Příspěvky uživatele

< návrat zpět

← Kvetoucí louka

ZÁPIS RYCHLOHRY S TANIOU - 2 herní posty
Náladu Lokimu zlepšila nečekaná známost. Černá vlčice plná jizev, s červenými znaky a bílým pruhem na zádech. Její jméno se nedozvěděl, ale to pro něj nemělo absolutně žádnou cenu. Evidentně se nudila a on také, tak se rozhodl že se s ní pobaví. Velice rychle odhadl, že bude podobně zákeřná jako on a že to nebude jedna z těch vlčic, kterou by chtěl svést, užít si a opustit. Nene, s touhle bude o dost větší sranda.
Sice mu hrozilo vykoupání v ledové vodě nebo vyprášení kožichu, ale povedlo se mu v jistém ohledu vlčici přesvědčit, že z něj bude v budoucnu o dost lepší spojenec. Dozvěděl se, že to tu navíc není ani tak mrtvé, ale jsou tu i smečky, ve kterých by mohl natropit nějakou neplechu.
Vlčice nakonec odešla s pro něj jasným příslibem, že až zesílí, rozhodně napáchají hromadu škod k zábavě a prospěchu jen jim dvoum. Možná i pro to byl odhodlaný i za cenu životů jiných dosáhnout zpět své síly.
Nakonec odešel jiným směrem, než vlčice, přeci jen nebyl vlezlý a rozhodně nechtěl ztratit v budoucnu cenného spojence.

→ Začarovaný les (přes Kvetoucí louku)

← Nížina hojnosti (přes Hraniční pohoří)

Vítr byl rozhodně nepříjemný. Nárazy větru mi dávaly hodně zabrat, abych se nezřítil kamsi dolů a nezabil se v horách. Když jsem konečně začal slézat dolů, s nesmírnou mrzutostí jsem zjistil, že jdu vstříc opět otevřené krajině. Skvělé. Takhle se toho otravného ledového větru nikdy nezbavím. Pro sebe si něco zavrčím a začnu opatrně sestupovat z hor.
Jestli byly poryvy větru v horách nepříjemné, na otevřené pláni byl neustálý ledový vítr rozhodně mnohem horší. Má nálada byla vskutku hodně mizerná. Už se blížila hluboko pod bod mrazu.
Můj výraz byl místo naštvání však stále o to víc zlejší, zákeřnější a podlejší... Úšklebek byl stále více prohnanější a pokřivenější. Kdyby mě v tuhle chvíli někdo potkal, asi bych se stal i přes to, že vypadám slabě, jeho noční můrou...

→ Kvílivec

Byla zima, začal foukat silně ledový vítr a má nálada klesla pod bod mrazu. Neměl jsem potřebu se nikým nechat urážet a rozhodně ne v takovémhle počasí. Nasadím proto svůj typický úšklebek plný naprostého opovržení a ignorace a rozhodnu se jít pryč. Někam, kde nebude ten ledový vítr tak otravný a dostávat se pod mou huňatou krátkou srst. Lehce se oklepu. Slova toho vlka jsem v klidu mohl nechat bez odezvy. Nestál mi za to abych mu vůbec nějak odpovídal.
Netušil jsem však, kam se vydat. Nechtělo se mi znát jen jedno místo, takže ten hezký temný les nestál momentálně za úvahu. Ale možná ty hory stály za úvahu.
Rozhodně jsem tu však nechtěl zůstávat s tím vlkem a víc na sever s zdálo, že bud zima ještě větší. Sice jsem pocházel ze severu, ale tenhle vítr byl nepříjemný hlavně v otevřených prostranstvích, což v zasněžených krajinách bývá... Možná i proto jsem se rozhodl risknout průchod skrze hory i s vědomím, že tam ten vítr může být velmi nebezpečný.

