Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jen zvesela zastříhám ušima. Měl jsem ze svého přítele radost. Vypadalo to, že svůj strach překonává skutečně dobře. Sleduji jeho kroky mířící k nejhlubšímu místu a vesele a radostně vrtím ocasem.
"Já... nemáš zač... já měl štěstí, že mě toho hodně naučili sourozenci... I když se sotva známe, jsi pro mě důležitý a nevidím důvvod, proč bych ti v něčem nemohl pomoci pro změnu já." usměji se vesele. Narážel jsem tím na jeho pomoc když se těla chtěl zmocnit druhý Loki. Pomohl mi i s lovem a za to jsem mu byl taky vděčný. A nepochyboval jsem, že kdyby hrozilo nebezpečí, postavil by se na mou ochranu. Jen zastříhám ušima při té myšlence a pak se jen usměji. Draconis už stál v nejhlubší vodě.
"Tak co, jaké to je?" řeknu zvesela a zastříhám ušima. Při zmínce o klaustrofobii se oklepu. "S tím ti už asi nepomohu... já... já také nemám moc rád stísněná místa." a nejistě se ošiju. Z hrdla mi vyjde tiché zavrčení, když si na stísněné místo vzpomene i druhý Loki. Jen se rychle oklepu a má druhá polovička zase v klidu bez následků zmizí. Překvapovalo mě, jaký vliv má na mě Draconis... Utlumoval mé dvě osobnosti a měl jsem v jeho přítomnosti tak nějak poprvé v životě pocit, že ten druhý Loki ke mně prostě patří... že je mnou...
Z myšlenek mě vytrhnul až opět přítelův hlas a pak mě pokryla sprška studené vody. Jen radostně vztyčím uši a pak dvakrát poskočím ve vodě směrem k němu, než zmizím ve vodě úplně. Po chvíli se vedle něj vynoří má hlava, to jediné, co mi v nejhlubším místě čouhalo nad hladinu. Jen se zazubím a čumákem na něj cáknu trochu vody na oplátku.

← Zauberwald

Viděl jsem Draconisovo zmatení a zamyšlení. Mlčel jsem, protože jsem věděl, že nechat ho ve svých myšlenkách bude nejlepší. Řekl jsem mu možná více než jsem chtěl. Ano, neznali jsme se dluho, ale pro mě se stal... hodně důležitým a blízkým. Byl první, koho přijal i druhý Loki a já z toho měl radost. Navíc... byl tu pro mě, když se druhý Loki chtěl prodrat na povrch. Možná i to změnilo názor mé druhé stránky na mého nového přítele. Navíc... oba, já i druhý Loki, jsme tak nějak tušili, jak moc tíživá mohla být jeho minulost.
Nevěděl jsem, co se mu stalo, ale podle jeho jizev v tom figuroval asi nějaký souboj,... nejspíše asi ani neměl moc přátel... možná ani nezažil lásku sourozenců, kterou já jsem znal. Soudil jsem podle toho, jak byl překvapený, když jsem řekl, že je pro mě jako vlastní bratr a možná i něco víc. Proto jsem ho nechal v jeho vlastních myšlenkách. Já svá slova myslel vážně a on nejspíše potřeboval je trochu vstřebat.
Jen za ním zvesela ťapkám a prohlížím si okolí a občas zavětřím. Draconis nakonec také přiznal, že jsem mu blízko a to mě zahřálo u srdce... a podle hřejivého tepla v hrudi to potěšilo i mou druhou polovičku. Jen zvesela zavrtím ocasem a jdu dál s ním.
Jeho překvapení, že ho klidně naučím plavat, mě překvapilo. Utvrdilo mě to v tom, že přátel asi skutečně moc neměl. Jen popoběhnu, abych s ním srovnal krok a lehce se o něj hravě otřu. "Jasně že jo... jen je potřeba překonat strach z vody a instinkty ti pak pomohou... a já u toho mohu být, abych ti pomohl." zasměji se a pak ho nechám jít k vodě. Sleduji, jak se pomalu odváží do ní vstoupit. "To asi jo... myslím, že není možné tě to naučit teď hned, ale... časem to půjde... nejdřív musíš překonat svůj strach vůči vodě... a všichni víme, že to jde občas dost těžko." usměji se a vstoupím do vody za ním a v klidu se podívám na svůj odraz ve vodě. Pak se napiji a sleduji Draconise. "Vidíš... tahle hloubka ti neublíží..." usměji se a zvesela zastříhám ušima. Byl jsem na něj hrdý. Věděl jsem, jak je těžké překonávat vlastní strach... a navíc ještě k tomu, když byl zakořeněný v minulosti.

