Příspěvky uživatele

< návrat zpět

amorek 10

Sieřin úsměv mi říkal vše, co jsem potřeboval vědět. I já se pousmál, šlo mi to teď úplně samo, přirozeně, ačkoliv jsem obyčejně nosil vážnou tvář. Nebylo to nepříjemné, jen nezvyklé... ale na tohle bych si zvykal rád. Pak se vlčice zeptala na to, jak to, že jsem byl sám, a můj úsměv o něco pohasl. "No... nikdo mi pořádně nezůstal. Náš les vypálili." Bylo divné o tom mluvit. Nikdy jsem to nikomu neřekl, ale nyní bylo všechno jaksi jinak. Svým způsobem byla úleva to vyslovit nahlas. Bolest, co jsem tak dlouho nosil skrytou v srdci. "Ti, co přežili se rozešli na všechny strany a já zůstal sám. Vlastně jsem to tak chtěl. Bylo to... snazší." Bylo bezpečnější nikoho si nedržet blízko. Nikoho k sobě nepouštět. Když jsem nikoho neměl, nemohl jsem ani nikoho ztratit a tak mi nemohlo být ublíženo. Nebyl jsem nijak otevřený ani dříve, ale ta poslední rána šla opravdu hluboko. Jak plynul čas, ta bolest se trochu otupila, ale zmizet úplně nemohla. Zavrtěl jsem hlavou, jako bych to celé mohl rozehnat jako obláček dýmu. "Nebudu tě tím zatěžovat. Je to minulost." Moje tíha, můj boj. Sierra s tím neměla nic společného.
Z tmavé vlčice pak vypadlo pár slov, ze kterých se mi sevřelo srdce, ovšem ne nepříjemným způsobem. Spíš naopak. Zdálo se mi ale, že Sierra posmutněla. "Vždyť se přece neloučíme," broukl jsem konejšivě. "A ani nemusíme. Můžeme zůstat spolu, tak dlouho, jak jen budeme chtít. Kdo nám brání?" Jemně jsem šťouchl čenichem do špičky jejího ucha. Cosi ve mně se k ní chtělo přitisknout a už se nikdy neodtáhnout. Bylo to tak dávno, kdy jsem si naposledy někoho pustil takhle blízko.

amorek 9

Strach z toho, že jsem možná všechno pokazil, že jsem možná zničil i naše přátelství, pomalu odezníval, když se Sierra nedala na útěk. Po chvíli se sice odtáhla a posadila se, ale cítil jsem, že to není kvůli tomu, že by se na mě zlobila nebo že bych ji nějak zastrašil. Pomalu jsem se také vytáhl do sedu. Vedle Sierry jsem se poněkud tyčil. Byla menší než já, ale věděl jsem, že vzrůst se nesmí zaměňovat za slabost. Přesto... jsem cítil potřebu ji ochraňovat před čímkoliv, co by na nás mohlo číhat v tomhle podivném světě, ve kterém jsme společně uvízli. Nechtěl jsem, aby se jí cokoliv stalo. Už jsem měl srdce zlomené tolikrát, že příště už by to taky nemuselo vydržet.
Mírně jsem se pousmál. "To jsem rád," řekl jsem, když Sierra pronesla, že se mnou je opravdu ráda. "Já... jsem rád, že jsem potkal zrovna tebe. Dlouho potom, co... co se stalo v mojí poslední smečce jsem byl pořád sám." Dokázal bych Sieře říct, co se tenkrát stalo? Předtím mi to přišlo nepravděpodobné, ale nyní jsem začínal věřit, že možná ano. Ať už se se mnou dělo cokoliv, ať už to byla obyčejná zamilovanost nebo nějaké poťouchlé kouzlo, měl jsem dojem, že bych jí mohl říct cokoliv. I tak jsem ale ještě váhal. Kdo by to chtěl poslouchat? Nebylo to nic veselého.

