Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Dante byl čím dál tím víc rýpavější. Nelíbila se mi jeho slova, jeho povýšeneckého chování... A navíc... mou hrudí se začínal plížit nehezký svíravý a bolestný pocit. Chtěl jsem Draca. Jenže kdykoliv jsem na něj pomyslel, myšlenky se mi vrátily ke dvěma pachům. K pachu Draca a té proradné, mně naprosto odporné, vlčice. Nikdy jsem nesoudil vlky na první dojem. Tuhle vlčici jsem neměl možnost ani poznat a již jsem jí nenáviděl. Ellie. Nenáviděl jsem ji.
Mohly za to mé myšlenky, které mi bránily Danteho poslouchat. Neměl jsem na to ani náladu, ani nic. Možná i pro jeho dobro jsem přeslechl jeho narášky na nějakou schízu a kopnutí do hlavy. Stačilo, že jsem si všiml vnitřního zavrčení mé drahé polovičky, která naštěstí Danteho nemohla jít momentálně roztrhat. Dobře pro arogantního šedého vlka.
Nepostřehl jsem ani, že odchází. Jeho nepřítomnost jsem nějak zaregistroval až ve chvíli, kdy jsem ho viděl již v dálce. Něco říkal, netušil jsem co, ale... bylo dobře, že odešel. Byl jsem divně skleslý a zamlklý. Nepodobalo se mi to, ale co jsem měl dělat? Nic...
A tak jsem se rozhodl jít dál... na druhou stranu, než šel šedý vlk. Alespoň tak jsem měl šanci, že ho už jen tak nepotkám...

→ Pityas (přes kvetoucí louku)

"Vichřice občas dovede víc než taková povodeň, nebo požár..." řeknu a hledím na Danteho. Netušil jsem proč, měl jsem potřebu to říct. Vzduch byl krásný element. "To, že vypadá tak nevinně a neškodně může být ve tvůj prospěch... momenty překvapení vyhrávají většinu bitek." dodám po krátké pauze.
"Osobně nevím, kde jsem je vzal... tak nějak se... vyskytly." nemohl jsem Dantemu vysvětlit, že "Loki" si to koupil u takového divného vlka, netušil jsem, jak je to možné. Nevěděl jsem nic. Už jen proto, že jsem neuměl ovládat pořádně ani svůj vlastní element, natož zbytek těch magií. Lehce se ošiju a shodím ze sebe lehké mražení, jak se mi "Loki" snažil vlézt do hlavy a vysvětlit mi, že sice to ovládá on, ale že to nevadí... protože on je tu pro mě. Divné. Stále to bylo divné a já netušil, jestli mu můžu věřit na sto procent.
Byl jsem rád, že Dante nechtěl zpátky na poušť a tak jsme se vydali konečně pryč. Šel jsem podle něj, takže jsem neměl tušení, kam vlastně míříme, ale bylo mi to asi jedno. Odstup, který si ode mne Dante udržoval, mě štval a zároveň jsem byl za něj rád. Tenhle vlk mi byl vrcholně nesympatický a přitom mě to k němu něčím táhlo... ne že by se mi líbil... To ne, ale... Nevěděl jsem a těch úvah jsem radši nechal.
"Nevím... znám jen pár míst a dejme tomu... občas mám lehké výpadky paměti, takže místo poznám až ve chvíli, kdy tam dorazím." lépe jsem to vysvětlit neuměl. Nebylo jak. Ne ke všem vzpomínkám "Lokiho" jsem měl přístup... Šedého vlka nadchla další voda a já se za ním jen loudavě vydal...

