Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Tanec - Rhodie + Loki (11)
(Vím, že to bude asi dost laciné, ale ráda bych to ukončila prostě co nejdříve 1. kvůli vyhodnocení a 2. protože se to bohužel prostě už táhne a já to nechci natahovat)

Jen s úšklebkem poděkuji za kompas a pak se s Rhodií vydám podle něj. Nevěděl jsem, jestli mě bude úplně následovat, ale bylo mi jasné, že má přítomnost jí byla příjemnější, než pohledy mrtvých vlků...
Cesta byla stejně odporná jako celé tohle místo. Mrtvolné. Kompas naštěstí nezlobil a po nějaké chvíli bylo jasné, kam míříme. Na konec ostrova, kde už z dálky bylo vidět, že tam je nějaká skála a nejspíše jsme mířili k jeskyni... Dávalo by to smysl. Na tváři se mi objevil úšklebek, ten však zmizel, když se přikrčím za mrtvolným keřem a sleduji, jak požírač hlídá vchod. Měl jsem chuť zavrčet... měl jsem chuť ho roztrhat na cáry, ale... tohle byl jeho svět a já si to pomalu začínal uvědomovat, jak jsem ho sledoval... Tady nešlo jen o mě. Kdyby bylo vše jen na mně, asi tu klidně i chcípnu jen abych ho mohl roztrhat, nebo alespoň potrhat. Ale tady byla i Rhodie... a já jí dal slib.. Slib, že se umyje od té odporné vody. Zasloužila si to...
Tiše zavrčím. "Dobře... zkusím odlákat jeho pozornost... stačí aby se dostal dál od té jeskyně a pak prostě jen vběhneme za naší duší... v ten moment by tohle celé mělo skončit..." šeptnu směrem k Rhodii.
Polknu. Bylo třeba využít magii a já doufal, že tohle vyjde. Věděl jsem, že má magie vzduchu byla již na dost vysoké úrovni a jediné, co mě napadlo... muselo to vyjit.
Lehce se mi zaleskne mé zlatavé oko a za velkého vyčerpání a soustředění se na druhé straně od nás u břehu pohne listí a mihne se větrný ocas... vypadalo to, jako by se tam mihnul skutečný bílý vlk díky vzduchu... "Běž." špitnu zadýchaně Rhodii, když vidím, jak se požírač tím směrem vrhnul...
Zhluboka se sípavě nadechnu a zadržím dech, když se opřu do unavených svalů těla, jak přišlo o energii. Rozběhnu se do jeskyně, abych popadl duši a už konečně zmizel z tohoto světa...

→ Asi konec akce tudíž asi Tajné ostrovy reálného mois grisu

Tanec - Rhodie a Loki (10)

Rhodie už na břehu nebyla. Překvapilo mě to, nečekal jsem, že se skutečně odhodlá k tomu aby se potopila. Upřímně řečeno, mile mě tím překvapila. Daleko nadšenější jsem ale byl, když se náhle skoro bez dechy vynořila a podávala mi tu proklatou truhličku.
Rychle se lehce ponořím, vezmu tu truhličku a Rhodii pomůžu s tím, aby její hlava skončila nad hladinou. Bylo vidět, že zadržovala dech na déle, než bylo úplně vhodné, ale... dala to. Lehce se o ní otřu. Truhličku jsem vzal za jedno ucho do tlamy. Voda mi dost pomáhala v nadlehčování... tedy do doby, než se pokusím ji z vody vytáhnout. "Fak jfem" zahuhlám a vydám se pomalým tempem čubičkou zpět ke břehu. Chtěl jsem být z té vody co nejdříve venku...
Když konečně dorazím ke břehu, obložím truhličku, ještě stále ve vodě, na mělčinu a sám nejdříve vyjdu a oklepu se. Teprve pak truhličku vytáhnu na břeh a čekám, až se ke mně Rhodie připojí.
Když i ona vylezla z vody, truhličku zase vezmu a zamířím do té skrýše mrtvol za vlčicí, která nám výměnou za truhličku řekne, kam máme jít... roztrhat toho požírače duší...

