Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Odfrkla jsem si. Vlčice byla zvláštní, když jsem ji déle poslouchala, ale na druhou stranu byla zdvořilá a ne jak ten Šedivák. Ovšem nebyla jsem si jistá, zda mám na společnost vůbec náladu, ale nechtěla jsem vlčici posílat kdo ví kam... To bych nezdvořilá byla zas já a to jsem rozhodně nechtěla. Na její slova jsem jen mlčky přikývla a nic jí na to vlastně neřekla. Nevěděla jsem popravdě ani moc co.
"Mhm, to máte pravdu. Tajga rozhodně není nic pro vás a opravdu sousedí s chladními místy," odsouhlasila jsem se pohlédla dál na sever, ale v té tmě nebylo vlastně nic moc vidět. Máchla jsem ocasem a pohledem jsem se vrátila zpět na Sonoru. Co ale vlastně bylo úsměvné na tom, když se potkali vlci z pouště a ze severu? Povyytáhla jsem obočí, jelikož mi to zas tak moc zajímavé nepřišlo. Sice to byl jiný kraj a jistě zvyky, možná vzhled, když jsem na světlou pohlédla, ale to bylo tak vše. "To jste se tedy nezjevila zrovna na nejpřívětivějším místě. Ale o pouštích tady nic nevím, můžeme se leda tak podívat, ale já osobně pouštní místa tady neznám," odpověděla jsem vlčici. Těžko říct, zda tu vůbec nějaké byly.

Vlčice byla čímsi zvláštní. Možná mluvou, na kterou jsem nebyla zvyklá? Možná. Ještě jsem si ji řádně prohlédla a mírně se uvolnila. Nezdálo se, že by měla být nebezpečná, a co jsem tak pochopila, tak se tu nedávno objevila, takže nebude mít zrovna energie na rozdávání. Přeci jen vlka sem vyplaví moře a je unavený a vysílený. A tohle mi stále nešlo do hlavy, jak to vlastně funguje.
Zamručela jsem. "Ano. Nezdvořáci a jestli si to uvědomí? To upřímně nevím," odfrkla jsem a pohlédla směrem, kde byl ten šedivý nezdvořilec. "Já určitě ne. Jsem dobře vychovaná," odpověděla jsem docela odměřeně. Písková vlčice ale také nakonec nezdvořile nepůsobila, zřejmě se jí také dostalo dostatečného vychování. "Těší mě, Sonoro. Já jsem Jaina Fiske ze Severních smeček," představila jsem se na oplátku. Dle jejích dalších slov pocházela s písečných míst, což byl opak toho, odkud jsem pocházela já. "Pouště... Ty zas neznám já. Já jsem z chladnějších krajů než ty," odpověděla jsem. "Tedy se nenacházíš zrovna na vhodném místě," řekla jsem a rozhlédla se po jehličnatém lese.

Za krásné noci jsem se od nezdvořilce a omylem se vydala za pachem, který se ke mně dostal. Na zemi ležela světlá vlčici, alespoň se mi tak na první pohled zdála v té tmě. Neměla jsem zrovna dvakrát náladu se tu seznamovat, chtěla jsem si konečně odpočinout a nabrat dostatek sil. Což se mi ne a ne podařit.
Vlčici jsem pozdravila, načež ona se zvedla ze země. Dlouze jsem si ji prohlédla, měla světlé tělo, dlouhé nohy a srst, také měla zvláštní tvar tlamy, se kterým jsem se ještě nesetkala. Následně vlčice promluvila a rozhodně byla zdvořilejší než ten Šedivák. Povytáhla jsem obočí a ještě jednou jsi ji změřila pohledem. Rozhodně jsem momentálně nevypadala zrovna nejsympatičtěji. Ovšem na její pozdrav jsem pokývala hlavou. Zdálo se mi, že mluvila poněkud zvláštně. "Jsou tu nezdvořáci, kteří neumí ani pozdravit," odfrkla jsem si. "Alespoň ty to dokážeš," dodala jsem, aby to nepochopila tak, že ta poznámka byla na její účet. "Ne všichni byli vychovaná k tomu, aby zdravili cizince, se kterými se setkají. Co je tohle za zvyky, netuším," protočila jsem ohnivýma očima.

