Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlčice podle všeho byla překvapená tím, jak jsem se náhle změnil a já to jen s úšklebkem sledoval. Užil jsem si to, Skutečně jsem si to užil a co víc... nic jsem k ní necítil... k nikomu. Bylo to skvělé.
Po tom všem v klidu ležím na boku se svým obvyklým úšklebkem. Byl jsem myslí kdesi pryč. Sledoval jsem klepající se polovičku v koutku mé mysli. Bál se, byl zhnusen... kdo ví. Ale nejvíce z něj čišel strach. Bál se, že budu stejný jako dřív, ale neměl se čeho bát. Přecijen, k jednomu tvorovi jsem city stále choval a byl to právě ten vlk, který se teď choulil v koutku mysli svého těla, které jsem si půjčil. To on mě přivedl k životu. 'Hej Loki... víš moc dobře, že nemám proč ti ubližovat... díky tobě jsem poznal spoustu věcí a spoustu vlků... díky tomu jsem si uvědomil, že city nejsou pro mě... Ale s tebou sdílím jedno tělo. Když zemřeš ty, zemřu i já. A za tuhle cenu tě radši udržím na živu, ať se stane, co se stane.' řeknu mu v mysli a ušklíbnu se ještě víc. Chtěl jsem s ním mluvit dál, ale to mě náhle Rhodie olízla ucho.
Jen na ní pohlédnu a ušklíbnu se. Jemně, skoro až něžně se po ní na oplátku oženu. Jemně jí kousnu do ucha. V tom pohybu a celkovém gestu nebyl ani náznak citu... byl to spíše jistý druh vděku.
Po jejích slovech se jí podívám do očí. Z toho pohledu mohla jasně vidět, že city, které při prvním setkání v mých očích možná viděla, jsou náhle pryč. V očích bylo zrádné prázdno a pusto. Jen se ušklíbnu a přeci jen se tam něco odrazí. Vděk. "Díky Rhodie... třeba se někdy setkáme... abys věděla... vždy tě rád uvidím... ať už pro tu tvou nezávaznou zábavu, nebo kdyby sis chtěla jen promluvit... udělala jsi toho pro mě víc, než si možná dokážeš představit a pochopit." řeknu a pak se pomalu zvednu. Přitom se o vlčici lehce otřu a pohlédnu na ni. "Bylo mi potěšením, měj se." Věnuji ji jeden ze svých úšklebků a pak se vydám z jeskyně ven. Věděl jsem, že mě nebude prosit, abych zůstal. Necítila ke mně žádnou lásku, byl jsem zábava a ona byla zábavou pro mě.
Zhluboka se nadechnu a vydám se dál...

Vše jsem sledoval a pak se mi na tváři objeví opět jen úšklebek. Nebyla to má bolístka... Loki se z toho také někdy dostane... Třeba zavrhne city jako já. Matně jsem vnímal slova vlčice, kterou jsem následoval. Přesto jsem věděl moc dobře, o čem mluví. Evidentně mé mlčení začala brát jako snahu z toho couvnout. Alespoň to jsem si vyložil z její informace, že můžu ještě odmítnout. Ve zlatém oku mi zle blýskne. Neměla tušení, co jsem zač. Nechtěl jsem ji ukončit, spíš naopak. Byl jsem ji vděčný. Ať už po mně dále chce cokoliv, pomohla mi se stát zpět tím, čím jsem byl. Jediné, co teď budu cítit je fyzická bolest... věci kolem mě... ale už žádná vnitřní bolest... žádné city...
Pomalu se otočím a s úšklebkem vejdu do jeskyně. Šel jsem... jinak... možná trochu děsivě, ale rozhodně to byla chůze, která by patřila minimálně o hlavu většímu vlkovi. Já za to tělo nemohl. Po tom, co se má duše odprostila od posledních zbytků citů, nějak se tušil, co tím vším Rhodie myslela. Tělo vědělo, co s ní dělat.
S úšklebkem dojdu pomalu k ní a olíznu ji čumák. Nebyl v tom cit, ale chtíč..."Nemám náladu couvat..." řekl jsem. Nechal jsem pracovat pudy a instinkty svého těla a nevšímal jsem si zhrozené druhé polovičky, která se krčila v koutku mé mysli a modlila se, aby tohle všechno byla jen zlá noční můra... 'Neboj se bráško... nebudu zlý jako dřív... alespoň na tebe..' byly to poslední slova v mysli věnovaná Lokimu... pak jsem se plně ponořil do všeho, co jsem s vlčicí chtěl instinktivně dělat...