→ Small

% k Lokimu do:
schopnost lovu: 2%
síla: 1%

Zapsáno

edit: možná s Rhodií, takže by bylo lepší asi nějaké obecné npc :D

Dante. Šedý vlk měl pro mě již konečně jméno. Stále jsem z jeho pohledu však viděl podezíravost. Přemýšlel jsem, co si o mně vlastně může myslet.
'Nevěří nám... a to je dobře.' zašklebí se v mé mysli má druhá polovička a já pro jednou tak trochu souhlasil. Dante byl zvláštní vlk. Na takovéhleho podezíravce a možná trochu i surovce a agresátora jsem tu již dlouho nepotkal. Lehce přimhouřím oči a sleduji šedého vlka. Nevěřil mi a já neměl nějak důvod věřit jemu. Obvykle jsem dost sdílný byl a byl jsem až naivně důvěřivý, ale tenhle vlk svým jednáním mi v tom zabránil. Nemohl jsem mu věřit. Příliš mi jistými úskoky připomínal "Lokiho". A tomu se věřit nedalo. Sám to tvrdil.
Dotázal se mě pak na magii. Už jsem se nadechoval, abych odpověděl, že já vlastně žádnou nemám, ale zarazil mě "Loki". 'Zmrazil jsi kapky... tedy já je zmrazil, ale on o mě neví... jen mu řekni, čím vládneme.' opět jsem viděl to jeho ďábelské usmání. Byl fakt děsivý, když se usmíval. Dával až příliš na obdiv ostré zuby. Ale měl opět pravdu. Znovu se nadechnu a teprve pak pomalu spustím. "Mým elementem od narození je vzduch... dále umím vyvolat takového... malého motýlka a vidět jeho očima... a umím ovládat led.. což jsi viděl, když jsem zmrazil kapky z tvého oklepání..." řeknu nakonec poměrně sebevědomě a cítím spokojenost své temné polovičky. Začínalo mě trochu štvát, že jsem jeho figurkou... Alespoň do chvíle, než jsem si vzpomněl, jak zavrčel na Danteho a lehce ho kopnul. Ne, nebyl jsem jeho figurka... Byli jsme Loki... Oba dva.
"Fajn... rád se projdu, ale nerad bych chodil tou pouští, kterou jsi sem přišel... sice ani nevím, kde je, ale já rád vodu." řeknu s mírným úšklebkem.

Věděl jsem, že má lež byla dost chabá už jen kvůli tomu, jak jsem na to zareagoval, ale za pokus to stálo. Bohužel mi to podle slov šedého vlka nevyšlo.
'Ale pokus dobrý... učíš se.' zazněl mi v hlavě las mé temné polovičky. Jistě, být tu on, ani se nehne a slova šedivého hned obrátí proti němu... ale já byl já. Nedokázal jsem vyprovokovat vlka do nepříčetnosti, nedokázal jsem rychle měnit slova a odrážet je. Nebyl jsem "Loki".
Trochu se uklidním, když vlk přizná, že toho burana si více méně zasloužil. Ale měl pravdu, nebylo to ode mne úplně nejhezčí. Jen lehce sklopím uši, pak je ale hned napřímím. Odmítal jsem se vůči šedivému vlkovi cítit provinile nebo podřízeně. Možná byl větší, ale... Lehce se oklepu. Zas tu byly sladké hřejivé myšlenky, že "Loki" by ho dokázal roztrhat, kdyby chtěl.
Vlk mě vytrhl z myšlenk opět dalšími slovy. Byla to nabídka smíru a já jsem na ní kývl. "Fajn, platí." odvětil jsem a snažil jsem se tvářit trochu... drsněji. Ne jako pískle, ale nějak se mi to prostě nedařilo. Nechápal jsem svou polovičku, jak se vždy dokázal tvářit tak krutě.
"Říkají mi Loki... a tobě?" zeptám se na oplátku šedého vlka. Přeci jen byla slušnost, když se někdo táže na jméno, aby pak sdělil to své.

Sledoval jsem každičký pohyb šedého vlka. Nechtěl jsem mu ublížit, nebo spíš, nechtěl jsem, aby mu ublížil "Loki". Cítil jsem jak číhá jakýkoliv náznak. Bylo to divné mít náhle... vnitřního ochránce. Byl jsem si stoprocentně jistý, že kdyby se šedivý vlk něco pokusil, "Loki" by ho dokázal zabít. Zesílil. Hodně zesílil a vlk přede mnou byl zesláblý z dlouhé cesty. Trochu jsem své temné polovičce záviděl... Mohl používat magii, byl rychlejší a... 'Přestaň žvanit... buď jaký buď... od zbytku máš mě.' zazní mi v hlavě hluboký chraplavý hlas "Lokiho". Cítil jsem, jak se zle šklebí. Uměl on vůbec něco jiného?
Mé oči stále sledovaly pohyb šedého vlka. Na jeho slova jsem zareagoval až po chvíli. "Nemám ti co vysvětlovat... buran jako ty by to stejně nepochopil..." zamračím se. Nelíbilo se mi, jak se do mě navážel a celkově jsem netušil, co mám vlastně dělat. Mrzelo mě to. Možná to i trochu bolelo, že se tenhle šedivý vlk takhle choval. Byl jsem dlouho... zavřený, pokud se to dá říct. Nebyl jsem v těle už hezkých pár týdnů a přiřítí se tenhle vlk, zabije se o vodu a i když se snažím být milý, neustále provokuje.
Provokoval. Vlk skutečně provokoval a čekal na tu malou chybu, kdy se do těla dostal "Loki". Neměl nejmenší tušení, že jsem to nebyl já. Na jeho další slova nereaguji. Znal jsem takové z vyprávění a hnusili se mi. Draca kvůli tomu málem zabili. Nesnášel jsem takovéhle vlky. Cítil jsem, jak se mi naježila lehce srst. Co mě však hned uklidnilo, byl blažený výraz mé druhé polovičky. Vyloženě si užíval můj hněv. Možná i jeho blažený úsměv mě totálně uklidnil a já si v klidu sedl a hleděl jsem na šedého vlka s jistým opovržením. "Abych náhodou neřekl něco podobného o tobě, když myslíš až na takhle podivné věci... říká ti něco bratrství? Bratr je víc, než přítel." nakrčím lehce čenich. Lhal jsem, ale odmítal jsem se nechat ponížit. A už vůbec ne od arogantního hňupa, jako byl tenhle vlk.

