Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Sledoval jsem ji s úšklebkem, který postupem jejích slov mizel. Byl jsem zmatený... tohle jsem nečekal, většinou se se mnou vlci začli hádat, nebo mi opláceli mou drzost a jistou provokaci.
Nejistě zavrčím, ale pak hned zmateně stáhnu lehce uši a rychle se posadím, abych od ní byl přeci jen dál. Byla vlčice... sama mi to potvrdila. Lehce vycením zuby a pomalu napřímím uši. Byl jsem zmatený. To už se ve mně probudila i má světlá polovička... asi by si s tím věděl rady daleko lépe než já, ale... nechtěl mě pustit z těla... místo toho se mi smál.
Netušil jsem, co to čtyřnohé, chlupaté, ušaté... a nevinně se tvářící stvoření přede mnou vlastně chce. Teda... ta vlčice.
Nejistě si olíznu čenich a oklepu se. To mi na chvíli setřese nervozitu a já se ušklíbnu. "Protože můžu... život není fér..." ani jsem to nechtěl, ale... ta slova mi jaksi připomněla, co se stalo... po promluvě se Zinkem mi bylo lépe, ale... stále to bolelo a bolest se odrazila i v mém zlatavém oku na mé černé straně těla...
Bolest velice rychle skryji a ušklíbnu se ještě víc a lehce naklopím hlavu na stranu a sleduji... vlčici... ne "to"... ale "vlčici"... "Někteří vlci rádi prolévají krev jen tak... baví je to." ušklíbnu se ďábelsky ještě víc a lehce vycením zuby. Sice mě vykolejila, ale tohle by mohlo vykolejit zase ji.
Uvnitř mé hlavy se ozve výbuch smíchů mé drahé světlé polovičky. 'Nech toho.. Loki...' okřiknu ho v mysli... na tu chvíli se mi v očích mihne takový... bezvýrazný pohled... jako bych byl na chvilinku někde mimo tento prostor a čas... Pak se můj pohled zpět zaostří na vlčici přede mnou... smějícího se Lokiho v mé mysli radši už ignoruji... ať si to užije... kdyby byl na mém místě on, také bych se mu asi smál... a daleko víc.
Skutečně jsem totiž netušil, co mám s touhle vlčicí dělat... na můj vkus byla příliš... nevinná... nebo se tak alespoň tvářila... Naivní, nevinná, zranitelná...

Netušil jsem, jak dlouho tělo spalo... dokonce jsem své světlé polovičce chtěl přenechat zas tělo... po tom, co jsem si prožil jsem ho chtěl nechat chvíli být, aby našel Draca a nějak si vyříkali to, co jsem všechno napáchal... Ale...
Zachytil jsem pach... pach, který byl neznámý a pčíliš blízko... Loki ještě spal a já tak absolutně netušil, jakého pohlaví je vetřelec, který byl příliš blízko...
Soudě zkušeností od své světlé polovičky jsem ale hádal, že to nejspíše bude samice...
Ani jsem netušil, k čemu mi to zjištění je. Věděl jsem sice, že mám tělo samce, mám hluboký chraplavý hlas, ale... já pohlaví nějak.. neuznával... netušil jsem, k čemu to je... netušil jsem proč... Samice měly většinou jinou stavbu těla... trochu... ale...
Radši jsem zahnal myšlenky rychlým odfrknutím a prudkým zvednutím hlavy. Mé zlatavé oko lehce zajiskřilo při pohledu na velice blízko ležící (asi) vlčici, která si olizovala tlapky.
Můj výraz se protáhne do mého možná trochu šíleného úšklebku s lehce vyceněnými zuby. ''Docela si troufáš... stačilo by jedno kousnutí a trhnutí hlavou a nemusel...a? jsi tu být.'' řeknu chraplavým hlubším hlasem... mojí výhružku a sebejistotu kazila jen ta lehká otázka v mém hlase při určováání, s kým to vlastně mluvim... nemohl jsem jí říct "to" ... To mi už Loki vysvětlil. Moc dobře... navíc to vlky většinou slušně rozzuřilo... a já většinou ani netušil proč... mě sice všichni oslovovali jako "on", ale mě by nevadilo ani "ona" nebo "to"... I když... "ona" by mi už asi vadilo... přeci jen...
Lehce se zavrtím... myšlenky se pomalu vracely k jediné vlčici, na které mi skutečně záleželo... na Stray... k mému překvapení se ale v mysli mihl i obraz bezvládně ležící Nezajímavé... Lehce si odfrknu a můj pohled se opět zaostří na čtyřnohé chlupaté tělo hned vedle mě... Odhadem byl vlk stejně velký jako já...