Tanec - Rhodie + Loki (9)

Měl jsem při svém odhadu pravdu. Bohužel voda nebyla jejím živlem a když jsem sledoval její velké sebezapření, když se pomaličku vydala k vodě a tlapky v ní smočila... musel jsem se ušklíbnout. Možná bych se jí i smál, ale... nějak jsem jí to nechtěl stěžovat a tušil jsem, že by mě za to neměla ráda.
Povzdychnu si a pak pomalu jdu za ní. Opatrně, abych ji ještě víc nepocákal a otřu se o ni. "Pak se spolu umyjeme v čisté vodě ve světě živých... teď bohužel musíme udělat tohle." povím jí tiše do ucha, když se čumákem při otírání dostanu k jejímu ucho. Pak lehce švihnu ocasem a vydám se hlouběji.
Voda páchla a já nějak nechtěl úplně vědět, co vlastně bude pod vodou... i když jsem to tušil i jen podle pachu. Mrtvé ryby, mrtvé všechno. V jediné, co jsem doufal bylo to, že mi ve finále alespoň tady bude fungovat magie vzduchu.
Teď bylo k ničemu ji používat, dokud jsem neviděl bedničku... teprve pak se k ní ponořím. Chvíli sleduji znechuceně vodu a pak se ohlédnu na Rhodii, která stále pobývala u břehu... snad se přeci jen se rozhoupe a pomůže mi. Chápal jsem ji, ale kdyby to překousla, mohlo by to být daleko rychlejší...
S těmito myšlenkami zmizí pod vodou mé tělo i hlava...
Přesně jak jsem předpokládal... Moře bylo ještě odpornější, než při pohledu shora. Plavaly tu nějaké cáry mrtvých chaluh či co to bylo, na dně byly kostřičky, nebo "živí" zmrzačení živočichové... sem tam "živá" zmrzačená ryba... Netušil jsem, jak moc dobře to popsat. Netušil jsem, jak se v něčem takovém dá vůbec žít... nebo žít po smrti. Ze shora moře možná zářilo i teď bylo světlejší, zářivější, než by asi mělo být... Můj pohled se však zaměřil na jednu věc, dno. Nechutné mrtvé dno. Mé oči hledaly jeden jediný záchranný bod, bedničku, nebo alespoň něco, co by ji připomínalo.
K mé zlobě, neviděl jsem tu nic a po chvíli se znovu vynořím nad hladinu a zalapám po dechu... tohle nebude na krátko.
Rozhlédnu se v naději, že se Rhodie přeci jen odvážila ponořit.

//už 9 <3

Tanec - Rhodie + Loki (8)

Evidentně jsme se bez protislužby neměli šanci vrátit. Neznatelně protočím očima... možná to bylo spíš v duchu, než fyzicky. Chtěl jsem pryč... jenže nejdřív jsem musel roztrhat na cáry toho zkurvysyna požírače duší... už jen proto, že jsem se stále kdesi v hloubi duše bál, že dostal i Stray... Lehce se oklepu a sleduji Rhodii, která si to při první příležitosti vykráčela ven. Evidentně se jí hodně nelíbily pohledy mrtvých vlků. Mně byly jaksi šumák.
"Dobře... najdeme ji tedy." prohlásím a pak se vydám ven. Cestou oplatím mrtvým vlkům jejich mrtvolný pohled a pak se s úšklebkem protáhnu ven k Rhodii.
Ta tam už nejspíše netrpělivě čekala. Jen se o ní lehce otřu a spolu s ní zamířím k té... nechutné vodě. Vodu jsem nemusel, narozdíl od světlé polovičky a tuhle divnou mrtvolnou ještě míň. "Hádám, že nemáš magii vody, že?" bylo by to vysvobození, ale soudě podle její barvy očí...

