapal na hlavu a nechala jsem je pomalu stékat a vsakovat se do mé husté srsti. Sklopila jsem mírně oči. Byla to velice smutná událost, která jistě pohne s celou smečkou. Nastalo úplné ticho, že by byl slyšet pád jehly, až takové ticho tu bylo. To ticho se neslo ještě nějakou chvíli a já v něm zůstala nadále. Dívala jsem se na vlky okolo a všechny si prohlížela. Odhadovala jsem, kdo vlčici znal více a kdo méně. A přesto v každém z vlků byl vidět smutek. I na mě mohl být viděn, sic ne v takové míře jako u těch, co si s vlčicí byli blízcí nebo ji alespoň trochu znali.

Po příchodu z obchůzky v okolí smečky jsem šla rovnou k Einarovi, kde mu Mercer sdělil, že jsme nic nenašli. Následně se schylovalo k pohřbu vlčice. Chtěla jsem být nějak užitečná a pomoc s čímkoliv bude potřeba. Úlohu rodiny jsem ovšem určitě na starost mít nechtěla a ani jsem neočekávala, že bych něco takového měla plnit. Spíše jsem chtěla pomoci kolem, na což jsem se Einara zeptala, ovšem ten mou pomoc momentálně nepotřeboval. Přikývla jsem. "Kdyby cokoliv, tak jsem tu," prohodila jsem k němu a dívala se na dění okolo. Bylo to zvláštní. A muselo to být těžké pro celou smečku, jelikož Cinder znali. Já jsem neznala ani vlčici, ani její rodiny. Ovšem to neznamenalo, že mi to nebylo líto. Naopak. Bylo těžké přijít o člena rodiny. Vydechla jsem a vyčkala, až se z úkrytu dostanou ti, co měli nějakou práci okolo pohřbu. Jakmile všichni vylezli ven, pomalým krokem jsem se vydala za ostatníma.

» území

Einar

« Alatey

Vešla jsem do úkrytu a zamířila za Einarem se zprávami ohledně stop. Ty již předával Mercer, já jen souhlasně přikývla. Neměla jsem na srdci nic jiného. Nebyli jsme úspěšní a nikam nás nedovadli, což mě štvalo, ale nedalo se nic dělat. Snad ostatní skupinky byly úspěšnější.
Pohlédla jsem na dění ohledně Cinder, která jak jsem čekala, byla mrtvá. Povzdechla jsem si. Okolo ní bylo dost vlků, kteří měli rozdělanou práci ohledně jejího pohřbu. Nechtěla jsem tu ovšem nějak postávat a nic nedělat. Zamířila jsem tedy k Einarovi. "Mám nějak přiložit tlapku? Cokoliv?" zeptala jsem se Einara a pohlédla k hloučku vlků, kteří se o mrtvou vlčici starali a připravovali ji na její věčný odpočinek. Bylo to strašné, ovšem i takové věci se bohužel děli a my s tím mohli udělat to, že se postaráme o to, aby se tohle již nikdy neopakovalo.

« Nížina hojnosti přes Hraniční

Kráčela jsem v závěsu za Mercerem a v tichosti se soustředila na cestu. Měla jsem za to, že si to docela pamatuji, ale předtím jsem se zmýlila a dorazila o chlup později. Ovšem věřila jsem, že si brzy okolí zmapuji natolik dobře, že se v něm budu bez problémů pohybovat.
Přidala jsem do kroku, jelikož jsem měla už takhle promočený kožich a víc jsem nechtěla. Naopak jsem chtěla být již v úkrytu a být případně užitečná tam. Nedokázala jsem si představit, jaká atmosféra tam byla. Tedy... vlastně mohla, ale to bylo trošku něco jiného, než když dva zbabělci napadnou vlčici, která bránila jen hranice její smečky. Ubožáctví, opravdu ano. Zavrtěla jsem hlavou a pokračovala v cestě. Před úkrytem jsem se oklepala, abych ze zrzavého kožichu dostala co nejvíce vody a vkročila dovnitř.

» úkryt

Našla jsem další stopy, ovšem ty s každou kroupou a kapkou deště mizely a já se obávala, že než by nás někam dovedly, dřív zmizí. Zamručela jsem. Nedalo se nic dělat. "Souhlasím," přitakala jsem. Neštětí bylo dost a léčitelé měli práce nad hlavu, ještě jim přidávat práci se zápalem plic. Štvalo mě, že jsme nenašly nic moc užitečného, ale počasí prostě bylo proti nám a s tím jsme nemohli nic udělat. "Ano, pojďme," odvětila jsem Mercerovy a ještě se rozhlédla kolem sebe v naději, že něco zachytím, ale bohužel. Nic.
Třezalka a Leto ještě nejspíše prohledávali okolí, ale nejspíše se také brzy vydají zpět. Já jsem na nic nečekala a rozešla se zpět do hor. Netušila jsem, jaká situace bude v úkrytu s Cinder. Ovšem očekávala jsem, že dorazíme k tomu nejhoršímu, a to, že již bude mrtvá. Nadechla jsem se a vyšla.

