Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Takže tu někdo dokonce tyhle magický triky prodával. To znělo možná více děsivě, než by se mi líbilo. Na druhou stranu pokud tu někdo obchoduje s tímhle, tak to nemůže být nic jiného než nějakej pouliční kejklířskej trik a nic víc, nic míň. A tím pádem bych tam toho, co mne sem dovlekl mohl úplně v pohodičce zrušit... Olíznul jsem si čenich a kývl hlavou na to, co Rain říkala, ale i na svoje vlastní myšlenkové rozhodnutí. Popisovala mi, že musím vypustit energii a zároveň si úplně vygumovat hlavu. Na tohle by byl machr Woody... škoda, že tu není, přišel by všemu na kloub dřív než já jenom přičichnu nějakýmu řešení... ale možná dobře, že tu není. "To bych moh někdy zkusit," pronesl jsem a usmál se na ni.
Na moje slova o Frankovi a jeho příležitostném stýkání se a potýkání se s vlčicemi se jenom podivně zachichotala, jako bych mluvil o něčem, co s ní rezonuje. "Nechtěla bys trochu změnit vokolní výhledy?" navrhnul jsem. "Třeba bychom mohli najít nějaký útulnější místo na odpočinek nebo něco k jídlu?"

Poslouchal jsem napnuty jako struna, ale vlastně jsem se dozvěděl jen to, že Rain ví asi tolik co já. Teda věděla toho víc, ale ne tolik aby mne mohla něco naučit. Škoda. Bylo to jako běh nebo rvačky. Budu na sobě pracovat a postupně v tom budu lepší a lepší. "Takže he to stejné hako lov, pracovaf na sobě a postupně se to zlepší až se to naučím,." shrnul jsem to. Nebylo to moc ake aspoň něco.
Rain zněla jako volný pták. Navázat kontakt jen na chvilku, ale ne žádná pouta, tak aby mohla kdykoliv odletět. Kývl jsem hlavou. "Vo to vlastně jde, nepřijít obsvobodu, vo?" zeptal jsem se. Popravdě jsem sám nebyl na vázání. Občasný flirt to jo, ale partnerka? Nebi vlčata? Ne díky. "Ale občasný zahřátí se neni od věci, bez závazků a tak... Na tohle je machr brácha, umí sehnat vlčici, opustit ji a ona je ještěráda že šel. "

Zeptala se kde chci začít. "Jo to kdybych věděl... hmm tak třeba, co všechno s tou magií jako dokážu nebo vono se to nějak trénuje a pak až něco umím?" zeptal jsem se. Rain byla poměrně starší než já a musela tak být zkušenější. Ale to mi nebránilo s ní případně flirtovat nebo si užít nějakou tu jinou srandu. Rozhodně bych neřekl, že je stará, ale spíše hezky vyzrálá a takový vlčice jsem měl raději, než nějaké mladé slepice.
Mluvila o smečkách, které tu údajně někde jsou, ale ty mne nezajímaly. Neměl jsem v plánu dělat někomu podrž tašku. Kdybych musel, tak si raději seženu nějakou novou partu, se kterou to táhnout. Ne, že bych tu plánoval být déle, než přijdu na to, jak zmiznout. "To je nejlepšejší stejně... jeden si může v klídku lehnout pod širák a nepotřebuje nic... jen vobčas by to chtělo nějaký to teplý vlčí slovo nebo kožich o který se ohřát, že?" prohodil jsem laškovně. Spíše jsem oťukával teritorium.