Byl jsem ponořen do vzpomínek a svých myšlenek. Probral mě opět hlas šedivého vlka. Trvalo mi to chvíli, než jsem se dokázal od myšlenek plně odprostit anež jsem stihl jakkoliv odpovědět, náhle po mně Dante skočil...

Vycítil jsem nebezpečí těsně předtím, než se nad tělem objevil Dante. Možná právě proto jsem se objevil. Celá grimasa mé tváře se změnila a i pohled byl jiný. Prázdný, bez emocí... zlověstný. Náhle jsem měl vyceněné zuby a z mého hrdla zaznělo zavrčení, chraplavé a hluboké... Bylo hodně odlišné od hlasu mé světlé polovičky... Šedý vlk měl štěstí, že v podstatě chviličku potom uskočil... I tak jsem cítil, jak mé zadní nohy při kopnutí narazily do jeho těla. I když kvůli úskoku to vlkovi nemohlo nijak ublížit... Prudce jsem se díky své obratnosti dostal na nohy a pak jsem... zase zmizel...

Vše se seběhlo příliš rychle a příliš nečekaně. Viděl jsem svou temnou polovičku, co udělal a náhle... náhle jsem tu zase stál já... V obranném postoji a hleděl jsem na šedého vlka před sebou. Lehce sklopím uši a oklepu se. "Tohle... tohle už prosím nikdy nedělej..." řeknu opatrně. Nechtěl jsem, aby po mně šedý vystartoval. Věděl jsem, že me "Loki" chránil, ale netušil jsem, jestli to byl úplě nejlepší nápad. "Jsem zvyklý na... odmítání... navíc mi připomínáš jednoho vlka... který pro mě byl více než přítelem... " řeknu opatrně. Nedovolil jsem si říct něco víc, byl jsem připravený uskočit vlkovi při pokusu o útok...

Vlk byl stále... kousavý. Nebo možná lepší slovo pro něj bylo nezaujatý. Evidentně by byl nejspíše radši, kdybych se skutečně zvedl a vypadnul. Dával to na tónu svých odpovědí poměrně dobře znát. Lehce sklopím uši. Zajímalo mě, kde je vlastně Draco. Co se s ním stalo, kdy ho uvidím... a jestli ho vlastně ještě vůbec chci vidět. Stále jsem si pamatoval ten pach Ellie s Dracem a ten vzdálený pohled, jak přecházeli přes louku. Věděl jsem, že na tu dálku mě Draco cítit nemusel, ale... vypadal šťastně i beze mě. Alespoň já ho tak viděl. Přemýšlel jsem i nad slovy, kterými o té jeho údajné kamarádce mluvil... Skoro jako by byli něco víc...
Ne, nechtěl jsem ho soudit předem, ale věděl jsem, že možná Chaos a právě tenhle incident bude znamenat konec mezi námi. 'Máš mě.' zazní mi nezaujatý hlas mé temné polovičky v hlavě, který nakonec ještě zívne. Ta jeho bezcitnost mě nebetyčně vytáčela, ale věděl jsem, že jsou to slova, která myslí upřímně a že od jeho "vzniku" to je skutečně velký pokrok.
Mlčel jsem dost dlouho, než jsem se konečně zmohl na odpověď. Můj tón však byl náhle daleko vážnější. Byl to hlas mladého vlka, který si prošel vším možným, ale hlavně tím špatným. Bolestí, utrpením a ztrátou. "Ani ne, asi jsem se už smířil."
Upřímně, ztratit matku a rodinu byla jedna z těch menších bolestí. Bylo to dávno a já si ani nepamatoval, jak vlastně vypadají. Největší bolestí byl spíš "Loki", co všechno prožil a co sám zakusil, Draco... a další nepěkné momenty v mém životě. Patřilo k tomu i jisté týrání od jeho otce a pak od lidí... Trochu sebou cuknu při vzpomínce na lidi... Byl jsem rád, že tady evidentně neexistovali... Chvíli jsem si myslel, že je to možná nebe, ale to by tu se mnou nebyla má drahá polovička a nebyla by tu bolest a podobné nehezké věci.
Bylo tu však vše. Nenávist, Touha po krvi, ale i přátelství, láska... Docela mě zajímalo, jak jsem se do těchto končin dostal. Sice jsem skončil díky "Lokimu" ve společenstvu, ale... i tak bych tato místa už nerad opouštěl...

