Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Duny >>>

Duny se začaly zmenšovat a Letovi se naskytl pohled na moře a na další ostrov. Tedy, předpokládal, že to v dálce, skutečně bude další ostrov, pokud to není jen část tohohle ostrova. Z dun sestoupil na pláž, kde rostlo pár podivných stromů. Palmy. Byly docela legrační. A palmy nebyly jediné, co tady bylo legrační. Na pláži bylo živo. V noci totiž vylézali z moře na pevninu krabi a snažili se nalézt cokoliv k jídlu. Leto kraby pozoroval, jak legračně chodí do boku, byl to docela fascinující pohled. Ti tvorové mu trochu připomínali pavouky, ale o dost větší a pomalejší. A nebyli chlupatí, jako pavouci. Zdáli se mu tak zajímaví, že si je musel jít prohlédnout zblízka. Krabi před ním utíkali. Ale nebyli tak rychlí, takže je dohnal a oni mu vyhrožovali klepety. Leto se zasmál a položil tlapu na jednoho z nich. Ten ho cvikl klepetem. "Au! Ty jsi ale odvážný mrňous, hihi," zasmál se Leto a zatřepal tlapou, aby kraba ze sebe sundal.
Když se dost pokochal podívanou na krabi, pláž i okolí, pokračoval dál svou cestou.

>>> Poušť

Temný les >>>

Vzpomínky na zimu / I / 10) Prozkoumej, jak zima ovlivňuje pouštní oblasti

Pohybovat se v temném lese za noci, bylo obtížné a pravdou bylo, že i Leto, občas o něco zakopl. Jenom, když ty klacky a kořeny byly pod takovým úhlem, že za nimi bylo světleji, tak je viděl. V opačném případě, pokud je nepředpokládal, nebo se jich nedotkl, zakopl o ně. Neznamenalo, to, že by pokaždé spadl, to zase ne, ale nebylo příjemné, když do vašich tlap, případně do těla, pořád něco píchalo a štípalo a lámalo se to o vás, takže, když se tma poněkud rozestoupila a on zjistil, že opouští les, byl vlastně dost rád. Jeho tlapy se bořily do sněhu, který ale po několika metrech řídl až z něj nezbylo nic než písek.
Poušť? Ano, vypadalo to jako poušť. Jako poušť poskládaná z písečných hor. Duny. Leto si nevzpomínal, že by byl na nějaké rozlehlé poušti. Asi se ji vyhýbali, nebo v oblastech, kudy procházeli, nebyla. Tak či tak, věděl sice kde se nachází, ale bylo to pro něj trochu nové. Už proto se zastavil, aby tlapami osahal zrnka písku. Zdá se, že zima poušť tolik neovlivní. Zajímavé. Sníh je jenom na kraji a jak se postupuje hlouběji do země písku, sníh se vytrácí, až z něj nezbyde nic. Zkoumal tuto skutečnost. Bylo tomu tak ve všech pouštních oblastech? Možná. Možná ne. Tady to tak bylo. Jak sám mohl spatřit na vlastní oči. Byla noc a tak mu nebylo takové horko. Vlastně si připadal, jako by se dostal do jarního času. Jenom s tím rozdílem, že to tady nevonělo jarem. Spíš to tady bylo cítit prachem a různými rozdrolenými horninami.
Po úvahách nad pouští a zimou, pokračoval dál a musel zdolávat, mnohdy i vysoké duny. No a jasně, taky se mu povedlo svést se po zadku. Pohybovat se na písku bylo trochu odlišné, než se pohybovat na ledě.

>>> Palmová pláž

Prokleté jezero >>>

Les, do kterého zapadl, nebyl o nic příjemnější na pohled, jako to podivné jezero. Leto zamrkal očima. Zdálo se, že pod příkrovem stromů je taková tma, že i ve dne je zde velmi temno. Nebýt čisté oblohy, nejspíš by nyní neviděl ani na krok. Možná právě z toho důvodu se mu nechtělo zacházet do lesa příliš hluboko, nebo v něm setrvávat příliš dlouhou dobu. Necítil strach, jen si nechtěl přelámat nohy, kvůli tomu, že zde byla taková tma. Byla noc, takže les byl ještě temnější, než ve dne. Na to by se i vsadil. Momentálně ale neměl s kým. Za to ale měl směr, kterým se chtěl dát a to jej vedlo dál. Nechával se vést instinktem, svým orientačním smyslem a také si čas od času, vypomohl vzduchem, kdy si nechal do nosu zavát pachy ze směru, kterým šel, aby mohl dorazit tam, kam chtěl.

