Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Kropenatý seděl ve svém přirozeně nepřirozeném sedu. Hlava svěšená, oči, čistě zornice, sledovaly společnost, zatímco hřbet tvořil nezdravý hrb a tlamy mířily kamsi do neznáma... Občas tikl, očima či uchem. Bylo to cosi, co vlček měl již bohužel zažité a neuměl s jistým pohybem nic dělat. Bylo mu to tak nějak přirozené. Jhin se snažil naslouchat příchozí... nepoznal ji, byli společně jen chvíli a nedokázal si o samici udělat jakékoliv mínění. „Kraj krutý a nemilosrdný... neřekl jsem, že tu žád-né smečky nejsou, ale... nenašel jsem zatím žádné. Za to nepříjemných a urážlivě mluvících spoustu- vlka zde nepoznají a už vrhají ostr-á slova na cizince jenž neznají. Sám tyto končiny neznám. Jsou pro mě neznámé.“ přiznal. Byla to pravda.
Vlk nemohl říct o žádných místech, že jsou pro něj známými, když netušil jaké mají záludnosti či atypické jevy. Jhin si sotva pamatoval Váčkovku.... ta byla velmi atypická, ale to bylo asi to jediné.
Jhin se na louce zdržoval již delší dobu a tak se rozhodl, že bude dobré pokračovat vpřed. Netušil kam, nevěděl co má hledat... ale brzy jistě najde pravý směr jeho cesty.

→ Prokleté jezero

Byl zamyšlený; hlava plná myšlenek byla pro jeho maličkost tím hlavním tématem... Seděl v trávě. Hlava pod kohoutkem, který přecházel k zádům charakteristickým hrbem, tlapy přední míříc vpřed a zadní každá na opačnou světovou stranu. Byla spousta věcí, které si potřeboval urovnat... byla nesmírná spousta cizích věcí, která Jhinovi vrtala v hlavě mnohem déle než jiné... nyní to byla jeho existence. Co pro něj přinášela? Co pro ni obětoval? Byly momenty, které mu přinášely radost... třeba to jedinečné sledování rostlin či živočichů, od kterých se mohl tolik naučit. „Zdraví-zdravíčko sluníčko,“ a podíval se na měsíc, „tak měsíček.“ spokojeně se usmál, tikl v očích a následně se jen fialovýma očima podíval do pravé boční strany, ze které cizinka přicházela, „moře... to zde vyplavilo větší část z nás. Jojo, ty ostrovy jsou šílené a podivné - připomenou vám minulost, občas... občas potkáte i příjemnou společnost, ale to je vzácné!“ vynesl ta slova k vlčici, kterou snad jimi neodradí aby si chytila nejbližší kru a pokusila se najít proud zpět. „Můžete očekávat očekáváníčka velká, ale i maličká... je to cesta samostatná pro nás všechny.“ a zaculil se.

→ Hraniční pohoří

Opatrně sešlapával, občas mu ujela tlapa pod jedním z kamínků, ale jinak... jinak nebyla cesta nijak víc nepříjemná. Pokračoval klidný krokem vpřed. Noc začínala nabírat na své kráse a on sám si hodlal dopřát blahodárného klidu, který mu mohl cokoliv přinést... byla to krásná chvíle plná tichoučkého léta, které se podprahově začínalo dostávat mezi nás všechny. Hustá srst, tlapy a ostré zuby nebyly mnohdy tou výhodou v letních měsících... měl by brzy vyhledat místo, které mu dopřeje domov a on sám tam bude schopný složit hlavu - brloh. Nebo cokoliv jiného, co by Jhinovi dodalo příjemného pocitu bezpečí, se kterým by se mohl dostat kamkoliv k zajímavému... Musel objevit tu záhadu, která v něm neustále proudila... potřeboval v sobě najít odpovědi na ty podivné otázky, které mu procházely hlavou a on na ně nemohl stále a stále přijít.
Nebyl v depresi a ani smutku... spíš se brodil neznámou řekou, jejíž hustota nabývá a on sám není schopen ukočírovat vlastní kroky, které by měl volit pro to, aby jeho hlava nespadla do hlubokého neznáma. Od každého dna se dá odrazit. To byla pravda... ale je nutné najít i to dno.