TANEC MRTVÝCH - Rhodie + Loki (7)

Od té doby jsem šel mlčky a jen matně vnímal vlčici jménem Kari. Kari, divné jméno, moc mě nezajímalo. Šel jsem trochu přihrbenou chůzí, hlava byla mísrně svěšená, srst lehce naježená... nebyla to ledabylá slabošská póza. Spíš na ní bylo cosi nebezpečného. Záhadného.... Zákeřného... Skoro jako kdybych byl připravený k nějakému úskoku a útoku.
Kdo ví, co jsem zamýšlel? Hlavu jsem měl prázdnou... city šly po chvilkové myšlence na Stray pryč... Ale nenávist zůstala. Všemocná nenávist, která mě hnala kupředu normálním životem i nyní světem mrtvých.
Pach mrtvých ryb mě už nezaskočil. Celkově toto místo odporně páchlo. Někde víc, někde míň... Už jsem to skoro přestával vnímat a chvílema jsem se trochu bál, že smrad tohoto světa mi "vypálí" čichové buňky. Nemohl jsem však s tím nic dělat a tak jsem to ignoroval.
Moc jsem okolí nevnímal. Zaregistroval jsem pak až v podstatě tu vlčici, o které Kira nejspíše mluvila. Zaujala mě svou jizvou a nejspíš svou jednookostí. Byla bojovnice podle všeho. Líbilo se mi to na ní a tak jsem byl přeci jen o něco klidnější, než Rhodie. No, klidnější, zůstal jsem bez jakéhokoliv výrazu a náznaku citu. Jejich rozhovor jsem vypouštěl jakmile jsem se dozvěděl, že v něm nic potřebného není.
Když nás zavedla dovnitř, všiml jsem si, jak se při pohledu na mrtvé Rhodii lehce podlamují nohy a tak jsem nenápadně a tak trochu jen omylem se k ní trochu víc přitiskl, aby ve mně našla oporu a mohla se kdyžtak lehce opřít. Udělal jsem to nějak automaticky... byl jsem téhle vlčici přeci jen poměrně vděčný za vše, co pro mě udělala. Pohled jsem mrtvým vlkům jen oplatil a šel jsem dál.
Její poznámky o požírači duší mě narozdíl od Rhodie nijak nevykolejily ani neznepokojovaly. Byla sběračka. Líbily se jí hmotné věci z živého světa, tak proč ne? I když se mi její záliba moc nezamlouvala, nic mi do ní nebylo. Ale... mohla nám pomoci... Když dožvanila a zeptala se nás, co vlastně chceme, nechal jsem promluvit horlivou Rhodii... Až po chvíli jsem se ozval já. Hlasem bez jakéhokoliv citu: "Potřebujeme najít místo, které smrdí spáleninou... nelíbí se mi hrát podle požíračových pravidel, ale asi mi zatím nic nezbývá."

TANEC MRTVÝCH - Rhodie + Loki (6)

Poslouchal jsem slova vlčice. Její emoce se mi vyhýbaly obloukem. My tu nechtěli být, ona sem patřila. Nám chtěli sežrat duši... ale chápal jsem, že jí to může také dostat do nebezpečí. Moc mě to už ale nezajímalo. Chtěl jsem pryč... chtěl jsem roztrhat na cáry toho požírače... Za to, že kradl duši mé světlé polovičce a za to, že chce sežrat duši Rhodie.
Náhle jsem se však zarazil a na malou chvíli uvnitř mě projel cit... Bolestivý... Byla to myšlenka na Stray... Dostal ji taky?... Oklepu se a rychle setřesu jak myšlenku na ni, tak i cit, který na chvíli problesknul mým tělem. Teď jsem požírače nenáviděl ještě víc. Celý ten cit se obrátil, jako vždy, v nenávist. Tentokrát to schytal náš věznitel v téhle díře.
Při zmínce o vlčici, co by nám pomohla najít to, co hledáme, se mi objevil úšklebek na tváři. "Fajn, jdeme."
Nebylo třeba nic víc říkat. Jméno vlčice mě pro tuhle chvíli moc nezajímalo. Cílem bylo roztrhat toho, kdo nás čeká na konci téhle šaškařiny... A tak jsem s úšklebkem následoval vlčici a nechal na Rhodii celý rozhovor. Celé tohle bylo jistě v plánu toho požírače, ale což... teď nám nezbývá nic jiného, než hrát podle jeho pravidel... a jakmile se naskytne příležitost, hodlal jsem celou hru obrátit proti němu...

