Příspěvky uživatele

< návrat zpět

na Deie

Tahle vlčice rozhodně byla pro mě oříškem. I když měla mít ohnivou povahu, dokázala zůstat chladná i při mém provokování, že se odsud nedostane. Upřímně mě zajímalo, proč se odsud chce dostat tak moc. Naklopím hlavu na stranu a přimhouřím oči. Sleduji její divoký výraz a zastříhám ušima. Ta vlčice mi byla neuvěřitelně sympatická. Jak by se asi tvářila na to, jaký jsem doopravdy byl? Kdyby zjistila, kolik vlků se kvůli mně porvalo na smrt? Jak by se asi tvářila, že kam se vetřu do smečky, tak ta smečka nakonec skončí roztrhaná na kusy vlastními členy a já odejdu s vítězným úšklebkem? Možná by se jí to do jisté míry i líbilo. Možná by tohle všechno bylo na ní až moc, ale kdybych trochu ubral na své prohnanosti, krvelačnosti a divokosti, tak bych ji měl jako společnici pro každou rošťárnu. Lehce zhoupnu ocasem a musím se na její slova ušklíbnout.
"Nevím nevím... zatím se mi odsud moc nechce... Ještě jsem tu nezpůsobil dostatečný chaos, abych odsud chtěl zmizet." zazubím se a v očích mi nebezpečně, možná až trochu zle blýskne. "Proč odsud vlastně chceš až tak moc zmizet? Koho jsi nechala na tom místě, odkud tě přinesla magie sem?" naklopím opět hlavu na stranu a pozoruji jí.
Při její další otázce se zamyslím. Pak jí začnu vlastně jen vyprávět o tom, že by tu měly být smečky, že většina vlků se sem dostala stejně jako my a že někteří se tu narodili už jako vlčata. Řekl jsem jí znovu i to, že jsou tu dva velké ostrovy a že je tu poměrně silná a všudypřítomná magie. Víc jsem netušil.
Když se náhle rozejde a pak se na mě otočí, jak kdybych ji zdržoval, nasadím divoký výraz a vydám se bezeslova za ní.

→ Krápníková jeskyně

Byl jsem drzý, lstivý a proradný, což jsem tak nějak dokázal i mou drzou otázkou, zda-li ještě snahu o útěk nevzdala. Všimnul jsem si jejího úšklebku a uchechtnutí. Rozhodně se mi líbilo, jak se nenechá vykolejit. Byla velmi zajímavá a být v její přítomnosti mě vyloženě bavilo.
Po její odpovědi se opět proradně ušklíbnu a drze a provokativně se na ní podívám. Ano, podle chování, i když se snažila být klidná, bylo poznat, že rozhodně není křehká slečinka, spíše naopak. Byla bojovnicí. Dlouho jsem nepotkal vlčici, která by byla takhle divoká. Jako oheň, což ostatně nejspíše byl její element soudě dle jejích očí. Divoká a nezkrotná jako oheň. Jaké by bylo mít takovou vlčici? Při té myšlence se zašklebím ještě víc a naklopím lehce hlavu na stranu. Já se také nikdy nevzdával, ale rozhodně jsem do ničeho neskákal po hlavě. Spíše naopak. Sbíral jsem data a ta jsem pak využíval proti všem okolo. Proč bych se měl snažit a vynakládat sílu do něčeho já, když to může udělat někdo jiný, koho k tomu vyprovokuji? Není to pak více zábavné? A ještě téměř bez práce?
Při jejím dodatku narovnám zpět hlavu, ale úšklebek mi nezmizí. "No, nezbývá mi, než ti v tomto ohledu popřát štěstí." prohlásím hlasem, který ji má vyvést z její jistoty. Můj pohled však naznačuje, že spíš, než bych ji chtěl vzít naději, čekám na její reakci na ten tón a ta slova, která jím byla pronesená. Stále jsem jí zkoušel. Měl jsem potřebu zjistit, jak dlouho vydrží, kolik toho snese a jak se zachová. Povede se mi v ní probudit její oheň?