amorek 8

Věděl jsem, že jsem ji uvedl do rozpaků a mohl jsem jen doufat, že jsem jí nějak neublížil. Netušil jsem ani, co to do mě vlastně vjelo. Když jsem byl zamilovaný posledně, všechno plynulo tak pozvolna, ale nyní jako bych do toho celého spadl po hlavě. Jediné, co jsem chtěl, bylo, aby mi zůstala na blízku a neutekla ode mě, což se naštěstí nestalo. Naopak. Přitiskla se ke mně. Její blízkost byla příjemná, hřejivá, uklidňující...
Trochu mě uklidnilo, když řekla, že se necítí špatně. Jen nevěděla, jak má reagovat. Mírně jsem se pousmál. "Nemusíš přece nic říkat," pronesl jsem tiše a zlehka, opatrně o ni krátce opřel hlavu. Kdy naposledy jsem měl k někomu takhle blízko? Kdy se ke mně naposledy někdo takhle přitulil? Bylo to tak dlouho, až mě z toho bolelo srdce. "Bohatě mi stačí, když tu se mnou zůstaneš... pokud chceš." Věděl jsem, že by hrozně bolelo, kdyby se rozhodla odejít, ale nemohl jsem ji tu držet. Něco mi ale říkalo, že kdyby chtěla, byla by dávno pryč.

amorek 7

Mohla mě ujišťovat, že se nebude zlobit, ale... jakpak bych si tím mohl být jistý? Netušila, co se jí chystám říct. Chtěl jsem to tajit a mlčet a zatloukat, ale měl jsem pocit, že kdybych to v sobě dusil ještě chvíli, nejspíš bych spontánně vzplanul. Má dobrá nálada se změnila v nervózní velice rychle. Nakonec jsem to ale ze sebe vysoukal. A čekal. Tak, a to bude konec jednoho slibného přátelství - protože já to prostě nemůžu nechat jen jako přátelství. Nedokážu držet tlamu na uzdě, natož svoje pocity. Věděl jsem, že je bláhové snažit se lásku v sobě potlačit stejně, jako jsem se snažil potlačovat hněv, ale... propána. Stalo se to tak rychle.
Sierra vypadala zaskočeně. Pochopitelně. Nejspíš jsem ji uvedl do rozpaků, což jsem neudělal naschvál, ale s tím, k čemu jsem se právě doznal, to bylo asi nevyhnutelné. Už jsem se chtěl omluvit, sebrat se a jít se zahrabat někam pod zem na následující měsíce a roky, když ke mně vlčice přistoupila a přitiskla se k mému krku. Srdce se mi rozbušilo. Nejspíš to musela slyšet, když teď byla tak blízko. Má mě taky ráda? Nebo jen... neví, co říct? Pomalu jsem stočil hlavu a jemně přejel čenichem po její srsti. "Nechtěl jsem, aby... ses kvůli mě cítila špatně," řekl jsem tiše. Cítil jsem, že asi všechno není tak úplně v pořádku.

amorek 6

Jak jsem s tím začal, byl jsem čím dál přesvědčenější, že je to blbost. Měl bych radši mlčet. Jenže už bylo pozdě, vyřčené slovo bylo jako vystřelený šíp - zpátky už ho nikdo nevezme a Sieře se v těch neskutečně modrých očích usadil zvědavý výraz, který mi znemožňoval vzít svá neuvážená slova zpět a celou záležitost zamést pod koberec. Snad bude lepší povědět jí to teď. Alespoň... budeme vědět, na čem jsme. Ona i... já. Přesto jsem se zdráhal to vyslovit. Věděl jsem, že se může stát hodně věcí. Říkala sice, že mě nebude mít za pitomce, ale to ostatně nemohla vědět. Nemohla tušit, jakou kartu se na ni chystám vytáhnout. Nebo se mi možná vysměje. Případně jí to zaplaší. Šance, že by snad mé pocity opětovala... byla vůbec nějaká?
Uvědomil jsem si, že se moje mlčení nějak moc protahuje a že to asi vypadá, jako by mi mozek vypověděl službu, takže jsem musel rychle začít jednat. Jednou jsem to téma nakousl, tak už se nedalo vycouvat. "Tak jo," povzdechl jsem si. "Ale nebudeš se na mě zlobit. Protože... protože já si nemůžu pomoct." Naposledy jsem se krátce odmlčel. "Já... tě mám rád. Jakože - hodně rád. Vlastně, vlastně myslím, že jsem se zamiloval," vyhrkl jsem překotně, že mi asi bylo sotva rozumět. Hned bych si dal facku. To jsem to nemohl říct aspoň nějak inteligentně? Co to se mnou sakra bylo? Takhle se přece nechovám! Přivřel jsem oči, jako bych čekal, že mi Sierra zrovna jednu vrazí. Asi bych jí to v tu chvíli ani neměl za zlé.