Přistála na všech čtyřech a v pořádku. Když jsem nad tím zauvažoval, měla daleko lepší skóre, než má drahá polovička. Tu tehdy ale vlastně omlouvalo to, že si lehce vymkl nohu na kamenech. I tak byla bžunda, jak sebou třísknul do trávy, když se snažil dohnat portálem Draca a zeptat se ho, co vlastně vyvedl...
Oklepu se. Nechtěl jsem teď přemýšlet nad Dracem... Já jeho partner nebyl. Lehce se ušklíbnu a pohlédnu zpět na vlčici vedle mne. Ta se rozhodla, kam chce jít. Za čumákem. Jen se opět ušklíbnu. "Nu dobrá, takže tu ještě nikdy nebyla... jít za nosem... ' pomyslím si a nepřiznávám, že byla furt úspěšnější než já. Alespoň se rozhodla pro tento směr.
Pomalu ji následuji. Věděl jsem, že na kamenech to může být nebezpečné. Netušil jsem, co Rhodie vlastně hledá, ale bylo mi to v tuto chvíli jedno. Bylo příjemně teplo. Většinou jsem krásné počasí moc nemusel, ale... Díky vlčici, kterou jsem opatrně následoval, jsem zapomněl na bolest, která ještě stále trochu svírala mé srdce. Vnitřně jsem věděl, že na Stray nikdy nezapomenu, ale díky Rhodii se mi povedlo začít zapomínat na ten cit, který jsem k ní cítil. A to pro mně bylo dobře. Bylo to příjemné... Opět jsem byl ten bez citů. Bez bolesti. V očích mi trochu zle blýskne. Nechtěl jsem nikomu ublížit to ne, ale začíal jsem to být konečně já. Loki!
Opět se lehce oklepu a tím se vrátím do reality. Příliš jsem se ponořil do svých myšlenek a ani jsem si nevšiml, že jsme se přiblížili k nějaké menší jeskyňce ve skále. Byl u ní nádherný výhled na údolí mezi skalisky. Bylo tam jezero. To jezero jsem si matně pamatoval. Tam se má světlá polovička dozvěděla o Ellie, která se mihla kolem jezera na druhé straně...

Jméno, postavení: Loki, sigma
Počet postů za celý předchozí měsíc: 11 (bohužel, Lokouš byl seklý Rhodii + se pak řešila škola... nom, s aktivitou se polepším)
krátké shrnutí všech postů: "Loki" se po zlomení srdéčka Stray a debatě se Zinkem, která ho uklidnila, potkal na Červené louce s Rhodií. Na Červené louce odpočíval a byla tam krátká výměna mezi ním a jeho světlou polovičkou. Se zvláštní odvážnou vlčicí se však setkal opět "Loki". Vytrhl ji pár chloupků ze srsti na krku, protože na jeho vkus ho příliš provokovala, a on hlavně ani netušil, co tím vším vlastně myslí. Cizí vlčice ho sváděla, a jak všichni víme, "Loki" neví ani co jsou to pořádně city, neumí pořádně rozlišovat mezi vlkem a vlčicí, tudíž dvojsmyslné narážky vlčice pro něj byly dosti matoucí. Rhodie mu však poté řekla něco pro něj krásného... "zážitek bez závazků". Nemá sice tušení, co to vlastně je, ale líbí se mu to, protože to zahání bolest, která mu zůstala po Stray... A tak všichni uvidíme, co s ním Rhodie vlastně provede...