Malý byl pěkně drzý a já už mu chtěl něco vyčinit, když mě přepadlo vyčerpání. Konečně se dostavilo a já byl rád, když jsem rozmazaně zahlédl drzouna, jak si to peláší někam jinam. 'Však počkej... si tě vychovám... jen co tě zas najdu...' pomyslím si. Nemyslel jsem to zle. To vlče bylo pěkně zanedbané a vychrtlé. Kdo ví, jestli ho vůbec někdo učil slušnému chování... Navíc... celé mi to připomnělo debatu s Dracem... o vlčatech...
Mé unavené tělo pomalu klesne do trávy u vody... Na tváři se mi objeví úsměv... Všechno ze mě opadlo. Stres ze své temné polovičky... smutek nad Dracem... jistá zloba na něj... všechno bylo na chvíli kvůli únavě a vzpomínce pryč. Bylo to zvláštní. Jako by v těhlech chvílích zmizely veškeré poskrvnky na blízkých osobách a... vnitřně jsem přál "Lokimu", aby něco podobného viděl, až znovu potká Stray... až budou mít možnost si promluvit... protože očividně... z té celé čtveřice jediný, kdo rozuměl citům, jsem byl jakž takž já a Hora...
Pak se svět zahalí do očistné temnoty. Mé tělo bylo vyčerpané po tom, co se v něm promenádovala má druhá polovička a vysílená navíc i bojem. Až nyní z těla opadlo jisté napětí a adrenalin a schytal jsem to opět já...
Teď tu leželo, na trávě u jezírka, mé nechráněné bezvládné tělo a obě polovičky uvnitř odpočívaly... snad bohové tělo uchrání a jeden z nich se po nabrání sil zase probere, vezme nadvvládu a vydá se ťapkat světem dál...

Sledoval jsem černého chlupáče. Možná byl skoro stejně velký, ale rozhodně byl o dost slabší a bylo vidět, že je vlče... možná proto jsem ho prostě nazval prckem.
Byl jsem unavený. Neskutečně unavený... ale tohle vlče, kdybych si zpět lehnul a spal, by buď pošlo hlady, nebo by si z posledních sil ukousnul kus z mého těla. Nelíbila se mi ani jedna představa... nyní jsem v hloubi duše pocítil tu prázdnotu... "Loki" spal... byl tak šíleně vyčerpaný, že ani má starost o jiné ho nevzbudila k tomu, aby měl blbé poznámky. Co mě však děsilo nejvíc... nějak jsem cítil, že by to tentokrát ani neudělal. Stray ho změnila. city ho změnily... Docela jsem se začínal bát, co z toho všeho bude... Stane se i on... hodný? Nebo se od světa uzavře ještě víc?
Netušil jsem... netušil jsem nic. Věděl jsem jen o své únavě a o hladu vlčete před sebou. Nejistě polknu a rozhlédnu se. Nelíbil se mi přístup vlčete, ale... třeba to bylo jen z hladu...
Absolutně jsem netušil, jak "Loki" pracuje s magií, aby někoho vycítil... Pomalu se postavím a zavětřím... v hloubi duše jsem se snažil vyvolat magii... už jednou se mi to povedlo... hýbal jsem s rybíma kůstkama, ale... má únava jaksi zabránila, aby se mi to povedlo... narozdíl od své temné polovičky jsem se svou magií byl jaksi... nespřízněn...
Má snaha však "Lokiho" probudila... uvnitř mě cosi zamručela a pak náhle... Málem jsem ztratil rovnováhu, když se mi do nosu opřelo tolik roztodivných pachů nesoucích se k mému nosu díky magii... Zavrávorám a teprve pak se zorientuji. Bylo tu pár dalších vlků... pak... hlodavci... jeden byl poměrně blízko. Pomalu se zaměřím tím směrem a i přes únavu se mi povede nějakého většího hlodavce ukořištit... Byl příliš pomalý a mně se povedlo na chvíli vyvinout větší rychlost než měl hlodavec...
Pomalu a vrávoravě dojdu k vlčeti a dám před něj mrtvého hlodavce, kterého usmrtilo mé zahryznutí do páteře. "Najez se.. nic lepšího tu neni.

