Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jak to věděla? Vzpomněla si na rodiče, vzpomněla si na další páry co viděla. "Vím to. Moji rodiče jsou toho třeba ukázkou. Fajn, možná pak ke konci života měl další dva potomky s nějakou blbkou, která ho zfetovala, ale... jinak byl matce věrný. Trpěl pro ni a trpěl by dál. Když zemřela, tak se zhroutil." A to byla láska. To co jí pak matka popisovala, když se jí poprvé zmínila o Faustovi. A pak to co prožívala s Iridanem. Ten hřejivý pocit, který vždy vnímala. Přivřela oči a vydechla. Srdce z toho bolelo. Nevěděla jak jim všem říct sbohem. Proč to všechno bylo tak komplikované? Zbystřila v moment, co slyšela jeho slova. "Ne. To jsem neřekla. Takže mi tato slova ani necpi do tlamy. Řekla jsem, že jen zmizeli a já tím dostala potvrzení, že nejsem pro to vhodná. Však ani nechápu city. Beru je jako zbytečnost. Zbytečnost, která se prostě... objeví když ji člověk nejméně potřebuje." Stále pro ni byly city něco, co nedokázala pochopit. Co to vůbec bylo a proč to tolik bolelo? Proč to bylo tak. Povzdechla si a zavrtěla hlavou. Ne. Nemohla nic takového nechávat uvnitř sebe. Poznámku, že se nad tím měla zamyslet přešla. Nepotřebovala přemýšlet. Přemýšlela až moc. Hlava jí bolela navíc z té otravné magie myšlenek.
Podívala se taky nahoru a ušklíbla se. Bylo to jako prolomení něčeho, co ona nedokázala. Byla v tom až moc zažitá. Zavrtěla hlavou zas a znovu. "Hah... city... jsou prostě jen zbytečnost, kterou prostě musím trpět." Nechápala je. Bylo to na ni až moc složité. Vysoké IQ se někde muselo podepsat.

Zasmála se upřímně na jeho slova. Copak ona to nevěděla? Jo kdyby byla jedna. Jedna nepovedená láska. Jenže ono jich bylo více. „Čtyři. Čtyřikrát jsem milovala někoho, kdo o mne nejspíše neměl vůbec žádný zájem. Nebo si jen hrál s mým srdcem. Takže ne. Rozhodně to není příprava na někoho, kdo by mne miloval. Je to jen další a další ujištění, že když někoho skutečně miluju, tak prostě zmizí. Odejde aniž by mi cokoliv řekl. Jsem prokletá na tohle. Jako kdybych si to skutečně nezasloužila." Proč to nedokázal pochopit? Měla čtyři ve svém životě a každý ji nechal samotnou. Každý ji nechal zničenou. „Otec byl starý. Vím to. Kdyby mohl, tak by tu zůstal dále. Jenže měl svůj věk. Teď už je tam nahoře s matkou." Nezlobila se. Byl to koloběh života. I ona jednoho dne zemře. Bude stará a zemře. Jak ironické a přesto tak pravdivé.

Protočila očima znovu. Nejspíše to bylo její nové gesto. Měla by si ho nechat patentovat. Haha. Rozhodně nechtěla slyšet tyhle kecy o tom... No to co teda říkal momentálně. Podívala se na něj, jestli to myslel vážně. „Polemizovat nemá smysl. Na to si myslím, že jsem se už naučila dost o tom, kdo skutečně poslouchá a kdo ne." Protočila očima ohledně toho. Safra. Možná byla ona teď ta nepříjemná z čehož vinila předtím Setheho či jak se jmenoval. Už si to dávno nepamatovala. Povzdechla si znovu a pak se podívala na packy. "Jako malá jsem snila, že budu mít partnera po celý život a teď? Každý partner mne opustil... Nezasloužím si lásku..." Přiznala se mu nakonec. To jak se cítila. Bylo to hluboké a zakořeněné. „A před chvilkou jsem zjistila, že umřel otec... Alfa zlaté smečky." Proč mu to říkala? Možná to potřebovala dát ven. Svěřit se mu.