8 KŠM

← Červená louka

Vyskočím z portálu a oklepu se. U všech bohů, jak já portály neměl rád! Tiše zavrčím, ale pak se hned otočím a čekám, jestli Rhodie byla přeci jen tak odvážná a skočila za mnou. Když se vynoří z portálu, lehce se ušklíbnu. V jejích očích jsem viděl nechuť z portálu a nejspíš trochu i strach? Netušil jsem. Vnitřně mě však zahřálo, že nejspíše nesnáší magii stejně jako já. Alespoň co se těchto teleportů týče.
"Koukám, že tyhle přemisťovací díry taky úplně nemusíš." řeknu s úšklebkem a pak se rozhlédnu. Bylo teplo. Slunce hřálo do kožichu... trochu změna od těch lijáků. Zhluboka se nadechnu a pohlédnu na hory kolem. Bylo tu mnoho skrýší, jeskyněk, výklenků, převisů... ale pro mě byl teď důležitější
vzduch. Po deštích se vždy krásně dýchalo a z okolních skal se odpařoval ten zbytek vody, který sem tam ještě zůstal.
Pohlédnu zpět na Rhodii. "Kam teď? Zas tolik to tu neznám, tak nechám výběr cesty na tobě." řeknu s mírným úšklebkem. Netušil jsem, co přesně pod tím zážitkem bez závazku myslela a tak jsem si řekl, že po cestě portálem je nějak zbytek na ní. Ať si objeví co chce... Chtěl jsem s ní jít už jen ze zvědavosti, co se pod těmi sladkými slovy "zážitek bez závazků" vlastně skrývá...

Rhodie byla jeho "rozhodnutím" evidentně unešená. Její nedůvěřivé chování se hnedka změnilo a při zaznění jeho jména cítil, jak se mu lehce naježily chlupy. Ne díky nepříjemnému pocitu, spíš naopak. Bylo to energické pohlazení uvnitř těla. Rozproudilo mi to krev v žilách. Jen se ušklíbnu. Netušil jsem, jak na to jinak reagovat. Netušil jsem, proč zrovna to, jakým tónem řekla mé jméno, způsobilo ten divný, ale velice příjemný pocit, který jsem nedokázal nijak moc popsat.
Sledoval ji se zájmem a trochu s obdivem. Její ladné pohyby viděl už předtím, ale teď byly... snad ještě půvabnější? Lehce se ošiji a pak se opět ušklíbnu. Přemýšlela. Už jen podle toho, jakým způsobem se mi podívala do očí jsem tušil, že má něco v plánu.
Má světlá polovička se trochu nejistě a celkem polekaně stáhla do koutku mé mysli, takže tělo bylo čistě mé. Skoro jsem o něm ani nevěděl.
V tom mě z mého uvažování ale vytrhla její náhlá blízkost a zašeptání do ucha. Prudce nastražím uši a opět cítím ten záchvěv, který mi zvedl chlupy na hřbetě. Lehce se oklepu a pak se jen ušklíbnu a dlouze se protáhnu.
Možná jsem byl malý, možná jsem byl vychrtlý, ale... byl jsem obratný, rychlý a vytrvalý, takže nějaké ty svaly jsem skutečně měl a ty se pod mou srstí teď při protažení pohly. Pohlédnu na ní a ušklíbnu se. "Dobrá... pojď tedy za mnou." řeknu a pak se sebejistě vydám do portálu, který byl na dohled od nás. Nesnášel jsem magii a už vůbec portály, ale... Přeci nenechám teď na sobě znát slabost, ne?
Pohlédnu na ní a s ujištěním, že míří za mnou, proskočím portálem...

→ Sněžné tesáky

Slova vlčice přede mnou jsem sotva chápal. Jediné, co jsem tak nějak tušil, bylo slovo "milovat"... A podle všeho jsem již jednou jedinkrát miloval a zle se mi to vymstilo. To, že Loki miloval Draca... Nebral jsem mu to. Ať si ho miluje, i když ho Draco nejspíše podvádí s tou proklatou vlčicí.
Cítil jsem, jak se při těch myšlenkách Loki uvnitř mě pohnul a nejistě se ošil. Nelíbilo se mu to a já se jen lehce ušklíbnu. Třeba jsem o Dracovi pochyboval zbytečně, možná jsem měl pravdu. Ale... i tak jsem za ty dva byl částečně rád. Alespoň má světlá polovička nemusela trpět tak, jako já, když jsem viděl horu a Stray vedle sebe. Šťastné.
Při vzpomínce se mi lehce naježí srst, ale hned se uklidním a tím přejde i bolest, která se na chvíli rozlila po mé hrudi. Lehce se oklepu a s menším úšklebkem pohlédnu na Rhodii. "Bez závazků... bez věčné zamilovanosti... bez bolesti. To zní zajímavě... a lákavě." ušklíbnu se možná trochu zle. Nemyslel jsem to zle, ale představa něčeho, co pak nebude bolet... Bylo to příliš lákavé a já toužil zapomenout na bolest.
Pomalu se rozhlédnu. Na můj vkus tu začínalo být příliš mnoho vlků na jednom místě. "Nepůjdeme jinam? Nějak se to tu na můj vkus moc plní..." řeknu a rozhlédnu se. Díky magii jsem navíc ucítil pach Cizí Hory. Věděl jsem, že ten kousanec do nohy by mi nejspíše rád oplatil a byl to o důvod víc, proč radši rychle někam zmizet...