amorek 5

"No dobře, dobře," mávl jsem tedy tlapou, když Sierra nadále trvala na tom, že největší radost jí udělá moje přítomnost. Stejně něco vymyslím, jen se neboj. Jenže co? Prozatím jsem to odložil stranou. Třeba vlčice časem něco naznačí a já se pak půjdu přerazit, abych jí to splnil. Co se to děje? bleskla mi opět na pozadí mysli myšlenka, ale rychle byla zahlazena tím uvolněným, hřejivým pocitem zamilovanosti. Jako by mě něco nabádalo, ať si s tím nedělám starosti... ať si nedělám starosti s ničím.
Vypadalo to, že ať jsem se snažil chovat jakkoliv přirozeně, Sieře neuniklo, že je něco špatně. Nebo dobře? Zkrátka... jinak. Trochu jsem znejistěl. Co jí mám říct? Že... že mám tak sluníčkovou náladu, protože ji... Převalil jsem z pozice na zádech zpátky na břicho a pohlédl na Sierru zpříma, ovšem jakmile jsem otevřel tlamu, začal mi pohled padat k zemi. Nervózně jsem začal drápem dloubat do sněhu. "No, víš..." Nevěděl jsem, jestli to je dobrý nápad nebo špatný. "Já bych ti to řekl... ale ty si budeš myslet, že jsem pitomec."

amorek 4

Netušil jsem, co mě to hryzlo a po chvíli mi přišlo, že je to vlastně nedůležité, neboť celý svět se náhle zdál jaksi růžovější - navzdory tomu, že byl ve skutečnosti spíše blátivě hnědý a rozmočený od tajícího sněhu. Ovšem dokud byla po mém boku Sierra, měl jsem pocit, že nic nemůže být až tak zlé... pokud to ovšem sám nepokazím. Což se mohlo snadno stát, protože se mi zdálo, že pocity, jinak tak ukázněné a snadno ovladatelné, mi prokluzovaly pod tlapkami a já se cítil jako blábolící idiot, který se z nějakého nepochopitelného důvodu náhle zamiloval a teď... co teď? Teď by se to nejspíš měl snažit skrývat... kdybych to na ni hned vybalil, určitě by to nebylo zrovna ideální. Musím... opatrně.
A o to jsem se i snažil, jenže to vypadalo, že Sierra úplně nechápe, o co mi jde. "Copak to se nesmí, chtít někoho potěšit?" pronesl jsem v žertu, ale v duchu jsem uvažoval, jestli jsem se vážně nechoval nějak divně. Snažil jsem se pořád dělat, jako že nic, ale vzhledem k tomu, že jsem se culil jako sluníčko, což asi nebylo zrovna obvyklé... no, nemyslím, že se mi to zrovna dařilo. Zahřálo mě nicméně u srdce, když mi řekla, že ji těší má přítomnost. "A mě ta tvá," odpověděl jsem. Vážně moc.

