Příspěvky uživatele

< návrat zpět

1. Ozdob profil vlka.• Vyberte si jednu herní postavu a vymyslete libovolnou ozdobu, kterou by si hráč mohl upravit profil.
• Ozdobičku je možné vymýšlet ve dvojici, ale je nutné aby se obě strany podílely stejně.
• Pokud si vámi vybraný hráč ozdobičku na profil dá, máte bonusový bod.
• Ozdobičky zašlete do vzkazů na postavu Jhin.

→ Tundra

Kropenatý vlk pokračoval směrem za tmavým. Jeho světlá srst jakoby vylínala společně s novou chvílí, která do Jhinovi hlavy začala přicházet. Když se sem dostal... musí se dát i odejít. Všechna trápení se začala zvětšovat od chvil, co začínal v jiném kraji pochybovat sám o sobě. Bylo na čase se vydat kamsi vpřed. „Keiji,“ zastavil se na chvíli a následně podíval směrem k vlku, který k němu doposud promlouval. Pro kropenatého vlka to byla poměrně novinka, ale... on sám cítil, že už delší dobu nebyl spokojený. Něco v jeho životě chybělo... něco poťouchlého a nového... „Nechci tě zklamat a nechat na těchto cestách, ale... tenkrát jsem se probudil po dlouhém spánku někde tady.“ přiznal mu a podíval se směrem ke Keijimu a v jeho fialových očích se začalo cosi třpytit. Vnímal, že čím dál tím více se vzdaluje od toho kým je... Podíval se směrem k tmavému vlku, jehož srst vyhasla podobným způsobem jako Jhinova vášeň pro vciťování se do ostatních. To vše ho tížilo... všechny ty veverky... byly to chvíle, které bádal skrz svá mladá léta aby nakonec čelil jen křivdám osudu.
„Tam někde dole... kam ty nechceš jsem tenkrát našel druhou cestu a odvahu... Tu jsem bohužel ztratil. Děkuji ti Keiji, že jsi mě doprovázel. Vydám se nyní vpřed... někam dál.“ poznamenal.
Brzyse kropenatý vlk otočil a poprvé se podíval někomu přímě do očí. Přímý, důrazný pohled. „Jsem rád, že jsem tě poznal.“ pokývnul hlavou a následně se vydal vpřed.

→ Pryč z ostrovů

„Máš pravdu... ono, sněhové vločky taky z dálky vypadjí jako hvězdičky a pak když se na ně trošilinku víceroučky zaměříš... vidíš ty krásné vzory a tvary...“ začal se lehce rozplývat nad krásou přírody... Její šikovnost a umění tvořit vlastní obrázky byla naprosto neuvěřitelná. Podíval se směrem ke Keijimu, který nějakou chvilku mlčel než z něho vyšel návrh a ostatně i souhlas. „Můžem... totiž, asi bych se pak postupně přesunu taky dál na cesty. Rád bych se o místní fauně a flóře dozvěděl ještě víc!“ a trochu s radostí poskočil. Očima pak zatikal do strany a zadíval se do toho mrazivého světa, který právě oba hodlali dobrovolně navštívit. „Nechci tě zdržovat, pokud máš povinnosti... nerad způsobuji ostatním nepříjemnosti.“ přiznal Keijimu a následně se podíval směrem do ledové pouště, do které se během vteřin rozešel.
Držel si svůj charakteristický krok... bylo to jako srnčí tempo, které Jhin příjemně držel a jen s ladností mohl pokračovat vpřed. „a ty jsi taky z té smečky v těch horách? Nedávno jsem tam doprovázel Sierru. Byla to moc příjemná vlčice... a taky mě poprvé někdo vnímal normálně a nedíval se na mě tak křivě jako většinou.“ trochu zakňoural nad tím nepříjemným setkáním, které se mu dostalo už víckrát.

