Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Noram | Rychlohra | 1/2 | 4 posty = 1post Chvíli čekal na odpověď, ale následně se rozhodl vydat hlouběji do lesa... hledal cosi, co by mu mohlo být známé, ale... nakonec usoudil, že své tělo usadí jen kdesi u vodního toku, jenž proplétal místní les.

Fialové oči blouděje v tom, co jej vždy tak nesmírně uchvacovalo; voda. Tak čistá, tak jemná.. brzy se ve vodní hladině začalo cosi odrážet. Jakoby unášela jakési modré světélko, které se tak ladně začínalo blížit a prosvěcovalo tajemný les, který byl na druhé straně toku. Volalo ho? Proč... proč na toho drobného tvora potřeboval tak zamyšleně hledět... Chvíli váhal, ale nakonec se za drobným, modrým až téměř neviditelným motýlkem rozutekl. Nebyl to klasický motýl, ale ten, kterého nalezneme v mořských pláních.
Jhin se vydal za ním, cesta netrvala příliš dlouho, ale... brzy dorazil na místo, které se hemžilo již skupinou vlky, kteří mluvili s kýmsi neznámým; krkavec, puma, vlčice aneb noramští. Nikdy tuto ikonickou trojici nepotkal, a tak se brzy přidal ke skupině s tím, že jej stále ještě vedl mořský tvor, ale... ten během pár vteřin zmizel s příchozím větrem a kropenatý se vydal za skupinou vlků. Pozdravil, zaslechl nové věci a s pokusem se zapojit raději zmlkl. Když jej vlčice přizvala, aby si společně pochutnali nad neznámým, okusil paštiku, která mu zachutnala nanejvíc a její chuť má ještě nyní na jazyku! Opatrně se proto přidal k okolí a pochopil, že je nutné najít ztracenou kněžku Iriestu z Noramu. Brzy se společně se skupinou noramské Selaine vydali na cestu. Následoval vlky; Shine, Rain, Merlin, Selain... a pokračoval kamsi vpřed za skupinou, kdy následoval jakousi bludičku....

→ Kvetoucí louka

→ Tichá zátoka

Kropenatý šťastlivec se rozhopsal srnčím klusem vpřed. Nic ho netížilo a nezastavovalo! Žádná protivná ...Severní madam... vyprsknul si trochu do vzduchu tak nějak sám pro sebe a následně se vydal kamsi přes známě neznámou kvetoucí louku, která mu tak nějak nic neříkala... když tu se mu do čumáku dostal neznámý pach, a tak se odhodlal zkusit štěstí. „Zdravíčko sluníčko, potkali jste veverku?“ tázal se hned dvou cizinců nereagujíc na možnou konverzaci a zájem oni, když ji dvojice vlků vedla. Hlavu snesl pod kohoutek, fialovýma očima lehce zatikal a odklonil hlavu šikmo od dvojice, zatímco je tak trochu „podezíravě“ sledoval. Byli mu opravdu velmi neznámí! Kdo, kdo to jen mohl být? pokoušel se ve svém zrychleném těle najít vhodná jména pro dvojici, ale nenacházel zatím žádná! Když si vlky prohlédl a už se trochu začínal aklimatizovat do nové společnosti, jen nejistě se nadechl a vydechl čekaje, zda jej dvojice přijme či bude moc odejít a kamsi zaběhnout či něco najít?

Kropenatý pokračoval vpřed srnčím klusem, nohy se ladně střídaly a hlava se nesla v jeho typické melodii; byla zcela jiná. Jhin hleděl vpřed a jen se na pár vteřin zadíval na vlčici, která mu sdělila jakési nové slovo. Postižený. chvíli ji fialovýma očima sledoval, lehce tikl a následně polkl. Bylo mu to svým způsobem líto a vycítil, že je na čase se vydat vpřed. Vlčici neměl nutkání odpovědět, prakticky... si uvědomil, že dával čas do nepotřebného bodu. Byl jaký byl... uvědomoval si to a bylo mu to od ranných let předhazováno. Opatrně jen vydechl, otočil hlavu od vlčice pryč a přidal do cvalu. Nestála mu ani za jediné rozlučovací slovíčko či frázi... byla jako jeho matka. Předhazování nedokonalostí, vyhrávání... srst na hřbetu se mu ježila od těch chladných pocitů. Následně se pokusil od vlčice otočil a pokračoval vpřed.