>>> Duny

Nížina hojnosti >>>

Chvíli musel pátrat, přičemž narazil na několik stop. Různě se křížili a také byly různě staré. Jako by tady procházelo mnoho vlků a mnoho zvěře. Letovi to přišlo zvláštní, že v tomhle čase, jako by vlci běhali po ostrovech. Zrovna tak jako já, právě teď. Je to legrační. Takové chování asi ještě nezažil. Nezdálo se, že by šlo o stěhování se z letního do zimního loviště, neboť stopy mířily všemi možnými směry. Leto si zvolil jednu stopu, která byla od zvěře, neboť neměl v plánu hledat vlčí společnost, ale chtěl si nacpat břicho.
Po úspěšném stopování, uskutečnil lov zajíce, který se snažil najít čerstvou trávu, nebo alespoň suchou. Asi už vyhlížel příchod jara. Letovi se podařilo ulovit ho, možná si trošičku dopomohl magií, ale ne nijak moc, takže únava po jejím použití, nebyla tak velká.
Sežral zajíce a pokračoval dál k lesu. U lesa se zastavil na břehu nějakého jezera. Bylo divné, takové temné a i obloha nad ním, jako by potemněla. Působilo celkem odpudivě. Takže nakonec se u něj nezdržel příliš dlouho a zanořil se do lesa.

>>> Temný les

Mrazivá jeskyně (přes Tundru) >>>

Opustil jeskyni, ale rozhodně si zapamatoval, kde se ona mrazivě přenádherná jeskyně nachází, protože to bylo místo, kde by se chtěl v budoucnu ještě vrátit. Možná, že bych tam mohl chodit pravidelně. Je to nádherné místo. Myslím, že by se tam dalo dobře přemýšlet. A v horkých letních dnech by tam mohlo být docela příjemně. Uvažoval nad jeskyní. Přesně to by rád zkusil. Podívat se do ní v létě.
Prošel oblastí tundry a dorazil na jakousi nížinu. Zdálo se to být dobré místo, třeba pro lov. Bylo takové uzavřené, jakoby. Ze severu Tundra, z východu pohoří, ze západu moře a z jihu les a něco za tím lesem bylo. Leto to chtěl prozkoumat. Ale když už byl na téhle nížině, tak se rozhodl, že něco zkusí ulovit. Cítil, že měl už velký hlad a zatím se jim nepodařilo jej utišit dobrým soustem. Tu příležitost jednoduše prospali.

>>> Prokleté jezero

Tundra >>>

Ta jeskyňka nebyla zase až tak nápadná. Byla v takovém zasněženém kopci, takže byl překvapený, když se dostal do vchodu a zjistil, že se nejedná o výklenek ani o malou jeskyňku, nýbrž o něco mnohem většího. Už u vstupu jej ohromovaly ledové krápníky, které visely ze stropu. Následovalo jakési schodiště z ledu. Možná to byla jen zledovatělá skála, ale vrstva ledu byla silná, že se zdálo, jako by šlo výhradně o ledové schodiště. Jeskyně ho fascinovala natolik, že se pustil po schodech opatrně dolů. Byl zvyklý pohybovat se na zledovatělém povrchu a tak se dostal dolů, poměrně bezpečně.
Dole se mu naskytl pohled na prostor jeskyně, který byl pokrytý celý ledem. Jako by tu někdo chrstl vodu a ta zmrzla dříve, než stačila stéci ze stěn. Byla to pro Leta nádhera. Když blíže prozkoumával led kolem sebe, měl dojem, že vrstva ledu musí být silná. Silnější, než byl první dojem. Možná i několik metrů.
Chvíli chodil kolem a prohlížel si tu nádheru. Potom si také na chvíli lehl k jedné stěně a možná si i zdříml. Když si odpočinul, rozhodl se, že najde bratra a možná se ještě předtím trochu porozhlédne po okolí. Bylo lepší znát okolí, kde se pohyboval. Už byl na ostrově nějakou tu chvilku a ještě se nikam moc nedostal. Tohle byla dobrá příležitost. A taky opustil jeskyni a pokračoval dál.

>>> Nížina hojnosti (přes Tundru)

Ledové pláně >>>

Vychutnával si, labužnicky, každý svůj krok. Líbilo se mu, jak se bořil do sněhu a vítr, který se opíral do Letova těla, nebyl mu vůbec na obtíž. Naslouchal jeho líbezným tónům. Cestou narazil na několik stop. Zvláštní, co přimělo tolik vlků, že se vydali sem? Jako, chápu, že někomu se zima líbí, stejně jako mně, ale tohle? Moc se mu nechtělo věřit, že je zde tolik milovníků hvízdajícího větru a mrznoucích čumáků. Možná to je ta polární záře, byla to možnost, která vlky lákala do ledových plání? Nebo se chtěli rozhlédnout z těch dvou tesáků? I to, se mu honilo hlavou. Ovšem po žádné stopě se nepustil. Neměl zatím proč.
Místo toho se dostal do oblasti tundry, kterou viděl právě z těch dvou, tak si podobných, hor. Chvíli kráčel tundrou, nyní už nezvedal tlapy tak nahoru a šel už vlastně normálně. Všiml si nějaké jeskyňky a napadlo ho, že by si mohl třeba chvíli odpočinout. Prostě jenom tak.