Zvedla jsem se ze země a šedého si ještě jednou prohlédla. Ovšem na můj podzrav neodpověděl a ani si mě pořádně. Zamručela jsem nespokojeně a mávla ocasem. Zdálo se, že i tady se najdou nezdvořáci, kteří neumí otevřít tlamu. Beze slova jsem se rozešla pryč od šedého a kráčela tajgou dál. Připomínala mi domov. Mírně jsem se pousmála. Vzhlédla jsem k nebi, které bylo celé poseto stříbrnými hvězdami. Byla to nádhera. Chvíli jsem upírala oči na hvězdné nebe, ovšem do čenichu mi přivál pach vlka v mé blízkosti. Zastříhala jsem ušima a rozhlédla se kolem. Pach rozhodně nepatřil tomu šedému.
Nevěděla jsem, jak přesně daleko onen cizinec byl a neměla jsem ani náladu seznamovat, ovšem stejně jsem na původce pachu narazila. Přede mnou byla písková vlčice, ležíc na zemi. "Mh, zdravím," řekla jsem odměřeně a změřila si ji pohled. Nevypadala vůbec jako hrozba. Ovšem mohla jsem se plést, ale rozhodně jsem se jí nebála.

« Hraniční pohoří

Následovala jsem Karu z hor do lesa, který nevypadal zrovna přívětivě, ale rozhodně jsem se ho nezalekla. V žádném případě. Kráčela jsem za šedou vlčicí, ale v jednu chvíli jsem se dívala, kam šlapu, a když jsem zvedla hlavu, už jsem ji neviděla. "Karo? Kde jsi?" zeptala jsem se zcela v klidu a rozhlížela se. Neozývala se mi a já ještě nějakou chvíli strávila v lese, ale vlčici se mi nepodařilo najít. Netušila jsem, že se mohla takhle rychle z ničeho nic vytratit. Ovšem nehodlala jsem tu stát jako opuštěný pejsek, který doufá, že se mu páníček vrátí. Oklepala jsem se a vyrazila nějakým směrem. Ostrovy jsem stále moc neznala, tudíž jsem netušila, odkud přijdu.
Při mém štěstí jsem se zjevila opět v horách. Zamručela jsem mírně otráveně a párkrát zašvihala ocasem. Nebyla jsem spokojená, ale co se dalo dělat. Vyrazila jsem tedy podél hor rovnou na sever. Hodlala jsem si tam najít nějaké klidné místo na odpočinek, který jsem rozhodně potřebovala.
Kráčela jsem dál a dostala se do lesa, který mi částečně připomínal domov. Mírně jsem se pousmála a mávla opět oháňkou. Tady jistě bude nějaké fajn místo. Projelo mi hlavou. Začala jsem se rozhlížet po něčem pohodlném a místo toho jsem zahlédla kousek ode mě šedého vlka. "Zdravím," pronesla jsem že slušnosti a vlka si řádně prohlédla.

Nečekala jsem, že bych tu Karu potkala, asi bych nečekala jakéhokoliv sourozence. Sama jsem netušila, jak jsem se tu objevila, natož Kara. Zastříhala jsem ušima. Měla pravdu, musela jsem se posilnit, než budu pokračovat dál v cestě. Ležela jsem tu docela dlouho a pokud jsem měla zájem o horskou smečku, měla bych vypadat reprezentativně a silně, což jsem teď na pohled moc nevypadala, to byl fakt.
Otočila jsem se ke Kaře. "Dobrá, nebude to od věci. Děkuju," pokynula jsem hlavou na znak díku a následovala jsem černošedou vlčici. Neměla jsem zdání, kam jdeme, ale nebála jsem se, že by to bylo něco, co bych nezvládla.
Zajímala jsem se o smečku, která sídlila v tomto pohoří, ale jak se zdálo, ona sama o ní nic nevěděla. Jak to, že o té smečce nikdo nic neví? Nadzvedla jsem "obočí" při pohledu na vrcholky hor. "Povídej, zdejší smečky mě zajímají. Milejší? Potkala jsem pár vlků a máš pravdu," přikývla jsem. I kdyby nebyly, nebylo to nic, na co bych nebyla zvyklá.
Scházela jsem za Karou z hor, přitom mi nevlastní sestra vykládala o tom, co tu vlastně dělá. "Jak to, že jste se rozešli?" zajímala jsem se. "Tví potomci jsou jistě v pořádku, jsou to silní vlci, nepochybuji o tom."

