Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Einar, Cinderdrama, Mercer

Všemu kolem jsem naslouchala a pozorovala. Odehrávalo se tu spousta věcí... Novinky ve smečce, povyšování, úkolování. Snažila jsem si jména přiřadit ke tvářím, ale bylo tu tolik vlků, že to nebylo možné. Čas na seznamování bude později, až se vyřeší smečkové záležitosti, které se mě netýkaly tak hluboce, jako ostatních.
Co jsem si odnesla určitě, byl nový post pro loajální vlky a takový mezistupeň mezi kappou a deltou. Zbystřila jsem a tuto informaci si uchovala v paměti. Určitě něco takového časem využiju, chtěla jsem se dostat co nejvýš to bude možné.
Mlaskla jsem a jakmile byly vyřčené věci od Einara, přešla jsme k němu blíže. "Přemýšlela jsem nad funkcí bojovníka nebo obránce," sdělila jsem bratrovi. "Ovšem nevím, jaké máš stavy ohledně těchto funkcí, takže pokud by sis představoval něco jiného, ráda si tě vyslechnu," dodala jsem a rozhlédla se. Chtěla jsem zdejší vlky chránit, ač jsem je neznala, ale smečková pouta mi byla blízká.
Ovšem nastalo drama. První sraz. První drama. Jsem doma? Pohlédla jsem na umučenou vlčici, co to měla za pár. Neznala jsem jí, věděla jsem, že nepřežije. Přesto mi to bylo velice prosí srsti. Naježila jsem se a zavrčela. Hnědý vlk (Mercer)se nabídl na prohlídku okolí. "Půjdu klidně s ním," řekla jsem k bratrovi dost naštvaně.

Spíše popis - Einar, Dorča

« Alatey

Proklouzla jsem do úkrytu, který se zdál být rozlehlý. Rozhlédla jsem se kolem a rozhodně jsem nemohla minout shluk několika vlků. A těch vlků bylo opravdu hodně. Zastříhala jsem ušima a vyhlížela Einara. Toho jsem neminula. Jeho zrzavá srst nešla jen tak přehlédnout a o křídlech nemluvím. Ta byla dost velká na to, abych je mezi hloučkem vlků nepřehlédla.
Musela jsem uznat, že si bratr vybudoval pořádnou smečku. Po starší vlky až po ty mladé a vlčata, která jsem nemohla přehlédnout, jak skotačila a lovila králíka. Mírně jsem se pousmála a vykročila k hloučku. Většinu jsem neznala a nebyla mi ani povědomá. Některé tváře jsem znala z mé minulosti, ale s těmi jsem se stihla potkat již předtím.
Našla jsem si kousek místa, kde jsem se postavila a poslouchala bratra, který proslov začal pronášet ještě před mým příchodem. Omluvně jsem na něj pohlédla, jistě pochopí, že se tu ještě neorientuji na sto procent. Mluvil o vlcích, které jsem neznala a některé si ani nestihla přiřadit. Ovšem takovou fialku jsem pochopila správně, jednalo se o fialovou vlčici. Zajímavé.

« Slané jezero přes Hraniční

Myslela jsem, že se v okolí budu orientovat snadněji, ale cestou jsem se přeci jen ztratila a chvíli bloudila, než jsem našla správnou stezku a došla na území. V tuhle chvíli jsem zde nikoho ani neviděla, ovšem pachů jsem cítila nespočet. Zřejmě si všichni nacházeli v úkrytu, který jsem ještě nestihla poznat a prozkoumat. Chvíli jsem jej hledala a přemýšlela nad svou pozicí ve smečce. Kým jsem chtěla být? Obráncem smečky? Bojovníkem? Lovcem? Mhm, lovců bude mít takhle velká smečka dost. Ovšem chtěla jsem být ten, kdo bude prolévat krev v případě nutnosti? Byla jsem na to dost odhodlaná? Určitě. Sice jsem rvačky nevyvolávala a raději vše řešila klidnou cestou, rozohnit jsem se dokázala a dokázala jsem zaútočit, pokud to situace vyžadovala. Každopádně takovou roli bych potřebovala ještě promyslet a případně zjistit, zda takových vlků tu není dostatek.
Prošla jsem přes část území a došla ke vchodu do úkrytu. Mávla jsem ocasem, upravila si rezavou srst a proklouzla dovnitř.