Realita nemusí být pro všechny stejná. Protočila očima a cítila jak se jí v krku tvoří cosi, co se dalo nazvat jako závist. On mohl mít ve svém životě vše. Proto pro něj ta realita byla tak jiná. Ona neměla nic. Neměla nikoho krom Escanora. I ten se občas tvářil jako kdyby s ní nechtěl být. Ale možná to bylo kvůli tomu, že čas od času chtěl být každý sám. Povzdechla si a zavrtěla hlavou.
Vnímala jak se jí zabodl pohledem do jejích očí. Ona se na něj ušklíbla. Rozhodně se chytal jejich slov. „Jo. Ale sám se může cítit tak či tak. Můžeš být obklopen spoustou vlků a stejně nebudeš mít nikoho, komu brečet do ramene. Nebudeš mít komu se svěřit. Takže chceš ještě něco k tomu říct?" Zeptala se ho s úšklebkem. Ten se zdál být jako kdyby se jí vysmíval. Ona sama se sobě vysmívala. Ironie osudu byla skutečně silná.

Podívala se na toho šedého, jestli byl zcela normální nebo mu očividně šplouchalo na maják. A jak se zdálo, tak mu asi hodně šplouchalo. „Pro mě už snění není. Já jsem někdo, kdo bere krutou realitu takovou jaká je. Vlče není dospělý Vlk. Nemá logické uvažování. Je zcela mimo. Až časem zjistí, jak moc bylo dětství plné pohádek." Odpověděla mu na to celé. Ne. Nebude tu přemýšlet nad ničím, co by nemělo smysl. Věci prostě nejsou takové jaké by jeden chtěl. Jsou prostě takové jaké jsou. A to se Merlin až moc dobře naučila. Jediné co v životě chtěla byla láska, ale nakonec skončila zcela sama. Neměla nikoho, protože její sourozenci už měli vlastní život. „Stejně každý skončíme sám. Vlci z našeho života odchází. Nic není jak jeden chce. Tak na co snít a mít nějaké plány, když ty stejně nevyjdou?" Ptala se ho na to jako kdyby to byla urážka. Jako kdyby ona nic jiného neznala. A taky že neznala. Vždy když si myslela, že má vše tak neměla nakonec nic. Zůstala sama. Na co tedy navazovat nějaké hlubší vztahy, když to nemělo smysl. Maximálně by se kamarádila s Ushari jako svou alfou.

Nepřibližoval se kdyby neznal sílu protivníka. To byl chytrý manévr. Muselo se mu to nechat. Většina vlků tady se přikrádala, i když sílu oponenta neznala a pak akorát nadávali, když je porazila samice. Ach, křehká samčí ega. Pokynula hlavou. Byl chytřejší než se zdálo. Podívala se na něj s povytaženým obočím jak jen vlk dokáže. Zaměřovala se na celek. A pak začal mluvit filozoficky. Merlin byla krutý realista. Nikdy ji tohle nedávalo smysl. Podívala se znovu na něj a pak zamručela. "To co říkáš je teda pěkný kec a uklidnění pro mladé vlky. Hvězdy jsou vlastně slunce, co jsou akorát až moc vzdálené a proto je nevidíme jako naše Slunce. A tím, že jsou tak moc vzdálená ani nemusíme vědět, že již nejsou. Takže obdivujeme jen krásu něčeho, co už tady nemusí být. Realita je důležitější než iluze. Jen připravenost a přijetí toho, jak věci jsou tě dokáží... Udržet naživu." Zamručela na něj Merlin. Byla si zcela jistá, že tomuhle vlkovi přeplo. „Všechno jednou zanikne. To je realita. Uklidňovat se tím, že je vše krásné a sluníčkové, že hvězdné nebe má nějaký smysl a že tam jsou duše zemřelých je blábol. Je to směsice plynů. Nic víc, nic míň. Následně už tam je jen zima a vzduchoprázdno." Další tak plný reality. Merlin skutečně možná byla větší bručoun jak on. Ale doba kdy snila s Faustem či Iridanem už byla dávno pryč. Teď existovala jen realita.