→ Kvetoucí louka (přes Hraniční pohoří)

Konečně jsem byl opět... úplný. Ani to mi však moc nezlepšovalo náladu vzhledem k zavodněné krajině a bahnu, které se mi lepilo na tlapy. Jedinou mou výhodou byly poměrně dlouhé nohy. Delší, než bylo u většiny vvlků zvykem. Tak nějak se to mohlo jevit jako mé přizpůsobení na krajinu, odkud jsem pocházel, tedy ze severu. Oproti mým bratrům byla má srst poměrně krátká, ale hustá. Mé dlouhé nohy byly naprosto perfektní na podobný bořivý terén, neponořoval jsem se až po břicho a neměl jsem ho tak umatlané od všeho.
Momentálního bahna však nebylo zas úplně tolik, i tak to bylo nepříjemné a navíc záblo.
Když se skoro vydám k odchodu, zachytím pach někoho nového, který se vynoří ze tmy. V očích mi blýskne, když si dotyčného prohlédnu. Musel být ze severu, avšak jeden z mých bratrů to rozhodně nebyl. Jen se mi na tváři rozlije poměrně lstivý úšklebek. Podle všeho tu byl nový, jinak by se tak blbě neptal, jestli je tohle vtip. Uznával jsem, obchod vlka mě také zmátl, ale po vysvětlení Rain, že tyhle ostrovy jsou plné magie, jsem to prostě přijal. Navíc nový vlk rozhodně vypadal, že se tu zrovna objevil. Stejně jako před pár dny. To však znamenalo jediné, byl na tom stejně jako já. Mé pronikavé oči, které jako by viděly až do morku kostí, si ho prohlídly. Silný, ale na rychlost a obratnost se mi nemohl rovnat. Dobrá, možná na tu rychlost přeci jen, ale i tak jsem si byl celkem jistý, že kdyby si tahle hrouda svalů chtěla něco zkusit, stihnu uhnout. Konkrétně na tomhle kluzkém podkladu. A co víc? Mohl by se ještě příjemně rozplesknout v bahně. V očích mi velice nebezpečně blýskne.
"Je vskutku nezdvořilé se k někomu připlížit jen tak, když tě dotyční neznají." řeknu a zastříhám ušima a dál ho propaluji pohledem. Vlk s obchůdkem se mezitím sbalil a zmizel.

← Temný les

Ve chvíli, kdy jsem se konečně dostal na tu travnatou plošinu, už zdálky mě v té tmě zaujme jistá silueta a cosi u ní, odkud se linulo zvláštní světlo a cinkot v lehkém nočním vánku. Jen se ušklíbnu a se zájmem se vydám k tomu dotyčnému, který tam tak stál.
K mému znechucení se však už při prvním kroku lehce zabořím do hlíny. Nepodjelo mi to snad jen kvůli kořenovému systému trávy, která přeci jen půdu udržovala v jakémsi pevnějším stavu. Navíc při východu na otevřené prostranství jsem narazil ještě na déšť. Za normálních okolností bych takové počasí vítal, ale s vodou i pod nohama? Ne, ne... To se mi už nelíbilo. Zakaboním se a s nasupeným a otráveným výrazem se začnu pomalu sunout k tomu dotyčnému. Počasí mi zkazilo jakoukoliv náladu být zákeřný. Momentálně jsem byl spíše nabručený, což bylo možná ještě horší, než když jsem měl svou záludnou náladu.
S tímhle dojdu až k vlkovi, který měl vyskládané různé cetky. Chvíli jsem si je prohlížel a nakonec jsem usoudil, že nic nepo... Zarazím se, když se mihnu kolem zrcátka. I v té tmě bylo znát, že na mé srsti něco chybělo. Magie mi sebrala černé ornamenty v srsti! Jen si rychle ještě jednou prohlédnu obchodníkovo zboží a nakonec na sebe nechám fouknout nějaký prášek, který mi záhadně znaky zpátky vrátil... A když už jsem byl u toho a zrovna mi něco ještě zbylo, rozhodl jsem se posílit svou magii. Na sílu, obratnost ani tak tam totiž nic neměl...