→ Tajga přes Kvetoucí louku

Kropenatý byl sám zaskočen nad tím, že poznal naprostý unikát, který svou energií a způsoby byl... jiný. Byl překvapen a upřímně mu její přítomnost nevadila, naopak. Vážil si toho, že vlčice zkrátka byla sama sebou, a proto jí nechával prostor. Uměl s vlky jako byla ona pracovat a hlavně... Podivní si s podivnými rozumí! „Jste takhle povrchní vždy, seveřanko?“ zeptal se a fialovýma očima klesl níž, opatrně s nimi vyskočil na ni a následně se podíval za sebe, měl dost nepředvídatelnou motoriku těla, mnohdy... sebou jen tak cuknul a sám to nevnímal. „Koro-ptev?“ povznesl koutek a následně zacinkal bílými tesáky k vlčici. Usmál se až křenil, ale směrem od ní, aby lehký posměšek neviděla. „Tak mi ještě nikdo neřekl, ale, máte zajímavou volbu Severko,“ pojmenoval ji vlastní přezdívkou a následně fialovýma očima utekl zpět k ní, hlavu držel nakloněnou od ni, jakoby jí vůbec nevěřil, ale... vlčice to už mohla vnímat při prvních chvílích jejich setkání, a tak ji to naopak mohlo už připadat normální. Vlk opatrně zamrkal, tiknul. Oči byly někdy rychlejší a jakoby vstřebával informace a slova, která říkala, ale... přišla mu ve skutečnosti moc milá. „Nepřirozené? To-to teda jsou! A dokonce vám můžu nějaká místa zkusit ukázat... tak třeba tohle místo je první, jo?“ řekl nadšeně, lehce poskočil a otočil se během pár vteřin celý o třistašedesát stupňů. „Je vidět, že máte lehké mezery v základních věcech, ale nebojte, to se zde naučíte časem.“ uklidnil ji a opět zamrkal, následně se rozešel vpřed o snaze jí ukázat místní končiny.... Co bylo nejblíže? „Začneme támhle.“ hýbnul hlavou s opatrně se srnčím klusem rozklusal směrem k zátoce.

→ Tichá zátoka

Kropenatý sledoval vlčici, kterou stále tak podivně podezíral. Netušil proč, ale byla mu svým způsobem větším cizákem. Dával jí však šanci a sám v sobě se trochu pral s vlastní osobností; vystupovat mimo svou typickou povahu mu bylo cizí, a tak se snažil držet konverzaci tak, aby měl pocit bezpečí. „Výzor?“ zopakoval si nejistě jakoby slovo slyšel poprvé, ale Jhin nad ním podivně začal přemýšlet. Chvíli se nad tím zastavil, fialovýma očima si přejel po své srsti, která, pravda, byla poněkud atypická a zatím jiného jedince s podobným kropenatým hřbetem nepotkal. „Pokud soudě dle vzhledu,“ lehce se jeho koutek povznesl do milého úsměvu, aby konverzaci vynesl z podivných vln, „tak jsme tu oba tak trochu cizí! Vy vypadáte... no, vlastně jsem nikdy neviděl tvora s tak sněžnou srstí, která by se přenášela do tmavé noci - vypadáte opravdu zajímavě.“ pokusil se a jemně zacinkal ušima dopředu a následně je složil zpět dozadu, musel působit poněkud pasivně, ale... on tak nějak byl v životě všech nepodstatný.
„Mé jméno je Jhin, těší mě vážená madam Astro ze severních smeček,“ poněkud zvážnil tón, když opakoval její původ, „rodiče vám přidali severní smečky, abyste se neztratila?“ zeptal se už poněkud neurvale. Nemyslel to špatně, ale... on sám se spokojil se znalostí jeho jména, které bylo jednoslovné a... mnohdy zapomínal i na něj. „Neberte to jako posměch, ale nikdy jsem se s tímto nepotkal... Potkal jsem už mnohem podivnější zbarvení než máte vy,“ neuvědomujíc si, co právě mohl pustit tato slova dále vypouštěl, „ale chápu, že vám tyhle místa mohou připadat tak trochu cizí... vlastně i mně připadají cizí, stačí se jen podívat kolem sebe, že?“ a vznesl hlavu směrem k okolním dřevinám, které mu byly tak podivně blízké.
„Neviděla jste zde veverku? Nebo... rodinu veverek?“ otevřela se jeho pravá stránka, ta, která působila jako zamilovanost. Býval zaslepený v hodně směrech a to ho udržovalo tím, kdo byl. „Smečky? Předpokládám, že tu nějaká smečička bude, ale nijak jsem to zatím nevyhledával, jsou tu, dle mého, mnohem zajímavější věci jak vlci!“ spokojeně vydechl a během vteřiny si poskočil na místě, čehož se vlčice mohla i leknout, jelikož jeho pohyb byl poměrně nečekaný.