Býval by setrval ve společnosti déle, ale.... Gareth pro něj až moc velký oříšek... Nechápal moc oč cizinci šlo a nechtěl s nikým jít do hádky - špatně je snáší. Rozhodl se tedy, že se vydá raději tam, kde našel příjemnou společnost - Sierru. Brzy tedy sklonil hlavu ještě níže, fialovýma očima se podíval na cizince, ve kterém proudila vroucí krev - aspoň to Jhin z něj cítil. „Mějte hezký den.“ špitnul jakoby nic a brzy se rozešel pryč...
Cesta k Nížině nebyla dlouhá a ani nijak problémová, akorát... zkrátka se musel dobře rozhodovat při vybírání místa, kterým se dostával opatrně níž a níž. Cesta byla pro něj poměrně příjemnou změnou od nepříjemné konverzace s Garethem, která v něm zanechávala jakousi pachuť... byl z toho lehce nesvůj, lehce nad tím přemýšlel a jakoby začínal pochybovat o vlastní existence...
Brzy snad najde odpověď na nevyřčené.

→ Nížina hojnosti

Setkání s Garethem bylo pro empatickou duši Jhina poměrně náročné... vlk měl jasnou představu o konverzaci a předávání jistých znalostí a vědomostí, které by z místních končin měl kropenatý nejspíš pro vlka znát. Upřímně... moc se mu toto nezamlouvalo, a tak se na něj převážně jen díval a sem tam mu cukla tvář do úšklebku. Měl ten svůj charakteristický pohled; hlava snížená, letmo natočená ke zdroji slov a oči, fialová poupátka, hledící na vlka, kdy sem tam tikl. Mrk, mrk, mrk. Charakteristický znak vlka, který se s cizákem bavil... no spíš cizák s Jhinem.
Fakt, na který se ho vlk ptal Jhin přecházel s tichem, které se mu zamlouvalo mnohem víc jak odpovídat na protivně položená slova. „Vá-vám se tohle vymstí vlku, ani nevíte... sledují vás. Moc dobře o vás vědí... no jen si počkám až to přijde.“ vrtěl hlavou a fialové oči odtáhl od cizého zrzka, od kterého se začínal mít na odchodu. „Dovolujete si krutá slova k těm, které neznáte... těším se, až vám budou moc veverky vydrápat oči, vy.... neotřelče.“ a s těmito slovy, která snad nikdy dříve nevyslovil se kropenatý vlk vydal vpřed do Hraničního pohoří. Nezajímalo jej, zda vlk jde za ním. Třeba si získá pozornost či nikoliv?

Suše polknul. Uši stáhnul k hlavě a fialové oči otočil od vlka. Jeho tělo se prolívalo chladem, který procházel od hlavy až do špičky ocasu. Jsem divný, jsem... nejsem normální vlk. prolila se slaná slova, která štípala v ráně... Bolelo ho být tím, kdo je. Trápil se sám v sobě. „Když nehledáte nic konkrétního... proč byste se ptal člena smečky, zda je jejím členem?“ střihnul ušima a pokusil se naklonit pohled k zrzavému vlku. Byl zajímavého zbarvení... ne tak vlčího jako.... jakoby mu připomínal zbarvením i jiné druhy psovitých, ale nedokázal jeho zbarvení přesně pojmenovat. Musí se podívat, a to aspoň jednou, ač mu atmosféra mezi nimi příliš příjemnou nebyla.
„Nikdo.“ utnul jeho otázku hned jak začala. Snad i zájem. Bylo to něco, co sám neuměl příliš vysvětli... věděl, proč veverky hledá a snaží se jejich maličkostem neustále nastínit, že jsou velmi záludné bytosti, na které by si vlk měl dát pozor. Sledoval je většinu svého života... jejich život, námluvy... byla toho spousta co o nich věděl. Byl podobný typ profesora, který je slepě zahleděn do jediného oboru a ten se snaží svým studentům postrkovat co to jde.