→ Tajné ostrovy (přes Les u Mostu)

TANEC MRTVÝCH Rhodie + Loki (5)

Bedlivě jsem sledoval vlčici před námi a poslouchal každé její slovo. Nelíbilo se mi to. Nelíbilo se mi nic z toho, co o tom stínu řekla. Požírač duší. Lehce se ušklíbnu a přemýšlím, co jsem v tomhle světě vlastně já... v tomhle i ve světě normálním...
Co mi teď však bránilo v myšlenkách nad sebou samým byl fakt, že si ze mně někdo vystřelil. Nebo chtěl ublížit mé světlé polovičce, možná i mně. To jsem netušil. Vadilo mi to. Vadilo mi, že nade mnou má někdo větší moc. Stejně jako bohové. Ten stín, toho požírače, začínal jsem ho stejně nenávidět jako bohy. Ti nejspíše v tomto případě za naší situaci nemohli, ale stejně na tom nesli část viny. Když jsou tak všemocní, mohli to zastavit... Mohli toho požírače zastavit...
Rhodie nabrala zvláštní jistotu a já se na ní lehce podíval. Přišlo mi to až trochu vtipné... I tak byla v tu chvíli... Krásná. Věnuji ji jeden ze svých nebezpečných, možná až trochu šílených úsměvů a pohlédnu zpět na Světélkující (Ano, musel jsem si ji nějak pojmenovat, stejně jako Cizí Horu a Horu... pamatoval jsem si jen málo jmen. Nebo jsem si spíš pamatoval jen jména, která jsem chtěl). "Takže... je tu ještě nějaké místo, kde to smrdí spáleninou? Nebo tím myslel to odporný místo, odkud jsi nás odvedla?"

TANEC MRTVÝCH - Rhodie + Loki (4)

Rhodie se uklidnila, což ne mé tváři vyvolalo jistý úšklebek. Vlčice před námi z nás nebyla nadšená a chápal jsem to. Ani jeden z nás nebyl nadšený z toho, že jsme tu byli. Marnili jsme vlčici evidentně práci, kterou tu zastávala a my tu prostě neměli co dělat. "Omlouváme se, ale... my tu také nejsme z toho důvodu, že bychom tu chtěli být..." řekl jsem, avšak z pokračování mě vytrhl zákmit stínu. Nastražím uši a zvednu hlavu, když v tom...
Smích... Ten proradný odporný smích při kterém se mi naježila srst a já tiše zavrčel. Bylo vidět, že to neni mířené na vlčici, ale na to, co si z nás momentálně dělalo legraci... Ke smíchu se ještě ke všemu náhle přidal piskot. Zavrčím ještě ochraptěleji a nenávistněji, když mě piskot donutí dát hlavu k zemi a zoufale se packama snažit zakrýt si uši, aby to alespoň trochu utlumilo ten otravný zvuk. Mé vyceněné tesáky se leskly v lehké záři vlčice a v očích mi nenávistně a nebezpečně blýskalo... 'Jen počkej, ty zmrde...' byla má jediná myšlenka...
Vnímal jsem slova stínu. Bedlivě a nenávistně. Duše. Vzal jim duše... Mé nenávistně vyceněné zuby se lehce pohly a na tváři se mi objevil lehčí úšklebek. Měl jsem já vůbec duši? Spíš ne... jenže to znamenalo.. .vzal duši Lokimu... V tu chvíli mi úšklebek zmizí. Svou světlou polovičku jsem vnímal, ale... to ona divně trpěla... Možná to byl odraz mé bolesti, ale... spíš jsem to svedl na to, že to je jisto jistě jeho duše... nebo vzal duši oběma? Stále jsem si nebyl jistý, jestli vůbec nějakou duši mám... sám jsem byl oživlý výplod Lokiho mysli... A i kdyby to byla duše jenom jeho světlé polovičky... byl jsem naštvaný ještě víc. Lokimu se neubližovalo... ne po tom všem, čím jsme si prošli. Ne, dokud jsem tu byl JÁ!
Z hrdla mi vyjde opět hrubé zavrčení a když stín konečně zmizí, prudce se oklepu, abych vypudil zvonění v uších, které zbylo po pištění. Můj pohled, náhle bez jakýchkoliv emocí, se zabodne do vlčice. "Víš, kdo to byl, že?" musela to vědět, jinak by se po nich takhle vyděšeně nedívala. "Kdo to byl? Znáš nějaké místo, o kterém mluvil? Víc po tobě nechceme... pak zmizíme
a možná se uvidíme, až jednou skutečně zemřem... do té doby od nás třeba budeš mít i pokoj, když nám odsud pomůžeš." řeknu už trochu jemněji, ale v očích stále nebyla ani známka jakékoliv emoce.
Nechtělo se mi přistupovat na něčí hru. Ten stín nehrál podle pravidel a já jsem hodlal, až najdu duši Lokiho, ho roztrhat na cáry... I kdybych se měl porvat se svým vlastním stínem...