» Tajga

Spala jsem nejspíše dost dlouho, jelikož má společnice tu nebyla, a také za tu dobu se změnilo počasí. Rozlepila jsem rudá očka a rozhlédla se kolem sebe. Byla jsem tu sama, minimálně v mém blízkém okolí, směs pachů jsem cítila, ale nezaobírala jsem se jimi. A to možná byla chyba. Kdybych bývala věnovala větší pozor okolním pachům, zjistila bych, že se ke mně blíží někdo, koho jsem znala. Také bych se vyhnula tomu, že by dotyčná do mě nevrazila. Ovšem pozdě.
Jakmile o mě vlčice zakopla, hned jsem vyletěla na nohy a cvakla na prázdno zuby. Až poté jsem si uvědomila, kdo to přede mnou stojí. "Karo?" s podivem jsem na nevlastní sestru pohlédla a oklepala ze sebe bordel, který mi ulpěl na srsti.
"Já? Jsem tu již nějaký ten pátek. Co tu děláš ty?" optala jsem se na oplátku. Nečekala jsem, že bych tu někoho z rodiny potkala, ale ostrovy byly zřejmě magnetem pro vlky, kteří se tu původně ani nenarodili. "Zrovna... Před nějakou dobou jsem byla na cestě do hor, prý tam má být nějaká smečka," sdělila jsem Kaře. "Víš o ní něco? Vlčice, která tam se mnou mířila, o ní nic nevěděla," doplnila jsem.

<= Kvetoucí louka

Kráčela jsem směrem k horám a tu a tam jsem se ohlédla, zda Allari jde za mnou. Jak se zdálo tak ano. Bylo by zbytečné tam chodit postupně, když jsme tam mohly dojít společně. Zdálo se, že se blížíme. Začaly jsem stoupat výš a ač už bylo léto, což jsem nechápala, kdy se stalo, v horách bylo znatelně chladněji. Domov.
Otočila jsem se na vlčici. "Snad ne, tak dávej pozor, kam šlapeš, ať tam dojdeme," řekla jsem lehce přísně, jako kdyby byla moje vlče. Já byla zvyklá se v tomhle prostředí pohybovat. Ještě aby ne, když jsem se v takových horách narodila a strávila tam část života.
Souhlasně jsem přikývla, též jsem byla zvědavá, ke komu vlastně kráčíme. "No, uvidíme," pronesla jsem jako odpověď a postupovala dál.

//Přechod na území mi teď přijde zbytečný, když Zi je Dead?

Na její slova jsem mlčky přikývla. Svou rodnou smečku jsem měla ráda, bylo o mě postaráno. Nemohla jsem si teda na co stěžovat. Možná pro vlky, kteří mou smečku neznají, to bude poněkud zvláštní její fungování, možná kruté, avšak naučila mě toho tolik, jako by mě jinde nenaučili. Ačkoli i někteří vlci, kteří se v ní narodili, si na její fungování nikdy nezvykli. Ano, nebyla pro všechny.
Nelíbilo se mi, že už dlouho stojím na místě, chtěla jsem se pohnout. Ideálně směrem k té smečce v horách. Neznala jsem to tady a chtěla jsem to tu poznat, proto bych se ráda posouvala z místa na místo a získávala nové zkušenosti a znalosti o ostrovech.
Allari se k té smečce chtěla přidat taky. V tom případě jsme měly stejný směr a cíl. "To je asi nejlepší možnost. Je nesmysl tam jít postupně, no ne?" Netušila jsem, co mám od toho čekat, ale asi nebylo nic, co by mě tolik vyvedlo z míry. "Víš kudy, nebo půjdeme tak, kam nás tlapy zanesou?" Jistěže jsem znala směr, spíše mi šlo o nějakou cestu, která bude krátká, případně dobře schůdná. Avšak nakonec jsem já její slova nečekala a vydala se intuitivně směrem k horám. Určitě někam dojdeme.