>>> Mrazivá jeskyně

Rozbitý sever >>>

Z pobřeží rozbitých ker, nebo také z rozbitého pobřeží, se vydal zpátky do ledové pustiny. Vracel se, ale ne přímo tou stejnou cestou. V hlavě měl to, co viděl na vyhlídce na Dvojčatech.
Ocitl se znovu na té velké ledové pláni. Vítr mu opět čechral srst a on se spokojeně sunul vpřed. Vykračoval si jako nějaký štramák a hlavu držel pěkně vzpřímeně, jako by mu zima vůbec nevadila. A ona vlastně, skutečně, mu nevadila. Od chvíle, kdy pocítil novou moc a sílu, novou magii, zima mu téměř nebyla. Pocity chladu ustoupily ještě víc do pozadí a on si užíval zimy, jako ještě nikdy předtím.
Dokonce si vykračoval tak zvesela, že zvedal tlapy vysoko. Ocasem švihal ze strany na stranu a protože ho nemohl nikdo vidět. Tedy ne nikdo z blízka, maximálně tak z dálky, mohl popustit uzdu své fantazii a zahrát si bez studu, na cirkusového koně. Jistě, vůbec netušil, že nějaký cirkusový kůň existuje. Někde, daleko, mimo jeho realitu, kdyby však věděl, bylo by mu zřejmé, jak právě vypadá.

>>> Tundra

Dvojčata (přes Ledové pláně) >>>

• Vzpomínky na zimu / III / 2) Popiš, jak tebe, tvou smečku, rodinu a nebo přátele zima ovlivňuje - alespoň na tisíc slov.
• Vzpomínky na zimu / II / 4) Prokaž svou odvahu skokem na nebezpečné kry! (rozbitý sever)