amorek 3

Ať už to kousnutí, štípnutí nebo co to bylo mělo na svědomí cokoliv, rozhodně to už zmizelo. Možná to byla nějaká kouzelná šaškárna, nějaký miniaturní hmyz... nebo jsem stárnul a začínalo mi loupat v kloubech. To byla možnost, která se mi líbila asi ze všech nejmíň. Dokonce ještě míň než kouzla. Já přece nebyl starý. Byl jsem v nejlepších letech, přeci!
Jak jsme tam tak se Sierrou leželi u jezera a odpočívali, zkrátka jsem jí musel sdělit, jak jsem rád, že ji tu mám po svém boku. Byl jsem najednou jaksi naměkko... a taky jsem se trochu vylekal těch pocitů, které se tak náhle ve mě probudily. Vždycky jsem své emoce měl rád pod kontrolou, ale teď mě jaksi odmítaly poslouchat. Na jednu stranu jsem byl jako na růžovém obláčku, na druhou stranu jsem byl trochu vyděšený.
"Měli jsme zkrátka štěstí..." Mírně mi poskočilo srdce, když mě Sierra nazvala skvělým parťákem. "No, možná bych se mohl zkusit víc usmívat, jestli tě to potěší," řekl jsem a koutky tlamy už se mi samy automaticky zvedaly. Zvláštní. Bylo to najednou tak přirozené. "Nebo... co by tě potěšilo?" pronesl jsem z náhlého popudu a převalil se na záda. Pohlédl jsem na oblohu. Chtěl jsem Sieře nějak udělat radost... nějak. Aby byla šťastná.

amorek 2

"Zajímavý? To nepochybně," poněkud suše jsem se uchechtnul. "Někdy bych dal popravdě přednost životu trochu nudnějšímu." Ač jsem vlčici nějakou dobu znal, pořád jsem se tak nějak necítil na to vyprávět nějaké větší detaily. Někdy je lepší se v minulosti nerýpat. Nechat ji spát. Jednou to někomu třeba prozradím... a třeba to bude zrovna Sierra. Ovšem nehnal jsem se do hovorů o minulosti. Raději jsem si ustlal na břehu jezera, které vonělo solí. Atmosféra byla příjemně ospalá, až do chvíle, kdy jsem ucítil ono podivné bodnutí. "Já nevím. Jako by mě něco kouslo," zabručel jsem na Sieřinu otázku a ohlédl se po vlastní zádi. Nebyla tam ale ani stopa po zranění a jak vlčice podotkla, byli jsme sami. "Možná se mi něco zdálo," uzavřel jsem to nakonec, i když jsem si to nemyslel.
Pak jsem se ale zadíval na Sierru a uvědomil si... co vlastně? Celé mé srdce jako by změklo. Jako bych ji viděl v úplně jiném světle, než doposud. Jenže jsem nejspíš zíral jako osel, protože vlčici to samozřejmě neuniklo. "Ne, ne, nic mi není," zatřásl jsem hlavou a zamrkal. Co to se mnou je? "Jenom jsem moc rád, že tu jsi se mnou. Vážně. Nevím, co bych si v tomhle blázinci počnul sám." Usmál jsem se, široce - tak, jak jsem se usmíval jen málokdy. Srdce mi bušilo nějak silněji. Znal jsem ten pocit. Už jsem byl zamilovaný dřív. Ale tohle bylo tak náhlé... Cítí to stejně? Proboha, jsem v tom až po uši. Byl jsem náhle nervózní jako nějaký mladíček. Nechtěl jsem nic pokazit. Co kdybych ji odehnal? Vůbec jsem netušil, co říct.

