Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Upřímně...i mé kamenné srdce trochu poroztálo, když jsem slyšel jeho slova. Sice mě ten jeho humor trochu vytáčel, ale... něco na něm bylo. 'Jedno se musí uznat, Loki, natrefils konečně na někoho... docela fajn.' řeknu tiše své spící polovičce. Loki jen spokojeně zafuní.
V noci mě probudil klid... trochu zmateně zvednu hlavu a cítím, jak se mi zamotá. "Loki"... musel tu být "Loki"... Zoufale vyklouznu ven tak abych Draca nevzbudil, ale málem u toho slítnu. Po dlouhé době mi "Loki" vyčerpal tělo. Jen stojím na lehce se třesoucích pohublých nohách a pohlédnu na nebe. To se mezitím už opět rozjasnilo. 'Zvláštní... zvláštní, že je na jaře jednou za čas vždy tak zmatené počasí.' pomyslím si a pak se rychle podívám na Draca... byl v pořádku... pomalu dojdu k němu. Plete se mi jedna noha pod druhou a já byl rád, že jsem na svého milovaného vlčka nespadl. Pomalu a opatrně klesnu k němu.
V mysli mi náhle vyvstanou vzpomínky od "Lokiho". Trochu mě to šokuje a já se lehce oklepu. Už dlouho se mu nechtělo předat své vzpomínky. Nejistě vzpomínám, co dělal a nad slovy Draca a mé druhé polovičky se trochu usměji. Ano, Dracova minulost nebyla k smíchu, ale... já se usmíval nad "Lokim" a jeho myšlenkami a city k Dracovi.
'Díky.' pomyslím si a díky vyčerpání z "Lokiho" se trochu lépe uvelebím vedle vlčka, kterého jsem miloval a usnu.