Sledoval jsem vlčici před sebou. Nelíbil se mi její ironický úsměv a dám to najevo lehkým nespokojením švihnutím ocasu. Její další slova však vyčarovala opět úšklebek na mé tváři. "Pokud se vlčicím nedá věřit... proč bych měl věřit tobě?" řeknu a mé dvoubarevné proradné oči ji sledují.
Bylo to zvláštní... nenechával jsem si od ní takový rozestup, jako jsem si většinou od vlků nechával. Netušil jsem proč, ale... něco mě k ní prostě táhlo.
Když si mě začala přeměřovat, trochu jsem pozvedl hlavu a vypjal hruď, abych přeci jen vypadal trochu větší. V duchu jsem se musel smát sám sobě. Jak komické... Loki, ten proradný Loki a napařuje se tu před nějakou vlčicí, kterou by bez zkušeností své drahé světlé polovičky nedokázal ani zařadit jako vlčici... Radši jsem to nechal být a zase si nenápadně stoupl normálně a ignoroval jsem smích toho druhého v mém těle... No a co... ta vlčice měla zvláštní... kouzlo...
Při jejích dalších slovech jsem se však neubránil tomu, že mi hlava lehce padla tázavě na stranu a já na ni tázavě hleděl. Tak nějak jsem věděl, co to je láska... možná i věrnost jsem si dokázal vysvětlit, ale ten zbytek... "Žít bez závazků? Zážitek? Jaký zážitek?" řeknu tázavě a v mém hlase se ozvala nezvyklá zvědavost a jisté zaváhání.

Lokouš to taky zkusi, alespoň bude muset kreslit

Evidentně se mě po mém vystartování lehce bála, protože se pokoušela ode mě udržet odstup. Lehce se ušklíbnu. Na tohle jsem byl zvyklý. Byl jsem pro spoustu vlků až příliš nestabilní, nevyzpytatelný... Dost vlků se mě stranilo a i u téhle... vlčice, jsem to asi trochu pokazil... Na druhou stranu však necouvla tak moc a stále se pohybovala kolem mě.
Při jejích slovech se ironicky ušklíbnu. Jo, měla pravdu. Měla sakramentskou pravdu a celé ty řeči o tom společenstvu nebyly tak úplně pravdivé a dokonalé, jak je popsala Stray. Sice to Rhodie řekla trochu víc přikrášleně, protože ty alfy jsme evidentně až tolik poslouchat nemuseli, ale... více méně měla pravdu.
"Nejsem smečkový typ... ale... zlákala mě tam... jedna vlčice." řeknu možná až trochu moc opatrně... stále ve mně ležel smutek... stále jsem viděl tu šťastnou dvojičku před sebou. Stray a Hora...
Lehce se mi naježí srst na hřbetě... naštěstí to vypadalo, že je to kvůli studenému větru, který občas pofukoval. Ochladilo se... a já si až teď uvědomil, že jistě bude brzy zima.
Její další slova mě vytrhla ze zamyšlení a po tváři se mi opět rozlije úšklebek. "Pokud se přátelíš jen se statnými samci, netuším, proč se momentálně zabývváš mnou..." už jen z těch slov jaksi i zaznělo, že vlastně vůbec netuším, jak to Rhodie myslela. Má světlá polovička v mé mysli opět vybuchla smíchy... naštěstí byla stažená hluboko v mém podvědomí, tak jsem ji mohl lehce ignorovat... nechápal jsem, co ho tak pobavilo. A už vůbec jsem netušil, proč to vlastně Rhodie řekla, co je na tom pravdy... Byla to skutečně výhoda? Nějak jsem netušil... jediné, co jsem věděl, že tohle tělo rozhodně mohutné, svalnaté není... a testosteron jsem ani netušil, co je vlastně zač...