Jakoby osud držel ve svých tlapách mnoho nečekaných příležitostí, které se nám všem mohou v životě naskytnout. Jhin vykročil klidně vpřed, fialové oči držel na cestě, ačkoliv se víčka začínala ladně snášet níž a níž. Únava, bolest. Štíří štípnutí již muselo začít pomalu odcházet, ale kropenatý si za své putování nenašel ani pár minut klidu. Proto jej zvážil před tím, než se vydal vpřed. Bylo to pár minut, možná sotva dvě hodiny. Hlavu snesl k zemi pod jedním ze smrků, které zdobily místní pohoří... Znal jej? Jistě. Možná jen matně, ale hlavou mu procházely myšlenky překrásných, až originálních scenérií, které se mu otevíraly skrz denní světlo před očima. Nyní se však probudil do tmy, fialové oči odrážely jen sem tam příchozí světlo a do čumáku se občas donesl cizí pach. Večer nabíral na síle a kropenatému přišlo vhodné, aby se vydal na další cestu v podobě putování... Musel objevit další místa, která by mu přinesla bohatější znalosti o jeho drahých veverkách... Přeci jen... mohly vyřešit spoustu, spoustu věcí.
„Do-dobrý večer!“ vylekal ho neznámý hlas, se kterým se mu donesl i nový, zcela, nepoznaný pach. Uskočil se slovy, možná byl samotný úskok tím, proč začal koktat. Zastříhal dvakrát ušima, párkrát mrklnul a jen křivým pohledem, vlastně jen očima, zamířil na nazrzlého cizince, který jej oslovit. „Hledaté něco, nebo někoho?... Ve.. sledují vás, nebo se jen zkrátka ve...ve... venčíte?“ zastínil chtíč říct to překrásné slovo, které mu dělalo v životě tolik starostí.
Veverka. Byla tím, co pro Jhina byla jistá posedlost, ale jen čistě zájmová. Viděl v těch drobných tlapičkách tolik nevyužitého potencionálu. Proč sám nebyl veverkou!

→ Slané jezero

Kropenatý se vyšplhal do samotných hor, byl někde poblíž hranic neznámě známé smečky, ve které Sierra nacházela svůj domov. Světlé tlapy začínaly pomalu zpomalovat, když se fialové oči jen tak unaveně vznášely nad zelení, která se začínala probouzet ze zimy. Vše tu bylo podivné, ale i skrz to byl pro ostatní podivný i on sám... byla to spousta otázek pro vlka, který vždy převládal empatií, byl jako láska, která přijde a nečekaně z vašeho života odezní a probere vás do reality a nebo vaši realitu ovlivní. Mnozí při pocitu zamilování přemýšlí jinak, někteří i činí, ale z podstaty se po čase vždy vrátíme do své skořápky a nazveme se tak, jak nás kdosi pojmenoval.
Jhin byl nyní ten, který pojmenovat sám sebe neuměl, byl poněkud znaven a zničen tím, jak se jej pohledy dotkly. Byl citlivý? Byl někdo, kdo odmítá přijímat názory ostatních? Neuměl přijmout kritiku? Spousta otázek, které odchází s ranní rosou, která jemně pocukrovává zeleň, která naznačuje; čas žít, čas se budit. Kropenatý vnímal více jak jen drobný detail. Vnímal mikro částice života, které mu hrály v hlavě, a kdyby znal pojem hudba, melodie nejspíš by jej přirovnal svou jedinečností k tomu. Byly to zajímavé, klidné zvuky, které... dávaly smysl jen jemu?

→ Nížina hojnosti

Kropenatý pokračoval vpřed za vlčicí, naslouchal jí a odpovídal, ale... jed v těle začínal už poněkud dělat větší a větší neplechu. Hodlal si brzy najít nějaké klidné, tmavé místo, kde by jeho hlava mohla na pár chvil klesnout. Na svém chování nedával samec nic znát, sledoval stále Sierru jen částečně, sem tam tikl očima či se rozklusal kamsi.... vpřed? Kdoví. „Ne, nejsem ve smečce,“ odpověděl vlčici, která ještě pár chvil byla v jeho přítomnosti, odpověď neprodlužoval a hodil ji tak... nějak přirozeně, „v pořádku, Sierro, pokračuj vpřed. Mně je lépe, neboj, brzy se snad opět setkáme, rád-,“ nedokončil slova a už mu vlčice mizela vpřed. Hodlal ji následovat, ne do smečky, ale do končin, které by mohly být potaženy stromy, které by... mu zajistily jistý klid.
Jhin se proto rozešel svižnějším krokem vpřed, hlava mu začínala pomalu padat, ale... on si byl jist, že není čas ztrácet čas, a tak si jen fialovýma očima prohlížel okolí, které poznamenal v paměti.
→ Hraniční pohoří