Bylo vidět, jak Draconis přemýšlí. Chvíli mi připadalo, že možná sám sebe nenávidí nejspíše kvůli minulosti... Lehce naklopím hlavu na stranu. Každý jsme měli nějakou minulost. Já tu svou, až na pár chvil, taky nenáviděl... a z větší části mě vytáčelo to, že jsem v ní měl mezery, kdy mě "druhý Loki" nepustil ke vzpomínkám. Upřímně... bylo to poprvé, co jsem měl pocit, že "druhý Loki" někoho přijal. Bylo to, jako by se část mé duše opět spojila... měla jediný spojitý bod a tím byl momentálně Draconis. Mírně se usměji. Byl jsem rád, že má druhá stránka přijala mého přítele. Možná v něm viděl část sebe samého... netušil jsem, ale... bylo to snad poprvé v životě, kdy jsem svou druhou polovičku měl za něco rád. Ta slova mi ukradl z úst... což platilo vlastně doslova, když je řekl mojí tlamou.
Sleduji Draconise a trpělivě čekám, až se "vzbudí" ze své minulosti. "Nemáš zač... ty jsi také první, kdo mě bere... vážně... nesměje se mi za to, co jsem, jak vypadám... Jsi pro mě... skoro jako bratr, moc mi oba připomínáš... měli mě taky rádi... i když... u tebe mám pocit, že jsi mi blíž. Možná je to tvou minulostí, ale chápeš, co to znamená... být jiný... ať už tě v minulosti potkalo cokoliv... minulost nezměníš... můžeš se z ní jen poučit... to, co teď můžeš změnit, je přítomnost a budoucnost." řeknu a usměji se. Lehce zastříhám ušisky a v mém žlutém oku jakoby se lehce zalesklo... měl jsem vnitřní pocit, že se mnou snad dokonce poprvé souhlasí i druhý Loky. 'Ha ty šmejde.. teď jsem ti vzal slova já, jaké to je?' při té myšlence se lehce ušklíbnu a pak se rychle oklepu. Nechtěl jsem moc dávat najevo, že vlastně trpím vnitřní samomluvou... teda, jak se to nazve, teoreticky jsem nemluvil k sobě, ale k druhému Lokimu.
Znovu se oklepu a pohlédnu již opět vesele na Draconise. "Víš... když budeš někdy chtít naučit plavat.. jsem tu pro tebe... ale tlačit tě do toho nebudu... musíš chtít sám." zazubím se a na jeho poznámku o pokračování v cestě jen kývnu a zvesela jako malé vlče poskočím. "Platí!" řeknu zvesela a pak popoběhnu, abych ho dostihl a jdu se svým přítelem dál zkoumat nové prostředí. Začínal jsem to tu mít rád... A podle hřejivého pocitu v hrudi to vypadalo, že i druhý Loki se zde cítí být docela šťastný.