=> Hraniční pohoří

Ano, bystrá jsem byla. Všímala jsem si hodně věcí kolem sebe, ono to v horách jinak nešlo. Vlk chvíli nedává pozor a je zavalen šutry nebo lavinou. Nic moc příjemného. Mávla jsem ocasem a posadila se. Dlouho jsem nespala a celé toho prozkoumávání mě začínalo unavovat. Rozhodně by se mi pár hodin spánku hodilo. Rozhlédla jsem se, zda neuvidím nějaké místo, kam bych si mohla lehnout a prospat se. Ovšem na louce toho moc nebylo.
Na její další slova jsem se jen tiše usmála. Zdálo se, že moje slova byla asi k něčemu dobrá. Možná si uvědomila, že by si svůj život měla dát do kupy a začít s ním něco dělat. Za to jsem byla ráda. "Mhm, chtěla bych. Ve smečce jsem byla v podstatě celý svůj život," pokrčila jsem rameny. "Právě v horách a pokud je to horská smečka, ráda bych ji poznala a případně se připojila," dodala jsem. Ale těžko říct, jak to tam bude vypadat, kdo je tam alfou a celkově její fungování. Ovšem Allari o ní nic nevěděla. "No, v tom případě nezbývá nic jiného, než ji prozkoumat," odvětila jsem. "Ty zvažuješ, že by ses přidala do té smečky?" optala jsem se vlčice.

Pohlédla jsem na vlčici. "Taky je to řešení, to ano," pokývala jsem hlavou. Já jsem svého partnera také neviděla dlouho, ale stále ho beru za mého partnera. Těžko říct, kde se toulal. Nejspíše byl mimo ostrovy, přeci jen jsem se sem dostala ani nevím jak.
Zdálo se, že vlčice neměla cíle, za kterými by mohla jít. Bylo mi jí v tomhle líto. Je důležité mít něco, za čím vlk může jít. "Smečka je dobrý start bych řekla a pak můžeš hledat další sny." Mým cílem byla také smečka, ke které bych se mohla uchýlit a také bych chtěla prozkoumat ostrovy, abych je pořádně znala. Přeci jen tu nejspíš stavím hodně času.
Rovnou jsem se Allari zeptala, zda nějakou zdejší smečku zná. K mému překvapení znala rovnou tři. Smečka v horách? Ta mě zaujala nejvíce. Samá pocházím ze smečky, která sídlila v horách, proto by pro mě mohla být ideální. "Víš o té horské smečce něco víc?" optala jsem se. Chtěla jsem si o ní udělat nějaký obrázek, než se tak vydám.

Moc jsem nevěděla, co si o Allari mám myslet. Byla taková zvláštní. Litovala se, pak mi dávala za pravdu. Nu, byla jsem z ní zmatená. Ovšem to jsem nedávala znát, třeba se nakonec ukáže, že je jiná, než na mě teď působí. Přeci jen bych neměla dávat na první pohled.
Přikývla jsem na její slova. "To rozhodně. Partner se časem jistě ukáže a když ne? Tak co už. Nenaděláš nic," odvětila jsem. Sama jsem partnera měla, ale neměla jsem nejmenší zdání, kde se vlastně nachází. Je dost možné, že ho už nikdy neuvidím, ale těžko říct. Sice bych Kasena ráda viděla, ale nebudu se kvůli tomu tady hroutit, že je dost pravděpodobně mimo tyhle ostrovy. Ani své potomky jsem neviděla, jak je rok dlouhý. Každý si nejspíše žil svým vlastním životem.
Jak já se svým časem tady naložím? "Nejprve to tu chci prozkoumat a zjistit, jaké mám vlastně možnosti. Jsem smečkový typ, tudíž bych se k nějaké smečce přidala. Víš o nějakých?" zeptala jsem se vlčice. Mohla by vědět, když je tu o dost déle než já. Na druhou stranu by mě ani nepřekvapilo, kdyby mi nic neřekla.