Možná jsem i čekal delší odpověď, ale příchozí vlk byl evidentně mrzout. Pěkný mrzout, co odpověděl třemi slovy. Jen si tiše odfrknu. Ani jsem netušil, že je tu někde poblíž poušť. Možná jsem ji mohl jít někdy navštívit. Ale zas... na druhou stranu na poušti bývá stále horko, není tam voda a písek škrábe na packách. Ne, možná se tam někdy podívám, ale krajina to pro mě rozhodně neni.
Myšlenky se mi různě rozbíhaly. Dlouho jsem již nebyl v těle a tak jsem skutečně mohl budit dojem neposedného vlčete. Jeho další slova mě však zarazila. "Špinavý?" zeptám se a prohlédnu si svůj kožich. Ne, nikde nic. Žádným bahnem jsem neprolezl... Lehce se zamračím a pohlédnu na něj. "To je srst... s tímhle jsem se už narodil." řeknu možná trochu nahněvaně. Pak mi však před čumákem proletí motýl. Bylo na ně už dost pozdě a možná proto jsem náhle ztichl a sledoval chvíli motýla s nastraženýma ušima.
Když mi motýl zmizí z dohledu, lehce se oklepu a pohlédnu na vlka přede mnou, který se momentálně rozvalil břichem nahoru. Cítil jsem v sobě "Lokiho", jak se pohnul. Kdyby byl v těle on, už je ten vlk kousnutý... nebo možná i zakousnutý. Kdo ví. Jen lehce naklopím hlavu na stranu a chvíli ho tak pozoruji. Jeho otázka možná byla trochu urážející, pro mě možná trochu i bolestná, protože o rodinu jsem přišel ještě jako vlče. Jeho jistá pohoda, i když v ní byla snaha mě odehnat, mě donutila sebou plácnout zpět do trávy a sledovat odkvétající květinu, jak se chvěje při mém dechu. "Matku jsem ztratil před třemi lety." řeknu nakonec po chvíli neutrálním tónem a počtem let dám i jaksi najevo, že jsem již dospělý. Jeho dobírání jsem si bral k srdci jen málo. Věděl jsem, že se svou výškou, která byla o chlup menší, než výška průměrné vlčice, se svým vyzáblým tělem a radostí ze života, jsem jako vlče vypadat mohl... Nebo spíš, jistě jsem tak vypadal. "Loki" nade mnou vždycky protáčel očima.