» úkryt

Klidně jsem stále seděla a sledovala dění kolem a přitom navázala konverzaci s Astrid. Byla tu tedy už poměrně dlouho. Přikývla jsem. "Tak to jsi jistě znalá zdejší krajiny," odvětila jsem. Také třeba za čtyři zimy budu znát celé ostrovy a kde co je, kde koho můžu najít. Ovšem k tomu mě čekala spousta práce. Jak se zdálo, ostrovy zrovna mrňavé nebyly.
Zbystřila jsem, když EInar popošel k nám a promluvil. Momentálně jsem nevěděla, jakou roli na sebe vzít. Smečku jsem neznala, neznala jsem ostatní a jejich role. Potřebovala jsem čas, abych se zorientovala a zaznamenala nedostatky v rolích. Nerada bych fušovala ostatním do něčeho, kde je jich dost. "Jistě, ozvu se, popřemýšlím," odpověděla jsem. Také promlouval k Astrid, ale to jsem příliš nevnímala, léčitelské věci šly docela mi mě.
Zvedla jsem se, když se bratr rozešel směrem zpět do hor. Zdálo se, že se bude smečka scházet. Také bych měla jistě dorazit. Chvíli na to jsem se rozešla směrem k mému novému domovu.

» Alatey přes Hraniční

Seděla jsem kousek od jezera a sledovala Einara a jeho výcvik v plavání svého syna. Neměla jsem proti jeho praktikám vůbec nic. Hodit vlče přímo do vody a plav. Přeci takhle se to naučí nejrychleji, než ho přesvědčovat, aby to té vody šlo. Zdálo se, že malý Arne na to přišel a neměl s tím nakonec velké problémy.
Vidar s Taiclarou si řešili své a já si jich nevšímala do té doby, než se oba dva rozhodli odejít. "Mějte se," odvětila jsem k oběma a hleděla na dva odcházející kožichy. Zbyla jsem tu tedy já, Einar, Astrid a Arne. Stále jsem čekala na to, co s námi vlastně chtěl probrat, ale zatím to nevypadalo, že by se k něčemu měl. Mávla jsem ocasem a pohlédla na Astrid. "Jak dlouho žiješ tady na ostrovech a v Alatey?" optala jsem se, aby mezi námi nevzniklo trapné ticho. Ač asi by mi to ve výsledku bylo jedno. Takhle jsem mohla o Astrid něco málo vědět, což nebylo vůbec k zahození, když sdílíme jednu smečku.
Zastříhala jsem ušima a otočila hlavu k bratrovi. "Já? Co bude třeba a jen to nejlepší," odpověděla jsem mu na otázku a dívala se na něj.

« Alatey

Mlčky jsem následovala Einara a v hlavě jsem se snažila uspořádat všechna jména a tváře, které jsem během chvíle poznala. Rozhodně smečka nebyla malá a věřila jsem, že těch vlků je ještě několik. Dokázal si vybudovat velkou smečku, tak snad je opravdu i dostatečně uzavřená, jak zrzek tvrdil.
Vydala jsem se s ostatními za ním o něco níž. Dostali jsme se k jezeru, ke kterému vyslal svého syna. Cítila jsem slanost vody, ale nejspíše ten špunt to ještě neznal. A mé domněnky se i potvrdily. Posadila jsem se kousek od vody a vyčkávala, o čem s námi vlastně bratr chce mluvit. Ovšem to se pustil do učení Arneho plavat. Tiše jsem celé to dění sledovala a sem tam se pousmála.
"O čem s námi asi chce mluvit?" houkla jsem k Vidarovi, který taktéž zůstával v tichosti. Třeba on by mohl vědět více, ač nic Einar nenaznačil.