Dekuji za ohodnoceni myslenkovych pochodu Lokiho, jsem rada, ze to fakt nekdo cte C:

Rada bych druhou odmenu
Magie - Led
+ 2 tlapky - vzduch / 3 tlapky - led

Dekuji moc za akci c:

Bylo to vlče. Černé, vychrtlé vlče. Jen lehce zamrkám, abych se zbavil mžitků před očima z únavy a náhlého probuzení. Lehce oklepu hlavou a opět se zaměřím na malé vlče. Jeho pohled mi připadal... pološílený. Jeho tělo se lehce chvělo... vypadalo to, že je zesláblý, ale... evidentně jsem byl jediná kořist v celém okolí, kterou se rozhodl ulovit, protože opět zaútočil.
Prudce se posadím a vlče tak doslova přistane těsně před mé přední tlapky. Jen se znovu oklepu a pohlédnu na malého skrčka před sebou. Byl kost a kůže, skoro jako já.
Nebýt mé únavy a toho, že jsem v těle dlouho nebyl, možná bych reagoval už dříve, ale... ke slovu jsem se dostal až teď. "Ahoj prcku... máš hlad? Nebo mě chceš z nějakého důvodu zabít jen tak pro radost?" musel jsem se tomu trochu usmát... V mysli mi totiž vytanula debata s Dracem... o vlčatech...

Pomalu zavřu očka. Byl jsem šíleně vyčerpaný. Narozdíl od mé drahé polovičky jsem neuměl pořádně využívat magie, které si "Loki" bůh ví kde nahrabal. A to je nenáviděl víc než já.
Tiše si odfrknu a cítím, jak se mě pomalu zmocňuje spánek... potřeboval jsem to. Nebyl jsem v těle dlouho a každá tato výměna postihla převážně mě. Chtěl jsem být u Draca... i když jsem na něj byl naštvaný. I když jsem stále nevěděl, jak to bude... jak to mezi námi je, ale... chyběl mi. Chybělo mi usínání vedle něj... Ten pocit, že je na blízku...
Spal jsem soudě podle únavy jenom chviličku, když tu náhle se něčí zoubky zaseknou do mé kůže na krku... tedy spíš... převážně jen do srsti. Automaticky a instinktivně máchnu tlapou, abych vetřelce srazil pryč... Zmateně hledím na vlče, které i přes mé oslabení díky ráně skončilo kousek ode mě, ve vodě v jezírku. Zamrkám a sleduji ho.
Byl jsem unavený, ale... adrenalin, úlek a překvapení udělaly své... Lehce nastražím uši a sleduji vychrtlou, mokrou a čtyřnohou chlupatinu s modrozelenýma očima.

← Nejvyšší hora

Sestup na louku byl obtížný a když se mé tlapky konečně dotkly měkké trávy místo kamenitého terénu, cítil jsem, jak sotva stojím.
Adrenalin z války zmizel. Bolest pohánějící mou mysl a nenávist vůči světu, která byla mou hybnou silou, byla nyní příliš slabá na to, aby mě hnala dál. Dostavila se únava. Bylo to zvláštní, tohle jsem nikdy nepoznal... Po rozhovoru se Zinkem jsem sice svět nenáviděl, ale... o něco míň... jako by se díky tomu, že někdo trpí podobně jako já, ve mně rozhostil jistý mír... Loki mi navíc dal také pěknou lekci...
Tohle místo jsem znal... sice z očí mé světlé polovičky, ale... znal. Pomalým vrávoravým krokem tudíž zamířím směrem k vodě, kterou louka ukrývala. Byli tu další vlci, cítil jsem jejich pach, ale byl jsem zesláblý a tak jsem to prostě neřešil... navíc... stejně pustím do těla Lokiho...
Konečně jsem se dostal k vodě a párkrát se hltavě napil... Voda ve mne opět rozproudila krev a alespoň trocha únavy zmizela...
'Tak jo... teď je to na tobě...' šeptnu v mysli a možná i nahlas směrem ke své druhé světlé polovičce a pak...
Náhle jsem opět vládl tělu já... "Loki" najednou prostě zmizel a já necítil skoro jeho přítomnost ani uvnitř... spal... byl vyčerpaný a ta únava sejmula i mě. Tělo bylo vyčerpané... Musel na mě být dost zvláštní pohled... chvíli jsem totiž stál a jakmile mě má temná polovička pustila, podlomily se mi nohy a já klesnul se zafuněním do trávy u jezírka...