→ Mrazivá jeskyně

→ Hraniční pohoří

Následoval vlka, který byl před ním. Keiji se blížil k obchůdku s tím cizím vlkem, kterého Jhin už asi nejspíš někdy zaznamenal. Byl to zajímavý starý vlk, který musel spoustu věcí na ostrovech zažít. Bylo zajímavé sledovat někoho, kdo dělal takové podivnosti... Předávat si jisté kamínky a následně dokázal cokoliv si vlk u něj zaplatil. „Zdravím vás,“ poznamenal Jhin k Wuovi a opatrně odklonil hlavu do strany kdy se zadíval hlavou někam jinam, ale fialovýma očima ho stále pečlivě sledoval, „to netuším... možná je na něco sbírá.“ pokrčil by rameny a jen se zájmem se podíval směrem ke svému společníkovi, který se během chvíle změnil. Vlk si jej prohlédnul a chvíli přemýšlel nad odpovědí.
„Poznávám tě - vypadáš jako noční obloha.“ zvednul koutek do úsměvu a párkrát zamrkal očima směrem od Keijiho. Podíval se směrem do ledových míst, která byla tak poblíž. „Nezašel bys se mnou ještě tam? Tam... do toho mrazu. Zajímala by mě ta místa.“ suše polknul a podíval se směrem k vlku, kterému nyní dělal společníka.

→ Tajga

Pokračovali směrem k severní části místa, které už Jhin znal pod přezdívkou ostrov. Možná, že to asi ani nebyla ani přezdívka, ale přímý název. Bylo to fascinující místo s velmi zajímavou flórou, kterou opravdu rád sledoval a rád by se přiučil některým z místních rostlinek. S Keijim pokračovali vpřed. Okolí se měnilo a s ním začínaly i teploty, které se přirozeně snižovaly. Byla to zároveň i příjemná změna, která doprovázela dvojici. Slunce již zmizelo z nebes a oni se tak mohli naprosto nepozorováni posouvat vpřed.
„Myslím si, že to přijde i k tobě Keiji,“ opatrně pozvedl koutek a následně střihnul uchem a podíval se směrem za ně, „myslím si osobně, že potřebné též nejsou... Málokdy využívám i svou vrozenou schopnost.“ a podíval se fialovýma očima směrem k Keijimu, kterého si prohlédnul a tak pro sebe si následně poskočil.
„Je příjemné, že se as máme šanci ochladit i v tuto roční dobu... Je to tu vše takové... bláznivé.“ olíznul čumák a rozešel se vpřed.

→ Tundra

→ Začarovaný les

Následoval ho. Naslouchal a sem tam se musel však vyhnout kořenu či jiné překážce, kterou mu okolní flóra dávala pod nohy. Býval by se bránil i jinak, ale... proč by ubližoval krásné přírodě? Byla tak naučná a tento les... Tento les byl plný podivných vzpomínek, které si získal s Yarem. Měl někoho blízkého, kdo se mu tenkrát zamlouval a měl v něm oporu... avšak... To vše ztratil s příchozí zimou a vlastně... byla to už docela doba, co naposledy Yara viděl. Chvíli unikal do myšlenek spojené s jeho tehdejším blízkým, a tak pár slov Keijiho přešel bez odpovědi. Hlavu měl namířenou vpřed, oči sledovaly zem a sem tam se vyhouply zornice výš aby si hlídal Keijiho.
„Dokáže zvýšit schopnosti magie uvnitř mě?“ zopakoval ta zvláštní slova... Vždy měl za to, že magie se uvnitř vlka vylepšuje sama. Tedy... jejím používáním. „Taky svůj element - vodu - neumím moc používat... Rád bych se v tom zlepšil, ale... je to něco poměrně složitého a nerad bych na to šel moc rychle.“ přiznal Keijimu a opatrně se otočil za ně. Nic tam nebylo, pouze tma. „O tom jsem možná už slyšel... o tom Wu, ale nejsem si jistý... rád bych si nechal pomoc s mým elementem a možná se naučil i jiné magie, ale... vlastně moc nevím jak bych je využil.“ a býval by pokrčil rameny kdyby mohl.

→ Hraniční pohoří

Pouze na slova chtěl kývnout, ale rozvázal mu jazyk Keijiho poznatek o úspěšnosti... „Vy jste ji hledali kde?“ zeptal se Jhin doufaje, že mu Keiji cestu popíše i více a mnohem detailněji... třeba... třeba by v tom našel něco nového a naučného do budoucna. „Vlčata? Tak to muselo být poměrně složité... My jsme byli převážně s vlčicemi. Taková šedá s křídli, Shine a tuším, že Merlin? Bylo to poměrně... snadné. Všechny ovládaly jisté dovednosti a vlka to poměrně naučilo novým věcem a jinému přemýšlení.“ přiznal mu důvěrně a následně přikývnul na slova s obchodníkem i odchodem...
Byla pravda, že místní končiny byly opravdu podivné a Jhin sám nerad stál na jednom místě... Chtěl to zde vše prozkoumat a najít nová ponaučení, která by mu ostrov mohl jistě dát. „Nevypadá to tak špatně,“ přiznal mu a prohlédnul si znovu jeho hřbet, „ale je pravda pravdička, že je lepší být originální a cítit se ve svém těle dobře... Jak se vlastně dokáže změnit u toho obchodníka ta srst?“ zeptal se neznale a začal naslouchat mnohem víc.
Když se Keiji rozešel, Jhin přidal do kroku a začal se přemisťovat skrz území pomocí jeho ladných, srnčích kroků.