Fialové zornice už bloudily nížinou; fascinující místo v nočních hodinách. Sledoval jak se místo probouzí do jara, už... už začínaly cinkat drobné detaily, které naznačovaly, že i on brzy začne měnit svou, nyní, velmi huňatou srst za jinou, která bude zas o něco resistentnější vůči příchozímu Slunci. Jaké budou teploty? V hlavě se mu tvořily kapičky nových otázek, které by, nyní již jménem známé Sieře nejraději řekl, ale... pochopil, že vlčice potřebuje jít na své cesty. „Štír? Ahaaa!“ pokýval hlavou a následně se na vlčici pokusil nejistě usmát. Hlavu neotočil, pouze na ni během setiny koukl, následně zraky spadly k jejím tlapám, kde párkrát rychleji za sebou mrkl a pozvedlý koutek nejistě vrátil zpět. „Právě jste mě naučila pojmenovat ty drobné tvory,“ děkovně řekl chraplavým tónem a vlčici si prohlédl, „netřeba umět rostliny... ty všemu taktéž, jako my, nerozumí. Občas je lepší necat svému „já“ volnost, aby problém vyřešilo samo bez pomoci rostlin... ty jsou fajn, ale přeci jen... nejsme tak úplně bylinkovou stravou odchovaní.“ usmál se znovu a očima během úsměvu utekl k místům, kde na něj zavolala zcela cizí vlčice. Veverčák? nejistě mu prošlo hlavou, když cizí vlčice reagovala nevhodně položenou přezdívkou. Polkl, a to velmi suše. Bylo to pro něj něco podivného... začínal si připadat jako vyvrhel, který je odsouzen už jen pojmenováním, kterým na něj volali vlci, které on sám, nejspíš, nikdy neviděl. Odkud to ví? polkl znovu, znervózněl... začal mrkat rychleji, pohled mu spadl k zemi, kde hledal odpověď, ale.. tu ho Sierra s klidem pobídla, zda by se nechtěl projít. „Vráti-t do sme-čky?“ zopakoval s trochou koktavého tónu a následně jen přikývl hlavou, „určitě... pokud vás nebudu zdržovat, rá-rád vám udělám společnost, Sierro. Mně říkají Jhin anebo veverák,“ polkl poněkud nepříjemně, hlavu snesl ještě níž pod hrb než předtím a fialovýma očima prohlédl suchá stébla trávy. Čím si to vysluhoval? Měl radost, že se od minulosti odtrhl a byl nyní sám sebou, ale... čím dál víc narážel na to, že je to špatně. „Máte nějaké oblíbené počasí?“ zeptal se zcela z cesty a jakmile vlčice vykročila, dal se do pomalejšího, srnčího klusu vpřed.