Jeho další slova mě vytrhla ze spánku... tedy mě... "Lokiho". Věděl jsem, že ta slova nepatří přímo mně... Ale...patřila nám oběma... chvíli jsem měl chuŤ se mu vysmát, ale pak se ve mně něco pohnulo. Myslím, že to byl Loki. Jen si lehce odfrknu a pohlédnu na Draconise. Odfrknutí bylo tak tiché, že skoro nešlo slyšet... byl jsem za to celkem rád... možná jsem byl mrzout, ale... slovům Draca jsem rozuměl a děsilo mě, jak moc dobře jsem je chápal... jak moc dobře jsem chápal, jaké to měl.
Tyhle vzpomínky jsem chtěl Lokimu nechat... možná si bude myslet, že to byl jen sen, ale... Zadívám se Dracovi do očí a bedlivě poslouchám. Věděl jsem, že nepozná, že jsem to já, dokud nepromluvím... jediné, co mě mohlo prozradit, byl můj chraplavější hlas.
Sleduji svého velkého přítele... spíš něco víc, než přítele... a to i pro mě a bedlivě poslouchám jeho příběh. Bylo to snad poprvé, co mě trochu mrzelo, že to neslyší Loki ale já. 'Fajn... tuhle vzpomínku ti opravdu nechám... třeba mě za to přestaneš nenávidět až tolik.. ale nevím, čím se odčiníš ty vůči mně' pomyslím si.
Příběh Draca... mě dojal. Nečekal jsem to... obvykle jsem se o ostatní nestaral. Nestaral jsem se o sebe ani o Lokiho, natož o dalšího vlka. Ale... 'Zatracenej Loki' pomyslím si, protože i já jsem k tomuhle vlkovi něco cítil. A po tomhle vyprávění...
Při zmínce o kanibalismu se dokonce i mně zježí chlupy na zádech. Nevěděl jsem, jak by tohle na první slyšení zvládl Loki... možná je dobře, že slova Draca probudily mě a ne jeho. Při jeho posledních slovech se zachvěju. 'K čertu s tebou Draco... měníš mě... a já nevím, jestli se mi to líbí. pomyslím si a lehce zafuním. Sleduji, jak pomalu usíná. Chtěl jsem ho nechat usnout, ale... nějak jsem měl potřebu s ním mluvit taky.
"Máš zajímavý příběh, Draco." řeknu a můj chraplavější a drsnější hlas dá jasně najevo, že jsem to já... "Loki". "Myslím, že sis toho prošel skutečně hodně... stejně jako Loki a já." trochu si při tom odfrknu. Bylo to spíš tak, že mi nejdříve dovolil za něj jen snášet bolet a já si pak teprve našel způsob, jak přebírat kontrolu nad jeho tělem. Obvykle, když šel spát, si vystavěl v myšlenkách bariéru, abych nemohl ven, ale... tentokrát to neudělal, protože ho uspala písnička od Draca a on zapomněl. "Za minulost se nesmíš ani stydět... nic s ní neuděláš... je součástí tebe samého... ale... v jednom máš skutečně pravdu... budoucnost ovlivnit můžeš... Není to minulost, která by měla z vlka dělat toho, kdo je... ale.. měla by to být budoucnost. Vlci žijící v minulosti nikdy nemohou být dost dobří pro přítomnost a budoucnost... to je můj názor." prohlásím a znovu si odfrknu. "Nevím, jestli se mi to líbí Draco, ale... měníš i mě... tvá slova se dostanou i k Lokimu.... také tě mám rád... ale... Loki tě miluje a já se snad poprvé v životě cítím trochu provinile, že jsem ta slova slyšel místo něj... nechám mu tuhle vzpomínku... na tvá slova." řeknu a stáhnu se víc do skrýše... nechtěl jsem už mluvit, nebyl jsem zvyklý s někým tolik mluvit. A už vůbec ne na něj být hodný nebo milý... ale Draco si to nějakým záhadným způsobem zasloužil. Možná proto, že si sám vytrpěl hromadu bolesti. Já teď jenom nechtěl, aby mě viděl v tomhle rozpoložení... Měl jsem o čem přemýšlet... celá tahle situace mi byla silně proti srsti, ale zároveň... i já byl rád za Draca... Zavřu oči a nechám, aby tělo bylo opět Lokiho... ten se ve spánku jen lehce ošil, když jsem mu odkryl celý ten rozhovor. Věděl jsem, že ho nebude brát jako sen... zařídil jsem to... chtěl jsem, aby ta slova slyšel také. V hloubi mysli se ošiju a sleduji spícího Loki. 'Měkneš... měl by sis vzpomenout na to, co ti udělal on a co ti udělali oni... a na tu bolest.' zavrčím sám na sebe, ale ani po téhle poznámce má nenávist nenabrala zpět své velikosti. Jen ještě na chvíli seberu Lokimu část těla a žlutým okem pohlédnu na siluetu Draca venku. Byl tak zvláštní... Pak z těla opět plně vyklouznu a schovám se do hloubi Lokiho mysli. Však on ještě bude čas na nějaké neplechy...
Nechám Lokiho konečně spát...

kšm prosím normálně na Lokiho xD ... nikoho jiného nemám :C

Zapsáno

Draca nejspíše upoutalo mé zavrčení... věděl, že s ním bojuji... věděl, že bojuji sám se sebou. Jen otevřu oči a pohlédnu na něj. Jeho slova mě zahřála u srdce a já se lehce zachvěju. To už jsem slzy skrýt nemohl... Dojalo mě to... kéž by mohl nahlédnout, jaké to je... chápal by... asi nás oba... věděl by, že nejsem až tak dobrý... byla pravda, že jsem ho nechal trpět místo mě... ale ta bolest... už se prostě nedala snášet... a tu co snesl on... tu jsem si nepamatoval.
Po tváři mi steče slza a já ho sleduji. "Já... děkuji Draco... promiň... jsem slabý... ale... miluji tě... a... ani já tě neopustím... slibuji, že tentokrát budu bojovat... i kdyby mě to mělo stát život." šeptnu tiše a natáhnu k němu hlavu a olíznu mu čumák.
Po chvíli začne zpívat. Chvíli ho překvapeně a trochu polekaně sleduji, ale pak jen položím hlavu na své přední packy a zavřu oči. Jeho hlas se mi dostával do srdce a i hluboko do duše... Cítím, jak mi po tvářích stékají slzy a jeho zpěv a můj žal mě pomalu pošlou do říše snů... díky němu jsem se ale uklidnil... a cítil jsem tak nějak v hloubi duše mír jaký už dlouho ne... jako by "Loki" na chvíli také propadl emocím a spojil se se mnou v jedno... už dlouho se to tak nestalo... naposledy, když jsem byl ještě malý se svou rodinou... a především se svými sourozenci...