TANEC MRTVÝCH - Loki + Rhodie (3)

Šli jsme za tou vlčicí a ve chvíli, kdy náhle přestal ten šílený puch, jsem se zhluboka nadechl. Bolelo to, bylo to, jako by mi do té doby něco spalovalo plíce. Ještě navíc s mým elementem vzduchu... možná jsem tomu mohl zabránit, ale po zkušenostech z cizáky jsem byl s užitím magie na neznámých místech jaksi obezřetnější.
Rhodie byla nesvá a já věděl přesně, co potřebuje. Znal jsem její povahu po tom, co vše mi ukázala, co mi řekla a jak se chovala... Potřebovala jistotu od někoho, kdo byl "silnější" než ona. Nebo jsem si to alespoň myslel. Nebyl jsem nijak ohromný, mohutný, ani silnější, než ona, ale ona mě tak částečně asi brala. "Dostaneme." řeknu sebejistě a radši přřehlížím její nelibost v duši před námi. Já proti duchům nic neměl... já nenáviděl bohy... duchové s tím neměli nic společného.
Další reakce vlčice, která byla se mnou, se mi už tolik nezamlouvala. Začala být agresivní. Chápal jsem to. Ve mně samotném hýřila zlost... a ... divná prázdnota... jediné, co mě udržovalo v jistotě, že jsem v pořádku, byl Loki uvnitř mě. Vyplňoval prázdný prostor a tišil ty divné pocity, které se mnou plazily. "Klid zlato." otřu se lehce o Rhodii, abych ji uklidnil. Sám jsem měl zlost, ale uměl jsem se ovládat a být až neuvěřitelně úlisný a proradný, jen abych docílil svého. Podívám se na vlčí duši a usměji se svým děsivým úsměvem. Děsivost byla možná způsobena skrývanou zlostí a nenávistí v mých očích. Ale... ta tam byla odjakživa.
"Musí odsud být úniku... nejsme mrtví, nepatříme sem a musí být nějaká cesta, jak se odsud dostat... asi netušíš, jak by to šlo, že?" zeptám se sladce vlčí duše a sleduji hrající si polorozpadlá vlčata... teda jejich duše. Necítil jsem k nim odpor, spíše naopak... já byl taky zmrzačený... i když to nebylo takhle okatě vidět a mé zmrzačení rozhodně nevedlo k mé smrti.. byl jsem živý.