→ Tajga

Jhin fakt, že Keiji stál nějak přešel a měl tendenci mu pomoc... No, akorát tím vznikla podivná situace, při které se kropenatý raději ihned uhnul a jen stáhnul uši k hlavě. Podíval se za sebe jakoby hledal nějaké odpovědi, ale... ty nepřišly. „Jhin, Jhin... nevěděl jsem, jestli si to třeba nepřeslechl... Promiň...“ začal být poněkud nesvůj. Udělal zas divné věci? Bylo to něco, co bylo Keijimu nepříjemné? Jhin se s kapkami strachu podíval směrem k namodralému vlku a pokusil se najít slova, kterými by mohli strhnout konverzaci od těchto divných věcí. „Ano,“ kývnul, „tam jsem byl... šel jsem s tou vlčicí a těma dalšíma vlčicema. Ty jsi byl s kým?“ zeptal se. Opravdu to sám nevěděl... prakticky Keijiho ze setkání vytěsnil, a tak si jej ještě raději jednou prohlédnul.
Někde v paměti ten vlk jistě byl. Byla však otázka, kdy se svému společníkovi připomene a oni společně najdou společné téma, ale co mohl říct jistě... Určitě Iriestu nehledali společně. Tím si byl Jhin jist. „My jsme ji našli - bylo to ostatně hodně podivné a... měl jsem z toho docela smíšené pocity.“ zatikal očima a následně se podíval do křoví jen pár metrů od nich. Hýbalo se?! „A máš pravdu,“ zamručel, „raději bych se vydal někam, kde nás nebudou strašit kytky... Máš někam cestu?“ zeptal se slušně a pakliže byl Keiji připravený jít, on vyšel s ním.

Prohlížel si cizince tak jako on jeho. Byl jako posypaná noční obloha sněhem a s připomenutím pár svítících hvězd. Velmi zajímavé a nevídané zbarvení, které na Keijm viděl. Tak se jmenoval. Měl i zajímavé jméno, které znělo něčím Jhinovi známě. Bylo to možné použití jistých písmen, která mu zkrátka zněla podobně. Sledoval ho ne příliš dlouho, brzy fialové oči zaměřil na okolní svět. Hlavu nechal pod úrovní kohoutku a následně se usadil. Hrbolatý hřbet a tlapy do všech stran... Ano, to byl Jhin. „Tak... třeba ten nápadíček není špatný, jen... jen se to musíš naučit?“ pokusil se navázat konverzaci. Obchodníček Wu? to Jhinovi připadalo podivné... Kdo to byl? Byl to nějaký pokus o získání veverek na svou stranu?
„Tak třeba se ten plášť dá získat znovu... Jsem jinak Jhin,“ kývnul mu na pozdrav a opět párkrát po sobě zamrkal, tik. „Okolní les je velmi podivný a nedivil bych se, kdyby ta tvá... nehodička byla vinou právě tohohle místa místečka.“ a podezíravě se rozhlédnul kolem. Fialovýma očima se snažil zaznamenat ten podivný pohyb, který se kolem nich sem tam ozýval... Slyšel i hlasy. Nebyli tu rozhodně samotní a určitě někde číhaly veverky. Toho si byl vědomý. „Nejsem si úplně jistý, abych řekl pravdu... Naposledy jsem byl jen v nějakém podzemí s velkou skupinou vlků, kde jsme zachraňovali nějakou vlčici, která je prý důležitá.“ zamrmlal poněkud otráveně a následně převrátil očima a dostal se opět k Keijimu. Během chvíle se zvednul a opatrně k němu přistoupil. „Pomůžu ti, vstaň,“ a jemně začal čumákem zajíždět pod jeho tělo aby jej vyhoupl na všechny tlapy.