→ Slané jezero

Nedivil by se, kdyby vlčice byla z jeho slov zmatená, on sám tak trochu tápal v tom co říkat; nebyl si jistý, jestli jeho slova tak trochu nemotal. Tělo jej štípalo a chovalo se podivným způsobem... Štíří jed. Byly to podivné pocity v těle, které bojovalo s neznámou látkou, která vytvářela bojovné prostředí, které uvnitř sebe měl. „Omlouvám se, že vlčici, tak zajímavou, jako jste vy, nedokážu obohatit,“ odpověděl chraplavým tónem a zas párkrát zamrkal rychle za sebou, fialové oči mu spadly k tlapám, které tak neposedně mířily směrem k sobě, ty zadní však byly rozletěné do světových stran, „Špatně jste mě pochopila,“ pozvedl koutek a opět, pouze, očima zamířil na vlčici jak kdyby jí nevěřil, „mravenci... mají takové bobulkovité tělo. Tohle bylo podobné, ale větší, tělo se trochu jinak ohýbalo a... mělo to takový podivný ocas s jakýmsi trnem, nikdy jsem to stvoření neviděl,“ zavrtěl hlavou a přemýšleje nad vlastním popisem se si opatrně olíznul čumák, který se chladem vysušil, „byly v písku... jakože v něm tak vtipňoučce chodili, ale... měli odvahy co jiní vlci ne.“ pohoupal hlavou, zatímco uši stáhnul k sobě, opatrně se sklouznul do lehnutí. Kropenaté tělo se rozvalilo, měl pouze pár ranek, ale i tak to na něj bylo značně vysilující, a tak jej boj poměrně zmáhal. „Nevím jak byste s tímhle pomohla, vím, že se ohnal ocasem a pak mi po nějaké chvíli začalo být takhle,“ přiznal k cizince. Nebyl tak divoký jako jindy, byl klidný a zároveň v sobě stále zpracovával podivné chování vlků, které jej nepřekvapovalo - byl zvyklý - ale příjemné... rozhodně něbylo.

Pohled držel na rostlině, kterou nyní již uměl pojmenovat a její vůni si se zájmem vryl do paměti; Váčkovka. „Byla jste na odchodu? Tak potom vás nechci zdržovat,“ zachraptěl k vlčici, zatímco fialovýma očima sledoval rostlinu, která obklopovala ještě před chvíli nížinu, byl to úchvatný a fascinující pohled. Sierra pro něj byla zcela novou známostí, ze které vnímal jistý klid, který u moc jedinců nezažil, jméno mu bylo samozřejmě stále neznámé, a tak se brzy k vlčici podíval, pouze fialovými kamínky a hlavou ani nepohnul. „Zajímavé rostliny?“ pokusil se zapřemýšlet, znalosti o flóře místních končin rozsáhlé neměl, a tak se na pár chvil zastavil, aby zapátral v paměti po něčem, co by vlčici mohlo přinést aspoň drobnou znalost a našel: „Truskavec,“ odpověděl zcela známý název jindy známého „plevelu“, „matka jej využívala, prý má vzácné účinky, ale... neřeknu vám už na co. V místních končinách zatím sleduji pouze faunu, která je fascinující.“ přiznal k vlčici a následně se mu na tváři lehce obnažily bílé tesáky do úsměvu, když si všimla jeho poškození od štírů. On jejich název neznal; jednotlivá stvoření nemohl v mírném podnebí postřehnout. „Nic se nestalo, jen... byly tu jisté podiv-podivnosti,“ vydechl a opatrně nechal tlapy rozjet více do stran, čímž se uvolnil a bolest i podivné šimrání po ráně začalo více procházet do těla, „byl-byl jsem v takové jeskyni, která v sobě cosi skrývala, nedokážu přesně říci říct co, jelikož to bylo opravdu podivňoučké, ale byla tam stvoření, která... viděla jste někdy mravence? Věřím, že jste je určitě potkala, drobná to stvoření, která dokáží nesmírně šikovné věci - občas je pozoruji - tohle bylo větší. Neznám to, bylo to zahalené pískem a velmi odvážňoučké!“ vyprávěl, zatímco sem tam tikl očima směrem k Váčkovce a následně zpět k cizé společnici. „Býval bych čekal, že tam někde potkám veverky - jsou to nevyzpytatelné mršky - ale... ne, nic.“ zavrtěl s trochou nepochopení hlavou a následně rychleji zamrkal směrem k Sieře, kdy jen lehce naklonil hlavu směrem k ní, ale nikdy jí nevěnoval přímý pohled do očí i s otočením hlavy.