Já měl na rozdíl od své temné polovičky jednu velkou výhodu. Dokázal jsem postřehnout ironii i sarkasmus a trochu mě zklamalo, že tento vlk není moc rád, že mě vidí. Lehce se zamračím a při zmínce o mrkání instinktivně zamrkám, ale pak se oklepu. Nelíbilo se mi, jak si se mnou mohutný vlk zahrává...
'Je slabí... dokázal bych ho zakousnout' ozval se náhle v hlavě "Lokiho" hlas. Byl na rozdíl od mého hrubý, drsný a poměrně jsem byl rád, že to řekl jen v mé mysli a ne nahlas. To by si o mně mohl ten příchozí vlk myslet ještě bůh ví co.
Než jsem však stihl své polovičce cosi odseknout, šedivý vlk náhle vstal a oklepal se. Už už jsem čekal spršku vody, když tu jsem náhle cítil příval magie a kapky letící na mě náhle ve vzduchu zmrzly a popadaly před mé tlapy, kde ihned roztály. Nevnímal jsem moc pokles energie, spíš jsem zíral na místo, kam zmrzlá voda dopadla a hned zas roztála. Takže tohle byla ta nová magie co "Loki" získal? Začínalo mě štvát, že já ji používat z nějakého důvodu nemohl. Jen svůj element, vzduch, a i ten pěkně mizerně.
'Díky.' řeknu jen v mysli na svou drahou polovičku a pak se lehce ušklíbnu na velkého vlka. Asi mi má polovička skutečně nelhala... byli jsme teď nerozlučná dvojka. No dobře, asi to platilo jen na chvíli, než zas "Lokimu" něco přelítne přes čumák, ale bylo fajn toho využívat, dokud to šlo.
Pomalu s protažením vstanu a pak si zase sednu a sleduji vlka. "Vypadalo to, že jsi vodu docela dlouho neviděl... odkud jdeš?" zeptám se již opět s mírným a neodbytným pohledem. Možná mě chtěl odehnat, ale mně se tu líbilo a byl jsem tu první. Vlkovi jsem se neměl ani potřebu smát, i když jsem zachytil, jak se doslova rozplácl ve vodě. Pokud šel opravdu z krajin bez kapky na svlažení, nebylo se čemu divit. Navíc, nesmál jsem se ani tehdy Dracovi, když jsem viděl, jak se mohutný černý vlk bojí vody a učí se plavat jak malé vlče.

Spokojeně jsem odfukoval a pomalu na mě šel opět spánek. Sluníčko se opíralo do mé srsti. Foukal ještě stále příjemný, ne moc studený větřík a celkově tu na louce panovala pohodička a klid. Tedy do chvíle, než mě náhle ze snění vytrhla sprška studené vody.
Prudce si lehnu zpět na břicho a oklepu se. Můj pohled se pomalu upře na důvod, proč jsem dostal sprchu. Vlk. Oproti mně skutečně mohutný a velký vlk... Lehce sklopím uši, protože mi v něčem připomínal Draca... Ale tento dojem hned zmizel, když jsem viděl, jak si vody užívá. Draco se vody bál.
Hlava mi klesne lehce na stranu a olíznu si čumák, na který přistála další kapka vody. Netušil jsem, proč ten vlk tak vyvádí, ale evidentně už dlouho nebyl u zdroje pitné vody. Co mě zarazilo ale úplně nejvíc, evidentně o mně ani nevěděl. V klidu vylezl z vody a plácnul s sebou do trávy kus od místa, kde jsem ležel já. Teprve až pak jsem evidentně upoutal jeho pohled.
A tak jsem tam ležel, se vztyčenou hlavou, kterou jsem měl mírně nakloněnou na stranu. Možná jsem v tu chvíli vypadal jako nechápající starší vlče a tento dojem trochu dokreslilo i mé nenadálé zavrtění ocasem a lehký úsměv.
Celé mi to přišlo vtipné. To, jak se přiřítil i to, jak si mě nyní měřil pohledem. Věděl jsem, že být v těle má polovička, asi by mu jeho neopatrnost dal pěkně sežrat. No, měl štěstí, že jsem tu byl JÁ.
Měl jsem příliš veselou a dětinskou náladu, než abych se cítil v ohrožení a byl opatrnější. Možná proto jsem po chvíli zastříhal ušisky a se stále lehce naklopenou hlavou, jsem svým oproti mé druhé polovičce jemným a čistým hlasem pronesl. "Ahoj...?" Možná to bylo pošetilé, ale tenhle velký vlk mě z nějakého důvodu zajímal. I kdyby jen proto, že mi jeho velikost připomínala mého milovaného druha. Pokud jsem ho tak ještě vůbec mohl nazvat. Neviděl jsem ho příliš dlouho... A naposledy byl s tou vlčicí, s tou Ellie. V očích mi při té myšlence lehce blýskne smutek, který jen na malou chvíli zakryje hravost a veselí, které se v nich do té doby odráželo.