TANEC MRTVÝCH - Rhodie + Loki (2)

Souhlasila. Bylo to jen dobře a soudě podle jejího ignorování mé naštvanosti na tom byla dost podobně. Kdyby tu byl dostatek světla, asi by viděla, že díky naježení srsti jsem vypadal teď o něco mohutnější a co víc, v očích mi nebezpečně, zle, možná až trochu krutě blýskalo. To vše však pohltila tma a odrážející se světlo od mých očí bylo pramálo silné natolik, aby tyto pocity odhalilo.
Šel jsem vedle Rhodie. Těsně bok po boku, abych věděl, že je stále u mě. Abych ji cítil. Měl jsem jistou potřebu ji chránit. Nebyly v tom city, snad možná jen vděk, kdo ví. Chtěl jsem se odsud dostat. Sebe, Lokiho a i jí. Ve dvou jsme měli větší šanci. Teda vlastně ve třech.
Světélko se cestou přibližovalo a... měnilo tvar. Ve chvíli, kdy nabralo podobu duše, rozezněl se kolem nás opět ten hlas, který mi drásal nervy. Neměl jsem strach. Ne, ten jsem nějak opomněl poznat, byla to nenávist a vztek. Z hrdla se mi vydere tiché a varovné zavrčení. Nenáviděl jsem bohy, kteří nás sem dostali a jako odpoveď na nevyřčenou Rhodiinu myšlenku (aniž bych o ní věděl), jsem pro nás oba zamumlal: "Nejsme mrtví... zářili bychom jako... ona." řeknu a sleduji duši před sebou. Duše. Tak to ten hlas nazval. Měl jsem chuť tomu říkat jinak, abych nepodporoval toho, kdo za tím hlasem vězí.
"Kde to jsme, smím-li se ptát?" můj hlas přešel z hrdelního vrčení v jistý až medový, lákavý hlas. Nechtěl jsem tu... duši... vylekat. Nevěděl jsem, co je zač, ani jestli odpoví, jestli nás vidí, slyší... kdo ví? Ale byla jediným zdrojem světla. Pokud jsme se měli někam dostat, potřebovali jsme ji. Když už jako nic jiného, tak jako lucernu...

TANEC MRTVÝCH - Rhodie + Loki

Náhle mě do čenichu uhodil známý a zároveň neznámý pach. Pach vlčice, která tehdy byla s "Lokim". Zarazím se nejistě na místě a cítím, jak se ve mně má druhá polovička zvědavě protáhne. Moc dobře jsem věděl, co spolu dělali a vůbec jsem netušil, co mám momentálně dělat já. Pochopí Rhodie kdo jsem...?

Tuto otázku náhle vyřešil děsivý smích, při kterém sklopím uši a pak se náhle... vše událo příliš rychle. Vnímal jsem jen jakési oči a pak tmu... tmu a bolest... Všude byla tma a bolest byla příliš palčivvá... Tiše zakňučím a v tu chvíli se mé zaskučení promění v něco jiného... ve vrčení.

Dostat se do těla nebylo obtížné už jen kvůli tomu, že Loki zdrhnul před bolestí. Klasika. Hlasitě zavrčím, abych svým zavrčením přehlušil bolest, co se šířila mým tělem. Necítil jsem nic, magie mi v tomhle byla úplně k ničemu. Můj čenich byl zničen množstvím odporného smradu a jediné, co jsem cítil z Rhodie, byl její dotek. Ležela vedle mě...
Konečně se mi povedlo otevřít oči, ale... zmátlo mě to, bylo to stejné, jako mít je zavřené. Slyšel jsem hlas vlčice vedle mě a můj čenich se pomalu otupil vůči pachům kolem. A pak tu byl hlas. Šepot... a náhle... světýlko. "Hmmm... nenávidím bohy..." zavrčím. Byla to má jediná slova. Mým tělem odeznívala pulzující bolest a nahrazovala ji zlost a vztek, který se odrážel i v mých očích, které teď matně odrážely světélko v dálce. Jediný zdroj světla v širém okolí, který však nic neosvítil... Pomalu vstanu a oklepu se. "Asi bychom měli jít za světlem... řekl bych, že stejnak jinou možnost nemáme." řeknu s hrdelním tichým vrčením naznačujícím mou zlost. Nelíbilo se mi to a bylo to vidět. Srst jsem měl zježenou a věděl jsem, že se odsud dostanu... i s Rhodií... i kdybych měl tenhle divný nový svět rozsápat na cáry...

