Příspěvky uživatele

< návrat zpět

1

Krémový chtěl klusat jako srna. Oblaka v dnešním dni sledoval poměrně pečlivě, a tak i on postřehl narůžovělou cukrovou vatu na nebi. Na chvíli se zastavil, aby si ten podivný útvar prohlédl. Jeho oči byly plné růžového cosi nad nimi. Možná, že třpyt neviděl, ale kdyby ano, tak by jej měl plnou tlamu poněvadž ji držel otevřenou a vydával pouze zvláštní zvuk, tedy citoslovce konkrétně: „...eeee...“ které trvaly přibližně minutu než si uvědomil, že mrak vlastně zmizel.
„Jsem ulovil občas jen nějaké bobulky, ty mi nedokážou utéct,“ od zubení se mu odrazila Yarova tvář a jeho tváře se plnily jakýmsi úsměvem, který nemohl zastavit, „ten mrak... byl ti tak trochu podobný!“ řekl a vyprskl ze své tlamy trochu slin na Yara, který stál naproti němu. Jhin se však během chvíle přestal smát a zadíval se hluboce, v přímém pohledu, do jeho prázdných očí. „Ty máš kukadla tedy,“ vytékaje mu za slov vycházeje z tlamy trocha slin, zamrkal.

Krémový přemýšlel nad tím, co mu bílý právě vysvětloval. Bylo to pro něj poněkud složitější na pochopení. Motýlci a komáři jsou znak lásky, realitu si přebral po svém a následně se hodlal věnovat odpovědím na slova Yara. Často mu neodpověděl, tak si vzal s klidem, že mu tentokrát Yaro neodpověděl na poměrně zásadní otázku... Vlastně to není ani tak důležitý! pozvednul si náladu a následně pokýval hlavou. „Komár s motýlem si umí být dost podobní, oba jsou chvílemi otravní.“ pousmál se se zcela zvláštní odpovědí, která by některým dala jistě zabrat, aby pochopili její význam.
„Mně se ten můj osud začíná líbit,“ podíval se na nebe, „je to jediná věc, na kterou nevěřím, ale i přes to existuje.“ špitnul si spíše pro sebe, ale neznamenalo to, že jeho slova Yaro nemohl slyšet. Následně se do jeho hrudníku zabořil ten černý čumáček obalený bílou srstí se zrny písku. „Jsi jako vlče! Snažím se tu být rozumný a ty do mě pořád strkáš Yarouši!“ zamručel nespokojeně k němu, levou tlapu nadzvedl a chtěl po něm hrábnout jako po vodní hladině, ale bílá laň uskočila, a tak se brzy zvedl i kropenatý, aby svého srnčího přítele dohnal. Jeho kroky nabraly výšky, délky a elegance. Typický Jhin. Doklusal tedy srnčím krokem k Yarovi a pokusil se i on po jeho maličkosti skočit, ale vždy se vyhnul!
„Nejsem zrovna dobrý lovec.... a nelovím veverky.“ řekl rozhodnutě svému příteli a následně se rozklusal mimo kružnici, kterou kolem něj Yaro utvořil.

Jhin sledoval přední tlapy bílého, jeho oči se vyhýbaly jakémukoliv očnímu kontaktu, jen aby nemusel nijak nechat střetnout jejich oči. „Myslíš, že ti komáři v mém břiše jsou láska?“ zeptal se poněkud nechápavě, ale brzy mu to Yaro vysvětlil lépe a kdyby krémový mohl, asi by mu zrudla většina částí jeho chlupatého těla. „Takže máme ty komáry asi oba...“ přebral si realitu po svém a následně se začal zamýšlet nad slovy Yara.
Nálada se mu během chvíle z moudrého jedince změnila jako chameleony pigment. Oči sklouzly k Yarovi a krémový naklonil hlavu. „Je to zvláštní,“ přiznal, že i on shledává ve svém životě podivnosti, „vem si, že... že jsme se narodili pro potomstvo a další generace, ale... můžeme jít spolu jiným směrem a je to vlastně pocta?“ tázal se zmateně. Jeho tlama se plnila slovy, která mu byla často cizí až ztracená, ale nestyděl se za ně a ani sám za sebe.
Fialové oči letmo vtekly do šedých perel, které za těch pár dnů poznaly poměrně důvěrně. „Asi jsem se zamiloval,“ pravý koutek vyšplhal k nebi a v těsném závěsu byl i levý, bílé tesáky se mu začaly třpytit od východu slunce společně s hvězdičkami v očích, „asi se mi to líbí.“

