Příspěvky uživatele

Kropenatý vlk se odhodlal k pozvednutí pysků až do zářivého úsměvu, ze kterého vylétla i jakási bílá jiskřička od zubů. “Yaro, ty jsi neskutečně chytrý vlk, víš to?” řekl k němu Jhin, který nad jeho úvahou ohledně toho, že kouzlo sněhu je vlastně je v jeho studenosti. Uvnitř sebe cítil zvláštní příjemné vibrace, které vycházely z okolní, ač chladné, atmosféry. Byl vděčný za to, že potkal Yara. Bylo to kouzlo, které mu na tlamičce drželo příjemný úsměv a tělo v těle, ačkoliv měl stále studenou srst.
…

Jhinovi do čumáku stále přicházel ten nechutný pach smrti. Znal ho, ale ne až tak důvěrně u svého druhu, tudíž jeho chůze zpomalila. Tlapy začaly lemovat kroky Yara, hlavu si sklonil pod úroveň lopatek, a to i skrz to, že jeho nohy stále našlapovaly poměrně vysokými kroky, které byly nyní ještě víc nepřirozené jak před tím. Krémový se necítil nyní tolik bezpečně. Slova Yara postřehl, ale se zastříháním uší si pomyslil jen nad krátkými odpověďmi. ”Smrdí to neskutečně,” připomenul Yarovi, že ten pach je stále přítomen, kdyby náhodou opomenul jej jeho čumák cítit, “oba máme originální jméno, to uričtě!” drbnul do jeho krku čumákem jako hravé štěně a následně dál pokračoval v opatrném našlapování směrem k čemusi ležícímu opodál.

Viděl opravdu tmavou siluetu, která se válela ve stinném bodu jeskyně. Ocas se mu vztyčil od toho, jak jeho žaludek do jeho hrdla vracel potravu ze žaludku. Pach mu nedělal už vůbec dobře. Nerozuměl vlkům slovy a tomuto nerozuměl už vůbec. Byl si však tak z poloviny jist, že by za to mohla ta nemoc, kterou mu Yaro popsal. Nechtěl se k tělu přibližovat blíž. Jejich úkryt před okolním světem už nebyl tak bezpečný, jak si zprvu myslel. Možná, že i Yaro po této skutečnosti změní trochu názor a oba vlci se vydají ukrýt někam jinam. “Úplně bych k tomu nechodil,” zavrněl jako kočka k Yarovi a stáhnul pohled šikmo, společně s ušima k hlavě, “nemoc... to je divný, co? Chudák. Aspoň to schytal na pěkném místě. Je tam to tělo samo? Jo, hele, je tam ještě vlče.” dloubnul mu do boku čumákem, kdy jen pozvedl hlavu a následně se postavil o něco víc nepřirozeně. Dominantně.
Jeho ocas se sesunul k tělu, oči padaly k zemi, když vnímal kníkání drobného tvora opodál, který se krčil pod mrtvou matkou a svou hlavu natahoval k volnému struku, ze kterého sotva dostal nějaké to mléko s potřebnými živinami. Jhin stahoval uši k hlavě každým kňouráním víc a víc. Vlče mělo slepené oči, sotva šlo. Byla to potažená kostra kůží. Museli tu být dlouho. On nedokázal jít blíž. To vlče mu ježilo srst společně s příšerným zápachem, který tam byl. Krémový se tak podíval na bílého kolegu, Yara, jeho pohled byl klasicky šikmý a jen zavrtěl hlavou. “Jestli se tu šíří něco, co ohrožuje náš druh, bylo by moudré, abychom se schovali před zimou jinde. Co si o tom myslíš?” zeptal se ho krémový, když se opět podíval na kníkající vlče, které se snažilo dopajdat z posledních sil ke dvojici mladíků, kteří zde postávali a sledovali, jak si drobek počíná bez, zatím, jediného pokusu mu o pomoc. Jhin netušil, jak se Yaro rozhodne s (ne)pomocí.

Nechtěl riskovat své zdraví. Vlče padalo společně s jeho hlavou. Bylo tak slabé, snad více jak jeho mrtvá matka v pozadí, kterou už prolézala havěť. Bylo to pro něj něco zdrcujícího, co zkrátka jen sledoval a přihlížel. Na tváři se mu nedržela žádná emoce, pouze jen hleděl. Pomoc by vlčeti ani jeden nedokázal poskytnout. Ohrozili by své zdraví a dost možná, pokud to bylo přenosné, by mohli porouchat i budoucnost jejich případného potomstva, které aspoň Jhin schopný zplodit nikdy nebude. Příroda byla mrcha, ale za to velmi chytrá mrcha. “Je mi ho líto,” zašeptal k Yarovi po posledním, konečném kvíknutí, kdy stále stál několik metrů od těl. Byl připraven odejít.