Bylo to něco nového, co před svou maličkosti viděl. Cítil z ní podivně nepřirozený pach, který znával z některých míst, která za svůj život našel. Bylo to převelice podivné, když byl někdo tak rozdílně jiný. Mnohdy sledoval vlky jako kdyby je viděl poprvé, ani dnes tomu nebylo jinak. Hlava byla odkloněna jakoby se vlčice stranil, fialové oči ji tak podivně sledovaly snad jakoby vlčici viděly poprvé; nedůvěřivě, citlivě. Kdyby člověk uměl ten pocit popsat, byly to zamilované oči bez lásky plné čehosi, co vás za každou věcí podezírá a zároveň vám věří. Hrb a tlamy se držely směrem k ní, ne dokonale, sledoval ji a zároveň se z jejího příchodu snažil cosi vyvodit - moc mu to nešlo. „Podle čeho soudíte, že tu nejsem místní?“ nadzvedl podezíravě obočí zatímco ji sledoval a zkoušel z její řeči těla cokoliv vyčíst... Měl jen to, že je vlastně šedá a bílá... a má jizvu? Toho si tak nějak na začátek všímal.
Jhin seděl ve svém typické posedu; nikdy jej nemělnil a ani nehodlal. Cizinku neznal, nechtěl své způsoby měnit kvůli vlčici, která přišla poměrně v zajímavém příchodu, na který by zkušenější hleděli podobně jako na příchod Jhina. Byla pro něj další cizí květinou, kterou chtěl poznat aspoň z části.

Nejevil nikdy příliš zájmu o ostatní, tedy, rád se s nimi bavil to ano, ale obvykle to bylo takové konzumní zboží v jeho životě... Rád jej ochutnal a rád vyhazoval, avšak bylo pár vlků a v poslední noci potkal zajímavou vlčici. Citru. Ta mu v hlavě zůstane a určitě uvítá, když se do její přítomnosti dostane i jindy. Jhin nebyl zrovna vlk lovecky založený, jeho předpoklady byly spíše v obecném zájmu o přírodní jevy a podivnosti, kterých si za svůj, relativně dlouhý, život zvládl uschovat. Mezi podivnosti přidával i podivné stromy, které v jeho hlavě tvořily podivnou iluzi, která... jak kdyby v něm vyvolávala (ne)příjemné pocity. Nemohl si vlastně vybrat, a tak se poblíž řeky rozhodl usadit. Hlava spadla mezi přední tlapy, které se stočily k sobě, hrbatý hřbet držel oblouk vedoucí až k zadním nohou, které se rozlétly do dvou světových stran; nejspíš jih a sever? Fialové oči se však držely stále na podivných stromech, které se tak zajímavě „tvářily“. Ale stromy nemaj přece ksichtíky! napomenul sám sebe, když hlavou proplouval mráček s podobnou myšlenkou, která tento fakt hodlala nechat reálným.
Podivně fascinující a úchvatně úžasné! pozvedl pravý koutek do pomyslného úsměvu. Příchozí vlčice mohla vidět jen kropenatý hřbet a sem tam krémovou srst, která byla poměrně zacuchaná od toho, jak stále někde sbíral informace a učil se novým věcem. Jhin její přítomnost samozřejmě nezaznamenal, jeho výraz, kdy se pomalu rozplýval nad stromem, mluvil za vše. Proto i slova málem přeslechl, byť mohla být sebehlasitější! Ale, vlčice mají obvykle jakousi osobitou vlastnost, že ať řeknou vše i sebetišeji, samec to vždy pozná... „Hej, hej hej!“ otočil po chvíli hlavu, aby cizačce vrátil její podivný příchod, ale... vlastně její příchod shledával za pozoruhodný. „Znám to zde podobně jako vy mě.“ odpověděl jí, když hlavu stále držel otočenou k ní, byla však jemně vybočena do strany a dělal tak dojem, že se s vlčicí příliš nechce bavit; takový ten křivý pohled, kdy si vlk neví co myslet. Fialové skleněnky přes sebe měly hozeny záclonky, které je jemně zužovaly a Jhin si neznale prohlížel vlčici.