(// 1023 slov)
Zima. To kouzelné slovo, které mu v uších zní, paradoxně, vždycky o něco vřeleji, než by se od takového slova dalo očekávat. Většina vlků, když uslyší slovo zima, nejspíš jim přeběhne, instinktivně, mráz po celém těle. Vybaví se jim, jaké to je v zimě. Jak jim mrznou polštářky na tlapách nebo jak se jim do kožichu zavrtává ledový vítr. Hvízdot meluzíny, který jim sviští ušima, načež jim pak ještě dlouho v uších nepříjemně píská. Hodiny a hodiny marného hledání nějaké kořisti, jež by mohli ulovit, aby zahnali hlad nebo nakrmili smečku. Někdo si představí bílý sníh a vzduch vonící po ledu. Válení se v něm a nebo krásný třpyt, když se o ledové krystalky láme sluneční svit či svit měsíce v úplňku. Zima, zkrátka, vyvolává u mnoha vlků různé pocity. Vesměs je mnoho z nich podobných nebo totožných a tím se stávají charakteristikou zimy.
Zima, období, které Leto, bez pochyby miluje mnohem víc, než horké parné dny období v opozici zimy. Proto je to také období, které v Letovi vyvolává spíše ty příjemné pocity a zážitky i když jsou, samozřejmě, pravdivé i ty nepříjemné vjemy. Tak jako nic není pouze hezké nebo pouze šeredné, tak ani zima nemůže být pouze krutá a zlá, ale ani krásná a přívětivá. Jistě i Leto vnímal silný mráz, kdy mu byla, skutečně zima a raději někam zalezl. Zejména holomrazy nejsou něco, co by obdivoval a ani ty mu nejsou příjemné. Sníh, který se lepí na chlupy a leze mezi polštářky, to také nepatří mezi to krásné, co jej na zimě fascinuje. Bere tyhle nepohodlné chvíle, jako součást zimy, stejně jako bláto patří k dešti. Když je však země pokryta bílou vrstvou sněhu a z oblohy se snášejí dolů další a další závoje vloček, to je něco jiného. Je to nádhera. Leto doslova miluje běh v chumelenici sestavené z obrovských vloček, které jsou téměř tak velké, jako motýli a stejně tak i šimrají.
Leta skutečně zima hodně ovlivnila. Aby také ne. Vždyť se narodil severským vlkům na severu a tak není divu, že zimu považuje za, docela normální období roku. Nepatří přímo do rodiny arktických vlků a dokonce není ani extrémně velký. To však nemění nic na tom, že zima, která vládla v krajinách, kde se narodil, jej a jeho rodinu ovlivnila velmi. Zima je, Letovy předky i přímou jeho rodinu, ovlivňovala v minulosti a ovlivňuje jej stále. I teď. Právě teď, kdy získal svoji novou magii, je zimou o to víc fascinován. Díky zimě, má hustý kožich, doplněný hřejivou podsadou i pevnou krycí srstí, která je v jeho případě možná o něco jemnější a měkčí, než právě srst arktických vlků.
Pamatuje si okamžik, kdy poprvé pocítil vliv zimy. Kdy ucítil studený vzduch, který, právě voněl po ledu. Byl tak čerstvý, tak svěží, jako nic, co do té doby pocítil. A když uviděl veliké vločky, které z oblohy padaly tak lehce, že se zdálo, že spolu tančí a že by stačilo, aby do nich foukl a ony by se vznesly do nebe zpět jako pampeliškové chmýří, neodolal a tehdy poprvé ulovil sníh do své vlčecí tlamičky. Vzpomínal na okamžik, kdy se jeho tlapky zabořily do závěje a také si vybavil to vzrušení, když rodiče zaveleli, že vyrazí na cestu. Letova rodina totiž žila na území, kde se museli přesouvat z letního loviště do zimního. I to, je všechny ovlivňovalo. Dělo se to právě díky zimě. Zima nutila zvěř, aby se přesouvala do míst, kde mohla lépe přežít a oni se museli přizpůsobit a museli se stěhovat za zvěří také. Jinak by neměli, prakticky, co lovit. Zima uměla být i drsná. Často dokázala být i krutá a nesmlouvavá. Kdo chtěl přežít a že Leto, rozhodně chtěl, musel být chytrý a všímavý. Zimě ale samo osobě nešlo o to někoho poškodit. Zima prostě panovala a ukazovala vlkům mnoho svých tváří. Každý si mohl vybrat. Každý mohl pocítit jakoukoliv z těch tváří a buď ji nechat zapadnout v zapomnění, mít z ní respekt nebo dokonce strach či cítit k ní nenávist, nebo si ji mohl uložit do paměti jako příjemnou vzpomínku a připomínat si ji, kdykoliv by chtěl. Každý vlk se ze zimy mohl radovat a stejně tak mohl být k zimě odtažitý.
Zima Leta ovlivnila i tehdy, když se s Yarem ztratili, jako sotva odrostlá vlčata při jedné sněhové bouři. Stalo se to právě při jednom z takových přesunů Letovy rodiny mezi lovišti. Procházeli oblastí, kde se sněhové bouře vyskytovaly poměrně často. Častěji, než jinde. Zřejmě to bylo způsobeno proudy větrů a tlakem v atmosféře. Tomu však Leto nerozuměl, ale sníh a vítr a bouře jej fascinovaly. Tehdy také pochopil, že ve sněhové bouři je lepší se někam ukrýt, protože jinak velmi rychle ztratíte přehled o tom, kam vlastně jdete. V tomhle se ukrývá jak krása, tak nebezpečí zimy. Ve sněhové bouři jsou smysly ochromeny a orientace je téměř nemožná. Nemáte tušení, kde je vlevo kde vpravo, kde nahoře a kde dole. Mráz, sníh a vítr vám útočí přímo na oči, nos i uši. Je velmi těžké udržet si směr. Pokud nevíte, podle čeho se orientovat a to opravdu nevíte, jestli je vaše viditelnost sotva na špičku nosu. Když zkrátka nevidíte hvězdy, nebo nějaký pevný nepohyblivý bod, nemáte se čeho držet. Zapomeňte, že se budete držet stopy. Ta, pokud ji vůbec uvidíte a nezmizí rychle pod navátým sněhem, je odvanuta a rozvířena pryč silným větrem a dalším a dalším sněhem nafoukaným či čerstvě nasněženým z nebes.
Leto se se zimou sžil natolik, že mu vlastně ani nevadí spát ve sněhu. Naučil se, jak si sníh připravit, aby se ochránil před větrem a deštěm či dalším přívalem sněhu. Je mu mnohem lépe, když se může pohybovat v chladnějších oblastech, když zrovna zima není. Rád se pohybuje v čerstvě napadaném sněhu. Miluje, když ten křupe, ale samozřejmě musíme toto vyloučit, pokud by chtěl lovit. Zkrátka, když není na lovu, má rád, když mu sníh křupe pod tlapkami. Rád se pohybuje i na ledě. Konec konců, proto také zkoušel ledové plochy u Kvílivce, na řece na louce i na zamrzlém jezeře v této ledové části ostrovů. Led ho teď láká dokonce mnohem víc, než dříve, takže i tady zima ovlivnila jeho současné chování.

Jak takhle přemýšlel a vzpomínal na rodinu, na to, jak miluje zimu, dorazil k pobřeží. Nad hlavou měl stále onu nádhernou polární záři. Přemýšlel, zda polární záři viděl někdy dřív a nejspíš ano, viděl ji i doma. Ovšem už si nepamatoval, zda byla takhle výrazná, jako byla právě tato. Možná vzpomínky na polární záři z dětství pouze jenom vybledly, jako tváře sourozenců a rodičů.
Zastříhal ušima a do nosu nasál pach ledu a slané mořské vody. Zastavil se, aby mohl chvíli jenom v klidu pozorovat, jak se kry pohupovaly na hladině. Naslouchal, jak do sebe narážely. Jak led praskal a skřípal, když o sebe drhly. Ušima neustále kmital ze strany na stranu a jen občas je nechával nehybně v pozici, odkud k němu doléhaly zvuky moře a ledu.
Nakonec se odhodlal a dal se do pohybu. Všechno si předem naplánoval. Rozběhl se a když byl u břehu, odrazil se a už svištěl vzduchem, aby dopadl na nejbližší kru, která se houpala na hladině moře. Cítil skvělý pocit, který zaplavoval jeho mysl i tělo, když letěl ve skoku a po té dopadl na houpající se led. Vnímal, jak se kra pod ním pohybuje. Svým dopadem na kru ji ještě víc rozpohyboval. Musel balancovat, aby se nezřítil do ledové vody. A jak se snažil nespadnout, vítr kolem jeho těla se na chvíli prohnal, tak že Letovi dopomohl se narovnat. Nyní stál na kře a jen se soustředil na to, jak se pod ním pohupuje.
Jak dlouho tam tak stál, netušil, ale když už se mu to zdálo, jako dlouhá chvíle, rozhodl se vrátit na pevninu. Znamenalo to, absolvovat další skok. Tentokráte ale z pohyblivého podloží. Nu co, jestli chtěl na pevninu, musel to udělat. A nebo nemusel? Usmál se do koutku tlamy a potom se rozběhl, tedy moc místa na pořádný rozběh tu nebyl, ale co už, skočil.
Dopad na pevninu nebyl tak elegantní, jako ten skok před tím, nic méně, na pevninu se dostal. A tak mohl jít dál.