Krémový měl oči plné zvláštní otazníků slané chuti. Neuměl porozumět sám sobě. „Přírodu,“ vydechl k Yarovi se soucitem v hlase a stáhnul své uši k hlavě, „cítím něco, co jsem nikdy necítil. Tělo mě hřeje chladem, v břiše mi létají brouci, když se na mě jen podíváš.“ líčil šeptem. Neměl příliš možností, jak si pomoci. Musel nyní s Yarem mluvit otevřeně, což mnohdy dělalo problém. „Cítím jak kdyby motýlí křídla hladila mé tělo, ale to se i tak neumělo povznést.“ špitnul a otočil se celý s hrbolem na hřbetu k bílému.
Zadní nohy držely typický útvar, a ty přední se točily směrem k sobě. Oči přejížděly po těle bílého jako kdyby hledaly odpověď. Chtěl, aby mu Yaro dokázal vysvětlit, co se uvnitř jeho těla děje. Nezažil to, nedokázal popsat tyto emoce. „Nikdy jsem necítil nic takového ke stejnému druhu,“ podíval se k nebi, „pouze k matce přírodě.“

Jhin cítil uvnitř sebe jakési rozpolcení jeho osobnosti. Jeho osoba se dělila nyní na dvě části, které byly proti sobě. Neměl ze života na chvíli takovou radost jako tomu byl před poznáním Yara. Cítil se jako zrádce a pokrytec, který myslí jen na sebe. Hlavu snesl ještě víc k zemi, společně s očima, které šikmo hleděly už i na oblohu. Následně mu okolí doneslo do ucha jakési zvuky křupání větviček.
Opatrně povznesl hlavu a pootočil ji za zvuky, které donášel osud až k němu. „Co to je za pocity, Yaro?“ zeptal se, snad jako kdyby věděl, že ten stín jeho těla bude on. Ještě Yara neviděl, ale ten pach cítil a poznával velmi důvěrně. „Nechci zranit nikoho,“ polkl na sucho sedíc hlavou čelem k bílému, který se zjevil z houští, „cítím zvláštní pocity.“ přiznal a polkl na sucho.

Krémovému se oči začaly zavírat a čím hlouběji přemýšlel, tím více byl zabořen do srsti chundelatého, bílého vlka. Jeho oči se zavřely společně s jeho myslí a on už tak nechal veškerá slova otevřená osudu. Yaro tedy mohl být lehce zmatený, ale co se neukáže hned, to ukáže čas. Krémový vlk tak tedy začínal usínat, až usnul.
...
Brzy z rána se do jeskyně začal dostávat zvláštní lom světla, který se dostal kropenatému do očí. Chvíli se slunečním dotekem bojoval, ale brzy jej nechal vyhrát. Následně zvedl své líné tělo, podíval se kolem a opatrně se začal vysoukávat z drobného úkrytu, který si vlci včera našli. Jeho mysl byla plná otázek. Jhin se rozhodl projít. Potřeboval být chvíli sám, ale rozhodně neměl v plánu Yara opustit. Nebylo by to slušné, no ne?
Miluji tě přírodo, avšak nedokáži naplnit svou funkci, kterou bych jako samec měl zastávat, přemlouval sám sebe a snažil si říct, že jeho zájem o jiné pohlaví byl zcela normální, jsem ti věrný matko přírodo, přísahám. a hlavu pozvedl k nebesům. Jeho oči byly přivřené, snad jako kdyby se hodlaly před tím silným návalem světla ukrýt, ale... Jhin jim to nedovolil. Ani uhnout pohledem. „Zasloužil jsem si to?“ vydechl, jeho zadní tlapy se roztáhly jednou na sever a druhou na jih, hřbet utvořil kopec a hlava spadla mezi lopatky sledujíc tající sníh pod jeho tlapami. Je to složité.