NÁKUP
Finally znaky -> -20 kšm
2. lvl do vzduchu -> -5 rubínů (-50 kšm)

Zůstatek: 0-0-3 mince

Schváleno

← Les u Mostu (přes Most)

Konečně jsem byl zpět v tom zajímavém mrtvém lese. Jen se ušklíbnu a lehce se oklepu od kapek z mlhy, které se mi usadily v srsti při přelezu mostu. Tma byla sama o sobě, padla totiž opět noc a někomu by tenhle les v tuto chvíli mohl přijít opravdu děsivý. Ne však mně. Jen se zle zazubím a lehce skloním hlavu a srst se mi naježí.
S tímto výrazem vyjdu lesem v tiché naději, že někoho vyděsím k smrti. Na tomhle lese navíc byla skvělá další věc, kvůli mrtvolnému tichu byl slyšet příchod někoho jiného už zdaleka, protože každé zašustění jako by do tohohle lesa nepatřilo.
I když se mi zde líbilo, nehodlal jsem zde však zůstat, chtěl jsem dojít zpět na tu planinu, kde jsem Rain potkal a kde jsem se já probral a odtamtud prozkoumat zbytek toho jednoho ostrova. Teprve pak mohu klidně přejít na ten druhý a prozkoumat i ten.

→ Nížina hojnosti.

Jak už to tak bývá, stačila chvilka a mně se změnila nálada. Nebylo to ani tak Rain, ale prostě... vším. Hlavně tím lesem. Nudil jsem se. A když jsem se začal nudit, měl jsem potřebu dělat bordel. A tady jsem úplně nemohl. Odfrknu si a nakrčím lehce čumák a nespokojeně pohodím ocasem. V očích mi blýskalo cosi nekalého a celkově jsem skutečně vypadal jako někdo, kdo se právě rozhodl, že přinese chaos do místního světa.
"Omlouvám se, děkuji za připomenutí, kde že to vlastně jsem a jak se tady pohybovat." s prohnaným, možná až zlým úšklebkem se podívám na Rain, která mi do teď dělala společnici. Jistě že jsem to hrál dál, i když to bylo už spíš jen pro její pobavení. Oba jsme byli smíření s tím, že jsme nejspíše uvěznění zde na těchto ostrovech a že já jsem tu naprosto nový.
S těmi slovy se ale hlavně otočím a s velkou nelibostí se vydám zpět přes ten proklatý most...

→ Temný les (přes Most)

Nedával jsem na sobě radši ani znát, jak rád jsem byl, že jsem opět na pevné zemi, která nemá potřebu se houpat ani se prolamovat pod nohama při neopatrném kroku. Navíc náhle zesílil vítr ve velice nepříjemnou věc a začalo navíc mrholit. Normálně bych déšť asi uvítal, protože to rozhodně bylo něco, co přinášelo chaos do různých koutů jakékoliv krajiny, ale tohle mrholení nebyl déšť. Bylo to otravné a spolu s větrem ultra otravné. Navíc les za mostem už rozhodně nebyl tak zajímavý jako ten temný před ním. Byl to obyčejný nudný jehličnatý les, který byl dobrý tak možná k najití úkrytu před podobným nečasem, jaký se rozhostil.
Nespokojeně mlasknu a rozhodně svou společnici opět doženu, aby si nemyslela, že ji to velitelské přední místo nechám jen tak. Když jsem nad tím tak přemýšlel, vlastně jsem ji teď už k ničemu nepotřeboval, ale... její přítomnost mi nepřišla zatím nijak nudná nebo dokonce otravná. Spíš naopak. Stále jsem si dobře pamatoval, že přistoupila na mou hru tam na té pláni a co víc... tím přeběhnutím mostu a snahou si udržet vůdčí první pozici ve mně cosi rozpalovala. Jisté mé hravé já, které by ji nejradši dokázalo, kdo je tu ten dominantní jedinec. Sice jsem se cítila stále prapodivně slabě, ale vlčice rozhodně nevypadala, že by mi kdyžtak nějaké hrubší, ale ne úplně hrubé, chování nějak měla potřebu oplácet. Jen se ušklíbnu a v mém oku lehce zajiskři, když se koutkem oka podívám na ní.