Zinkova slova ke mně doléhala skoro jakoby z dálky. Měl pravdu. Do Chaosu jsem nepatřil... možná jsem byl proradný, úlisný, zlý... jak mi spousta vlků, tvorů, řekla, ale... nebyl jsem ten, co by zabíjel jen tak pro radost na potkání.
Rád jsem provokoval, rád jsem působil bolest... kterou jsem teď ale také ochutnal. Měnil jsem se. Měnil mě svět a já ho za to opět nenáviděl.
Sleduji, jak šedý vlk odchází a jen k němu kývnu na rozloučenou. Také jsem doufal...
Byl to jeden z mála vlků, kterého jsem znal, který teď věděl, kdo jsem, co jsem... a který mě poslouchal, když jsem to potřeboval. Sám měl evidentně své problémy.
'Půjdeme pryč... pak si s tělem dělej co chceš...' šeptnu v mysli ke své druhé polovičce, která se v tu chvíli ošije... věděl jsem, že kdybych ho pustil do těla teď, nejspíše by se odsud nedostal... až ho pustím, padne vysílením... i já byl na pokraji sil...
Pomalu a opatrně se vydám dolů a... někam pryč..

→ Červená louka

Opět jsem šedého vlka poslouchal. Ne, rozhodně nemluvil hovadiny, ale... nevěděl o mě nic. Nikdo o mě nic nevěděl, ani Draco neměl pořádné tušení a to i přes to, že mu Loki spoustu věcí řekl.
'Zasloužil si to vědět... a zaslouží... vzpomeň si... má tě také rád...' zazní mi náhle v hlavě hlas mé světlé polovičky. 'Váží si tě, i když jsi mi způsobil mnoho problémů... možná bude naštvaný... ale... já ho mám rád a on má rád mě... jistě má strach... díky tobě o mě nic neví...' už dlouho nemluvil... příliš dlouho byl uzavřený... příliš dlouho nebyl v těle... příliš dlouho mlčel. 'To, co cítíš ke Stray... je stejný pocit, co já cítím k tomu velkému vlkovi... Dracovi..'
Na mé tváři se rozprostil bezduchý výraz, protože má pozornost se obrátila k rozhovoru mezi mnou a druhou polovičku... jeho slova mě bodla do srdce... Záviděl jsem mu ten vztah... šíleně moc a zároveň... náhle mě bolelo všechno, co jsem způsobil mezi těma dvěma... Byl jsem jako ta Hora.. přišel jsem a vše jsem... překazil...
Lehce sklopím uši. Zinka, jak se představil, jsem vnímal tak napůl ucha... Mé zlatavé oko se mi lehce zaleskne v odrazu vnitřní bolesti... stále jsem těm citům nerozuměl, ale začínal jsem stále více chápat, co se vlastně děje...
Lehce se otřepu a pak se zahledím na šedého... "Zinek... není špatné jméno." řeknu. Bylo pro mě těžké se vrátit do reality... náhle, jako by celý svět byl ospalý... já byl vyčerpaný a jediné, po čem jsem skutečně toužil, bylo uklidit se zpátky do hloubi těla a přenechat ho své polovičce. "Omlouvám se,ale... myslím, že bys měl jít za svou smečkou... jistě tě potřebují..." chtěl jsem teď být sám... byl jsem vděčný, za to, že Zinek přišel a v mém pohledu se vděk odrážel, aniž bych to tušil... a přeci jen ten odraz v pohledu dal za tisíc slov... možná proto, že slova mohla být lživá... odraz duše se zakrýt lží a falší nedal...

