Příspěvky uživatele

Na nohách se dokázal udržet, což bylo dobré znamení. Nezhroutil se ihned k zemi. Sláva. Patrně tedy neměl ani nic polámané. Nějak se mu podařilo přežít cestování řekou a mořem. Pokud se sem dostal skutečně takto. Jestli ho sem něco přeneslo kouzlem, tak si tuto skutečnost neuvědomoval. Byla by patrně pravděpodobnější, neboť, buďme upřímní, dokázal by takovou dálku přežít, kdyby cestoval právě tím způsobem, který považoval za ten, co se doopravdy stal? Přežil by cestu řekou a mořem v bezvědomí? Neutonul by spíš?
Leto nastražil uši a konečně se pořádně podíval na bratra. Zdálo se mu to, nebo byl Yaro tak nějak, dospělejší? "Jak dlouho..." Jak dlouho to bylo, kdy se rozdělili? Možná jen pár týdnů. Jemu to ale připadalo, jako roky. "Vypadáš, dospěleji," pronesl k Yarovi a byl na něj hrdý. Dokázal přežít i bez něj. Ne, že by si snad myslel, že to není možné, prostě si to jen nikdy nepředstavoval, protože zkrátka nemusel. "Hodně magické místo? Jak dlouho tady jsi?" Položil tu otázku jakoby znovu. Ale poprvé se ptal, jak dlouho to je, co Yaro spadl do řeky a teď, jak dlouho je Yaro tady na těch ostrovech, které zmínil. Doba strávená tady totiž mohla být odlišná od doby, kdy se od sebe odloučili. Leto byl vděčný, že Yaro žije. Celé ty týdny odmítal, byť jen pomyšlení na to, že by mohl být jeho bráška mrtvý.
"Možná ano. Jsem rád, že jsem tě našel." Nebo, že našel Yaro jeho. Ať tak či tak, našli se.
"Omlouváš? Za co?" Pohlédl mu hluboce do očí. "To já tě poslal pryč a nebyl jsem včas na místě, kde jsi spadl do řeky," vyčítal si to. Myslel si, že kdyby dorazil k té bláznivé řece dřív, ještě by bratra mohl zachránit.

Cítil po těch dlouhých týdnech opět bratrovy doteky. Tak jemné a bezpečné. Byly to doteky blízkosti, rodiny, bezpečí a také naděje, že není Leto ztracený. Takové doteky, které nepocítil od chvíle, kdy bratra odehnal pryč, aby ho ochránil před jistou smrtí. Sám by ji neunikl, kdyby mu nakonec nepomohli oni.
Dostalo se mu odpovědi a Leto povytáhl koutky úst do něčeho, co mohlo připomínat úsměv. Chabý projev štěstí, které nyní cítil uvnitř. Nikdy neuměl své city bujaře dávat na obdiv druhým, ale pro blízké, kterým byl po dlouhé měsíce pouze jeho mladší bráška, byl ochotný ukázat cokoliv, co si myslel, že by ocenili. "To mě dělá šťastným, bráško," zareagoval tak na Yarova slova a také, aby podtrhl ten prapodivný výraz ve své tváři, aby jej ubezpečil, že se jedná skutečně o úsměv.
Něžně se o bratra otřel svou hlavou, kterou již dokázal ovládat s jistotou. S tou samou jistotou však nevěděl, jestli zvládne ovládat i zbytek těla. Byl to přeci jenom ošklivý pád. "Taky jsi mi chyběl." Dále následovalo překvapení. "Moře? Ale jak to?" Zamračil se. "Ostrovy..." vážně? Opravdu se nacházel na ostrovech obklopený mořem? Tak to ho ta řeka musela unést fakt daleko. "Pořád jsem tě hledal u tý řeky," přiblížil mu svou situaci. "Pak jsem do ní spadl a asi mě odnesla... na... moře." Nemohl tomu uvěřit. Jak dlouho dokázal přežít v dravé vodě? A byl skutečně živý? Nezdálo se mu to jen?
"Jo, asi jsem," pokusil se postavit. Nejdříve se musel protáhnout, zaktivovat ztuhlé svaly. Rozechvěl se, jako ratlík, když se probudí, což vlastně tak nějak fungovalo u každého. Nakonec vyvinul potřebnou sílu, aby přiměl své tělo dostat se na tlapy.