Sierra si dělala starost o mou nohu. Už jsem otvíral tlamu, abych ji ujistil, že to nic není, když mě utnula, jako by mi četla myšlenky. Zarazil jsem se a pak se tlumeně zasmál. Nojo... toulali jsme se spolu už nějaký čas, měla mě asi již přečteného docela dobře. "Je to staré zranění," řekl jsem tedy místo toho. "Moc to nebolí, ale ta noha je oslabená. Při větší námaze se to projeví." Obvykle to nebyl problém, kromě toho, že jsem občas kulhal jako starý dědek. No, ale co, žádný půvabný princ bych beztak nebyl, se všemi těmi jizvami. To už mě víc trápilo to oko, o které jsem přišel... kdybych měl obě, možná bych si všiml jakéhosi divného šotka, co se k nám vzduchem blížil, nicméně takhle jsem si ho ani nevšiml. Místo toho jsem se uvelebil k jezeru. Pousmál jsem se, když mi Sierra říkala, že by mě v tom nenechala. Vzápětí jsem se ale ušklíbl nad představou slané vody v tlamě. "To už bych podruhé s dovolením vynechal," pronesl jsem. Nebyl to zážitek, který by se mi zrovna líbil.
Cesta sněhem nás opravdu zmohla a odpočinek nám přišel vhod. Zrovna jsem si protáhl přední tlapy kupředu, když mě náhle cosi štíplo do zadnice. Škubl jsem sebou a rozhlédl se, jen abych zahlédl podivnou růžovou záři a zaslechl tichý hlásek, kterému jsem pořádně nerozuměl. "Co to bylo?" zamračil jsem se - chtěl jsem vědět, co mě to štíplo, jenže ať to bylo cokoliv, zmizelo to. "Hmm," zabručel jsem a zavrtěl hlavou. Že by zase kouzla? Přestal jsem kroužit pohledem kolem a sjel očima k Sieře, která ležela vedle mě. Slušelo jí to, jak tam tak vystavovala srst měkkému zimnímu slunci a mhouřila před ním blaženě oči. Ani jsem si neuvědomil, že se mi na tváři objevil mírně přiblblý úsměv, jak jsem tak na ni hleděl. Bylo mi najednou vážně hezky, u srdce se mi usadil takový hřejivý pocit...

//Nížina hojnosti

Naštěstí to vypadalo, že Sierra to přečkala v pořádku. Já byl taky celý. Šel jsem teď už trochu kulhavě kvůli zadní noze, které se dlouhá námaha moc nelíbila, ale skoro jsem si to neuvědomoval - už to bylo něco, co jsem příliš nevnímal, stejně jako jednostranná slepota. Stejně se s tím nedalo nic dělat... "Nemáš zač," řekl jsem a tváří se mi mihl úsměv. "Přece bych tě v tom nenechal." Byl bych rád řekl, že by to udělal každý, nicméně věděl jsem, že to není pravda. Po světě chodila různá individua, i taková, která by si ještě vychutnala ponechat vlčici ve vánici napospas osudu.
"To jo. Zima je jedna věc, ale ten vítr... aspoň víme, kudy už nechodit," otřásl jsem se a směřoval své kroky neomylně k jezeru, které se blížilo. Když jsme k němu dorazili, povšiml jsem si, že není vůbec zamrzlé. Zvláštní, pomyslel jsem si, ovšem moc jsem nad tím nedumal. Místo toho jsem se s heknutím položil na břeh a zhluboka vydechl. "Uf. Tady je mnohem lépe."

//Tundra

Probojovávali jsme se kupředu skrze vítr a sníh. Nebylo to jen tak snadné... mezi skalami to bylo o něco lepší, protože nás chvílemi alespoň kryly před větrem, ale i tak se nejednalo o nic pířjemného. Byl jsem sice rodilý seveřan, ale taky jsem měl svoje limity... a díky bohu aspoň za můj huňatý kožich a mohutnou konstituci. Jinak by to jistě bylo ještě mnohem horší. Když už nic jiného, mohlo moje velké tělo alespoň trochu krýt menší Sierru, která se držela vedle mě.
Naštěstí se před námi brzy otevřelo místo o něco přívětivější. Mhouřil jsem pořád oči, ale cítil jsem, že vítr poněkud utichá a postupně jsme se dostali do míst, kde závěje nebyly tolik hluboké a vítr tolik ostrý. Na chvíli jsem se zastavil a vytřásl si z kožichu sníh a kousky ledu. "Jsi v pořádku?" otočil jsem se na Sierru udýchaně. "To bylo docela drsné," poznamenal jsem, zatímco jsem zhluboka oddechoval. Měl jsem původně v plánu jít lovit, až se dostaneme víc na jih, ale teď jsem měl dojem, že jsme na to oba moc zmožení. "Možná bude lepší si chvíli oddechnout, než se pustíme do něčeho dalšího," prohodil jsem a kývl hlavou k nedalekému jezeru. To vypadalo jako vhodné místo.