// ah... dobře... ta hrubka je odporná i když je to blbý překlik na mobilu

OPRAVA (alespoň toho jednoho slova): "Mimochodem... jsme Loki"

Jen mlcky posloucham jeho slova. Byl jsem skutecne rad, ze zil. Pri jeho kousavych poznamkach o splhani se jen usklibnu, byla to pravda. "Ja te o to neprosil... ale jsem rad, ze si mohu... popovidat... i kdyz te to vlastne zajimat nemusi..." reknu s usklebkem a pomalu si lehnu.
Ma slova o druhem vlkovi v tele ho nijak nevyvedla z miry, spis naopak, vypadalo to, ze to nejspise nejak tusil. Ono uprimne... kdyz jsme byli pod tou horou, zmena hlasu, kdyz me Loki pustil do tela, byla dost patrna.
Bolest se v me dusi stale odrazela, ale... pomalu se rozprostirala a byla slabsi... nebodala jako tisice ulomku zaryvajicich se zevnitr do organu... ne... ted to byla jen tupa bolest a ta se dala prezit.
Slova sedeho posloucham se zajmem, nezdalo se mi, ze by kecal prilisne kraviny, spis naopak... donutil me se zamyslet. "Zacit znovu... uprimne... ja bych se bal zacit znovu... probudit se a zacit zivot od zacatku, uz jen kvuli tomu... ze... ja bych nebyl... byla by ma svetla polovicka a ma existence by neexistovala... nevim, jak to popsat lepe..." usklibnu se. Skutecne jsem netusil, jak by to dopadlo, ale... ja prisel az pozdeji... "Smrti se nebojim, protoze... jsem zil, ziju ted... ale... zacit znovu... vyparila by se zminka o me existenci uplne? Jako byh... neexistoval? Je to mnohem horsi nez smrt... kdyz zemres, mas za sebou stopy, ale na novy zacatek... na novy zacatek musi vsihni zapomenout... a kdybych po novem zacatku neexistoval... znamenalo by to, ze jsem nikdy neexistoval pro jikoho..." zdalo se mi, ze ted vetsi kraviny placam ja, ale... nemohl jsem si pomoci. Kdybych neexistoval, takovahle myslenka me vubec trapit nemusela, ale... predstava, ze bych nemel existovat... lehce se osiju.
Zatrepu lehce hlacou, abych ty mylsenky a divne pocity setras. "Mymochodem... jsme Loki" reknu nejiste... nevedel jsem, jak jinak predstavit nas oba... me a mou svetlou polovicku...

Podle odfrknuti jsem nejak odtusil, ze bud je mu to fuk, nebi dela, ze je ku fuk, ze jsem rad, ze zije. Moc me to nezajimalo.
Jeho dalsi slova me donutila se trochu presunout do pritomnosti. Ma svetla polovicka utichla, jako by mu tenhle rozhovor nepatril. I pres to, ze sedy vlastne jiste mluvil k nam obema... i kdyz netusil, ze jsme dva.
"se smeckou..." na tvari se mi konecne objevi usklebek. "Do te smecky jsem sel jen kvuli... Stray..." bylo videt, ze vyslovit to jmeno ve mne vyvolava spoustu pocitu, smutek, cit, ze mi na ni zalezi, kteremu jsem absolutne nerozumel, dale vsak take nenavist, vztek a... bolest. Hlubokou bolest tahnouci se celou mou dusi.
"Ke smecce ted nemohu, dokud si neprimluvim s Milosti... vmichal jsem se k vam do zapasu a nazval tu napulsutr vlcici i jeho za zbabelce, ze na tebe utoci ve dvou... ani nevim proc... nechtel jsem, abys zemrel." posledni slova ze mne vysla s kratkou pomlkou a sam jsem ani netusil, proc jsem je vlastne rekl. Mirne se opet usklibnu. V usklebku byla jasne patrna bolest, co mi szirala mysl. At si me Milost klidne roztrha...
Jeho dalsi otazka me prekvapila a ja sebou cukl. "Zacit znovu..." septnu tise a pak se zasmeji svym silenym a momentalne dost bolestivym smichem. "Uvazoval jsem, ze kdybych skocil... bylo by po vsem... pryc vzpominky na bolest... pryc bolest... vsechno... ale je tezke neco takoveho udelat, kdyz tim zabijes i toho druheho... mame... jedno telo..." nejak to ze me vsechno vyslo... potreboval jsem se snad... sverit? Netusil jsem, co se se mnou deje... nejradeji bych proste telo dal zas Lokimu, at si dela co chce, ale... sedy vlk mozna ani necekal, ze se sverim... ale byl tu... a ja citil, jak sice bolest proudi celym mym telem, ale... je mensi... jako by skrze slova proudila ven... do sveta... jako by svet kolem citil, co se ve mne deje a snazil se mi pomoci.
Nevedel jsem, jak to nazvat sam sobe, ale... "Diky, he tu jsi..." dalsi slova ze mne vyklouzla jako vyrcena myslenka... mel jsem potrebu mu to rict. Mne neznamou potrebu mu za to podekovat.
Muj pohled se od srazu obrati smerem k nebi. Byli jsme kryti ve stinu, ale soude podle tepla a jasne oblohy, ktera me donutila privrit oci, jsem odhadoval, ze na slunicku bychom dlouho nevydrzeli...