Všímal si toho a přesto si k ní sedl. Jako kdyby nedávala dost najevo, že ona nebyla bezpečná. Dívala se na něj a nakonec zase pohled odvrátila. "Nijak. V ten moment by život postrádal všechno, co jej dělá životem. Tudíž by se to dalo nazvat jen a pouze snem." Život nebyl plný toho, co by jeden předpokládal, že se stane a to ho činilo životem. Žádné opatrné jednání. Žádné zacházení v rukavičkách. Prostě surové jednání. Něco, co mnoho vlků nedokázalo pochopit. Iridan to chápal... že život prostě není peříčko. Zohar taky, ale když jsem s nimi chtěla lásku, tak mi to bylo k čemu? K ničemu... Projelo jí hlavou. Navíc stále to nepříjemné hučení ze strany Seginovi mysli. Nebyla blbá k tomu, aby si uvědomovala, že se stala čtenářem myšlenek. "A přesto opatrnost dělá mistra. Kdyby jsi byl nebezpečný, dávno ležíš v kaluži krve a tvé tělo se stává součástí koloběhu života." Naznačila Merlin tím jak nebezpečná byla? Navíc s její novou schopností se to dalo dokonale utvářet. Měla se podívat na oblohu. Podívala se na ni a povzdechla si. "Nekonečnou prázdnotu. Jako když se jeden podívá na moře, které obklopuje ostrovy. Co připomíná tobě?" Zeptala se ho na oplátku. Chtěl vést debatu o tomto? Dobře tedy.

Merlin nebyla někdo, kdo by rozhodně se nechával jen tak přepadnout bez toho, aniž by si nepřítele nevšimnul. Segina si všimla v moment, co se objevil kousek od ní. Rychle vytáhla vodu z rostlin a udělala z ní jehličky, které stále držela připravené k útoku. Escanor, který momentálně byl u její packy, vrčel, syčel a vypadal že rozhodně nebude příjemný pokud se pokusí ublížit jeho majitelce. Kord když si sedl kousek opodál. Merlin se na něj zadívala. Oči vícero barev jej propalovaly. Nevypadal nebezpečně. Nechala proto tedy vodu rozplynout do pouhých maličkých kapiček, které odrážely světlo jako v nějaké světelné show. "Kdyby byl, tak vlci až moc zleniví a nebudou dávat pozor na skutečné nebezpečí." Proto ona neusínala na vavřínech. Magie byla něco v čem byla mistr. Dokázala s nimi toho tolika. "Omrzel tě život, že se přikládáš k vlkům?" Zeptala se ho. Escanor se konečně uklidnil a zase si lehl, když usoudil, že to jeho majitelka má pod drápem.

<-- Zubří pláň
Šplhání na tyto kopce by se daly nazvat sportem, který Merlin dělala snad už tolikrát, že by cestu dokázala najít kdykoliv a kdekoliv. Ale jako vždy při lezení na ně přemýšlela. Dělala to snad vždy. Zkracovalo jí to cestu. Takovou kterou by mohla pak později popsat dalším členům smečky a naučit je tak něco o ostrovech. A jako vždy byl její vrbou Escanor. Ten nikdy neodpověděl, ale dokázal poslouchat. Leč pochybovala, že by to jeho mozeček dokázal zpracovat. "Nemůžeme čekat na zázrak Escanore... je načase si přiznat, že Akros se nikdy neprobudí, Zohar mne nikdy nemiloval a pro Iridana jsem dost možná byla jen hra. Chci toho tolik, když chci jen... to co měli rodiče? Lásku, mít někoho o koho se vždy mohu opřít? Asi jo. Protože každý koho mám aspoň trochu ráda se z mého života vypaří." A pak ji napadlo využít ten předmět, co měla ve svém inventáři už bůh ví jak dlouho. Pomyslela na svého otce a že by ho chtěla vidět, ale nic. Pomyslela znovu a okno se jen zamihotalo, zmizelo hned. Merlin nebyla blbá. Znamenalo to jediné. Je mrtev.
Ta rána a uvědomění ji donutilo zastavit se na menším výčnělku, odkud měla dobrý výhled i na zlatavý les. Sledovala ho s podivným klidem na duši. Bolelo to, to ano. Ale zároveň... "Už jsi s mámou... ať je to kde chce... jsi s ní." Zašeptala a povzdechla si. Ani jí nedocházelo, že ji po tváři tekla menší slza. Aira. Měla by zkontrolovat Airu. Svou dceru kterou stejně pak chtěla hledat. Nebo sourozence? Ne... každý vypadal že měl svůj život do kterého ona už dávno nepatřila.