Bylo vidět, že se se mnou kvůli mému odporování Draco nejspíše pohádá, ale pak nakonec radši mlčel. Byl jsem za to rád... skutečně jsem jen nechtěl, ať si dělá takovou starost. Bylo to snad poprvé, co jsem cítil nenávist vůči svému tělu... měl jsem být také silnější... mít sílu chránit i Draca... místo toho ze mě byl takový... divný chcípáček. Jen sklopím uši a olíznu si čenich.
Mlčky zalezu pod kořeny a uvelebím se tak, aby mi má hlava koukala ven a já mohla být tak blíž k Dracovi.
Bylo vidět, že opět svádím vnitřní boj...
"Loki":'Jsi slaboch Loki... kdyby se něco posralo, nic s tím neuděláš... akorát přijdeš opět o někoho, koho máš rád.'
Loki: 'Proč to děláš... proč mi nadáváš... proč mě mučíš?'
'Protože nejsi schopný ubránit ani sám sebe... natož abys uchránil někoho, na kom ti záleží... jsi zbabělec Loki... necháváš za sebe trpět jiné...'
'Ale... ale mé rodině se díky mně povedlo utéct...'
'Jo? Opravdu? Viděl jsi někoho z nich živého? Neviděl...'
'Ale... ale neviděl jsem je ani mrtvé...'
'Možná... ale i tak jsi nebyl schopný snášet bolest a nechal jsi radši trpět někoho jiného!' z hrdla mi vyjde tiché zavrčení po kterém si pak olíznu čenich a smutně hledím na Draca... Druhý Loki se stáhl... řekl mi vše co chtěl... měl pravdu... Zavřu oči a byl jsem rád, že pár kapek mi skáplo na hlavu a zakrylo tak slzy tekoucí mi z očí... Poprvé jsem měl tak nějak pocit, že druhý Loki má v něčem pravdu... Nedokázal bych ubránit Draca, kdyby se něco stalo... mohl jsem akorát zdrhnout a sledovat, jak on bojuje za mě... a za mě také možná umře... nenáviděl jsem se za to.. a nenáviděl jsem za to svou druhou polovičku, že mi to řekla... a že měla pravdu.

Bylo vidět, že se mi od něj nechce, ale déšt mi pronikal skrze mokrou srst až na kůži a skutečně mi byla už zima. Začínal jsem se klepat o něco víc a za každou cenu jsem se snažil, aby to Draco nezjistil a neviděl... nechtěl jsem, aby si dělal starost. Zas taková zima mi nebyla, jen mé vychrtlé tělo se nedokázalo řádně zahřát samo od sebe.
Když se zmíní, že by měl rád i druhého Lokiho, poskočí mi srdce radostí... Cítil jsem, jak se ve mě "Loki" pohnul, jakoby i on byl rád. Bylo to poprvé, kdy mu někdo řekl, že ho má rád... od Lokiho získával jen nenávist a bolest, když se Loki stáhl a tělo zbylo jen jemu. Snášel bolest za ně za oba... vždycky... bylo to poprvé, co ho někdo nepovažoval jen za divnou věc... že ho má někdo rád.
V očích mi lehce blýskne, jak se na chvíli těla zmocní "Loki" a olíznutí čenichu mu oplatí... pak jsem to byl zase jen já a olíznutí jsem ještě jednou zopakoval. Radostně zavrtím ocasem. K mému zklamání si Draco ale mého třesu všimnul. Jen sklopím hlavu i uši a olíznu si mokrý čenich. "Jen trochu" namítnu tiše, ale pak se k němu přitulím. Bylo mi s ním tak krásně... doufal jsem, že tohle pouto nikdy nevyprchá.
Pomalu jsem ťapkal vedle něj lehce se otírajíc o jeho bok. Po chvíli se zastavím a hledám něco, kde bychom se mohli schovat. Když uslyším své jméno, nastražím uši a doběhnu se za Dracem podívat. Byl jsem šťastný, že něco našel, ale... mé nadšení polevilo, když jsem zjistil, že skrýš není dost velká pro nás oba. "Ale... ale... ale co ty?" namítnu tiše a olíznu si čenich.