→ Modrák

Dostal se do místa, které mu bylo za poslední dobu poměrně známé. Setkal se zde s Astrou, ta... ta byla poměrně nepříjemná a Jhinovi setkání s ní zrovna dvakrát nesedlo. Bylo však nutné tvořit nové vzpomínky na místa, která... která bývají obklopována méně hezkými a zapomenout tak na to zlé. Musel myslet optimisticky. To byla vždy jeho dobrá vizitka a také cesta, jak ustát jednotlivé facky od osudu, které zatím hrdinsky dokázal odrazovat. Měl možná pár dnů zpět ještě existenční krizi, při které málem spadnul z jeho tváře charakteristický úsměv, ale... bylo na čase se probudit a začít zas a znovu žít.
Lesem se prolínaly různé pachy... sem tam je začaly míchat pohyblivé stromy, za jejíž pohybem když se otočíte... připadáte si jako blázen. Sám je nikdy neviděl přímo se hýbat, ale cítil ten pocit. Jako kdyby se někdo na vás díval a začínal vaši srst na krku propalovat pohledem! Až tak nepříjemný pocit to byl... Smutně zamrmlal a následně se porozhlédnul kolem... uviděl rovnou dvě možnosti kam jít. Avšak... ta jedna vyhrála jednoznačně.
Byl to spadnutý vlk na zemi, který vypadal, že sotva letěl s kachnami a ty poznaly, že mezi ně nepatří. Rozhodnul se tedy vydat směrem k cizinci, aby jej přivítal. Vřele zavrtěl ocáskem a srnčím klusem se dostal blíže k němu. „Zdravíčko měsíček!“ hlavu snížil a lehce ji odklonil od cizince. Fialové oči však pečlivě sledovaly jeho pohyb a Jhin tak měl i prostor pro pár tiknutí či úsměvu mimo oční kontakt cizince.
„Nějakou chvíli jsem tě viděl z dálky... a pak jsem se rozhodl jít za tebou.“ přiznal mu čistě. Byl jako vlče... tak naivní a čistý. „Řekl bych, že ty kachny tě mezi sebou moc nechtěly,“ a trochu se nad tou vtipnou myšlenkou zasmál, „nikdy jsem neviděl tak šílený nápad jako ten tvůj. Líbí se mi.“ zaculil se a následně podíval k obloze, kterou již začínal osidlovat měsíc a jeho drahé společnice - hvězdy.
„Jsem Jhin,“ přiznal rovnou jméno a párkrát rychleji zamrkal a až potom se podíval směrem k vlku, který zde byl.

→ Kvílivec

Jeho srst byla mokrá ještě od jezera, které našel na kvetoucí louce... Asi tam už někdy byl, ale... těžko říct. Jhin se rozhodl vydat směrem k místu, které znal a věděl, že bylo velmi podivné. Chtěl to tentokrát však vzít cestou, kterou ještě neměl tu šanci projít. Byl to ten veliký strom, který se rozpínal kousek od Kvetoucí louky, která byla tak krásně porostlá všelijakými druhy kvítí. Dělalo mu to upřímně radost a byl hrdý na to, že nejspíš začínal překonávat sám sebe. Uklidnil svou dušičku a brzy... brzy se jen na chvíli zastavil, aby si prohlédnul ten vysoký strom.
Pravdou bylo, že přicházející noc Jhinovi nedělala příliš dobrého společníka na cesty. Mohl by se snadno zranit, ale... to přeci k životu patří. Rozhodnul se pokračovat vpřed. Hlavu nesl typicky nahoře a ladně se pohupoval v srnčím klusu vpřed.

→ Začarovaný les

→ Kvetoucí louka

Vše se kolem měnilo... jako kdyby počasí začínalo ukazovat tu nejsilnější energii, která se mohla v místních končinách objevit. „Veverky... měl bych je zas najít a-,“ pokýval nad dokončenou větou v jeho mysli spokojeně hlavou. Zastříhal ušima, podíval se kolem a spokojeně vyskočil na všechny čtyři. Byl jako nový... plný energie a konečně objevil zas barevnost okolního života, která mu ještě nějakou chvíli před zhasínala.
Bylo na čase se vydat na další průzkum a třeba... Třeba by Jhin mohl v místních končinách cosi najít a objevit! Budou to jistě tajnosti a největší taje ostrovů, které si bude moc uschovat jen a pouze pro sebe... Při smršti divokých myšlenek, které nikomu asi nedávaly příliš smysl, našel cosi nutného k životu.
Bylo to místo, které Jhinovi zachránilo suchý jazyk. Spokojeně k místu vykročil a začal se v ledové vodě chladit... tak příjemné, tolik hezkého... Byl spokojený a tak málo mu nyní stačilo. Náhle se však zastavil, když hltal jednotlivé kapky. Ozývaly se zvuky... Podivné kvílení, které u jezírka začalo sílit. „Kd-kdo jsi?“ tázavě se zahleděl do tmavého místa. Když se zvuky kvílení začaly přibližovat, stáhnul ocas a celý mokrý se raději rychle vydal kamsi do neznáma... Ještě by přišel o život!