← Nížina hojnosti (přes Temný les)

Na mou potřebu držet s ní krok a nenechat ji v naprostém vedení nic nenamítala a tak jsem si se spokojeným úšklebkem vykračoval vedle ní a rozhlížel se po okolí. Rozhodně jsem si chtěl tuhle cestu a tahle místa zapamatovat. Přeci jen jsem díky Rain věděl, že ačkoliv jsem řekl, že tu prozatím zůstanu, vlastně jsem nevěděl, jestli to vůbec půjde a bylo třeba se tu s tímto prostředím tudíž vžít.
Při rozhlížení si všimnu jak se vlčice zahleděla na chvíli na měsíc a v jejích očích se zračilo cosi nepřítomného. Musela se nejspíše zasnít? Jen se s úšklebkem podívám na měsíc a šklebím se chvíli na něj, než mi výhled zakryjí větve divného lesa. Byl divný, tichý... možná by se dalo říct až mrtvý. Vlastně... pro mě to tak špatné nebylo. V tomhle lese rozhodně musela být sranda někoho sem nalákat a pak se prostě vytratit. Živě jsem si dovedl představit ty výrazy strachu a to zoufalé volání. Úšklebek se změní v cosi na chvíli velmi škodolibého, avšak pro jistotu velice rychle změním ten výraz zpět na úšklebek. "Ne nebojím... vlastně mi přijde tohle místo velice zajímavé." řeknu a s úšklebkem na Rain pohlédnu.
Les mi rozhodně nepřišel až tak děsivý jako most, který se po chvíli objevil. Po tomhle se má chodit?! Rozhodně to nevypadalo jako něco lákavého, kde bych byl ochoten položit svůj život. Rain se vydala přes most s naprostou samozřejmostí a jistotou a mě tak nechala najednou vzadu. Možná i to byla má hranice k tomu, abych se zamračil a pak vykročil na most. Ten nehezky zavrzal. Ale Rain to přeci přešla v pohodě... Jen se výjimečně trochu nahrbím, možná i trochu naježím svou poměrně krátkou avšak hodně hustou srst a vyrazím přes most. Po chvíli naberu jistot a i přes některá ztrouchnivělá prkna se mi povede dojít až na konec, kde na zem doslova doskočím a udělám frajerskou pózu se zazubením, abych nedával tolik najevo, že tomu mostu jsem rozhodně nevěřil.
Pak se konečně opět rozejdu s Rain, tentokrát opět po jejím boku, snad aby si nemyslela, že má právo si opět uzmout plně vedoucí pozici jako na tom mostě.
→ Les u Mostu

Byl jsem vskutku potěšen, že jsem vlčici evidentně zaujal a čímsi možná i přitahoval? Alespoň soudě dle jejích pohledů. Přimhouřím spokojeně oči a tak nějak se ještě víc napřímím a švihnu ocasem. Jistě že mi to lichotilo. To snad byla moje jediná slabost... lichocení... lichocení od vlků, kteří se mi určitým způsobem líbili. Ale byl jsem si této slabosti vědom a to bylo mou výhodou.
Na můj názor kladně odpověděla a já ji to oplatím úsměvem a pronikavým pohledem na ní. Rain se však zadívala kamsi do dálky jako by přemýšlela. To využiji k tomu, že se na chvíli posadím a znovu se rozhlédnu. Čekal jsem trpělivě, až dopřemýšlí. Přeci jen se jednalo o naší cestu a hlavně mi dělala průvodce. Nelíbilo se mi být takhle na někom závislý, ale na druhou stranu někoho využívat bylo fajn. Když po mě hodí pohledem s jistou hravou jiskrou v oku, jen se ušklíbnu a oplatím ji to svým pronikavým lišáckým pohledem. Pak se zvednu a na její poznámku kde je most kývnu a zvednu se. Když se rozejde, připojím se k ní tak, že jdu svým elegantním krokem vedle ní, avšak nechám ji vést. Rozhodně jsem neměl ale v plánu se táhnout až přímo za ní, jako nějaký ocásek. Ne, takový já jsem rozhodně nebyl...