Bohužel nemůžu už editovat tento příspěvek, ale... CHCI ZMĚNIT SVOU VÝPOVĚĎ! xD

Tak jo... vím, že jsem tu krátko, vím, že mám málo napsaných příspěvků, ale protože jsem seklá a odmítám se hry Drac x Loki vzdát. C:
Ale... nudím se a ráda bych měla další postavu na hraní, tak to prostě jen zkouším... kdyby se náhodou někdo slitoval nad mou malou ubohou maličkostí. C:
Místo Triona bych sem ráda zavedla novou vlčici (protože podle počtů dole pod profily jich tu máme fakt docela málo). Byla by to pro mě velká premiéra, protože za vlčici jsem snad nikdy pořádně nehrála.
Důvod, proč bych chtěla další postavu: Abych mohla hrát, když je Loki seknutý, možná posílit nějakou smečku o svou maličkost... ale hlavně... abych mohla hrát <3.
Omlouvám se, že to sem v podstatě píšu podruhé, ale limit je furt do 5.4. a já prostě potřebovala změnit svou výpoveď k druhému charakteru.
S láskou
Loki

Chvíli sleduji Draca, jak se kochá západem slunce a pak se podívám na oblohu a přimhouřím oči, aby mi do nich nekapaly kapky deště. Když mi jedna studená kapka vody přistane na čenichu, oklepu se a pohlédnu zpět na Draca. Nechtělo se mi od něj.
K mému překvapení zmizela naprostá divná touha se k němu lísat, ale... potřeba u něj zůstat setrvávala. Věděl jsem, že tahle potřeba nikdy nezmizí. Nevěděl jsem, co se to předtím dělo, že jsme měli takovou potřebu se lísat, ale v hloubi duše jsem věděl, že to nejspíše posunulo náš vztah o hodně dál... Kam nejspíše směřoval... alespoň uvnitř mého srdce.
"Taky jsem nečekal, že by se to někdy mohlo stát... já... nikdy jsem si nemyslel, že vůbec budu schopen milovat... a hlavně že někdo bude schopen milovat mě... jsi... asi první vlk kterého druhý Loki skutečně přijal a cítí se s tebou stejně dobře jako já." šeptnu a sleduji jeho oči a jemně mu olíznu čumák, kam přistála další kapka.
Pomalu se rozpršelo a Drac se postavil. Z mého hrdla také vyjde tiché nesouhlasné a nešťastné zakňučení, ale pak se také postavím a oklepu se. Deštěm se hodně ochladilo a mé vychrtlé tělo se trochu klepalo. "Souhlasím... déšť mám rád, ale... sucho je lepší... navíc tohle vypadá, že to bude na dlouho." řeknu nejistě a trochu se oklepu, abych ze sebe setřásl zimu... jak se dalo předpokládat, moc to nepomohlo.
Nejistě přešlápnu z nohy na nohu, aby nebylo tolik vidět, jak se lehce klepu. Ve chvíli, kdy se objevil blesk a zazněl hrom, zablýsklo se mi ve žlutém oku a naježil jsem srst... Z hrdla mi vyšlo tiché zavrčení.
Rychle se znovu oklepu... mé druhé polovičce se bouřka ani za mák nelíbila. Nejistě se otřu o Draca. "Asi nevíš, kde je tady nějaká nejbližší skrýš, že?" řeknu a pohlédnu na něj. Při zaznění dalšího hromu ze mě opět vyjde tiché zavrčení. Navíc, jak jsem stál takhle blízko Draca, mohl cítit chvění mého těla. Skutečně mi byla celkem zima a mé vychrtlé tělo nemělo krom srsti žádnou další vrstvu na zahřátí.