Rain byla celkem milá. Šáhlá, ale milá. Nevěřil jsem ničemu z toho, co mi říkala. Prý nějaká Iris nebo jak, že to není čarodějnice, ale že je velmi mocná. Tak určitě.... Nahlas jsem nic neřekl, jen jsem naklonil hlavu a hodil po Rain pohled, který jasně nazančoval, co si o té její magické síle myslím. Utrhnul jsem jedno stéblo trávy, co tu rostla a dal si ho ze zvyku do tlamy. Přežvykoval jsem ho a ono sklouzlo do koutku úst, ktde vyselo jako leklá ryba a trčelo do prostoru.
Pak pronesla, že mi to názorně předvede.... a taky že předvedla. "No do vodrbaný veverky," ulevil jsem si a stéblo mi vypadlo z tlamy. Dokonce jsem couvnul o několik kroků zpět. Nebylo úplně proč se bát, byla to jen trocha trávy, ale popravdě... tohle bylo fakt velký. Co ještě uměla? Mluvila o magii jako by to bylo něco normálního, podle ní jsem to uměl i já a měla to být stejná magie jako ta její. Ušklíbnul jsem se. "Tak to... no... mohla bys mě to naučit?" navrhnul jsem. V hlavě se mi totiž rodil plán. Pokud najdu toho co mne sem dovedl, pak by mi tahle magická věc mohla pomoct ne? A já pomoc na tomhle cizím místě potřeboval....
Poděkovala mi za kompliment. "A ... no rád bych se tě voptal ještě na něco, jestli můžu?" dotázal jsem se, ale na souhlas jsem nečekal. "Ty tu někde bydlíš?"

Přestal jsem pochodovat, ale moje neklidnost se projevila šviháním ocasu. Jako bič mi poletoval z jedné strany na druhou a bylo vidět, že nad něčím přemýšlím, ale nad čím a proč? Co jsem asi tak mohl plánovat? Nehodlal jsem to téhle vlčici prozradit, dokud to nebude mít lepší obrys. Plán se musel nejdřív pořádně... no naplánovat... a já nebyl včerejší, abych to nevěděl. "Iris? Vona je nějaká čarodějka nebo?... Chápu máte tu křídla, ale máte tu i jakože kousla a čáry máry? Nechci znít nevděčně, ale přijde mi, že mě taháš za fusku a vodsud podsud já úplně nejsem votevřenej těmhle nesmyslům," sdělil jsem vlčici, která se mi v zápětí představila jako Rain. "Hezký jméno," konstatoval jsem uznale. Její dovětek ovšem probudil moje normální já. "Což vo to, vokolnosti se dají vždycky přetvořit na šťastnější, pokud je jeden v dobrý společnosti... a nebo se daj vodstrčit na nějakou pozdější chvíli," řekl jsem a zaculil se na ní. Popravdě, byl bych teď nejvděčnější za kus zkvašenýho jabka nebo broskve a k tomu hezkou společnici jako byla Rain.

Seděl jsem jako hrouda naprostýho zhnusení a rozkladu. Vlčice se mě pokusila utěšit a na její můžu jsem nereagoval, stejně si ke mně sedla a hodila na mě jedno ze svých křídel. Projela mnou elektřina, protože tohle byl fakt divnej pocit. NA krku se mi naježily chlupy, ale neucuknul jsem. Přišel jsem si jako malý kuře pod kvočnou. Vlčici to ovšem přišlo naprosto normální, teda to jsem si aspoň myslel. Zavrtěl jsem se trochu po jejím křídlem. Muselo to být něco, co ona přehlédla a co by mi umožnilo se vrátit domů. Nebo v to jsem alespoň doufal. "Musí tu být cesta domů," pronesl jsem. Jestli to nezáleželo na nás byla jiná, ale pořád to muselo záležet na někom. "Někdo to musí dělat úmyslně," došel jsem k závěru.
Když mi sdělila, že se sem možná dostanou i sourozenci vyskočil jsem na nohy a začal rázovat sem a tam. Být tu sám byla jedna věc, ale být tu ostatní? Ne. Ségra měla velký plány, Frank se konečně začal chovat normálně a Woodyho čekala slibná kariéra, ale rozhodně ne tady na nějakých pitomých ostrovech. Flusnul jsem sliny a zasáhl jeden květ, který upustil pár okvětních listků. "Já jem Jesse, mimochodem," řekl jsem, když jsem přestal rázovat a podíval se na vlčici. Došlo mi, že jsem se nepředstavil. "Jesse James."