Krémový hleděl ven. Příroda nebyla tím, na koho by hleděl s takovým odstupem, ten pohled jednou mohl Yaro vidět, ale víckrát rozhodně ne. Chvíli přemýšlel nad tím vším, co se stalo. Chlad v těle od vody, proč mi to udělala? koukal ven jako kdyby mu měl východ dát odpověď. Mnozí by to nazvali osudem, ale na ten... on tak nějak úplně nebyl. Proč je Yaro tak jiný? Jako kdyby jeho tělo bylo nejdokonalejším, lepší jak veverky... Mnohem lepší jak veverky. zamručel až tak, že i Yarovi uši to mohlo zvednout do pozoru, ale brzy ty vztyčily ty jeho, aby bílému věnoval pohled.
Prohlédl si ozářenou, něžnou tvář měsíčním světlem. Hlavu měl tak nedokonale dokonalou, obě uši byly ve stejné rovině, očka se třpytila v pohledu do těch jeho náhlou barvou, kterou Yaro mohl ve svém životě mít méně jak ostatní. Barvy často o nás vypovídají mnohé, a to platí i o elementech, který v jeho očích zanikal, ale přeci jen uvnitř jeho těla magie byla. Nemusel mít element, magii... stačilo, že Yaro existoval. Až po těchto všech dlouhých a náročných úvahách položil hlavu šikmo od Yara a jen očima vyhledal opět tu specifickou bílou hlavu posetou pískovými zrnky, dunou na čele a jedním pískovým ouškem. Ocasem švihnul a následně očima utekl k východu jako kdyby s ním nechtěl mluvit, ale přeci jen začal chraptivý tón doprovázet jeho slova jeskyní. „Nemáš za co děkovat,“ odpověděl a jak kdyby nespokojeně zamručel něco pod své vousy jak starý děda, následně čumák ukryl pod tlapku a během pár vteřin chtěl dolní čelist opět oddělit a dát se do mluvení, ale tu mu došlo, že si drží vlastní tlamu a ozvalo se jen pár zvláštních citoslovců, které by nezasvěcení mohli vzít poněkud útočně, „proč to berou všichni jako ‚zvláštnost'? Jsem prostě jaký jsem a nezměním to... Vyhovuje mi moje zvlášnost...“ poslední větu jak kdyby šeptal a skrýval před světem. Jeho oči se naplnily opět slanou tekutinou, která mu sjela k tlamě a následně odkápla na seschlou trávu, která dělala dvojici příjemný pelech.
„Máma mi říkávala, že na spánek jsou dobré hvězdy. Vlk v nich dokáže spoustu vyčíst,“ u toho oslovení či pojmenování máma poněkud jeho hlas zmrzl a on se nad tím faktem musel otřepat, tělem mu projelo zvláštní teplo, které pálilo v žaludku snad jako kdyby to slovo nedokázal spolykat, „nečekám, že by někdo přišel...“ odsekl letmo a následně se podíval k bílému, který se opatrně přesouval k němu. Tělem mu projelo něco tak zvláštního. Najednou všechna ta skrytá zloba vůči jeho mamince zmizela. Hlavou mu projel ten zvláštní chlad. Už jej jednou cítil, ale... nedokázal to pojmenovat. Nyní krémový vlk uvnitř těla měl jakési motýlky, kteří prolétávaly jeho tělem a křídly hladily jeho tělo. Z jejich křídel padalo cosi bílého, snad jako kdyby se jejich křídla drolila a ty malinkaté drobečky mu dopadaly jako sněhové vločky na tlapky. Zvedl hlavu, letmo se podíval k bílé srsti s úhořím pruhem a stáhnul uši dozadu. Proč je tohle tak složité přijmout? polkl na sucho a opatrně začal snižovat svou hlavu hleděje k východu.
Náhle se střetly dvě vlčí hlavy, jedna větší a jemnější. Krémový jak kdyby na chvíli zamrzl pod návalem emocí, které mu prošly tělem. Jsem šťastný. prošlo mu hlavou, až se následně rozhodl učinit to nejšílenější rozhodnutí. Hlavu začal ladným pohybem přesouvat za svých tlap na tu bílou. Uvolnil tak Yarovi jeho větší tlapy, aby si na ně mohl se vším klidem lehnout a s odložením i jeho hlavy s naprostým klidem vydechl a zavřel oči.