Mračila se, stále byla uražená pro těch pár chloupků, ale... mně to nevadilo... bylo mi to jedno. Jen se k ní dál blížím a na tváři se mi opět objeví úšklebek. Po představení se byla náhle zase o něco klidnější a ménš uražená. To už jsem stál v klidu u ní a prohlížel si jí. Byla přibližně stejně vysoká jako já. Výtečně... alespoň teď jsem nebyl nejmenší.
Při zmínce o omezení kvůli smečce se ušklíbnu. "Má smečka omezující neni. Chaos nemá ani stálé území, kolem kterého bych se musel stále motat... alfy jsou... nom... takové jaké jsou, ale... podle slov jedné Bety bychom si měli být tak nějak všichni rovni... i když alfy se poslouchat musí... teď nedávno tu došlo k masakru mezi Chaosem a další smečkou." řeknu skoro s nezájmem... nechtěl jsem to více rozebírat... už jen proto, že jsem tam měl dost známých a za svou smečku jsem se nepostavil úplně nejlépe. Ale měl jsem k tomu dobré důvody, které budu muset Milosti vysvětlit...
V tu chvíli ale na pár okamžiků strnu "Ty do Chaosu nepatříš...." Zinkova slova se mi rozezněla v hlavě... měl pravdu, ale... bylo snad z Chaosu úniku? Ne... jediným únikem by byla smrt.
Lehce se oklepu a nasadím zpátky svůj úšklebek, abych zakryl svou nejistotu. "Jinak... moc mě těší, Rhodie"

KDO MĚ ZABIL???

Ne, hru jsem si užila, jen se to na můj vkus trochu moc táhlo a mně pak jaksi došel čas a poslední úkoly jsem flákala, což mě dost mrzí, ale... nebyl čas ani nálada.
Děkuji moc za akci. C:
vše na účet Lokouše a 2% do schopnosti lovu, děkuji

Zapsáno

Její výtka o kožichu mi na tváři vykouzlila úšklebek... tentokrát ale ne zlý, ale hravý... Nikdy jsem se tak... necítil... bylo to zvláštní... vlčice přede mnou byla... jiná, než vlci, co jsem doposud poznal... A to o dost.
"Provokovalas.... kdybys neodskočila, jen bych tě lehce kousl do krku." odvětím s úšklebkem. Byla to pravda, její srst nebyla mým cílem... jen jsem jí chtěl oplatit provokativní cvaknutí zubama před mým čenichem... a kousnutí nemělo být ani do krve... možná proto jsem jí skutečně pár chlupů vytrhl, ale nebylo to vidět... kdybych chtěl kousnout do krve, nebo s úmyslem zabít, asi by díky svému úskoku teď na krku měla holé místo.
Normálně jsem nedával najevo, že jsem nechtěl zabít, ale... tahle vlčice byla prostě jiná... a já na tu chvíli zapomněl na Stray...
Při její další otázce se lehce ušklíbnu. "Říkají mi Loki... a myslím, že jediný cizinec tu jsi ty... já patřím do zdejší smečky... do Chaosu..." ušklíbnu se svým úšklebkem s opět lehce vyceněnými zuby... tentokrát úšklebek byl trochu zlý, ale... nebyl varovný a rozhodně z něj nečišela výhružka směrem k ní. Bylo to snad poprvé co jsem se k Chaosu otevřeně přihlásil... Zinek sice tvrdil, že do něj nepatřím a možná jsem nepatřil, ale... stále jsem byl členem.
Při zmínce na Chaos se mi ovšem vrátí bleskově vzpomínka... Stray, Hora... Milost, se kterou jsem měl problém a dřív nebo později ho budu muset najít a vysvětlit mu pár věcí... ohledně Zinka...
Při vzpomínce na Stray se mi navíc v očích zableskne náznak bolesti... stále to bolelo a já... z nějakého důvodu jsem se chtěl téhle bolesti zbavit... Mé oči se opět zaměří na vlčici a s lehkým úšklebkem se trochu uvolním a pak pomalým krokem vyjdu směrem k ní.
Má světlá polovička se ve mně sice ještě stále kuckala smíchy, ale... nenadálý vývoj sledovala skutečně se zájmem..