Tiše, trochu nešťastně zakňučím, když mi pustí ucho, ale... věděl jsem, že to bylo nezbytné, pokud jsem chtěl znát jeho odpověď. Neměl s tím problém. Zvesela zastříhám ušima a zavrtím ocasem. Na mé tváři se mi objeví veselý hravý úsměv doslova od ucha k uchu.
Když zvedl hlavu k nebi, zvědavě jsem vzhlédl také. Cítím, jak se mi tlama s údivem otevřela. Jakmile si to uvědomím, olíznu si čenich a zase ji zavřu. Polknu a pohlédnu na Draca... Draco... krásná zkrácenina. Líbilo se mi to. Zavrtím při té myšlence znovu ocasem a pak pohlédnu zpět na nebe. "Ano... je na tom... něco kouzelného..." šeptnu tiše.
Na obzoru sice byly krásné červánky, ale ani jeden z nás si nevšiml, že se nad námi nebe pomalu zatahuje a spouští se déšť. Jen si nejistě olíznu čumák na kterém mi přistane první kapka. Byl začátek dubna... skoro jsem doufal, že to počasí zůstane alespoň tenhle rok klidné a neměnné... a nebude rušit tuhle chvíli. Oklepu se a sleduji, jak západ slunce postupně zakrývají mraky.
Draco pak začal mluvit. Chvíli se znovu rozplývám nad zkráceninou jeho jména pak bedlivě poslouchám jeho slova. Věděl jsem, že se chce svěřit. Pohlédnu s jistou něhou do jeho očí a poslouchám s nastraženýma ušima. Po jeho přiznání polknu, olíznu si čenich a uši lehce sklopím. Ne strachem spíš... nevěděl jsem jak na to zareagovat. Potěšilo mě to... zahřálo mě to u srdce... Jen ho sleduji a když si zaboří hlavy do mé srsti, olíznutí mu oplatím žužláním pro změnu jeho ucha. Jen vesele zavrtím ocasem. Jeho další slova ze mě na chvíli udělají kamennou sochu. Cítím, jak mi srdce poskočí. Chvíli mám pocit, že je to sen, ale pak Draco zvedne hlavu a tím vymaní své ucho z mé nadvlády. Znovu svá slova zopakuje a hledí mi přímo do očí. Nejistě sklopím uši a pak je pomalu napřímím. Chvíli ho sleduji a pak zabořím šťastně hlavu do jeho srsti. "Já tebe taky." zašeptám tiše.

Jen se potutelně usmívám do Draconisovy srsti a zvesela jsem vrtěl ocasem. I přes tak krátkou dobu jsem si dokázal živě představit jeho zamyšlený výraz. Jen spokojeně zastříhám ušima a se šibalským úsměvem čekám, co vymyslí. Po chvíli cítím na uchu horký dech a pak náhle cítím, jak mi ho žužlá.
Z hrdla mi vyjde tiché šťastné zakňučení, které utlumí jeho srst a já si do ní čumák zabořím ještě hlouběji.
Bylo to...... příjemné... Jen přešlápnu z jedné tlapky na druhou a jsem rád, že jeho srst utlumí mé další zakňučení. Jen stáhnu ocas k tělu a přivinu se k vlkovi ještě víc.
"Já...já..já... smím ti říkat Draco?" zeptám se náhle když trochu zvednu čumák z jeho srsti. Olíznu si čumák a pohlédnu zpět do Draconisových očí. Nevěděl jsem, proč se na to ptám... ale... zkrácenina "Draco" se mi líbila a jemu se nemusela líbit. Byla slušnost se zeptat a navíc jsem nechtěl, aby se na mě naštval, nebo abych tím nějak naboural a totálně překazil tuto krásnou chvilku.

Jen se k němu spokojeně tisknu a vrtím ocasem. Cítil jsem, jak jeho slzy prosakují skrze mou srst a dostávají se na mou kůži, ale... nevadilo mi to. Draconis příjemně hřál a já věděl, že proud jeho slz bych stejnak nezastavil. Tento pocit asi s nikým nezažil, nebo dlouho nezažil. Bylo mi jedno, co se dělo v jeho minulosti, teď jsem ho měl pro sebe já.
Ano, trochu se ve mne probudilo sobectví... byl to skutečně po dlouhé době vlk, ke kterému jsem něco cítil a o kterého jsem nikdy nechtěl přijít. Na začátku jsem měl pocit, že k němu cítím to, co ke svým bratrům, ale... podle toho, jak se vše vyvinulo jsem k němu skutečně cítil mnohem více, než jsem si kdy dovedl přiznat. Než jsem kdy doufal.
Spokojeně vrtím ocasem a občas blaženě hlouběji vydechnu do jeho srsti. Po chvíli zvednu hlavu a jemně mu znovu olíznu slzy a naklopím s něžným úsměvem hlavu na stranu a nastražím hravě uši. Chvíli ho tak pozoruji a pak mu znovu rychle olíznu čumák a rychle na to zas zabořím hlavu do jeho srsti, aby mi to nemohl oplatit. Se zájmem a hravostí čekám, co udělá. Spokojeně přitom dál vrtím ocasem.
Skutečně... netušil jsem, jak to bylo dávno, co jsem byl takhle šťastný.