Bylo toho na mne kapánek moc. Vlčice mluvila o tom, že tohle podivné vlnění vzduchu jsou portály. Což mi došlo i když jsem nebyl úplně bedna. Taky mluvila o tom, že to tu vedou nějaký bohové a magie a... "Počkat... jako... jakože nemůžu odejít?" zasekl jsem jí nachvilku v jejím vyprávění, které bych si za normálních okolností i rád poslechl. Ovšem nemožnost návratu rozhodně nebyla normální okolnost. Sedl jsem si z toho na svou kostnatou záď. Vypadal jsem trochu jako hromádka neštěstí a taky že jsem byl. Pohled jsem upíral někam do pryč. Zorničky rozšířené. Dýchal jsem přerývaně. Hlavou mi letěl milion scénářů, protože jsem kurňa nechal rodinu někde v poušti a sám jsem byl na místě odkud se nevrátím. Co se stane se ségrou? Co naše parta? Co když se bráchové nechaj nalejt do nějakýho průseru a nebude tam nikdo z mozkem, kdo by je zastavil? "Dop...." slovní průjem, který ze mě vyšel by rozhodně neměla poslouchat ouška vlčice, ale já si nemohl pomoct.

Tolik mne přitahovala ta křídla, že mi ani nedošlo, že je to vlčice a ne vlk. V mojí hlavě prostě vlk neměl křídla pohlaví nepohlaví. Odfrknutí, smích nebo možná jenom vyražený dech mou naprostou pitomostí neodradil Křidélko, aby mne infomovalo, že jeho rodiče byli vlci. Až teď mi došlo, že ten hlas je na vlka moc vysoký a že se tedy jedná o vlčici. Zachoval jsem si ovšem tolik slušnosti, abych si to nešel pohledem ověřovat. "Ehm...jo uklinilo mě to dostatečně," odvětil jsem a nahodil poměrně znamenitý úsměv ztraceného ťunti, protože jsem se za svou dementní poznámku před dámou styděl víc, než kdyby to byl chlap.
Mluvila dál o tom, že tohle je Mois Gris. To je jméno jako pro nějakou chorobu... co to máš na kožichu, to je plíseň? Jo jo to je Mois Gris. Moje hlava prostě nemohla mít v respektu nic. Nebo to možná bylo tím, že jsem byl z téhle celé situace hodně mimo svoji komfortní zónu. "Není třeba si zvykat, jen najdu toho blbce co mě sem doprovodil a vodrázuju vodsud," prohodil jsem a rozhlédl se kolem. "Ale vy nevypadáte, že vás to tu nějak zaráží madam," dodal jsem a pozvedl k ní pohled, protože mi došlo, že jsem se mírně přikrčil.

Koukal jsem na toho vlka, který možná nebyl ani úplně reálný, ale popravdě, já už tady nevěřil tak nějak ničemu. Ani tomu co vidím, že stojí přímo předemnou. "Ále," pronesl jsem. "Mě jen tak něco nevyleká, spíš jsem přemýšlel, jestli byla havranice tvoje máma nebo táta. VÍš jako neumím si úplně představit havrana jak obskakuje vlčici nebo naopak," utrousil jsem ne úplně košér vtip o matkách, což mi došlo v zápetí, že možná nebyl dobrý nápad, pokud jsem si chtěl uchovat všechny zuby v tlamě a ne na zemi. Polkl jsem a přiškrceným hlasem dodal, "To byl samozřejmě vtip, tak reaguju na neobvyklý situace pořád."
Okřídlenec vypadal v pohodě. Celkem bych i předpokládla, že po tomhle prvním nedorozumnění mi nakope čenich. On ovšem dobře odhadl, že tu nejsem dlouho."Jsem tu novej, jak jen jeden může bejt. Přišel jsem sem z domova skrz vlnící se vzduch a od tý doby jsem nějakej vyjukanej, jako vlčice v den svatební noci, eh" odplivl jsem si do trávy.