→ Zubří pláň

Jhin nebyl nejschopnější jedinec v lovu, a proto při své cestě, kdy hlavu držel u země a sem tam se snažil pochytit jakési pachy, se ztratil od Citry... ta se s ním i snad rozloučila, ale na její slova už Jhin nestihl odpovědět. „Danělka... danělka odhopsala.“ zasmutnil a následně zvedl hlavu výše, své kroky začal natahovat a s ladností se rozešel vpřed; lančí klus až jelení skoky samozřejmě nechyběly. Jhin se rozhodl prokouzmat tuto novou končinu, která se mu zdála tak cizí!
Barevné stromy, vše se... vše se tak podivounce točilo, aspoň mu to tak připadalo. Chvíli přemýšlel a sledoval okolní kraj, která byla tak zvláštní. Tohle místo je hezké, uznal sám sobě a brzy se podíval do hustého lesa... Byla tam silueta, cosi připomínajícího vlka. Kdo to byl?

Střední | 2) Alespoň čtyřmi posty popiš, jak s jiným vlkem rozeznáváte různé stopy a následujete kořist 1/4
Kropenatý vlk sledoval Danělu. Pojmenoval si ji; bylo pro něj přirozené dávat přezdívky, ačkoliv to ostatním bylo proti srsti. „Citra? Joo... Citra, to je zajímavé,“ hýbl hlavou nahoru a dolu, „mně říkají Jhin, rád tě poznávám Citro!“ odpověděl chraplavým tónem k vlčici a následně jen hlavu naklonil na stranu, když se zmínila... Fialovýma očima přejel ladně po jejím těle, neměl žádný záměr, jen si ji tak s klidem prohlédl a následně zvedl levý koutek do pokusu o úsměv, hlavu však sklonil k zemi a jen fialovýma očima seskočil z vlčice. „,Mám... mám je až moc rád,“ a očima utekl zase o pár kroků vpřed, kde vyhledal drobné tlapičky, které se brzy staly součástí, „naopak... je to takové pošťuchování, to... to moc vlci nechápou.“ hýbl ušima dopředu a následně jimi lehce ve vteřině střihl a rozešel se tak opatrně za ní.
„Smrt... to je ta cesta na druhou stranu? Tu bych ještě nějakou dobu nerad viděl, ale rozumím ti,“ a na tváři se mu rozlil jakýsi jiný pohled, byla to směsice smutku, radosti a snění, „někdy bych měl rád svou kamarádku od nich... jenže je pravdou, že jsem na ně moc veliký a často si s nimi nerozumím... Neumím jeji jazyk.“ posmutněl a následně začal následovat vlčici, byla poměrně klidná; aspoň tak soudil dle pomalé mluvy, která mu dodávala příjemný pocit.
„Ty máš něco... co třeba přijde ostatním divné?“ zeptal se na přímo a následně se zadíval na stopy, které se otevřely před nimi. Stopování bylo pro některé snadné, Jhin uměl sem tam něco poznat, a tak svou neznalost nechtěl zrovna nejvíc dát najevo, ale: „To je... z-z-zajíc?“ zeptal se trochu nejistě, chraplavý tón jakoby se zasekl a první písmenko ještě párkrát zopakoval než nechal disk jet jako doposud. Během chvíle však poznal, že je potřeba začít dávat mnoehm větší pozor, a tak začal nasávat pachy i on... No, jestli něco cítil, asi určitě ano, těžko říct, zda to bylo to, co hledala Citra. Když už nic, tak doufal, že si dnes procvičí stopařské (ne)znalosti. Stopy však sledoval jiným směrem než vlčice, kterou hodlal ještě před chvílí následovat.