Celou dobu jsem vrtěl ocasem až na okamžik, kdy jsem mu olízl čenich. Při sklopení uší jsem přestal vrtět i ocasem a čekal jsem ve strachu. Slyšel jsem vlastní bušení srdce a každý okamžik, každá vteřina byla utrpením ve kterém se mi v hlavě honilo mnoho myšlenek, že jsem to teď celé totálně pokazil. Nejistě si olíznu čumák, když vidím, jak Draconis ztuhnul.
Viděl jsem jeho rozšířené zorničky a chvilku jsem se bál, že mě za to hryzne. Z Draconise ale pak vyjde zakňučení. Polekaně naklopím uši. Nechápal jsem, co se dělo. Zmateně se k němu zpátky přilísám a teprve pak si všimnu jeho slz a opět se na něj podívám. V ten moment mi olíznutí čenichu oplatí.
Mé bušení srdce snad musel slyšet každý v okolí. Jen tiše zakňučím a napřímím uši a znovu začnu radostně vrtět ocasem. Pak se k němu natáhnu a jemně mu olíznu slzy. Věděl jsem, že jsou ze štěstí. Jen spokojeně zavřu oči a zabořím hlavu do jeho srsti. Ten toužebný pocit, že mu chci být až takhle moc na blízku stále přetrvával... a já tak nějak tušil, že po dnešku asi navěky i zůstane.
Spokojeně zafuním do jeho černé, bíle žíhané, srsti a tiše a tlumeně zakňučím. Nepřestávám radostně vrtět ocasem. Nikdy jsem si nemyslel, že se zamiluji. Já? Jak by se mohl někdo jako já s druhým vlkem v sobě někdy zamilovat? Jak ho mohl druhý Loki přijmout? Jak vůbec někdo mohl milovat mě? Nechápal jsem to, ale věděl jsem, že takového vlka jsem teď přesně našel. Tohle místo jsem začal milovat. Nebýt druhého Lokiho a jeho potřebě bloudit furt dál, bych se sem asi nikdy nedostal.

Byl jsem k němu přitisknutý a spokojeně jsem oddychoval do jeho srsti. Pohupoval jsem spokojeně ocasem. Ten pocit byl... nádherný... měl jsem pocit, jako by se mé dvě osobnosti na chvíli slily v jednu... obě si užívaly přítomnost Draconise... jeho blízkost. Bylo to dost zvláštní, že i Druhý Loki byl schopný něčeho... takovéhleho...
Obvykle jsem byl vůči vlkům v tomhle ohledu dost nevšímavý... dokonce ani vlčice mě moc nelákaly. Věděl jsem, že jsem příliš slabý, abych byl pro někoho výhra, ale... Draconis to evidentně viděl jinak? ... Netušil jsem... našel ve mě přítele, nebo cítil také něco víc?...
Náhle se na chvíli odtáhl a sedl si. Srdce mi trochu nešťastně poskočilo. Měl jsem chuť mazlit se s ním dál... Z mých zoufalých pochyb mě vytáhlo to, když si mě zpět předníma packama přitáhl. Z hrdla mi vyšlo tiché spokojené zakňučení. Přitáhnutím mě donutí si sednout k němu. Nevadilo mi to...spíše naopak. Jen radostně vrtím ocasem a hlavou se k němu přilísám. Byl jsem jako malé nevymazlené vlče, které se konečně cítilo, že k někomu patří... Že ho někdo ve svém životě chce a nebere ho jako špatnou výhru v loterii.
Spokojeně vrtím ocasem a pak se na něj nejistě podívám. Měl jsem trochu strach, ale.. nemohl jsem si pomoci a po chvíli sledování ho svýma dvoubarevnýma očima mu olíznu čenich a hned na to lehce sklopím uši ve strachu, že se urazí... nebo dokonce ještě hůř, že se odtáhne a nechá mě tu.
Nevěřil jsem, že by to udělal, ale ta nejistota a strach tu i tak byl.