Ráno se překlenulo v den. Mé dvoubarevné oči sledovaly krajinu. Bylo příjemné postávat konečně v teple a pozorovat, jak se z hor odpařuje voda. Evidentně se to líbilo i Bryce, protože se jí zas tolik vstávat nechtělo. Užívala si tepla stejně jako já. Jen se ušklíbnu a přivřu oči. Tak moc jsem chtěl být zmrd, ale... tahle vlčice se mi zamlouvala a navíc jsem stále neměl zpátky svou sílu. Tohle místo mě tím hrozně štvalo. Doufal jsem, že po pár vyspáních mi znovu nabyde má síla, ale.. takhle? Začínal jsem opět jak malé vlče, skoro od nuly. Nelíbilo se mi to a bylo mi to hrubě proti srsti, ale co jsem s tím mohl dělat?
Bryce pak promluví a já po ní blýsknu svým záhadným nebezpečným pohledem. "Já se tady sice docela procházel, ale proč ne... tebe ještě stále neopustila naděje na únik?" alespoň tou poslední poznámkou jsem si musel rýpnout a můj úsměv, potažmo úšklebek, se ještě rozšířil. Rain mi o tomhle místě řekla dost věcí, včetně toho, že odsud není úniku. A ani já při své procházce skrze tento ostrov, jsem nenašel jediný náznak, že by se dalo odsud dostat. Jedinou nadějí byl portál jako ten na tu louku. Ale... to by se už o něm vědělo ne?

<- Červená louka

Na ten přenos portálem jsem si už celkem zvyknul a Bryce, jak se nakonec vlčice představila, mi věřila v tomhle natolik, že prošla za mnou. Rychle a obratně začnu slézat trochu níž a vklouznu do nejbližší jeskyně, která se stane úkrytem před deštěm. Ušklíbnu se na vlčici. "Tak asi budeme muset přečkat noc spolu." v očích mi nebezpečně blýskalo. Abych pravdu řekl, být to obyčejná vlčice, aby bych se k ní teď už lísal a sliboval ji lži a kdesi cosi, ale tahle byla opravdu chytrá a líbil se mi celý její postoj. Možná i proto jsem si řekl, že ji pro tentokrát nechám být. Stočím se tedy o kus dál a usnu lehkým spánkem s našpicovanými uši.

Ráno se vzbudím a povyjdu ven z jeskyně. Zase svítilo sluníčko a paprsky nabíraly na síle. Podívám se na Bryce a v očích mi hrají nebezpečné plamínky. "Tak co podnikneme dnes?"

Podle všeho jsem si vysloužil u vlčice cosi jako obdiv, stejně jako ona u mě. Nebyla nudná, byla inteligentní a sebejistá a to se jen tak nevidí. Tak nějak jsem tušil, že soudě dle barvy jejích očí bude i dost temperamentní a divoká stejně jako plameny, ale měla skvělé sebeovládání... jinak by její ohnivá povaha vylezla najevo už tehdy při mém oslovení, nebo při informaci, že odsud není úniku.
Večer se překlenul v noc a vedle mne do trávy padla první kapka. Nebe se během našeho povídání a zkoumání zatáhlo a těžké černé mraky, které pohltily oblohu, nevěstily nic dobrého. Má nálada tím tak trochu poklesla.
"Ano, je jich víc, minimálně dva hlavní, právě stojíme na jednom z nich." odpovím. Vlčice si dále všímám, ale má pozornost se trochu přesune i k obloze, ze které se začal sypat déšť.
"Ano, dá se mezi nimi i přecházet... Je tu most a pak je tu na konci téhle louky jakýsi průchod na druhý ostrov... Tam bychom teď měli asi jít, než úplně promokneme." prohlásím a vydám se směrem k portálu zpět do hor ze kterých jsem přišel a kde by se dal nejspíše najít nejstabilnější úkryt. Na vzájemné pozorování bude ještě čas... v suchu ideálně.
Vlčice pak položí poměrně osobní otázku. Můj úšklebek z tváře zmizí a nahradí ho nic neříkající mrzutý a možná až nebezpečně chladný výraz. Nebylo to tou otázkou jako spíše počasím. "Ano." odpovím jen.
Velice nerad jsem pomáhal, spíše jsem radši škodil, ale tahle vlčice byla prostě zajímavá tím, jaká byla a jak se dokázala ovládat, obdivoval jsem to na ní a tak jsem se rozhodl, že ji prostě vezmu s sebou skrze portál na druhý ostrov. "Pojď, nechce se mi moknout ještě víc... mimochodem, jsem Loki." při poslední větě a představení se na ní náhle ušklíbnu tak, že by si většina vlků náhle nebyla jistá, jestli jsem skutečný nebo ne, co jsem vlastně náhle zač a jestli se mi vůbec dá věřit. A s tímto výrazem se náhle otočím a proskočím portálem do hor.