Thereon nebyl zrovna společnost, kterou si představovala a to se za ním táhla takovou dálku. Teda ne přímo za ním. Ona prostě až moc dlouho celkově stála na jednom místě a připadalo jí, že toho ani moc nedělala. Že za tu dobu zlenivěla. Povzdechla si a zastřihala ušima, když si všimla, že ji do nosu udeřil povědomý pach. Rhaaxin. Sakra, co ten tady dělal? Podívala se znovu na Therona a povzdechla si. "Hele... já už asi půjdu. Měla bych zpět do smečky..." Snažila se mu omluvit na toto. Podívala se na Escanora a zamručela na něj, aby ji naskočil na záda. Lasice jí vyšplhala po pacce a uvelebila se na svém místě. Snad tedy Theron najde někoho, kdo tu s ním bude dál postávat a jen na sebe koukat. Tak ji to aspoň přišlo. Ona možná po tom všem lenošení potřebovala akci. Něco zase prožít.
--> Sněžné tesáky

Láska. Jako malá jsem měla před očima vztah mých rodičů. Ideální alfa pár jak se mi zdálo. Otec skutečně miloval matku a byl ji vždy na blízku, když ho potřebovala. Toužila jsem tak moc prožít to co oni. Prvně to bylo lehčí. Nezávazné rozbíhání srdce, když jsem potkala prvně Fausta, ty myšlenky na to že on je ten pravý. Jenže pak přišel on. On a jen on. Netušila jsem možná do té doby, že právě on mi tolik změní celý svět. Než jsem ho potkala, tak mi zemřela matka. Cítila jsem se zničená, jako kdybych netušila ani kam pořádně patřím a pak... jednoho dne jsem viděla jeho. Setkali jsme se náhodně. Iridan měl matku pryč, mimo ostrovy. Takže chápal mou bolest. Chápal má slova a jaký je to tlak, když jsou vaši rodiče vysoce postavení. Chápal snad všechno a já chápala jeho. Měla jsem pocit, že konečně mám ten svůj klidný svět, kde jsem pochopená. Kde je jen Iridan a kde jsem jen já. Dva tuláci světem. Princezna Zlaté smečky a Princ Chaosu. Zachránila jsem ho dvakrát před predátory. Vždy jsem nelitovala ani jediné jizvy, která se mi na těle objevila. Našli jsme si společně úkryt, který jsme pojmenovali jako náš domov. Místo kde neexistovala žádná Zlatá smečka, žádný Chaos, žádné přímě nesené na našich zádech. Chtěla jsem to všechno říct otci, smečce a říct jim své štěstí, jenže oni to neschvalovali. Neschvaloval ani jeden mé štěstí a tak jsem s těžkým srdcem musela nechat Iridana jít. Namluvila jsem si, že ho nemiluji. Že není pro mě ten pravý a že by to akorát uškodilo všem, co ve svém srdci nosím. Jenže když o tom takto zpětně přemýšlím, tak jsem ublížila sama sobě zcela nejvíc. Bez Iridana jsem ztratila své světlo. Svou jistotu.
Neříkám, že byl poslední u koho mé srdce běželo. Pak přišel Zohar a Akros, jenže... moje srdce u nich nikdy nedělalo takové přemety. Nikdy neběželo tak moc rychle. Vždy v mém srdci byl jen on.
Vždy tam byl on a já si to až doteď nepřiznávala. Zamilovala bych se do něj znovu a znovu, klidně i kdyby to mělo trvat celé tisíciletí než bych ho znovu viděla. I kdyby on neměl milovat mě. Byl to vždy můj partner a byla jsem naprosto blbá, že jsem si to neuvědomovala dříve. Budu na něj čekat i kdyby měl přijít předtím můj konec. A jednoho dne, kdy konečně bude i on připraven a nebude existovat žádný chaos, žádná jiná smečka, žádná rodina... spolu možná budeme.