→ Long

Když vidím blažený výraz Draconise z vody, vesele napřímím uši a vběhnu do vody po kotníky a pak teprve začnu hltavě pít. Voda byla výborná, přesně jak napovídala tvář mého přítele. Možná to bylo prostě jen žízní, ale... zdálo se mi, jako by to byla nejchutnější voda v mém životě.
Zvesela se oklepu a pohlédnu na svého kamaráda a zvesela zavrtím ocasem. Místo veselé odpovědi jsem si však všiml, jak je zamyšlený a... připadalo mi, že se něčeho bojí. Nejistě se oklepu.
Mou domněnku potvrdilo mé oslovení. Jen našpicuji uši. "Ano?" zeptám se a čekám, co z něj vyleze. Lezlo to z něj pomalu a zdálo se mi, že se bojí, že se mu budu smát, což opět potvrdil hned v další větě. Můj výraz zvážněl a mé dvoubarevné oči ho sledovaly. Nakonec z něj vylezlo, že se bojí vody.
Nepřišlo mi to vtipné jak říkal. Jen si v klidu sednu do vody, ve které jsem stále byl a lehce zavrtím ocasem. "Nevím co se ti stalo, nevím, jak se někdo může bát vody, ale... vtipné mi to nepřijde." řeknu a sleduji tě. "Já se kvůli minulosti a kvůli mému tělu bojím spoustu věcí." pousměji se a sleduji ho s klidem a přátelským úsměvem. "Beru to na vědomí, kdyby se něco stalo, pokusím se tě vytáhnout... i kdyby to mělo stát cokoliv." zvesela zastříhám ušisky. Věděl jsem, že kdybych se já někdy ocitl v nebezpečí, zachránil by mě taky ať už by ho to stálo cokoliv... nebo jsem tak alespoň usoudil s jeho dosavadního chování- Pomalu vylezu ven k němu na břeh a kus od něj se oklepu od vody.
"Víš... myslím, že každý vlk, který by se ti za to smál, je hloupý... nikdo netuší, čím sis prošel... a nikdo netuší, jak ti v té chvíli mohlo být... každý v každé situaci reaguje jinak... a nikdo by neměl za tyto věci odsuzovat... každý máme své nedostatky... nikdo není dokonalý. řeknu a můj hlas byl tak trochu... drsnější... bylo to jako by s ním na chvíli mluvila má druhá polovička. Moc často se to nedělo, aby s někým chtěl "druhý Loki" mluvit, ale... Draconis si to asi zasloužil. Ve chvíli, kdy můj hlas dozní, ošiju se a na tváři se mi opět objeví hravý veselý výraz. "Takže se neboj, já tě za to soudit fakt nebudu." usmívám se a zavrtím hlavou.

Bylo mi řečeno, že alespoň zkusit to můžu... xD

Teď jsem tu v podstatě nov, přesněji, budou to dva měsíce od přijetí mé registrace a znovuzačátkem s touto smečkou. Vím, že nesplňuji ani jeden požadavek, ale... přeci jen jsem to chtěla zkusit.
Na začátku jsem si říkala "Tsss... stačí mi jeden charakter, stejně na to pak nemám čas..." ale... objevil se tu jeden zádrhel a mě přepadla touha to alespoň zkusit a tím dostat příležitost získat mou starou postavu zpět a přivést ji do života. Přivést k životu zpět svého Trionka.
Myslím si, že aktivní jsem, uznávám, příspěvky trochu váznou, akcí se moc neúčastním (ale na mou obhajobu, za tu dobu, co tu jsem jich moc nebylo a účastnit jsem se snažil! A i snaha se cení, ne?... bohužel to nevyšlo z důvodu špatného času, nebo že jsem prostě nepřišela na to, kde ta tlapka první je .-.).
o svou postavu Triona skutečně velmi stojím, protože mi věčně optimistický vlček skutečně chybí. Loki je takový podivín a já si upřímně v několika svých příspěvcích všimla, že mu dávám možná trochu podobné chování co měl Trion. Z tichého podivínského vlka se sem tam stane prostě vlče, což byl jeden z rysů Triona (no, lepší důkaz, že mi má postava chybí, asi neexistuje :D).

Takže... už to nebudu déle protahovat. Děkuji za přečtení a alespoň zvážení mé žádosti.
Loki

Zvesela jsem ťapkal za Draconisem až do chvíle, než jsem si uvědomil, že jsme ve zvláštním hustém lese. Na chvíli strnu a našpicuji uši. Cítil jsem mnoho pachů a slyšel mnoho zvuků... a přesto zvuky byly tlumené a bylo to u přes tohle vše... ticho... zvláštní ticho.
Uši lehce sklopím a olíznu si čenich. Vypadalo to, že i Draconis na chvíli znejistěl, ale... pak byl zase v pohodě. Nejistě se znovu rozhlédnu a pak popoběhnu, abych dohnal svého kamaráda. Ten se zdál být již v pohodě. Mé uši byly stále lehce sklopené a při chůzi jsem se trochu přikrčoval. Ne že bych měl strach, spíš... radši jsem byl ve střehu. Tohle místo bylo kouzelné, líbil se mi ten klid a zároveň mě to trochu děsilo.
Z nejistého postoje mě vytrhne radostné napřímení uší mého společníka. Nejistě popoběhnu k němu, abych viděl, co ho tak rozveselilo. Jezero. Draconis se k jezeru náhle rozběhl. "Počkej na mě!" zavolám. Jeho nálada rozproudila v mých žilách opět krev nezbedného vlčete. Trochu si poskočím a pak peláším za ním. Zastavil jsem jen tak tak na poslední chvíli, než se mi povedlo Draconise málem shodit do vody.
Jen se lehce oklepu a dojdu vedle něj, kde se zastavím a sleduji jezero. Lehce naklopím hlavu na stranu. "Jezera jsem viděl, ale... ne takhle čisté" řeknu a opět trochu znejistím. Sleduji ho, jak se chce napít.