Kropenatý nastražil uši, jen tak slabě, a následně se fialovýma očima podíval k cizince, se kterou nyní začal konverzovat. „Ah,“ stáhnul uši k hlavě, očima zamrkal během vteřiny víckrát a následně se podíval odtažitým pohledem k duhové rostlině, na kterou vlčice naznačila, pokýval hlavou a lehce se ohlédl za vlky, se kterými vedla před nějakou chvílí konverzaci, „nechtěl jsem vás vytušit - omlouvám se...“ zachraptěl ke skupině cizích a fialovýma očima opět pohlédl na tu podivně zbarvenou rostlinu.
Mělo to souvislot? Jednalo se o něco... co mohlo být pro ostrovy zásadní jako poslední setkání s těmi tam dole? To netušil. „Aha... děkuji, to se bude určitě hodit,“ pozvedl krátce koutek, fialovýma očima se na cizou podíval a následně utekl zpět k rostlině jakoby ji podezříval, že rostlinu vytvořila ona. Opatrně se začal pokoušet posadit, ušklíbl se nad tím a opatrně, když se mu hřbet začal hrbět od, pro někoho, nepohodlného sedu a s tichým zamručením od bolesti začal prohlížet zas a znovu rostlinu... „Potkal jsem bobulovité tvory,“ podotkl jen tak mimochodem k vlčici.

→ Kvetoucí louka

Kropenatý byl poměrně unaven z poslední výpravy a doufal, že vše se mu v hlavě uloží a nebude dělat nepořádek... Jhin si během putování uvědomoval jisté věci - naučil se novým věcem a byl vděčný za to, co ho potkalo. Pokračoval tedy přes pohoří, která jej zavedla do volných končin, kterými se proháněla neznámá vůně... jeho unavené oči se sotva dívaly tím směrem, odkud medová vůně šla. Byla mu sympatickou a příjemnou? To byla otázka, kterou si nyní neuměl tak úplně sám zodpovědět.
Hlavu nesl tak všelijak v houpavém rytmu, kdy ji sem tam položil až jemně na zem, ale... vždy si uvědomil, že by brzy mohl zakopnout. Byl unavený a jed z bodanců bobulovitých tvorů byl poněkud zmáhající. Tělo s ním začínalo bojovat, a tak jen ladně nakračoval, až si zvedl hlavu a přivřenýma očima se začal dívat kolem; co to bylo? prohánělo by se mu bývalo hlavou, ale... brzy si všiml i vlčice, která se v místech nacházela a klidně se za ní rozešel. Byla v něm znát jistá únava, která jej doprovázela, a tak jen pomaleji začal: „Zdravím,“ vypustil tichým, chraplavým tónem k vlčici, která se zde nacházela, „nevíte... odkud přišla ta podivná vůně?“ zeptal se přímo, jeho hlas by jednoho uspal, ale... chtěl aspoň zjistit oč jde, a tak se pokusil o kontakt s vlčicí, kterou vlastně neznal.

Noram | Rychlohra | 2/2 | 18 postů = 4 posty→ Tajga
Kropenatý následoval skupinu, během cesty prohodil sem tam pár slov s těmi, kteří zde byli... vše se však začalo během pár chvil měnit, a to nejen konverzace. Místo se začínalo mlžit až topit v mlze, která se usazovala na zemi a začínala zhoršovat viditelnost i průchod. Kropenatý vnímal změnu, napadlo jej, zda by upadající vlhkost nemohlo vyřešit světlo a teplo, ale měli pouze první možnost, která se následně využila až v pozdějším čase. Do té doby se brodili až se vlci začali v mlze ztrácet, měla podivnou konzistenci - na Jhina - působíc jako neodbytný písek, kterým se dál a dál propadal. Brzy se Rain vzdálila a díky jejímu odchodu se skupina následně dostala do podzemní chodby, jakási tajemná část... Merlin, která se obětovala, skočila jako vodní vlčice kamsi a až v podzemí se následně dala dohromady. Jhin se dal dokupy, následujíc skupinu, ke které se připojil Atreas a vlčice Rain. Pokračovali vpřed, on se však zarazil u jakéhosi místa, kde byly drobní, bobulkovití bojočnícci, kteří cosi skrývali - ruiny. Jhin na bázi jejich obran svou maličkost během chvíle vystrčil ven a s pár bodanci se dokulhal ke skupině, která již našla jakousi očarovanou Iriestu jež byla zachráněna odvážnou Merlin. Brzy se skupina začala vracet, rozloučili se, poděkovali si a následně jejich setkání bylo ukončeno...
Konec rychlohry→ Nížina hojnost