Nemohl uvěřit svým očím. Proto s nimi ještě trochu zamžoural, aby si přivykly na denní světlo. Bylo tak ostré. Kdoví, jak dlouho denní světlo Letovy oči neviděly. Neměl ponětí o čase který uběhl od okamžiku, kdy spadl do vody i s tím kmenem stromu, po kterém se snažil přelézt na druhý břeh až do téhle chvíle.
Vlk, který mu dělal stín náhle uskočil, jako by se leta snad bál. To jej donutilo začít přemýšlet. Jako by se jeho mozek teprve probouzel. Odkašlal si, pořád ležíc na zemi jako kus nehybného úlovku, který však nyní hodlal promluvit. "Jméno svého... brášky, bych nezapomněl..."
Pozoroval jej a při tom se pokusil zvednout alespoň hlavu. Když se k němu opět světlounký vlk připlížil, Leto se tiše uchechtl, "Určitě jsem Leto, jen doufám, že jsem stále tvůj bratr, Yaro." Čím déle byl vlk v blízkosti, tím víc si byl jistý, že to je on, jeho bráška Yaro. Jeho vůni by nezapomněl. Stejně jako si pamatoval vůně rodiny. Možná se mu trochu rozplývaly obrázky vzhledů, ale pachy by nezapomněl, protože na to měl velmi dobrý nástroj.
"Jak jsem se sem dostal? Nevím. A kde to vlastně jsem?" Tohle místo nepoznával. Rozhodně nebylo na severu. Dokonce nebyl ani u řeky. Tohle vypadalo spíš jako jezero, moře...

Ani ho nehlo, aby se zvedl. Ne v ten okamžik, kdy se mu to ostré ranní světlo zařízlo do očí. Oční víčka stáhl k sobě, až se mu vytvořila chlupatá vráska na čele. Jeho vzhledu to mohlo dodat rozkošný půvab, ovšem jeho nitru to slunce připadalo náhle tak nepříjemné, že by k němu i vyslal pár kleteb, kdyby na to měl sílu.
Cítil se slabý. Tak moc slabý, až by se mohl pokus všechno vzdát. A proč by neměl - vzdát to? Jaká byla šance, že nový den mu přinese klid? Vždyť tady mohl dál ležet a upíjet se ve vzpomínkách. To by jistě mohl.
Jeho myšlenky však byly přerušeny hlasem. Na chvíli zatajil dech. Jeho tělo ztuhlo. Mohla to být pravda? Mohl tenhle okamžik nastartovat jeho typickou houževnatost? Ten hlas! tak známý, tak moc povědomý. Hlas který mu chyběl. Hlas, který mu dodával optimismus, který ztratil ve chvíli, kdy si uvědomil, že Yaro spadl do řeky, z níž možná nebylo návratu.
Zahalil ho stín a tak si dovolil oči znovu otevřít a zamžourat na vlka tyčícího se nad ním.
"Yaro...?" vydechl tu otázku tak nevěřícím tónem hlasu, že si musel jeho bratr připadat, že snad Leto blouzní.

odněkud >>>

Ležel na pláži a cítil jak do jeho těla narážejí jemné vlnky studené vody. Byl to kontrast, protože vzduch, který se mu proháněl srstí mezi chlupy, byl teplý, oproti studené vodě. Mnohem více hřál, než na co byl zvyklý. Buď jej řeka zanesla mnohem dál, než by vůbec hádal, že je možné nebo byl někde úplně jinde. Možná tu ale ležel několik dní v bezvědomí a mezi tím nastoupilo jaro na trůn. Oči měl zavřené a snažil se probudit. Také si v hlavě přehrával několik posledních okamžiků, které si pamatoval, než se nalokal vody tolik, že byl řádně vymytý i ve svých útrobách.
Pocit, jak se pod jeho tlapami začala zem pohybovat, si pamatoval a uvědomoval jasně. Ztráta pevné půdy nebylo něco, co by Letovi bylo příjemné. Cítil, jak se kmen mohutného stromu zhoupl. Vnímal, jak se snažil udržet balanc v předem prohraném boji o udržení rovnováhy. Jak můžete zůstat stát, když podloží na němž jste doposud stáli se řítí do propasti? Ledová dravá voda vás pohltí. Ten chlad, který postupně proniká i přes hustou podsadu. Proud, který vás táhne kamsi pryč.
Konečně oči otevřel, aby je zase vzápětí zavřel, neboť mu do nich proniklo ostré světlo ranního slunce.