-> Sněžné tesáky

Vlčice se rozhodně nenechala vyvést z míry a to, jak jsem já odhadoval ji dělala i ona u mě. Cítil jsem její pohledy a viděl jsem, jak si všímá každičkých detailů řeči mého těla. Opravdu se mi moc líbila. I její zbarvení bylo zajímavé... hnědě, místy trochu až nazrzlé...
Víc než zbarvení mě však přitahoval její zachovávaný klid. Rozhodně tím pro mě byla asi nejatraktivnější a nejzajímavější. Tehdy na Rain jsem si moc nedovoloval, od té jsem potřeboval hlavně informace, i když rozhodně v mých vzpomínkách dominovala narozdíl od všech ostatních, co jsem zatím potkal. Už jenom proto, že tehdy přistoupila na mou hru.
Tahle vlčice přede mnou se díky svému momentálnímu chování a sebejistotě zapsala do mých vzpomínek a myšlenek také. Doufal jsem, že si to nezkazí. Tak nějak jsem si už dlouho hrál na dobráka, možná i proto jsem ji střelil pravdu, že odsud není úniku. Bavil jsem se o tom tehdy právě i s Rain, která mi prozradila, že zatím nezná nikoho, kdo by našel cestu pryč z ostrovů.
Sleduji ji při jejích dalších slovech a pokývu hlavou. "Ne, takovéto příchody rozhodně neobvyklé nejsou... a ne, neděje se to moc často." odpovím rovnou na obě její otázky. Přeci jen... za tu dobu co jsem tu byl jsem narazil jen na dva příchozí vlky... a zas tak krátce jsem se tu taky netoulal.

Vlčice se mým oslovením nenechala vyvést z míry. Až moc se mi to na ní líbilo. Vypadala sebevědomě a rozhodně ne povrchně jako spousta jiných vlčic, které se staly obětí mé potřeby si užít a s někým si při tom pohrát. Rozhodně nebyla zdejší, však jsem se doslova stal svědkem, jak ji to náhle vyplivlo na těhlech ostrovech. Alespoň jsem si tak mohl udělat představu o tom, jak sem asi vypadal já. Vlastně jsem tu byl sám stále cizincem... Měl jsem však štěstí, že jsem tu potkal Rain, která tu byla nejspíše již dlouho a dost věcí mi ukázala s dost věcmi mě seznámila.
Pouhé pozdravení vlčice bylo moudré, avšak ta další věta mi vykouzlila na tváři ještě větší úšklebek a lehké naklonění hlavy. 'Tak bouřka...' pomyslím si. Tady totiž rozhodně žádná bouřka nebyla a mé blýsknutí v očích to dalo vlčici najevo, pokud byla dostatečně všímavá.
Při její další otázce jsem se lehce napřímil. Byl jsem vskutku Rain vděčný za veškeré informace. "Ostrovy Mois Grisu... ostrovy z kterých není úniku." řeknu a sleduji reakci vlčice.