Slunce nemilosrdně stoupalo a já si uvědomoval, že čas se krátí. Návrat skrz mihotající se teplo na okraji srázu jsem úplně nechtěl riskovat. Proč? Co když bych prošel skrz a nic se nestalo... stoupl bych do prázdna a zůstal by po mně jenom mastnej flek. Při té představě se mi mírně zhoupl svět, ale nic, co bych nepřešel mírným oklepáním. Přeci jenom jsem byl celkem ostřílenej ve všech nechutnostech a ták.
Z mého přemýšlení mne vytrhl hlas. "Jestli nepotřebuju pom... no do prkený vohrady...." vyjeknul jsem při otočce k vlkovi a mírně nadskočil. Moje očka totiž zaznamenala na vlkovi to, co tam rozhodně nepatřilo. A to pár křídel. Buď mi hrabe nebo jsem se dostal do dobrýho lalalandu.... Ještě, že jsem tlamu zavřel v čas a nestihl jsem tak urazit příchozího. Vmést mu do tváře že je vošklivej jak noc by asi nebylo úplně nejlepší uvedení.

Popravdě jsem byl totálně v loji. Ne, že bych v něm nebyl i jindy, ale tohle bylo jak šlápnout do lejna a dělat, že jsem si ničeho nevšimnul. A že tohle bylo velký šlápnutí. Rozhlížel jsem se kolem a viděl spoustu různých věcí a vlků a tak. Pomalu jsem se dával dohromady s myšlenkou, že se odtud nikdy nedostanu a že tu prostě budu zaseknutej. Neměl jsem potřebnou odvahu, abych se k někomu z vlků, kteří šli kolem hlásil. Co jsem já věděl, mohla to být monstra vydávající se za vlky, která mne sežerou, jen co otevřu tlamu. A já jsem moc hezkej na to, aby mne sežral nějakej mimozemšťan nebo magická příšera, co se vydává za vlka. Mlaskl jsem a pohledem začal skenovat okolí. Viděl jsem tu spoustu kytek, ale taky jsem zahlédl vlnící se světlo a dlošlo mi, že to je ta věc, která mne dovedla sem. Vlnící se vzduch nemizel a já přemýšlel, zda nejít zase zpátky, abych náhodou nezabloudil ještě víc.

//sněžné tesáky /přes portál/

..a vylezl jsem v naprostý ... "Se na to můžu...." sprosté slovo mi vítr odtrhl od tlamy a ožná to bylo dobře. Nemohl jsem tušit, jestli by někoho nepohoršila moje mluva burana... když já ale buran byl. Zdrcen tím, že jsem se nedostal domů, ale na další placku plnou zeleně a teď dokonce i rudých květi, jsem si kecl na zem. Přemítal jsem o tom, jaké mám možnosti. Bod první byl najít toho vošousta, co mě sem dovedl. Jenže... to byla potíž, protože jsem neznal jeho jméno a pach jenom mírně. Možná bych ho teď už ani nepoznal... Bod druhý byl najít cestu domů sám. Jenže... to se ukázalo jako blbost, protože jsem se ocitl zase někde jinde. Mohl bych tu takhle procházet z místa na místo a domov by se mi vzdaloval spíše, než že bych se přiblížil.
Seděl jsem na zadku uprostřed teplem zalité trávy. Nebylo to dobrý, bylo to špatný. Jesse James co zdrhnul... už jsem to přímo viděl před sebou, jak si Frank bere místo hlavy rodiny a jak Woody jenom kejvne. Ségra bude mrzutá a vypeskuje je, že se určitě vrátím a jenom jsem se nezdejchnul. Jenže jak dlouho bude čekat. Mám minimálně dva dny, než se začne bát.