→ Most (přes Temný les)

Magie se mi vskutku zamlouvala. Tak nějak jsem si začínal uvědomovat, že ať jsem se zde objevil jakkoliv, přesun měl za příčinu to, že jsem o svou sílu magie a celkově sílu obecně přišel. Možná za to mohla právě magie těch ostrovů, jak jsem se dozvěděl.
Rain byla evidentn spokojená s tím, že mě potěšila informací o magii těchto míst a já se musel jen poušklíbnout a opět pohlédnout na hvězdy. Nemusel jsem však čekat moc dlouho a Rain pokračovala s velmi zajímou informací, jak se dostat vlastně na další ostrovy. Přeplavat se tedy dalo jen někde a jen někam... tak nějak jsem si byl jist, že to bude stát i hodně sil, pokud jsme byli skutečně kdesi uprostřed moře. Ale rozhodně se mi líbila možnost přecházení mezi hlavními ostrovy přes most. Rozhodně lepší než se koupat ve slané vodě, která pak lepila kožich.
Podívám se se svým typickým úsměvo-úšklebkem na Rain a zadívám se jí opět do očí. V těch mých byla opět jistá proradnost, možná i náznak jistého pokušení?
Pak od ní zazněla otázka, zda-li mám hlad. Jak kouzelné, že se o mě tak zajímá! Jen mi blýskne možná trochu pobaveně, možná i trochu tajemně v očích. "Nějaké sousto by můj žaludek určitě snesl. Šlo by se při hledání kořisti dojít k tomu mostu?" řeknu a tím zároveň zareaguji i na její poslední větu. Rozhodně jsem chtěl teď primárně vidět ten most, potřeboval jsem mít představu o tom, kde to vlastně jsem, jak to tu vypadá a jak se dá uniknout na druhý ostrov, kdyby se náhodou něco semlelo.
Očima při tom opět blýsknu po vlčici. Rozhodně se mi zamlouvala. Neměl jsem momentálně potřebu ji úplně škodit, protože zatím mi byla rozhodně užitečná. Kdo ví? Třeba až ji potkám příště, nebudu mít tu potřebu ani pak... nebo minimálně menší a v menší míře. To by ode mě jistě bylo skvělé gesto! Poděkování hodné mého jména...