Krémový cítil jak mu po zádech padají kousky hlíny. Jeho kropenatá, lesklá srst se barvila více do zemitě hnědé. Jeho modré oči se snášely jako ladná pírka k zemi. Následně se podíval na Yara, který se už ladně snesl a jeho tělo společně s ním. Chvíli držel tlamu zavřenou a jen svýma unavenýma očima hledat východisko z těch zvláštních pocitů, které se mu držely uvnitř těla. Chvíli mlčel, no možná dvě. Následně se letmo podíval mezi uši Yara, sjel níže a vyhledal jeho šedé oči, které se ve tmě ztrácely. „Tam venku,“ polknul na sucho, „neublížils mi. Neboj.“ řekl s klidem v hlase, kdy se očima podíval jinam. Vyhledal světlý východ, kde si povšimnul jakéhosi přicházejícího světélka.
Jeho oči jej chvíli pozorovaly než se snesl i on k zemi. Opatrně se namáčkl více ke stěně, aby Yaro měl přeci jen více místa. Jazykm si přejel po suchém čumáku od mrazu a brzy se podíval šikmým pohledem k Yarovi. „Sedím takhle od mala,“ zvedl koutek, „je to pro mě přirozenější jak chodit... Podle mého, má záda jsou už takto zvyklá a když sedím rovně, tak jim to ubližuje víc.“ zazubil se a očima se podíval opět ven.
Tlamu nechával na zemi, sledoval ten jednoduchý otvor, který je mohl během chvíle dostat ven a následně začal v hlavě mít spoustu nezodpovězených otázek nad tím, co uvnitř jeho těla tak příjemně studí.