Oba vlci o sobě měli obrazné mínění. Jhin tedy měl mínění takové, že Yaro vypadá jako sníh s pískem. Nebylo to rozhodně nic ve špatném slova smyslu, naopak to byla pochvala a úcta. Jhin obdivoval odjakživa okolí a všelijaká stvoření, místa... Yaro byl nyní z těch, kterým sic nerozuměl, ale rád by jej aspoň trochu poznal a snažil se jej pochopit. „Asi ano... jen opravdu hodně studí a občas na srsti zanechává takové... takové kuličky, že? Po těch se mi vždy špatně chodí, chodí špatně, nananana...“ začal si pobroukávat ladnou melodii snad jakoby se jeho hlas zvládl přehodit na samičí. No, brzy tento poznatek Yaro mohl přejít, jelikož Jhin opět nahodil o něco hlubší, chraplavý tón.
„Rád bych měl též jméno více spojené s přírodou. Vlastně vůbec netuším, co to Jhin znamená! Je to takové zvláštní jméno, divně jde do tlamy!“ no možná nyní popsal mezi řádky sebe sama. „Něco tu smrdí,“ zašklebil se a otřepal se zašklebením hlavou, začal se dívat vpřed se skloněným výrazem hleděje do tmy, „chodíš občas někam do jezera?“ zeptal se. „Všichni občas smrdíme, tak... jestli si jen nedýcháš pod čumák?“ zeptal se a letmo se na něj podíval, „asi to ty nebudeš...“

➵Tundra

Ten, který v té jeskyni byl společně s Jhinem mu zrovna moc slov nevěnoval. Zdál se jaksi bázlivý a možná z tohoto vlka až lehce překvapený! Krémový vlček se tedy nechtěl zastavovat nad jeho tichým chováním, které písek připomínalo víc a víc. „Snížek, snížek, ten mám rád i já! Je takový zvláštní, jak je vlhký a studený, že? Taky nechává kouličky na srsti!“ zavrtěl hlavou a následně se s roztomilým výrazem podíval na Yara, který šel tak pasivně za ním. Bylo to takové zvláštní chování, kterému Jhin příliš nerozuměl. Má strach? „Yaro... to zní jako jaro. To je hodně hezké jméno,“ zaculil se až se mu nafoukly samou roztomilostí tváře, „závidím ti to jméno.“ řekl za doprovodu vrtění ocásku a následně se delšími, vyššími kroky pohyboval hlouběji do jeskyně. Čím vlk byl hlouběji, tím více smrdutého pachu se mu dostávalo do čumáku. Zašklebil se a hlavou otřepal. „Cítíš to? Fuj!“ informoval Yara, aby mu náhodou neuniklo, že tu dost možná poblíž někdo vzal nohy na ramena a smrti neunikl.

Jhin možná tak trochu vnímal svůj nevinný pohled na svět, kdy potřeboval jen pár informací k tomu, aby uspokojil svou (ne)inteligentní část sebe sama. Vlk uvnitř měl spousty otázek na jeho nového a blízkého přítele Píska! Už kdysi tu měl snad přítelkyni Rybičku, která se rozhodla plavat v oceánu a snad by v něm i žila dál. No, možná si to trochu přikreslil, aby to znělo trochu humorně.
Krémová kropenatá slepička skákala ladně dál, slova Yara jej letmo zarazila a to nejen slovně, ale i fyzicky. Tělo zabrzdilo lehce prudším podsazením zadních nohou pod přední a stažením těžiště jakoby se chtělo vrátit v čase. „Hrouda sněhu, ajo, ona je zima vlastně, že?“ řekl tak trochu normálně do větru. Nebylo to pro ~~Yara~~ vlka rozhodně nic podstatného. S touto myšlenkou se rozhodl si hroudu sněhu prohlédnout o něco z blízka. Chvíli čumáčkem objímal obvod a následně hlavu zvedl a se srnčím klusem vyrazil vpřed směrem do černé jeskyně. Ten vlk, který jej mimochodem stále následoval a myslel si, že o něm Jhin neví, byl v jeho patách! „Ale prosímtě, šelmy teďkons přezimují. Můžeme tam jít, cítíš ve vzduchu snad predátora? No?“ podíval se se staženýma ušima k Yarovi.
Jeho pohled byl plný zvláštní něhy a naděje v očích, která působila až trochu zoufale a depresivně, ale bylo to jen něco, co by bílému cizinci mohlo připadat. „Kdyžtak nás to sežere oba.“ naklonil křivě svůj přímě nepřímý pohled z očí do očí a tlapku začal opatrně posouvat do jeskyně.
„Zatím žiju, jsem Jhin, vlastně, kdo jsi ty?“ zeptal se, ale to už se ozýval jeho hlas v ozvěně jeskyně.

