Příspěvky uživatele

Draconis byl stále klidný a přátelský a má nervozita zmizela úplně. Zvesela nakonec zastříhám ušima. Má radost mi vydrží až do chvíle, než se opět zmíní o mém elementu. Nejistě a trochu nepohodlně se ošiju. Představa že se s tím elementem někdy sžiju? Bleh.... Ale... na druhou stanu na tom asi něco pravdy bylo. Chvíli přemýšlím a pak se už jen mlčky vydám směrem za ním. Když vidím, jak kontroluje, jestli jdu za ním, jen zvesela lehce poskočím a zastříhám ušima. Připomínal mi jednoho z mých bratrů... věděl jsem, že mu nesmím věřit úplně, ale... zdálo se, že se skutečně snaží být mým přítelem, než nepřítelem. Už dlouho jsem si neměl s kým povídat... neměl jsem nikoho, s kým bych mohl brouzdat světem a přesto... potřeboval jsem to. Když jsem byl ve společnosti jiných vlků, o kterých jsem si myslel, že jsou přátelé a věřil jsem jim, bylo to, jako by se mé dvě poloviny zase na nějakou chvíli "dohodly".. jako bych to byl starý já, než se naše rodina rozdělila... Jen vzpomínám na staré časy a na svých pohublých nohách ťapkám za Draconisem na louku.

→ Kvetoucí louka

Postoj vlka byl i nadále uvolněný a dokonce i... přívětivý. I přes jeho postavu a tu jizvu se zdálo, že není zlý a nechce mi rozhodně ublížit. Nebuď tak nervózní, takhle nikdy žádné přátele nenajdeš! Nejistě napřímím uši a sleduji vlka, jak se blíží. Mois Gris? Zvláštní jméno, ale je to tu... celkem pěkné... pomyslím si a nejistě lehce zamávám ocasem ze strany na stranu.
Při jeho zmínce o louce s možnou kořistí mi opět zakručí ve vyhládlém žaludku. To zní jako... dobrý nápad." odpovím mu a má nejistota pomaličku opadává už i jen díky jeho přátelskému úsměvu. Opět nejistě vztyčím hlavu a uši už nechám napřímené. Pomalu otáčím hlavou a sleduji, jak mě obchází. Nejistě se otočím zpět k němu. Těší mě... já... ani nevím. Matka kdysi říkala, že jsem zdědil element po ní... ale... nikdy jsem ho upřímně nevyužil." řeknu po pravdě. Nebo alespoň, napůl pravdou. Jednou jsem to zkusil... a upřímně... svůj element jsem rád neměl, stejně jako svou 'druhou drahou polovičku', která se objeví, když mi rupne v hlavě. Sice vzduch patřil k mé klidnější části, jak už napovídalo modré oko na bílé straně těla, stále jsem ten element a celkově jakoukoliv magii měl spojený s mou druhou částí. Nevěděl jsem, kde se tehdy v mé minulosti objevila... jak bylo možné, že místo jednoho vlka jsou nyní v mém těle vlastně dva. Přitom jsem věděl, že má 'druhá polovička' jsem byl stále já... nebyl to nikdo jiný... jen já... a přesto... Otřepu se. Nechtěl jsem na to teď myslet. Měl jsem hlad a byl jsem zesláblejší než obvykle. "Vyrazíme?" zeptám se nakonec po chvíli mlčení a nejistě opět zhoupnu ocasem ze strany na stranu.

Byl jsem příliš zabrán do svých myšlenek a snahy si vzpomenout, co tu vlastně dělám a jak jsem se zde ocitl, takže jsem ani nezaslechl praskání sněhu. O přítomnosti někoho dalšího mě upozornil až jeho hlas. Polekaně zvednu hlavu a nastražím uši. Otočím se za hlasem. V ten moment uši rychle opět sklopím a lehce vycením zuby. Blížil se ke mě černý vlk s bílým vzorováním a docela nehezkou jizvou na krku. O vzhled mi ani tak nešlo, spíš o jeho velikost a o to, že už na první pohled byl mnohem silnější než já... a větší.
Přidal do kroku a já udělal nejistě a trochu i varovně pár kroků pryč od něj. Po jeho další otázce ale přestanu cenit zuby. Uši mám stále sklopené a vlka teď už jen pozoruji. Při zmínce o lovné zvěři cítím, jak se ozval i můj žaludek. Nejistě a trochu nervózně si olíznu čumák. "Abych pravdu řekl, ani netuším, kde to vlastně jsem, natož abych věděl, kde se tu dá sehnat něco k jídlu... ale... něco k jídlu by se bodlo." řeknu a v ten moment se můj žaludek ozve trochu hlasitěji. Sleduji blížícího se vlka s neskrývanou ostražitostí. Jedna má část si hrozně přála se spřátelit, druhá mě varovala, že vlk může být nebezpečný. "Já... jsem Loki" řeknu nejistě a opět o krok nejistě ustoupím a lehce snížím hlavu. Už na první pohled bylo vidět, že bych ho nedokázal přeprat i kdybych se snažil sebevíc. Má žebra byla i přes mou srst dost vidět a celkové rozložení dávalo jasně najevo, že nejsem jeden z těch agresivních silných vlků... a že ze mě silný mohutný vlk nejspíše nikdy nebude.

// příchod

Něco bylo divně. Cítil jsem, jak ležím na sněhu někde... někde, kde jsem si to nepamatoval, nebo alespoň jsem to podle pachu nepoznával. Lehce mi zacuká čenich a pak nejistě otevřu své dvoubarevné oči. V ten moment sklopím uši. Nepamatoval jsem si, jak jsem se sem vlastně dostal. Posledních pár dní bylo jakoby v mlze. Nejspíše jsem byl zase 'ten druhý'. Nejistě pomalu vstanu a oklepu se. Mé vychrtlé tělo se lehce chvělo zimou. Netušil jsem, jak dlouho jsem tu ležel, jak dlouho jsem tu byl. Má levá, bílá, strana těla s modrým okem se do zasněžené krajiny hodila skoro dokonale, zato černá polovina těla se zlatavým okem jakoby přímo díky sněhu bila do očí. Olíznu si čenich a zavětřím. Vypadalo to, že všude panoval klid. Byl jsem v jakémsi lese a byla zde zima. Opět se oklepu a pomalu se na svých hubených nohách vydám hlouběji do lesa a ledovou vodu, kterou jsem se sem nejspíše dostal, nechám za sebou. Kdo ví, proč mě sem osud zavedl. Třeba zde najdu své sourozence? Nebo někoho jiného, na koho se budu moci spolehnout stejně jako na ně? Těžko říct. Od tlamy mi šla pára a já se pomalu vydám hlouběji do celkem příjemně vypadajícího lesa. Mé sklopené uši, lehce naježená srst a opatrné kroky dávaly jasně najevo, že jsem dosti nervózní.