→ Začarovaný les přes mlžné pláně

Jednoduché | 2. Chyť do tlamy vločku (klidně i s velkým V)
Jhin svou hlavu natočil při zmínění lovu veverek ještě více od cizinky, kterou nyní doprovázel. „L...lovit ve-ve-verky?!“ s těmito slovy se mu víčka málem slepila k sobě, tvář se začínala vrásčit od nepříjemného výrazu, který v něm probrala. Jak tohle vůbec mohla vyslovit?! prošlo mu nespokojeně hlavou, opatrně se od vlčice odsunul jakoby zde spáchala hrůzný prohřešek, který je jen těžké napravit. „Tohle jsem od tebe Danělo opravdu nečekal!“ vyslal chraplavým tónem, očima utekl z jejího těla a vznesl pohled k nebi. Opatrně jen zavrtěl hlavou doprava doleva, pomalu a povzdechl: „Ah.“ byl zklamaný... Veškerá naděje v příjemnou společnost začínala ze setkání vyprchat.
„Máte v rodině daněly a kolouchy? A pak, že jsem podivný já...“ zavrtěl nad tímto nepochopeným faktem hlavou. Podivínem byl nazýván jinými směsicemi, častokrát jej tak viděli i noví vlci; to on samozřejmě nemohl vědět, když se jejich myšlenky skrývaly pod skořápkou. Přední tlapy se natočily směrem k sobě, tvořily jakousi stříšku... a brzy Jhina odvedla skutečnost, že na jejich hlavy začal dopadat pozůstalý snížek. Zvedl hlavu a sledoval fialovýma očima jak jednotlivé vločky dopadají... „Mám rád podivné vlky, nechtěl jsem tě urazit,“ opatrně otevřel tlamu a nechal ledový dotek dopadnou na jeho jazyk, „veverky jsou neskutečná stvoření Danělo... jím prakticky všechno, ale jim bych nikdy neublížil. Jsou podstatné... občas si přeju být sám veverkou, bylo by to fantastické...“ zvážněl v hlase a i v pohledu, nepodíval se ani jedinkrát na ni. Netrestal cizinku, ale... měl v sobě takové zvláštní pocity, ne úzkosti či něco bolestivého až negativního. Vůbec. Něco nového?

Tělo nechal dopadnout. Možná by jiní doufali, že dopadnou šťastně, ale Jhinovi to bylo jedno. Štěstí dnes bylo na jeho straně, a tak se zastavil během chvíle, kdy sníh byl dostatečně navrstvený a stlačený, že měl jen mokrý kožich. Vylezl ze sněhu a nechal si ledovou masku ještě pár vteřin, následně ji otřepal a podíval se na vlčici, hlavu držel však jiným směrem, pouze dva fialové knoflíčky sledovaly její hnědou tvář. „Jsou prostě všude,“ a... na tuto odpověď mohla čekat pár minut. Nechtěl zacházet příliš do detailů o veverkách... měl je rád, ale byly tak tajemné, že vlčici raději nechtěl motat hlavu.
„No... je to voda, asi, takže jsem si vždy říkal, že kapičky se sebírají ze zemičky a... pak prostě to jde tam nahoru, tuším, že ty bílé chlupy nahoře,“ hlavu jemně vznesl k nebi, fialovýma očima jen přejížděl po nádherných mozaikách, které příroda vytvořila, „je to složitější, ale přijdu na to... a když tu vodu ochutnáš tak... chutná taky jinak, nepřipadá ti? Je taková studená,“ u této poznámky se i sám zarazil a přemýšlel, jestli vypuštění této informace bylo třeba.
Opatrně se otočil k ní, aby ji viděl a věnoval pozornost. Brzy nechal spadnout hlavu, společně se zadními partiemi na zemi, kdy se na hřbetu vytvořil hrb a nohy mířily, každá, jiným směrem. Sledoval ji však stále s tím podezíravým pohledem, který se brzy stal součástí jeho... Měl hlavu čumáčkem více k zemi, mohlo to tak působit, že se cítil provinile. „Máš nádherné zbarvení... Daněk, kolouch?“ poznamenal, když fialovýma očima přejížděl po zajímavě zbarvené srsti... Jak se to stalo?