← Zauberwald

Z lesa jsem se vynořil na louku. Zhluboka se nadechnu a uvolním se úplně. Bylo stále ještě hezky a když jsem se otočil zpět a les, který jsem opustil, některé stromy byly krásně zbarvené do podzimních barev. Otočím se zpět a pomalu se vydám dále na louku.
Přemýšlel jsem, jaké to bude, až zdejší krajinu uchvátí sníh. Vše bude pod bílou přikrývkou kryjící květiny a trávu, aby byla na jaře opět čerstvá a vše mohlo opět rozkvést.
Má ostražitost zmizela spolu s nejistotou. Bylo mi dobře. Po dlouhé době jsem byl opět ve svém těle a "Loki" se mi nesnažil určovat směr. Celkově dost utichl a já za to byl částečně rád. Zvesela se proto rozběhnu k blízkému potůčku, ze kterého se hltavě napiji. Voda sice již byla studenější, než bývala v létě, ale i tak byla lahodná a uhasila mou žízeň.
Když se pořádně napiji, doslova sebou plácnu na bok do hebké trávy. Chtěl jsem si to užít než přijde zima, nebo než mi tělo opět ukradne má polovička. Spokojeně zafuním a sleduji, jak se vlivem mého dechu zachvěla odkvétající květina přede mnou.
Většina květin již byla odkvetlá, ale to mi nevadilo. Bylo tu krásně a já věděl, že slunečné dny mohou být už poslední, než nadobro přijde zima...

← Sněžné tesáky (přes Mlžné pláně)

Jistoty přibývalo a já začínal být klidnější a uvolněnější... Tedy až do chvíle, než mě můj lehký poklus zavedl do míst, která jsem moc dobře znal. Tenhle les bude asi navěky vyryt do mé paměti. Zde jsem se potkal s Dracem... Kde tomu bylo konec.
Cítil jsem bodnutí v hrudi a cítil jsem, jak se "Loki" ušklíbl. Částečně jsem mu záviděl, že se citů mohl vzdát takto rychle. Přeci jen, nebyl to tak úplně vlk. Povzdychnu si a když mi zakručí v břiše, na chvíli se zastavím. Chybělo mi využití magie... Narozdíl od mé drahé polovičky, nedokázal jsem se s magií vžít a jednoduše jsem nevěděl, jak ji moc využívat. To, že se mi jednou s Dracem povedlo zvednout malé kostičky ryby, byla spíše náhoda, než cokoliv jiného.
K mému štěstí jsem si však všiml neopatrného zajíce, který hledal potravu. Než si mě stihnul pořádně všimnout, už jsem hodoval na jeho mrtvole. 'Přiště, až budeš chtít použít magii, stačí říct....' zaznělo mi tiché zavrnění "Lokiho" v mé hlavě. Bylo divné, jak se změnil... a i přes to, že se dostal do stavu, ve kterém byl při zrodu... "Pokrčím" nad tím rameny a když nasytím svůj hladový žaludek, pomalu se vydám dál...

→ Kvetoucí louka

Cítil jsem, jak začínám být unavený, navíc... V těle jsem neměl už co dělat. Užil jsem si, zbavil jsem se bolesti a navíc, tohle tělo patřilo tomu roztřesenému klubíčku uvnitř mé mysli. Byl jsem již skoro venku z hor, když jsem narazil na další jeskyňku, ve které by se dalo přespat.
Ušklíbnu se a vstoupím pomalu do jeskyně, kde se s protáhnutím pomalu položím.
'Vidíš? Nechci ti ubližovat... takový už nejsem.' řeknu s úšklebkem v mysli své drahé polovičce, která se v tu chvíli zachvěje a koukne nedůvěřivě na mě. 'Vím, co si myslíš, ale... ti vlci kolem tebe... mě i přes tu bolest posunuli dál... mým jediným cílem je tě udržet naživu...' s tím v klidu zavřu oči a usnu... A vykopnu do těla mou druhou polovičku...

Byl jsem po vpuštění do těla natolik zesláblý, že jsem okamžitě usnul. Bál jsem se, že se mi budou díky "Lokimu" zdát zlé sny, ale nic nepřišlo. Další den pomalu otevřu oči a nejistě sklopím uši. Pomalu vstanu. Má druhá polovička mě už sledovala, ale.. nic nedělal. "Loki" výjimečně nic nedělal a nechával mě být. Začínal jsem pomalu věřit, že to myslí skutečně vážně.
Pomalu vyjdu ven a vydám se dál s nabývající jistotou, že "Loki" je v pořádku a já jsem před ním v bezpečí...

→ Zauberwald (přes Mlžné pláně)