Po dlouhé době to bylo ne mě příliš mnoho vlků, vzhledem k tomu, že jsem dobu trávila většinu času sama. Očima jsem přejížděla od vlčat, přes bratra až ke Stině a cizincům. Bylo toho na mě hodně, ale na druhou stranu nic, co bych nezvládla. Jedno z vlčat (Rannei) mě přišla očichat. Pousmála jsem se. "Ahoj," broukla jsem k ní.
Zvedla jsem hlavu, když jsem zaslechla známý hlas. Vidar. Nepřekvapilo mě, že jej vidím, Einar se o něm přeci jen zmínil. "Vidare, také zdravím," odvětila jsem k němu a prohlédla si ho. Vypadal tak, jak jsem si ho pamatovala. Do toho mě pozdravil další z Einarových potomků, který mu byl velice podobný. "Ahoj," odvětila jsem mu s přátelským úsměvem. A ještě do toho všeho přicupitala bílá vlčice, která se zdála býti veselou duší. "Taky te zdravím," řekla jsem k ní. Nestíhala jsem si ani pořádně všechny zapamatovat. "Taiclaro, mě také," pozdravila jsem i tuto vlčici. Také se začal představovat světlý vlk, který byl omegou Alatey. "Leto, těší mě, já jsem Jaina Fiske," představila jsem se, kdyby to náhdou v tom všem nepostřehl.
Z toho všeho seznamování mě vytrhl Einarův hlas. Otočila jsem se k němu. Chtěl si promluvit někde jinde. Přikývla jsem. Moc jsem neměla teď tušení, o čem by vlastně chtěl mluvit. Následně jsem se vydala za ním.

» Slané jezero

« Hraniční

Přikývla jsem. Chápala jsem, proč nechtěl, aby smečka byla 'veřejná', bylo to bezpečnější pro všechny. Vyslechla jsem si další jeho slova. "Rozumím," odvětila jsem krátce. Ani mě nenapadlo, že by mě Einar dál na vyšší post. Rozhodně by to nebylo fér vůči ostatním, co si jejich pozici museli získat.
Dle jeho slov tu nebyli všichni. To by mě asi velice překvapilo. "Třeba časem dorazí," pokrčila jsem rameny a následovala svého bratra do strmější kopce. Hned jsem se snažila si všechno zapamatovat, abych se tu tak neztrácela, pokud bych se tu pohybovala sama.
Následně jsem mlčky bratra následovala až na území smečky. Vydechla jsem a rozhlédla se kolem. Bylo tu hezky, to jsem musela uznat. Mírně jsem se pousmála a šla dál za ním.
Mísilo se tu hodně pachů. Většinu z nich jsem neznala, ale to nevadilo. Časem všechny poznám, o tom nepochybuji. Prvně oslovil jednu vlčici - Taiclara. Její pach byl podobný Einarovu. Že by jeden z jeho potomků. Nic jsem nemusela ani říkat a sám nás představil. "Těší mě, Taiclaro," promluvila jsem k mladé vlčici a mírně se na ni usmála. Dále pro pořádek představil Stinu a jejich vlčata. Natáhla jsem hlavu k malým drobkům, ale zároveň jsem dodržovala dostatečný odstup, aby se necítila ohroženě. "Ráda tě vidím, Stino," pronesla jsem k černobílé vlčici a následně si prohlédla všechna jejich vlčata.
Obrátila jsem hlavu k omeze Yarovi. "Taktéž mě těší," odvětila jsem. Do toho se k nám začala přibližovat další vlčice, která mi nebyla povědomá. Dle slov Stiny se jednalo o Astrid. "Astrid, zdravím... Jsem Jaina Fiske," představila jsem se, jelikož přišla později a nejspíše to od Einara nezaslechla. "Těší mě," pronesla jsem ke všem vlčatům a přátelsky se na ně pousmála.

Alatey. Nebyla jsem si jistá, jestli mi ta vlčice řekla název, ale jestli ano, v hlavě mi neutkvěl. "Allari se jmenuje ta vlčice. Dokonce jsme tam mířily spolu, ale nakonec z toho sešlo. Ona se vypařila a já nakonec si řekla, že ještě chvíli počkám," sdělila jsem Einarovi a olízla si čenich. Asi jsem čekala na lepší chvíli a to byla tahle.
Mírně jsem stáhla uši, když jsem se dozvěděla, že Kasena neviděl. Možná zůstal doma. Ale že by mě nešel hledat? Těžko říct. "Co se dá dělat. Třeba dorazí později," pokrčila jsem rameny a švihla ocasem. Jistě bych byla ráda, kdybych měla celou rodinu tady, ale nebo to na mně. Ovšem přeci jen velkou část rodiny jsem tu měla. "Tak to blahopřeju, bratříčku," pousmála jsem se. "To nás tu pár je. Všichni se přidali k tobě do smečce? A Stina je tedy druhou alfou?" zjišťovala jsem informace.
Vydala jsem se za zrzkem po cestičkách a zároveň si prohlížela okolí, které se pro mě stálo teď domovem. "Musím uznat, že jsi vybral pěkné místo pro smečku, podobné domovu," sdělila jsem mu mé myšlenky. "To zvláštní rozhodně je. A jak dlouho tu jsem... Nu skoro druhou zimu," odpověděla jsem. "Ale popravdě řečeno na to, jak jsem tu dlouho, mi přijde, že ostrovy vůbec neznám. Poslední dobou jsem se motala v kruzích," švihla jsem ocasem a stoupala výš do hor.