>>> Ledové pláně

Ledovcové jezero (přes Ledové pláně) >>>

• Vzpomínky na zimu / I / 5) Napište báseň na téma zima - alespoň dvě sloky
• Vzpomínky na zimu / II / 7) Vyšplhej na rozhlednu na Dvojčatech a popiš výhled formou líčení na 500 slov
• Vzpomínky na zimu / I / 6) Postav sněhovou sochu, sněhuláka, nebo něco jiného - samozřejmě ze sněhu

"Mé tlapky se boří sněhem vesele,
dlouho nejedl jsem a tak nejsem při těle.
Můj čumák se větru staví vstříc,
nebojím se sněhu, ledu, nastavím svou líc.

Co to vidí v dáli oči bledé mé,
to hory zubaté, jak tesáky to tvé.
Miluji tuhle bílou sněhu pláň,
jen abych tu nezmrzl mě chraň.

Zima, to láska bude v srdci mém,
je jako duše, co mám v těle svém.
Tak následuj mne sestro, bratře,
sníh v duších našich se nezapře."

Ani nevěděl, proč, ale tato slova z něj vyšla, jak tančil na ledovém jezeře a po té se vydal, právě k oněm dvěma zmíněným zubům, které uviděl v dáli. Mohl by z nich být docela dobrý výhled. Usmyslil si, že to zjistí. A proč taky ne. Líbilo se mu zde a tak toho hodlal využít. Nad hlavou mu tančila polární záře, v hlavě mu pěly písně o zimě a nohy měly chuť ho nést k osamělým dvěma horám. Jsou jako já a Yaro. Tohle ho napadlo hned, jak je uviděl.
Přes sněhem poseté pláni a za doprovodu neustávajícího větru se tak béžovobílý vlk dostal až k úpatí dvou, sobě tak podobných, hor, že i on sám si je v hlavě pojmenoval, jako dvojčata. No, aby ne. Vždyť tak vypadaly, jak z dálky, tak i z blízka.

(// úsek 557 slov)
Prozkoumal je obě svým pohledem a z toho průzkumu usoudil, že na jednu, zcela určitě, vede cesta. Neváhal a i on se po pěšině pustil, aby se tak vyškrábal na vrchol hory. Chtěl se z ní porozhlédnout po okolí. Tak nějak věřil, že bude z vrcholu hory dobře vidět i když je byla noc. Počasí zde totiž bylo, nad předpoklady, výborné. Na to, že byla zima, bylo zde krásně. Asi nějaký paradox a nebo se to tak jenom zdálo, protože byla všude jinde na území zima. Tak či tak, Leto nepromarnil tuto příležitost a když konečně stanul na místě, který musel být vyhlídkou, neboť zde cítil přítomné pachy několika vlků, naskytl se mu, skutečně nádherný výhled na kraj.
Od východního pobřeží, s jakýmsi ostrovem, přes rozlehlý kontinentální jih ostrova, až po západní rozbité pobřeží se táhla veliká ledově bílá pláň, která v tuto noční dobu, působila tak, jako by měla temně indigovou zář. Možná této fatamorgáně dopomáhala samotná polární záře, kdo ví. Dodávala krajině zvláštní odstín. Letovi však nyní, v tomto okamžiku, připadala tak tajemná a krásná, jako by se snoubila samotná zima s nocí. Olízl si nos a blaženě se nadechl a pomaloučku vypustil svůj dech do vzduchu, kde proměnil na páru, líně se roztahující do všech směrů. Na krátko mu pára zahalila výhled, ale jakmile se rozplynula, opět mohl pozorovat tu nádhernou scenérii.
Na východě, jak už zmínil, se vyskytoval malý ostrov. Alespoň takhle se mu z vyhlídky, kterou na tomhle místě měl, jevil. Malý ostrůvek, možná by se na něj mohl někdy podívat. Tedy pokud se dá na ostrůvek nějak dostat. Možná je to místo, které je blízko, na dohled, ale cesta na něj nemusí vůbec vést.
Když přesunul svůj pohled trochu jižněji, mohl vidět les, který nyní v noci působil tmavě. Ale už se k němu někdy díval za denního světla a tak věděl, že ten les je tvořen stromy s tmavomodrým až fialovým listím. Nevěděl, jak se les jmenuje, ale dal si za cíl ho někdy také prozkoumat. Potom se pohledem přenesl na les, odkud přišel. To byl ten les, kde narazil na obchodníka. Ale byl to zvláštní vlk, to se mu musí nechat. Divím se, co z toho on má, že nabízí taková kouzla a bere si za ně jenom hezké kamení. Tam někde byl tím směrem i Yaro.
Dále tu bylo pohoří. Odtud z vyhlídky vypadalo, jako by nemělo konce. Muselo být pěkně dlouhé. To je místo, kde Yaro žije. To je jeho domov. Ihned poznal pás hor.
Následovala oblast, kde se vyskytoval sníh a led, jako na pláních kolem dvojčat, ale byly tam i kopce a skály zasněžené. Musela to být oblast tundry. Ovšem, co Leta docela lákalo, aby se tam vydal na průzkum, bylo západní pobřeží. Kam mohl dohlédnout, se táhly velké kusy popraskaných ker. A už teď věděl, kam vyrazí dál. Musel to vidět. Musel na vlastní oči zjistit, jak to tam vypadá.
Na severu bylo vidět pouze moře. Moře a možná i oceán. Kdo ví? Leto se snažil dohlédnout co nejdál, ale nic neviděl. Na severu bylo pusto prázdno. Ještě jednou si všechno prohlédl a viděl i další drobné detaily. Ale aby viděl ještě dál, to by musel být den. Jenomže nyní byla noc. Sice přenádherná, protože se nad jeho hlavou proháněla polární záře, ale pořád to byla noc a viditelnost, ač perfektní, nebyla tak rozsáhlá.