Me myslenky se stale motaly kolem bolesti, smrti, nenavisti... a vsech moznych pocitu, kterym jsem nerozumel. Hlavu jsem mel sklonenou ke srazu pod sebou. Ignoroval jsem svou svetlou polovicku, ktera me doslova prosila, abych nedelal blbosti.
Nechtel jsem skocit, jen me to lakalo. Jaky byl vlastne konec? Nikdy jsem nad timhle neuvazoval. Loki mozna jo, ale ja ne.
Diky sve magii zachytim znamy pach... pach sedeho vlka. Naprimim usi, ale muj pohled se nezvedne. 'jen prochazi...?' pomyslim si. To se ale jeho pach zacinal priblizovat. Po chvili jsem slysel jeho tezky dech a podle zvuku tlapek mi bylo jasne, ze kulha... netusil jsem, proc miri sem nahoru.
Koutkem oka sedeho vlka bezeslov sleduji. Pocoty se ve me stale misi a sedy vlk mlci. Vypadal hrozne... ale zil... a nekde v hloubi me duse jsem citil, ze jsem za to rad. Mel jsem kvuli nemu problem s Milosti... jeste abych rad nebyl... Uvnitr jsem ale tusil, ze to neni jen kvuli tomu incidentu... kdybych nechtel, aby zil, nevrhal bych se k nim...
Sedy mlcel a tak jsem chvili mlcel taky. Zahleden ze srazu jsem nakonec smerem k nemu preci jen prohlasil... "jsem rad, ze zijes."... o tom, jak hrozme vypada, jsem mluvit nemusel... urcite si toho vsiml sam.
Pri me vete se mi vsak na tvari neobjevil obvykly usklebek, ani sileny usmev... ne... stale jsem hledel dolu ze srazu a nevedel, co se svymi myslenkami a pocity.

<< Ostrizi zrak (pres Rokli)

Divnou skalnatou roklinu jsem presel se spechem. Precijen byla plna skalnich chodeb, ktere mi pripominaly Cizaky... a Stray... Tise zavrcim a jdu dal.
Ani jsem si poradne neuvedomil, ze z rokle jsem vylezl a stoupal jsem dal. Kamsi nahoru, ponoren ve svyh myslenkach, nenavisti, zlobe a bolesti. Me drapy sem tam narazily na kamen a lehce zaskripaly, kdyz jsem se odrazil, abych vyskocil na nejaky sutr nade mnou a mohl pokracovat v ceste dal.
Postupne mi vsak zacinaly dochazet sily. Byl jsem vycerpan z valky... ano... ta proklata valka ve ktere jsem potkal prilis znamych vlku... a bylo jim ublizeno. Proklata valka, ktera privolala Horu... ktera me zavedla za Taylorem, ktery vedel vic, nez jsem si pral... Valka, ktera pro me znamenala prusvih u alf diky memu uvazovani...
Nakonec me i dech donuti se posadit na jeden z kamenu. Byl jsem prilis vysoko a pode mnou byl sraz... strmy sraz.
Podivam se smerem nahoru. Odhadoval jsem, ze jsem tak v puli hory, mozna za pulkou. Pak se muj zrak vsak obratil dolu ze srazu. Stacil by jediny skok... jediny skok a bolest by byla pryc... vsechna bolest...
Zavrcim... Takhle jsem uvazovat odmital... odmital jsem davat bohum byt jen tu nadeji, ze bych z jejich sveta odesel driv... s bolesti... Nene... ja si je tu dal budu nenavidet... jen tak se me nezbavi...
A presto me ta myslenka skoku lakala... vic a vic...