» Alatey přes Hraniční

« Hraniční pohoří

Klusala jsem za skupinkou do nížiny, kam nás můj bratr poslal. Celou cestu jsem dávala pozor, abych nepřehlédla jedinou stopu, která by mohla vést k těm dvěma zbabělcům, co napadli vlčici. Nechápala jsem to a stále to ve mně vřelo, ač jsem vlčici neznala. Ovšem patřila do bratrovy smečky, a to stačilo.
Hnědý vlk jako první narazil na stopy. Přistoupila jsem k němu a prohlédla si je a očichala. "Máš pravdu, taky mi to tak připadá," řekla jsem souhlasně a dívala se po dalších stopách. "Počasí je proti nám a některé stopy jistě už zmizely. Máme štěstí, že jsme narazili alespoň na něco," prohodila jsem ke skupince. Světlý vlk našel opodál další stopy. "Mhm, souhlasím. Pojďme se o něco rozptýlit, ať zabereme co nejvíce místa a uvidíme, kam nás zavedou. Ovšem musíme máknout. Ty kroupy nám to taky ztíží," zhodnotila jsme situaci a zamračila jsem, když jsem ucítila první kroupy na těle. V případě, že jsme se rozprostřeli, rozešla jsem se a narazila na další stopy, co vedly podél hor. "Tady jsou ještě vidět jakž takž další stopy, podél hor," houkla jsem k vlkům. "Ovšem to je vše." Žádné další stopy v podobě pachů a krve tu nebyly. Nebylo divu.

Zůstala jsem tu s mou skupinkou. Ostatní se rozprchli jinými směry. Pohlédla jsem na mé tři společníky. Pokývla jsem hlavou. Stále na mě mohl být vidět ten vztek, který mnou proudil. Chtěla jsem najít ty, co to udělali a řádně je potrestat.
Pohlédla jsem na šedou vlčici "Ano, jsem Jaina," přitakala jsem. Museli jsme hledat cokoliv, co by nás zavedlo za útočníky. Jen jsem se obával se sílícím deštěm, aby všechno nezmizelo. Zachvěla jsem se a jakmile mladá vlčka zavelela, rozešla jsem se za ní. Hned, jak jsem se dala do pohybu, vše jsem zkoumala, nasávala pachy a očima jsem těkala po zemi, zda neuvidím krev, která by nám mohla napovědět. Ovšem po cestě jsem nenašla nic, co by nám k něčemu mohlo být. Doufala jsem tedy, že o území dál budeme úspěšnější.

» Nížina hojnosti

« úkryt přes Alatey

Vyšla jsem ven a ihned mě zkropil déšť, který byl poměrně silný. Stopy! Brzy budou smyte deštěm. Chtělo to hnout zadkem a rychle okolí prozkoumat. Následovala jsem Einara a skupinku, která chtěla pomocí chránit smečku.
Na místě bylo dost krve. Jednalo se krutý souboj a dost mě překvapilo, že se vlčice dokázala ještě dostat do úkrytu. Musela jsme ovšem uznat, že smečku chránila stůj co stůj. Za to měla můj respekt.
Einar mezitím některé vlky poslal na obhlídku jinam. Mávla jsem rozrušeně ocasem. Než jsem stihla zareagovat, Einar již odcházel se svou skupinou. Zbyla jsem tu tedy já, tmavý vlk, světlý vlk a šedá vlčice. Tázavě jsem se na ně podívala a vyčkávala na jejich reakci. Kam jdeme my? Doufala jsem, že přijdeme s něčím užitečným a dopadneme ty, co tohle udělali a dostanou co proto. Proč to udělali? Stálo jim to za to? Tiše jsem zavrčela. Vůbec se mi to nelíbilo, ale jistě jsem nebyla jediná. Nikomu se nelíbilo to, co se vlčici stalo.

Nestihlo se dořešit moje bytí ve smečce. Teď tu byly důležitější věci k řešení, než moje případná role tady. Jakmile jsem viděla hnědou vlčici celou od krve, z těží dýchající, naježila jsem se a zavrčela. Nelíbilo se mi to. Někdo si nakráčel k hranicím a nerespektoval je. Nerespektoval vlčici. Nelíbilo se mi to, i když jsem vlčici viděla teď poprvé a i naposledy.
Hned jsem se přihlásila, že půjdu s vlkem k hranicím a prozkoumame, zda v blízkosti nebudou ještě pachatelé. Dělo se toho tady dost. Vlčata byla odvedená pro jejich bezpečnost hlouběji do úkrytu. Oddechla jsem si alespon v tomto směru. Další vlci postávali opodál nebo byli přímo u vlčice a chtěli jí pomoct.
Zavrtěla jsem hlavou s pohlédla na Einara, kterého jsme mohli následovat. Na nic jsem nečekala a šla za ním. Chtěla jsem být užitečná a smečku případně chránit.

» Hraniční přes území