Jen svého přítele sleduji s již stoupajícím optimismem. Viděl jsem, jak bojuje sám se sebou. Možná neměl tak velký problém jako jsem měl já, ale... bojoval sám se sebou a já mu rozuměl. Věděl jsem, že má druhá polovina je ten samý vlk co já, jen... bylo to jako mít na jednu věc dva úplně odlišné názory... jako kdyby polovina těla chtěla udělat něco jiného než druhá.
Mohla za to má minulost. U Draconise za to minulost mohla taky. Každý jsme se s tím vypořádali jinak. Ze mě se v podstatě duševně stali dva vlci, aby bolest a utrpení mohl snášet jen někdo, kdo není normálně mou součástí. Tedy vlastně je a zároveň není. Draconis na tom možná byl trochu podobně. Možná přišel o spoustu přátel? Možná žádné přátele nikdy pořádně neměl a tak byl takový jaký byl?
Neměl jsem potřebu se vyptávat. Také jsem byl nerad, když se mě na to někdo ptal. Kdyby o tom chtěl mluvit, řekl by to.
Navíc, nejdůležitější pro mě bylo, že zůstal. Viděl jsem, že při tom bojuje sám se sebou... a vyhrál, zůstal. Evidentně si mě vážil stejně jako já jeho. Jen se mile usměji. Mé dvoubarevné oči jakoby viděly přesně, co se v druhém vlčkovi děje. A jakpak by ne... znal jsem to.
V mém přemýšlení mě vyrušil pach cizího vlka následovaný zavrčením Draconise. Cítil ho také. Nejistě se přikrčím a pohlédnu směrem odkud šel pach. Pak jsem v dálce zahlédl vlka, jehož pach byl cítit. Chvíli nás sledoval. Trochu jsem se nad tím musel ušklíbnout. Pohled na nás musel být docela zajímavý. Vlk po chvíli pokračoval a já usoudil, že tedy žádné nebezpečí nám od něj nehrozí. Narovnám se a vstanu. Oklepu se a sleduji svého přítele, který nakonec souhlasil, že se vydáme dál. Jen zvesela zavrtím ocasem. Těšil jsem se na prozkoumávání dalšího území se svým přítelem. Když se rozejde pryč, jen ho pár skoky zvesela doženu a pak zvesela ťapkám za ním na svých hubených dlouhých nohách.

→ Zauberwald

Nejistě jsem svého přítele sledoval. Viděl jsem jeho vycenění zubů, ale taky jsem věděl, že jsem si za to tak nějak mohl sám... teda... má druhá polovička. Upřímně jsem netušil, jestli se s tím někdy naučím žít. Pomůže mi proti tomu vůbec něco? Budu ještě někdy normální vlk? Netušil jsem... bylo toho na mě trochu moc. Věděl jsem, že aby přechod nebyl tak hrozný a já si třeba pak pamatoval, co se stalo, stačilo svou druhou polovinu přijmout... ale... šlo to dost těžko, když jsem ji tolik nenáviděl. Byla spojena s utrpením z minulosti. S bolestí a zoufalstvím. Nedivil jsem se moc, proč jsem takový, jaký jsem, ale... Přeci jen bych se konečně mohl dát nějak do pořádku.
Byl jsem šťastný, že tu se mnou Draconis byl. Díky němu jsem dokázal přemoci mé druhé já a být jakž takž v klidu. Lehce jsem se třásl po celém těle. Nejistě opět napřímím uši a mírně se usměji. Opět na mne lezla dobrá nálada. Měl jsem přítele! A zůstal u mě! Nezaútočil...
Pomalu se mne zmocňoval opět optimismus... po jeho pochvale zavrtím lehce ocasem a zastříhám ušima. Lehce si olíznu čenich. Bylo vidět, že jsem se zase hodil do pohody a zmocnil se mě optimismus. "Děkuji, že jsi zůstal"řeknu již celkem vesele. "Já... půjdeme tedy dál? Rád bych prozkoumal okolí..."