Mladá vlčice nijak moc dál nereagovala a tak se pro mne pomalu stávala nezajímavou. Byl až moc hezký den, abych se zahazoval a zdržoval někde na téhle louce a nešel někam dál. Už se zvednu s otráveným výrazem, když cosi upoutá mou pozornost. Náhle se o něco dál zjevila vlčice. Podívám se na tu mladou a ušklíbnu se na ní. "No nic, tak se měj... Snad najdeš vysněného prince, co se o tebe postará, než tě přestane bavit." a s tímto úšklebkem se vydám směrem k vlčici.
Podle všeho byla dost zmatená, ale velice rychle se snažila zamaskovat své zmatení. Její hrdý postoj se mi velmi líbil a klidný výraz ještě víc. Můj úšklebek se rozvine v něco mezi úšklebek a proradný úsměv a vydám se k ní. Všimnul jsem si i písku, který vlčice oklepala ze srsti o moment před tím, než jsem se k ní začal blížit.
"Zdravím... písečná krásko." řeknu a v očích mi nebezpečně blýskne. Zastavím se kus od ní. Blízko, aby mohla vědět, že mám zájem o kontakt s ní, ale zas ne tak blízko. Byl jsem připravený vyhnout se případnému útoku a podobně.

Vlčice rozhodně věděla, jak zaujmout. Sice byla pěkně vychrtlá, ale i tak dokázala být elegantní a když jsem se k ní přiblížil a pozdravil jí, sedla si a omotala si ocas kolem nohou. Bez pozdravu se mi představila. Blýskne mi v očích. Měl jsem podezření, že tohle její jméno úplně nebylo, nejevila se mi úplně jako někdo, kdo by pravé jméno takhle vyhrkl na potkání. Lehce přimhouřím oči. Vypadala až moc sebejistě.
Při oslovení zrzku se ušklíbnu. I kdyby to nebylo její pravé jméno, hodlal jsem přistoupit na její hru. "Mé jméno je Loki." můj hlas byl příjemný, medový, podlézávý... Jediné, co jsem nedokázal úplně zamaskovat bylo mé nebezpečné blýskání v očích a téměř věčný úšklebek na tváři, při kterém mi občas vykoukly tesáky.
Počasí se opravdu měnilo rychle, konečně bylo slunečno a teplo. Ne, že by se mi nelíbilo sychravé počasí, ale vichřice k mému oblíbenému počasí rozhodně nepatřila. Pomalu ji obejdu, tak blízko, že konce chloupků se dotkly její srsti... Byla to ladná, avšak nebezpečná chůze. Byl jsem jak šelma, která balamutí kořist, že ji nijak neublíží. Nakonec přeci jen trochu poodejdu a sednu si kousek od vlčice. "Kam mám namířeno? Vlastně kamkoliv." řeknu a sleduji vlčici. Možná očekávala prince, který se jí ujme a splní jí vše, co si ona umane do hlavy, ale takový jsem rozhodně nebyl. Zamotat téhle mladé vlčici hlavu? Klidně. Užít si s ní? Možná. Avšak připadala mi přeci jen ještě dost mladá. "A ty? Kampak jsi chtěl jít?" blýskne mi v očích.

Ty 2 tlapičky do vzduchu prosím. Děkuji za super akci, jen škoda, že jsem v tu dobu měla zas zkouškové a těžší období. :D

Mou mizernou náladu přerušil pach, který mi přivál vítr. Nebyl jsem tu sám. Na tváři se mi rozlil můj obvyklý úšklebek. Netrvalo dlouho a brzo jsem spatřil vlčici, která si to mířila rovnou proti mně.
Vypadala velice zajímavě. Měla hezké bílé skvrny na sametově černém kožichu, který byl narušen na noze nějakými rudými znaky. Vlčice se evidentně rozhodla, že mě neobejde a dokonce se mnou naváže jistou interakci. Blýskne mi nebezpečně v očích a v lehkém úsměvu lehce vycením zuby. Oproti mně byla poměrně malého vzrůstu.
"Zdravím." odpovím ji, když se zastavím ve chvíli, kdy ke mně dojde dostatečně blízko. Rozhodně už jen podle chůze vypadala na někoho, kdo si je vědom své elegance a možná dokonce už si omotala kolem tlapy pár vlků. Nedivil bych se tomu, sic byla menšího vzrůstu, ale rozhodně na ní něco bylo.