➵ Mrazivá jeskyně

Krémová křepelka seděla naproti bílému s písčitými znaky, které lemovaly černou barvu srsti. Jhin svou tvář držel ne přímo směrem k vlku, jak kdyby šikmo a očima se díval z pod úrovně vlkovi hlavy. Byl to takový nepřirozený oční kontakt, snad jako kdyby vlkovi nevěřil ani čumák mezi očima, anebo oči vedle čumáčku? Kdoví! Krémový vlček přemýšlel, jak by si usnadnil to dlouhé a nepříjemné seznamování, které tu všichni mají. Hodlal vlkovi darovat přezdívku, snad jako kdyby kdysi dal přezdívku někomu Rybička. Trvalo to možná pár minut, co Jhin koukal na cizáka jako kdyby se jednalo o pohled ztraceného vlčete, jenž se snaží navázat kontakt, ale neví jak. Nakonec se rozhodl odpovědět na slova Yara, který se o něj nějakým způsobem zajímal. Krémový vlček přimhouřil oči, přejel si ještě vlka a nakonec se rozhodl zvednout.
„A ty ne?“ zeptal se cirka po pěti minuté odmlce jako kdyby se opět nic nestalo. Na své tváři vykouzlil roztomilý úsměv, snad kdyby se jednalo o lidskou tvář i ten ďolíček by na ní byl! „Pojď Písku, najdeme nějaký úkryt tady. Ať nezmrzneme a něco nechytneme.“ řekl s klidem v hlasem a následně se rozklusal srnčím krokem směrem k místu, kde se objevovala jakási tmavá díra ve sněhu. „To je divný kámen co? Takový bílý kámen!“ řekl ke kupě sněhu kolem které zrovna proklusal.

➵ Odněkud Edit: Hraniční pohoří

Krémová srst snad jak kdyby místní traviny i kamenné povrchy již jednou navštívila. Snad ji voda vcucla a nyní opět vrátila, jelikož majitel této krémové, kropenaté srsti byl to, co přesně příroda zvrtala? Kdoví! Byl zpět. Jeho oči ve fialových tónech se opět dostaly k světlu a tlapky potaženy černou kůží s krémově lesklou srstí se už draly z ledové vody. „Rybičky mám rád, jo rybičky... To byla jízda!“ zavrněl v hlase, když se vytáhl z vody. Chvíli mu trvalo, že by mu vlastně měla být zima, a tak se jeho tělo do pár minut začalo lehce třást. Krémový vlk se nad touto nepsravedlností ušklíbnul a zavrtěl hlavou ze strany na stranu. Jeho oči se držely v jakémsi sevření a on hledal něco, kdo by mu tuto nesrovnalost mohl vysvětlit. Veverka, žejo?! projelo mu naštvaně hlavou, a tu se podíval směrem do dálky, kde zahlédl jakýsi sníže. Měl zlaté a černé odstíny.
„To ty?“ otázal se prázdna a už začal dávat do pohybu své tělo. Jeho tlapičky se začaly zvedat do lančích poskoků a ocásek se držel nepřirozeně nad úrovní těla. „Takže to... to je tvoje práce?!“ zavrčel mezi bílými zoubky k Yarovi, jehož jméno mu bylo samozřejmě neznámé, „zas... zas jsi mě strčil do tý vody nekonečný mezi rybičky!“ vyjekl na vlka vyčítavě. Možná, že až vyběhl ze své persóny, ale během vteřiny se do ni zas vrátil. Usedl na zem a zavrtěl s roztomilým úsměvem na tváři ocáskem. „Ahoj!“ spustil na cizince s trochu zvláštním přebliknutím emocí.