→ Modrák

→ Prokleté jezero

Jezero ho příliš dlouho nezdrželo. Jhin se na tak temném místě necítil vlastně tak úplně dobře... Fialové kamínky začínaly zářit v nočním pokryvu ostrovů a on sám začal vníma ty podivné energie, které se kolem Jhina začínaly probouzet... Byly to zas ta drobná stvoření, která ho celý život tak moc fascinovala? Byla to ta stvoření, která mu ukazovala další směr jeho cest?
Je to přeci divné! okřiknul sám sebe, když se zastavil uprostřed vysokých stébel trávy, která se otírala s klidem o jeho tělo. Byly to ty zvláštní chvíle samoty. Okolí mu nedávalo dlouhou dobu smysl.. snad jako kdyby měl něco ztratit... jako kdyby měl přijít velký sráz, který Jhin následně nebude schopný ustát a jeho veškeré znalosti se rozplynou společně s ním.
Hlavu zvedl, společně s ní i začal zvedat koutek do úsměvu. Konečně. Probíral se. Byla to dlouhá doba, kdy byl zahalený v temných mračnech, která sotva probouzela jeho maličkost... To vše bylo náhle zpět. Všechno začínalo mít smysl. „A to abych se posunul vpře-vpřed-vpřed!“ spokojeně poskočil a vydal se srnčím klusem dál. Co to bylo za místo?? Byl zde někdy vůbec?!

→ Kvílivec

→ Nížina hojnosti

Pokračoval z nížiny, kterou už tak důvěrně znal. Nyní se mohl vydat vpřed... na nová místa, která zatím neměl tu šanci prozkoumat. Bylo to pro něj rozhodně zajímavé projít a určitě si mohl i provětrat hlavu. Cesta nebyla tak dlouhá. Mohl se v klidu soustředit i na okolní flóru, která se začala postupem času měnit. Tlapy ho zatím nebolely, a tak.. mohl by jít i o kousek dál? Dál jak nyní.
Jhinovi se ta představa zamlouvala, a tak se nakonec v temném místě rozhodl usadit. Voda zde byla něčím podivná až tajemná. Snažil se si místo více prohlédnout, a tak chvíli po sezení, se vydal k temné vodě, do které nahlédnul jeho fialovějšíma očima... Bylo tam jisté temno a podivná atmosféra, která se začínala hustit jako mlha z lesa, který byl z druhé strany jezera. Bylo to velmi zajímavé... opravdu velmi. Opatrně si olíznul čumák a od jezera udělal zas pár kroků zpět. Co ho zde překvapí?

→ Kvetoucí louka přes Hraniční pohoří

Drobní posluchači se při slovech strýce Rufuse, když zmiňoval ono odmítnutí, cítila lehce zklamaná z reakce medvěda. “Proč nám vypráví příběh, který ne-, nedokončilo drobátko větu a už jej sledoval Rufus vrtící hlavou se slovy s moravským nářečím: “Tož ty abys nedostaló přes čuňu. Strýcó vypráví a ty škraně mračit?”[/b] zamračil se a následně se začal smát. Vlčata pochopila strýčkův humor a začala se dál věnovat poslouchání příběhu, který strýc vyprávěl.
“A kudy za tou září?” zeptal se šmudla, který stáhnul hned ocas. Medvěd, který byl k jedinému Rufusovi lehce ochotný jen pozvednul pravou tlapu a ukázal směrem do pusté zimy: “Tam.” odsekl a následně se celá skupina vydala na cestu, kam je cizák poslal… byla zima. Mračna se začínala stahovat a měsíc začínal střídat sluneční paprsky.. Okolí se začalo měnit a ty nejmenší členové skupiny se tisknuli k těm starším. Nejstarší jedinec však tušil, kam skupina míří… byl proto vepředu a nechal se následovat malými špunty, které sem tam museli vytáhnout ze sněhu. Brzy se dostali někam, co odpovídalo Severu. Všude začalo být náhle podivné pusto, vítr se zvedal a s ním i začala drobátka klepat kosu a… ”Umřeli!” přerušil vyprávění nejstarší z posluchačů, na kterého všichni vrhli tváře.