← Sněžné tesáky

Můj odhad byl správný. Vskutku se jednalo o magii, což jsem poznal ve chvíli zvláštního šimrání na kůži a po m, co jsem stoupnul na rozhodně jiné místo než na kalní plošinu, kde jsem byl před chvílí. Popojdu od tetelícího se vzduchu o kus dál a oklepu se. Když se ohlédnu zpátky, ke svému spokojení zjistím, že ten tetelící se vzduch nezmizel. Byl tam. Možná to bylo to druhé přestupní místo mezi ostrovy, o kterém mi říkala Rain. Tomu, že bych se objevil úplně někde jinde ve světě, jsem nevěřil. Přeci jen tu zůstalo až moc vlků a všichni si prošli tím samým jako já. Kdyby byla cesta pryč, určitě by byla dost známá.
Nevýhodou nového místa byla opět otevřená krajina a ten otravný ledový vítr. Zhluboka se nadchnu a otráveně vydechnu. Vydám se pomalu hlouběji kamsi a nosem skrze louku.

← Začarovaný les (přes Mlžné pláně)

Les nebyl naštěstí nekonečný, ale nevýhodou jeho konečnosti byla další otevřená pláň a nápor hnusného větru. a co víc... čím více jsem zacházel do plání, tím méně jsem kolem sebe viděl. I přes vítr se tu všude válela mlha. Na jednu stranu jsem v tomto případě za ten vítr byl vskutku rád. Představa naprostého bezvětří tu byla dosti děsivá. Mlha tu v takových podmínkách musela být o dost hustší a místy by vlk neviděl asi ani na krok.
Bylo pro mne celkem úlevou, že se mi povedlo se v mlze nezamotat a když jsem začal stoupat do dalších hor pro mě tentokrát bylo i jisté uklidnění. Tyhle hory se zdál být daleko méně schůdnější a vyšší, než ty, kterými jsem procházel. Foukalo tu však stejně. Te ledový vítr byl už vskutku hodně otravný. Možná i proto jsem byl rád, když se mi povedlo se vyškrábat na plošin, která byla na závětrné straně, takže jsem měl na chvíli klid. Zhluboka se nadechnu a opět vydechnu. Má nálada byla opravdu hodně mizivá.
Když se posadím, náhle si všimnu koutkem oka něčeho, co mě donutí se otočit. Až teď jsem si všiml, že kus ode mě se zvláštně tetelí vzduch a v pozadí je... cosi jiného, než co by mělo být tím směrem vidět. Lehce vycením zuby a koukám na to. O magii jsem věděl dost a tohle rozhodně magické bylo. Vycenění zubů se změní v úšklebek. Co by se mohlo stát, kdybych...
Víc jsem nijak neváhal, má zvědavost přemohla zdravý rozum a já se vydal vstříc chvějícímu se vzduchu...

→ Červená louka

← Kvílivec (přes Kvetoucí louku)

Z nehezkého fičáku opět na louce se mi podařilo se dohrabat do fakt divného lesa. I přes to, že byla zima, tu měly stromy listí. To by mi ani tolik nevadilo, nebýt té divné barvy těch listů. Zvednu hlavu a mé dvoubarevné oči se na chvíli zaměří na ty divné barvičky. Má hlava při tom nevědomky klesne lehce na stranu. Tenhle les byl opravdu podivný.
Něco mi říkalo, že rozhodně není úplně bezpečný. Bůh ví, co se tu skrývalo? Oklepu se. 'To tu maj všechny lesy tak divné? Ten temný byl fajn, ale... normální les je normální les.' pomyslím si a pomalu a obezřetně se vydám dál. Přeci jen se mi tu teď schovávat nechtělo i když tu téměř nefoukalo.

→ Sněžné Tesáky (přes Mlžné pláně)