//Zubří pláň

Tak tohle mne nenapadlo. Zůstal jsem stát a vejral jsem jako vejr. Nebylo to nic nebezpenýho ne? Netušil jsem. Předemnou byla hora... hora velká jako... no větší než cokoliv, co jsem viděl. A byla bílá! Jakože reálně bílá, ne jako písek o kterým ségra tvrdila, že je bílej nebo moje chlupy na zadku, který byly spíš zašpiněný do hněda, než bílý. Tohle byla bílá. Nefalšovaná bílá. B-Í-L-Á.
A já stál a čuměl na ní.
A chtěl jsem ji prozkoumat.
Domov nikam neuteče ne? Nejdřív kouknu, co to bílý je... třeba to bude dobrý nebo důležitý... nebo co nebezpečný? To musím prověřit... Začal jsem cupitat směrem nahoru na horu, abych zjistil, co to bílé je. Bylo to vysoko a dál než jsem popravdě čekal. Nevzdával jsem se. Sápal jsem se po úpatí a doufal, že cestou nezahučím do nějaké díry nebo mě něco nesežere.
A pak jsem tam stál. Bylo to předmnou. Bílé a táhlo se to všude. Položil jsem na to bílé jednu tlapku a... zastudilo to, zapraskalo. Odtáhl jsem tlapku, nechtěl jsem to rozbít. Otisk mojí tlapy zůstal v té bílé věci, jako v mokrém písku. Zkusil jsem vedle dát druhou tlapku. Pak jsem se rozeběhl. Ta bílá věc mne nesla nad sebou a já si užíval tu volnost, ten běh. Bylo to fajn. Bylo to úžasné a... "Do pindy z mindy..." Kutálel jsem se a ani jsem netušil kam. Podjela mi jedna tlapa a už to prostě jelo. Zastavil jsem se s hlasitým duc o kámen a byl rád, že se svět přestal točit, i když mne bolel naražený bok.
Zvedl jsem se a oklepal se. To bílé na mne udělalo věc, že najednou z toho byla voda. Zvedl jsem kus toho bílého na tlapku a pozoroval, jak se to mění na vodu jako kouzlem. Bylo to husté. Tohle by se nám doma hodilo. Instantní voda. Poznamenal jsem si, kde to bílé je. Pak jsem konečně pohled upřel před sebe a tam... vítr se mihotal, jako by tam něco bylo. Vypadalo to stejně jako když jsem se dostal sem. "Yes," povzdechl jsem si. Tohle byla určitě cesta domů a tak jsem do ní nadšeně vlezl a....

//červená louka

//Bašta

Kráčel jsem dál. Bylo poledne. Slunce v nádhlavníku pěkně žhnulo. Kdybych byl doma v téhle době bych nevytáhnul ani čenich mimo úkryt. Doma byl chládek požehnáním, tady prostě existoval. Já byl černej jako bota, takže jsem doma většinou v létě jenom vyhledával stín a chlad, ale tady mi ani můj černej kožich nevadil.
Tráva lechtala pod tlapkama. Tenhle pocit jsem neznal a líbil se mi. Možná, že kdybych nebyl tak vodhodlanej jít dom, tak bych tu i zůstal na nějakou tu delší dobu. Jenže povinnosti volali a já nemohl nechat doma ty dva voli a ségru. Musel jsem domů, tak to prostě bylo. Jak jsem tak šel uviděl jsem obrovské zvíře. No hned se mi seběhly sliny. Jenomže tahle pochoutka byla velká a rohatá a já nebyl připravenej zaklepat packama. Jen jsem se mlsně olízl a nechal si zajít chuť.

//Sněžné tesáky

//Pláž

Tady to bylo lepší než na tý zapařený plážy. Bylo tu všude, ale až moc barev. Tohle jsem z domova neznal. Doma bylo stopadesát odstínů hnědé, šedé a žluté, ale zelená nebo rudá skoro vůbec. Modrá jenom když bylo dobře a zapršelo. A i pak byla voda spí kalná než modrá. Tahle zápalava barev byla nepříjemná, až mne z toho bolely oči.
Odplivnul jsem si a vytáhl to až někde z paty. "Tfuj." Rozprsklá slina se líně povalovala na zelené trávě a aspoň trochu jí dodávala na nechutnosti. Bylo to uklidňující, připomínalo to domov. Najdu toho blba a vrátím se zpět! Doufal jsem v to. Byl jsem o tom přesvědčený. Jenomže tady jeden nemohl vědět. Sem jsem se dostal naprosto nechutně a nepřipraveně, podvodem! Tak to muselo bejt, protože jak jinak by mě sem ten churavej cápek poslal? Byl to podvod a tečka. A já netušil, jak se mu povedlo chytnout mne nepřipravenýho. Měl jsem říct Frankovi aby šel se mnou.

//Zubří pláň