Vlčice byla evidentně psychopatům-vzdorná. Většina vlků mě na jejím místě už podezíravě sledovala, nebo se mi rovnou klidili z cesty. Tahle ne... nejenže ji nerozhodila má slova, ale... ani na sobě nedala znát nějaké znepokojení. Buď uměla své pocity a myšlenky velice dobře skrývat, nebo jí to skutečně nijak nevadilo, nepřekvapovalo... Ani jsem netušil, jak to popsat.
Z myšlenek mě však vytrhlo její vstávání... Lehce naklopím hlavu na stranu a mé dvoubarevné oči sledují každičký její pohyb. Z nějakého důvodu jsem od ní nemohl odtrhnout pohled. Nebyl jsem jako většina vlků... v těch pohybech jsem neviděl nic svůdného, možná pro to, že jsem nikdy nic podobného nezažil a celkově jsem na tyhle věci prostě... nebyl... neznal jsem je... nenarodil jsem se jako ostatní vlci... já byl stvořen myslí Lokiho... a stejně jako jsem nerozuměl citům, nerozuměl jsem ani tomuhle. A tak místo, abych tam nadrženě seděl a přemýšlel, jaké by to bylo ji přefiknout, se má hlava zaobírala nad tím, proč tak divně vstává... jestli náhodou nemá nějaké zranění nebo něco... nebo je prostě jen divnější než já samotný.
Ignoroval jsem svou světlou polovičkou, který se v mé mysli momentálně dusil smíchy... Na mé tváři byl stále lehký úšklebek s lehce vyceněnými zuby a když vstala, trochu mě vykolejilo, když ke mně přišla tak blízko. V hlavě mi při jejích krocích k mé osobě zněla její slova "příjemnější věci"... Jaké příjemnější věci? Netušil jsem. Ani jsem nepatřil k vlkům, kteří by zabíjeli na potkání... a evidentně jsem tak ani nevypadal, protože jinak by na ní to cenění zubů a ta slova jistě stačila.
Když se dostala až ke mně, z nějakého důvodu jsem cítil, jak se mi žilami rozlil adrenalin... asi to byl adrenalin, netušil jsem, ale celé mé tělo se lehce napjalo... Takhle blízko byla v mém životě jen jednou jedna jediná osoba... a to Stray... nebo alespoň... tu jsem si takhle blízko pamatoval... a teď tahle vlčice...
Na její otázku jsem nestihl odpovědět, protože ve chvíli, kdy se zeptala, mi cvakla zuby před čumákem. Automaticky jsem zaútočil... nechtěl jsem ublížit, ale... tohle se mi nedělá... Díky jejímu odskočení se ale mé zuby nezatesly do jejího krku, nýbrž mi v tlamě zbylo pár chlupů z její srsti na krku.
To už jsem byl na všech čtyřech a měřil jsem si jí varovným pohledem... Možná stála dost daleko, ale já věděl, že kdybych chtěl, nemá šanci utéct... Nechtěl jsem ji ublížit, ale stylem, jakým provokovala... měl jsem chuť jí dokázat, že mám nad ní převahu...
Vyplivnu tu hrstku chlupů z její srsti na krku... naštěstí to na ní nebylo vidět... možná za to mohlo to, že jsem nechtěl kousnout moc silně..."Zabít ne... já nezabíjím... nemám to zapotřebí..." ušklíbnu se. Konečně jsem jí mohl odpovědět... mé oči sledují každičký její pohyb a mé svaly se na mém kostnatém těle pod kůží viditelně pohnou... Byl jsem připraven ke skoku a v mých očích se varovně, zle... a zároveň jaksi hravě zablesklo...

Jméno a postavení: Loki, sigma (stále členem XD)
Počet postů za srpen: jenom 12
Shrnutí: "Loki" byl zkroušen z toho, co se stalo mezi ním a Stray a Horou. Netušil, co má sám se sebou dělat a lákala ho myšlenka srázu na Nejvyšší hoře. Naštěstí se tam však objevil Zinek, kterému se snažil pomoci ve válce, protože jej zná zpod hory od cizáků. Se Zinkem polemizovali nad životem, novým začátkem a díky němu se "Lokimu" povedlo se alespoň trochu smířit s bolestí, která se rozlívá jeho duší.
Poté "Loki" zamířil na Červenou louku, kde pustil do těla svou světlou polovičku. A tak se náš Lokoušek (světlý Loki) setkal s Noirem. Nelíbilo se mu jeho vychování, ale... byl tak vyzáblý, že se i přes své velké vysílení sebral a ulovil mu alespoň většího hlodavce... přenesl se přes slova rozmazleného vlčete a pak padl vysílením...

Bobříci: Miluj (?) - i přes velké vysílení z prohození v těle se sebral a rozmazlenému chlupáčovvi (Noirovi) ulovil alespoň tu větší myš (kdyžtak těch 5% do vytrvalosti)

20 KŠM a 5% do vytrvalosti

ZAPSÁNO