//Slané jezero

//Ledové pláně

Sierra si neopomněla rýpnout do mého akrobatického kousku, až jsem se nakonec musel přestat škaredit a krátce jsem se tomu usmál. "To byla jen malá kulturní vložka," objasnil jsem, zatímco jsem si vytřásal z kožichu sníh. "Moc se o mě neví, že jsem v hloubi duše hotový komediant," ušklíbl jsem se. No... pokud to tak bylo, muselo to být v opravdu hluboké hlubině, že jsem ji ani já sám ještě neobjevil.
A jakmile jsme vykročili na otevřenou planinu, smích mě přešel už úplně. Zaštítil jsem Sierru před nejhorším větrem a doufal jsem, že jí to alespoň trochu pomůže. Přivíral jsem oči před ledovými krystalky - jedno oko už bylo stejně v háji, ale to druhé bych si o to víc rád zachoval. Ta ledová poušť se zdála být snad nekonečná. Probíjet se kupředu závějemi bylo nesmírně náročné a vyčerpávající. Až po nějaké době se před námi zvedla skaliska, která alespoň narušila monotónnost krajiny. Stejně tu ale foukalo a sníh se metl do obličeje. "Musíme ještě kousek dál. Když tady zastavíme, taky už bychom tu mohli zůstat," obával jsem se a každou chvíli vrhal k vlčici starostlivě pohled, zda to pořád zvládá v pořádku. Zdálo se mi ale, že se pomalu blížíme ke konci. Aspoň, že tak.

//Nížina hojnosti

Ještě tedy hlásím Mercera do dvojičky se Sierrou <3

//Dvojčata

Sestup z hor nebyl zrovna snadný, ale podařil se bez větších nehod. Jen posledních pár metrů jsem sjel poněkud nedůstojně po zadku, neboť mi podjely zadní nohy. Musel na mě být zřejmě dost komický pohled, když jsem to na úpatí skály zapíchl čenichem napřed do sněhu. Vyhrabal jsem se ze závěje a s poněkud dotčeným výrazem se otřepal. "Vážně?" otázal jsem se hory, která se nadále výsměšně tyčila, zpívala svou píseň a neříkala nic. Zavrtěl jsem nad tím hlavou a vykročil směrem, který jsem odhadl na jižní. Jestli jsme chtěli sehnat jídlo či se alespoň dostat zase někam o dům dál, museli jsme odtud pryč. Jenže... před námi leželo dosti nepříznivé území, což jsem zjistil vzápětí.
"Tohle vypadá blbě," prohlásil jsem v momentě, kdy se do mě opřel silný boční vítr a tlapy se mi zabořily do hluboké závěje. Sněhová pláň se zdála být nekonečná a velice, velice nehostinná. Do tváře, která byla vystavená větru, se mi zahryzly ledové krystalky. Pěkně to zaštípalo. Ohlédl jsem se po Sieře. "Drž se vedle mě," překřičel jsem vítr a zařadil se vedle vlčice, aby ji moje tělo aspoň trochu chránilo před tou fujavicí, co se tudy proháněla. Nebyla to asi nejlépe zvolená cesta... ale asi dobře vědět, že i taková místa tu jsou. Nezbývalo než se kupředu probíjet větrem a závějemi a doufat, že se před námi vynoří něco příznivějšího. Nejdůležitější bylo nezastavovat.

//Tundra