Než se však vydal na západ a definitivně tak opustil dvojici hor, rozhodl se, náhlým nápadem, že zde zanechá něco konkrétního. A kdo ví, třeba to tady zůstane pěkně dlouho. Nebo taky ne a vítr, sníh a možná i slunce to brzy zničí. To mu však nevadilo a neodradilo ho to od svého záměru a kreativní nálady. Na tváři mu hrál úsměv, což normálně, kdyby tady s ním někdo byl a nebyl by to jeho bratr, by nejspíš bylo zahlédnout, téměř nemožné. Vrhl se na sníh kolem sebe a začal ho tlapami hrnout na jednu hromadu.
Hrabal, hrabal, usilovně a tak moc se snažil, aby se mu sníh házel na jedno místo a ne, že by se rozletoval po okolí. Když měl kopeček, tak akorát, začal ho, opět svými tlapami, uplácávat. Jako by tím ten sníh chtěl stlačit k sobě, což vlastně chtěl. Když byl, tak nějak spokojený, začal hrnout vedle jedné hory sněhu druhou. Ano, snažil se vymodelovat dvě hory. Jestli se mu podařilo věrohodně ztvárnit Dvojčata, to netušil. Ale nebyl ještě hotov. Pokusil se použít magii, aby ty kopce, pomocí ní, trochu lépe opracoval do tvaru tesáků a teprve když byl spokojen, Odešel z této vyhlídky pryč.

>>> Rozbitý sever (přes Ledové pláně)

Tajga (přes Ledové pláně) >>>

• Vzpomínky na zimu / II / 6) Vyber si jedno ze severních území a během herního večera/noci sledujte polární záři
• Vzpomínky na zimu / II / 3) Vyprav se k nějakému z vodních toků a porovnej, jestli je jeho led stejně pevný jako ten na ledovcovém jezeře (nutno odehrát na dvou oblastech) 2/2