→ Kvetoucí louka

Nestávalo se mu, že by se jedinci naladili na podobnou vlnu a nechávali se s ním unášet na hladině. Vlny jeho moře byly někdy zvláštně vychýlené, tvořily zvláštní vzorce a někdy se vlny jak kdyby převrátily a dostaly se pod hladinu. Byla tedy potom podmořská hladina vše okolo a nebo? prolétlo mu hlavou tak plynule, že už by býval myšlenku zakomponoval do konverzace, ale mnohem, mnohem více se mu líbila slova daněly, která se hýbala před ním. Nikdy jsem neviděl vlčici zezadu, popřemýšlel opět pro sebe a fialovýma očima jen letmo zkontrolovat její ocásek a stavbu zadních končetin... Něco na ní bylo, ale nedokázal na to přijít... její mluva navíc byla poměrně klidná, a tak možná nebylo pro vlčici těžké se naladit k němu. „Tak tebe,“ přidal se konečně do konverzace a stáhnul uši do stran, naslouchal tím nejen jí, ale i okolí. Jhin se stále letmo díval na ni, nesl se svými ladnými kroky a poskakujíc vpřed ve své hlavě právě nakousával dortík se zajímavou příchutí, kterou mu vlčice podstrčila. Chuť si nechával pořádně rozležel a následně se až, potom co domluvila, rozhodl pokračovat chraplavým tónem. „Pravda, pravda, pravidčka,“ podotkl, když se fialovýma očima zaměřil na kopečky, které okolo dvojice byly, vše bylo zahaleno bílou pokrývkou, která kropenatého tak uchvacovala, „veverky... takové malé... maličká stvořeníčka, která mě stále pronásledují... Jednou ji najdu... přísahám. Není noc, co by mi neťapala po hřbetu!“ nespokojeně zamručel. Kroky se protáhly a vlk mířil k jedné z hromádek sněhu, kterou si opatrně prohlédl. Jiní samci by využili hromádku na značku, ale.. no. Jhin se zastavil a následně jen pokýval hlavou nad faktem Citry. „Sníh je vlastně též... špinavý. Aspoň si to myslím... bere se podle mě z vody, nejsem si tím jistý, ale padá s vodou a když roztaje tak to je vlastně kapka... takže ho vlastně mám rád. Jo, sníh, snížek, snížeček mám-,“ nedotáhl se svým nadšeným tónem větu do konce a převážil hmotnost těla přímo po předu do hromádky. Nedomyslel příliš fakt, že sníh mohl krýt něco nepěkného, a tak se... jistou skutečností nechal překvapit.

Díval se na tmavý flíček, který se přetvořil během chvíle v hmotnou, strukturní postavu vlčice, která svým tmavým zbarvením upoutala hned pozornost dvou fialových květinek, kterými ji sledoval. Svůj pohled zcela přirozeně natočil nevěřícně do strany a lehce oči přivřel. Její příchod byl poněkud nezvyklý, což Jhinovi nevadilo... měl rád podivné vlky a vážil si její upřímnosti. Svou hlavu proto zvedl výš, ovšem, nenatočil ji do přímého pohledu, ale jen křivě ji sledoval. Bylo to příliš hanlivé slovo pro nevinný výraz, který dodával pár kapek křečovitosti... bylo to těžké. Neměl příliš ráda křeče, ale... teď se tak tvářil. Vlastně se tak tvářil vždy! „Ah,“ vydechl jako kdyby se mu ulevilo, „zdravím... jo, vás, tebe? zdravím, ahoj... jo..“ vyšlo chraplavějším tónem hlasu, který doprovázelo poněkud nečekané uskočení dozadu. Tlapky dopadly do sněhu a Jhin srovnal tělo, ačkoliv hlava byla stále šikmo.
„Zima... byla tam veliká zima, tak trochu jsem panikařil, ale.. nedával jsem to vlastně najevo, aby mě to neodneslo... Bylo to vlastně docela fascinující, ale když jsem zjisitl, že nepadají kapičky, ale vločičky... no, otočil jsem to. Upřímně jsem nečekal, že přežiju, takže nemáš zač, ale bacha na veverky.“ vyhrkl ze sebe. Možná doposud působil jako klidný, normální jedinec. No, někdy krása stojí něco a v přírodě musí vše být v rovnováze.
„Jo, tak jo.. rád se k tobě přidám, hm?“ spokojeně zvedl hlavu a jakmile byla hnědá flekatá vlčice ve vedení, už si to vysokým srnčím klusem vykračoval. Působil elegantně, poněkud nepřirozeně, ale rozhodně bylo vidět, že takto nejde poprvé. „Sníh je kouzelnější jak písek, řežou do tlap stejně, to asi víš, ale... sníh je voda a písek jsou drobné kamínky, fascinující, že?“ spustil spíš jako kdyby se bavil s někým, ale... bavil se spíš s cizinkou, u které příliš nevěděl, jak začít konverzaci.