Když mi pochválí jméno, zadívám se na ní s mým typickým úsměvem s lehkým náznakem úšklebku. Opět mi pohled opětovala a opět se zadívala do mých očí. Její pohled jsem vydržel a opětoval ho. Mé dvoubarevné oči skrývaly jakési tajemství. Byly hluboké a zároveň uměly skoro propalovat a dostávat se kamsi až do hloubi duše. Moc jsem z toho zatím vyčíst neuměl, ale znal jsem určité rysy chování určitých vlků a podle toho jsem mohl dobře vyvozovat. Tahle vlčice byla rozhodně pozoruhodná. Vydržela se mi dívat do očí dlouho a zároveň mě stále lákala tím, jak neustále akceptovala mou hru. Věděla moc dobře, že si vymýšlím. Já to jako lhaní nijak nenazýval. Já tomu dal název překrucování pravdy. Pravda byla přeci krásná v tom, že ji každý viděl z jiného úhlu.
Svůj pohled pak nasměřuji na okolí. Ne, že bych chtěl uhnout pohledem, ale neuvěřitelně mě zajímalo kde jsem a i podle hvězd jsem pochopil, že rozhodně ne nikde, kde jsem byl. Musel jsem se celkově přesunout neznámo kam, když jsem zdejší oblohu takřka nepoznával. Jen měsíc zůstával stejný a ten teď svítil tolik, že osvětloval krajinu kolem skoro jako slunce. Tohle přirovnání sice bylo přehnané, ale rozhodně bylo dobře vidět. Mohla za to i ta průzračná obloha.
Rain nakonec ukončila mé trápení v hledání vhodné vedlejší otázky a sdělila mi, jak to tu vypadá. I z toho, jak počet ostrovů vyjmenovala mi tak nějak došlo, že na většinu z nich se dá jistě nějak dostat. Zajímavé, stále mi vrtalo hlavou odkud... pak se zmínila o magii a v mých očích blýsknul zájem. Podívám se jí zpět do očí se svým lehkým úšklebkem. "Tak to se mi tu bude líbit." řeknu a úšklebek se po mé tváři rozprostře ještě víc a odhalí tak opět řádku zubů. Magie, jistě že mě sem musela donést magie, jinak to nebylo možné. A pokud tyhle ostrovy oplývaly magií... Nebylo se čemu divit. Jediné, co mě zaráželo a trochu naštvalo bylo to, že jsem si tu připadal... slabý, rozhodně slabší než jsem si pamatoval, že jsem.

Připadalo mi, že můj hlas velice dobře zabírá až do chvíle, než náhle couvla a posadila se. Trochu mě to překvapilo. Smrděl jsem? Ne, to bych cítil. Normálně bych byl velmi upravený, protože mi dělalo dobře působit důstojně... jednoduše působit jako samotný bůh, ale kdo ví, jak jsem se tu dostal a já si to prostě nepamatoval? Štvalo mě to.
I tak jsem se tvářil však sebejistě, jak také jinak. Jiná možnost přeci prostě u mě neexistovala. Čekal jsem na její odpověď, avšak upoutala mě jakási pobavená jiskřička v jejím oku na mé slovo "přišel"? Záhy mi přišlo vysvětlení a potvrzení, že jsem ji viděl správně. 'Ostrovy... co sakra dělám na ostrovech a jak jsem se sem dostal?!!!' v hlavě mi duněla tato myšlenka. Možná trochu strnu, ale s nádech se hned uklidním a vlastně na sobě jinak nedám nic znát. Dobře, tohle jsem možná tak trochu pokazil, ale jak jsem mohl tušit, že se sem nedá jen tak... dojít?
Jen rychle zastříhám ušima a radši plynule přejdu na jinou věc, jako kdybych ty ostrovy vůbec neslyšel. "Rain, to je moc pěkné jméno." řeknu stále naprosto klidným hlasem, i když v hlavě mi to dost bouřilo otázkami, kde to jsem a jak a proč jsem se sem dostal. Jen se usměji, abych myšlenky zahnal a pak se rozhlédnu. Po chvíli i zvednu hlavu, kterou osvětloval měsíc a hvězdy. Bylo poměrně chladno, ale na to jsem ze své domoviny byl zvyklý. Co mě však děsilo, ačkoliv jsem o nedával znát, většinu hvězd jsem nepoznával.
"Takže ostrovy..." řeknu skoro neslyšně a sleduji, jak mi při tom spolu s výdechem jde pára od tlamy, podívám se zpět na vlčici a s mírným úšklebkem se opět usměji. Přemýšlel jsem. Tahle vlčice se mi líbila. Už jen tím, jak to řekla a vlastně jinak než tou jiskřičkou v oku nedávala znát to, že jsem se spletl, mi bylo jasné, že přistoupila na mou hru, kterou prokoukla. Rozhodně to nebyla povrchová vlčice, které jsem většinou potkával a pak s nimi i ulehával, když se chytly na háček. Bylo tu na ostrovech víc takových vlčic?
Na jednu stranu mi to bylo proti srsti, na druhou stranu se mi tím neuvěřitelně líbila. Jen se můj úsměv změní v úšklebek. "Zdejší místo vypadá vskutku... zajímavě... Mohla bys mi o něm povědět víc? Přeci jen bych se tu nějaký čas rád porozhlédl." řeknu. Bylo mi jasné, že mě prokoukne s tím "nějaký čas"... protože pokud se sem nedalo úplně přijít, nedalo se asi ani tak úplně odejít.