Než zcela stromy zmizely z okolí, ucítil Leto, že jeho bráška je pořád někde tam, kde byl. Leto však šel dál vstříc bílé prázdnotě. Pořád ho to táhlo k severu. Jako by zde měl najít něco tak úžasného, že sem prostě musel jít i sám bez brášky. Yaro určitě chvíli počká a nebo mě doběhne. Už není malý, nemusím mu pořád stát za zadkem. A navíc, co když ho to už také unavuje. Možná se tady postavil na tlapy. No, ano, určitě ano. Zvládl toho tolik, co jsme byli odloučeni. On si prostě jen potřeboval věřit. S těmito myšlenkami procházel přes bílou pláň a cítil, jak vítr bičuje jeho tělo. Ale něco bylo jiné.
Nebe nad jeho hlavou, ačkoliv bylo temné, protože se večer změnil v noc, se pročistilo od mraků. Do tváří ho opět zasáhl vítr. V této oblasti zřejmě fouká pořád. A nemýlil se. Tahle pláň byla, zkrátka, taková holo planina, kde se vítr proháněl sem a tam. Leto však zimu necítila tak, jako dřív. Zřejmě to bylo díky té magii, kterou od obchodníka získal. Nebyla mu zimaa vlastně ho vítr spíš příjemně šimral a profukoval mu kožich, ze kterého mohl odvát uvolněné chlupy.
Stál a koukal na oblohu, kde se zjevila polární záře v celé své kráse. Fascinovaně sledoval, jak se tyrkysová záře přelévá po nebi. Místy byla promíchána s purpurovou a ty dvě barvy se kolem sebe točily, jako by tančily. Byl přesvědčený, že to způsoboval vítr. Musel se tomu pousmát. Leto měl touhu zkusit vítr, aby si i on mohl s polární září pohrát, ale hádal, že na to nemá dost sil. Odlomení rampouchu ho trochu vyčerpalo a tak pohnout se září nezkusil.
Místo toho vykročil dál kupředu a čas od času se zadíval na oblohu, dokud nedorazil k jezeru.
Bylo pokryté ledem. Leto si ledovou plochu prohlédl a nemusel se ani přemlouvat, aby na led vstoupil. Věřil, že tenhle led se pod ním nemůže prolomit. Byl silný. Sice si Leto nebyl jistý, jestli dokáže rozpoznat sílu ledu, nebo spíše jestli je skutečně tady led pevnější než led jinde, věřil však, že tady led musí být pevnější. Rozhodně, když na něj položil tlapu, neklouzal tak, jako led na louce. Mohlo to být tím, že byla noc a tak led zchladl a už se o něj neopíralo slunce, ale pořád si tak nějak říkal, že když je v této oblasti chladněji, tak ten led musí být pevnější. Zajímalo by mě, jestli se rozpouští v létě, pomyslil si. Ale řekl bych, že ne. Konec konců, mohl by si to ověřit, pokud se se vypraví v létě.

>>> Dvojčata (přes Ledové pláně)

Vzpomínky na zimu / I / 1) Zahraj, jak se tvému vlku zachytil jazyk o ledový rampouch. Jak ho asi dostaneš dolů?

Když dohovořil s tím podivným vlkem, poděkoval mu a s nově získanými zkušenostmi se opět začala Leto rozhlížet po bráškovi. Kde se jenom zasekl? Už by tady přeci měl být? Pomyslel si. Tu jeho pozornost upoutal rampouch, který visel na nedalekém stromě. Zadíval se na něj, naklonil hlavu lehce na stranu a po té se k rampouchu vydal. Prohlížel si jeho strukturu a tvar, jako nikdy dřív ještě rampouch neviděl, což byla hloupost, protože rampouchů viděl už dost. Přesto ho tenhle něčím přitahoval. Inu, možná to bylo i lomem světla. Kdo ví?
Přiblížil k němu hlavu a očichal ho. Cítil z něj chlad, což bylo logické. Nakonec Leto vyplázl jazyk a rampouch olízl. Ale co to? Jeho teplý jazyk na ledovém povrchu rampouchu prostě zadrhl a už jej nemohl schovat do tlamy. Leto zafuněl a přimhouřil oči. "No, bežva," zahuhlal si pro sebe. Jestlise teď ten obchodník dívá, tak musí mít super zábavu. Možná se už smíchy válí po zemi. Možná si i ten podivný vozíček rozkopal, jak se válí v záchvatu smíchu. Pomyslel si a chtěl se podívat, ale byl k tomu rampouchu přimrzlý. Obchodník však byl už dávno pryč, takže tu takhle byl sám. A sám si taky musel pomoci.
Začal se tedy soustředit na vzduch a cítil, jak kolem něj fouká. V tom se mu podařilo zformovat vzduch v jakými vzdušný bič, kterým udeřil do rampouchu a ten v onom místě praskl, zlomil se a zůstal Letovi viset na jazyku. "Au!" Jak rampouch spadl, škublo to s jeho jazykem. Ale už ho mohl vytáhnou a rampouch tak uchopit do tlamy. Ovšem překousat ho nemohl, protože na něm byl jeho jazyk.
Asi bude muset počkat, než se led rozpustí a tak se někam vydal. Jak kráčel kupředu, les se měnil a stromů ubývalo.

>>> Ledovcové jezero (přes Ledové pláně)

~ a) Převod z účtu jednoho hráče ~

Stav účtu Leta: 113 KŠM, 5 RUBÍNŮ a 4 mince
Stav účtu Noira: 454 KŠM, 9 RUBÍNŮ a 14 mince

Prosím převést z Noira na Leta:
↔ 380 KŠM
↔ 9 Rubínů (hodnota 90 kšm)
+ poplatek za převod mezi charaktery jednoho hráče = (380+90=470 →5%=) 24 KŠM

po převodu:
Stav účtu Leta: 493 KŠM, 14 RUBÍNŮ a 4 mince
Stav účtu Noira: 50 KŠM, 0 RUBÍNŮ a 14 mince

Převedeno.