Bylo to zvláštní opět cítit mou druhou polovičku. Byla... úlisná jak had, odtažitá, nedůvěřivá a nenáviděla vše živé kolem mě. Tak trochu přesný opak toho, jaký jsem byl. Draconisův hlas jsem slyšel skoro z dálky... Místo toho se mi v hlavě odehrával zcela jiný rozhovor...
'Jsi zbytečný Loki, jen přítěž... sám to víš...'
'To není pravda... ulovil jsem zajíce, umím se o sebe postarat, jen nejsem tak silný...'
'Jsi slaboch... nechytil jsi ho sám... musel jsi k tomu mít pomoc...'
'DOST!' zakřičel jsem ve své hlavě. Vycenil jsem tesáky a zavrčel jsem. Ve žlutém oku se mi blýsklo... když tu náhle cítím objetí... cítím, že tu u mě někdo je... Strnul jsem na místě a ve mě se ustálil klid... Nejistě sklopím uši a lehce se oklepu... Bylo cítit, jak mám zrychlený dech a bylo slyšet mé rychleji tlukoucí srdce, jako bych byl právě po nějakém maratonu. S nejistýma sklopenýma ušima a provinilým výrazem pohlédnu na mého přítele. Zůstal... i přes to co viděl, zůstal. "Já...já...já... omlouvám se." řeknu rychle a nejistě... Věděl jsem, že jsem zavrčel... u mě to byl dost nečekaný a zvláštní zvůk... nikdy jsem nevrčel... vrčela má druhá polovina... jenom ona... Nejistě hledím na silnějšího tmavého vlka, mého přítele, trochu ve strachu, že si zavrčení vyložil špatně.

Jen zvesela zavrtím ocasem. Evidentně byl stejně nadšený, že jsem něco chytil, jako já. Jen hltavě jím ušáka. Cítil jsem, jak se mi plní prázdný žaludek. Když dojím, cítím se po dlouhé době sytý. Kdo ví, jak dlouho jsem nejedl. Zastříhám ušima a blaženě se olizuji.
Na mou náladu působilo možná i počasí. Bylo krásně, takže veškeré mé pochybnosti, smutek i strach z toho, jaký jsem, tak trochu vymizely. Už dlouho jsem se necítil takto dobře. Byl jsem trochu zahleděný do krajiny, když se mě Draconis zeptal. Oklepu se, abych se vytrhl z myšlenek a zadívám se na něj. Zastříhám radostně ušima. "Tak proč ne? Máš návrh kam?" zeptám se radostně. Pak se nejistě rozhlédnu. "Nevíš, jestli tu nejsou další vlci? Nebo nějaká smečka?" zeptám se a sleduji ho. Přál jsem si poznat více vlků... Narozdíl od svých rodičů, já potřeboval společnost... chtěl jsem poznat, jaké to je, patřit do smečky... Pak se ale zarazím. 'Loki... vzpamatuj se... kdo by chtěl slabého vlka jako jsi ty?' zazní mi v hlavě chrčivý hlas mého druhého já. Nejistě si olíznu čumák a lehce sklopím uši. Na mých očích bylo vidět, že vnitřně bojuji sám se sebou... v mém žlutém oku jakoby lehce jiskřilo... Probudilo se ve mě druhé já vyvolané utrpením z mé minulosti. Nejistě o pár kroků ustoupím a zatřesu hlavou.