Vlčice se nezdála, že by byla zrovna nejlépe naladěna. Ne že bych se příliš divila. Ono z ničeho nic mít žaludek na vodě a doufat, že vlk neuvidí svou večeři, není zrovna nejlepší představa. Mávla jsem ocasem a jen jsem na její slova přikývla. V tomhle jsem věděla, že mám pravdu. Je sice fajn si postěžovat, ale je taky s tím potřeba něco dělat. No ne? Já nejsem sama nadšená z toho, že jsem tady a taky je dost možné, že se odtud nedostanu, ale nehroutím se z toho.
Ano. Nejspíše jí nic nezbývala. Minimálně podle toho co jsem slyšela já. Vlčice tu dle jejích slov byla druhou zimu. To mi přišlo jako docela dost času na to, si zvyknout na nový domov. Mlaskla jsem a opět si Allari - jak se později představila - prohlédla. "Těší mě, Allari. Jsem Jaina Fiseke ze Severních smeček," představila jsem se i já na oplátku. "Co jsem se dozvěděla, je dost malá, ne-li nulová šance se odtud dostat. Takže rozhodně lepší je zvyknout si, než celý zbytek života plakat," řekla jsem zcela upřímně a mávla ocasem.

Stále mi do hlavy nešla situace, která se odehrála v tom fialovém lese. Bylo to tak zvláštní. Najednou se mi udělalo špatně a jakmile jsem odešla, bylo mi zase dobře. Že by se nás les snažil vyhnat? Možná. Zavrtěla jsem hlavou a přibližovala se k vlčici, které se též udělalo zle. Ta si hned myslela, že za její nevolnost mohu já. Přimhouřila jsem oči a vlčici si prohlédla ještě jednou. "Ne. Opravdu jsem to já nebyla," zavrtěla jsem hlavou. "Tak s tím něco musíš začít dělat," odvětila jsem možná příliš ledově. Ovšem já jsem byla zvyklá na tvrdý život a i jeho nástrahy, neměla jsem tedy příliš pochopení pro tahle slova.
Dle jejích slov tu též byla nejspíše nová. A jak se zdálo, na život na ostrovech si nezvykla. V tom jsem ji i dokázala pochopit. Já sama tu byla krátce a vůbec jsem se tu neorientovala. Ovšem nebrečela jsem nad tím. Snažila jsem se to přijmout tak, jak to bylo. "Zvykneš si. Na všechno se dá zvyknout," řekla jsem svůj názor a mezitím si očistila svou ryšavou srst. "Jak jsi tu dlouho, že sis ještě nezvykla?" optala jsem se a významně na ni pohlédla.

« Začarovaný les

Klusala jsem pryč od lesa. Nechápala jsem, co se to vlastně stalo. Zavrtěla jsem hlavou ve chvíli, kdy jsem se dostala na louku. Vydechla jsem a odkašlala si. Vůbec to nebylo příjemné. Naštěstí to bylo ale pryč a mně bylo zase dobře. "Co to k čertu bylo," zamručela jsem a odhlédla se směrem k fialovému lesu. Možná proto jsem Mazikeen neviděla dojít za mnou. Možná se jí udělalo špatně a odešla pryč z lesa jako teď já. Dávalo mi to v tuhle chvíli největší smysl.
Kráčela jsem po louce a několik metrů přede mnou stála ona dvoubarevná vlčice, které se udělalo stejně zle jako mně. "Co to bylo?" zeptala jsem se ve chvíli, kdy jsem k ní došla. Konečně jsem si vlčici mohla řádně prohlédnout. Kromě zvláštně dvoubarevného kožichu měla na sobě i zvláštní klikyháky. To jsem neznala. Pro mě to bylo dost nepřirozené. V rodné domovině jsem se s tím nikdy nesetkala a myslím, že by se na takového vlka nehledělo zrovna nejlépe. Také jsem si povšimla bílé lasice, které se u vlčice držela. Co? Nechápala jsem to, to se nebála, že bude sežraná? Zvláštní.