Kvetoucí louka >>>

Inu, vítr začal trochu bláznit. Leto se zastavil, aby zjistil, co se děje? Někde poblíž musela být sněhová bouře. Ale to bylo vše. Nějak se zamyslel a potom vyrazil dál podél řeky. "Co kdybychom se podívali, jestli je led pevní i někde jinde stejně, jako tady?" Napadlo ho najednou. A šel dál, zatímco mu kolem uší hvízdal vítr a česal mu kožich. Led ho z nějakého důvodu začal fascinovat tak intenzivně, že jej nemohl dostat z hlavy ven. Bylo to snad tím, že byla zima? Možná. Leto přemýšlel nad sněhem, zimou a ledem, že když vkročil mezi mezi první jehličnaté stromy, skoro ani nepostřehl, že se jeho milovaný bráška pozdržel někde vzadu. Yaro už ale nebyl malý, aby ho musel brácha neustále hlídat. Dokonce měl svou smečku. Tedy podařilo se mu se do jedné dostat a to bylo vážně něco, na co byl Leto hrdý. Co se bráškovi nedařilo, když jsme byli menší, podařilo se mu teď. Z úvah ho vytrhl právě onen fakt, že se krajina změnila. Možná k tomu dopomohla i ta menší bouře, která se prohnala, aniž by ji on pořádně vnímal.
Zastavil se a ohlédl za sebe, ale po bílo-béžovém kožíšku jeho brášky nebylo ani památky. Nemohl však být daleko! "Yaro?!" Zvolal hlasitěji. Možná se mu bráška schoval za strom. To by, konec konců, mu bylo podobné. Yaro rád dělal lepší náladu, obvykle ledově chladnému Letovi.
Namísto Yaru, mu však odpověděl někdo jiný, kdo byl blízko. Leto vyhledal onen hlas a uviděl neobvyklého vlka s jakýmsi vozíčkem. Vydal se k němu. Pozdravil a nemohl se ubránit, aby si okatě neprohlížel, co, že to ten vlk s sebou táhne. Nebo, že by to tady našel?
Tak či tak, dal se s ním do řeči a výsledkem bylo:


~ Směnárna ~

Stav účtu Leta: 113 KŠM, 5 RUBÍNŮ a 4 mince
Stav účtu Noira: 454 KŠM, 9 RUBÍNŮ a 14 mince

Prosím převést z Noira na Leta:
↔ 380 KŠM
↔ 9 Rubínů (hodnota 90 kšm)
+ poplatek za převod mezi charaktery jednoho hráče = (380+90=470 →5%=) 24 KŠM

po převodu:
Stav účtu Leta: 493 KŠM, 14 RUBÍNŮ a 4 mince
Stav účtu Noira: 50 KŠM, 0 RUBÍNŮ a 14 mince

NÁKUP:

+ Led - 180 KŠM

Do magie vzduchu
3. level - 60 KŠM
4. level - 70 KŠM

Do magie ledu
2. level - 50 KŠM
3. level - 60 KŠM
4. level - 70 KŠM

+ Změna barvy očí podle Magie Ledu = nejsvětlejší možná modrá = skoro bílá, prosím, bez příměsi tyrkysové, děkuji moc ♥
Barva magie - 10 rubínů

======================
180 + 310 = 490 KŠM
493 - 490 = 3 KŠM
14 - 10 = 4 Rub

Zaplatím: 490 KŠM a 10 Rubínů

Zůstatek na účtu Leta po nákupu bude: 3 KŠM a 4 rubíny a 4 mince

Schváleno.

Kvílivec >>>

Vzpomínky na zimu / II / 3) Vyprav se k nějakému z vodních toků a porovnej, jestli je jeho led stejně pevný jako ten na ledovcovém jezeře (nutno odehrát na dvou oblastech) 1/2

Když zaslechl Yara, jak mu sděluje, že krvácí, jen se koukl na sebe, až skončil na svých kotnících, které pomalu začaly pálit. O nic vážného však ale nešlo a tak jen střihl ušima se slovy: "Jo, tohle? To nic." a už pak pelášil sněhem kupředu. Občas se ohlížel za sebe, jestli Yaro běží s ním, protože kdyby ne, tak by nemělo dál smysl běžet, že? To by hned zastavil, ale dokud ho měl za sebou, tak běžel.
Běžel by ještě nějakou chvíli, kdyby však se před nimi neobjevila řeka. Jeden by řekl, líně se ploužící loukou. Ale ona doslova byla zamrzlá. Tedy pod ledem se možná i dál líně ploužila loukou, ale na povrchu měla vrstvu ledu.
Leto se zastavil a ohlédl se na bratra: "Vyzkoušíme, jak je tenhle pevný a jestli klouže stejně, jako ten u jezera, hihi." Nevěděl proč, ale strašně ho to zajímalo a tak s soustředil na led. Tentokráte na něj ale nevběhl, nýbrž zkušeně si ho osahal tlapou a vyzkoušel na něj přenést váhu svého těla. Když se zdálo, že je pevný dost, přesunul se na ledovou plochu celým tělem. "Je to pevné, Yaro, nemusíš se bát." Zazubil se na bráchu a zkusil na ploše zabruslit. Stejně, pokud se chtěli dostat na druhou stranu, nic jiného, než přejít přes led jim nezbývalo. Leda by to obešli, ale proč? Byla krásná zima. Takovou měl Leto rád.

>>> Tajga