Podívala se na něj nechápavě. Však se v minulosti viděli. Jasně on byl ještě malé vlče, ale na srazech smečky jí mohl vídat. Ještě když teda ve smečce byla. Byla snad na každém srazu a dokonce se dokázala vyšvihnout i na Deltu ve Zlaté smečce. Mírně zavrtěla hlavou a povzdechla si. "Ano. Jsem dcera Aetase a Athai. Dítě z druhého vrhu. Moji sourozenci jsou Atray, Sillarei a Deiron. Předchozí vrh snad nemůžeš ani znát krom Aileen a Alyany. A ještě ten poloviční vrh." Cítila pachuť v ústech. Sice otci řekla, že to chápe a že se nezlobí, ale pořád to byli... ti co neměli vzniknout, pokud skutečně miloval matku. Jak na to asi její duch reagoval? "Nedávno jsem byla zase ve Zlaté... mám povolení jí navštěvovat. Nejsem hrozba. A moje jméno? Jsem Merlin. Merlin Belialuin. Tvůj otec, když si byl maličký, mne před zraky tvými a tvého bratra, Gabriela, vyhrotil za to, že jsem měla vztah se synem Chaosu." Vzpomínky. Bolestivé vzpomínky. Které teď momentálně zvládala snad ještě lépe než kdy předtím. Iridan... tak moc jí chyběl. Jenže on se rozhodl víc pro život Chaosu než pro lásku. Zohar raději zmizel a stali se z nich kamarádi... Akros byl raději neaktivní. Podívala se na Escanora, který se jí otřel o tlapu. Slabě se na něj pousmála. Byl jí oporou v těžkých chvílích. Ona se jednoho dne láska najde... nebo jsem prokletá. Projelo jí hlavou a povzdechla si.

Merlin - 1, 2, 3, 4, 5
Taylor - 6, 7, 8, 9, 10
Enigma - 11, 12, 13, 14, 15
Kara - 16, 17, 18, 19, 0
Naxin - 1, 2, 3, 4, 5
Ezra - 6, 7, 8, 9, 10
Nitocris - 11, 12, 13, 14, 15
Etoile - 16, 17, 18, 19, 0
Espen - 1, 2, 3, 4, 5
Northia - 6, 7, 8, 9, 10
Xaden - 11, 12, 13, 14, 15

Merlin - procenta prosím rozměnit
Taylor - Tlapka do toho volného slotu :D
Naxin - procenta prosím do rychlosti
Espen - prosím do síly a tlapka do ohně

V moment co kousek od ní slyšela kroky byla zase připravená. V pozoru a hlavně na to, aby někoho mohla pokousat. Přesto jí vlkovo milý tón donutil otevřít oko. Přejela po něm pohledem a zvedla se. Oklepala se a podívala se na něj. Podívala se na Escanora, co byl u jejích pacek naježený a připravený se kdykoliv zakousnout do kotníků. "Zdravím, nene. Jen sem si potřebovala odpočinout po dlouhé cestě. Přece jen jsem šla docela daleko a měla za sebou náročné emoční setkání s otcem... Aetasem." Chtěla aby vlk věděl, že byla jeho dcera? Dost možná. Ale to ještě netušila, že za tu dobu stihl zemřít. Ups. Měla ho ještě včera za živého a dnes? Je mrtev a Merlin o tom nemá ani tucha. "Ty jsi... Theron! Vyrostl jsi za tu dobu, co jsem nebyla u Zlaté smečky." Podotkla nakonec Merlin, když si konečně jeho pach v hlavě spojila.