→ Zubří pláň

→ Nížina hojnosti

Hlavu měl nalepenou na hustší, zimní srsti, která mu kryla poměrně spolehlivě krk. Tlapy nevydávaly tak vysoké kroky, kterými se jindy přesouval a jen z posledních sil probourával silný vítr. Nevybral si příliš vhodnou cestu; místo se rozevíralo, ale terén byl čím dál tím více protivný... Nejspíš usoudil správně, vyhledal zbytky posledních stop, které po něm zůstaly na zemi a Jhin se vrátil do bližší krajiny, ze které se nedávno vydal do pouštních končin. Ty byly opravdu zvláštní a dlouho... delší čásek nad nimi přemýšlel. Nyní se mohl konečně nadechnout. Zavřel oči, na pár vteřin, naslouchal tichu a chladnému větru, který se točil do spirál kolem něj. Rozhazoval sníh, shazoval i zbytečky cukru z jeho kropenaté srsti, která ve sněhu poměrně vynikala. Nebyl tedy výrazný jako tmavší jedinci, ale i tak dokázal poutat pozornost. Tu svou pozornost upřel na okolí, prohlížel si jednotlivé části zasněžené louky, kdy sníh skryl většinu kvítek a jen ladně po místě přejížděl svým pohledem: „Snad jako kdybych zaspal nějakou tu chvíli,“ zachraptěl a sklonil svou hlavu k zemi, svou hlavu natočil do jeho typicky křivého pohledu do očí... nikdy nikomu nekoukal zpříma, vždy pouze bokem a jen letmo zabloudil do pohledu do jiných očí. Bylo to pro některé dost možná silně znepokojující, ale... měl k tomu své důvody. Byla to chvíle, co nyní klidně dýchal, a tak se začal brodit sněhem, avšak... jako kdyby slyšel kroky za sebou? Netušil, odkud zvuk jde, a tak otočil hlavu, tělo nechal nehybně směrem kupředu na Modrák, a fialovýma očima sledoval, zda se nějaká silueta vynoří či nikoliv.

→ Jezero smrti

Kropenatý vlk zpomalil své tempo už u hor, které před malou chvílí překonal. Zastavil nejen své tělo, ale i pohled na místě, ve kterém se vytratila veškerá radost. Byl zmatený a lehce znepokojen. Co se zde děje? tázavým pohledem pátral po okolní nížině, která by jindy bývala plná divokých zvířat. Jhin nebyl mnohdy nejmoudřejší, usoudil, že si počká, a tak se jeho zadní partie podlomily aby se mohl usadit. Hlava mu spadla pod kohoutek, na hřbetu se vytvořil kulatý hrb a tlapy se rozjely do všech světových stran. Byl jako pomatený kompas, který zrovna zachytil magnetické pole, na kterém jak kdyby přímo seděl.
Očima barvenými květy violek se začínal dívat po louce. Vítr se zvedal, mlha padala a s ním se přibližovaly i několikacentimetrové vločky. Jhin usoudil, že by se měl raději pakovat, zvedl se ve vteřině, ale byl obklopený mlhou, která nepropouštěla ani jedinou nápovědu k cestě ven. Byl zde zaseklý a musel dávat na náhodu. Kruci, kruci! vyjekl nejvíce tenký tón v jeho hlavě. Podíval se zmateně kolem, začal hledat cokoliv. Nejlépe úkryt? Nejlépe nějaké místo? Kdoví, hlavně něco. Snažil se rozejít tak, aby jej vítr příliš nelámal a nesnažil vzít s sebou. Stromy už byly na cestě i se silnou melou, která nabírala na síle. Složil hlavu k hrudi, opatrně se vydal vpřed jakoby dával na štěstí.

→ Kvetoucí louka přes Hraniční pohoří