← Most (přes les u mostu)

Cesta z mostu mi ubíhala již rychleji. Nálada se i po jistém nebezpečí trochu vylepšila i přes stále mizerné počasí. Na tváři se mi i přes to všechno objevil náznak toho mého lehkovážného naivního úsměvu.
Cestou mi zakručelo v břiše a tak jsem jednoduše v lese ulovil menšího ušáka, kterého jsem celého hladově spořádal a napil jsem se v nejbližším zdroji vody. Bylo to nějaké malé jezírko v lese. Soudě podle velikosti se drželo jen díky podzimním dešťům. Určitě by jinak vyschlo.
Doplnění sil mi dodalo ještě ten chloupek lepší nálady. A pak konečně přišlo otevřené prostranství. Louka. Vyšel jsem na ni a rozhlédl se. I přes počasí jsem viděl barevné koruny stromů za sebou. Louku jsem dobře znal... byl tady "Loki", bavil se s tou rozdvojenou vlčicí a... byl tu Draco s tou Ellie. Oklepu se. Nechtěl jsem na ně teď myslet. Teď ne... Už dlouho jsem nikde nezachytil ani Dracův pach a jistá část mi říkala, že už se nevrátí...už tu není... minimálně pro mě už ne...

← Pityas (přes temný les)

Hory se změnily ještě v něco odpornějšího. Les, kterým jsem procházel, se mi ani za mák nelíbil. Byl děsivý, ježila se mi z něj srst a i "Loki" byl dost ostražitý. Musel jsem pryč, ale kam? Celkově jsem našel dvě možné cesty a ani jedna se mi vůbec nezamlouvala. Jedna mě zavedla na divné vypálené místo a další sem. Na most. Nechtělo se mi už vracet a tak mi nezbývalo, než přejít ten divný, oparem zahalený most, který se pohupoval ve větříku.
Oklepu se. Kdo tohle sakra vůbec postavil? Měl jsem pěkně neobvyklou nabručenou náladu. Možná i ta mohla tak trochu za to, že jsem se rozhodl ho přejít. Nic jiného mi nezbývalo. Spáleniště vypadalo děsivě a vracet jsem se nechtěl. Tam byly hory. A byl tím směrem i ten arogantní vlk.
A tak jsem vkročil na tu šílenou stavbu a pomalu jsem se sunul vpřed. Když jsem byl konečně na druhé straně, cítil jsem posměšky mé temné části. "Tak sis to měl přejít sám" zavrčím si potichu pro sebe a vydám se dál... do mně již známých končin...

→ Luka (přes les u mostu)

← Small (přes kvetoucí louku)

Bylo odporné ponuré počasí, které mě zahryzávalo ještě více do depresí, ze kterých byl i "Loki" dost nesvůj. Většinou to byl on, kdo byl ponurý, depkoidní, zamlklý a s mizernou náladou... Možná za to mohlo počasí, možná i to, že mi do cesty vstoupily hory. Byl ve mě stále vnitřní strach, který vězel i hluboko v "Lokiho" duši. Strach ze stísněných prostorů a strach ze skal. Skalní stěny mi až příliš připomínali horu s Cizáky... a Stray.
Při té vzpomínce se i má temná polovička zachvěla. Možná byl teď bez citů, ale na tu vlčici nikdy nezapomene. A nikdy nezapomne na bolest, kterou mu způsobil pohled, vidět ty dva šťastný. Přál jim to, stejně jako já, ale... vzpomínka na bolest tu byla.
Oklepu se. Ne, teď jsem nechtěl nic takového řešit... teď ne. A tak jsem ze sebe setřáísl alespoň na chvíli tíživé myšlenky a vydal jsem se dál. Pryč z hor...

→ Most (přes temný les)