Krémový se chtěl vyhnout, ale letící sněhová kulička byla mnohem rychlejší, a tak jeho tělo odmrštil na pravou stranu od Yara. Chvíli se držel na svém kropenatém kožichu, který nyní byl ukrytý pod vrstvou krémové, lesklé srsti. Kolem hrála melodie jeho smíchu, který se mnohdy zadrhl aby se vlk mohl vůbec nadechnout. Jeho modré oči se jako tekoucí hustá tekutina přesouvaly, snad se Yara i dotýkaly, když přejížděl od jeho přední bílé tlapy až k prázdně šedým očím.
Brzy se střetli. Viděl jakési dva terče hledící k němu, tlama se otevírala s hřejivými slovy, které Jhinovi dávaly opravdu zvláštní pocit. Neznámé emoce. projel mu tělem jakýsi mráz. Proč mým tělem jde mráz, který mě ve skutečnosti hřeje? Proč se má srst ježí, když nemám zde nepřítele? Proč se mi hlava plní tolika otázkami? Veverko, kde jsi... kde tě mám?! jeho přemýšlení bylo velmi chaotické a vše zkrátka končilo tím jediným: „otazník“.
Krémový držel tělo na hřbetě, tlapky držel zlomené směrem k břichu a s ladností je přesunul směrem k Yarovi. Byl to tak chvíli moment, kdy se v Yarově prázdných očích mohla odrazit tmavě modrá barva Jhina, který měl snad vyražený dech. Tlamu držel pootevřenou, kdy se jeho výraz zmatení přeměnil v jakýsi úsměv. Zvedlý koutek, letmo viditelná zubiska. Oči se mu leskly tím jediným štěstím, které snad za svůj život mohl potkat - Yaro - nikoliv Jaro.
„A když koukám do tvých, už nejsou tak prázdné jako byly,“ vyšlo z něj a přímého pohledu do jeho očích sklouzl do své typické persony a hlavu odtáhl jiným směrem než oči doopravdy chtěly jít, „je tu zima, měli bychom jít dovnitř. Má srst je jako noční obloha - třpytí se.“ začínal padat do rozpaků. Brzy svůj pohled odtáhl a začal se zvedat zády k Yarovi. Nebylo to gesto agresivní, naopak spíše pasivní přístup k němu. Neměl zapotřebí vlku dávat najevo nezájem. Už nyní mezi nimi tekl drobný potůček, jenž tvořil jakýsi drobný ostrůvek s šedou květinou na písečné půdě.
„Jdu,“ přitakal kývnutím i souhlasem a opatrně se rozešel za svým přítelem. Tělo protáhl v těsném závěsu za Yarem, kdy si zvládl všimnout jeho tmavší zadní pravé tlapy. Chvíli ji pozoroval a následně spadl svým pohledem k té jeho. „Máš... máš stejně tmavou tlapu jako já! Určitě sis ji nabarvil podle mě.“ obnažil bílé tesáky a nohu krátce vystrčil mimo linii těla. Brzy se hodlal v drobném úkrytu uklidit a nechat Yarovi více místa na spaní.
Brzy se tedy u jedné z hliněných stěn usadil. Hlavu nechal spadnout pod lopatky, místo rovného hřbetu hrb jako kopec hlíny a nohy roztažené nepříjemně už na pohled do stran. Oči mu létaly po jeskyni, která na první pohled nebyla zajímavou, ale jemu tak připadala. Byla překrásná.

Krémový se nechal vést čistou intuicí a sem tam jen uhnul hlavou, aby nenarazil. Díky jejich plynulému chodu času se dostali oba vlci až k průřezu pod stromem vedoucím do tmavého koutu. Může to být místo, kde se vlci mohou zaseknout? Může se objevit jeskynní obluda a bude po nich! Nad tím vším možná nyní právě přemýšlel. Opomenul i odpovědět Yarovi, a tak za doprovodu odkašlání se podíval na svého bílého společníka, který mu před nějakou chvílí počechral srst na krku.
V těle mu hrála zvláštní melodie a pocity. Kdyby jeho tvář nebyla pokryta jemnými chloupky, nejspíš by i na tmavší kůži bylo znát zabarvení do jarních barev. Zas ten Yaro, jarní... projelo mu hlavou, udělal u toho i své specifické gesto, kdy zornicemi přejel vrchní část oka zprava doleva. Skončil pohledem u Yara, který tato zvláštní gesta mohl letmo zachytit. „Ah,“ zahrál to a gesto ohledně slov druhého zachránění, „přeci prvně voda a teď jsi mě byl schopný držet nad hladinou a v jiné výšce!“ čumákem se na pár setin přiblížil k němu, ale když si uvědomil, že jej docela láká Yarova bílá srst na krku společně s pískovýma ušima, pouze pohled houpl do jiné strany a nechal jej jít prvního do jeskyně.
„Yaro,Yaro!“ vyjekl s poměrně normálním hereckým výkonem nad nicotou, se kterou hodlal bílého nachytat. No dlouho to nevydržel, jelikož se začal smát jako malé vlče. Jeho nohy se rozjely nepřirozeně až lehce bolestivě do stran, hlava mu spadla pod lopatky a na hřbetu si udržoval jakýsi (ne)zdravý hrb, se kterým seděl čelem u průřezu. Sledoval modrýma očima Yara a na své tváři držel pozvedlý koutek. Měl pocit, že jej vlk nesleduje, a tak jeho pohled byl přímo k němu. Zda Yaro ve tmě nebyl jen vidět a všiml si pohledu? To už Jhin netušil.