Vše probíhalo podle plánu. Když se ušáci přiblížili k Draconisovi, ten vystřelil z trávy a poplašil naší kořist. Teď nastala ta správná chvíle pro mě. Zmocnila se mě doslova radost malého vlčete z prvního lovu... Nebyl to můj první lov, ale... Po dlouhé době jsem lovil s někým. Bylo to něco jiného, než lovit sám. Opět mi to připomínalo staré časy.
Když se ušáci rozutekli zpět ke mě, prostě jsem se po jednom z nich vrhl a mé zuby se zatesly do malého chlupatého tělíčka a ukončily jeho život. Pustím mrtvého zajíce a olíznu se, byl jsem šťastný. Sleduji posledního zajíce, který vypadal dost zmateně, jak peláší pryč. Olíznu si znovu čenich. "Ano!" řeknu a z vesela zamávám ocasem, pak se sehnu pro mrtvého ušáka a hrdě ho vezmu do tlamy, abych svému příteli ukázal, že i mě se zadařilo... byl jsem skoro jako malé vlče ukazující svou první kořist.
Upřímně... byl jsem takovýhle tak nějak povětšinou... tedy... když jsem po boku měl někoho, komu můžu věřit. Byl jsem hravý už od malička a dlouhé odloučení od sourozenců udělalo své... Potřeboval jsem se radovat s každým, se kterým jsem se cítil dobře... už dlouho jsem nemohl být takhle... lehkovážný a v klidu.
Jen opět zavrtím ocasem a pak opět odložím ušáka na zem a hladově se do něj pustím.

Byl jsem neskutečně rád, že mi konečně někdo rozumí. Bál jsem se, kdy přijde další "vlna" mé druhé osobnosti. Ta změna mě vždy dost... bolela. Byla to divná vnitřní bolest spojená s hroznou podrážděností a strachem. Občas se stávalo, že jsem si pak nepamatoval skoro nic. Možná proto jsem hledal přátele, na které se mohu spolehnout. Od ztráty svých sourozenců jsem nikoho takového neměl.
Většina vlků, které jsem na své pouti poznal, o mne neměla zájem. Kdo by taky měl zájem o pohublého podivínského vlka?
Věděl jsem, že najít si partnerku se mi nejspíše nikdy nepovede. Nedovedl jsem si představit, že by nějaká vlčice chtěla slabého pohublého vlka, jehož jedinou předností byla obratnost a přemýšlivost. Nebyly to vlastnosti, které by se hodily do života... ať už kterémukoliv vlkovi, nebo pak dokonce vlčatům, které by to zdědily. Byl jsem s tím ale plně smířen. Pro mě byla důležitější společnost vlků, kterým bych mohl věřit. Proto pro mne přátelství s Draconisem mnoho znamenalo. Ani jsem nedoufal, že tak brzy po příchodu na toto prapodivné území někoho takového potkám... a to hned napoprvé!
Myšlenky na mou minulost a na Draconise mi probíhaly hlavou, když jsem se krčil v trávě a sledoval králíky. Pohledem jsem vyhledal mého nového přítele. Na chvíli jsem si zavzpomínal na sourozence. Hrozně mi něčím připomínal jednoho z mých bratrů. Lehce se oklepu, ale tak, abych zajíce nevyplašil. Ještě jednou se na něj podívám, a když vidím,že je připraven, vyrazím. Zajíci v ten moment polekaně nastraží uši a při spatření blížícího se nebezpečí se rozutečou směrem k číhajícímu Draconisovi.

Sleduji chvíli svého nového vlčího přítele. Vypadalo to, že o něčem přemýšlí a měl jsem pocit, že ho něco skutečně mrzí. Nejspíše přemýšlel nad svou minulostí. Pak se ale vrátil zpět do přítomnosti. "Ano... spíše na obratnosti, ale v rychlosti taky nejsem nejhorší." řeknu a zastříhám zvesela ušima. Mou předchozí domněnku mi potvrdil dalším jeho přiznáním. Po jeho slovech nejistě sklopím uši a olíznu si čumák. Pomalu přešlápnu a sleduji ho. Nakonec uši napřímím a lehce k němu natáhnu hlavu a udělám pár kroků k němu. Oklepu se a pak se na něj znovu zadívám. "Myslím si, že každý v životě udělá mnoho chyb. A nemusí si to ani uvědomovat.... Co je ale důležité, musí si je po čase umět přiznat... snažit se je napravit." řeknu a znovu si olíznu čenich. "Nevím, co jsi v minulosti udělal... svou minulost nezměníš... ale nesmíš jí ani žít... důležité je co je teď a tady... a vzhledem k tomu, že se mi snažíš pomoci... myslím, že už teď své chyby napravuješ, aniž by sis to uvědomoval" řeknu a usměji se. Zvesela zavrtím ocasem. "Připomínáš mi mé sourozence." usměji se. "A pokud se chceš s někým spřátelit... já už tě jako přítele beru." řeknu zvesela a zastříhám ušisky.
Věděl jsem až moc dobře jaké to je, udělat něco, čeho pak každý vlk dlouho lituje. Znal jsem to možná lépe než kdokoliv jiný. Nejhorší na tom bylo, že já si ve většině případů ani nemohl pamatovat, co jsem udělal... Prostě to vše bylo jako... jako kdyby to udělal úplně jiný vlk, jen vypadal stejně a sdílel mé vzpomínky... alespoň částečně. Mohla za to má druhá polovina. Trochu se ošiju... bál jsem se, že bych se mohl zase "změnit". "Já... jen... kdybych se začal chovat divně... omlouvám se... mám za sebou dlouhou historii... je to jako kdyby ve mě byli dva vlci..." řeknu nejistě a přešlápnu si. "Jen jsem ti to chtěl říct... protože... už dlouho jsem nepotkal někoho, jako jsi ty... kdo by se na mě nepokusil zaútočit a dokonce mi chtěl pomoci... a být kamarád..." řeknu nejistě opět se oklepu.
Pak se zadívám nejistě na zajíce v trávě. Na jeho plán kývnu. "Dobrá... tak já ti je sem naženu." usměji se a pak se přikrčím do trávy a začnu se plížit trávou k ušákům tak, abych je pak mohl nahnat směrem k Draconisovi a abych na sebe neupozornil pachem příliš brzy.