Vlčice na první pohled nevypadala že je šťastná, že mě vidí. Mohlo to být tím oslovením? Nejspíš. Nejspíše to byla jedna z těch co nevyhledávaly úplně společnost, nu nevadí.
Její pohled se však náhle změnil, když se zadívala do mých očí. Jen se lehce usměji (nebo možná spíš ušklíbnu) tak, že mi lehce vykouknou zuby. Podle výrazu mého výrazu v očch však bylo vidět, že to neni rozhodn agresivní gesto, spíše pobavené. Nechám ji se dívat do mých očí. Věděl jsem že jsou záludné, hluboké a rozhodně okouzlující. Já celý přeci byl. Nechám ji dokonce aby ke mně přišla a lehce mě očichala. Inu proč ne? Já však zůstanu na místě se svým sebevědomím a její pach vnímám tak nějak automaticky a trochu nenápadně si ji prohlížím. Rozhodně měla moc hezký šperk na krku. Líbil se mi.
Celou dobu jsem mlčel, abych neprozradil, že vůbec netuším kde jsem a její další otázka mi naštěstí zahrála do karet. "Ano, nejsem zdejší. Zrovna jsem sem... přišel, rád objevuji nová místa." řeknu a tou větou se snažm skrýt, že vlastně nemám nejmenší tušení, jak jsem se sem dostal.
"Mé jméno je Loki. Prozradíš mi to své?" řeknu a zahledím se opět na ní. Můj více méně úšklebek se změnil na podmanivý úsměv který ještě doplňoval můj medový hlas, kterým jsem danou větu pronesl.

← neznámo odkud

Se zívnutím se protáhnu a otevřu oči. Trochu překvapeně zamrkám, když zjistím, že jsem úplně jinde, než jsem si pamatoval. Pomalu vstanu na své dlouhé elegantní nohy a švihnu ocasem. Mé dvoubarevné oči přejedou celé okolí a lehce se zamračím. Tohle místo rozhodně nebylo to, na kterém jsem se naposledy ukládal. Buď jsem z toho všeho vymýšlení si už začínal ztrácet paměť, nebo mě sem přenesla nějaká vyšší síla. Což se mi samozřejmě vůbec nelíbilo. Pán svého života a střed vesmíru jsem přeci já!
Nesouhlasně mlasknu a zašklebím se. Spolu s tímhle úšklebkem také lehce zavětřím. Byl už večer, který se spíše přenášel do noci. Skvělé naplánování na probuzení. Do čumáku zachytím pach dvou vlčic. Jen se mírně ušklíbnu a rozhodnu se zamířit si to tím směrem. Přeci jen, i kdybych u nich neměl nějaké to štěstíčko, alespoň bych se mohl dozvědět, kde že to vlastně jsem. Ale samozřejmě nějak nenápadě... přeci jen jsem nechtěl dávat najevo že něco nevím.
Vyrazím směrem k nim svým elegantním krokem a už po chvíli vidím, že jedna z vlčic musela teprve před nedávnem odejít a zbyla tam jenom jedna. Trochu mě to zklamalo. Dvě najednou jsem ještě neměl. Nedám však své zklamání na tváři znát, spíš na něm nechám jakýsi hrdý úšklebek a s tím se blížím ke zbylé vlčici. "Zdravím krásko." řeknu svým medovým, do mysli se snadno kradoucím, hlasem když jsem na doslech.