➵ Tundra přes Hraniční pohoří

Krémový táhl tlapy sněhem i hlínou. Jeho tlapy se dotýkaly vloček, které ještě stíhaly dopadat na zem než na ně došlápl a svou, lehce nižší, tělesnou teplotou je stihl nechat zmizet. Následně se uši obrátily zpět k Yarovi. „Asi jsi mi zachránil život, Yaro,“ podíval se letmým pohledem dozadu, „máš to u mě. Už jsi to udělal po druhé.“ podotkl s hravější barvou hlasu, která začala znít o něco více zdravěji. Chtěl Yarovi pomoc, a nebo mu aspoň vynahradit jeho milé chování vůči němu.
Mrzelo ho, že jeho slova si špatně vyložil, a podíval se k němu. „Ne jiný tím smyslem, že bys byl divný,“ hluboce se nadechl a následně zavrtěl ocasem, „taky mi často říkají, že jsem divný. Občas na mě hází takové nesmyslné pohledy,“ zakroutil hlavou se stažením uší k hlavě, „nejsi divný... oni jsou divní. Proč by ses měl omezovat kvůli tomu, že nějakým vlkům vlčkům se nelíbíš, hm? Jsi dokonalý!“ začal si hrát s tónem.
Svůj krok následně protáhl do pomyslného poklusu, se kterým začal obklusávat Yara. „Víš, že mi připadáš jako jeden z mála normální?“ zalichotil mu a odbočil vpravo k jednomu ze stromů s dírou v kmeni, která ukrývala vchod do jakési jeskyně.

Krémový nechával do těla vcházet ledové doteky. Jeho tělo leželo bezvládně na zemi, zatímco on cítil uvnitř sebe jakési reakce emocí, směsice a spousty dalšího. Držel si na tváři prakticky pohled prázdný jako jasná obloha. Člověk z ní mohl předvídat maximálně to, že teplota uniká rychleji výš do atmosféry a žádný z mraků nás nekryje. Jeho vodnaté oči se začaly opatrně přesouvat k bílému chlupáči, který stál opodál. Byl plný síly, v Jhinově očích, kterou on neměl a nemohl ji nyní najít. Srst mu obklopovaly ledové krystalky z kapek vody, které nestihl setřást ze sebe sama. „Musíme jít,“ tiše vyslal holubičku k Yarovi a pokusil se mu pomoc nadzvednout jeho tělo.
Byl stavbou nadprůměrná vlčice, která se nese jako laň. Jeho oči se pomalu přesouval po krajině s nebojácnými nášlapy Yara. „Díky,“ opatrně začal sklouzávat z jeho hřbetu na přední tlapy. Cítil jak se led dotkl polštářků a následně vyšvihl i zadníma nohama vpřed. Oči mu sjely na rány Yara. Byl poškrábaný od země a to kvůli němu. Ocas stáhl, srst na svém hřbetu letmo naježil a tlapky začal přesouvat vpřed. Chvíli byl ticho, ale ne na dlouho mu nedala mysl spát. „Jsi jiný jak ostatní vlci,“ špitnul k Yarovi se stažením uší k hlavě. Jazykem si začal přejíždět po suché tlamě a čumáku od mrazu. Teploty zde byly extrémní a tato dvojice se jim úspěšně vzdalovala.
Krémový se chvíli držel vzadu, když tu chytl melodii do čumáku a se šikmým pohledem na Yara jen pozvedl levý koutek. „Něco mam,“ oznámil a pokývl hlavou k horám, které se začaly vybarvovat ve tmě v tmavé siluety. Jhin nemířil tam, uhnul vlevo směrem k zelenému porostu nedaleko.