Trochu jsem se bál toho, co mi odpoví a jak se zachová. Mohl se mi klidně vysmát, že jsem vychrtlé tintítko, co se o sebe neumí ani postarat. Trochu jsem se i bál, že to řekne. Byla to pravda a já si to až moc dobře uvědomoval. Za tohle jsem své tělo trochu nenáviděl. Také by mohlo být o něco větší a statnější. Ale... zrovna tohle je věc, kterou si žádný vlk nevybírá.
K mému překvapení vysmání se mi vůbec nepřišlo. Spíše naopak. Překvapeně na Draconise pohlédnu. "Já... rád ti s tím nějak pomůžu... ve dvou se přeci jen i ušáci přechytračí líp." řeknu nejistě a přešlápnu si. Olíznu si čenich. Bylo vidět, že jsem byl vděčný za nabídku... chtěl jsem mu hrozně nějak pomoci, být taky užitečný a nenechat práci jen na něm. Nebyl jsem žádná vyžírka a rozhodně jsem nechtěl zneužívat někoho, ke komu jsem po dlouhé době získal důvěru. Bylo více než příjemné náhle mít s kým mluvit... mít někoho, kdo se mi nevysměje, za mé vychrtlé slabé tělo, ale naopak mi bude chtít pomoci. Tolik mi připomínal v určitém ohledu sourozence... Já... děkuji ti vážně za vše" poprvé se nejistě usměji a zastříhám ušima. Vděk mi byl vidět i v mých dvoubarevných očích, doslova se v nich totiž zrcadlil. Přátelsky lehce zavrtím ocasem.

← Common Forest

Jen jsem spokojeně ťapkal za Draconisem a s jistou fascinací jsem si všímal, jak se mé nohy za tichého praskání vždy ponoří do sněhu a zanechají v něm stopu. Ne, že bych nikdy nezažil zimu, ale sněhem jsem byl vždycky uchvácen. Navíc jsem se po dlouhé době cítil docela i v bezpečí. Když dojdu až k němu, rozhlédnu se. Když vidím, jak to tu žije, zakručí mi opět v břiše. "Bohužel bych ti se srnou asi moc nepomohl... a máš pravdu, myslím, že na srnu je nás málo." řeknu a zastříhám ušima. Nepodceňoval jsem jeho sílu, ale nechtěl jsem ho v tom nechat samotného. Upřímně, byl jsem docela zesláblý, že jsem se bál, že nechytím ani toho zajíce. Nevěděl jsem, jak dlouho jsem v tom sněhu v tom lese ležel, ale kratší dobu jak den, to být nemohlo... cítil jsem, jak mé tělo je slabší, než bývalo. Možná jsem taky pěkně dlouho nejedl. Ale... stále jsem si nic moc nepamatoval... část mé paměti, jakoby stále byla zahalena mlhou. Oklepu se a pak nejistě sklopím uši. "Já upřímně nevím, jestli teď zvládnu chytit i nějakého toho ušáka."