» ig přechod Alatey?

Jakmile Einar jedno křídlo roztáhl, s obdivem jsem si ho prohlédla. Bylo to až neuvěřitelné, že vlk má křídla. Zas ta magie. "Takhle jednoduše? A... Počkej, ty máš smečku?" podivila jsem se. "Tu v horách, předpokládám?" dodala jsem. O smečce tady v horách jsem věděla, ač jsem neměla ponětí, že Alfou je Einar.
Dostal se sem ještě někdo jiný z rodiny? Bylo to pravděpodobné, když jsme tu byli my dva, proč ne někdo další. Věřila jsem, že jsme dost silní, abychom se sem v pohodě dostali. "Ne, nešokuje mě to. Samozřejmě jsem měla obavy, zda jsi v pořádku, ale věřila jsem, že jsi naživu," pousmála jsem se a otřela se o jeho srst na krku nazpět. "Jsem ráda, že jsi to zvládl," dodala jsem ještě.
Novinky? Zastříhala jsem ušima a pozorně jej poslouchala. Očividně jsem se nemýlila. Nebyla jsem s Einarem sama, co jsme se sem dostali. Byl tu i Rainer. "Mh, nepochybuju, že je v pořádku, ať už někde tady, doma nebo kdekoliv jinde," vydechla jsem. Že by se sem dostali i další mojí potomci. "Kasena jsi neviděl?" optala jsem se na svého partnera. Další novinkou byla jeho vlčata. Zajiskřilo mi v očích. "Se Stinou? Ta je tu taky? Einare, kdo všechno od nás tu je?" Nevěřila jsem svým očím, že nás že Severních smeček je tu víc. "Ano, ráda se ke tvé smečce připojím, bratře," pyšně jsem se na něj usmála. Byla jsem na svého bratra pyšná, opravdu.

Klidně jsem oddechovala a stále naslouchala okolním zvukům. Jaký krásný klid to byl. Ten jsem bezesporu potřebovala. Jeden nezdvořák a jedna zvláštní vlčice. No měla jsem dost. Zafuněla jsem a sem tam se zkontrolovala okolí, zda se tu někdo nenachází. Naštěstí jsem byla stále sama. Hlavu jsem položila na přední tlapy a přivřela ohnivé oči. Přemýšlela jsem, kam bych se pak mohla vydat. Rozhodně jsem se již nechtěla motat v kruzích. Chtělo to ostrovy probádat víc. Možná bych se mohla vydat na druhou stranu těchto hor. Jistě se tam najdou další místa k průzkumu.
Nad těmito myšlenkami bych bývala usnula, klížily se mi oči, ale prudce jsem zvedla hlavu, když jsem zaslechla až příliš známý hlas. Obratně jsem se dostala na nohy. Stál tu. Stejný, ale zároveň jiný. Nadzvedla jsem obočí. "Einare," vydechla jsem a prohlédla si ho. Měl křídla. "Páni, kdes je vzal?" zeptala jsem se zvědavě. Ovšem na obličeji se mi objevil úsměv. Ráda jsem ho viděla. "Bratře, ráda tě vidím... Takže ses na ostrovy taky dostal koukám," konstatovala jsem.

« Kvetoucí louka

Se spokojeným žaludkem jsem se vydala do hor, kde jsem hádala, že mi bude rozhodně líp, než na té louce. Kráčela jsem zprvu svižně, už jsem se těšila na horský vzduch. Následně jsem zpomalila a kráčela spíš elegantně. Šla jsem po vyšlapaných cestičkách od kamzíků a vlků a očima pátrala po dobrém místě, kde bych si mohla odpočinout a konečně být taky chvíli sama. Čas se Sonorou mě docela vyčerpal.
Neměla jsem problém se v terénu nějak pohybovat. Když jsem se podívala směrem k tajze, vybavil se mi domov. Pousmála jsem se a oči jsem zas odvrátila. Brzy jsem našla skalku, kde se dalo hezky odpočívat a zároveň jsem nebyla na první pohled tak dobře vidět. Obratně jsem na kámen vyskočila a ulehla. Jen tak mě kráčející vlk vidět nemohl, takže jsem se cítila téměř bezpečně. Zavřela jsem oči a naslouchala okolním zvukům.