"Mě bylo o něco víc, když jsem o ně přišel... ale... také nevím, jestli bych je dnes ještě poznal. přiznám, tentokrát mě už ale smutek nepřepadá. Byl jsem s Draconisem... tak nějak šťastný. Sice jsem ztratil své sourozence, ale osud mi přivál do cesty tohohle vlčka. Možná měl temnou minulost, mně to bylo jedno. Sám jsem měl hodně daleko k dokonalosti a navíc... byl jeden z mála, který si mě vážil i přes to, že jsem byl slabý.
Nejistě znovu zavrtím ocasem a tím znovu ohodím Draconise vodou. "To musí být fajn mít takovýhle roz..." nestihl jsem dokončit větu, protože vlk pode mnou se evidentně snažil ze sebe udělat jakousi loď a vyklopit mě. "H...hej!" zavýsknu zvesela a různě se kroutím, abych se nepřevážil na jeho zádech a neskončil ve vodě po čumáku. Draconis po chvíli přestal a donesl mě na břeh. Když se skrčil, postavím se na své vychrtlé nohy a opatrně z něj slezu a oklepu se tak, aby veškerá sprška padla na něj. Když se zrovna chystám hravě uskočit, všiml jsem si, jak ke mně Draconis nejistě míří. Naklopím hlavu na stranu a nastražím uši. Když byl u mne, náhle mě objal. Upřímně... měl jsem chuť udělat to samé předtím, ale... bál jsem se, že to bude divné... Nejistě sklopím uši a olíznu si čumák. Jeho blízkost vyvolala to, že jsem cítil, jak mi v hrudi poskočilo srdce. 'Co se to děje?' pomyslel jsem si a Draconisova blízkost jaksi zapůsobila ve prospěch té zvláštní síly, která mě k němu tak táhla. Jen si znovu olíznu čenich a pak se nejistě hlavou otřu o jeho srst na krku. Bylo mi s ním dobře a tahle zvláštní touha být mu na blízku a přitulit se k němu... Druhý Loki mi tak nějak přitakal v tom, že ten pocit byl nový... jakoby se náhle objevil... ale... tak nějak mi to vlastně ani nevadilo. K Draconisovi jsem měl blíž než jsem měl kdy předtím k jakémukoliv vlkovi... na tom jsem se shodnul na 100% i se svou druhou polovičkou... skutečně poprvé v životě jsme byli v něčem za jedno...

"Také jsem své sourozence ztratil... ani nevím, jestli žijí." řeknu. Tohle ve mně zanechalo smutné vzpomínky. Chvíli vzpomínám na svou sestru a na své bratry. Na to, jak jsme si utahovali z mého otce, když na mě měl nehezké poznámky nebo když přišel v klidu za mou matkou a označil, že jsem měl být už dávno mrtvý. Mých sourozenců si vážil a tak jsem vlastně žil jen díky nim... vždycky mě bránili... a já jim za to občas něco poradil...
Z mého smutku a vzpomínek mě vytrhne Draconisovo nadšení z vody. Jen se opět usměji a zastříhám ušisky. "To jsem rád.... voda může být nebezpečná, ale chladí v horkých dnech a pomáhá vyčistit rány... a tak.. řeknu. Byl jsem na něj pyšný... dokázal se zbavit strachu tak snadno. Jen ho zvesela sleduji a na mé vlčí tváři se objeví překvapení, když se můj přítel náhle potopí. Jen ponořím hlavu, abych viděl, co hodlá udělat. Než jsem však stihl nějak zareagovat, podplaval mě a náhle jsem byl nad hladinou a na jeho zádech. "Hej!... než jsem však stihl dopovědět něco o tom, aby mě okamžitě pustil dolů, rozhlédl jsem se. "No páni... je divný být... takhle vysoko... zas tak vysoko jsem teoreticky nebyl vzhledem k břehu, ale... bylo divné být nad hladinou a mít rozhled o všem... z vody mi předtím vykukovala jen hlava, takže teď jsem mohl vidět mnohem dál. Trochu se zavrtím a zvesela zavrtím ocasem tak, že Draconise zkropí voda. Jen zvesela zastříhám ušima a pohlédnu na něj. Bylo to zvláštní... nikdy jsem se s nikým tak dobře necítil... dokonce ani se svými sourozenci to takovéhle nikdy nebylo.