➵ Tajga

Krémový začal až nyní napínat hrudní svalstvo, které do jeho těla začalo dostávat, pomocí čumáku a svalů a všeho možného, kyslík. Oči se mu třpytily od slz, které se odrážely ve sněhu, který se třpytil jako kapky naděje. Krémový se podíval na Yara, jeho srst na krku a hlavě vlála s větrem, který odnášel i jeho třpytivé kapky smutku, které klouzaly z jeho očí. „Jih, jasně,“ hluboce se nadechl a letmo štkál.
Tlama se mu plnila prázdnými slovy, které brzy pouštěl za pochodu vzlykání a následně odvrátil pohled od Yara. Hroutil se. Vlk se sypal jako karty z domečku se srdcovými znaky. Jeho tělo se začínalo třást zimou a chladnými doteky svědomí, které jej rozfoukávaly do dále. Brzy se následně dal do chůze s tím, aby s Yarem ještě tuto noc narazili na nějaký ten úkryt.
Bylo pro něj náročné držet krok. Duše se mu třásla a vše pozitivní zmizelo. „Myslíš,“ začal chraplavým tónem k Yarovi, „že jsme fakt nemohli něco dělat?“ zeptal se poměrně zoufale k společníkovi. Brzy mu přední tlapa zavadila o kámen na noze a on spadl. Nohy držel pod svým tělem, hlavu nataženou vpřed plnou slz a bolesti. Šikmo uhnul, uši stáhnul a následně jen zalapal po dechu s pokusem najít vodu. To jediné, co nyní nějak chápal byla voda... Kam zmizela radost?

➵ Mrazivá jeskyně

Jhin stál s pohledem upřeným na zem. Sníh pod jeho tlapami začínal snad už tát jak tam stál a jen tupě zíral. Nedokázal si pomyslet nad ničím, co by zářilo v barvách jara. Jeho tmavě modré oči jak kdyby vyhasínaly a mizely pod víčky. Nohy neměl dostatečně stabilní, a tak se mu brzy začaly propadat. Tělo se svezlo a on se náhle zvedl s dotekem na krku od Yara.
Šikmo se na něj podíval, své uši stáhnul dozadu k hlavě a v očích nechal problýsknout nejistotu. „Snad, snad ano.“ dostal tiše ze své tlamy a následně se rozešel dál. Nechtěl se příliš dlouho držet u jednoho tématu, které pro oba bylo nyní čerstvé a bolestivé. Museli jít dál a vyhledat mnohem lepší úkryt jak nyní. „Máš nápad, kde by něco mohlo být?“ podíval se letmo na Yara a švihl lehce svým ocasem doufaje, že mu bílý vlk ukáže cestu někam pryč.

Cítil, jak se jeho žaludek smotával dohromady a zmenšoval. Jeho oči spadly k zemi, sledoval ťápoty, které vedly do jeskyně až ven. Nebylo mu vůbec do řeči, a tak se podíval modrýma očima směrem k Yarovi, který byl zde s ním. „Mmh,“ pokývl hlavou k němu a následně hlavu snesl k zemi společně s jeho ocasem. Srdce mu bilo, oči štípaly od slz, které kapaly na zem a on se za ně zcela upřímně nestyděl.
„Necítím se teď moc dobře,“ vydechl do mrazu, když mu mráz začal píchat do tváře společně s tmou, „mrzí mě to, Yaro... Tohle bylo čisté šílenství.“ vydechl chraptivým hlasem a šikmým pohledem se pokusil zamířit očima k němu. Nebylo to vůbec dobré. Jhinovi nohy se začaly podlamovat ve sněhu. Jeho oči se zaryly do sněhu div do něj neudělaly díru.
„Víš, kde by mohlo být nějaké vhodné místo?“ zeptal se, když už postával před jeskyní.

➵ Tundra