« Začarovaný les

Kráčela jsem vpřed s pískovou vlčicí. Netušila jsem, kam nás vlastně cesta zavede. Nakonec jsem ale zjistila, že asi nikam. Sonora se omluvila s tím, že půjde po svých. Přikývla jsem. "Dobrá. Taky se opatrujte," odvětila jsem a skoro jako kdybych se pousmála.
Vlčice mi brzy zmizela z dohledu a já byla zas na té louce. "Zase?" zamračila jsem se. Pořád jsem se motala v kruzích, a to jsem rozhodně nebyla špatná v orientaci, jen ty ostrovy jsou zvláštní, že jeden neví, kam ho zavedou.
Ozval se žaludek. Měla jsem hlad a rozhodně bych něco ocenila. Rozhlédla jsem se po louce, kde se jistě něco k snědku najde. Mlaskla jsem a zavětřila. Přeci jen jsem ušáka cítila a vydala se po jeho stopě. Brzy jsem na něj narazila a dala se do lovu. Úspěšně. V tlamě jsem jo držela. Lehla jsem si do vyšší trávy a pustila se do něj. Byl vynikající.
Začínalo být větší a větší dusno, což se mi moc nelíbilo. Zafuněla jsem a vstala. Očistila jsem si srst a vydala se k nejbližšímu potůčku, že kterého jsem se napila. "Že bych se šla osvěžit do těch hor?" zamručela jsem a víc nečekala a vyrazila svižným krokem.

» Hraniční pohoří

« Tajga

S vánkem měla pravdu. Pofukoval jemný a rozhodně byl příjemný. Přivřela jsem oči a nasála ranní vzduch do plic. Rozhodně jsem měla hned o něco lepší náladu, ač jsem věděla, že písčitá vlčice není zrovna společnost pro mě. Ale tak ukážu jí pár míst a uvidíme.
Zastříhala jsem ušima, když vyslovila mé jméno. "Ano?" vyřkla jsem a vyčkávala na její dotaz. Neměla jsem moc tušení, na co se tak bude chtít zeptat. "Mhm, dobrá," zamručela jsem na její slova a víc to nerozebírala. Co bych jí na to taky řekla? Z jehličnatého lesa jsme se dostaly do toho fiaového, ve kterém jsem již jednou byla. Zastříhala jsem ušima a rozhlédla se kolem. Vypadal pořád stejně. Nepřekvapilo mě, že se na fialový les Sonora začala ptát. Pokrčila jsem rameny. "Opravdu nevím, hádám, že to bude magií," vysvětlila jsem, jak jsem to vnímala já.
Pak spíše mluvila pro sebe, než že by ta slova byla mířená na mě. "Chamsin? Bratr?" zeptala jsem se. Ne že bych toho vlka znala, ale přeci jen mě to zaujalo.

» Kvetoucí louka

Vydechla jsem a pohodila ocasem. Sic mě ta vlčice popravdě nebavila, nebo jsem zrovna nebyla naladěná, ale pomalu jsem si na její chování začala tak nějak zvykat. "Jistě, osud, ano," procedila jsem skrz pysky tak, aby to nevyznělo zle. Věřila jsem na osud? Ani ne. Naším chováním a přístupem jsme si utvářili naší životní cestu, případně nám to bylo dáno od rodičů nebo alf. Jako můj partner. Nebyl to žádný osud, prostě jsem byli pro sebe takhle vybráni a nemohli jsme říct ne. Kdepak jsi, Kasene? Ráda bych jej viděla, ale neměla jsem tušení, kde mohl být. Zůstal doma? Možná. Kde byli mé potomci? Taky těžko říct. Moc otázek a málo odpovědí.
Přikývla jsem. Něco málo bych Sonoře ukázat mohla, ač jsem nebyla tak znalá, jak bych si sama představovala. "Ano, to bych mohla. Ale upozorňuji, není toho moc. Ještě jsem to tu neprobádala dostatečně," oznámila jsem pískové a rozešla se směrem pryč z lesa. Na její další slova jsem jen mlčky přikývla. Kdo ví, zda se ještě někdy potkáme. Zatím jsem vlky, které jsem potkala, už nikdy víc neviděla. Tak jsem moc nepočítala s tím, že my dvě bychom se zrovna měly potkat ještě jednou.

» Začarovaný les